Stezka kontinentálního rozvodí v č íslech
Stezka kontinentálního rozvodí prochází Skalist ý mi horami po celé délce Spojen ý ch stát ů
Vnitřek auta byl zbrusu nový, jako kdyby právě sjelo z výrobní linky, a nálepka na přístrojové desce prozrazovala, že auto je z půjčovny.
„Omlouvám se, pane, ale momentálně nelze parkem projít. Probíhá tam medvědí hostina.“ Správce parku sklopil oči a zadíval se do mých papír ů Čekal jsem před jejich budkou už od čty ř hodin ráno, abych byl první na řadě a získal tak jedno ze vzácných povolení kempovat v Národním parku Glacier.
„Medvědí hostina?“ zmateně jsem se zamračil a v duchu přemítal, jestli nedošlo k nějaké chybě v překladu, nebo jestli jsem správci jen dobře nerozuměl. Mu ž se dlouze napil kávy ze svého termohrnku.
„Ano. Ve spodní části parku je př íliš mnoho medvědů grizzly. Loni na podzim tam totiž brzká sněhová bouře uvěznila stádo krav. P řes zimu byly zmrzlé na kost, ale teď na jaře všechno roztává a medvědi se sem stáhli ze všech koutů, aby si pochutnali na jejich mršinách. Proto jsme tu část parku museli zav řít. Momentálně je příliš nebezpečné tam chodit.“ Správce si znovu loknul kávy a s prázdným výrazem v očích se na mě podíval. „U ,“ byla jediná odpověď, na kterou jsem se zmohl. Myšlenky mi v hlavě pádily jako o závod, od strachu z medvědů až po pocit úlevy, že tu zřejmě vědí, co dělají, když park uzavřeli, aby ochránili hikery. Byl jsem zklamaný, že nebudu moct projít celý Národní park Glacier, protože patří k jednomu ze zlatých hřebů Stezky kontinentálního rozvodí. Ale jelikož tahle část světa pro mě byla úplně nová, nedělal jsem si příliš velkou hlavu s tím, že o nějaké vrcholky zkrátka přijdu. Byl jsem nadše-
ný a vděčný, že tu v ůbec jsem.
Jelikož tahle č ást světa pro mě byla úplně nová, nedělal jsem si př íli š velkou hlavu s tím, že o nějaké vrcholky zkrátka př ijdu. Byl jsem nad š ený a vděčný, že tu v ůbec jsem.
„Zdravím! Nechcete svézt? Jedu do města, ale nejdřív si musím vyzvednout startovní číslo, protože tu zítra běžím půlmaraton.“ Paní se vyklonila z oký nka svého auta. „Mimochodem, já jsem Laura,“ podala mi ruku s červeně nalakovanými nehty. A stejnou zářivě červenou barvu měla i její rtěnka. Když jsem nastoupil, všiml jsem si, že má na sobě červené kovbojské boty.
„Ale máte št ě stí! Poda ř ilo se mi zamluvit vám poslední volné kempy,“ řekl správce a palcem a ukazováčkem si přitom přejížděl přes sv ůj huňatý knírek. Pak sáhl k tiskárně umístěné pod stolem a podal mi papír s podrobnostmi o kempech, na kterém byly červeně zakroužkované ty mé. Všechny se nacházely v dostatečné vzdálenosti od medvědí hostiny a byla k nim připsána i konkrétní data: 24., 25. a 26. června 2022. Poděkoval jsem mu za pomoc a zadíval se do mapy. „Celkem ambiciózní,“ pomyslel jsem si. Opustil jsem strážní domek a zač al v duchu sčítat míle mezi jednotlivými kempy: 28 mil (45 km), 32 mil (51,5 km) a 25 mil (40 km). Tohle nebyly zrovna vzdálenosti, které jsem v prvních dnech svého hiku plánoval ujít, obzvlášť ve vysokých zasněžených horách. V myšlenkách jsem se vrátil o pět dní zpět, kdy jsem ještě seděl v kancelářské budově. Mé tělo jednoduše nebylo připravené na takovou dávku mílí hned na začátku. Ale snažil jsem se brát to pozitivně Tohle bylo poslední povolení kempovat, které měli. Složil jsem mapu, bezpečně si ji uložil do kapsy a zvedl jsem palec.
„Děkuju. Vážím si toho,“ řekl jsem.
