MSTA V RIU Ukázky
Jmenuju se Pavlína. I když ani tím si teď nejsem moc jistá. V Riu mi všichni říkali Paulina nebo Paulinha nebo seňora Paulina, když jsem ještě byla manažerka. Taky mi neříkali nijak, když mě věznili v Bangu, v jedné z nejhorších jihoamerických věznic. To říkali jen, běž, dělej nebo stůj. Můj táta Henry mi říkával Pavlínko, stejně jako teď Bob, tátův kamarád, co pro mě přiletěl do Frankfurtu a snaží se mě dát dohromady. Pořád moc nevím, co se to se mnou děje. Je to i tím, že jsem radši pod práškama. Bob si už kvůli tomu dělá starosti, když vyhazuje všechny ty prázdné tuby. Jenže co naděláte, když vám někdo celej váš život, během pár dnů, spláchne do hajzlu.
Pamatuju si ještě, jak všichni jásali, když mě táta dostal z Bangu. Je to frajer. Vlastně byl to frajer. Na všechno se vykašlal a přiletěl z Čech do Ria, aby mě zachránil, když zjistil, že mě neprávem obvinili v drogový kauze. Byla to fakt hrůza. Přišla jsem i o svou brazilskou lásku, Fábia. Kvůli svým věčným touhám po mercedesu a rolexkách nás zatáhl do takovýho průšvihu, že nás vyhodili z mezinárodní reklamky a pak jsme skončili v Bangu. V reklamce jsem pracovala už v Praze, dokud mě ten magor nepřesvědčil, že život s ním v Riu bude jízda. Tak to jediný mi fakt splnil. Jenže spustil něco, co už nešlo zastavit. Hněv místní mafie, když střelil drogy, který jí patřily. Mohl za to náš grafik, co s nima obchodoval a přinesl je do agentury. Fábio mu to chtěl nejdřív jen zabavit, ale pak dostal ten debilní nápad, že by z toho mohlo něco kápnout. To, co z toho káplo, nás stálo málem život. Všichni říkali, že normálně by se na nás ten gang vykašlal, jenže jsme vytočili jednoho konkrétního chlapa, kterej jim velel, a já vím koho. Říkají mu Maca. To je ten, kterej v týhle organizaci rozhoduje, kdo bude žít, kdo ne a koho pošlou do chládku přes podplacený policajty a soudce. S tímhle bojoval v Riu můj táta. A dokázal to. Nebál se jít přes milici a dát spoustu peněz, aby mě ochránil a abych se v tom nemilosrdným světě dočkala spravedlnosti. Myslela jsem, že jeho krásný široký srdce ten stres nevydrželo a při zpátečním letu dostal infarkt. Ale nebyla to pravda! Proboha, tati, co se to v tom letadle ve skutečnosti stalo? Za všechno může určitě ten parchant Maca.
Ještě že pro mě do Frankfurtu přiletěl Bob. Známe se dlouho, vlastně od mýho dětství. Bob je tátův spolužák z architektury. Jako architekt je dost úspěšnej. Žije v Dubaji, kde navrhuje šejkům megaprojekty. Takže kam si myslíte, že mě odtáhl? Jasně, jsem v Dubaji u Boba, kterej se o mě stará. Z tranzitu ve Frankfurtu, kde mě po tátově infarktu ubytovali, mi rovnou přebukoval letenku k sobě. Tak jsem tady. Bez táty, bez přítele, bez práce, kterou jsem měla ráda. A hlavně bez Ria, které jsem se za těch několik let naučila milovat. Všechno je v háji a já se v úplně cizím městě snažím zoufale nabrat dech.
A až ho naberu, změním se. Jednou jsem četla, že Rio špatně odhadli jeho objevitelé. Mysleli si, že voda kolem něj je řeka, a tak ho i tak pojmenovali. Mě taky neodhadli, ti mafiáni, co mně a tátovi tak zavařili. Já totiž nejsem žádná klidná řeka. Jsem moře, který nic neodpouští!
1. ČÁST
Sbohem, Henry!
Bob teď na Pavlínu často myslel, nevadilo mu, že je mezi nimi velký věkový rozdíl. To u něj bylo běžné. Ale šlo o dceru přítele, a i když si říkal, že takovou ženskou, která není jako zlatokopky, které prošly jeho loftem, by si přál, zatím se neodvážil jí něco naznačit. I když chápe, že teď se musí zaměřit na to, aby Pavlínu vytáhl z jejích traumat, nemůže přestat myslet na to, že by chtěl něco víc. A to něco víc se pomalu stávalo Bobovým plánem do budoucna.
Vyjde po schodech k ochozům, kde jsou dveře do dalších místností. Mine svou pracovnu, jednu z koupelen a vejde do ložnice, kterou vyčlenil pro Pavlínu. V šeru se rýsuje její tělo pod přikrývkou. Bob roztáhne závěsy a sedne si na postel. Stáhne jí přikrývku z hlavy a pohladí ji po tmavých vlasech. Odhrne jí je z tváře a tiše říká: „Prosím, prober se, Pavlínko, musím ti něco říct.“
Pavlína nereaguje a v její mysli sužované smutkem a touhou po pomstě se právě odehrává příběh ze vzdálených míst. *
Prales vypadá neprostupně, není tak temný, jak se mi zdálo. Nad hlavou mám baldachýn vysokých stromů. Na některých místech je přerušený a světlo proniká sem dolů. V těch místech bují vegetace, kterou se musím prodírat. Pomalu, neslyšně našlapuji mezi palmovými listy a liánami. Snažím se nevyplašit žádné zvíře nebo hada. Vlhký vzduch je horký a těžký. Nedýchá se mi dobře a v ústech mám vyprahlo. Podle navigace, kterou mám za pasem, se blížím k místu, kde si drogové kartely budou předávat zboží. Tahle schůzka je jediná, na kterou se dostaví Maca osobně. Ještě kus a už jsem blízko. Musím použít mačetu, abych se dostala dál. Mezi listy už ale vidím džíp a za ním další. Slyším mužské hlasy, jak se dohadují o ceně. Zastavím se. Podle navigace to vypadá, že jsem na hranicích Brazílie s Kolumbií. Pro gangy ideální místo na předávku. Z vrtulníků sem dolů není vidět a stezky pralesem znají jen oni. Ani já nic nevidím.
