Róza seděla na okenním parapetu a pozorovala život venku. Jediné, na co poslední dobou dokázala myslet, byly pomalu se blížící prázdniny. Ještě pár dní a pak odjedou s maminkou do Jánova. Žádná škola, žádné ranní vstávání, ani cvičné diktáty. Maminka sice zase musí překládat nějakou francouzskou knížku, ale Róza se bude jen poflakovat. Těšila se na dny, které stráví na samotě. Všude hory, les a klid. Dům po babičce v Jeseníkách, kam jezdí každé léto, byl pro ni tím nejkouzelnějším místem na světě.
Zvonilo už před pár minutami, ale paní učitelka, kterou měli páťáci na přírodopis, nikde. Ve třídě panoval šílený zmatek. Kluci se honili a házeli po sobě bačkorou, holky si v hloučcích povídaly a něčemu se chichotaly. Madla, která s Rózou seděla v lavici, každou
chvilku vykoukla ze dveří třídy, zkontrolovala chodbu a zavolala: „Vzduch čistej! Ještě nejde.“
V tom největším hluku, a když už to vypadalo, že nikdo nepřijde, se prudce rozrazily dveře a v nich se objevil postrach školy, učitel Legner.
Všichni se jak mávnutím kouzelného proutku ocitli na svých místech.
„Dnes paní učitelku zastoupím já,“ zahřímal.
„Přečteme si článek o astrofyzice a sluneční soustavě. Co vy na to?“
Nečekal na odpověď a usadil se za stůl. Z velikého hrnku s nápisem Nejlepší učitel všech dob usrkával kafe a vyvolával děti, které postupně
chodily před tabuli číst. Ostatním kladl záludné otázky, aby zjistil, zda dávají pozor.
Róze připadal článek nudný a nekonečný.
Choulila se v první lavici u okna hned proti
Legnerovi a snažila se být co nejméně nápadná.
Modlila se, aby ji nevyvolal. Nebude se před nikým ztrapňovat. Čtení jí nikdy nešlo.
Na řadě byla Madla. Róza neměla ani páru, o čem spolužačka čte. Předstírala, že usilovně
přemýšlí o vesmíru a jeho tajemství. Neposedné kudrnaté vlasy, které se jí na hlavě kroutily jak háďata, nechala přepadnout dopředu, aby jí zakrývaly obličej. Potřebovala být co nejméně nápadná.
Legner Madlu přerušil: „To by stačilo.“ Poslal ji zpátky na místo a rozhlížel se, koho vyvolá jako dalšího. Takové ticho už ve třídě dlouho nezažili. Bylo slyšet jen odkapávání vody ze špatně utaženého kohoutku. Róza upřeně zírala na modrou skvrnu na lavici, kterou tam kdysi udělala, když ji zlobilo pero.
Vtom na sobě ucítila Legnerův pohled. Krev se jí nahrnula do tváří. Rozhodla se, že nezvedne oči, ani kdyby tam měla sedět až do konce života. Madla si významně odkašlala a nenápadně ji pod lavicí kopla. Róza dál nehnutě seděla jako socha.
Když Legner pochopil, že bude dělat mrtvého brouka klidně celou hodinu, naklonil se dopředu a před obličejem jí zacvakal propiskou: „Tak pojď!“ Počkal, až k němu zvedne své velké zelené oči, a pokynul jí na stupínek.
Róza se rozhlédla a nasadila svůj nejpřekvapenější výraz. „Já?“
„Ano, ty!“ ubezpečil ji.
„Já… já ale před třídou nikdy nečtu.“
„Jen pojď!“ Promnul si bradu a čekal, až se Róza doplouží k tabuli. „Pomaleji by to nešlo?“
Bouchl do stolu, až hrnek s kafem nadskočil.
Doklopýtala před tabuli, nadechla se a chraplavým hlasem spustila: „Planety nevydávají vlastní světlo ani teplo, mohou pouze odrážet světlo a teplo dodané jim Sluncem nebo jinou hvězdou...“
Sem tam se zadrhla, zaměnila některou hlásku za jinou. Nejhorší to bylo u slova termonukleární. „Terno…, termo..., numu…, termonunu…“ koktala.