„Ještě nikdy jsem žádnému stopaři nezastavila, ale tentokrát jsem si řekla, proč ne – mám celý den čas a vy nevypadáte až tak děsivě.“ Široce se usmála, ale neuniklo mi, že si mě přece jen ještě jednou prohlédla, aby si ověřila, že neudělala chybu. Tohle byly koneckonců Spojené státy a ona to tu znala líp než já. Pak sešlápla plyn, vyrazili jsme a celou dobu jsme klábosili o jejím závodě
Poté, co jsme vyzvedli startovní číslo, mě zavezla zpátky do údolí do malé vesničky Saint Mary, kde jsem kempoval předchozí noc. Když jsem vystupoval z auta, podala mi kousek papíru, na kterém bylo naškrábané její telefonní číslo.
„A ž p ůjdete p ř es Colorado, cinkn ě te mi. Vždycky vás rádi uložíme na noc. Šťastné putování,“ usmála se a zamávala mi na rozloučenou.
Poděkoval jsem a také jsem jí zamával. Žena vyrazila po silnici dál a já vykročil po hlavní ulici Saint Mary, na které stálo jen pár domů jeden obchod a benzínová pumpa. Byl jsem šťastný že mám v kapse povolení kempovat, i když byla část parku zavřená. Málem jsem tomu ani nemohl uvě-
ř it – od o ciálního zahájení mého putování po Stezce kontinentálního rozvodí mě dělilo necelých dvanáct hodin! P ředstavoval jsem si první okamžiky na stezce na kanadsko-americké hranici. A přesně v ten okamžik se země pod mýma nohama propadla. Zaslechl jsem bolestivé křupnutí v levém kotníku.
Podlomily se mi nohy a já se s vyjeknutím zhroutil na chodník a instinktivně jsem si sev řel lev ý kotník, abych nahmatal, kde mě bolí. K pádu došlo hrozně rychle, ale zároveň mi připadalo, že padám jako ve zpomaleném záběru. Plně jsem si uvědomoval, jak jsem šlápl do v ýmolu, ztratil rovnováhu, podvrtl si kotník i jak se mi nakonec podlomila kolena. Za koleny následoval i zbytek těla, který se zhroutil na zem jako výšková budova při řízené demolici. Paráda! Ležel jsem na tvrdém betonu, pomalu se usebíral a lapal do dechu, abych si ulevil od počáteční
bolesti. Pohledem jsem zkontroloval loket a koleno, abych posoudil škody. Tričko i kalhoty se pozvolna začaly zbarvovat do červena, jelikož mi tekla krev. Byl jsem v šoku – odřeniny mě nebolely ani trochu, ale kotník byl úplně jiná písnička. Podíval jsem se na zem a uviděl miniaturní v ý mol. Mé tělo zjevně zatím nebylo př íliš pružné a mé nové pohorky jakbysmet. Ale ať už byla příčina jakákoli, škoda už byla napáchána a vrátit čas nešlo. Myslel jsem na to, jak je nadcházející hike ambiciózní – 3 100 mil (4 989 km) od Kanady po Mexiko, z území Černonožců přes Skalisté hory. Pokud jsem to chtěl zvládnout, bylo nutné věnovat míň času snění a víc času tomu, kam šlapu.
Ležel jsem na tvrdém betonu, pomalu se usebíral a lapal do dechu, abych si ulevil od po č áte ční bolesti. Pohledem jsem zkontroloval loket a koleno, abych posoudil škody.
Poté, co prvotní šok z pádu pominul, jsem opatrně zkusil udělat pár kroků a potěšilo mě, že dokážu jít, ačkoli to bylo spíš belhání. Zatím se nedalo zjistit, jak špatné to vlastně je.
Naštěstí jsem se zrovna nacházel před jedinou benzínkou ve vesnici. P řed pumpou stál mrazák s velkým nápisem ICE BOX. Led! Otevřel jsem ho, vytáhl z něj velký pytel ledu, hodil si ho přes ramena a dopajdal dovnitř, abych ho zaplatil.
Do kempu to bylo jen půl míle po silnici, ale už teď mi bylo jasné, že můj kotník bude potřebovat
hodně lásky, odpočinku a ledu. Cesta do kempu mi trvala dvakrát tak dlouho než předchozí ráno. A ž teprve když jsem se dostal do bezpečí svého stanu a sundal si boty a ponožky, viděl jsem, jak můj kotník vypadá.
