9788076990333 by Knižní klub

VELKÉ KOMENTÁŘE

Evropská úmluva o lidských právech

Komentář

Jiří Kmec

David Kosař

Jan Kratochvíl

Michal Bobek

Katarína Šipulová

Pavlína Hubková

Marie Kmecová

Michal Kovalčík

2. vydání 2025

Vzor citace:

Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M., Šipulová, K., Hubková, P., Kmecová, M., Kovalčík, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2025, 1861 s.

Bibliografické informace Národní knihovny České republiky. Národní knihovna České republiky uvádí tuto publikaci v České národní bibliografii. Podrobné bibliografické údaje jsou k dispozici na internetu na adrese https://www.nkp.cz/.

Komentář napsali: Jiří Kmec, David Kosař, Jan Kratochvíl, Michal Bobek, Katarína Šipulová, Pavlína Hubková, Marie Kmecová a Michal Kovalčík

Vydalo Nakladatelství C. H. Beck v roce 2025 Jungmannova 750/34, 110 00 Praha, Nové Město, beck@beck.cz

Odpovědná redaktorka: JUDr. Evelina Součková

Vydání druhé

Sazba: SV, spol. s r. o.

Tisk: Finidr, s. r. o.

ISBN 978-80-7699-033-3

O autorech

Jiří Kmec (1976) je advokátem se zaměřením na soudní spory a bývalým zástupcem vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva. Na Univerzitě Karlově vystudoval právo a politologii. Je mimo jiné spoluautorem velkého komentáře k Listině základních práv a svobod (Leges, 2022). Judikaturu Evropského soudu pro lidská práva od roku 2006 pravidelně monitoruje a komentuje pro časopis Soudní rozhledy.

David Kosař (1979) je profesorem ústavního práva na Právnické fakultě Masarykovy Univerzity. V minulosti působil jako asistent soudce a místopředsedy Nejvyššího správního soudu a jako asistent soudkyně Ústavního soudu. Práva studoval na Právnické fakultě Masarykovy univerzity (Mgr., Ph.D.), Central European University (LL.M) a NYU School of Law (J.S.D.). Ve své publikační činnosti se zaměřuje na ústavní právo a teorii, lidská práva a fungování soudnictví. Je autorem monograﬁe Perils of Judicial Self-Government in Transitional Societies (Cambridge University Press, 2016) a spoluautorem velkého komentáře k Listině základních práv a svobod (Leges, 2022).

Jan Kratochvíl (1978) je soudcem Nejvyššího správního soudu a docentem na Katedře ústavního práva Právnické fakulty Univerzity Palackého. V minulosti působil jako právník u Evropského soudu pro lidská práva nebo asistent soudkyně Ústavního soudu. Právo studoval na Právnické fakultě Univerzity Karlovy (Mgr., Ph.D.), University of Nottingham (LL.M) a American University Washington College of Law (Visiting Scholar). Absolvoval také studium ekonomie na Vysoké škole ekonomické (Ing.). Ve své publikační činnosti se zaměřuje na lidská práva. Je spoluautorem velkého komentáře k Listině základních práv a svobod (Leges, 2022).

Michal Bobek (1977) je předsedou senátu Nejvyššího správního soudu a hostujícím profesorem na Právnické fakultě Vídeňské univerzity a College of Europe v Bruggách. Vystudoval Právnickou fakultu a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, stejně jako Diploma in English and EU Law (Univerzita v Cambridge) a Magister Juris (Univerzita v Oxfordu, St. Edmund Hall). Další dlouhodobé studijní pobyty zahrnují Université libre de Bruxelles (Belgie) a University of Queensland (Austrálie). Doktorát práv obhájil na Evropském univerzitním institutu ve Florencii. V minulosti pracoval mimo jiné jako asistent předsedy Nejvyššího správního soudu, vedoucí Oddělení dokumentace a analytiky Nejvyššího správního soudu, vyučující na Institutu evropského a srovnávacího práva Právnické fakulty Univerzity v Oxfordu, profesor College of Europe v Bruggách a generální advokát Soudního dvora Evropské unie. Je autorem četných publikací v oblastech práva Evropské unie, lidských právech, srovnávacím právu a v právní teorii. Průběžně učil na řadě zajímavých míst v Evropě i zámoří, jako kupříkladu Praha, Olomouc, Paříž, Řím, Toronto, Lucemburk a Florencie.

Katarína Šipulová (1986) působí na Ústavu pro otázky soudnictví a Katedře ústavního práva a politologie Právnické fakulty Masarykovy univerzity. V minulosti vedla analytické oddělení Nejvyššího soudu. Odborně se zabývá otázkami procesu přechodu k demokracii a rolí soudů v něm. Je členkou Rady vlády pro lidská práva a Oxford Global Society. Publikovala v řadě odborných časopisů, zejména v International Journal of Comparative Law, European Constitutional Law Review, Hague Journal on the Rule of Law, German Law Journal a Law and Policy.

Pavlína Hubková (1986) působí jako Research Fellow na University of Exeter. Předtím se věnovala právnímu výzkumu a výuce na univerzitách v Maastrichtu a v Lucemburku anebo na Fakultě mezinárodních vztahů Vysoké školy ekonomické v Praze. V minulosti pracovala rovněž v advokacii, jako asistentka soudce správního úseku Městského soudu v Praze a jako právnička-lingvistka u Soudního dvora Evropské unie. Zabývá se především právem Evropské unie, ale též mezinárodním právem a srovnávacím správním právem. Publikuje v České republice i v zahraničí a příležitostně překládá.

Marie Kmecová (1982) působí jako právnička v Kanceláři veřejného ochránce práv a ochránce práv dětí. Vystudovala právo a zdravotnickou etiku. Od roku 2015 je členkou a v současnosti první místopředsedkyní Evropského výboru pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání při Radě Evropy.

Michal Kovalčík (1998) působí jako doktorand na Katedře ústavního práva a politologie a na Ústavu pro otázky soudnictví Právnické fakulty Masarykovy Univerzity. Je také asistentem soudce Ústavního soudu. Baví ho přemýšlet, diskutovat a psát o soudnictví, transparentnosti, výkladu ústavy a základních práv.

P

ř

edmluva k druhému vydání

Považuji za poctu, že mohu opatřit 2. vydání impozantního velkého komentáře (dále jen „Komentář“) Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen „Úmluva“) předmluvou, a s plným uznáním je doporučuji čtenářům. Spoluautoři nechali ve společném díle určitě několik let života. Nepochybuji o tom, že se v díle otiskla nejen euforie, ale hlavně dřina. O to víc je výsledek jejich bádání užitečnější.

