Jako každou neděli ráno mi cestou do budovy, kde vykonávám domovnické práce, zněl do sluchátek hudební pořad Itala Dimitriho Papanikase Z kavárničky na jihu, který vysílá rozhlasová stanice Radio 3. Téma dne bylo napínavé: „Cesty písní – hudební návod, jak luštit ve starých mapách a na zemských glóbech a jak poznávat svět bez cestovních průvodců.“ Ráje, přísliby, skutečná i smyšlená místa, kam uniknout, končiny k objevování, zpěvy sirén, cesty horizontální i cesty vertikální…
Za chvíli se s námi, kdo jsme byli na druhé straně, hlasatel rozloučil. Konec? To už je program u konce? Zmocnil se mě zvláštní pocit, že jsem byl opuštěn. Potřeboval jsem víc. Po šedesáti minutách, které uběhly, jako by jich bylo sotva deset, mi nezbylo než se s tím smířit. Celý den se mi hlavou honila jediná myšlenka: Která končina je nejodlehlejší, měřeno z místa, kde se právě nacházím? Kde leží protipól mojí madridské čtvrti Argüelles?
Jakmile jsem přišel domů, popadl jsem svůj notebook, a aniž jsem ztrácel čas, otevřel jsem aplikaci Google Street View a začal hledat. Tímto způsobem jsem objevil Takapau, obec přibližně s pěti sty obyvateli, kde jsem nikdy nebyl a kam se určitě nikdy nedostanu. Bloumal jsem jejími ulicemi a obchody; rychlým krokem prošel po Charlotte Street, hlavní ulici, která tomuto městečku s mřížovitě uspořádanými ulicemi vdechuje život. Několikrát jsem nahlas vyslovil název obce. Takapau, Takapau, Takapau. Zvučnost jména působila uhrančivě.
Takapau přede mnou vyvstávalo jako převrácený odraz upachtěného místa, kde žiji. Tato skromná a zdánlivě bezvýznamná obec ležící na Severním ostrově Nového Zélandu, více než 20 000 kilometrů daleko, tři hodiny autem z Wellingtonu a šest z Aucklandu, však skrývala nečekané překvapení.
Na silnici spojující městečko se sousední obcí Ormondville jsem směrem k jihu našel zákoutí porostlé stromy, záhadně nazývané Sanctuary Sounds. Existuje i webová stránka spojená s tímto tajemným místem. Jak se zdá, již déle než dvacet let zde obyvatelé Takapau pořádají každý první prosincový víkend festival pod širým nebem, kam se sjíždějí desítky nezávislých hudebních skupin z celého Nového Zélandu i ze zahraničí, aby si zahrály, zatancovaly a oslavily život.
Prohlížel jsem si obrázky a videozáznamy z předešlých festivalů a moje okouzlení každým okamžikem narůstalo. Jako pódium sloužila jednoduchá dřevěná chatka. Účastníci tábořili ve stanech uprostřed lesa. Během tří dnů festivalu byla k vidění cirkusová představení a maškarády, k jídlu domácí pokrmy a k poslechu koncerty, spousta koncertů. Po setmění zažehli uprostřed taneční plochy hranici, kolem níž pobíhaly a tančily bosé děti: cosi jako miniaturní Woodstock bez výdělečného cíle. Pro komunitu neodmyslitelné každoroční setkání. Dostaveníčko přátel, na němž všichni sdílejí svou lásku k hudbě.
Takapau se stalo konkrétním bodem na mapě a otázka, kterou jsem si na začátku položil, se časem proměnila v jakousi nezadržitelnou sněhovou kouli. Jak ubíhaly dny, týdny a měsíce, sám sebe jsem se ptal, zda se totéž děje i v dalších vzdálených koutech světa. Zaujímá hudba tak zvláštní postavení i v ostatních stejně odloučených krajích? Začal jsem se zajímat o rytmy, melodie a nástroje, které možná obyvatelé těchto nedostupných míst používají. Jak asi zní hudba společenství, které žije uprostřed pouště? Nebo na ostrově ztraceném v Atlantiku? A co hudba na vesnici v nedozírné asijské stepi? Každý otazník podněcoval mou zvědavost a já jsem se stále hlouběji nořil do nepostižitelné hudební různorodosti světa.
Na jedné ze stránek Hledání ztraceného času Marcel Proust říká cosi, co mě během psaní tohoto Atlasu vzdálených zvuků neustále doprovázelo. Podle Prousta jediná opravdová objevná cesta nespočívá v hledání nových krajin, nýbrž v umění nahlížet na ně novýma očima, vidět svět očima druhého. Nový pohled a připojení k internetu byly jediné dva nástroje, které jsem potřeboval k tomu, abych se stal průzkumníkem neznáma, abych rozluštil mapy, které nejen popisují náš svět, ale vykreslují i náš vlastní portrét. Nepopsané prostory úžasného tajemství, jak říkával Joseph Conrad.
Hudba a mapy o nás sdělují více, než si myslíme. Jsou mnohem víc než jen zvukové spektrum nebo povrch, na němž se nacházíme. Ukazují, jak mohou být hranice nahodilé a také jak jsme vzájemně propojeni a máme blízko jeden druhému.
Z mé zvědavosti vůči záhadnému světu, který neznám, vznikla tato kniha. Hudba v Atlasu vzdálených zvuků působí jako kompas. Mými průvodci byli neznámí lidé i uznávaní umělci, antropologové a sociologové, rozhlasoví hlasatelé
i místní hudebníci, archiváři i aktivisté, prodavači vinylových desek i sběratelé. Jejich nenápadné příběhy plné vítězství i porážek zkoumají minulost, kladou si otázky nad přítomností a vtiskují tvar budoucnosti. Mnozí z nich se ve velkých hudebních encyklopediích neobjevují; často stojí v pozadí, skryti a neznámí. Díky nim si však hudba zachovává sílu a dál zní v končinách, odkud pochází.
Stejně jako jsem nikdy nenavštívil Takapau, fyzicky jsem nevkročil ani na žádné jiné místo, které zmiňuji v této knize. Po všech se mi však podařilo cestovat; po dalekých vesnicích, usedlostech a zemích, kde písně vyprávějí o skutečnosti, která v zásadě není tak vzdálená tomu, co prožívám já ve své čtvrti. Hudba sice může nabývat nekonečných podob, ať už jde o sámské zpěvy jojk, jakutský punk ze Sibiře, kolumbijskou champetu, pop skupiny Beatles nebo steelbands z Trinidadu a Tobaga, všichni však budeme zpívat stále o týchž věcech. Budeme dál používat hudbu, abychom se podělili o naše radosti i naše obavy, o naše dějiny i naši budoucnost.
V íctor t errazas
Laponsko Nunavut
Papua Nová Guinea Perth
Tuvalu
Faerské ostrovy
Mohavská poušť
Hebridy
Montserrat
Varoša
Mongolsko
Tibet Urum č i
Jakutsk
Molokai
Rapa Nui
Hlavní město: Longyearbyen
Arctic Sunrise s posádkou Ĉítající okolo deseti námořníků, několik klimatických aktivistů a jedno klavírní křídlo vyplouvá jednoho červnového dne od holandských břehů směrem ke Špicberkům, nejsevernějšímu souostroví Norska. Plavidlo udělá technickou zastávku a na několik dní zakotví v přístavu Longyearbyen, aby na palubu přistoupil slavný italský skladatel Ludovico Einaudi. Když loď dorazí do cíle k čelu jednoho z ledovců, aktivisté umístí piano na téměř dvoutunovou plovoucí plošinu sestavenou z více než tří set bílých dřevěných trojúhelníků.
Zatímco kolem praská led, Einaudi poprvé zahraje Elegii pro Arktidu, skladbu složenou právě pro tuto konkrétní chvíli. Celé posádce z ní naskakuje husí kůže. Tým Greenpeace během dvou dnů složitě pořizuje videozáznam. Nízké teploty, hrozící odlamování ledu a přítomnost ledních medvědů představují nevyhnutelná nebezpečí tohoto arktického dobrodružství. Výsledkem je úžasná, sotva tříminutová nahrávka, která se krátce nato představí veřejnosti s jasným cílem: upozornit vlády zemí světa na škody, které v Severním ledovém oceánu působí těžba ropy a rybolov, a apelovat na přijetí opatření na ochranu oblasti před klimatickou změnou.
Hlasy za Arktidu nejsou jedinou hudební akcí, kterou ekologická organizace na Špicberkách uskutečnila. Tři roky poté, na jaře roku 2019, se v jednom mrazivém koutě ostrova Západní Špicberk schází Terje Isungset (norský bubeník stojící v čele All Ice Records, hudebního vydavatelství, jež používá iglú jako nahrávací studio) a skupina místních hudebníků, kteří při teplotě jedenáct stupňů pod nulou zahrají o půlnoci a za svitu mdlého slunce píseň Ocean Memories. K hraní použijí neobvyklé hudební nástroje vyrobené z arktického ledu – zvonky, trubky, ledofon, ledové bicí soupravy, a dokonce ledové violoncello.
Severovýchodní
Západní Špicberk
Ludovico Einaudi, Elegie pro A rktidu
O cean Memories
Pyramiden
Radiostanice Isfjord
Arktický světový archiv Longyearbyen
Barentsburg Sveagruva
Tyto dvě skladby nás vítají na nejsevernějším obydleném místě světa. Špicberské souostroví tvoří hrstka ostrovů a ostrůvků ležících mezi Grónským a Barentsovým mořem. Z desítek ostrovů mají pouze tři stálé osídlení a na dvou z nich, které se nacházejí nejblíže pobřeží pevninského Norska, počet usedlíků nepřesahuje deset obyvatel.
Špicberky o rozloze přibližně 61 000 kilometrů čtverečních (dvojnásobek rozlohy Belgie) mají kolem 3 000 obyvatel, kteří sídlí povětšinou ve městě Longyearbyen, téměř bez spojení s dalšími osídlenými místy jako Sveagruva a Barentsburg, jejichž činnost se omezuje téměř výhradně na průmysl související s dobýváním uhlí.
Navzdory chladu a nedostatku světla (od poloviny listopadu do konce ledna život ve městě plyne za úplné tmy) se obyvatelé Longyearbyenu těší všem vymoženostem moderního světa, jako jsou restaurace, pivnice, hotely, muzeum, kulturní středisko, univerzita, kinosály, a dokonce letiště. Je však pravda, že dvě věci jsou v Longyearbyenu a ve zbytku Špicberků zakázány: není dovoleno se tam narodit ani zemřít.
Těhotné ženy musejí několik měsíců před porodem odcestovat na kontinent, a to z jednoduchého důvodu – na Špicberkách nejsou zařízení poskytující péči ženám při porodu (ani těžce nemocným lidem). Druhý zákaz vyplývá ze zákona z roku 1950, který byl zaveden kvůli nízkým teplotám, kdy mráz může dosáhnout až 46 stupňů pod nulou a kdy nejvyšší červnové teploty za posledních dvacet let nepřekročily 18 stupňů. Takové extrémní podmínky brání rozkladu těl pohřbených ve věčně zmrzlé půdě. Některé ostatky mohou obsahovat stopy virů, jako například viru španělské chřipky, jež v roce 1918 způsobila smrt desítkám horníků. Pokud by došlo k rozmrazení zemřelých, hrozilo by riziko rozšíření virové nákazy. Toto souostroví ztracené v Arktidě bylo dlouhá léta územím nikoho. Špicberky se nabízely pro vpády Vikingů, nicméně původní obyvatelstvo nemají a oficiálně je až koncem 16. století objevil holandský cestovatel Willem Barents, týž mořeplavec, podle kterého se jmenuje jedno z moří, jež ostrovy omývá. Prvními stálými osadníky byli Pomorové, ruští usídlenci pocházející z pobřeží Bílého moře a lovci divoké zvěře, jimž se na Špicberkách dařilo navzdory tvrdým klimatickým podmínkám. Bylo to v dobách, kdy bezohledný hlad po velrybím tuku lákal k ostrovům námořníky z celého kontinentu a jejich posedlost vedla téměř k vyhubení těchto savců. Trvalo další století a půl, než byly ostrovy znovu nastálo obydleny, a to díky nerostnému bohatství; zřizovaly se zde základny a tábory a osadníci z různých zemí tu těžili uhlí.