Ve třídě to zašumělo. Jejímu drmolení plnému zkomolených slov nikdo nerozuměl. Rózu každé šustnutí nebo vrznutí židle neskutečně rušilo. Písmenka jí před očima tancovala, věty přestaly dávat smysl.
Vtom někdo vyprskl smíchy. Zvedla oči od papíru. Byl to Petr. Zřejmě vyslovila nějaké leg-
rační slovo. Sice netušila jaké, ale určitě jiné, než bylo v článku. Vzápětí se k Petrovi přidala celá třída. Děti se chechtaly, až z toho nadskakovaly na židlích. I Legnerovi zacukaly koutky úst. Aby skryl své pobavení, rychle se napil kafe.
Róza si připadala hloupě. Pozorovala spolužáky nenávistným pohledem a čekala, až se
12 13
uklidní. Konečně mohla pokračovat. Nadechla se a… Zjistila, že netuší, kde skončila. Úplně se v textu ztratila. Písmenka jí před očima plula, slévala se do sebe. Róza stála na stupínku s hlavou sklopenou, obličej rozpálený, uši jí svítily jak lampióny. Rychle si je přikryla neposednými vlasy a cosi nesouvisle blekotala.
„Běž si sednout,“ přerušil ji Legner.
Vztekle mu vrátila časopis a plná ponížení se šla posadit zpět na své místo. Svezla se na židli, čelem se opřela o desku lavice a obejmula si hlavu rukama. Za všechno může Petr, ten to celé začal. A čemu se to vlastně všichni smáli? Ani
Madla jí neprozradila, jaké slovo to přečetla.
Odbyla ji mávnutím ruky: „Kašli na to. Všichni přece ví, že jsi dyslektička.“
Róze se chtělo křičet: Tak proč se mě nikdo nezastal? Rozhlédla se po třídě, ale spolužáci si jí nevšímali, cítila se, jako by všem byla ukradená. Naštěstí za pár minut zazvonilo a Legner je propustil.
Kradený kosatec
Róza vyběhla před školu. Snažila se zhluboka dýchat a nevšímat si dětí, které se právě vyhrnuly ze dveří ven. Každou chvíli do ní někdo strčil. Ještě teď jí hořely tváře z té příšerné ostudy. Zavřela oči a nastavila jemně pihovatý nos sluníčku.
Alespoň že má dneska výtvarku. Umělecká
škola nebyla daleko. Obvykle se Róza svezla dvě zastávky autobusem. Tentokrát se ale rozhodla jít pěšky. Chtěla ze sebe setřást vztek, který s ní lomcoval.
Cesta parkem vedoucí k umělecké škole byla plná života a barev. Květy černého bezu jí svou sladkou vůní připomínaly blížící se prázdniny.
Parkem se neslo výskání dětí, které se brouzdaly v místní kašně. Róza si zula boty a přidala se k nim. Sluníčko nabíralo na síle, a tak si ve vodě smočila i hlavu. Dva malí kluci ji zvědavě pozorovali a začali ji napodobovat. Kousek od kašny
si partička studentů uspořádala piknik. Při pohledu na ně dostala Róza hlad. Sáhla do přední kapsy školního batohu a vytáhla nedojedenou svačinu. Posadila se na nejbližší volnou lavičku a zakousla se do krajíce chleba se sýrem.
V tomhle školním roce se s paní učitelkou Taťánou, kterou měla na výtvarku, uvidí naposledy. Ze všeho nejvíc jí bude o prázdninách chybět právě ona a její výtvarné hodiny. Dnes jim konečně prozradí letošní téma soutěže Picassovy děti, kam se můžou přihlásit. Róza už se nemohla dočkat.
Vtom se zarazila. Na poslední hodinu se přece nosí květiny! Úplně na to zapomněla. Cestou už ale žádné květinářství ani jiný obchod není. A navíc si s sebou nevzala peníze. Na druhé straně parku uviděla modrofialové kosatce. Dostala nápad. Obula si boty, přes rameno přehodila batoh a vydala se k nim. Byly nádherné, vysoké, vysázené v pravidelných rozestupech podél jedné z pěšinek. Když si jich pár utrhne, nikomu chybět nebudou. A Taťána bude mít radost, květiny přece miluje.