Úmluva byla původně zamýšlena jako společný stručný náčrt katalogu lidských práv, který měl rozvést národní zákonodárce, a skrze národní legislativu jej měly judikovat národní soudy. Nějak se to ale zvrtlo. Úmluva se stala – v roli svérázného paralelního ústavního textu –bezprostředně použitelná ve smluvních státech, a to ve výkladu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Soud“), vyjádřeném v jeho vlastních judikátech. Pro národní justiční i advokátský stav to byl složitý oříšek: aplikovat Úmluvu s jejím lakonickým zněním, bez zprostředkujících zákonů, zato se složitými rozsudky Soudu vyhlašovanými v cizím jazyce. Už jen z tohoto důvodu má Komentář pro národní justici doslova cenu zlata. Komentář připomíná, že český překlad Úmluvy nemá „formu českého zákona“. Drží si pouze „informativní význam“, kdežto rozhodné pro její vnitrostátní aplikaci je autentické cizojazyčné znění Úmluvy. Přesto si Rada Evropy zachovala nad překlady Úmluvy do jazyků smluvních států zřejmý neformální vliv. Vzpomínám si v této souvislosti, že v září 1991 jsem absolvoval stáž v lidskoprávním ředitelství Rady Evropy. Tam jsem dostal od tehdejšího ředitele na stůl i český překlad Úmluvy se žádostí, abych provedl jeho odbornou revizi. Překlad vskutku budil známky toho, že jej zpracoval ﬁlolog, nikoli právník. Obrazně řečeno, v noci jsem se budil hrůzou například z toho, jak si poradit s generickým termínem detention (détention) v obou autentických jazykových verzích článku 5. Pomohla mi až návštěva u švédského kolegy, při níž na to přišla řeč. Ze „švédské inspirace“ se zrodil termín „zbavení svobody“, který neměl v československém právu ustálený obsah a zaváněl fakticitou. Revidovaný text se po provedené ratiﬁkaci dostal do Sbírky zákonů. Jsem rád, že česká právnická obec improvizované inovace přijala.

Ústředním prvkem štrasburského systému se postupem doby stal Soud. Co udeří do očí, je jeho obrovská pružnost a maximální přizpůsobivost vůči podstatným změnám ve směrování a chodu celé rozhodovací soustavy. V prvním období, které skončilo až v 90. letech, se Soud stěžovateli skrýval za jiným orgánem – Evropskou komisí pro lidská práva (dále jen „Komise“), jež disponovala současně smírčí a ﬁltrační funkcí. Jednotlivec neměl k Soudu přímý přístup a nápor stížností byla nucena zvládat Komise. Soud tu byl pro vynášení zásadních rozsudků pro celou Evropu lidských práv, nikoli pro každodenní provoz a kazuistiku. V prvním dvacetiletí vykazoval průměr nižší než dva rozsudky ročně. Ještě na počátku 90. let vyhlašoval méně než sto rozsudků ročně Jedenáctý protokol provedl v zájmu panství práva koncem 90. let radikální řez: zrušil Komisi a otevřel Soud individuálním stěžovatelům. Rázem se jeho roční nápad zvýšil na desítky tisíc podání, jimž musel čelit v první linii, bez vnějších ﬁltračních orgánů. V tomto období se stala kruciální výstavba struktury Soudu. Zprvu nebyla ideální, a tak následovalo zahlcení Soudu. Obří nápad má Soud doposud, avšak 14. protokol strukturu podstatně vylepšil a zefektivnil do té míry, že velký senát Soudu hraje podobnou úlohu, jaká do 90. let příslušela celému Soudu – rozhodovat „velké“, zásadní otázky Evropy lidských práv. V příslovečné adaptabilitě Soudu na měnící se poměry spočívá kouzlo i síla celého systému, který ročně produkuje na tisíc rozsudků Četnými změnami prošla i funkce soudce Soudu. Původně mohli jeho soudci pokračovat ve výkonu svého povolání, neboť Soud neměl povahu stálé instituce. Docházelo k jevu, jenž

Předmluva k druhému vydání

se nám zdá nyní jako nepředstavitelný. Soudce Soudu zásadně mohl současně působit jako člen vrcholného národního soudního tělesa, třebaže rozhodování právě takových vnitrostátních instancí podrobuje Soud svému přezkumu. Při následných normativních proměnách proﬁlu štrasburští soudci uvedenou výsadu dvou „křesel“ ztratili. Jejich mandát se nejprve zkrátil z devíti na šest let v režimu plného úvazku, avšak poté se prodloužil opět na devět let, tentokrát ale již bez práva ucházet se o znovuzvolení. V reakci na vyčerpávající náročnost funkce Úmluva stanovila věkový strop soudce na 70 let (žádný takový limit přitom neexistuje pro stejně náročný mandát soudce Soudního dvora EU), ten však byl posléze nepřímo prodloužen o další až čtyři roky. Na stole po všech těchto úpravách zůstal citlivý problém „příliš mladých“ soudců, kteří se po ukončení jediného štrasburského mandátu vracejí pracovat do národního justičního prostředí.

V průběhu 90. let panovaly pochybnosti, zda a jak proběhne integrace středo- a východoevropských států do existujících západoevropských institucí. Rozšiřování Rady Evropy na východ ovšem proběhlo v závratném tempu. Již za českého předsednictví ve Výboru ministrů v roce 1995 přistoupila ke Statutu Ukrajina a nedlouho poté, přes zjevně závažné nedostatky v oblasti ochrany lidských práv, i Rusko. Mezi lety 1990 až 1998 vstoupilo do Rady Evropy 17 nových členských států. Fascinující tempo budilo obavy odborníků na problémy právního státu i lidských práv, neboť bralo na zřetel hlavně politickou poptávku po rychlém sjednocení Evropy, nikoli ale reálné dodržování hodnot, pro jejichž společnou ochranu Rada Evropy vznikla. Jeden z viditelných kritiků překotné integrace, tehdejší zástupce generálního tajemníka Rady Evropy Peter Leuprecht, dokonce předčasně ukončil svou funkci. V roce 1997 rezignoval a Radu Evropy opustil.

Česká republika se pokusila popsané tendenci k politicky zabarvené shovívavosti čelit speciﬁckou iniciativou. V roce 1998 navrhla vytvořit tzv. obecnou soudní instanci Rady Evropy. Ta měla zlepšit fungování i kontrolu dodržování rozsáhlé sítě mezinárodních smluv, kterou tato organizace spravuje. Jelikož případné zřízení nového soudu představovalo nezvládnutelné ﬁnanční břemeno, česká iniciativa vyústila v návrh, aby uvnitř existujícího Soudu vznikl zvláštní senát, složený ze soudců zběhlých v mezinárodním právu. Návrh ČR podpořilo Parlamentní shromáždění, nikoli ale jiné orgány Rady Evropy, včetně Soudu, a tak se česká iniciativa počátkem nultých let vytratila.1 Tedy už v době, kdy byla perspektiva postupné a náročné integrace nově demokratických států zcela reálná v Evropském společenství.

První edice Komentáře vyšla v roce 2012, tedy před dobrým tuctem let. Ve více než sedmdesátiletém životě Úmluvy to není zase tak málo. V mezidobí se ledacos událo a reﬂexy událostí z desátých a první poloviny dvacátých let se v té či oné míře dostaly do 2. vydání. Zmiňme hlavní z nich.