V roce 1925 získalo suverenitu nad souostrovím Norsko, a to pod podmínkou, že bude i nadále zaručovat práva různých zemí, které již měly v oblasti své osady. To byl také případ někdejší sovětské hornické osady Pyramiden, dnes
opuštěné a proměněné v oblíbený cíl turistů, dychtících po poznání města duchů. Odlehlost, která na Špicberkách panuje, vedla k neuvěřitelným situacím, jako například v letech druhé světové války, kdy nacistická posádka, jež souostroví obsadila a zřídila na něm meteorologickou základnu, byla úplně poslední, která vyklidila své postavení – o německé kapitulaci se totiž dozvěděla až za čtyři měsíce a téměř náhodou.
Dostat se dnes na Špicberky není tak složité: kromě cesty po moři existuje každodenní letecké spojení z Osla a z Tromsø. Ve skutečnosti hlavní zdroj špicberských příjmů tvoří turistický ruch. Jak tvrdí uznávané vydavatelství cestovních průvodců Lonely Planet, je-li vaším snem prozkoumat severní pól, Špicberky se představě o severní točně podobají více než kterékoli jiné místo na světě. Přestože leží uprostřed Severního ledového oceánu, Longyearbyen je dnes městem, kam každoročně míří množství návštěvníků. Jde o turistický ruch, který je alespoň prozatím udržitelný.
Hudba hraje v kultuře souostroví na 78. rovnoběžce důležitou roli. V průběhu roku se koná celá řada festivalů a koncertů. Jak jinak – všechny jsou nejsevernějšími akcemi svého druhu na světě. Festival Polar Jazz je jedním z nejdéle kontinuálně fungujících festivalů. Koná se každý první víkend v únoru na oslavu návratu slunečního svitu na ostrovy a účastní se ho jak norští, tak zahraniční umělci. Ale i počátek období temnoty je důvodem k oslavám. Oblíbený bluesový festival Dark Season Blues probíhá každoročně na konci října, v době, kdy se částice světla lámou v atmosféře a zalévají krajinu arktickou modří. Datem svého založení mladší Arctic Chamber Music Festival nabízí koncerty klasické hudby (nechybí však ani DJ afterparty a koktejly v oblíbeném Svalbaru) za účasti Arktického filharmonického orchestru a mnoha jak místních, tak cizích sólistů. Zřejmě nejoriginálnější akcí je Isfjord Radio Music Festival, jenž probíhá v někdejší radiostanici proměněné na hotel, devadesát kilometrů na západ od hlavního města, a představuje opravdový hudební zážitek uprostřed přírody. Kromě akustických vystoupení na palubě lodi tento jedinečný festival nabízí skupinové akce jako koupání v ledovém moři nebo večeře kolem táborového ohně.
Einaudiho klavírní tóny, klasické skladby v podání Arktického filharmonického orchestru či bluesové akordy na uvítanou polárních měsíců temna svádějí společný boj o zachování území, které z hlediska globálního oteplování patří podle nejrůznějších výzkumů k nejpostiženějším. Každým kouskem ledovce ustupujícího z tohoto nevelkého a odlehlého koutu světa se naše existence stává křehčí.
Hudební Noemova
archa tři sta metrů pod zemí
Dne 1. června 2008 za svítání hasičský sbor v Los Angeles obdržel oznámení o vzniku požáru ve filmových studiích Universal Studios. Když hasiči dorazili na místo nehody, plameny již pohltily dvě kulisy a oheň se rozšířil dál na dřevěné a kartonové konstrukce. Díky úsilí tří set mužů se nakonec podařilo požár zastavit. Podle prohlášení společnosti „naštěstí nedošlo k žádným ztrátám“. Investigativní článek The New York Times o jedenáct let později odhalil skutečný rozsah katastrofy: během požáru lehlo popelem na 500 000 původních hudebních nahrávek. Ztrátu deník označil za „největší neštěstí v dějinách hudebního průmyslu“. Louis Armstrong, Duke Ellington, Billie Holiday, The Eagles, The Carpenters, R.E.M., Sonic Youth nebo Tupac Shakur – to je jen několik málo jmen umělců, jejichž nahrávky požár zasáhl.
Téhož roku došlo k problému při migraci dat na sociální síti MySpace, tehdy jedné z nejoblíbenějších mezi hudebníky a skupinami, neboť umožňovala šířit jejich hudbu mezi posluchači a navazovat s nimi kontakt. Všechny skladby, které uživatelé na platformu nahráli mezi
lety 2003 a 2015, se ztratily. Navždy
zmizelo celkem 53 milionů digitálních
kopií. Ztráta zasadila bolestnou ránu
četným hudebním skupinám, jimž se
jejich práce a úsilí doslova rozplynuly před očima. Tyto nehody ukázaly, jak křehký může být život jedné písně. V souvislosti se zmíněnou ne-
šťastnou událostí se tehdy u Longyearbyenu otevřel Arktický světový archiv, cosi jako kulturní Noemova archa, vystavěná v bývalém dole v hloubce 300 metrů. Myšlenka vznikla díky
úspěchu špicberského Globálního úložiště semen, které je lidově známo pod názvem „Postapokalyptický trezor“.
Představuje ho jakýsi bunkr, do něhož se ukládají kopie semen z celého světa s cílem zachránit rostlinnou biodiverzitu v případě přírodních katastrof, nemocí či válek.
Stejným způsobem pokračuje příprava na zprovoznění Světového úloži-
ště hudby, prostoru určeného výhradně pro zvukové soubory. Nahrávky pocházející z celého světa budou pro příští generace uchovávány v pouzdrech z křemičité skloviny o velikosti polaroidové fotografie. Tento zvukový fond představuje nejen jakousi časovou kapsli, ale i živoucí, pluralitní a obecně přístupný archiv.
Destička z oxidu křemičitého o velikosti podšálku může obsahovat až 100 GB dat v kterémkoli digitálním formátu. Jde o materiál s nízkou tepelnou roztažností, který je vysoce odolný vůči teplotním šokům a elektromagnetickým impulzům.
Norsko, Švédsko, Finsko, Rusko
Sníh a chlad jsou v zimě všudypřítomné. Led dodává krajině její prapůvodní sílu, starou jako příroda sama. V nejkrutějších měsících slunce nevychází nad obzor a tmu přerušují jen zelenkavé odlesky, jež se rozmazaně šíří po obloze. Řeč je o Laponsku, v sámštině zvaném Sápmi, o nejsevernějším kraji Evropy. Jeho hranice nejsou jen obyčejným geografickým předělem: Laponsko se rozprostírá nad severním polárním kruhem na území čtyř států –Finska, Švédska, Norska a Ruska. S rozlohou kolem 400 000 kilometrů čtverečních a osmdesáti dvěma tisíci obyvateli patří k místům s nejřidším osídlením na planetě.
Lesnatá tajga pokrývá nekonečné, liduprázdné prostory. Ve vyšších polohách, kde stromy mizí, se bez ohledu na hranice táhne tundra (z laponského slovního kořene „neúrodná země“); uhrančivá krajina, která byla po tisíce let svědkem kočování Sámů. Dnes velká část obyvatelstva nomádský způsob života opustila a přivykla životu městskému. Na tomto území, daleko od moderního shonu, leží dvě nejlidnatější sámská města, obě v Norsku – Kautokeino, známé také jako hlavní město sobů, kde se odehrává většina kulturních aktivit, a politické a správní středisko Karasjok.
Poznat tradiční způsob života a prastarou kulturu Sámů je složité. Daleko od víru moderního života a v sepětí s přírodou někteří i nadále kočují, obývají příbytky obložené rašelinovými drny a věnují se pastevectví sobů. Navzdory klimatickým podmínkám jsou dnes určité oblasti i turistickými cíli, a to dokonce během zimního období. Například ve Finsku se nachází Rovaniemi, domovina Santa Clause; v Norsku ve městě Tromsø si můžeme užívat atmosféru Paříže
Severu a švédské Abisko je zase považováno za jedno z nejlepších míst na světě k pozorování polární záře.
Norsko
Severní mys
Kautokeino
Karasjok
Abisko
Tromsø
Rovaniemi
Utsjoki
Murmansk
Baltské
Bílé moře
R u sko
Na příkladu sámštiny, která zná více než sto slov pro označení sněhu, lze vidět, jak niterný vztah existuje mezi přírodou a jazykem. Sámská terminologie umožňuje odlišit takové podrobnosti, jakými jsou hustota sněhu, hloubka sněhové pokrývky a její vrstvy. Týmž způsobem označuje druhy větru, teplotu a fyzikální jevy, k nimž dochází v půdě nebo na stromech. Přísně vzato, sámština není jednolitým jazykem, nýbrž jazykovou skupinou složenou z více než devíti jazyků a množství nářečí, z nichž některá se v současnosti následkem staletí trvající politiky asimilace nacházejí na pokraji zániku.
Sámové po velkou část minulého století trpěli v důsledku bezohledných restriktivních opatření ze strany různých vlád. Například v Norsku byli nejen nuceni se učit norsky, ale měli i zakázáno hovořit svým domorodým jazykem na školách a ve veřejných prostorách. I když se za to v roce 1999 norská vláda oficiálně omluvila, pravdou je, že dnes sotva polovina sámského obyvatelstva má jako svůj mateřský jazyk některou z variant sámštiny. Tentýž osud je čekal v Rusku, kde je sámské obyvatelstvo méně početné. Původní způsob života byl vykořeněn kolektivizací zemědělství a zavedením extenzivního chovu sobů.
Druhá světová válka, která proměnila zemi v obrovské bojiště, se postarala o zbytek a viditelné stopy zašlých dob zmizely úplně.
K nejhorším zvěrstvům proti Sámům však došlo bezpochyby ve Švédsku.
V roce 1922 švédská vláda vytvořila Státní ústav pro rasovou biologii s cílem provádět výzkum v oblasti eugeniky a lidské genetiky. Tyto výzkumy nakonec vyústily v program, jenž měl dokázat nadřazenost nordické rasy a stal se klíčovou referencí pro pozdější eugenické a rasové teorie v nacistickém Německu.
Sámské obyvatelstvo bylo podrobováno mnoha ponižujícím testům, jako například měření lebečních kostí, fotografování, během něhož lidé museli pózovat nazí, v případě žen dokonce docházelo k masovým sterilizacím… Těmto praktikám bohužel neučinily přítrž ani pád nacismu, ani příchod sociálnědemokratických vlád. Do roku 1996 bylo provedeno více než 230 000 sterilizací.
Déle než tři století opovrhovaná sámská kultura však měla jednu mocnou zbraň: jojk. Tento typ zpěvu patří k nejstarobylejším hudebním tradicím Evropy a přežil po dlouhé generace navzdory nejrůznějším zákazům, jež na něj v průběhu dějin dopadaly. Jojk nemá tradiční melodickou výstavbu a opakováním vět se snaží vyvolat přítomnost ducha určité bytosti, ať už lidské, nebo zvířecí. Je odrazem sámské kosmovize a životní filozofie.
Každý jojk představuje jedinečný a nepřenositelný útvar a Sámové mají ve zvyku jej vytvářet k obdarování někoho konkrétního. Píseň musí být úzce svázána s osobou nebo zvířetem, které představuje, a pokud se tato osoba či zvíře změní, pak i jojk musí doznat změn v podobě nových veršů tak, aby odrážel změnu a vyvíjel se spolu se svým pánem. Skutečnost, že sámská kultura v minulých dobách neznala písmo, znemožnila zachytit tento hudební útvar
v jeho prvopočátcích. Podle ústní tradice obdařili sámský národ jojkem víly, elfové a další pohádkové bytosti obývající arktické oblasti.
Sámská hudba a zvláště pak jojky jsou nástrojem odporu a dekolonizace, který dal vzniknout zajímavé umělecké spolupráci a mnoha hudebním projektům. Staré tradice fúzují s moderními zvuky a v některých případech přinášejí i nová obsahová poselství – varují například před klimatickými změnami, poukazují na úzkoprsost stereotypního vnímání světa nebo zdůrazňují důležitost zachování jazyka. Zpěvačka Sofia Jannok založila nadaci na financování podobných projektů; raper SlinCraze používá svůj hudební výraz, hip-hop, k podtržení významu sámštiny. Elle Márjá Eira, hudebnice, tvůrkyně dokumentů a pastevkyně sobů, představila své skladby a jejich politické poselství v různých evropských zemích; Jon Henrik Fjällgren, adoptovaný Sám, zvítězil v soutěži Švédsko má talent a skupina KEiiNO zastupovala Norsko na Velké ceně Eurovize s elektronickou popovou a hiphopovou písní Spirit in the Sky. Ve výčtu umělců, jimž byly sámské zpěvy zdrojem inspirace, nemůže samozřejmě chybět ani islandská umělkyně Björk.