„Jéje, co se ti stalo?“ ozval se za mnou známý hlas. Skláněl se ke mně můj starý kamarád a hikerský kolega Necktie. „To nevypadá dobře, kamaráde.“ Když jsem si kotník prostudoval ze všech úhlů, viděl jsem, že už napuchl do velikosti pomeranče. Honem jsem si na něj dal led a z krku jsem si strhnul šátek, abych si jím zranění ovázal a led tak zůstal na místě. Hlavou mi zběsile vířily myšlenky. Možná se mnou hrály hry, protože jsem ještě pořád doufal, že když kotník dostatečně zachladím a v noci se dobře vyspím, vrátí se mi síla a já budu další den připravený.
Do kempu to bylo jen pů l míle po silnici, ale u ž te ď mi bylo jasné, že můj kotník bude pot řebovat hodně lásky, odpo činku a ledu.
Necktie byl sice hikerský kolega, ale nikdy jsem s ním neu šel jedinou míli. Potkali jsme se před šesti lety v kalifornském Bishopu, když jsme oba putovali po Paci cké hřebenovce. P ředstavil nás náš společný kamarád Tater Tot a po několika pivech v místní pivnici jsme zamířili zpátky do hostelu, kde jsme pak dlouho do noci společně muzicírovali. Ať už za to mohla skutečnost, že Necktie je tak šikovný muzikant, nebo ta vypitá piva, onu noc jsem si zapamatoval. Zůstali jsme v kontaktu a teď, o šest let později, jsme se oba rozhodli zdolat Stezku kontinentálního rozvodí od severu k jihu a na še povolení začínala následující den. Slušná shoda okolností, že? A pojilo nás i pár dalších věcí: oba jsme vyrůstali mezi zvlněnými kopci jižní Anglie a chodili do škol vzdálených od sebe pouhých pět minut. Ale já byl dvakrát tak starý –Necktie nedávno oslavil pětadvacáté narozeniny, kdežto mně bude letos padesát.
„Myslíš, že to zítra zvládnu?“ zeptal jsem se a s nadějí v očích jsem se podíval na Necktieho,
kter ý se staral o oheň a jemně foukal do uhlíků, aby se rozhořely.
„Zítra?“ S pohledem upřeným na můj kotník na moment zaváhal. „Ani omylem, kámo.“ Bylo mu jasné, že zítra nikam nevyrazím, ale já si to ještě pořád odmítal připustit. Koneckonců už jsem měl povolení a získat další by mohlo být dost problematické. Musel jsem začít. Prostě musel. Jenže mé tělo mělo zjevně jiné plány.
Jó, plánování, to mi šlo doma moc dobře. Tuhle cestu jsem plánoval čtyři roky. Ale jakmile jsem se ocitl tady, v americké divočině zdálo se, že veškeré plány a očekávání vyletěly oknem. Sotva jsem po odletu z Holandska př istál ve Spojených státech, začala se ve zprávách objevovat jedna pohroma za druhou: náhlé záplavy a lesní požáry byly na denním pořádku. A teď ještě můj kotník. Jako kdyby se mě stezka pokoušela varovat, ať se na ni nevydávám.
„Já ti povím, kam zítra vyrazíš, kámo. Vezmu tě k Luně Tam s touhle nohou půjdeš, ne do nějakých šílených hor.“ Necktie upřeně koukal do ohně a mému naléhání, že přesto vyrazíme, nevěnoval žádnou pozornost.
„Ale co naše povolení?“ zkusil jsem to ještě naposledy, ačkoli jsem věděl, že je to marné.
„Kašli na povolení. Potřebuješ odpočívat.“
Dal jsem si nohu na kládu a neochotně začal čelit pravdě.
A takhle začalo mé dlouhé putování po Stezce kontinentálního rozvodí. V ý chod slunce nad kanadsko-americkou hranicí, kdy ž jsem č ekal na své drahocenné povolení do Národního parku
Glacier.
cesta
Vě děl jsem, ž e jsou tu medvě di, a č koli jsem je neviděl. Byl jsem v samém srdci divoké p ř írody.