V roce 2013 strany Úmluvy obdržely k podpisu 15. a 16. protokol. První z nich má povahu revizního protokolu a z toho důvodu bylo třeba počkat až do roku 2021, než jej ratiﬁkovaly všechny strany, a mohl tak vstoupit v platnost. Představuje konstruktivní reakci na dva souběžné impulzy. Jednak na rostoucí skepsi k integraci v některých evropských státech, hlavně ve Spojeném království nebo v Turecku, jednak na skutečnost, že se smluvní základna Úmluvy ustálila a takřka všechny její strany se náročné judikatuře Soudu nějak přizpůsobily. Platilo to i o České republice. Patnáctý protokol vyvodil z tohoto vývoje logický závěr: je třeba ponechat stranám větší prostor k samostatnému uvážení, a trvat proto na jasné normativitě zásady subsidiarity. I 16., opční, protokol, který vstoupil v platnost v roce 2018, reagoval na skepsi i nespokojenost některých stran Úmluvy, a to tak, že zavedl posudkovou pravomoc Soudu, v níž nelze nevidět inspiraci oblíbeným řízením o předběžné otázce před Soudním dvorem EU. Jedná se o pokus ustavit mezi Soudem a vysokými národními soudy dialog, který je jinak autoritou rozsudků Soudu drsně potlačen. Šestnáctý protokol ukazuje

1 Malenovský, J. Sur la proposition visant à examiner lʼéventuelle mise en place dʼune instance judiciaire „générale“ du Conseil de lʼEurope lancée en 1998 et sur ses échos juridiques et politiques. In: Delas, O., Leuprecht, M. (eds.) Liber Amicorum Peter Leuprecht. Bruxelles: Bruylant, 2012, s. 235–263.

k druhému vydání

i problematickou stránku. Má potenci vyvolávat kolize s řízením o předběžné otázce v EU, a zřejmě právě proto se členové EU do ratiﬁkace 16. protokolu příliš nehrnou. Významná většina z nich se dosud jeho stranou nestala, včetně ČR.

Desátá a dvacátá léta charakterizují složité vztahy mezi Úmluvou a právem Unie, i když dostaly mocný podnět v podobě nově vloženého čl. 59 [2] Úmluvy. Zmíněné ustanovení připouští, aby k Úmluvě přistoupila Evropská unie. Z negociací mezi Unií a Radou Evropy vzešel v roce 2013 návrh dohody o přístupu EU k Úmluvě, jenž pro ten účel počítal s některými odvážnými řešeními. Návrh předložil princip asimilace postavení Unie s postavením smluvních států. Předpokládal jednak svobodnou volbu jednotlivce, zda si v případech porušení Úmluvy bude stěžovat na Evropskou unii nebo na její členský stát, anebo na oba dva, jednak společnou odpovědnost Evropské unie i jejích členů za porušení Úmluvy. Projednaný návrh dohody posoudil z hlediska souladu s primárním unijním právem Soudní dvůr EU. Ten ve svém posudku 2/13 z prosince 2014 shledal ve více ohledech nesoulad s čl. 6 [2] SEU a Protokolem č. 8, čímž přístupový proces přechodně vyhasl.2

Počínaje rokem 2019 byly negociace obnoveny. Celý proces se nyní opakuje, rodí se nový návrh dohody a lze očekávat i nový posudek Soudního dvora EU. Možnému přívětivějšímu výsledku přeje nyní i příznivější politická konstelace po vyloučení Ruské federace z Rady Evropy a ukončení jejího poměru strany Úmluvy. Nejen celá desátá léta se totiž nesla ve znamení pnutí mezi tímto státem a Soudem i jinými orgány Rady Evropy. Rusko postupně přestalo uskutečňovat svou dřívější politiku v zásadě korektní integrace do evropských struktur. Vzdalovalo se ostatní smluvní základně, a to jak kvantitativně, závratnými počty stížností i rozsudků o porušení Úmluvy směřujících proti němu, tak kvalitativně. Soud u něj často zjišťoval porušování těch nejzávažnějších lidských práv. Týkalo se to práva na život (mimosoudní exekuce v Čečensku, např. rozsudek Kašijev a Akajeva; vraždy politických oponentů v zahraničí, zejména případ Carter; sestřelení civilního letadla se stovkami nizozemských turistů nad Donbasem), práva na svobodu a bezpečnost (tristní poměry ve věznicích, např věc Kalašnikov), odpovědnosti Ruska z titulu extrateritoriální jurisdikce (např. v Podněstří, rozsudek ve věci Ilasçu), nebo práva na užívání majetku (např. rozsudek Jukos, na jehož základě byla Rusku uložena astronomická částka z titulu spravedlivé satisfakce). Rusko blokovalo několik let zástupnými argumenty vstup v platnost 14. protokolu, jenž měl normálně začít platit v roce 2006, ale Rusko jej ratiﬁkovalo až roku 2010.

Konﬂikt eskaloval po roku 2013, kdy Ruská federace odmítla vnitrostátně provést rozsudek Ančugov a Gladkov o volebním právu osob ve výkonu trestu odnětí svobody. Následovaly anexe Krymu a sankční pozastavení hlasovacích práv ruské delegaci v Parlamentním shromáždění v roce 2014. Rusko pohrozilo v roce 2019 výpovědí Úmluvy, pokud v Parlamentním shromáždění nebude nalezen kompromis. Záhy poté bylo pozastavené právo ruských poslanců hlasovat obnoveno.

Neudržitelný stav vyvolala frontální invaze Ruské federace na Ukrajinu v únoru 2022. Parlamentní shromáždění označilo vojenský útok za závažné porušení čl. 3 Statutu Rady Evropy. Totéž učinil Výbor ministrů a rozhodl o okamžitém vyloučení Ruska z organizace. Ve spojení s čl. 58 [3] Úmluvy to znamenalo, že Rusko přestalo být i stranou Úmluvy, a to k 16. září 2022. Soud nadále posuzuje ty stížnosti proti Rusku, v nichž je stále příslušný ratione temporis, avšak Rusko jednotlivé úkony Soudu vesměs ignoruje.

Přes výsledné politováníhodné zhoršení lidskoprávních záruk občanů Ruské federace se domnívám, že její vyloučení z Rady Evropy a ztráta postavení strany Úmluvy jsou vzhledem k veškerým souvislostem obstrukčního chování Ruska pozitivním řešením celého problému, u jehož počátku stála určitá politická lehkomyslnost a nezodpovědnost lidskoprávní organizace.

2 Malenovský, J. Comment tirer parti de lʼavis 2/13 de la Cour de lʼUnion européenne sur lʼadhésion à la Convention européenne des droits de l’homme. Revue générale de Droit international public, 2015, n° 4, s. 705–740.