Význam jojků ve stále globalizovanějším světě přesahuje čistě hudební rozměr: udržují při životě celou jednu kulturu, životní způsob i zvyky, které by jinak mohly snadno upadnout v zapomnění.
Nový vítr pro zpěvy
jojk , které tolik
okouzlily björk
sovětské tanky drtí svými pásy květiny v Praze. V Mexiku dva černošští atleti pozdvihují pěsti k nebi. Martin Luther King umírá raněn výstřelem do hlavy v memphiském motelu. Frankistická policie ve Španělsku rozhání dav dožadující se svobody a demokracie a v Paříži, 170 kilometrů od pobřeží, studenti sahají po dlažebních kostkách, aby se domohli zpět pláže, kterou jim vzali. Onoho roku 1968, kdy mladí povstali proti světu svých rodičů, v roce potlačených a nezavršených
vzpour, jaro trvalo dvanáct měsíců.
Téhož roku za severním polárním kruhem Nils-Aslak Valkeapää,
pětadvacetiletý mladík, který poslouchá Boba Dylana a pozorně sleduje revoluce, jež se ve světě odehrávají, pracuje jako učitel na škole v Utsjoki, v obci ležící na severní výspě Finska, v kraji obývaném sámským národem.
Ještě neví, že se za sedm let stane hlavní hudební hvězdou v dějinách Sámů.
Valkeapää se narodil v roce 1943 na vesnici ve finském Laponsku, v rodině kočovných pastevců sobů. Jak stanoví tradice, Nils-Aslak dostává ještě v dětském věku soba. Tímto symbolickým gestem na sebe bere odpovědnost, že se jednou ujme celého stáda.
Ten den nakonec přichází a Valkeapää náhle cítí, že není schopen usmrtit žádné zvíře, což je v Laponsku neslučitelné s povinnostmi pastevce. Tehdy se rozhodne změnit běh svého života.
Stává se učitelem a objevuje literaturu a hudbu. V roce 1968 vydává desku
Na sámský buben se hraje za pomoci paličky ze sobích rohů. Na kůži jsou vyobrazeny různé symboly umístěné tak, aby znázorňovaly uspořádání vesmíru.
Joikuja s atypickými jojky a krátce nato také politický traktát Terveisiä Lapista (Pozdravy z Laponska) o problémech, jimž sámský národ čelí. Přestože se Valkeapää záhy stává pro mladou generaci Sámů vzorem, hudebníkovo novátorské zpracování jojků vyvolává mezi konzervativnějšími Sámy jistou nevoli. Jeho skladby poprvé narušují tradicionalistické modely – zavádějí novou melodiku i texty, jsou dynamičtější a emotivnější, střídají důraz, rytmus i tóniny a jsou doprovázeny moderními hudebními nástroji. Novinka však spočívá v tom, že Valkeapää jojky nahrává a přepisuje, čímž zachraňuje kus sámské kultury, která byla do té doby předávána jen ústně. Zabraňuje tím tomu, aby se tyto zpěvy změnily v další neživotný exponát v nějakém muzeu v Oslu či Helsinkách.
Valkeapääovým přáním bylo, aby jeho ekologické poselství, poselství o poznatcích a kosmovizi dávných předků a o lepších světech dolehlo co nejdále. Přání se mu vyplnilo. Jeho malířské, hudební i básnické dílo se od devadesátých let stalo všeobecně známé. Valkeapää získal Cenu Severské rady za literaturu, spolupracoval s takovými umělci jako například s Mikem Oldfieldem a v roce 1994 na úvodním ceremoniálu zahajoval zimní olympijské hry v Lillehammeru. Příběhy podobné tomu Valkeapääovu nám připomínají cosi, co přírodní národy věděly od nepaměti, ať už šlo o domorodce ze sibiřských stepí nebo amerických prérií: příroda, kultura a život spřádají živoucí a měnící se síť, která nás spojuje.
Nils-Aslak Valkeapää
Chtěl bych zemřít tak, jak jsem žil.
Zmizet ve větru tundry proměněn ve zpěv ptáků.
Autonomní součást Dánského království
Hlavní město: Tórshavn
Zvuková
Osmnáct zelených útesů roztroušených v severním Atlantiku čelí tak mocnému vichru a příboji, až hrozí, že skaliska odplaví jinam. Faerské ostrovy jsou obdařeny nezkrotnou krásou, jež vypadá, jako by přečkala věčnost. Nezdolnost lze vycítit i z povahy jejich obyvatel, drsných i přívětivých zároveň. Teprve nedávno tento národ rybářů začal svou zemi otevírat turistickému ruchu, dělá to však s náležitou opatrností a zodpovědností: před časem místní úřady na několik dní vyvěsily před nejnavštěvovanějšími místy sdělení „Zavřeno z důvodu údržby“, ve snaze zachovat přírodní prostředí, v němž obyvatelé souostroví žijí. Sečteme-li rozlohu všech ostrovů, souš zabírá pouhých 1 400 kilometrů čtverečních.
I když se nám území Faerských ostrovů může zdát malé, jeho krása je tak působivá, že se člověk, který přistane na malebném letišti Vágar, bezděky cítí nicotně: vrcholky majestátních hor jako by se dotýkaly nebes, krajem se klikatí bystřiny, pod strmými srázy se zrcadlí jezera, ze závratné výšky se řítí vodopády a znenadání zahalí celou krajinu mlha, jako by přišla odnikud… Cestovatele uvítá překvapivě mírné klima a při jeho toulkách se mu stane věrným druhem déšť.
Z ostrova Vágar, který je vstupní branou na Faerské ostrovy, návštěvníci obvykle zamíří na největší ostrov Streymoy, kde leží hlavní město Tórshavn. Dnes je možné přejet z jednoho ostrova na druhý autem za necelou hodinu díky moderní síti podvodních tunelů, které spojují ostrovy navzájem. Tunel mezi Vágarem a Streymoyem pochází z roku 2002 a další, modernější a jedenáct kilometrů dlouhý umožňuje plynulou silniční dopravu mezi dvěma nejhustěji osídlenými částmi malého souostroví, mezi ostrovy Streymoy a Eysturoy. Tento tunel, nazývaný Eysturoyartunnilin, byl pro veřejnost otevřen v roce 2021
Norské moře
E y sturo y
S lættaratindur
882 m
Stre y mo y
y a r V ág a r
Sørvágur
Eysturoyartunnilin
KruhovýobjezdMedúza Tórshavn
Klæmintsgjógv Concerto G rotto
y
FAERSK
S u ðuro y
Sando
Norðo
Festival Hoyma
a stal se známým díky své Medúze, prvnímu podmořskému kruhovému objezdu na světě.
Faerský jazyk je úzce spjat s islandštinou, norštinou, dánštinou a švédštinou. Komukoli, kdo ovládá tyto jazyky, budou určitá slova a gramatické tvary ve faerštině dobře známé. Pokud jde o gramatiku, faerština se podobá islandštině a staroseverštině, ve výslovnosti je však bližší norštině. Vládnoucí Dánové v období reformace a přechodu od katolicismu k luteránství v roce 1536 zakázali faerský jazyk ve školách, kostelech a v úředních dokumentech. Navzdory tomu Faeřané dál hovořili faerštinou v každodenním životě a používali ji i v ústně šířených baladách a lidových pohádkách. Přestože si ústní tradice udržela svou bohatost, faerština se téměř 300 let nepoužívala v psané formě. Ke kodifikaci psaného jazyka v současné podobě došlo až koncem 19. století a v roce 1937, skoro půlstoletí poté, faerština nahradila dánštinu a konečně se na ostrovech prosadila jako úřední jazyk, mimo jiné také v důsledku hospodářského rozvoje spjatého s lovem tresek a rostoucího národního sebeuvědomění, sílícího po úpadku dánského obchodního monopolu. V důsledku politické situace, ale i kvůli zeměpisné odloučenosti ostrovů tamější hudba vykazuje jedinečnou a dosti překvapující zvláštnost: nepoužívá nástroje. Většina nejstarších písní se zpívá a cappella a jejich vokální styl se vyznačuje nosovými tóny a intenzivním vibratem. Texty tradičních balad, které se soustřeďují na přírodu, moře, lásku a témata z každodenního života na ostrovech, se předávaly ústně a na papír byly zachyceny teprve v pozdějších letech 19. století. Dnes existuje více než 70 000 zápisů lidových zpěvů. Faerské kvæði přispěly k vytváření národní identity a také k urychlení alfabetizace obyvatelstva. Soudobí umělci se dodnes nechávají těmito písněmi inspirovat, jako například Eivør, jedna z nejslavnějších skladatelek na Faerských ostrovech. Při poslechu její hudby lze zachytit ozvěny staroseverštiny, dávného jazyka Vikingů. Melodie znějící Faerskými ostrovy mají za sebou jak pracovní, tak sváteční minulost. Podobně jako na skotských Hebridách, i zde se zpívaly jako doprovod lopotné práce při zpracovávání ovčí vlny. Tytéž melodie však současně představovaly ideální doplněk tance kvæðedans, kolového či řetězového tance, který na ostrovech zakořenil během středověku a jehož prvopočátky lze podle některých badatelů vystopovat v určitých jižních oblastech Evropy. Srovnáme-li pohyby při tomto tradičním faerském tanci s tancem melenchón, pocházejícím ze španělské provincie Jaén, katalánskou sardanou nebo s řeckým tancem syrtos, zjistíme, že mezi nimi existuje množství podobností, jež ukazují na společné kulturní dědictví bez ohledu na časové a zeměpisné hranice.
Vzhledem k poloze v severních vodách Atlantiku je na Faerských ostrovech po většinu roku slunečního svitu jen pomálu. Faeřany však temnota příliš netíží a během zimních měsíců pořádají hudební festivaly, jako ten, kterému
říkají Hoyma. Během něj deset umělců uspořádá celkem dvacet koncertů, které se konají v obývacích pokojích deseti různých faerských rodin. Umístění do důvěrného prostředí v domovech ostrovanů oživuje pradávnou tradici húsagonga, veselý zvyk navštěvovat sousedy, společně posedět, pojíst i popít a společně si zazpívat. V dobách, kdy byla faerština zakázána, tento společenský rituál sehrál nenahraditelnou roli v uchování jazyka a tradičních baladických zpěvů.
Hřmot vodopádů, bečení ovcí, kvílení větru, burácení příbojových vln i lidské hlasy ostrovanů jsou zdrojem inspirace a výchozím zvukovým materiálem, s nímž pracují také současní umělci. Sunleif Rasmussen, proslulý svým novátorským přístupem i schopností kombinovat tradiční hudební vlivy a moderní prvky, skládá komorní díla, vokální skladby i symfonie. Skupina Orka, která vsadila na experimentální hudbu, využívá k dosažení jedinečného zvukového zážitku elektronické prvky, rock a hudební improvizaci, zatímco elektropopová písničkářka Greta Svabo Bech, spolupracovnice Ludovica Einaudiho nominovaná na cenu Grammy za jednu ze svých skladeb, vytvořenou ve spolupráci s kanadským DJ Deadmau5, hledá umělecké podněty v horách souostroví. Faeřané nejenže zpívají rádi, ale umějí to velice dobře. Skutečnost, že se mladí ostrované umístili na prvních místech v mnoha populárních pěveckých televizních soutěžích, jistě není náhoda. Faerštinou hovoří na 50 000 lidí a faerská hudba představuje hlavní projev národní identity. Melodie se inspirují nespoutanou přírodou a texty písní vyjadřují lásku k zemi i moři; jsou věrným odrazem svobodomyslného a vyrovnaného ducha. Každý tón, každý verš vypráví jedinečný životní příběh těchto malých, nepokořitelných kousků pevniny v severním Atlantiku.
Concerto Grotto: improvizace z hlubin mořské jeskyně
během letních měsíců se dřevěná plachetnice The Norðlýsið (Světlo severu) plaví z tórshavnského přístavu ke Klæmintsgjógvu, jedné z nejrozlehlejších podmořských jeskyní světa. Pod velením kapitána s vzezřením ostříleného mořského vlka a obtěžkaná zesilovači převáží poutníky, kteří na molu čekali, aby po vstupu na palubu tohoto stařičkého plavidla vyslechli
Concerto Grotto – nezapomenutelný zážitek, v němž hlavní roli hraje zvuk. Během těchto vystoupení skupina hudebníků vyšplhá na skalnaté výstupky v tajemných podzemních chodbách, které se promění v hudební
scénu, a zahrají improvizované skladby, v nichž vede hudba dialog s ozvuky odrážejícími se od jeskynních stěn.