Nasazuji si stupačky a šplhám po nejbližším stromě. Jde to těžko, mám na sobě další věci, hlavně zbraně. Samopal Škorpion a ruční granát. Po deseti metrech musím zastavit, potřebuji se vydýchat. Naštěstí je asi tři metry nade mnou větev silná jako polovina celého kmene. Přehodím přes ni nohu. Smekne se a já se v poslední chvíli zachytím. Větev je vlhká porostlou vegetací. Tak ještě jeden pokus. Vyšvihnu se, obtočím kolem ní nohy a zajistím se lanem.
Zdá se, že předávka probíhá tak padesát metrů ode mě. Hlasy slyším teď zřetelně a vidím, jak chlapi překládají černé bedny mezi džípy. Vytahuji dalekohled a zaměřuji se na místo, kde se toho děje nejvíc. Po chvíli uvidím tváře a… nemýlím se, u jednoho z džípů stojí sám Maca. Má na sobě maskáče, ale nedrží žádnou zbraň. No jasně, má na to lidi. Napravo i nalevo stojí jeho po zuby ozbrojené gorily. Zaostřuji na jeho obličej. Je odulý z drogového blahobytu a nad krátkým rozpláclým nosem má štěrbinky očí. Cítím v hrudi vlnu nenávisti. Tak takhle vypadá ten, kdo nám
podělal životy a zapříčinil smrt mého otce. Jen proto, že mi chtěl pomoci. Klepu se zlostí a pomalu natahuji samopal.
Maca popojde blíž, asi si chce prohlédnout zboží. Už neváhám. Je mi to jedno, že mě tady zabijí, hlavně když dostanu jeho. Zmáčknu spoušť, chci vystřílet celý zásobník a hned vyměnit za další. Kulky trhají větve a dole se ozývají výkřiky. Asi jsem zasáhla i někoho z ochranky. Okamžitě palbu opětují, ale zatím nevědí, kde přesně jsem. Vypadá to, že míří někam pode mě. Měním zásobník a pokračuji v palbě. Jestli se mi to nepovede teď, tak už nikdy. Třesu se nenávistí. Odjistím granát a vrhám ho směrem k Macovu džípu. Ječím jak šílená: „Jsem moře, který nic neodpouští.“
Ozve se výbuch granátu a džíp hoří, po chvíli přijde ještě ohlušující detonace vybuchujícího motoru. Strom se zatřese a třesu se i já, cítím něčí ruce na rameni. Otočím se. Na kmen vedle mě vyšplhal jeden z chlapů a sápe se po mně. Samopal cvakne naprázdno. Chci ho praštit pažbou, ale zachytí mi ruku a pořád se mnou třese a křičí: „Pavlíno, Pavlíno!“ Jak může ten hajzl znát moje jméno?
*
„Pavlíno, Pavlíno!“ křičí Bob a třese s ní. Pavlína pomalu otevírá těžká víčka a podívá se na Boba.
„Hm, co je?“
„Prober se. Chápu, že je to všechno pro tebe těžký, ale musíme se postarat o Henryho. Nemůžeme ho nechat ve Frankfurtu v ledničce. Promiň.“
Pavlína se posadí a chvíli se nechápavě rozhlíží. Po chvilce se na něj vyčerpaně podívá: „Já vím. Promiň, měla jsem strašnej sen. Střílela jsem v pralese po Macovi a taky házela granáty.“
„Asi moc koukáš na hodně kvalitní filmy,“ ušklíbl se Bob.
„No jo. Nejsem teď nějak schopná se na nic soustředit, víš.“
„ Nevadí, snažil jsem se to nějak začít zařizovat. Jsou to tuny papírů a musíš je podepsat ty. Myslím, že by Henry chtěl pohřbít v Čechách.“
„Díky, Bobe. Jasně že by chtěl.“
„O. k., tak se zkus dát dohromady a vezmu tě k notáři. Musíš mít všechno ověřený.“ Pavlína pomalu vstává z postele a Bob ji musí zachytit, aby neupadla. „Pomalu, pomalu. Sprcha, snídaně a svět bude zase lepší.“
„Lepší, jo? S papírama na funus určitě, Bobe. Ale dík. Jdu na to.“
„To není bohužel všechno. Musíme sehnat speciální rakev s nějakým antiseptickým prostředkem a domluvit s leteckou společností převoz. Ta rakev navíc musí být zabalená, aby jako rakev vůbec nevypadala. Nebylo by lepší Henryho ve Frankfurtu nechat zpopelnit a převézt do Prahy na pohřeb už jen urnu?“
„Na to zapomeň, Bobe! Henry se prostě vrátí do Prahy celej a tam bude mít důstojnej pohřeb.“
„Jasně, jasně, promiň.“
Bob se podívá stranou a Pavlínu to znepokojí: „Bobe, znám tě! Je ještě něco, co bych měla vědět?“
„Je tu přece to lejstro z pitvy, který jsi včera viděla,“ podává jí úřední listinu.