Česká republika si nalezla v celoevropském systému ochrany své místo a i během desátých a dosavadní části dvacátých let neměnně potvrzuje svou pověst státu, jenž v oblasti lidských práv nemá velké slabiny a nežije v něm ani stěžovatelské obyvatelstvo. Vlastně po celou dobu své příslušnosti k Úmluvě ČR vykazuje ve srovnání se všemi okolními východoevropskými státy nízký počet stížností i odsuzujících rozsudků. Platí to pro Polsko, Maďarsko, Slovinsko, ale i pro Slovensko, jež má sice poloviční populaci, ale pravidelně eviduje víc stížností k Soudu než Česká republika. V období 2017 až 2024 kolísal objem stížností podaných proti ČR ročně mezi 300 až 390. Lze z toho nepřímo usuzovat na velmi slušnou úroveň ochrany v ČR, což ostatně potvrzuje také minimální množství odsuzujících rozsudků proti ní. Například v roce 2022 se jednalo jen o šest rozsudků, žádný z nich na porušení práva na život. Dílo typu Komentáře představuje důležitý prvek, který stojí za příznivým hodnocením ČR.

Důležitou, dosud nepoznanou zkušenost však poskytla mezistátní stížnost, kterou v srpnu 2020 na Českou republiku podalo Lichtenštejnsko ve věci majetku knížete Františka Josefa II., zkonﬁskovaného ex lege na základě tzv. Benešových dekretů. Ty byly aplikovány na základě zjištění, že se kníže roku 1930 přihlásil při sčítání obyvatel k německé národnosti. Stížnost se stala článkem v dlouhém řetězu jiných lichtenštejnských podání. Mezi jinými šlo o stížnost samotného knížete proti Německu ve věci obrazu Velká vápenka P. van Laera, o níž velký senát Soudu v červenci 2001 jednomyslně rozhodl, že k porušení Úmluvy nedošlo. V obdobném sporu Lichtenštejnska s Německem před Mezinárodním soudním dvorem OSN vyslovil tento soud v roce 2005 svou nepříslušnost ratione temporis

Mezistátní stížnost, podaná před pěti lety k Soudu, se dosud nachází ve fázi přípravy soudcem zpravodajem. Vzhledem k uvedeným judikatorním souvislostem však vyhlíží spíše jako další složité intelektuální cvičení advokátů stěžovatelského státu v právních otázkách, které již byly v minulosti přesvědčivě rozhodnuty jak českými, tak mezinárodními soudy.

Jiří Malenovský emeritní soudce Ústavního soudu a Soudního dvora Evropské unie a bývalý velvyslanec při Radě Evropy srpen 2025

Jednotlivé kapitoly komentáře zpracovali:

Jiří Kmec: kapitoly I (kromě oddílu I), II (kromě oddílu V.2), V (oddíly I a IV), VI, VII, VIII, IX (oddíl I), X, XIV, XV, XVI, XVII, XXIII, XXVIII, XXXIII, XXXIV, XXXV

David Kosař: kapitoly III (kromě oddílu II.6), IV (kromě oddílů IV. 2, IV.3 a VI), IX (oddíl II), XX, XXI, XXII, XXVII, XXIX, XXX, XXXI, XXXII, XXXVI

Jan Kratochvíl: kapitoly I (oddíl I), II (oddíl V.2), III (oddíly II.3, II.5 a II.6), IV (oddíly II a VI), XI, XII, XIII, XVIII

Michal Bobek: kapitoly IV (oddíl IV), V (oddíly II a III), XIX, XXIV, XXV, XXVI

Katarína Šipulová: kapitoly IX (oddíl II), XXII, XXVII, XXIX, XXX, XXXI, XXXII, XXXVI

Pavlína Hubková: kapitoly IV (oddíl IV. 2 a IV. 3), XIX, XXIV, XXV, XXVI

Marie Kmecová: kapitola XIII

Michal Kovalčík: kapitola XX

O autorech .............................................................................................................................V

Předmluva k druhému vydání ..........................................................................................VII

Jednotlivé kapitoly komentáře zpracovali ........................................................................XI

Seznam použitých zkratek ................................................................................................XV Úvod k druhému vydání .................................................................................................XVII

Evropská úmluva o lidských právech

Část první. Uvedení do problematiky ..................................................................................1

Kapitola I Historie Úmluvy ..................................................................................................3

Kapitola II Působnost ESLP ...............................................................................................25

Kapitola III Základní principy výkladu a aplikace Úmluvy.............................................107

Kapitola IV Omezení práv a svobod zaručených v Úmluvě ............................................137

Kapitola V Vnitrostátní aplikace Úmluvy ........................................................................189

Část druhá. Kontrolní mechanismus ...............................................................................209

Kapitola VI Evropský soud pro lidská práva ...................................................................211

Kapitola VII Podmínky přijatelnosti stížností ..................................................................233

Kapitola VIII Řízení před ESLP.......................................................................................277

Kapitola IX Rozhodnutí ESLP .........................................................................................405

Kapitola X Výkon rozsudků ESLP...................................................................................419

Část třetí. Lidská práva a základní svobody ...................................................................455

Kapitola XI Právo na život (čl. 2 EÚLP) .........................................................................457

Kapitola XII Zákaz trestu smrti (Protokoly č. 6 a 13) ......................................................517

Kapitola XIII Zákaz špatného zacházení (čl. 3 EÚLP) ....................................................521

Kapitola XIV Zákaz otroctví a nucených prací (čl. 4 EÚLP) ..........................................603

Kapitola XV Právo na svobodu a osobní bezpečnost (čl. 5 EÚLP) .................................621

Kapitola XVI Právo na spravedlivý proces (čl. 6 EÚLP) ................................................737

Kapitola XVII Zákaz trestu bez zákona (čl. 7 EÚLP) ....................................................1121

Kapitola XVIII Právo na respektování soukromého a rodinného života (čl. 8 EÚLP) ..1155

Kapitola XIX Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání (čl. 9 EÚLP) ........1301

Kapitola XX Svoboda projevu (čl. 10 EÚLP) ................................................................1331

Kapitola XXI Svoboda shromažďování a sdružování (čl. 11 EÚLP) ............................1449

Kapitola XXII Právo uzavřít manželství (čl. 12 EÚLP) ................................................1533

Kapitola XXIII Právo na účinné opravné prostředky (čl. 13 EÚLP) .............................1553

Kapitola XXIV Zákaz diskriminace (čl. 14 a Protokol č. 12) ........................................1565

Kapitola XXV Ochrana majetku (čl. 1 Protokolu č. 1) ..................................................1601

Kapitola XXVI Právo na vzdělání (čl. 2 Protokolu č. 1) ...............................................1657

Kapitola XXVII Právo na svobodné volby (čl. 3 Protokolu č. 1) ..................................1675

Kapitola XXVIII Zákaz uvěznění pro dluh (čl. 1 Protokolu č. 4) ..................................1719

Kapitola XXIX Svoboda pohybu (čl. 2 Protokolu č. 4) .................................................1721

Kapitola XXX Zákaz vyhoštění státních občanů (čl. 3 Protokolu č. 4) .........................1741

Kapitola XXXI Zákaz hromadného vyhoštění cizinců (čl. 4 Protokolu č. 4) ................1749

Kapitola XXXII Procesní záruky týkající se vyhoštění cizinců (čl. 1 Protokolu č. 7) ...1755

Kapitola XXXIII Právo na odvolání v trestních věcech (čl. 2 Protokolu č. 7) ..............1765

Kapitola XXXIV Odškodnění za nezákonné odsouzení (čl. 3 Protokolu č. 7) ..............1773

Kapitola XXXV Právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát (čl. 4 Protokolu č. 7) ..........1777

Kapitola XXXVI Rovnost mezi manželi (čl. 5 Protokolu č. 7) .....................................1803

rozcestník

Kapitola XVII

Zákaz trestu bez zákona (čl. 7 EÚLP)

ZÁKAZ

TRESTU BEZ ZÁKONA

1. Nikdo nesmí být odsouzen za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem. Rovněž nesmí být uložen trest přísnější, než jaký bylo možno uložit v době spáchání trestného činu.