OLOZ
0. míle
„O – L – O – Z, to je te ď tv ůj předepsaný lék. Odpočívat – ledovat – ovázat a zvednout. Ne nějaké hory. Natož stezka,“ oznámil mi Necktie a ukazoval přitom prstem na místo na zemi. Domluvil nám odvoz ze Saint Mary dolů do vesnice East Glacier Park Village, kde nám rezervoval místo v hostelu Luna. Jednalo se o velký dřevěný srub stojící na tiché hlavní ulici High Street. Kdysi sloužil jako restaurace, ale postupem času se z něho stala oáza hiker ů , kteř í si tu lízali rány poté, co pro š li záludný mi horami Národního parku Glacier. Zjevně jsem nebyl jediný kdo se potýkal se zraněním. Když jsem se zběžně rozhlédl po místnosti, napočítal jsem čtyři další lidi – překvapivě mladé –, kteří také měli nohu nahoře a chladili si ji ledem. Ale ne všichni byli zranění. Když mé oči př ivykly šeru ve spoře osvětlené společné místnosti, zaregistroval jsem zhruba dvanáct dalších lidí, kteří se věnovali svým záležitostem –připravovali si karimatky na noc nebo si vařili jídlo v kuchyni bý valé restaurace. Byl to docela bizarní pohled – všechny stoly a lavice z původní restaurace byly vystěhované a namísto nich tu na zemi polehávala změť lidí nejr ů zněj šího věku, všichni zalezlí ve svých spacácích, jako by to byla ta nejnormálnější věc na světě.
„Nebude ti vadit, když si zabrnkám?“ zeptal se zdvořile Necktie a gestem ukazoval na kytaru, která mi vyčuhovala z krosny.
„Jasně Hraj, prosím,“ odpověděl jsem a snažil se zakrýt své nadšení. Tajně jsem totiž doufal, že přesně k tomuhle dojde. Slyšet Necktieho hrát na kytaru bylo pokaždé něco mimořádného. Onu malou kytaru jsem koupil před pár dny v Kalispellu, posledním městě v Montaně, kterým jsem projížděl při své cestě na sever, abych se dostal na začátek stezky CDT u kanadských hranic. Šlo o akustickou šestistrunnou kytaru Fender Sonoran Mini
Acoustic Natural, která váží pouhé čty ři kilogramy. P ředpokládal jsem, že na stezce strávím čtyři nebo pět měsíců, a tak jsem si řekl, že všechen ten čas využiju nějak smysluplně. A napadá vás nějaký lepší způsob, jak naložit s časem, než zapracovat na svých kytaristických dovednostech? A ve společnosti Necktieho, který si vždycky rád zahrál, to dávalo ještě větší smysl. Jakmile Necktie jemně hrábl do strun a začal tiše zpívat, atmosféra v místnosti se změnila. Všichni přestali s tím, co v posledních několika minutách dělali, sedli si a dychtivě se zaposlouchali do jeho snového hlasu. Necktie to nepojal jako veřejné vystoupení, ale harmonie jeho hlasu a nástroje všechny jednoduše okouzlila. Věděl jsem, že s sebou tu zatracenou kytaru potáhnu na zádech napříč divočinou, ale v ten okamžik jsem ani v nejmenším nepochyboval, že koupit ji bylo správné rozhodnutí.
Po pouhých pár dnech proležených na podlaze hostelu začalo být zjevné, že stezka CDT nemá lidi příliš v oblibě Z pohoří Glacier do hostelu jeden po druhém přicházeli hikeři, každý se svou vlastní nedávnou historkou o tom, jak ho zastihla sněhová bouře, jak potkal medvědy grizzly, a jeden hiker dokonce narazil na smečku dvanácti vlků Všichni si vzrušenými hlasy navzájem vyprávěli své příhody. Někdo se stáhl do tichého koutku, aby se z prodělaného zážitku vzpamatoval a ošetřil si nová zranění, ať už šlo o achilovku nebo kotník podvrtnutý př i traverzování strmých zasněžených plání. Tyto příběhy nás určitým způsobem spojovaly, přestože já své putování ještě ani nezačal. Ale přišlo mi naprosto normální spát na zemi mezi lidmi zalezlými ve spacácích, pocházejícími ze všech koutů světa. Vyprávět si s nimi historky z trailu. Z do té doby cizích lidí se tak stávají přátelé. Čty ř i dny jsem odpočíval a spal na stejném místě. Vstával jsem jen proto, abych se dobelhal na záchod a zpátky. Dny a noci se mi slily do jednoho. Ještě jsem se zcela nevypořádal s pásmovou nemocí, a k tomu jsem se najednou ocitl v místě o 1 219 metrů vyšším, než na co jsem zvyklý – doma v Holandsku žiju v nadmořské výšce 1,8 metru
FYZICKÁ CESTA
Stezka protíná státy Montana, Idaho, Wyoming, Colorado a Nové Mexiko.