Zvláštní koncerty vymyslel Kristian Blak, Dán velící plachetnici The Norðlýsið. Pořádají se již více než tři desítky let a za tu dobu se jich zúčastnily takové osobnosti jako třeba kníže Albert II. Monacký nebo dánská královna Margrethe.
Kristiana Blaka, jednoho z význačných představitelů současné faerské hudby, zvuk uchvacoval již od mládí. Domov a inspiraci našel na Faerských ostrovech, vzdálené výspě Evropy, kde zanechal nesmazatelnou stopu. Během svého působení složil a nahrál desítky alb, která zahrnují žánry od instrumentální a vokální hudby až po jazzové suity, symfonickou hudbu, folkové písně a komorní skladby.
V době, kdy se Blak na Faerských ostrovech usídlil, obyvatelstvo na tomto
Klæmintsgjógv
OSTROV HESTUR
Húsagjógv
odlehlém území nemělo ještě k dispozici zdaleka tolik vymožeností, kolik jich obvykle nabízí každé velké město. Od prvního dne Kristianovi nejvíce scházel obchod s hudebninami. Navázal proto spolupráci s jednou cestovní agenturou a společně otevřeli první prodejnu gramofonových desek. Malý obchod sestával z jediné společné místnosti, kde byly desky k dostání pouze dva dny v týdnu. Přesto to byl úspěch. U vchodu obvykle stály fronty lidí a obchod se záhy stal místem setkávání místních hudebníků.
Trongagjógv
Později, koncem sedmdesátých let, když se Kristian Blak pokoušel vydat desku se svou první kapelou, narazil na další překážku: na Faerských ostrovech neexistovalo žádné vydavatelství gramofonových desek. Logické by bylo odcestovat do Dánska, avšak podnikavý Blak zvolil riskantnější řešení, jehož smyslem bylo uspokojit potřeby všech faerských hudebníků. Založil gramofonové vydavatelství sám.
Téměř o padesát let později nahrávací společnost TUTL není jen vydavatelstvím a obchodem s deskami, nýbrž působí zároveň jako katalyzátor celé souostrovní hudební scény, díky němuž spatřily světlo světa hudební projekty více než stovky umělců nejrůznějších žánrů, počínaje etnickou hudbou a folkem přes jazz, heavy metal, punk až po klasický pop. Nahrávací společnost je hlavním vývozcem faerské hudby do zahraničí a navíc se nachází v kolektivním vlastnictví umělců a funguje jako jakési umělecké družstvo, poskytující hudebním skupinám podporu a všestranné poradenství v oblasti hudebního průmyslu. Tvrzení, že faerská hudební scéna je v současnosti jednou z těch, které se rozvíjejí nejdynamičtěji, není nadnesené. Rozhodnutí Kristiana Blaka, tehdy mladého milovníka hudby, dokázalo jednoduše proměnit zvuk celé jedné země. Stačilo jen myslet globálně a jednat lokálně.
Hlavní ostrov: Lewis and Harris Skotsko (Spojené království)
Ve spoleĈenské místnosti domova pro seniory v Edinburghu hraje osmdesátiletý Trevor Morrison na klavír. Jako každé odpoledne. Stuart McKenzie, který v domově pracuje jako dobrovolník, naslouchá a krása melodií mu okamžitě učaruje. Zjistí, že tóny znějící místností díky hbitým prstům amatérského hudebníka jsou posledním zvukovým dědictvím z ostrova St. Kilda. Nebýt přátelství, které později vzniklo mezi našimi dvěma hlavními postavami příběhu, tyto písně by zanikly navždy.
Ostrůvek St. Kilda, ležící na Vnějších Hebridách přibližně 150 kilometrů od pobřeží Spojeného království, zůstal v roce 1930 bez stálých obyvatel. Kvůli tvrdým podmínkám na ostrově a rychle klesajícímu počtu obyvatelstva byli toho roku poslední osadníci přesídleni na jiná místa ve Skotsku. Ostrov ovládlo ticho, nikoli však natrvalo. Dvacet let poté na něm britská vláda vybudovala vojenskou základnu a od té doby St. Kildu vojenská posádka obývá nastálo. Kromě příslušníků armády hostí ostrov v letním období dobrovolníky, archeology, biology a také samozřejmě turisty.
Stařičký Morrison McKenziemu vyprávěl, jak v dětství poznal svého učitele hry na klavír, jednoho z posledních obyvatel St. Kildy, jenž se v letech druhé světové války usadil na ostrově Bute. Trpělivě malého Trevora naučil repertoár skladeb, které znal a které se časem staly jediným zvukovým dědictvím ostrůvku. Po letech byl Trevor Morrison jedinou osobou na světě, která melodie znala.
McKenzie chtěl tyto melodie, jejichž údělem byl nejspíš nenávratný zánik, zachovat jako zvukovou památku. Rozhodl se proto Morrisonovu hru na klavír nahrát. Použil k tomu jediné skrovné prostředky, které měl tehdy k dispozici –obyčejný mikrofon a přenosný počítač. Výsledkem byl nekvalitní, podomácku
Stornoway
Ostrov Bute
Ostrov Jura
Hirta
Dùn Boreray
Ostrov Canna
St Kilda
Ostrov Lewis and Harris
pořízený záznam. Po několika letech, těsně před Morrisonovou smrtí, se mu však za pomoci několika skotských skladatelů podařilo nahrávání zopakovat profesionálně pod křídly hudební společnosti Decca a vydal desku s titulem
The Lost Songs of St. Kilda
V chladných mořských vodách při západním pobřeží Skotska netečně pluje
skupina smaragdově zelených ostrovů. Obloha plná bouřkových mračen zahaluje tisíce kilometrů čtverečních, na nichž se Hebridy nacházejí, nadpozemským, stříbřitě šedým světlem. Z více než stovky ostrovů a ostrůvků je jich obydlen sotva tucet. Na jednom z nejpodmanivějších míst Evropy žije necelých padesát tisíc lidí. Obyvatelé jsou strážci gaelské kultury a historie obestřené legendami. Celé souostroví se dělí na Vnitřní Hebridy, ležící blíže skotskému pobřeží, a dále v oceánu Vnější Hebridy. Svou působivou krajinou, strmými horami, zelenými údolími, křišťálově čistými jezery, plážemi s bílým pískem a dramatickými útesy vždy přitahovaly množství hudebníků, spisovatelů a fotografů.
Starobylá legenda vypráví, že nad vodami oddělujícími Skotsko od Irska se kdysi klenul mohutný most, který vystavěl bájný irský obr Fionn Mac Cumhaill, aby mohl suchou nohou překonat moře a utkat se se svým skotským protivníkem Benandonnerem. Zbytky tohoto mytického mostu, známé jako Obrův chodník, jsou dnes k vidění v Severním Irsku. Zvláštní je, že o nějakých 130 kilometrů dál vzdušnou čarou leží malý liduprázdný ostrov Staffa, kde legendární most jako by pokračoval přírodním úkazem tvořeným týmiž pravidelnými čedičovými sloupy. Jak vidno, na legendě je alespoň trochu pravdy, přinejmenším z geologického hlediska.
Na tomto ostrůvku se nachází Fingalova jeskyně neboli Jeskyně melodií (v gaelštině Uamh-Binn), nádherný, ponurý prostor více než dvacet metrů vysoký a téměř sto metrů hluboký s akustikou tak jedinečnou, že nadchla i mladého Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. V létě roku 1829, na závěr svého turné po Anglii, opustil německý skladatel Londýn a odcestoval do Skotska. Nejdříve navštívil několik skotských měst a poté zamířil na Hebridy. Cestou se zastavil na ostrově Staffa, kde mu učaroval hukot mořských vln uvnitř jeskyně. Důkazem je dopis, který Mendelssohn-Bartholdy zaslal o několik dnů později své sestře a který zahrnoval náznak zahajovacích tónů jedné jeho budoucí skladby. „Abys porozuměla, jak mimořádně na mne Hebridy zapůsobily, posílám ti, co mě tam na ostrovech napadlo.“ Skladateli se podařilo vystihnout burácející vlny, pocit, který člověk zakouší, když je obklopen vodami Atlantiku, zvučnost jeskyně, samotu. Léta ubíhala a tento první nástin se časem proměnil v předehru Hebridy, jednu z prvních skladeb programní hudby, jež se později stala základem známé Mendelssohnovy symfonie.
O století později tatáž jeskyně inspirovala žánrově velmi odlišnou hudbu. Režisér a scenárista Michelangelo Antonioni svěřil členům rockové skupiny
Pink Floyd úkol složit filmovou hudbu k jeho celovečernímu snímku Zabriskie Point. Kupodivu jedna z písní, kterou skupina nabídla, s názvem Fingal’s Cave, byla pro účely filmu odmítnuta. Přesto se z ní stala legenda díky tomu, že se pod různými jmény objevila na pirátských deskách a kompilačních albech. Dodnes však není součástí oficiální diskografie skupiny.
Dalším místem na Hebridách, které přilákalo světové kulturní osobnosti, je ostrůvek Jura, kde vládne klid a kde se jeleni pohybují volně v přírodě bez jakýchkoli překážek. Ostrov se stal například útočištěm pro George Orwella, který zde napsal svůj román 1984. Britský autor strávil na Juře střídavě tři roky, obýval opuštěný dům bez elektrického proudu i bez tekoucí vody a svůj občasný domov označil jako „navýsost nedosažitelné místo“. Ostrov se mu stal inspirací a je víc než pravděpodobné, že divoká příroda i osamělost ovlivnily jeho dystopické vidění budoucnosti.
Za průlivem Minch se na Vnějších Hebridách, jež jsou téměř jediným místem, kde se gaelštinou dosud hovoří i v každodenním životě, nalézá ostrov Lewis and Harris. Po Velké Británii a Irsku jde o třetí nejrozlehlejší ze všech britských ostrovů. Velká města zde však nenajdete. Rybářské městečko Stornoway představuje nejlidnatější obec ostrova, kde je soustředěna polovina všech obyvatel souostroví, celkem kolem devíti tisíc lidí. Na severu ostrova Lewis and Harris se na ručních tkalcovských stavech vyrábí z čisté ovčí vlny proslavená tkanina Harris tweed. Tato látka vyniká mimořádnou tloušťkou, odolností a celkovou kvalitou. V minulosti se mykání příze doprovázelo tradičními gaelskými zpěvy, které jsou známé jako waulking songs. Šlo o typickou kolektivní práci, při níž ženy za zpěvu písní rytmicky bušily svazky příze o stůl nebo o podlahu. Zpěv měl přadleny nejen povzbuzovat k práci, ale sloužil také k udržování stálého rytmu při urovnávání vláken vlny do jednoho směru.
Dnes se skotský folklor dál obohacuje díky řadě umělců, kteří mají své kořeny na Hebridách a udržují tamější hudební tradici při životě. Patří mezi ně například zpěvačka Julie Fowlis, mezinárodně uznávaná umělkyně oceněná rozhlasovou stanicí BBC, která v minulosti spolupracovala s různými hudebními skupinami i při tvorbě filmové hudby pro americké studio Disney-Pixar; dále skupina Skerryvore, která tradiční skotskou hudbu mísí s rockem a prvky klasického folku, nebo začínající písničkář Colin Macleod, jehož talent si vydobyl širokou přízeň hudební kritiky.
Z Hebrid odcházeli vystěhovalci do Severní Karolíny a jejich gaelské žalmy později inspirovaly i afroamerický gospel. Evokují dávnou dobu bardů, kteří své zpívané příběhy doprovázeli na keltskou harfu. Její zvuky jsou neviditelným vláknem propojujícím národní identitu s kulturou i vzdálenou minulost s budoucností.