2. Tento článek nebrání souzení a potrestání osoby za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, bylo trestné podle obecných právních zásad uznávaných civilizovanými národy.

Kmec

NO PUNISHMENT WITHOUT LAW

1. No one shall be held guilty of any criminal offence on account of any act or omission which did not constitute a criminal offence under national or international law at the time when it was committed. Nor shall a heavier penalty be imposed than the one that was applicable at the time the criminal offence was committed.

2. This article shall not prejudice the trial and punishment of any person for any act or omission which, at the time when it was committed, was criminal according to the general principles of law recognised by civilised nations.

PAS DE PEINE SANS LOI

1. Nul ne peut être condamné pour une action ou une omission qui, au moment où elle a été commise, ne constituait pas une infraction d’après le droit national ou international. De même il n’est inﬂigé aucune peine plus forte que celle qui était applicable au moment où l’infraction a été commise.

2. Le présent article ne portera pas atteinte au jugement et à la punition d’une personne coupable d’une action ou d’une omission qui, au moment où elle a été commise, était criminelle d’après les principes généraux de droit reconnus par les nations civilisées.

Obsah výkladu:

I. Úvod ...............................................................................................................................1121

II. Základní principy interpretace ........................................................................................1122

III. Aplikace ..........................................................................................................................1135

1. Nullum crimen sine lege ............................................................................................1135

1.1. Trestnost činů spáchaných za nedemokratických režimů ...................................1135

1.2. Jiné případy sporné trestnosti činů .....................................................................1144

2. Nulla poena sine lege .................................................................................................1151

I. Úvod

1. [Struktura ustanovení] Článek 7 se skládá ze dvou odstavců. V odstavci 1 jsou zakotveny dva explicitní požadavky týkající se aplikace trestního práva: a) zákaz odsouzení za jednání nebo opomenutí, které nebylo v době činu trestné (věta první); b) zákaz uložení přísnějšího trestu, než jaký bylo možno uložit v době činu (věta druhá). Odstavec 2 neobsahuje

Část třetíLidská práva a základní svobody

žádné další povinnosti států, ale právě naopak zakotvuje výjimku ze zákazu uvedeného ve větě první [srov. Tess proti Lotyšsku, rozhodnutí, 12. 12. 2002, č. 34854/02].

2. [Prvořadý význam práva] Ustanovení čl. 7 odst. 1 patří mezi ta ustanovení Úmluvy, od nichž není možné odstoupit (blíže viz kapitola II, oddíl V.2). Vzhledem k tomu, že v čl. 7 odst. 2 je upravena výjimka ze zákazu zakotveného ve větě první odstavce 1, je zřejmé, že případné odstoupení od čl. 7 odst. 2 by vlastně rozšiřovalo povinnosti dotyčného státu, čemuž není důvodu nijak bránit. Příkladem je Německo, které učinilo při ratiﬁkaci Úmluvy výhradu, v níž prohlásilo, že čl. 7 odst. 2 bude aplikovat pouze v mezích čl. 103 odst. 2 Základního zákona [viz Streletz, Kessler a Krenz proti Německu, rozsudek velkého senátu, 22. 3. 2001, č. 34044/96, § 45].

Skutečnost, že čl. 15 nedovoluje od čl. 7 odst. 1 ustoupit, svědčí podle ESLP o tom, že záruka zakotvená v tomto ustanovení je podstatnou součástí principu vlády práva, která zaujímá prvořadé místo v systému ochrany Úmluvy. Jak plyne z jeho předmětu a účelu, čl. 7 musí být vykládán a aplikován tak, aby byla zajištěna účinná ochrana proti svévolnému stíhání, odsouzení a trestu [C. R. proti Spojenému království, rozsudek, 22. 11. 1995, č. 20190/92, § 32].

Legitimnost zájmu na potírání závažné trestné činnosti nemůže znamenat, že by základní záruky zakotvené v čl. 7 mohly být uplatňovány méně přísně, pokud jde o stíhání a trestání teroristických trestných činů, i když jsou údajně spáchány za okolností ohrožujících život národa. Úmluva vyžaduje dodržování záruk čl. 7 i za těch nejtěžších okolností [Yüksel Yalçınkaya proti Turecku, rozsudek velkého senátu, 26. 9. 2023, č. 15669/20, § 270].

II. Základní principy interpretace

3. [Autonomní výklad pojmů „trestný čin“ a „trest“] Slovo „trestný“ ve spojení „trestný čin“ je třeba vykládat shodně jako výraz „trestní“ ve spojení „trestní obvinění“ uvedeném v čl. 6. Proto také není-li aplikovatelný čl. 6 z důvodu absence „trestního obvinění“, není aplikovatelný ani čl. 7 [viz např. Žičkus proti Litvě, rozsudek, 7. 4. 2009, č. 26652/02, § 43; Paksas proti Litvě, rozsudek velkého senátu, 6. 1. 2011, č. 34932/04, § 68; k výkladu pojmu „trestní obvinění“ blíže viz kapitola XVI, oddíl II.1.1]. Pochopitelně tedy platí, že čl. 7 se netýká civilního řízení [Kot proti Rusku, rozsudek, 18. 1. 2007, č. 20887/03, § 38].

Také pojem „trest“ uvedený v čl. 7 má – stejně jako pojem „trestní obvinění“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 – autonomní význam. Aby ochrana poskytovaná čl. 7 byla účinná, musí si ESLP ponechat možnost „jít za to, jak se věci jeví“ [go behind appearances/aller au-delà des apparences], a sám posoudit, zda konkrétní opatření představuje ve své podstatě trest ve smyslu tohoto ustanovení [Welch proti Spojenému království, rozsudek, 9. 2. 2005, č. 17440/90, § 27; Société Oxygène Plus proti Francii, rozhodnutí, 17. 5. 2016, č. 76959/11, § 41].

Znění čl. 7 odst. 1 věty druhé naznačuje, že bodem, ze kterého je možno vyjít při stanovení, zda v daném případě byl vysloven „trest“, je otázka, zda předmětné opatření bylo uloženo po odsouzení za „trestný čin“. Také další okolnosti mohou být v daném ohledu shledány relevantními: povaha a účel předmětného opatření, jeho kvaliﬁkace ve vnitrostátním právu, řízení spojené s jeho přijetím a výkonem a také jeho závažnost [Welch, § 28; G.I.E.M. S. R. L. a další proti Itálii, rozsudek velkého senátu, 28. 6. 2018. č. 1828/06, § 211 a judikatura tam citovaná].