Pavlína mu ji vytrhne a přejíždí řádky očima. Pak jí ruka s papírem klesne a podívá se na Boba: „Sakra, už si vzpomínám, vypadlo mi to! To kvůli tomu jsem se včera tak odrovnala práškama! Tohle už je ale příliš. Kdo vůbec dovolil Henryho pitvu?“
„V případě nejasností může být nařízená.“
„Bobe, oni tam ale píšou, že příčinou Henryho smrti nebyl infarkt.“
„Já vím, co tam je, přečti si to pořádně. Včera se s tebou o tom nedalo mluvit.“
„Kardiotoxin z kobřího jedu?“
„Právě, a podívej se, co způsobuje.“
„Čtu… poruchy rytmu a kontraktility myokardu.“
„Takže si všichni mysleli, že Henry má infarkt, a on měl v sobě jed. Jen nechápu, jak se mu dostal do těla. Googlil jsem, a aby to měl v krvi, musela by ho kousnout kobra přímo. Kdyby to vypil, tak mu to nic neudělá. Nestalo se během toho letu něco divnýho?“
Pavlína se snaží soustředit, pak se otočí na Boba: „Je fakt, že ještě než se mu udělalo blbě, stěžoval si, že u toalet na něj padala nějaká přiopilá cestující, no a jak se ji snažil zachytit, tak ho asi omylem škrábla.“
„Cože?“
„No, dívala jsem se mu na to. Měl vzadu na krku takový malý škrábanec, nic to nebylo. Taky mi ukazoval tu ženskou, jak se tam motala. Zdálo se mi, že jsem ji už někde viděla.“
„To by mohlo být ono. Vzpomeneš si ještě na něco?“
Pavlíně vypadne papír na zem. „Vlastně jo! Sakra… Maca beztak nesnes, že jsme vyhráli a vypadli z Ria. Když nedostal mě ani Fábia, pomstil se na Henrym, kterej na něj naverboval milici a zkazil mu plán.“
„Proč myslíš, že to byl Maca?“
„Ta ženská. Došlo mi, kde jsem ji viděla!“
„Kde?“
„Ve vězení! Byla to ta, která mi přinesla otrávenou kolu, kterou jsem naštěstí nevypila. Macova travička!“
„Pavlíno, prosím tě, pojď, dej si sprchu a všechno pak probereme. Hlavně už teď neber žádný prášky.“
Pavlína se krok za krokem šine Bobovým dubajským apartmánem ke koupelně. Tam na sebe chvíli zírá do zrcadla. Má opuchlá víčka od pláče a kruhy pod očima. Vlasy má slepené do chuchvalců a popelavou pleť. Po chvíli sama sebe ohodnotí: „Bože!“ Pak přivře víčka a nenávistně sykne: „Jsem moře, který nic neodpouští.“
*
Je sedm hodin ráno a na letišti v Praze přistává spoj z Frankfurtu. Uvnitř letadla sedí strnule Pavlína a vedle ní Bob, který ji drží za ruku. Oba mlčí. Rakev s Henrym je ve speciálním boxu v zavazadlovém prostoru, z něhož ji po přistání letištní zřízenci odvezou k separátnímu vchodu.
„Henryho mise tady končí a moje právě začíná,“ obrátí se Pavlína na Boba.
Ten nejdřív kývne, ale pak mu dojde význam jejích slov a podívá se na Pavlínu: „Já doufám, že ta další mise bude už pro nás společná, Pavlí.“
„Ne, Bobe. Nic takovýho, a neříkej mi furt Pavlí! Víš, že to nesnáším.“
„Tak promiň, no. Co tím jako myslíš?“
„Vrátím se do Ria!“
„Cože?“
„Jo, slyšíš dobře.“
„Jak se chceš vrátit do Ria, když tě skoro vyhostili?“
„Jenže nevyhostili a soud mě očistil.“
„Dobře, dobře, Pavlí…“ Pavlína se na něj vztekle podívá, ale Bob se nenechá přerušit: „… no. A proč? Budeš honit Macu po pralese se samopalem jako v tom tvým snu?“
„Obrátím se na milici jako táta. Dlužím mu to.“
„Nedlužíš! Henry tě chtěl z Ria dostat do bezpečí. Věř mi, já ho znal dýl než ty, on by nechtěl pomstu.“
„Jenže ji chci já.“
„Pavlíno, já se teď nemůžu nevrátit do Dubaje.“
„ Nic takovýho po tobě taky nechci. Jen se mnou doprovoď Henryho tam, kam musí, a pak půjdeme každý svou cestou.“
„Prosím, nedělej unáhlený závěry, mohli bysme mít hezkej vztah.“
„Bobe, já jsem ti fakt vděčná, žes mě dal trochu dohromady, ale to by nefungovalo. Promiň.“
Pavlína se v tu chvíli zarazí a nejradši by svoje poslední slova vzala zpátky. Pochybnost v ní hlodá, Bob je pro ni teď přece jediný blízký člověk! Touha po pomstě ji ale žene směrem, který by možná sama nikdy nezvolila. Nakonec tedy jen stiskne rty a už nic dalšího neřekne.
Bob upřeně sleduje letištní plochu. Přichází letuška a naklání se k nim: „Pojďte prosím oba se mnou. Repatriaci už dokončíte s našimi kolegy v Praze.“
Pavlína se podívá ven, kde po letištní ploše jede menší náklaďák s objemným boxem. Pak špitne: „Vítej doma, tati.“
Bob chvíli zírá do prázdna. „Když se vydáš na cestu pomsty, musíš vykopat dva hroby.“
„Cože?“
„Konfucius,“ odtuší zamyšleně Bob.
