Během jednoho víkendu se ale u všech prarodičů najednou být nedá, to bych se musel rozdělit. A to přece nejde! Ale představte si, že kdysi to šlo. Opravdu jsem se dělil! Byl jsem tenkrát ještě pouhou buňkou v mámině břichu. To jsou vám tedy věci. Věděli jste, že i vy jste se v mámině břichu dělili
a dělili, a že než jste se stali hotovým člověkem, tak jste byli jen takovou maličkou buňkou, kterou bylo možné vidět jen pod mikroskopem?
Zkusím vám to vysvětlit. Protože mě hrozně zajímalo, jak jsem se dostal do bříška já a taky jak jsem potom odsud vylezl a proč jsem se narodil právě mojí mámě, a ne někomu jinému – například v Austrálii. (Tam mají klokany a zimu, když my máme léto, a i Vánoce mají v létě a nevím, jestli nechodí hlavou dolů, protože Austrálie je na opačné straně zeměkoule.)
Určitě už víte, kdo je to člověk, protože jím jste vy i vaši rodiče a dokonce i prarodiče a všichni kamarádi ve školce, a někdy vám připadá, že i váš pejsek se občas tváří jako
člověk, ale přece jen, je to jenom pes.
Když se vajíčko spojí s vítěznou spermií, vytvoří spolu
maličkou buňku, která se začne dělit a dělit a dělit a dělit
a děl… ehm, jako by to nemělo konce, a z jedné buňky je
najednou buněk strašně moc. Nejprve jsou hodně maličké, jako zrnko písku, později jako lněné semínko a postupně
rostou, až jsou jako fazole, jako kynutá buchta, a potom mají velikost grapefruitu a nakonec jsou jako meloun. Celé to trvá hodně dlouho.
Miminko se zpočátku ani nepodobá člověku, nebo aspoň panence. Vypadá spíš jako mořský koník a později je z něj
úplný mimozemšťan s velkou hlavou a velkýma očima
a z břicha mu trčí podivná hadice, vážně.
Miminko v mámině bříšku roste devět měsíců. To je dlouhá doba, skoro rok. Rok, to je od jedněch narozenin k druhým.
Než se narodí miminko, uplynou tři roční období. Například
zima, jaro a léto. Nebo podzim, zima a jaro. 7 dnů ± 0,2 mm
dnů
týdnů ± 5 mm
Jak roste miminko v mámině bříšku
týdnů ± 35 mm
týdnů ± 10 mm 8 týdnů ± 27 mm
5 měsíců ± 25 cm
7 měsíců ± 35 cm
9 měsíců ± 50 cm
Kde jsem byl, než jsem se narodil
Představte si, co se mi stalo. Dnes ráno jsem se vzbudil a chvíli jsem si nebyl jistý, kde jsem. Dobře jsem se rozhlédl, ano, byl to můj pokoj, ale i tak to bylo trochu zvláštní.
Až jsem se opravdu trochu polekal. Všechny moje hračky se vznášely ve vzduchu, jako by nic nevážily. Nebylo ani světlo,
ani tma a vzduch se zvláštně třpytil. Všude kolem voněla horká čokoláda a palačinky s javorovým sirupem. I závěsy
létaly a peřina se vznášela, prostěradlo to také nadouvalo, ale držely ho gumičky okolo matrace. Vypadalo to skvěle, až
jsem zapomněl, že se vlastně trochu bojím. Ani pod peřinu se nedalo schovat, protože poletovala kolem. Tak jsem tam seděl a čekal, kdy vzlétnu i já. Jenže v tu chvíli přišla máma a řekla, že snídaně je na stole a jestli půjdu jíst. Otevřel jsem
oči. Ležel jsem pod peřinou, hračky na místě, svítilo sluníčko.
Nemůžu uvěřit, že se mi to jen zdálo.
Slezl jsem z postele, tedy sklouzl jsem se dolů po červené skluzavce a rovnou v pyžamu jsem se posadil v kuchyni ke stolu. A představte si, co jsme měli k snídani. Palačinky s javorovým sirupem a čokoládou. Vždyť já vím, že se mi to nezdálo!
Klepu, ale pořád nic
Drobek si spokojeně plave u mámy a mně se zdá, že tam je nekonečně dlouho. Já vím, že tam má být devět měsíců, což je jako jaro, léto a podzim dohromady, ale nikdy jsem si nemyslel, že to může tak dlouhatánsky trvat. Vždyť já začnu mezitím chodit do školy, než to naše miminko vyleze
na svět! A kdy si potom budeme hrát, když mě čekají domácí úkoly a budu v družině a na fočusu a tak? Ach jo. Už by si fakt mohlo pospíšit. Když bude tolik otálet, tak se v té vodě úplně rozmočí!
Mně stačí, že jsem ve vaně půl hodiny, a už mám na rukách
varhánky, znáte to, takovou tu krabatou,
úplně bílou kůži na konečcích prstů. To
mě máma už tahá ven a ani neprotestuju,
cítím se rozmočený jako ubrousek, co mi občas spadne do polévky a potom se trhá na kousky.
Ani nechci vědět, kolik takových půlhodin je vlastně devět měsíců, během kterých je miminko v mámině bříšku. Jeden den má 24 hodin, to znamená 48 půlhodin, a to je za celý
Hurá!
Byl jsem šťastný jako blecha. Babička mě vzala na chvíli
ven na chodbu, aby máma mohla v klidu sestřičku přivítat, seznámit se s ní a táta ji s pomocí paní doktorky od mámy odstřihl. Konec donáškové služby pupeční šňůrou.
Na chodbě jsem okamžitě padl únavou a usnul babičce na klíně.
