Zrcadlo
Nemusí to být nutně teorie relativity, to spíš praxe nutnosti dokazuje, že jsem mladší, než jsem byl a než jsi ty, a můj návrat z kosmu zpátky na Zem je sen, co se mi teprve bude zdát, až se setkám s Časem.
(Na to se těším, protože se ho zeptám, kde byl před velkým třeskem a proč se tak loudá, když na mě tady v tom rámu čekáš.)
Číslo účtu
Už zase požaduje přístup k mému účtu.
Je to on, docela zajímavé jméno, zavináč dot kom.
Můj soused, nebo lovec slonů v Kamerunu?
Nechápu.
Teď nechce po mně další linky ani zveřejnit mé prasečinky.
Vím, sliby se neberou zpět a dnes má na to nárok.
Asi to nahlásím, to by se mělo. Nakonec, nemám co ztratit, v nebi neveselo.
Ty normální
Chovatelka sobů
Na polární záři má dotace, smích jako velký třesk
a pihy jsou hvězdy na nebi v Raikiänen, dívka se dává do tance uprostřed stáda sobů.
Zdá se, že dupou do rytmu.
Jsou čistí a tleskat neumí, od toho jsme tady my.
Ale teď z jednoho něco vypadlo.
Přelud
skončil na lopatě Fiskars.
Tak tedy potlesk a s sebou domů dostávám v rámečku lesklou
Chovatelku sobů.
Amputace
Volavku jsem zachránil vteřinovým lepidlem. Rodiče ji koupili kdysi v Bulharsku, kam letěli dvoumotorovým iljušinem
a přivezli si vyřezaný kýč a mě.
Tu volavku celý život chránili, teprve teď na ni žárlím.
Přesto jsem lepidlem Super Stark Super Schnell slepil zlomený krk s vlastními prsty.
A potom se jich zbavil, jinak to nešlo.
Je to zvláštní, chodit někomu po jazyku, zakopávat o kameny, cítit vítr místo slin, dívat se do trhlin na mávající hroby.
V takové hloubce už není nic (ani mikroby).
Možná ty otázky bys tam mohl pohřbít.
Za milión let nebo dva roztají v údolí.
A budou to zase děti, co si budou hrát v ledové vodě a lovit odpovědi.
Pět Tibeťanů
To, že skály hovoří, vědí nejen na Islandu, ale i tady v Tibetu.
Když k nim stoupáš údolím, dlouho se nepřibližují a mlčí.
Dlouho, až to bolí.
A najednou jsou tady, strnulé v pozdravu slunci, prohnuté proti nebeskému plechu.
Hlasité v pádu kamení, němé v chladném echu.
Yetti?
Jeho stopám se už nedá věřit, jak jsou zaváté v ledu a kamení.
To se na ledovci stává, po monzunu.
Ještě že je tu klášter, odeslaný tisíckrát na domácí adresy.
A jsou tu ti dva mniši, hodně toho pamatují, i to, že se na pohlednice lepily známky.
Ptáme se, ne, oni ho neviděli a rádi by šli zase hrát fotbal s dalšími.
„Tady máte aspoň čorten a campu s jačím lojem,“ a krátce se za nás pomodlili (abychom se po tom loji nepoblili).
Vrcholky hor se zaleskly zimou v poledním slunci.
Nadmořskou výškou zkrátil se nám dech.