ESLP za trest ve smyslu čl. 7 považoval např. uvěznění dlužníka, který neprokázal svou nemajetnost, s cílem přinutit jej k zaplacení dluhu (contrainte par corps) [Jamil proti Francii, rozsudek, 8. 6. 1995, č. 15917/89, § 32–33].

Trestem podle ESLP naopak nebyl např. zápis do registru pachatelů sexuálních trestných činů a povinnosti z toho pro stěžovatele vyplývající [Bouchacourt proti Francii, rozsudek, 17. 12. 2009, č. 5335/06, § 40–45; Hautin proti Francii, rozhodnutí, 24. 11. 2009, č. 6930/06], penzionování státního úředníka [Vagenas proti Řecku, rozhodnutí, 23. 8. 2011, č. 53372/07,

Zákaz trestu bez zákona (čl. 7 EÚLP)

oddíl 1], odebrání oprávnění insolvenčního správce [Rola proti Slovinsku, rozsudek, 4. 6. 2019, č. 12096/14, § 60–67], zákaz působení ve fotbale uložený orgány FIFA [Platini proti Švýcarsku, rozhodnutí, 11. 2. 2020, č. 526/18, § 48] či ztráta pasivního volebního práva v důsledku odsouzení za trestný čin zneužití pravomoci [Miniscalco proti Itálii, rozsudek, 17. 6. 2021, č. 55093/13, § 51–73, a judikatura tam citovaná; Galan proti Itálii, rozhodnutí, 18. 5. 2021, č. 63772/16, § 71–97].

ESLP považoval za trest konfiskační příkaz ukládající odsouzenému povinnost zaplatit finanční částku odpovídající odhadovanému zisku z obchodování s drogami [Welch, § 29–35] či konfiskaci pozemku, na němž probíhala nezákonná výstavba [G.I.E.M. S. R. L. a další, § 212–234]. V následné judikatuře nicméně přibývaly spíše případy, v nichž konfiskační opatření, jejichž hlavním účelem bylo zabránit bezdůvodnému obohacení pocházejícímu z trestných činů tím, že dotyčné osoby byly zbaveny nezákonných zisků, ESLP považoval za opatření s cílem spíše reparačním než sankčním, a tedy nikoli za trest ve smyslu čl. 7 [viz např. Dassa Foundation a další proti Lichtenštejnsku, rozhodnutí, 10. 7. 2007, č. 696/05, oddíl C; Balsamo proti San Marinu, rozsudek. 8. 10. 2019, č. 20319/17, § 60–66; Ulemek proti Srbsku, rozhodnutí, 2. 2. 2021, č. 41680/13, § 46–58; Todorov a další proti Bulharsku, rozsudek, 13. 7. 2021, č 50705/11, § 301–308; Garofalo a další proti Itálii, rozsudek, 21. 1. 2025, č. 47269/18, § 99–141].

Zabezpečovací detenci vykonávanou trestně odpovědným pachatelem po výkonu trestu odnětí svobody ESLP v zásadě za trest považuje [M. proti Německu, rozsudek, 17. 12. 2009, č. 19359/04, § 124–131], s ohledem na konkrétní okolnosti případu tomu však nemusí být vždy [Bergmann proti Německu, rozsudek, 7. 1. 2016, č. 23279/14; Becht proti Německu, rozsudek, 6. 7. 2017, č. 79457/13, § 41–45; Ilnseher proti Německu, rozsudek velkého senátu, 4. 12. 2018, č. 10211/12, § 210–238; srov. k danému problému zejména nesouhlasné stanovisko – tradičně ve formě vědecké studie –, které k rozsudku připojil portugalský soudce Pinto de Albuquerque]. Trestem ve smyslu čl. 7 nebyla úředně nařízená hospitalizace a další související ochranná opatření uložená trestně neodpovědnému pachateli trestného činu [Berland proti Francii, rozsudek, 3. 9. 2015, č. 42875/10] či opatření správního dohledu, kterým se po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody musel stěžovatel podrobit [Timofeyev a Postupkin proti Rusku, rozsudek, 19. 1. 2021, č. 45431/14, § 70–81].

Povinnost odstranit stavbu ESLP vzhledem ke konkrétním charakteristikám takové povinnosti ve vnitrostátním právu považoval za trest ve věci Hamer proti Belgii [rozsudek, 27. 11. 2007, č. 21861/03, § 60], nikoli ale ve věci Longo proti Itálii [rozhodnutí, 27. 8. 2014, č. 35780/18, § 68].

O trest se nejedná v případě vydání k trestnímu stíhání či k výkonu trestu v klasickém extradičním řízení nebo v případě předání na základě evropského zatýkacího rozkazu [Monedero Angora proti Španělsku, rozhodnutí, 7. 10. 2008, č. 41138/05, oddíl 2].

Pro účely čl. 7 je třeba rozlišovat mezi opatřením představujícím ve své podstatě „trest“ a opatřením týkajícím se „výkonu“ nebo „aplikace“ „trestu“. Například jestliže povaha a účel opatření se týkají zmírnění trestu nebo změny v systému podmíněného propouštění, není toto opatření součástí „trestu“ ve smyslu čl. 7 [srov. Müller proti České republice, rozhodnutí, 6. 9. 2011, č. 48058/09: uznáním trestu uloženého v jiném státě a nařízení jeho výkonu nedochází k uložení „trestu“, ale pouze ke změně místa jeho výkonu, bez ohledu na to, že se současně mění podmínky pro podmíněné propuštění].

ESLP nicméně připustil, že toto rozlišení není v praxi vždy jasné. V rozsudku ve věci Kafkaris proti Kypru ESLP dospěl k závěru, že není porušením zákazu retroaktivity sankcí, jestliže v důsledku změny právní úpravy nastalé po uložení trestu odnětí svobody na doživotí ztratí odsouzený možnost požádat o podmíněné propuštění, neboť i když se tím uložený trest mohl zpřísnit, nelze takové opatření považovat za uložení přísnějšího trestu. Otázky existence, podmínek výkonu a ospravedlnění určitého režimu propouštění na svobodu spadají do pravomoci států rozhodovat o své trestní politice [rozsudek velkého senátu, 12. 2. 2008, č. 21906/04,

Část třetíLidská práva a základní svobody

§ 142–152: k porušení čl. 7 však v daném případě došlo z jiného důvodu – blíže viz bod 5; srov. též Campbell a Fell proti Spojenému království, rozsudek, 28. 6. 1984, č. 7819/77, § 72]. Ke zcela opačnému závěru ale dospěl ESLP v případě, kdy ztráta možnosti odsouzeného požádat o podmíněné propuštění byla způsobena přeměnou trestu na základě Úmluvy o předávání odsouzených osob v souvislosti s převzetím stěžovatele k výkonu doživotního trestu uloženého v jiném státě [Kupinskyy proti Ukrajině, 10. 11. 2022, č. 5084/18, § 51–56].

