Vnašem městečku zase jednoho krásného letního dne sluníčko svítilo celý den a svými paprsky prohřálo všechny parky, náměstí i ulice. Nejvíce ze všeho se ale opíralo do oranžovočervených střech domů. Takže když přišel večer a všude se ochladilo, střechy byly stále ještě prohřáté. Teplo z nich stoupalo zpět k obloze, jako by jí chtěly trochu tepla vrátit. A to se moc líbí kočičkám!
Vždycky se rády procházejí po střechách a z výšky pozorují, co se pod nimi děje. Když ale večer střechy sálají teplem, libují si ze všeho nejvíc. Jen tak si leží, protahují se a lenoší. A když se jich sejde víc, tak si i rády povídají. No a takové sezení a povídání naší kočičce Ajce změnilo skoro celý život.
„Já tady dnes s vámi nemůžu dlouho lenošit,“ povídala důležitě Micina. „Jsem teď doma na všechno sama. Moji páníčci včera odjeli na prázdniny k moři.“
„Cože, k moři?“ divily se kočky. „K jakému moři? Co to je?“
„Moře? No to je taková hrozná spousta vody, že není ani vidět na její konec!“
„No ne!“ divily se zase kočičky. „Tolik vody, to není možné!“
A tak šly k Micině domů a ona jim tam ukázala obrázky na zdech, kde byli vyfocení její páníčci u veliké spousty vody, tedy u moře.
To se ví, že na to všechny koukaly s otevřenými pusinkami.
„No to je ale vody!“ divily se pořád dokola. Potom se vrátily na střechu. Ještě chvíli si povídaly o moři, ale zanedlouho na to zapomněly a bavily se o něčem jiném…
Ony totiž kočičky rády vodu nemají. Většinou. Ale Ajka byla jednou z mála, které vodu rády mají. Ona ji přímo milovala!
Dlouho nedokázala myslet na nic jiného než na ty obrázky se spoustou vody. To by bylo něco, kdyby mohla takové moře vidět doopravdy!
Ještě hodně dní a nocí na to myslela, až ji jednou napadlo: „Proč já bych se vlastně k tomu moři nemohla vydat?“
Dlouho ten nápad nosila v hlavě. A protože nepřišla na nic, proč by nemohla jít, tak se rozhodla. Ano! Zítra se tam vydá!
Ten večer nemohla usnout. Když se jí to konečně podařilo, zdálo se jí o moři.
Ráno, sotva ji probudilo sluníčko, na nic nečekala a vydala se na cestu.
Šla dlouho, předlouho, spoustu dní a nocí, a moře pořád nikde. Ona totiž nevěděla, že od jejího města je moře velice, ale velice
daleko!
Šla městy i vesnicemi, míjela domy, parky, zahrady. Šla i přes lou-
ky, pole a lesy. Všechno bylo ale pořád podobné jako okolo „jejího“ města. A jak tak šla a šla, dovedla ji cesta do dalšího lesa.
I ten byl zpočátku „obyčejný“, jako všechny ostatní, které zatím viděla.
Klidně pokračovala ve svém putování. Myslela, že za tím lesem bude už třeba moře a ani si nevšimla, že les začíná houstnout.
Stromy, křoviska, kapradí i traviny byly stále vyšší, hustější a tma-
vší. Když si to Ajka konečně uvědomila, dostala strach. Ne, dál už tím lesem nepůjde, rozhodla se. Raději se hned vrátí!
Ale bylo pozdě. Samozřejmě nevěděla, kde sešla z lesní cestičky.
A už vůbec ne, že jak běhala sem a tam, překročila někde mezi
stromy bludný kořen.
A kdo jednou překročí bludný kořen, už nikdy nenajde zpět cestu, kterou přišel! Musí většinou dlouho bloudit lesem, dokud se z něj nedostane někam, odkud může jít dál. Dnes už neví, kolika křovinami se musela prodrat a do kolika strží slézt a znovu se z nich vyškrábat. Už ani neví, kolik nocí se strachem usínala
a ráno se probouzela do nového dne. Do dne plného nejistoty, strachu a marného bloudění houštinami.
Zdálo se jí to nekonečné. Už si chudinka začínala myslet, že se z toho hrozného a tajuplného lesa nikdy nedostane!
Ale jednoho dne přeci jen v dálce zahlédla více světla mezi korunami stromů. Po dlouhých dnech jí svitla naděje. Až se jí z toho srdíčko rozbušilo jako na poplach.
Celá rozechvělá se rozběhla ke světlu. A jak běžela, stromy se rozestupovaly, a pak: „Konečně!“ chtělo se Ajce zavolat z plných plic. Byla na kraji lesa!
Vyběhla na sluníčkem prohřátou louku plnou lučních květů. Lehla si do trávy, dlouho si lebedila na sluníčku a prohřívala si kožíšek. Po té hrozné cestě přemýšlela, jestli má jít dál, nebo se vrátit. Ale cesta zpátky by vedla zase jen přes ten děsivý les, ve kterém tak dlouho bloudila. Ne, žádné vracení, rozhodla se. Půjde dál.