The canna House:
archiv, kde odpočívají tisíce nahrávek
Dostat se na ostrov Canna na Vnitřních Hebridách není nijak snadné, přestože leží blízko skotského pobřeží. Lodě, které tam návštěvníka mohou dovézt, vyplouvají ze Skotska během léta jen několikrát do týdne. Canna má na délku jen sedm kilometrů a na
šířku sotva kilometr a půl. Necelých dvacet místních obyvatel žije v obci, která sestává z hrstky domů, obecní prodejny, přístavního mola s kotvištěm pro deset menších lodí, kostelíka, rozvalin starobylého hradu a kempu s občerstvením. Přesto se v této malé obci nachází jeden z největších archivů gaelské hudby v celém Skotsku – The Canna House
Koncem 19. století začala populace ostrova klesat. Mnozí z obyvatel odešli hledat nové příležitosti do Severní Ameriky a do Austrálie. Tento trend pokračoval i v průběhu 20. století. V roce 1938 celý ostrov koupil skotský hudebník John Lorne Campbell s manželkou, muzikoložkou a výzkumnou pracovnicí Margaret Fay Shaw. Společně se stali průkopníky nahrávek a zaznamenávání tradiční ostrovní hudby. Nashromáždili rozsáhlý
soubor partitur, desek, knih, fotografického materiálu a zvukových nahrávek. Celou sbírku, včetně vlastnických práv, postoupili v roce 1981 organizaci National Trust for Scotland, spravující skotské historické památky a kulturní odkaz, čímž jí zajistili přetrvání a náležitý odborný dohled.
Španělka Magda Sagarzazu, jejíž otec byl blízkým přítelem manželského páru, poprvé vkročila na ostrov Canna jako dvanáctiletá dívka. Letní návštěvy ostrova se opakovaly a Magda během svých pobytů začala Johnovi pomáhat při katalogizaci a správě hudebního archivu.
Po Johnově smrti v roce 1996 se Magda Sagarzazu na ostrov Canna nastálo přestěhovala z rodného města v Baskicku a nadále se starala nejen o hudební archiv, ale pečovala i o stárnoucí Margaret. Po její smrti organizace National Trust for Scotland Magdu oficiálně jmenovala do funkce vrchní archivářky. Kromě své úctyhodné práce ve prospěch zachování skotského hudebního folkloru se Magda Sagarzazu na Hebridách proslavila i jako pořadatelka sešlostí s typickými španělskými pokrmy ochucenými ingrediencemi z ostrova Canna a organizátorka kurzů francouzštiny a španělského flamenka. Magda Sagarzazu zemřela v roce 2020 a v čele archivu ji nahradila Fiona Mackenzie. Magdin odkaz má pro skotskou kulturu nesmírný význam. Po mnoho let ochraňovala a udržovala plamen gaelské kultury, která je dodnes živá.
Velkým koníčkem Johna Lorna Campbella byly technologie. V roce 1936 získal přístroj pro nahrávání zvuku, jejž si nechal patentovat Thomas A. Edison a který je obecně znám pod názvem Ediphone. Zvuk se zaznamenává na fonografický válec zhotovený z vosku. Téhož roku manželé Campbellovi pořídili na tomto přístroji na čtyři stovky nahrávek.
The Canna House Old Cross
OSTROV
35°06'39'' s. š. 33°57'13'' v. d. 6,19 km² Neobydleno
Kypr a Severní Kypr
Městský obvod ve Famagustě
Severokyperská turecká republika
Ozvěny města duchů
Butiky s obleĈením, elegantní šperkařství, útulné literární kavárny a barvité restaurace lemují ulici Ledra, jednu z hlavních tepen kyperské Nikósie. Na tomto všedním, ale rušném bulváru s domy okrové barvy se zdá, že život plyne svým běžným rytmem. Avšak na jednom místě, kousek od prodejny suvenýrů a hned vedle jednoho bankomatu, člověk najednou narazí na cosi velice neobvyklého: na hraniční přechod oddělující jeden chodník od druhého.
Nikósii rozděluje zeď, stejně jako před několika desítkami let Berlín. Zelená linie neboli Green line se táhne i za městem, v délce 160 kilometrů prochází napříč středomořským ostrovem od východu na západ a odděluje Severokyperskou tureckou republiku, kterou mezinárodně uznává pouze Turecko, od Kyperské republiky, která je od roku 2004 členem Evropské unie. Nikósie je rozděleným hlavním městem a její území patří dvěma státům současně. Území Kypru bylo v průběhu dějin ovládané různými říšemi a státy (Řekové, Římané, Byzantinci, Benátčané, Osmané a Britové) a dnes tu na jednom místě žije obyvatelstvo s odlišnými kulturními identitami, mezi nimiž však převládají Řekové a Turci. Napětí mezi kyperskými Řeky a kyperskými Turky započalo v roce 1960, kdy Kypr získal nezávislost na Spojeném království, přetrvalo i po dobu formování samostatného kyperského státu, stupňovalo se a vyvrcholilo v roce 1974 státním převratem, v jehož čele stáli prořečtí nacionalisté. Jejich cílem bylo připojení středomořského ostrova k Řecku, kde tehdy vládl diktátorský režim. Téhož roku v červenci a srpnu Turecko odpovědělo obsazením severní části Kypru, což vyvolalo ozbrojený konflikt. Přestože nacionalistický státní převrat ztroskotal a v zemi byla obnovena demokracie, ke stažení tureckých vojenských jednotek nikdy nedošlo a mnoho kyperských Řeků, většinou ortodoxního vyznání, bylo nuceno opustit své majetky a uprchnout
Kyperská republika
Nárazníkové pásmo
Nárazníkové pásmo
Famagusta
Varoša
Larnaka
Limassol
Pafos
Nikósie
Kyrénie
Twiga Tower
Pláž Palm beach
Hora Olymp 1953 m n. m.
Turecko 70 km
na jih ostrova. Od té doby Kypr rozděluje bezpečnostní pásmo známé jako Zelená linie.
Dělicí pásmo rozťalo vedví také město Famagustu, pobřežní letovisko, jež do té doby patřilo k nejnavštěvovanějším turistickým cílům v Evropě. Na plážích s křišťálově průzračnou vodou v luxusní čtvrti Varoša se kdysi procházely hollywoodské hvězdy jako Brigitte Bardot, Paul Newman, Elizabeth Taylor nebo Richard Burton. Po pokusu o státní převrat se hodinové ručičky ve Varoši zastavily ve věčném srpnovém bezčasí.
Na 40 000 obyvatel Varoši opustilo své domovy s nadějí, že se do nich vrátí, až válka skončí. Když však boje konečně utichly, oblast připadla Severokyperské turecké republice. Uprchlíkům bylo zakázáno se vrátit, a stali se tak cizinci ve vlastní zemi. O deset let později rezoluce OSN zabránila tomu, aby byl opuštěný městský obvod Varoša znovu osídlen obyvateli tureckého původu.
Dnes jsou bývalé luxusní hotely, jejich restaurace s výhledem na moře a pláže se zlatavým pískem němými svědky utrpení a plynoucího času. Ze všech prázdninových resortů zbyly jen rozvaliny, jež si příroda pozvolna dobývá zpět, apartmány zejí prázdnotou a rajské pláže obepínají ostnaté dráty. Výstražné nápisy upozorňují, že je tam vstup zakázán.
Konflikt zanechal v historii a kultuře ostrova hluboké stopy. V kyperské hudbě je slyšitelná ozvěna minometů i svist kulek. Bolest a stesk po ztraceném domově zní v písni Famagusta z dílny talentovaného zpěváka Steliose Chiotise, který se na Kypr vrátil z emigrace v Anglii, kam ho vyhnala turecká invaze. Jeho píseň se stala jakousi hymnou zhmotňující nejen pocit zmaru, ale také naděje.
Znakem, který kyperskou hudbu vystihuje snad nejlépe, je různorodost vlivů, které na ni působily – helénské hudební stupnice a melodie, osmanský rytmus a instrumentace, byzantské hlasové techniky. Také tradiční tance prozrazují eklektický charakter kulturních kořenů Kypru. Syrtos, při němž se tanečníci drží za ruce a vytvoří řetěz či kruh, pochází z Řecka, zatímco antikristos, který se tancuje v páru, se naopak velmi podobá lidovému tanci karsilamas, rozšířenému v Turecku.
Hudba na Kypru od nepaměti plnila významnou roli kulturního mostu. Příkladem mohou být hudební projekty uznávaného kyperskotureckého jazzmana Mehmeta Ali Sanlıkola, jemuž se ve spolupráci s talentovanými řeckokyperskými hudebníky podařilo prostřednictvím alba Music of Cyprus vytvořit autentickou a nezaměnitelnou fúzi, jež vzdává poctu lidovým písním obou částí ostrova rozděleného Zelenou linií. Sanlıkolův novátorský přístup a schopnost spojit dvě komunity, jejichž rány dosud přetrvávají nezhojené, mají zásadní integrační a nadčasový význam.
Také hudba skupiny Monsieur Doumani, původem z Nikósie, jasně ukazuje, do jaké míry může hudba působit jako účinný nástroj smíření. Styl
skupiny je propojením folku, jazzu a progresivního rocku; texty charakterizuje jejich společenská angažovanost a aktuálnost témat. Vokalista skupiny Antonis Antoniou na svém prvním sólovém albu, nazvaném Kkismettin, podává hudební portrét současné Nikósie a kombinuje turecké a řecké vlivy s jasným cílem upevnit jednotu rozděleného ostrova.
Významnou roli v podpoře dialogu a spolupráce mezi kyperskými Řeky a Turky hraje organizace Home for Cooperation, která sídlí v nárazníkovém pásmu OSN v Nikósii. Její činnost a projekty vycházejí z přesvědčení o přetvářející síle, s níž umění a kultura působí na posilování míru na ostrově. Začínající kyperští umělci mohou díky této iniciativě šířit svou hudbu. Jejich poselství hovoří o spojenectví a přátelství a nabízí odpovědi na otázky fyzického a mentálního rozdělení, které na ostrově dodnes existuje. To je třeba případ alba The Time is Ripe, na jehož nahrávce se podílelo na čtyřicet hudebníků z obou stran hranice. Jak hudebníci, kteří jsou pod tímto nadějným počinem podepsaní, říkají: Kypr je příliš malý na to, aby tu existovaly dvě oddělené hudební scény.
Příkladem jednoty a naděje jsou i hlasy pěveckého sboru Bi-Communal Choir for Peace, který vznikl v západokyperském regionu Pafos a v jehož čele stála dlouhá léta Lena Melanidou. Sbor tvoří jak kyperští Řekové, tak kyperští Turci. Ke zkouškám se scházejí každou středu v nikosijském hotelu Ledra Palace v nárazníkovém pásmu OSN a společně zpívají v obou oficiálních jazycích ostrova. Většina členů souboru zažila válku v roce 1974 na vlastní kůži. Poznali se díky iniciativě komunitního sdružení sousedů, jehož cílem bylo nějakým způsobem dosáhnout mírového soužití.
Začátky sboru nebyly nijak snadné. Soubor neměl zpočátku kde zkoušet, a tak se jeho členové nejdříve scházeli pod širým nebem, třeba v lese, a později v kavárnách, kde se však často stávali trnem v oku těm, kteří sbližování obou národů příliš nepřáli. Museli si zvyknout i na zastrašování z obou znepřátelených stran, a dokonce na časté návštěvy špiclů, kteří usilovali o to, aby měli soubor pod náležitou kontrolou. Nevzdali se. Sbor zpívá tradiční kyperské písně již déle než dvacet pět let.
Prostřednictvím hudby sdílejí s posluchači svou vizi v míru znovusjednocené země. Všichni členové souboru se odívají do bílého, a tak není možné rozlišit, kdo je kyperský Turek a kdo kyperský Řek. Jejich hlas je hlasem celého ostrova.
sotva tříminutová píseň Hej gamle man!, vydaná v září roku 1972 na straně B desky Lycka, je vůbec první skladbou, na níž lze slyšet všechny čtyři hlasy členů skupiny
ABBA společně. Bude však trvat ještě celé dva roky, než dojde k oficiálnímu založení švédského kvarteta.
Myšlenka na spolupráci Agnethy
Fältskog, Björna Ulvaeuse, Bennyho
Anderssona a Anni-Fridy Lyngstad vznikla několik měsíců předtím díky dovolenkovému balíčku z nabídky švédské cestovní kanceláře Fritidsresor, jehož cílem byla podpora plážové turistiky v oblasti Středozemního moře. Jmenovaní hudebníci v dubnu odcestovali na Kypr, aby si zdarma užili jedenáct dní slunce a pláže v apartmánovém věžáku Twiga Tower. Výměnou za to měli jen zapózovat před fotoaparáty a uspořádat koncert pro vojáky jednotek OSN na ostrově. Do té doby se každý z této čtveřice věnoval pouze sólové kariéře.