V obecné rovině ESLP v dané souvislosti uvedl [Del Río Prada proti Španělsku, rozsudek velkého senátu, 21. 10. 2013, č. 42750/09]:

88. Soud by rád zdůraznil, že slovo „uložen“ v druhé větě čl. 7 odst. 1 nelze vykládat tak, že z působnosti tohoto ustanovení vylučuje všechna opatření, která mohou být přijata po vynesení rozsudku. […]

89. S ohledem na výše uvedené Soud nevylučuje, že opatření přijatá zákonodárcem, správními orgány nebo soudy po uložení pravomocného trestu nebo během jeho výkonu mohou vést k redefinici nebo změně rozsahu „trestu“ uloženého soudcem, který jej vynesl. V takovém případě se Soud domnívá, že na daná opatření se musí vztahovat zákaz retroaktivity trestu stanovený v čl. 7 odst. 1 in fine Úmluvy. Pokud by tomu bylo jinak, mohly by státy volně přijímat – například změnou zákona nebo novým výkladem zavedených pravidel – opatření, která by zpětně a v neprospěch odsouzeného nově definovala rozsah uloženého trestu, ačkoli to odsouzený v době spáchání trestného činu nebo uložení trestu nemohl předvídat. Za těchto okolností by byl čl. 7 odst. 1 zbaven jakéhokoli užitečného účinku pro odsouzené, jejichž trest byl změněn dodatečně a v jejich neprospěch. Soud připomíná, že takové změny je třeba odlišovat od změn, které mohou být provedeny ve způsobu výkonu trestu, které nespadají do působnosti čl. 7 odst. 1 in fine.

90. Aby Soud mohl rozhodnout, zda se opatření přijaté během výkonu trestu týká pouze způsobu výkonu trestu, nebo naopak ovlivňuje jeho rozsah, musí v každém jednotlivém případě zvážit, co uložený „trest“ skutečně zahrnoval podle vnitrostátního práva v rozhodné době, nebo jinými slovy, jaká byla jeho vnitřní povaha. Při tom musí přihlédnout zejména k vnitrostátnímu právu jako celku a ke způsobu, jakým bylo v dané době uplatňováno […].

Do rozsahu čl. 7 tak ESLP zahrnul zejména otázky týkající se maximální délky či počítání souhrnného trestu [Koprivnikar proti Slovinsku, rozsudek, 24. 1. 2017, č. 67503/13, § 52; Arrozpide Sarasola a další proti Španělsku, rozsudek, 23. 10. 2018, č. 65101/16, § 123; viz též níže body 9 a 17].

O trest ve smyslu čl. 7 přirozeně vůbec nejde tam, kde tento termín chápou stěžovatelé spíše v přeneseném významu („to je za trest“), kdy se však jedná o určité opatření, které nemá žádnou bezprostřední návaznost na nějaké trestnou činnost stěžovatele. Za trest proto ESLP nemohl považovat například skutečnost, že obyvatelům vesnice bylo bezpečnostními složkami v rámci protiteroristických opatření bráněno v přístupu k jejich majetku [Doğan a další proti Turecku, rozsudek, 29. 6. 2004, č. 8803/02 a další, § 124–127] nebo povinnost odsouzeného poskytnout vzorek DNA [Van der Velden proti Nizozemsku, rozhodnutí, 7. 12. 2006, č. 29514/05, oddíl 1].

4. [Jednotlivá dílčí práva zaručená v čl. 7 odst. 1] V textu čl. 7 odst. 1 jsou výslovně zakotvena dvě hlavní práva, formulovaná ve formě zákazů určených státům. Podle věty první „nikdo nesmí být odsouzen za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem“. Podle věty druhé „nesmí být uložen trest přísnější, než jaký bylo možno uložit v době spáchání trestného činu“. Obě práva tedy vyjadřují zákaz retroaktivní aplikace trestní práva v neprospěch obviněného.

Podle ESLP se nicméně čl. 7 neomezuje pouze na tyto zákazy, ale zahrnuje obecněji také princip, že pouze zákon může určovat, co je trestným činem, a stanovit trest (nullum crimen,

Zákaz trestu bez zákona (čl. 7 EÚLP)

nulla poena sine lege), a princip, podle kterého trestní právo nesmí být aplikováno extenzivním způsobem v neprospěch obviněného, zejména prostřednictvím analogie. Vyplývá z toho, že trestný čin musí být jasně deﬁnován zákonem. Tato podmínka je splněna, jestliže ten, komu je norma určena, může ze znění příslušného ustanovení zjistit – v případě potřeby za pomoci soudního výkladu nebo odborné porady –, jaké konání nebo opominutí konání způsobuje jeho trestní odpovědnost [Kokkinakis proti Řecku, rozsudek, 25. 5. 1993, č. 14307/88, § 52].

Jinými slovy, ESLP dovodil, že čl. 7 se určitým způsobem dotýká všech čtyř aspektů obecné zásady nullum crimen, nulla poena sine lege, o kterých se v literatuře běžně hovoří.1 Vedle již vzpomínaného zákazu retroaktivní aplikace trestního práva v neprospěch pachatele (… sine lege praevia) jde tedy i o zákaz extenzivního výkladu (analogie) v neprospěch pachatele (… sine lege stricta – podrobněji viz níže bod 8), povinnost jasnosti a předvídatelnosti práva (… sine lege certa – podrobněji viz níže bod 5) a konečně požadavek dostatečného zachycení obsahu trestněprávních norem v psaných pramenech práva (… sine lege scripta – podrobněji viz tamtéž).

ESLP tak už v rozsudku Kokkinakis – tedy při první příležitosti, kdy se otázkou porušení čl. 7 mohl meritorně zabývat – zcela zásadním způsobem rozšířil jeho dosah, jak by se prima facie jevil z pouhého znění tohoto ustanovení. Svůj odraz tento přístup našel i v následné judikatuře, neboť v ní jednoznačně převažují případy, kdy nejde o aplikaci pozdějšího zákona na skutky spáchané před jeho vstupem v účinnost, ale kdy byl aplikován zákon v dané době účinný a sporné je pouze to, zda stěžovatel mohl předvídat, že jeho jednání bylo podle tohoto zákona trestné (viz níže bod 14). Navíc i v případech, kdy byl přece jen aplikován zákon pozdější, a určitý prvek retroaktivity je přítomen, zabývá se ESLP tím, zda daný čin nebylo možné považovat za trestný i podle zákona v dané době účinného. K porušení čl. 7 tak nedojde, jestliže byl aplikován zákon, který sice vstoupil v účinnost ex post factum, ale čin byl trestný i na základě práva účinného v době činu, které bylo předvídatelné a dostupné [viz např. G. proti Francii, rozsudek, 27. 9. 1995, č. 15312/89, § 25–27: pozdější zákon zde byl aplikován proto, že byl pro stěžovatele příznivější z hlediska hrozícího trestu].