Rozhlédla se. Počkala, až přejde paní s kočárkem a zmizí dva kluci na kole, kteří kolem ní kroužili.
Jakmile zjistila, že je vzduch
čistý, vrhla se k tomu nejvyššímu kosatci a snažila se ho rychle utrhnout. Nešlo to tak lehce, jak předpokládala. Stonek byl kluzký a široký.
Vtom za sebou uslyšela:
„Co to tam vyvádíš?“
Ohlédla se. Na cestě stál
starý plešatý pán. Měl na sobě dlouhé kostkované kalhoty, košili a sako, přestože bylo vedro k zalknutí. Z očí mu sršely blesky. „Myslíš si, že tě nevidím?“
Hrozil jí hůlkou, o kterou se ještě před chvílí opíral. „Že se nestydíš! Zavolám na tebe policii!“
Róza zpanikařila. Co teď? Vyrvala kosatec ze země i s cibulkou a dala
se na úprk. Pryč, rychle pryč! Hlavně se neohlížet, říkala si v duchu.
Když se přiřítila k umělecké škole, poprvé za celou dobu se odvážila ohlédnout. Starý pán zůstal daleko, ale co ti policajti? Nemohla popadnout dech. V krku jako by měla struhadlo. Nohy se jí podlamovaly, připadala si, že se zhroutí. Představila si svou fotku v hlavních zprávách a pod ní titulek: Policie pátrá po jedenáctileté dívce, která v odpoledních hodinách ničila v místním parku květinovou výzdobu. Zvláštní znamení: vlasy jako kapusta.
Uchechtla se. Na takové hlouposti přece policajti nemají čas.
Zpocené čelo si otřela do trička. Stálo jí to za to? Kosatec už nebyl takový krasavec jako v parku. Jeden dlouhý list byl dokonce zlomený.
Utrhla ho a společně s cibulkou hodila do nejbližšího koše.
Vešla dovnitř. Panoval tu příjemný chlad. Hodiny na stěně ukazovaly, že jde pozdě. Snad se Taťána nebude zlobit? Nesnáší pozdní příchody.
Výtvarný ateliér se nacházel ve druhém křídle budovy. Róza kráčela chodbou a poslouchala zvuky, které se linuly z jednotlivých dveří. Pokročilá hra na klavír, začátečnické vrzání houslí, hlas učitele, kterému právě docházela trpělivost s nepřipraveným žákem…
Na stěnách visely obrazy žáků výtvarného oboru, kteří v uplynulých letech vyhráli soutěž Picassovy děti. Róza ještě nikdy nesebrala odvahu se do soutěže přihlásit. Najednou si ale vzpomněla na Petra a celou třídu, jak se jí dnes smáli, a rozhodla se. Letos se do Picassových dětí přihlásí. Ukáže všem, že není hloupá. I když občas koktá, neumí číst a ve škole není zrovna za hvězdu. Přihlásí se, bude se celé prázdniny hodně snažit a tu soutěž vyhraje.
Zastavila se před učebnou s nápisem Výtvarný ateliér. Přitiskla ucho na dveře. Uslyšela Taťánin příjemný hluboký hlas, jak právě cosi vysvětluje. Narovnala se, upravila kosatci sametové okvětní lístky a zaklepala.
Picassovy děti
Paní učitelku Taťánu všechny děti milovaly. Byla to taková milá osůbka s kratičkými ohnivě zrzavými vlasy. I když byla přísná, pro své žáky měla vždy pochopení a laskavé slovo.
„Ó, kosatec! Původní znak Francie. Ten jsem nedostala už spoustu let,“ zajásala, když jí Róza předávala květinu. „Děkuju, Rozárko. Příště přijď včas, dochvilnost je výsadou králů.“
Róza se zamračila. Nelíbilo se jí Taťánino pokárání. A to kvůli ní tolik riskovala!