Netrvalo dlouho a narazila na pěšinku. Ta ji po nějakém čase dovedla na rozcestí.
Tam, mezi dvěma cestičkami stál velký kámen a na něm byly namalované dvě šipky. Jedna ukazovala doleva, druhá, to se ví, doprava. Nad nimi bylo něco napsáno. Ajka šla blíž a četla: „Tato cesta vede do Cukrova, kde se chytří a silní dobře mají.“
„Hm, hm!“ broukla si Ajka a přečetla si nápis i nad druhou šipkou:
„Tato cesta vede do Jablíčkova, kde se dobře pracuje a kde nikdo nelže.“
„No, to je zajímavé,“ povídá si Ajka v duchu. Ale co teď? Pro kterou cestu se má rozhodnout? Kam se vydat? Cukrov, to zní tak sladce, tak lákavě. Není hloupá a když na to přijde, je i silná, tak proč se tam nevydat a nemít se dobře?
A Jablíčkov? Proč ne? Práce se nebojí a žít tam, kde nikdo nelže, to taky nezní špatně.
Ať přemýšlela, jak chtěla, ne a ne se rozhodnout. Copak by se tobě líbilo víc? Měla by jít Ajka do Cukrova, nebo raději do Jablíčkova? Poraď jí, ve kterém městečku by to mohlo pro ni být lepší. Kde by se jí mohlo líbit víc?
Ü Jestli chceš, aby šla do Cukrova, nalistuj si a čti dál až na stra-
ně 45.
Ü Jestli bys ale raději, aby šla do Jablíčkova, jednoduše otoč na stranu 12.
Tak se tedy Ajka vydala do Jablíčkova. Jeden den šla přes hory a doly, druhý přes sedmero řek, třetí pak procházela lesy. Tentokrát si dala ale velký pozor, aby zase nezabloudila! Další dny šla přes pláně a kvítím poseté stráně. Konečně se dostala na posečené jablíčkovské louky a brzy šla mezi malebnými políčky. Na některých viděla ve větru se vlnící klasy dozrávajícího obilí, jinde se červenaly jahůdky a kousek dál v sadě zrály veliké třešně. Ajka šla a nestačila se otáčet na všechny strany, aby jí nic neuniklo. A jak se kolem sebe dívá, všechno si prohlíží a obdivuje, ani se nenadála a došla až do Jablíčkova.
Jenom co tam vešla, nestačila se divit! Byla tady taková spousta různých stavení, že nevěděla, jak by je měla pojmenovat. Domy, domky, obydlí, hnízda, chaloupky? Každé bylo jiné než ty ostatní! Vedle velké bílé chalupy s kulatými zdmi, uprostřed upraveného trávníku, vykukuje domeček jak hříbeček, malý jako dlaň. Jinde je na vysoké kamenné budově bez oken pod krovy vestavěna spousta malinkých růžových hnízd s prosklenými terasami. Uprostřed jezírka se tyčí les vysokánských dřevěných nohou a na jejich vrcholcích stojí proutěné domky se střechami, které
vypadají jako duhové bubliny. Kousek dál, rovnou z trávy, vedou schody a nad nimi úhledné stříšky pokryté chvojím. A všechno je čisté a útulné, pečlivě upravované a udržované.
Ajka šla tím krásným a podivným městečkem a nemohla se vynadívat a vynadivit. Ale ta kouzelná stavení nebylo jediné, co ji překvapovalo. Zpočátku nevěděla, co to je. Měla jen zvláštní pocit, že je všechno jiné, než co dosud poznala. Byla to zvláštní tichá a klidná atmosféra. Začala na to přicházet, když už už chtěla utíkat před velkým černým psem. Ten nesl na zádech těžký pytel a rychle se k ní přibližoval. Než se Ajka stačila rozběhnout pryč, pes ji pozdravil a šel svou cestou dál! Potom se polekala vlka s krumpáčem v tlapách. Ale ten se na ni ani nepodíval a kopal ze všech sil díru v zemi.
To jí dodalo trochu odvahy a tak, i když byla pořád ve střehu, šla dál. Pak už se jen trošičku, mnohem míň, lekla velkého hnědého medvěda, který sundával z vozu těžká polena a skládal je do hranice vedle plotu. Šla kolem klubka myší, ale ty se na ni jen zvěda-
vě podívaly a klidně dál přebíraly zrní a hrách. Potkávala spoustu zvířátek a byla překvapená, že ji každé zdraví, jako by ji dobře znalo.
A tak i ona čím dál častěji někoho pozdravila a bylo jí příjemné, že jí každý odpověděl.
V údivu a úžasu procházela Jablíčkovem. Pozorovala jeho obyvatele, jak si v klidu chodí městečkem za svými povinnostmi nebo zábavou, něco kutí, nebo si spolu jen tak povídají. Došla až na ná-
městí s malým parčíkem uprostřed. Tady se posadila na lavičku. Teprve teď si uvědomila, že je nejen unavená, ale že má i velikánský
hlad. Vždyť naposledy jedla včera večer pár borůvek a jahůdek, které našla v trávě u cesty. A od té doby vůbec, ale vůbec nic!
