7/ Bledý obličej, poslední večeře
V devadesátých letech 20. století procházela Severní Korea jedním z nejobtížnějších období. Nedal se sehnat petrolej ani topný olej používaný v kuchyni, nešla elektřina. Netekla dokonce ani voda, a tak jsme pro ni museli chodit s kbelíkem k řece. Postupně také ubývalo potravin, které jsme dostávali v přídělovém centru. Jediným místem, kde se dalo sehnat jídlo, bylo tržiště. V roce 1991 sváděla severokorejská média nedostatek potravin na neúrodu způsobenou záplavami a suchem a vůbec se nezmiňovala o tom, že došlo k rozpadu Sovětského svazu, na kterém byla Severní Korea z velké části potravinově závislá. Tak tedy začal hrozivý hladomor, kterému Strana dala jméno „pochod utrpení“, a přestože trval následujících deset let, vnější svět se o jeho skutečném rozsahu dozvěděl až mnohem později. Oficiálně prý nastal v roce 1994, ale ve skutečnosti začal už v roce 1991. Ve stejném roce dostal tatínek infarkt. Několik měsíců nemohl chodit do práce a nedostával ani výplatu. Naštěstí se mamince dařilo v podnikání, tak jsme neskončili na ulici. Kvůli výpadkům elektřiny nejezdily ani vlaky, ale maminka i tak pravidelně cestovala do Musanu u hranic s Čínou a prodávala tam sušené sumýše, olihně a další mořské produkty. Projevovala přitom jednu ze svých předností, 115