Havana Club rum
Luiz Musa zvaný Maca, obávaný a nemilosrdný dono, vůdce drogového komanda v největší favele v Riu, se pohupuje ve své oblíbené síti u bazénu své honosné vily. Ta nestojí ve favele Rocinha, ale nachází se v jedné z nejluxusnějších čtvrtí Ria poblíž rozlehlé laguny. Kousek od Macy si na lehátku znuděně prohlíží módní časopis jeho milá, Luciana Rossetto, bývalá miss Rio a ozdoba večírků, která stále ještě neztratila žádný ze svých ženských půvabů. Luciana je opravdu nádherná Brazilka s dlouhými světlými vlasy a jemnou pletí. Míry jejího těla, oceněné v mnoha soutěžích, nenechávají muže v její společnosti v klidu. Luciana je dnes jediným člověkem, který může mít na Macu ještě nějaký vliv. Ten už totiž dávno nepovažuje ostatní obyvatele Ria za lidské bytosti a příběh jeho života je protkán jen kriminálními činy, násilím a obchodem s drogami.
Maca není Brazilec, je původem z Havany, odkud kdysi utekl od režimu Fidela Castra. Mimo své moci a peněz má ovšem Maca překvapivě velkou slabost pro výtvarné umění. Je to tím, že jeho otec býval v Havaně hlídačem v národní galerii a malého Luize s sebou často brával do vzácných expozic, které kubánský stát zabavil prchajícím kapitalistům nebo cizincům, kteří Havanu nakvap opouštěli po Fidelově revoluci. Z toho Maca usoudil, že krása se získává násilím, a jeho vila je dnes plná ceněných obrazů od autorů zvučných jmen. Po většině z nich se stále ještě na různých místech světa pátrá. Maca si příliš neláme hlavu s jejich problematickým původem Vždyť kdo by se odvážil cokoliv jít kontrolovat do jeho hyperchráněné vily s bezpečnostními systémy a bodyguardy? 4
Maca má podivnou zálibu v obrazech severských krajin a moří. V horké a tehdy povinně veselé Havaně ho zaujaly svým chladem a zádumčivostí, a tak je dodnes považuje za něco skutečně vzácného a pro něj vlastně exotického. Ještě v Havaně ho zaujalo několik obrazů od Jakuba Schikanedera, který tvořil na sklonku života na ostrově Helgoland v Severním moři. Jeho tvorba byla dost pochmurná. Macův otec vyprávěl, že se malíři říkalo „milenec barevných temnot“. Macovi se podařilo získat dva jeho obrazy, na nichž se tříštilo ledové moře o skály u majáků a temné postavy se pohybovaly po pobřeží pod zataženou oblohou. Maca nevěří v boha, jen v sebe a svou moc, ale když ho přepadne splín, sedává před nimi hodiny, přemítá o svém životě, popíjí svůj oblíbený sedmiletý rum Havana Club a nikdo ho nesmí vyrušit. Jeho život byl o krutosti, o té, které se dopustili jiní lidé na něm, a o té, které se dopouští denně sám, ať už vlastníma rukama, nebo svými příkazy. *
Macu dnes opět chytá splín, tak nechá Lucianu na lehátku u bazénu a zamyšleně se šine domem do patra, kde jsou obrazy s tématy Severního moře. Nalije si plnou sklenici rumu, zapálí si dlouhý doutník a natáhne se na lenošku před obrazy.
Pomalu si vybavuje, jak se jeho život v Havaně tenkrát změnil. Do jeho dvanácti let všechno vypadalo celkem normálně. Otec chodil do národní galerie a matka prodávala v knihkupectví. Jeho posílali na hodiny angličtiny a snažili se, aby měl vzdělání. Jednoho dne se ale stalo něco divného. Vrátil se ze školy a čekal, až mu matka přijde dát oběd. Nikdo ale nepřicházel. Tak se vydal ke knihkupectví, aby zjistil, co se děje. Venku stálo vojenské auto. Nahlédl dovnitř skrz výlohu. Uviděl, jak jeho matka sedí na židli mezi dvěma muži v uniformách a na obličeji má krev. Chtěl něco udělat a jediné, co ho napadlo, bylo běžet za otcem ke galerii.
Když tam bez dechu doběhl, uviděl, že i tam stojí podobné auto. Bál se vejít dovnitř a čekal. Za chvíli se rozlétly hlavní dveře a z nich chlapi v uniformách vlekli ven jeho otce. I on měl na obličeji krev. Malý Maca nechápal, čím se jeho rodiče provinili. Vrátil se domů a čekal na ně. Večer se vrátila jen zničená matka, která mu řekla, že otce zatkli a budou ho soudit. Ptal se jí proč. Odpověděla mu jen, že ho viní z šíření zakázaných letáků, pro které si k němu chodili lidé do galerie. Otce pak skutečně odsoudili na mnoho let. Nakonec s matkou živořili, s angličtinou i střední školou byl konec a Maca byl mezi posledními, co nemají ani na novou košili, a jeho vrstevníci se mu často smáli.
Maca se tehdy změnil, z běžného školáka se stalo nebezpečné individuum vyhledávající konflikty. Zatvrdil se proti všem. Pokud mohl někoho zbít, tak to udělal, a rád si počíhal na slabší spolužáky. Protože si nemohli skoro nic dovolit, začal později krást a občas i někoho přepadl. Později se z něj stal mladík, kterému je třeba se vyhnout obloukem, pokud nechcete mít problém.