Taťána ji jemně poklepala po zádech: „Můžeš si jít sednout, dnes se seznámíte s akvarelovými pastelkami. Téma hodiny je Prázdninové snění.“
Róza pozorovala svůj povadlý kosatec. Taťána ho vložila do vázy k ostatním květinám, které ten den dostala. Mezi všemi těmi růžemi vypadal dost uboze. Navíc ji čím dál víc hryzalo svědomí, že své nejmilejší učitelce dala kradenou květinu.
Děti si nejprve vzaly tuš. Na čtvrtku nakreslily černé obrysy toho, na co se o prázdninách těší nejvíce. Terka, která seděla vedle Rózy, začala kreslit pláž a obrovský hrad z písku. Honzík sebe s tatínkem, jak lezou na skálu. Dan se nejvíc těšil na to, že poprvé v životě poletí letadlem.
Bílá místa pak děti vybarvovaly akvarelovými pastelkami, dalo se s nimi krásně stínovat. Nakonec Taťána rozdala tenoučké štětce. Namáčely je ve vodě a některá místa nakreslená pastelkou rozmazávaly.
„Začněte nejprve světlými barvami,“ radila jim Taťána, „postupně přejděte k tmavším.“
Róza se rozhlédla po třídě. Většina dětí se zřejmě těšila k moři. Modrá barva na obrázcích převládala. Rózin výkres byl ale úplně jiný. Celou plochu si rozčlenila na maličké trojúhelníky, čtverce a mnohoúhelníky. Ty obtáhla černou tuší.
Do levého dolního rohu nakreslila samu sebe, jak leží v houpací síti zavěšené mezi dvěma stromy a chroupe jablko. Vzadu se rozprostíral dům a za ním les. Do pravého horního rohu umístila
bílou ceduli s nápisem JÁNOV. Do dalších obrazců namalovala ovce, králíky, slepice a hnízdo vlaštovek. V Jánově už sice žádná zvířata nebyla, protože babička před dvěma lety zemřela, Róza ale doufala, že se tam sama jednou odstěhuje a zvířata se do Jánova zase vrátí.
Vzpomněla si na den, kdy jí maminka oznámila, že dům prodá. „Je to moc daleko,“ vysvětlovala Róze, „a když už v Jánově není babička, nemá smysl tam jezdit.“
Jenže Róza si nedokázala představit, že by babiččin dům koupil nějaký cizí člověk a ona s maminkou už by tam nesměla. Pořád na maminku naléhala, že to přece nejde. Byla tak vytrvalá a tvrdohlavá, až ji nakonec přemluvila, aby dům neprodávala. Alespoň prozatím.
Z přemýšlení ji vytrhl Taťánin hluboký hlas. „Je vidět, že Jánov má ve tvém srdci mimořádné místo.“ Róza se rozhlédla po třídě. To už uběhlo tolik času? V lavici zůstala jediná. Všichni ostatní už seděli v kroužku vzadu na koberci a čekali
jen na ni. Jako každou hodinu položili své výkresy před sebe a napjatě vyčkávali, co jim k jejich
práci Taťána řekne. Róza udělala štětečkem pár posledních úprav, opatrně zvedla obrázek a nesla ho k ostatním. Každý mohl o svém díle něco říct. Taťána pak zhodnotila, jak na ni obrázek působí, co se jí na něm líbí a na čem je třeba zapracovat.
Vysvětlila jim, kde spolu barvy ladí a kde naopak působí příliš tvrdě. Ptala se na názory dětí a společně o práci diskutovaly.
Konečně byla na řadě Róza. Taťána u jejího výkresu stála dlouho. Na les použila Róza tak
širokou škálu zelené barvy, až z toho přecházel zrak. Jako vždy dokázala obrázku vdechnout opravdový život. Její vidění světa Taťánu neustále překvapovalo. Z úplně obyčejných věcí dokázala vytvořit mnohorozměrnou šachovou partii. Taťána si všimla, že Róza dnes pracovala ve zvláštní tichosti. Jako by pro ni okolní svět přestal existovat. Z jejího obrázku na ni padla podivná tíseň. Možná se cítí osamělá, pomyslela si. Věděla o Róze, že žije jen s maminkou a nemá ani žádné sourozence.