Hudební večer pro potěšení publika v uniformách trval pouhých třicet minut; zazpívali několik písniček ve švédštině, a soudě podle pamětníků z posluchačstva, nešlo o žádnou hvězdnou produkci. Přesto to byl počátek
závratné kariéry skupiny, jakýsi „bod nula“, jenž předcházel prvnímu společnému živému koncertu kapely, vystupující tehdy pod názvem Festfolk, v Göteborgu. Záhy uskupení zakusilo, co je to opravdový úspěch. Stáli však před otázkou, kterou potřebovali brzy vyřešit. Museli pro skupinu najít vhodné jméno. Tehdejší producent a manažer skupiny Stig Anderson měl řešení: navrhl název ABBA, akronym (a současně palindrom) složený z počátečních písmen křestních jmen jednotlivých členů. Tehdy však Andersonovi ušlo, že stejný název nese ve Švédsku dosti známá společnost na výrobu rybích konzerv. Konzervárenský podnik se naštěstí nijak nebránil tomu, aby skupina používala totéž jméno, ovšem s podmínkou, že hudebníci nebudou vyvíjet žádnou činnost, která by mohla být vysvětlována jako přímá konkurence jeho obchodním zájmům.
V roce 1974 skupina zvítězila na festivalu Eurovize s písní Waterloo, připodobňující neúspěch v lásce stejnojmenné, neslavně prohrané bitvě. Švédské hudební uskupení dobylo celý svět. V populární hudbě započal fenomén ABBA. Téhož roku se Varoša, místo, které zažilo zrod skupiny, proměnila v město duchů.
Člen Commonwealthu Hlavní město: Port Moresby
Písně, které nám
přinášejí radost
Mohli bychom říci, že Here Comes The Sun britské skupiny The Beatles je radostná píseň? S velkou pravděpodobností by odpověď byla kladná. George Harrison slavnou píseň složil s akustickou kytarou počátkem roku 1969 na venkovském sídle svého přítele Erica Claptona. Harrison dal onoho dubnového dne košem manažerům gramofonového vydavatelství; text skladby odráží jednak natěšenou náladu, kterou v něm podnítil příchod jara po dlouhém zimním období, a také pocit dočasné úlevy poté, co nechal stranou obchodní záležitosti skupiny. Odkud se ale bere zřejmá schopnost písní, jako je tato, naplňovat nás podobným pocitem radosti? Nejde jen o vzkaz přenášený textem, ani o tempo skladby, sice uvolněné, ale přesto soudržné. Vysvětlení se skrývá ve vztahu, který existuje mezi jednotlivými tóny, jež autor pro svou melodii vybral. Píseň liverpoolského kvarteta je složená v durové tónině, konkrétně v A dur.
Skutečnost, že se durová tónina v našem kolektivním vědomí váže k radostné hudbě, má dlouhou historii. Tato asociace byla posílena barokní hudbou, která durovou stupnici s oblibou používala k oslavným skladbám, a později hudbou klasického a romantického období, jež durovými tóny vyjadřovala vesměs pozitivní emoce plné života. V současnosti vztah mezi durovou tóninou a radostným pocitem z hudby vidíme i v popu a rocku. Pro tento jev však existuje i ryze vědecké vysvětlení. Hudba představuje složitý sluchový stimul, který aktivuje určité oblasti v našem mozku a vyvolává emoční i kognitivní reakce. Je-li vztah mezi tóny a pomlkami harmonický a vyvážený, pak i náš mozek zakouší pocit vyrovnanosti a souladu. Asociace však neplatí vždy a všude stejně. Nedávný výzkum odborníků z Western Sydney University prokázal, že vztah mezi tóninou a pocitovými
Nyaurange
Goroka
Lae
Port Moresby
Mount Hagen
Torresův průliv
Řeka Sep i k Wilhelmova hora 4509 m n. m.
N ová B ritánie
vjemy funguje jinak u vesničanů obývajících osady v údolí řeky Urawa v provincii Morobe na ostrově Papua Nová Guinea a u australských obyvatel Sydney. Papuánské komunity, které jsou západní hudbě vystaveny jen minimálně, pocit většího štěstí při poslechu melodií a akordů v durových stupnicích vůbec nesdílejí. Z tohoto a z řady podobných výzkumů vyplývá, že emoční reakce při poslechu hudby jsou určovány kulturními vlivy. Řečeno jinými slovy – emoce představují společenský konstrukt.
Tato bádání nás budou doprovázet při naší cestě na Papuu Novou Guineu, jeden ze dvou států, které tvoří území ostrova Nová Guinea, druhého největšího ostrova na světě. Za svůj název vděčí španělskému mořeplavci Íñigu Ortizovi de Retezovi, jemuž nově objevené pobřeží připomínalo břehy africké Guineje. Prvořadou charakteristikou ostrova s úžasnou krajinou, strmými horstvy, bujnými tropickými pralesy a nádhernými plážemi s bělostným pískem je jeho kulturní rozmanitost: Novou Guineu obývá více než osm set různých etnických skupin. Příčinou vzniku vysokého počtu komunit, které se liší jazykem i kulturní identitou, je jejich vzájemná zeměpisná odlehlost a rozdrobenost v horských údolích napříč celou zemí, kterou obývá kolem devíti a půl milionu obyvatel, z nichž však jen přibližně 14 % žije v sídlech městského typu.
Zvyky a rituály z dávno minulých dob zakořenily hluboko do každodenního života obyvatel jak ve vnitrozemských obcích, jako jsou například Goroka nebo Mount Hagen, tak v koloniálních pobřežních městech jako Lae nebo Port Moresby, částečně také kvůli nepřístupnosti mnoha z těchto míst. Toto kulturní bohatství je dnes důvodem k oslavě. Například na pestrobarevný festival Sing-Sing, který se každoročně koná v obci Goroka, se sjíždějí zástupci etnických skupin z různých oblastí země, aby se pochlubili svým rozmanitým kulturním odkazem prostřednictvím tanců, tradičního oblečení, uměleckých představení a samozřejmě také prostřednictvím hudby hrané na domorodé nástroje jako například bubny zhotovené z kmene stromu, bambusové píšťaly nebo ulity mořských měkkýšů.
Současná hudební scéna v hlavním městě Port Moresby a v dalších městských oblastech jako Lae a Goroka zahrnuje jak umělce, kteří propojují tradiční domorodou hudbu s moderními žánry, tak i hudebníky soustřeďující svou pozornost na pop, hip-hop, reggae (oblíbené zvláště na sousedních Šalamounových ostrovech) a na další mezinárodní styly. Píseň Iko Iko (My Bestie), cover populární neworleanské skladby, který má na sociální síti TikTok miliony zhlédnutí, nazpíval původně Justin Wellington, rodák z Papuy Nové Guineje. Písnička se stala globálním hitem mimo jiné díky své jednoduché taneční úpravě. Lidé z celého světa si vytvořili své vlastní choreografie a díky jejich sdílení na síti se mohou cítit být součástí jednoho internetového společenství.
Druhá, západní část ostrova Nová Guinea patří Indonésii, která ji anektovala v šedesátých letech. Celý ostrov vyniká bohatými přírodními zdroji a v průběhu staletí jej ovládali a využívali kolonizátoři ze Spojeného království, Německa a Holandska. Západní část ostrova, známá také pod názvem Západní Papua, prožívá od svého připojení k Indonésii vleklý konflikt provázený svévolným zatýkáním, mučením, násilím a vraždami, kterých se dopouští jak indonéské bezpečnostní síly, tak různé ozbrojené skupiny. Porušování lidských práv a potlačování svobody projevu jsou v Západní Papui smutnou realitou. Existuje přísná cenzura sdělovacích prostředků, šíření kritických informací je omezeno a represálie proti novinářům i obyčejným občanům vyjadřujícím názory nepohodlné vládě jsou na denním pořádku.
Hudba se v tomto kontextu stala nepostradatelným nástrojem odporu a svébytným kulturním projevem. Například zpěvačka Ngaiire je jedna z nejvýraznějších ambasadorek papuánské hudby ve světě. Ve svých písních spojuje tradiční rytmy s neo-soulem a elektronickou hudbou a její texty se zabývají takovými tématy, jako jsou diskriminace, nespravedlnost a boj za lidská práva v zemi, kde se podle údajů BBC kolem 70 % žen stává obětí sexuálního násilí ještě před dovršením patnácti let.
Představitelé hnutí za nezávislost jako Benny Wenda, politický exulant ve Velké Británii nominovaný na Nobelovu cenu míru, George Telek, písničkář spojující zvučnost tradiční papuánské hudby s reggae a se současnými popovými i rockovými žánry, a David Bridie, hudebník a skladatel filmové hudby narozený v Austrálii, využívají svého uznání na mezinárodním hudebním poli k šíření společenského povědomí o složité situaci, kterou oblast Západní Papuy prožívá.
Dalším umělcem, který celý svůj život zasvětil šíření papuánské kultury mimo jiné jako kurátor univerzitního muzea, byl autor a dramaturg pravidelného týdenního rozhlasového pořadu, vůdčí osobnost folkové skupiny Mambesak, hudebník a antropolog Arnold Ap, mučený a nakonec umlčený příslušníky indonéské armády. Svou poslední píseň The Mystery of Life složil a nahrál na magnetofonový pásek ve vězení. Kazeta zabalená v hnědém papíře se po dlouhé cestě dostala do uprchlického tábora k rukám Arnoldovy manželky jen díky tomu, že se jeden z dozorců nad tajně pořízenou nahrávkou odvážil přimhouřit oko. Toužím jen po svobodě. Tak zní závěrečná slova písně, která vyjadřuje nejen Arnoldovo osobní přání, ale vystihuje i politický sen sdílený většinou obyvatel Západní Papuy. O několik týdnů později, v dubnu roku 1984, byl Arnold Ap zastřelen kulkou do zad. Podle oficiální verze, které však jeho příznivci nevěří, Arnold zemřel při pokusu o útěk z vězení.
Sdělit mimozemšťanům informace o našem světě . Těmito slovy americký astrofyzik Carl Sagan charakterizoval poslání vesmírné mise sond Voyager 1 a Voyager 2, které byly vyneseny z Mysu Canaveral do mezihvězdného prostoru v roce 1977. Obě umělá tělesa od té doby spatřila na 22 měsíců, sehrála hlavní úlohu při historickém setkání s Jupiterem, Saturnem, Uranem i Neptunem a objevila jedinečné jevy ve sluneční soustavě, jako například fakt, že Uran je nejchladnější planeta, přestože se nenachází nejdále od Slunce.
Jako by šlo o vzkaz ve vesmírné trosečnické láhvi, uvnitř každé sondy cestuje měděný disk potažený tenkou vrstvou zlata. Do ní je laserem vypálen soubor informací. Je odolný vůči
záření i extrémním teplotám. Repertoár disků na palubě obou Voyagerů obsahuje pozdravy lidí v desítkách různých jazyků, zvuky pozemské přírody i výběr hudebních témat, který pořídila zvláštní komise NASA, jíž předsedal Carl Sagan. V drážkách desek je v kostce uchováno shrnutí celé lidské civilizace.
Vzhledem k omezené kapacitě fonografických disků komise vybrala pouze 27 skladeb: Stravinskij, Bach, Beethoven, Mozart, Chuck Berry. To je namátkou jen několik jmen umělců, jejichž skladby tvoří tento vesmírný playlist. Výběr nebyl vůbec jednoduchý. V některých případech totiž gramofonová vydavatelství nesouhlasila s postoupením práv pro tento prazvláštní účel. Píseň Here Comes the Sun skupiny Beatles byla sice jedním z kandidátů, avšak navzdory souhlasu jejích autorů do konečného výběru zahrnuta nebyla. Dalším sporným případem byla záhadná melodie
Iko Iko (My Bestie)
hraná na bambusové píšťaly, u níž nebyl znám autor. Zdá se tedy, že komise ji zařadila na tento hvězdný seznam, aniž kohokoli požádala o svolení.
Podrobností o skladbě bylo poskrovnu. Vědělo se pouze, že jde o jednu z celkem devatenácti nahrávek, jež v roce 1964 pořídil lékař Robert MacLennan v odlehlé vesnici poblíž nejdelší papuánské řeky Sepik. MacLennan zvukový materiál postoupil znalci etnické hudby Alanu Lomaxovi, který jej předal výboru pověřenému výběrem obsahu pro disky Voyagerů.
Chybu po letech nenapravilo ani vydání knihy Murmurs of the Earth (Šepoty Země), kterou napsal Carl Sagan se svým týmem. Informace o použité melodii zůstávala stále neúplná.
Zvukový soubor cestoval vesmírem déle než tři desítky let se vzkazem určeným Tvůrcům hudby – všech světů, všech časů, aniž bylo cokoli známo o interpretech jednoho z témat zařazených do výběru. Teprve v roce 2013
zpráva o meziplanetární odyseji dorazila do vesnice Kandingai v husté papuánské džungli. Kmeni Nyaura, kolektivnímu autorovi skladby, sice připadal výběr jejich hudby jako správný počin; usoudili však, že měli být na užití melodie přinejmenším dotázáni.