Při výkladu a aplikaci čl. 7 je tedy třeba mít zejména na paměti jeho prvotní účel, kterým je umožnit jednotlivci regulovat své chování [Achour proti Francii, rozsudek velkého senátu, 29. 3. 2006, č. 67335/01, § 52], resp. předvídat právní důsledky svých činů a přizpůsobit tomu své chování [tamtéž, § 53].

Zjevně nad rámec standardně chápaného rozsahu zásady nullum crimen, nulla poena sine lege pak jde požadavek aplikace pozdějšího příznivějšího zákona (lex mitior), který ESLP z čl. 7 rovněž dovodil (blíže viz níže bod 9), stejně jako zákazy uložení trestu jiné osobě než pachateli, resp. uložení trestu bez konstatování viny (viz níže bod 18).

5. [Pojem „právo“] Pojem „právo“ („law“/„droit“) použitý v čl. 7 odpovídá pojmu „zákon“ („law“/„loi“) uvedenému v jiných ustanoveních Úmluvy. Tento pojem zahrnuje právo původu jak psaného, tak nepsaného a obsahuje rovněž kvalitativní požadavky, mezi jinými požadavky dostupnosti a předvídatelnosti [C. R. proti Spojenému království, § 33]. Znamená to tedy na jedné straně, že odsouzení obviněného je možno založit – a trest mu uložit – za použití nejen norem obsažených v zákoně jakožto klasickém normativním aktu zákonodárného sboru, ale případně též – do určité míry – v pramenech nižší právní síly či formulovaných v judikatuře soudů. Na straně druhé ovšem všechny tyto prameny práva musejí splňovat určité kvalitativní požadavky, konkrétně požadavky dostupnosti a předvídatelnosti (blíže obecně k výkladu pojmu „zákon“ v Úmluvě viz kapitola IV, oddíl II.4).

ESLP také v kontextu čl. 7 mimo jiné zopakoval, že je logickým důsledkem principu obecnosti zákonů, že jejich znění nemůže být absolutně přesné. Jedna ze standardních technik

1 Viz např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné: obecná část, zvláštní část. 2. vydání. Praha: Linde Praha, 2006, s. 25–29.

Část třetíLidská práva a základní svobody

právní úpravy spočívá v použití obecných kategorií namísto vyčerpávajících výčtů. Mnohé zákony proto nutně používají více či méně nejasných formulací, aby se vyhnuly přílišné tuhosti a aby se mohly přizpůsobit měnícím se okolnostem. Výklad a aplikace takových právních textů závisí na praxi [Cantoni proti Francii, rozsudek velkého senátu, 15. 11. 1996, č. 17862/91, § 31]. Používání kategorií jako legislativní techniky často ponechává určité šedé zóny na okrajích jejich deﬁnice. Tyto pochyby ohledně hraničních případů samy o sobě nestačí k tomu, aby dané ustanovení učinily neslučitelným s čl. 7, pokud se takové ustanovení jeví být dostatečně jasné ve velké většině případů. Rozhodovací funkce svěřená soudům slouží právě k tomu, aby rozptýlila pochybnosti, které mohou přetrvávat ohledně výkladu norem, a vzala při tom v potaz vývoj každodenní praxe [tamtéž, § 32]. ESLP musí zkoumat, zda v daném případě text zákonného ustanovení nahlížený ve světle rozhodnutí soudů, která jej vykládají, splňoval v době činu výše uvedenou podmínku [tamtéž]. ESLP nepřísluší vyjadřovat se k vhodnosti legislativních technik zvolených zákonodárcem žalovaného státu; jeho role se omezuje na ověření slučitelnosti s Úmluvou [tamtéž, § 33].

Na překážku předvídatelnosti trestnosti určitého jednání nemusí být ani okolnost, že trestnost je třeba dovozovat ze vzájemného vztahu více zákonných ustanovení, která na sebe navzájem odkazují [Bley proti Německu, rozhodnutí, 25. 6. 2019, č. 68475/10, § 43]. Zevrubně se problematikou deﬁnice trestného činu zabýval ESLP ve svém poradním stanovisku, kde v odpovědi na otázku arménského ústavního soudu uzavřel [Poradní stanovisko týkající se použití techniky „blanketního odkazu“ nebo „legislativy odkazem“ v deﬁnici trestného činu a srovnávacích standardů mezi trestním zákonem platným v době spáchání trestného činu a novelizovaným trestním zákonem, 29. 5. 2020, č. P16-2019-001, § 74]:

Soud je proto toho názoru, že použití techniky „blanketního odkazu“ nebo „legislativy odkazem“ při kriminalizaci konání nebo opomenutí konání není samo o sobě neslučitelné s požadavky čl. 7 EÚLP. Odkazující ustanovení a ustanovení, na něž se odkazuje, musí ve vzájemném spojení umožnit dotčenému jednotlivci předvídat, případně s pomocí vhodného právního poradenství, jaké jednání by jej činilo trestně odpovědným. Tento požadavek se vztahuje i na situace, kdy má odkazované ustanovení v daném právním řádu vyšší hierarchický stupeň nebo vyšší úroveň abstrakce než odkazující ustanovení.

Nejúčinnějším způsobem, jak zajistit jasnost a předvídatelnost, je, aby byl odkaz výslovný a aby odkazující ustanovení stanovilo znaky skutkové podstaty trestného činu. Kromě toho odkazovaná ustanovení nesmí rozšiřovat rozsah trestnosti, jak je stanoven v odkazujícím ustanovení. V každém případě je na soudu, který použije jak odkazující, tak odkazované ustanovení, aby posoudil, zda byla trestní odpovědnost za daných okolností předvídatelná.

Jestliže první část odpovědi na položenou otázku byla „předvídatelná“, s její druhou částí by bylo možno do určité míry polemizovat. ESLP ji v poradním stanovisku nijak blíže nerozvíjí ani nevysvětluje. Odkaz na jinou právní normu v trestním zákoně zpravidla není „na okrasu“, ale jeho pomocí je právě deﬁnován některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu (v konkrétním případě šlo o to, že arménský trestní zákoník postihoval jako trestný čin svržení ústavního pořádku faktické zrušení vyjmenovaných ustanovení arménské ústavy). Pokud by měly všechny znaky skutkové podstaty být obsahem již odkazujícího ustanovení, není zřejmé, co by tedy mělo být obsahem odkazovaného ustanovení, resp. proč by na ně bylo vůbec třeba odkazovat.

Dále ESLP uvádí, že obsah pojmu předvídatelnosti ve velké míře závisí na obsahu textu, o který se jedná, oblasti, kterou pokrývá, a počtu a postavení těch, kterým je adresován. Předvídatelnost zákona se nestaví proti tomu, aby se dotyčná osoba byla nucena obrátit k radám odborníků, aby zhodnotila – v míře přiměřené daným okolnostem – důsledky, které mohou vyplynout z určitého činu. Je tomu tak zvláště v případě profesionálů, kteří jsou zvyklí, že musejí osvědčovat velkou opatrnost při výkonu svého povolání. Od nich se tak může