pod hladinou moře. Nevolnost, bolesti hlavy a celkovou únavu jsem při svém plánování zapomněl zohlednit. Tělo potřebovalo čas, aby si na novou situaci přivyklo. Možná že můj zraněný kotník byl vlastně skryté požehnání.
Ale ve společné místnosti u Luny vždy panovala slavnostní a veselá nálada. Bylo fascinující sledovat, jak hikeři z celého světa přicházejí a odcházejí, všichni nadšení, že vyrazí na svou vlastní pouť po stezce CDT.
„Ahoj, já jsem WoW. A vsadím se, že jsem tu dnes ve č er nejstarší,“ pronesl vysoký penzista, když se s hlasitým zasmáním představoval Luně
„Mně na věku v ůbec nezáleží!“ odpově děla Luna a hned mu že na uvítanou objala. „Mladí, staří, malí, velcí, tady jsou všichni vítáni.“ Zářivě se na něj usmála a pak se otočila k osmnáctileté Nině z Kanady. „A ty jsi letos jednou z našich nejmladších nocležnic.“
V hostelu jsem se představil jako Van Go. To je mé trailové jméno, které jsem dostal před šesti lety při putování Paci ckou hřebenovkou, což byl můj první dálkový hike v Americe. Od té doby to jméno používám, kdykoli vyrazím na nějakou túru. Do téhle své paralelní osobnosti vklouzávám i tehdy, když je to jen na jednu noc.
Bylo snadné cítit se tu jako doma. Luna a její rodina každý rok přivítají stovky páchnoucích zarostlých hikerů, kteří přespávají na podlaze jejich restaurace nebo si postaví stan v zahradě. Vidí se se všemi hikery, kteří v červnu vyrážejí po stezce směrem na jih (tzv. jižani), a později, konkrétně v zá ř í, pak se všemi hikery, kteř í putovali směrem na sever a jejich cesta tu končí (tzv. seveřani).
A nějakým zázrakem se jí podařilo zapamatovat si všechna naše trailová jména. Luna byla matkou všech trailových andělů
Když jsem se jednoho rána probudil, zjistil jsem, že Luna na podlahu restaurace rozložila velkou bílou plachtu, vedle které položila tlustou černou xu. Plachta zabírala v podstatě celou zem, musela měřit dobře šest na dvanáct metrů
„Dobré ráno, Van Go.“ Oči měla rudé, jako by plakala. „Dnes pro tebe mám úkol.“ Luna se doslechla, že maluju, a teď mi začala líčit, jak americký Nejvyšší soud předchozí den zvrátil rozsudek v případu Roe vs. Wade a zrušil tak právo na potrat. Když mi onu situaci a hněv, který to v ní vzbudilo, popisovala, v jejím hlase byl slyšet silný a tvrdošíjný vzdor. Vzal jsem do ruky xu, ačkoli jsem netušil, co vlastně budu kreslit. Jestli však Luna potřebovala transparent, tak ho taky měla dostat. Jakožto Evropan jsem místní zprávy příliš podrobně nesledoval. Ale mám dvě dcery a představa, že je nějaká žena proti své vůli těhotná a nemůže jít na potrat, je v rozporu s mý m přesvědčením. Udělal jsem si několik nákresů a pak jsem se rozhodl pro prostý design. Ženská ruka se zápěstím a dlouhými nehty zaťatá v pěst, jak se postupně proměňuje v genderov ý symbol ženy. Vedle obrázku jsem pak tlustými černými písmeny napsal slogan: „Moje tělo! Moje volba!“
Co se mi mé tělo sna ž ilo ř íct?
Mož ná je nakonec dobře, že jsem upadl, protože posledních několik
mě síců doma jsem usilovně pracoval, a ž díky úrazu jsem kone čně zpomalil.
Když Luna transparent uviděla, vypískla, oběma rukama se chytila za pusu a znovu se rozbrečela. Šokovaně jsem vzhlédl od svého v ýtvoru. Lekl jsem se, že jsem v textu udělal nějakou chybu, případně že se Luně obrázek nebo slogan nelíbí.