Dívky se mu raději vyhýbaly. Dělaly dobře, protože v té době začal být Maca vůči opačnému pohlaví značně agresivní. Poprvé se to stalo malé Lianet. To už bylo Macovi sedmnáct a žádná ho nechtěla. To ho dost trápilo Macovi se malá Lianet líbila, ale nejprve si netroufal ji oslovit. Až jednou ji potkal poblíž tržnice s košíkem na nákup. Tak se trochu osmělil a vychrchlal: „Ahój Lianet, jdeš nakoupit?“
Dívka dělala, že ho nevidí, a šla pyšně dál. Macu to přehlížení naštvalo. Viděl její lehké šatičky a rýsující se křivky a hormony se v něm bouřily. Když si na to dnes vzpomíná, vůbec už neví, jak k tomu došlo. Najednou chytil Lianet za zápěstí a vtáhl ji do průjezdu, kde byla hromada beden na ovoce. Bránila se a kousla ho do ruky, jenže Maca vytáhl nůž, otočil ji k sobě zády a přiložil jí ho na 5
krk. Pak jí zasyčel do ucha: „Lianet, takhle se ale se mnou nejedná, teď budeš hezky poslušná, nebo tě podříznu jako slepici.“
Chudák Lianet se zmohla jen na pláč a prosby. Nepřestávala plakat, ani když jí vyhrnul šaty a stáhl kalhotky. Jenže to nebylo všechno. Maca jí přitiskl nůž ke krku a poručil: „Teď řekneš: Luizi, můj miláčku, prosím tě, vezmi si mě. Chci být jen tvá.“
Dívka šeptala: „Ano, ano, Luizi, miláčku, vezmi si mě.“
Pak ucítila, jak do ní vstoupil. Jednou rukou jí držel nůž pod krkem a druhou ohmatával její malá pevná prsa. Za chvíli ucítila v sobě i po stehnech jeho šťávy. Maca ji pak surově otočil a řekl: „No vidíš, jak nám to šlo, hodná holka. Je ti, doufám, jasný, že jestli o tomhle někde cekneš, zabiju tě.“ *
Dva strážci vedli Macu dlouhou chodbou, z níž byla cítit plíseň a vlhkost. Věděl, že nepřijde nic dobrého, a snažil se na to připravit, ale žaludek i varlata mu svíral ohromný strach. Od spoluvězňů slýchal o krutém mučení, které používá junta při výsleších, a jeho obavy se každým krokem stupňovaly. Úplně se naplnily hned, jak vstoupili do výslechové místnosti. Nebylo v ní prakticky nic jiného než dřevěné lůžko s kurty na ruce a nohy, pár židlí a kbelík. Strážci mu sejmuli pouta a poručili, aby se svlékl. Pak ho beze slova položili na pryčnu a přikurtovali mu zápěstí a kotníky. Chvíli se nic nedělo, pak se rozlétly dveře a dovnitř napochodovali další vojáci a velící důstojník. Ten došel až k němu a zeptal se: „Kdo tě poslal do Argentiny, zmetku?“
Odvrátil hlavu a mlčel. Důstojník mu ukázal dlouhou hůlku, ze které vedl elektrický drát, a znovu se zeptal: „Znáš tohle? Ne? To je picanta, seznamte se. Dnes budeš mít tu čest.“ Nato se důstojník zachechtal a přitiskl mu hůlku k noze. Následoval bolestivý elektrický výboj. Maca se vzepjal a vykřikl. Výboj ustal a důstojník řekl: „Neboj se, tak slabé to nebude. Dneska si ji pořádně užiješ. Tak ještě jednou, jestlis předtím neslyšel. Kdo tě poslal?“
„Nikdo mě neposlal. Utekl jsem z Kuby před komunisty!“ vykřikl s úzkostí v hlase.
„A s nějakými komunisty se znáš dobře, viď,“ zdůraznil důstojník a znovu mu přiložil picantu k noze.
„Neznáááááááááám,“ zavyl bolestí.
„Tak proč před nima zdrháš, když je ani neznáš?“ řekl už klidněji důstojník.
„Já, já jsem jen zkoušel obchodovat a to se tam nesmí.“
„Nelži, připravoval ses na špionáž pro komunisty, že jo?“
„Neeeeeeeeeeeee,“ zavyl znovu bolestí pod další dávkou proudu.
„A proč sis vybral Argentinu?“ štekl na něj kdosi z šera.
„Říkali, že v Argentině je víc příležitostí.“
Muži se zachechtali a o něčem se začali radit. Velící důstojník si prohlížel jeho papíry. Pak je zaklapl do desek, podíval se na Macu, který se třásl strachem před dalším výbojem, a řekl: „Tak víc příležitostí, povídáš.“ Pak se otočil na ostatní a vyštěkl: „Odvažte ho, dejte ho do pořádku a přiveďte ke mně do kanceláře.“ * Přátelé vRiu
Pavlína si pomalu svléká smuteční kostýmek a odkládá jeho části na křeslo. Je konečně sama. Žádný snaživý Bob, Henryho nápomocní spolužáci ani vzdálení příbuzní nebo přátelé, které nikdy neviděla, tu teď nejsou. Padne na postel a nechá volně plout tok myšlenek a zavírá oči. Ocitá se v polospánku na hranici vzpomínky a snu. Vidí Henryho a sebe na farmě, kde žili. Henry jede na svém koni a ona na poníkovi, kterého jí daroval. Máma s nimi už není a Pavlína je ještě malá. Vidí, jak jedou krajinou a Henry jí vypráví o koních, o lese, o svých stavbách i o životě a ona mu naslouchá. Vidí, že je už velká a poník je pro ni příliš malý. Vedle něj stojí Fábio a vztahuje po ní ruce a pomáhá jí ze sedla. Odvádí ji a Henry si přivazuje jejího poníka ke koni, odjíždí pryč a oběma mává. Fábio ji posazuje do auta a odváží. Auto náhle zastaví, a když se podívá z okna, zjistí, že je obklíčeno policisty, kteří na ně míří pistolemi a křičí, aby vystoupili. Náhle se ve snu objeví Bob. Přistupuje k policistům, něco jim vysvětluje a pak ji odvádí pryč a hladí po vlasech. Pavlína pomalu otevře oči a zažene sen. Po chvilce klidu ucítí opět hořkost a napětí, které se přelévají do celého těla, až semkne rty a zúží oči. Zuřivě uhodí rukou do pelesti. Před očima má Macovu tvář Viděla ji v novinách, kde byl vyfocený na nějakém večírku se svou Lucianou. Ve své mysli teď jasně vidí, jak k té tváři přikládá revolver, tiskne spoušť. Jak mu vystřelí mozek z hlavy. Oklepe se, aby tu představu zahnala, vstane, opláchne si tvář a snaží se uvažovat jasně.