A jak sedí a přemýšlí, kde sežene něco k snědku, najednou ucítila slabou, ale náramně lákavou vůni… Co to tak voní, co jí to jen připomíná? No ano, je to vůně čerstvých koláčů! Co vám budu povídat. Ajka na ně dostala takovou chuť, že se jí začaly v puse sbíhat sliny! Ale kde se ta vůně vzala, odkud vychází? Kočička se rozhlíží, pátrá, nasává –a už to má! V rohu náměstí uviděla malé pekařství. Tam odtud to musí tak vonět! Dál už na nic nečekala a pustila se rovnou za tou lahodnou vůní.
Vešla do malého krámku. Všude kolem byly v policích narovnány
bochníky chleba, housky, rohlíky, preclíky, buchty, záviny, bábovky, vánočky, mazance, lívance, perníky, piškoty, dorty, rolády, trubičky, špičky… kam se oko podívalo, tam samá dobrota, bašta, chuťovka, mňamka a hamka. A těm všem dobrotám a vůním vévodí nejsladší a nejlákavější, křehoučké, žluťoučké, kypré a čerstvoučké jablíčkové koláče. Přímo z pece vytažené a rovnou na pult položené…
A prodavač nebo prodavačka nikde. No tohle! Co teď? Ajka chvíli přemýšlela. Nakonec neviděla jinou možnost, než se pokusit někoho zavolat: „Haló?“ Ale řekla to tak tiše, že by ji nikdo neslyšel, i kdyby stál vedle ní. Taky že se nikdo neozval.
„Haló, je tu někdo?“ přidala tentokrát na hlase kočička. Zase nic.
„H a l ó ó ó ó, je tu někdo?“ to už Ajka skoro křičela. Konečně se ozvalo vzadu za dveřmi nějaké štrachání, supění a dupání. Po chvíli se ve dveřích krámku objevila hlava starého, od mouky bílého a dost překvapeného jezevce.
„Co je, copak se děje hrozného, že mě někdo volá?“ mžoural přes brýle na Ajku vyjeveně, jako by ve svém krámku v životě neviděl zákazníka.
„Já bych chtěla pár tady těch koláčků,“ řekla Ajka už zase tiše a ukázala na pult.
„A proto mě zdržujete?“ vyjevil se jezevec ještě víc. „Tak si přeci vemte, kolik potřebujete, zaplaťte a jděte! A nezdržujte mě!“ řekl poněkud podrážděně, otočil se a odcházel z krámu pryč. Asi zpátky do pekárny. Ajka ho ještě slyšela, jak si pod fousy mumlá: „To jsem teda ještě neviděl, takový zákazníky. Jako by v životě nebyla nakupovat… jenom zdržuje…“ A dál už mu nebylo rozumět.
Kočička se nestačila divit. Tak takhle to tady chodí! Zákazníci asi v Jablíčkově nakupují sami! Bez prodavače! Proto bylo na tom kameni napsáno, že se tady nelže! Protože kde se nelže, tam se ani nekrade!
No jo, ale jak si má nakoupit, když to nezná a neví jak? Chvilku se bezradně rozhlížela po krámku. Už chtěla zase volat jezevce, když si všimla cedulky u podnosu s koláči: „1 koláč = ½ JP“
Ale co to je? Půl JP. Půl něčeho? Ale čeho? Že by půl Jablíčkovského penízu? No ovšem, co jiného by to mohlo být? Jenže kde je vzít, kde je najít, kde získat nějaké „JP“, aby si mohla pár koláčků koupit?
A vlastně, musí je koupit?
Co kdyby… napadlo ji na-
jednou… co kdyby si pros-
tě několik koláčků vzala a šla? Vždyť jezevec je kdesi vzadu v pe-
kárně, ani si toho nevšimne, určitě to nepozná!
Věděla, že by to nebylo poctivé. Vždyť jezevec, aby to všechno
mohl udělat, musel koupit a zaplatit mouku, cukr, vajíčka, máslo, mák, sůl a kdoví co ještě. Na druhé straně, přemýšlela kočička, pro těch pár koláčů přeci nezchudne!
Ale zase, kdyby si to tak řekl každý, kdyby takhle „nakupovalo“
každé zvířátko ve městě, jak dlouho by asi mohl jezevec péct všechny ty dobroty?
Ajka stojí před tácem s koláči a neví, zase neví, jak se má rozhodnout! Mohla by znovu zavolat na jezevce a přiznat se mu, že nemá peníze, ale že má velikánský hlad a chuť na ty jeho kolá-
če… Třeba by jí jeden, dva dal. Nebo nedal? Třeba by jí poradil, jak a kde si vydělat pár peněz, aby si je mohla koupit. Ale možná by ji vyhnal. A možná ne.
Nebo si jich má pár vzít a utéct a věřit, že ji nikdo neuvidí? Ajka stojí před pultem, rozhoduje se a neví. Budeš jí muset zase poradit. ?
Ü Jestli myslíš, že pro ni bude lepší, když se přizná, že nemá čím
zaplatit, obrať na stranu 19.
Ü Jestli by ale podle tebe měla vzít pár koláčků a rychle s nimi utéct, potom si nalistuj stranu 33.