„To je váš dům?“ Usmála se na ni. Když Róza přikývla, zeptala se: „Chtěla bys nám o něm vyprávět?“
Róza ale jen zavrtěla hlavou, a tak na ni Taťána nenaléhala.
Když se děti usadily zpátky na svá místa, Taťána z černých desek položených na stole vytáhla obálku. Rozlepila ji, vyndala z ní dopis a nasadila si brýle. „Abyste na prázdniny neodcházeli s prázdnou,“ pronesla slavnostně, „prozradím vám téma letošní soutěže.“ Róza zatajila dech. Teď to přijde! Taťána počkala, až bude ve třídě
naprosté ticho. „Tématem dvacátého ročníku celorepublikové výtvarné soutěže Picassovy děti je…“ Chviličku se odmlčela, aby vzniklo patřičné napětí, a pak co nejtajemněji vyřkla: „Strom života naší rodiny.“
Ve třídě to zašumělo. Žáci si jeden přes druhého začali sdělovat své dojmy. Když se konečně ztišili, Taťána pokračovala: „Předepsaný formát odevzdaných prací je A nula, termín odevzdání pátého září. Jakou použijete techniku, je jen a jen na vás.“
Róza zůstala sedět jako opařená. Kdo proboha vymyslel tak příšerné téma?
Taťána ji obdařila povzbuzujícím úsměvem. „Mně se to náhodou líbí. Nezapomeňte, že v této soutěži nejde jen o to vyhrát. Díky způsobu, jakým se úkolu zhostíte, můžete lépe poznat sami sebe. Věřím, že to nevzdáte a přihlásí se vás co nejvíc. Tak směle do toho, máte na to celé prázdniny.“
Tajný deník
Róza byla vzteky bez sebe. „Strom života naší rodiny?!“ opakovala si pořád dokola. A jak má asi takový strom nakreslit?
Ostatní mají oba rodiče, sourozence, babičky, nejrůznější tety a sestřenice… Ona ale kromě maminky nemá nikoho. Teď už ani babičku!
Sotva přišla domů, práskla dveřmi a zamířila rovnou do svého pokoje. Školní batoh hodila na zem, ze dna šuplíku pracovního stolu vytáhla svůj tajný deník a svalila se na postel. Dostat ji do lepší nálady se nedařilo ani Fidovi, jejich drsnosrstému psu s krátkýma nožkama a tělem jako váleček. Róza s maminkou si ho kdysi přivezly z útulku. Pobíhal kolem Rózy, šťouchal do ní čumákem a legračně u toho pobafával.
„Přestaň, Fido,“ odbyla ho Róza.
Otevřela deník. Na prázdnou stránku ledabylým písmem napsala STROM ŽIVOTA NAŠÍ RODINY. Dlouho zírala na bílé místo pod nápisem.
„Horší téma soutěže vybrat nemohli!“ povzdechla si.
Se zachmuřeným výrazem začala listovat v deníku. Sice do něj zatím téměř nic nenapsala, zato v něm byla spousta komiksových kresbiček. Narazila na stránku, kam nedávno namalovala spolužáka Petra. Okamžitě si vybavila, jak se jí dnes ve škole smál. Několika hrubými tahy mu začmárala obličej. Přišlo jí to ale málo, a tak stránku vytrhla, zmuchlala ji do kuličky a mrskla s ní přes celou místnost.
Listovala dál. Narazila na karikaturu maminčina nového přítele Patrika. Ušklíbla se. Na Rózině obrázku měl Patrik holou hlavu, obrovské uši a křivý samolibý úsměv. V koutku úst držel cigaretu jako Pepek námořník. Maminka sice tvrdila, že se kvůli ní s kouřením snaží přestat, ale Róza tomu nevěřila. Potetované paže s obrovskými svaly mu nakreslila založené na hrudi. Nad hlavou se mu vznášela bublina a v ní bylo napsáno: VELKÉ SVALI, MALÍ MOZEK.