Pavlína se uklidní, sedne si a chvíli přemýšlí. Kde jsou opravdoví přátelé, na které se můžu obrátit, kde jsou ti, kdo mě pochopí a neřeknou mi, že jsem cvok? Kde? V mysli jí běží tváře lidí, které v Riu poznala a kteří jim s Henrym pomáhali. Vzpomene si na Sáru a uvědomí si, že dnes už asi tvoří s Flipem pár. Jak se jim daří? Možná že právě ti dva by mohli být ochotni mi pomáhat. Váhá, ale vlastně přitom hledá mobil a už i vytáčí Sářino číslo. Chvíli to zvoní a pak se ozve Sářin příjemný hlas, který si dobře pamatuje z tlumočení u soudu: „Pavlíno, Pavlíno, to jsme rádi, že voláš. Tolik na tebe a na Henryho dneska myslíme.“ V pozadí se ozývá mužský hlas a Sára dodává: „Jo, Flip tě taky moc zdraví a objímá.“
Pavlína se nadechne a vyhrkne: „Já, já musím za vámi zpátky do Ria, a to co nejdřív. Prosím, pomozte mi. Jsou tu různé nejasné okolnosti. Musím s vámi mluvit.“
Sára se překvapením odmlčí, pak něco říká Flipovi a v telefonu se ozve jeho holandská angličtina: „Haló, tady Flip, co se děje, je tam Bob?“
„Ne, není a děje se toho moc. Henry nedostal infarkt, otrávili ho. Flipe, pomozte mi. Musím se vrátit!“
„Cože, to nebyl infarkt?
„V Riu vám všechno povím.“
V mobilu se ozve Sára: „Pavlínko, jen si kup letenku a napiš, kdy přiletíš. Snad nějakou seženeš, v pátek začíná karneval a míří sem lidi z celého světa, jak víš.“
„Zkusím víc společností a snad se to povede rychle. Už bych chtěla tolik být u vás.“
„Budeme na tebe čekat a o všechno se postaráme, před karnevalem tu bude zmatek,“ dodá Flip na hlasitém odposlechu.
„Myslím, že i já ti musím něco říct,“ doplní ještě rychle Sára.
„Díky, jste opravdoví přátelé! Tak zase v Riu.“
Pak si sama pro sebe tiše řekne: „Díky za ně, tati.“ Otevře notebook a hledá nejbližší let do Ria. Pak si uvědomí, že tohle musel dělat tenkrát Henry. Shánět let na druhý den, když mu poslala tu SMS před svým zatčením.
Skoro celých dvanáct hodin letu Pavlína prospala. Při mezipřistání ve Frankfurtu zůstala sedět v tranzitu a vůbec nechtěla jít na letiště, kde Henryho viděla naposledy. Bylo pro ni úlevou, když se letadlo znovu vzneslo a zamířilo k Jižní Americe. Vždycky když se probudila, rychle si objednala vodu a pomerančový džus, odmítla pokusy o konverzaci od spolucestujících a opět upadla do hlubokého spánku. Pavlína po půlhodině otevře oči, muž vedle ní se zdvořile usměje a řekne: „Dlouhý let, že, slečno?“
„Hm.“
„Já letím do Ria obchodně a co vy?“
„Letím na pohřeb.“
„Ach, to je mi líto. Někdo blízký?“
„Ano, letím na pohřeb svého velmi blízkého nepřítele.“
„Ehm?“
„Ano, správně, nejdřív musím toho bastarda zabít.“
Boj o moc
Maca v tom opravdu uměl chodit. Dva roky se choval jako vzorný Barbosův voják, až z něj udělal svého pobočníka s vyššími pravomocemi. Byla to chvíle, na kterou Maca čekal. Dostal pod svou správu část favel, kde gang operoval, a s Barbosou jednal u jednoho stolu jako rovný s rovným. Po půl roce šéf gangu jeho pravomoci ještě rozšířil a občas si dopřál delší dovolenou ukolébán tím, že Maca v Riu na všechno dohlédne. Ten ale celou dobu osnoval plán, jak se Barbosy zbavit a zmocnit se nejen jeho pozice, ale i veškerého majetku, který má. Barbosa totiž neměl žádného syna, který by mohl gang převzít, jen dvě dcery, které poslal studovat do zahraničí, a byl vdovec. Na tom Maca založil svůj ďábelský plán, a když Barbosa opět odjel na svůj pravidelný oddechový pobyt do městečka Jericoacoara, začal jednat. Tedy pobyty Carlose Barbosy v tomto zvláštním místě plném nočního života nijak oddechové nebyly. Přesto, že mu bylo dost přes šedesát let, denně střídal ležení na místní pláži a pozorování zalesněných kopců a moře s divokými večírky. Vzhledem k jeho bohatství si na ně nechával dodávat ty nejluxusnější prostitutky, které byly zrovna k mání. Když mu před odjezdem Maca doporučil jednu novou krasavici na večírek, jen si pomyslel, že to už s tou úslužností chlapec trochu přehání.