Antropoložka Christiane Falck a etnomuzikolog Don Niles o pět let později podnikli do osady Kandingai výpravu a nesli s sebou pozlacenou vinylovou desku – čerstvě vydanou nahrávku ke 40. výročí vypuštění sond Voyager. Gramofonová společnost Ozma Records v aktualizovaném vydání konečně uvedla název skladby, Mariuamangi, a také jméno jejího autora –etnikum Nyaura. Antropologové potomkům hudebníků vysvětlili, v čem spočívá mise Voyager, a nakonec jim jako projev díků za jejich šlechetnost odevzdali repliku disku, který se v tu chvíli pohyboval vesmírem ve vzdálenosti více než 24 miliard kilometrů od planety Země.
Pozlacený disk Voyageru sestává ze sto patnácti fotografií zakódovaných v analogovém formátu, z pozdravů v padesáti pěti různých jazycích, jedné dvanáctiminutové mixáže zvuků z planety Země a z devadesáti minut hudby.
Havaj (Spojené státy americké)
Hlavní město: Kaunakakai
Král rokenrolu
a odbojný ostrov
Dne 5. listopadu roku 1957 parník USS Matsonia vyplouvá z Los Angeles směrem na Havaj, do tropického ráje obklopeného křišťálově průzračnou vodou. Když o čtyři dny později zakotví v Honolulu na ostrově Oahu, tisíce fanoušků čekají v přístavu na pasažéra, který cestuje na palubě. Flotila limuzín stojící poblíž má za úkol vyrazit s hostem přímo do hotelu Hawaiian Village ve slavné čtvrti Waikiki. V apartmá číslo 14A nejluxusnějšího hotelu na ostrově se ubytuje sám Elvis Presley, král rokenrolu.
Elvis uspořádá pro nadšené havajské publikum tři koncerty. Poslední v dekádě padesátých let, neboť tři měsíce nato, tedy v okamžiku, kdy dosáhl zenitu své kariéry, je povolán do řad americké armády. Během Elvisova pobytu se zrodí jeho bezmezná láska k Havajským ostrovům. Za svůj život natočí tři filmy, uskuteční bezpočet koncertních turné a jeho sláva se doslova dotkne hvězd. Ostrovy ztracené v Tichém oceánu však zaujmou v jeho srdci prvořadé místo. Není divu, že si Honolulu Elvis vybral pro svůj recitál Aloha from Hawaii via Satellite, první živý televizní přenos přes satelit, jejž zhlédlo odhadem jedna a půl miliardy diváků ve čtyřiceti zemích.
V době, kdy Elvis Presley navštěvuje havajskou půdu poprvé, ostrovy prožívají období převratných politických, hospodářských a společenských změn. Lidé si v ulicích havajských měst vychutnávají plnými doušky americký způsob života dávno předtím, než se Havaj stane padesátým federálním státem Spojených států amerických a oblíbeným turistickým cílem americké střední třídy. Avšak zatímco souostrovím znějí akordy Elvisovy kytary a na zlatavých plážích Waikiki se to prázdninovými hosty jen hemží, ostrov Molokai, vzdálený pouhých devadesát kilometrů odtud, zakouší zcela odlišnou realitu.
HAVAJSKÉ OSTROVY
Lárnaca
Waikiki Waimanalo
Honolulu
Kalaupapa
Maunaloa
Niihau
Mauna
K pochopení tak hlubokého rozporu je zapotřebí se vrátit k událostem, které se odehrály o několik století dříve.
Námořníci, kteří pod velením kapitána Jamese Cooka jako první Evropané dosáhli v roce 1778 havajských břehů, přinesli na ostrovy nejen svou touhu po nových objevech a bohatství, ale také různé nemoci jako chřipku, neštovice a spalničky. Domorodci, kteří se s těmito chorobami dosud nesetkali, neměli vůči nim vybudovanou dostatečnou imunitu. Za jediné století se počet domorodého obyvatelstva dramaticky snížil ze 400 000 na pouhých 40 000 osob. V polovině 19. století se s příchodem nových amerických a čínských usedlíků na ostrovech rozšířila Hansenova choroba, známější jako lepra či malomocenství. Zákonodárný sbor tváří v tvář znepokojivé epidemii a s posvěcením krále Kamehamehy V. schválil zákon umožňující izolaci nemocných. Pro tento účel zákonodárci vybrali poloostrov Kalaupapa, odlehlé a dodnes těžce přístupné místo ležící na ostrově Molokai. Poloostrov je oddělen od zbytku pevniny ze všech stran – buď vodami Tichého oceánu, nebo na jihu hradbou impozantních, až 600 metrů vysokých vrcholů. Na Kalaupapě neexistovala odpovídající zdravotnická zařízení ani zdroje pitné vody a nedostávalo se ani potravin, ani vhodných obydlí. Zdálo se, že neodvratnou budoucností nakažených je jedině smrt. Lhostejnost tehdejších úřadů přiměla vlámského misionáře Jozefa Damiena De Veustera, známého jako páter Damián, k rozhodnutí postarat se o malomocné vlastními silami. Za pomoci dobrovolníků z řad domorodců a dalších misionářů příchozích do kolonie začal páter Damián pomalu proměňovat nehostinnou oblast v útulek, kde bylo možné uspokojit alespoň základní potřeby nemocných. V době existence leprosária sehrála důležitou roli zvláště hudba. Podle dobových záznamů vzniklo několik sborů a hudebních uskupení, které vítaly nové pacienty.
Přestože ve 20. století už kolonie měla k dispozici nemocnice, obchody, poštovní úřad, soud, a dokonce i bar, pacienti nakažení leprou byli dál automaticky oddělováni od svých rodin a přátel a natrvalo internováni do osad na poloostrově Kalaupapa. Internační zařízení, v nichž zemřelo na 8 000 lidí, byla uzavřena v roce 1969. Navzdory tomu, že se od té doby obyvatelé kolonie směli volně pohybovat, mnozí se rozhodli zůstat, neboť leprosárium na Kalaupapě bylo jediným domovem, který v životě poznali.
Památka na hudebníky z Kalaupapy je dodnes živá. Organizace Ka ‘Ohana O Kalaupapa, tvořená místními usedlíky, jejich přáteli a příbuznými, si klade za cíl uchovat příběhy a hlasy někdejších obyvatel leprosária a zabránit tomu, aby se jejich domov stal obyčejnou atrakcí pro turisty. Členové této občanské iniciativy pořádají virtuální koncerty, na nichž uznávaní havajští hudebníci jako Brother Noland či zpěvačka Melveen Leed hrají skladby hudebních uskupení, která kdysi v kolonii působila.
V současnosti je poloostrov Kalaupapa přírodní rezervací, k jejíž návštěvě je zapotřebí zvláštní povolení. Ostrov Molokai, ležící zhruba uprostřed Havajského souostroví, patří k méně navštěvovaným cílům, a nemusí proto čelit nekontrolovanému nárůstu cestovního ruchu. Je totiž přístupný jedině letecky ze sousedních ostrovů Oahu a Maui. Podle některých domorodých legend bohyně Kala na ostrově Molokai stvořila prastarý tanec hula, který ze všech bývalých havajských tanečních projevů dosáhl snad největší mezinárodní popularity a věhlasu. Odhlédneme-li od hollywoodského, značně šablonovitého ztvárnění tance, pravá hula se vyznačuje plynulými, ladnými pohyby a původně jde o pohybový obřad, jímž obyvatelé Havaje vzdávali poctu svým božstvům a vyjadřovali radost nad tím, že mohou být ve spojení s členy své komunity i s okolní přírodou. Pohyby rukou mohou znázorňovat třeba pohupování větví stromů ve větru nebo rozčeřené mořské vlny. Tanečníky obvykle doprovázejí písně mele nebo zvláštní zpěv oli, jakási táhlá zhudebněná recitace bez nástrojů. Tanec hula má dvě podoby: hula kahiko, velmi staré a obřadní provedení za doprovodu tradičních hudebních nástrojů, jako jsou různé bicí nástroje a mořské ulity, a moderní verzi hula auana, která se tančí za hudebního doprovodu strunných nástrojů jako ukulele, kytara nebo kontrabas.
Přestože křesťanští misionáři, kteří přišli na Havaj v 19. století, tanec označovali za nemravný a pobuřující, královna Ka‘ahumanu jeho význam zaníceně hájila jako nedílnou součást havajské kultury a vytrvale se zasazovala o jeho uchování. Díky regentčině rozhodnosti a rozhodnosti dalších vůdců Havajského království tanec hula nakonec přežil. Ve 20. století, kdy byla Havaj obsazena americkými vojenskými jednotkami, se tanec hula praktikovaný na soukromých a mnohdy utajovaných setkáních stal pro místní obyvatele určitou formou úniku, ale zároveň také vyjadřovacím prostředkem odporu proti restriktivním opatřením vojenských úřadů. Takto dokázali svou kulturní tradici udržet živou. Každoročně v květnu se v oblasti Kaana na ostrově Molokai koná třídenní festival Moloka’ i Ka Hula Piko, kam se sjíždějí taneční školy a hudební soubory z celé Havaje, aby předvedly původní, starobylou verzi tance, která je jinde na ostrovech k vidění jen zřídkakdy.
Dalo by se říci, že Molokai má dodnes mezi všemi havajskými ostrovy pověst neposlušného rebelanta: místní občanské a kulturní organizace i ochránci životního prostředí se dál zarputile zasazují o uchování zdejší přírody i kulturního dědictví. Dnes je ostrov poklidnou oázou s bohatými dějinami i hudební kulturou, která se vědomě drží stranou bezuzdného urbanistického rozvoje a kapitalistické komercializace havajské životní filozofie aloha. Chcete-li poznat opravdovou Havaj, takovou, jakou si zamiloval Elvis, Molokai je bezpochyby tím správným místem.
Skákající blecha, která změnila havajskou hudbu
Hudební nástroj cavaquinho byl díky svému nevelkému rozměru a kompaktnosti velice oblíbený mezi portugalskými námořníky, kteří si hrou na něj krátili dlouhou chvíli během plavby oceánem. Čtyřstrunný nástroj pochází z kraje
Minho na severu Portugalska a zanechal svou stopu všude, kam v dobách námořních objevů dopluly lodě portugalského impéria. Na Havajské ostrovy jej však kupodivu přivezla britská loď.
Dne 22. dubna roku 1879 se v přístavu ve Funchalu, hlavním městě portugalské Madeiry, naloďují na palubu britského parníku Ravenscrag,
vyplouvajícího do Honolulu, stovky mužů, žen a dětí s nadějí, že získají práci na plantážích cukrové třtiny na Havaji. Během dlouhé čtyřměsíční plavby, při níž překonali vzdálenost 12 000 námořních mil, skupinka cestujících v čele s hudebníkem Joãem Fernandesem zpříjemňuje ostatním cestu zpěvem v doprovodu cavaquinha. Na lodi cestují i tři umělečtí truhláři. Ještě to nevědí, ale zanedlouho se stanou otci havajského ukulele.
Po vylodění na Havaji Portugalci jako projev díků za to, že dosáhli cíle živí a zdraví, uspořádali náležitou oslavu, při níž se hojně zpívalo a hrálo na cavaquinho, jehož zvuk Havajce velice zaujal. Tehdy zmíněné truhláře
Augusta Diase, Josého Espírita Santa a Manuela Nunese napadlo, že by si mohli otevřít dílnu na výrobu a prodej nejen nábytku, ale také hudebního nástroje podobného cavaquinhu, jemuž domorodci začali říkat ukulele.
Struny na ukulele nejsou uspořádány v pořadí od nejnižšího do nejvyššího tónu, jako je tomu například u kytary, houslí nebo u klavíru, nýbrž v pořadí strun odshora G, C, E, A.
„Nově příchozí usedlíci z Madeiry k potěše místního obyvatelstva uspořádali koncerty pod širým nebem. Jsou skvělí hudebníci i zpěváci hrající na podivné nástroje, které sice vypadají jako kříženec kytary a banja, ale v rukou portugalských trubadúrů vyluzují velice libé tóny,“ napsal v září 1879 týdeník Hawaiian Gazette.