Jenže když mu pak Yasminu přivedl, nemohl se na ni vynadívat. Ta žena byla anděl a ďábel zároveň. Yasmina byla mladá brazilská míšenka, tak kolem dvaadvaceti. Její vzhled prozrazoval vliv různých etnických skupin. Měla tmavé kudrnaté vlasy a jemnou zlatohnědou pleť. Yasminina krása spočívala v jedinečné kombinaci jejích smyslných rtů, mandlových očí a výrazných lícních kostí. Její tělo bylo atletické a dobře tvarované, s nádhernými křivkami. Vyzařovala energii a vitalitu, ale hlavně smyslnost a sebevědomí. Když se na Carlose, který měl v životě hodně atraktivních žen, tato mladá bohyně podívala, její pohled ho naprosto odzbrojil. A tak se stalo, že v den odletu už švitořící Yasmina seděla vedle Carlose v jeho soukromém letadle mířícím do Jericoacoary.
Maca si jen mnul ruce, protože dobře věděl, že ďábelskost tohoto nádherného stvoření spočívá hlavně v tom, že za peníze udělá prakticky cokoliv, takže Macův pekelný plán se mohl spustit. Hned první den dovolené zažil Carlos s Yasminou takovou noc, že od pořádání svých večírků úplně upustil a rozhodl se věnovat pouze jí. Bral ji do nejdražších obchodů ve městě, v nichž jí kupoval šaty a šperky, a pak s ní dlouho večeřel v soukromém apartmá, kde popíjeli francouzské šampaňské a 8
Yasmina mu postupně odhalovala svoje půvaby, pochopitelně až do úplné nahoty, kdy si pak odváděla funícího Carlose do ložnice k dalším hrátkám. Po několika dnech byl Carlos jako v ráji a jeho pověstná ostražitost upadala.
Tak si jeden krásný večer ani nevšiml, že šampaňské má trochu odlišnou chuť než jindy. Dokonce ani když na něm Yasmina dováděla a on pocítil silné křeče, přičítal to jejímu divokému sexu. Když vydechl naposledy, Yasmina zastavila rozdivočelou pánev a zatlačila mu oči. Pak vstala, oblékla si župan, vzala z nočního stolku telefon, vytočila číslo, chvíli čekala a pak zašeptala: „Měl to krásný.“
Na druhém konci Maca odpověděl: „Čekej tam.“ A zavěsil. Pak vytočil číslo na Bruna, šéfa Carlosovy ochranky, která byla ve vedlejším hotelu, a řekl: „Chlapi, jak to tam jde?“
„Dobrý, Maco, starej si pěkně užívá s tou mladou, tak máme klid.“
Maca dramaticky pokračuje: „No, já nevím, co se tam děje a jestli to máte pod kontrolou, ale teď mi jeden z Comanda Cruel, když dostal nakládačku, prásknul, že tu děvku na starýho poslal Edie. Nevím, co je na tom pravdy, ještě to prověřuju, ale radši to tam běžte zkontrolovat.“
Bruno vyskočil od telefonu, rychle si obul boty, nasadil pás s revolverem a vyběhl do vedlejší místnosti, kde zburcoval ostatní chlapy z ochranky, a za chvíli už stáli před Carlosovým apartmá. Druhý z chlapů, Lucas, přiloží ucho ke dveřím a poslouchá: „Nic tam neslyším.“
„Vlezeme tam,“ řekne Bruno a vytáhne univerzální klíč, chvíli ho zkouší v zámku, až se dveře otevřou. Oba vejdou tiše dovnitř a projdou předsíní. V obývacím pokoji sedí v županu Yasmina a kouří cigaretu.
„Kde je šéf?“ zeptá se Bruno.
Yasmina jen pohodí hlavou směrem k ložnici.
„Spí?“
Yasmina pokrčí rameny. Brunovi se to nezdá, ukáže Lucasovi, že ji má hlídat, a vejde do ložnice. Ve světle stolní lampičky je vidět Carlosova tvář se zavřenýma očima. Bruno chvíli poslouchá a neslyší jeho dech, tak řekne: „Šéfe, šéfe. Je všechno v pořádku?“
Když nedostane žádnou odpověď, přijde blíž a sáhne na Carlosovu ruku a snaží se nahmatat pulz. Pak ruku pustí a vrátí se do obýváku, kde přiloží Yasmině revolver ke spánku: „Cos mu dala, ty čubko?“
Yasmina jen pokrčí rameny. Myslí si, že je to jen chvíle nedorozumění, hned se tu objeví Maca, chlapy vyhodí a ji vyplatí. Jenže to už i Lucas vytahuje bouchačku a drží ji Yasmině u hlavy, zatímco Bruno zvedne telefon a vytočí Macovo číslo. Když to vezme, oznámí mu: „Maco, šéf to má za sebou, je tu ta děvka a nic neříká.“
Maca řekne rozhodně: „Tak je to jasný, poslal ji Edie.“
„A co s ní?“
„Zastřel ji, čubku, a vrať se k telefonu.“
Chvíli je ticho, pak se z telefonu ozve výstřel a za pár sekund i Brunův hlas: „Co teď?“
„Vraťte se na základnu.“
*
Maca na tu dobu rád vzpomíná. Druhý den po obou vraždách převzal oficiálně velení Amigos, nastěhoval se do Carlosovy vily a milostivě držel jeho osiřelé dcery na studiích. Policie nic nevyšetřila, na otráveném šéfovi drogového gangu a zastřelené prostitutce se nějak nebylo čeho chytit.