Malý strunný nástroj si pozvolna získával srdce domorodců. O pouhé tři roky později se v přístavu v Honolulu konal koncert, který svou návštěvou poctila i havajská královská rodina. Jedním ze zanícených propagátorů ukulele se stal dokonce i sám předposlední havajský panovník Kalākaua.
Původ názvu ukulele (nebo také ukelele) není přesně znám. V doslovném překladu výraz znamená „skákající blecha“. Někteří tvrdí, že toto označení domorodí obyvatelé ostrovů zvolili při pohledu na hbité prsty
portugalských hudebníků. Jiní název nástroje přisuzují britskému důstojníkovi Edwardu Williamovi Purvisovi, vynikajícímu hráči na cavaquinho, který byl nápadný svou drobnou postavou, nedůtklivostí a nervními pohyby. Podle poslední panovnice Havajského království, královny Liliʼuokalani, slovo ukulele znamená „dar, jenž nám byl seslán“ (uku je synonymem pro „dar“ a lele pro sloveso „přicházet“).
Královna Liliʼuokalani je také autorkou písně Alohaʼ Oe (Tobě sbohem), inspirované starobylou baladou o dojemném loučení mladého důstojníka a domorodé dívky na usedlosti v údolí Maunawili poblíž pláže Waimanalo na ostrově Oahu v roce 1878. Přepis textu balady pořídila sama panovnice a její hudební úprava je jednou z nejznámějších havajských písní dodnes.
Hlavní město: Funafuti
Úsporné tance
novodobé Atlantidy
Tichý oceán zabírá třetinu rozlohy celé planety, od ledových vod Beringova moře na severu až po zmrzlé břehy Rossova moře na jihu. Vzdálenost od kolumbijského pobřeží k pobřeží Indonésie je přibližně 20 000 kilometrů.
Uprostřed této zvlněné nezměrnosti, kdesi mezi Havají a Austrálií a daleko od jakéhokoli jiného obydleného místa čas pomalu ukrajuje z budoucnosti jedné ostrovní zemičky. Souš se zvedá do výšky pouhých čtyř a půl metru nad hladinu oceánu a celý ostrov zabírá plochu jen o něco málo víc než dvacet kilometrů čtverečních. Nebude trvat dlouho a Tuvalu, čtvrtá nejmenší země na světě, zmizí.
Toto polynéské souostroví v jižním Pacifiku složené ze tří korálových ostrovů a šesti atolů osudovým způsobem čelí hrozbě globálního oteplování. Tuvalu zdaleka není tropickým rájem. Naopak – období sucha, tropické cyklóny, eroze pobřeží, nedostatek pitné vody a vzdouvání hladiny oceánu pozvolna ničí obdělávatelnou půdu a jsou příčinou toho, proč se Tuvalu řadí k nejchudším státům světa. Je jen otázkou času, než země úplně zmizí pod hladinou moře.
U atolu Funafuti vyčnívá nad mořskou hladinu devětadvacet menších ostrůvků, které jeden za druhým obkružují vnitřní lagunu jako tělo stočeného hada. Funafuti je hlavním městem Tuvalu, ale na jeho ubývajícím pruhu souše nenajdete ani turistické průvodce, ani zde nezastavují turistické zaoceánské parníky. K cestě do Funafuti je třeba použít uzounkou a kuriózní přistávací dráhu, kterou zde v letech druhé světové války vystavěla americká armáda. Existují pouze dva pravidelné lety týdně, a proto není nic zvláštního, když na ranveji zahlédnete houfy hrajících si dětí nebo místní obyvatele prohánějící se na kole, případně sousedy, kteří v klidu rozmlouvají o svých každodenních
TICHÝ OCEÁN FUN
Nanumea Niutao
Nanumanga
Vaitupu Nukufetau
Funafuti
Nukulaelae
Niulakita Nui
Fongafale
Amatuku
Funafala Letiště Funafuti
záležitostech. Cestovatelé sem zavítají opravdu jen málokdy. Dávají přednost Fidži, Kiribati nebo Samoi.
Přestože na Tuvalu žije pouze o něco víc než 10 000 obyvatel, jeho bohatá a pradávná kultura stále přežívá. První Polynésané ze Samoy a dalších blízkých ostrovů připluli na Tuvalu na tradičních plavidlech. Po mnoho staletí si udrželi nezávislost a rozvíjeli svou vlastní kulturu. Na každém z tuvalských ostrovů obyvatelstvo vytvořilo systém místní vlády založený na osobě kmenového vůdce (alik). Příchod evropských cestovatelů a misionářů v 19. století měl pro Tuvalany dramatické důsledky. Mnozí podlehli chorobám, které na ostrovy zavlekli kolonizátoři, a další se stali oběťmi nedobrovolného najímání k práci na plantážích cukrové třtiny.
Britská a německá nadvláda a zavedení křesťanství zásadním způsobem přetvořily život a kulturu místních společenství. Náboženské animistické praktiky byly záhy nahrazeny vírou v jediného Boha a mnohé tradiční písně a rituály ustoupily evropským náboženským zpěvům. Koncem 19. století Britské impérium vyhlásilo nad Tuvalu a Kiribati protektorát pod názvem Gilbertovy a Elliceovy ostrovy a celé území podrobilo přísné kontrole koloniálních úřadů jak v politické a právní oblasti, tak v otázkách místní samosprávy.
Napětí a konflikty na sebe nenechaly dlouho čekat: spory a třenice etnického charakteru mezi Elliceovými ostrovy (dnešní Tuvalu) a Gilbertovými ostrovy (Kiribati) vyvrcholily v roce 1975 odtržením Gilbertových ostrovů. Tři roky poté Tuvalu opětovně získalo nezávislost na Spojeném království a započalo s výstavbou nového demokratického systému.
Od té doby se Tuvalanům podařilo oživit některé ostrovní kulturní tradice, jako například dětské popěvky taanga (genealogické písně) nebo zpívané tance fakanau. Vznikají však i nové skladby, které kombinují západní hudební cítění a staré polynéské harmonie. Například hudebník Soloseni Penitusi je jedním z prvních místních umělců, kteří v šedesátých letech začali v textech písní používat tuvalštinu.
Výrazný vliv na tuto malou zemi měl také rozmach internetu. Ještě nedávno by nikoho ani nenapadlo, že návrat k původnímu názvu ostrovů bude hrát v budoucnu klíčovou roli při financování země, která je ekonomicky závislá na zbytku Polynésie: v současné době jeden z každých dvanácti dolarů směřujících do státního rozpočtu pochází přímo z internetu, a to konkrétně díky národní doméně nejvyššího řádu, kterou zemi udělila Mezinárodní telekomunikační unie v roce 1995. Přidělení domény pro Tuvalu bylo jako výhra v loterii, neboť zkratka .tv, která mezinárodně odkazuje na televizi, patří mezi společnostmi v oblasti komunikace k nejžádanějším na světě.
Prvním milionem dolarů, který do státního rozpočtu přinesla zmíněná dvě písmena, vláda Tuvalu uhradila náklady spojené s přijetím země za nového
člena Organizace spojených národů. V dnešní době díky stále větší popularitě streamovacích služeb a videoher příjmy tuvalského státu plynoucí z udělování licencí rostou. Kupříkladu Amazon používá doménu .tv pro svou hojně navštěvovanou platformu pro živé vysílání Twitch. Internet také významně zviditelňuje práci tuvalských hudebníků: kanály na YouTube jako MusicTuvalu například umožnily písni Tuu Mo Aganuu (Náš odkaz) hravě překonat půl milionu návštěvníků. Je z dílny zpěváka (a lékaře) s uměleckou přezdívkou TK, který zpívá v tuvalštině i v angličtině písně se západními i polynéskými rytmy. V důsledku stále častějších extrémních klimatických jevů i v důsledku přesvědčení, že ostrovy Tuvalu mají své dny sečteny, přibližně jedna pětina tuvalských obyvatel emigrovala na Nový Zéland a do Austrálie. Mezi nimi je i klimatický aktivista a autor tuvalské národní hymny Afaese Manoa. Generální prokurátorka Tuvalu Eselealofa Apinelu během jedné z vrcholných schůzek států oblasti Pacifiku prohlásila, že jediným řešením pro přežití tuvalské kultury a jejích hodnot je jejich přenos do metaversa, tedy do počítačem vytvořeného virtuálního světa, jakéhosi digitálního dvojčete tak, aby budoucí generace Tuvalanů mohly vzpomínat na ostrovy svých předků v podobě, v jaké existují dnes, a mít alespoň virtuální místo, jež by mohly nazývat domovem.
Navzdory nejkatastrofičtějším předpovědím některé výzkumy tvrdí, že díky hromadění sedimentů, vyvolanému mořským dmutím během posledních čtyř desetiletí, rozloha atolů naopak mírně vzrostla, konkrétně o 73 hektarů, což je plocha srovnatelná se stovkou fotbalových hřišť. Je tedy možné, že se varování před zánikem tohoto malého státečku nakonec ukážou jako lichá nebo předčasná. Naštěstí.
Gerd
koch, Němec, který zachránil polynéskou hudbu
když německý antropolog
Gerd Koch vyzval svou manželku Marion, sedící v letadle u okénka, aby využila situace a vyfotografovala si ostrov, žena překvapeně odpověděla: „Vždyť vidím jen samou vodu!“ Přechod z oceánu na pevninu trval sotva pár vteřin. Psal se rok 1996 a Koch se po 36 letech vracel na Funafuti, miniaturní kousek souše, přeťatý linií rovníku.
Gerd Koch se narodil v německé dělnické rodině. Odmalička měl cestovatelské vlohy. Objevné plavby
Jamese Cooka Tichým oceánem a příběhy z neprozkoumaných, divokých končin světa jeho cestovatelského ducha i představivost od dětství podněcovaly. Za každou cenu se chtěl stát jedním z těch dobrodruhů, kteří se vydávají vstříc neznámým krajům. Nedostatek finančních prostředků však rodině zabránil poslat Gerda na univerzitní studia, a tak po dokončení střední školy pracoval v Hannoveru jako obchodní zástupce firmy Pelikan, vyrábějící psací potřeby.
Teprve v roce 1945 mohl konečně studovat etnologii. Jeho specializací se stala problematika akulturace, tedy proces kulturních změn probíhajících při setkávání různých civilizací. Při své první návštěvě na tehdejších Elliceových ostrovech prý zmateně prohlásil: „A v čem tady ta kultura zatraceně vězí?“ Od toho okamžiku
zasvětil více než dvacet let terénnímu výzkumu etnologie na těchto vzdálených korálových ostrovech. Jeho vědecký odkaz čítá na sedmdesát filmů, 12 000 fotografií, rozsáhlou sbírku audionahrávek, několik knih a bezpočet vzorků místních rostlin.
Díky svému zájmu o starou domorodou hudbu a tance Tuvalu ještě z dob, než je mohli ovlivnit křesťanští misionáři, i díky rozmluvám s kmenovými stařešiny se Kochovi podařilo pořídit zvukové a filmové záznamy jejich tradičních písní a tanců, jako fakunau, a přispět tak k tomu, že se hudební tradice ostrovů zachovala dodnes.
V roce 1964 Gerd Koch vydal spis
Die Musik der Ellice-Inseln (Hudba Elliceových ostrovů), jednu z mála odborných studií o tuvalské hudbě. Kromě záznamů a nahrávek téměř padesáti
písní Koch skladby také utřídil podle
témat (moře, život, země, magie, náboženské zpěvy, křesťanství) a přispěl k detailnímu poznání každého z nich. Knihu opatřil notovými zápisy, jež nám dnes umožňují reprodukovat například píseň Tiake Amoake, o starém rybáři, který se po silné bouři na moři šťastně vrací domů.
Gerd si podle manželčiných slov kdysi předsevzal, že bude následovat příklad Basila Tavakea, jednoho z posledních polynéských mořeplavců schopných orientovat se na širém oceánu jen podle hvězd, letu ptáků a směru mořských proudů. Život nadaného Basila Tavakea se skončil na moři během plavby na tradičním polynéském plavidle. Pro Kocha tento okamžik nastal 19. dubna 2005. Při plavbě do New Yorku dobrovolně ukončil svůj život a jeho tělo navždy splynulo s vodami oceánu nedaleko pobřeží Newfoundlandu.
Polynéská mořeplavba je kombinací paměti a neustálého pozorování. Během dne se plavci orientují podle Slunce a po setmění podle hvězd. Používají jakýsi hvězdný kompas – pomocí mořských mušlí v písku na pláži vytvoří obrazec souhvězdí na obloze. Určité sekvence hvězd si námořníci zapamatují a pak se jimi řídí při každé plavbě.