Maca moc dobře ví, že je to už víc než deset let, co má neomezenou moc, a že snad jediný, kdo se mu v Riu může ještě postavit do cesty, je ten, co mu říká sráč Edie, se svou bandou idiotů, čímž myslí konkurenční Comando Cruel. To se mu zatím ale celkem hodilo k tomu, aby na ně hodil vraždu Carlose Barbosy a zdůvodnil Yasmininu popravu. Maca si dá další doušek zlatavého kubánského rumu a vyfoukne kouř z doutníku. Jednou přijde čas a spolkne i Edieho s jeho komandem. Liščí nora
Místo pro vilu, ve které teď Maca v Riu bydlí, nebylo vybráno náhodou. Leží totiž nad lagunou. Tato vodní plocha se skrývá mezi horami a zároveň je na dosah centra města, obklopena je zelenými kopci. Poskytuje útočiště pro mnoho druhů ptáků a ryb. Je to mezi obyvateli Ria oblíbené místo pro relaxaci a odpočinek. O víkendu je můžete vidět na kajacích nebo paddleboardech nebo jen tak odpočívat na břehu. Ti aktivnější se pak vydávají stezkami do kopců a vychutnávají si přírodní krásy laguny z výšky. Takový výhled nabízí i vila, kterou před deseti lety vybudoval Carlos jako své sídlo, než ho Maca s pomocí krásky Yasminy odstranil.
Teď je kolem laguny klid. Jsou čtyři hodiny ráno a obyvatelé honosných domů spí ve svých luxusních ložnicích. Je slyšet, jak voda poklidně šplouchá o břeh a jen občas projede auto. Macova vila se tyčí na kopci uprostřed zeleně jen krok od laguny. Jeho sídlo, podobně jako středověké hrady, poskytuje strategický výhled do okolí, ale za ním stoupá vysoko k nebi svah s nepřehledným terénem.
Právě z horní strany se k vile pomalu blíží stíny mužů v černých kuklách a za bočními porosty se ze strany krčí další. Ve všech ulicích kolem břehu jsou zaparkovaná auta a několik dodávek. V jedné z nich sedí plukovník Rocha. Je zde několik monitorů a další technika. Plukovník má v ruce vysílačku, která ho spojuje s jednotlivými veliteli jednotek. Ještě jednou si prohlédne monitory ukazující, že je nahoře naprostý klid, a pomalu zvedá vysílačku k ústům, až do ní vykřikne: „Agora!“
V tu chvíli všichni muži z policejního komanda opustí své úkryty. Ti v přední linii hází kotvy s lany přes zídky, šplhají a seskakují na druhé straně. Proti vstupní bráně se rozjíždí obrněné vozidlo a vylamuje vrata. Okna rozbíjí palba z několika dronů, které vlétly dovnitř. Přestože je celý objekt dobře chráněn a jeho posádka slušně vycvičena, je vidět, že gang nepočítal s možností útoku takové intenzity. Už se ale ozývá střelba i z vily a na prostranství před ní vybuchuje mezi policisty několik granátových střel. Policisté se kryjí a pokračují v palbě. Na střeše se rozsvítily silné reflektory a oslňují útočníky. Na příjezdové cestě se objevují další policejní jednotky v přilbách a neprůstřelných vestách. Kolem stojí vojenské transportéry.
V obou patrech vládne zmatek. Macova ochranka pobíhá mezi místnostmi a snaží se je získat zpět pod kontrolu. Sám Maca vybíhá z ložnice. V ruce má samopal, vysílačku a na sobě neprůstřelnou vestu, za ním se na posteli krčí rozcuchaná Luciana. Maca se snaží rychle vyhodnotit situaci. Musí se rozhodnout. Pak zařve do vysílačky jediné slovo, které ale v rachotu zaniká.
Plukovník Rocha je zatím s průběhem akce spokojen. Myslí si, že Maca už nemá žádnou šanci. Už před sebou vidí jeho potupné zatčení a zajištění důkazů, které mafiána i s celým gangem bez problémů pošlou za mříže. To bude nejlepší úlovek jeho kariéry! A ta mladá seňora, která chce pomstít svého otce, si to zaslouží
Výstřely a odpor pomalu utichají. Rocha vyskočí z dodávky a vykřikne do vysílačky: „Jdeme si pro lišku!“ Nasedne do přistaveného obrněného džípu, který vyrazí do kopce.
Hlukem probuzení obyvatelé domů se snaží zjistit, co se děje. Bojí se ale otevřít okna, a tak jen vzrušeně diskutují se sousedy po telefonu.
Plukovník Rocha jde s dalšími muži kordonem vojáků dovnitř. Všude je ale podivné ticho, jen občas se ozve krátká dávka ze samopalu. „Mně se to nelíbí, ti bastardi se někam stáhli. Dávejte všichni pozor!“ varuje ostatní plukovník.
Ticho je čím dál napjatější. Z míst, kde jsou garáže, se ozve podivný zvuk. Na jedné z nich se pomalu pohybuje střecha a mizí v betonovém podloží. Znovu se ozve silná palba. Rocha i ostatní se musí krýt na otevřeném prostranství. Kromě střelby se ozývají i výbuchy a chrčení motoru. Najednou se před užaslými zraky policistů vznese stříbrná helikoptéra startující z vlastního heliportu, který byl skrytý za stěnami garáže.
„Helicóptero!“ vykřiknou policisté.
„Rychle drony a volat na letecký provoz!“ zavelí plukovník Rocha.
Za helikoptérou vyrazí několik dronů. Z její zadní části ale vyšlehnou opakovaně plameny a drony postupně padají k zemi. Už zuřící Rocha křičí: „Zatkněte každého, koho tu najdete!“
Komando vleče ven několik Macových ochránců s želízky na rukou. U monitoru v dodávce sedí Pavlína s Bobem, Flipem i Sárou. Po chvíli se ozve Pavlína: „Ten hajzl jim utek, to snad není pravda.“
„Zaznamenává ale dost silný ztráty. Podívej!“ ozve se Bob.
Na monitoru je vidět, jak dva policisté vyvádějí plačící rozcuchanou Lucianu v noční košilce. „Tohle mi nestačí,“ ušklíbne se Pavlína.
„Já jsem spokojenej. Víte, co jsem říkal?“ zeptá se Flip.
„Když chceš začít hon na lišku, musíš ji dostat nejdřív z nory?“
„Přesně, tohle je teprve začátek.“ *