„Co se děje?“ zeptal jsem se, protože Luna ještě pořád neřekla ani slovo.
„Je… boží. Jsem nadšená. Děkuju, díky.“
Luna mi dala obří sešívačku a společně jsme
transparent připevnili na silné klády zvenku srubu.
Ustoupil jsem o několik kroků dozadu, abych zkontroloval, že je text čitelný. Nato jsem se rozhlédl kolem a překvapilo mě, kolik je ten den u Luny žen.
Všechny putovaly samy, př ipravené v několika příštích dnech zahájit své vlastní dobrodružství.
„Holky, pojďme se všechny společně vyfotit,“ zahlaholila Luna a vyzvala všechny př ítomné ženy, ať se spolu s ní vyfotí před transparentem s rukou zaťatou v pěst. Byl to nádherný pohled, a když se pak k velké rodinné fotogra i př idali i muži, Luně se znovu zalily oči slzami. Ten den byl pro všechny zúčastněné jako jedna velká jízda na emoční horské dráze.
Když jsem se čtvrtého dne ráno probudil, byl jsem jako na jehlách, odhodlaný podrobit nohu zátěžovému testu. Nemohl jsem tu zůstat napořád. Navíc jsem byl frustrovaný z toho, jak jsem v uplynulých dnech sledoval postupně vyrážet jednoho hikera za druhým. Musel jsem to aspoň zkusit, ale sněhem pokryté vrcholky hor Národního parku Glacier byly pro můj první zkušební den možná trochu moc. Kotník jsem měl ještě pořád alov ý a zesláblý a nedovedl jsem si představit, jak s ním budu traverzovat přes míli dlouhou zasněženou pláň s třicetistupňovým sklonem. To nebylo reálné. A tak jsem se rozhodl, že sám „nalehko“ vyzkouším prvních dvacet čty ři kilometrů (15 mil) úseku vedoucího skrz Divočinu Boba Marshalla.
Většinu věcí jsem si nechal v hostelu. Necktie se před pár dny vrátil ke kanadské hranici, kde sám zahájil své putování. A jelikož platnost jeho povolení už vypršela, rozhodl se, že celou cestu od hranic zpátky k Luně ujde po silnici. Domluvili jsme se, že se pak potkáme dál na stezce, jelikož bylo celkem nabíledni, že mě beztak brzy dožene.
A tak jsem se odhodlal zahájit sv ůj trail následující den. Vstanu brzy a chytím stopa do míst, odkud to pak bude zpátky k Luně nějakých dvacet čtyři kilometrů (15 mil). Vezmu si s sebou jen lehký baťůžek se zásobami na jeden den – nějaké jídlo, vodu a sprej proti medvědům pro případ, že bych na nějaké narazil hned první den.
Všechno to čekání mi poskytlo spoustu času na přemýšlení. Opravdu zítra vyrazím? Co se mi mé tělo snažilo říct? Možná je nakonec dobře, že jsem upadl, protože posledních několik měsíců doma jsem usilovně pracoval, až díky úrazu jsem konečně zpomalil. Toužil jsem své putování Stezkou kontinentálního rozvodí konečně zahájit.
Hej, medvě de!
Prvních 15 mil
„Heeeej hoooou!“ zař val jsem z plných plic v naději, ž e tak vypla š ím vš echna velká stvoření s dlouhý mi drápy a bílý mi tesáky, která by na mě mohla na cestě číhat.
Bylo načase otestovat mou nohu a s lehkým baťůžkem jsem se nebál to zkusit. Beze sp ě chu jsem kráčel po cestě vedoucí skrz lesy zpátky do vesnice East Glacier Park Village. P řestože jsem vyrazil sám, moc dobře jsem si uvědomoval, že tu sám rozhodně nejsem. Na putování po téhle stezce jsem se připravoval několik let, četl jsem si o ní všechno možné a z příběhů hikerů kteří ji prošli přede mnou, jsem věděl, že je tu spousta medvědů A nemyslím medvědy baribaly, jako na Paci cké hřebenovce (PCT) nebo Apalačské stezce (AT), ale medvědy grizzly. Ti totiž mají úplně jinou povahu a je pravděpodobnější, že na vás zaútočí. Ačkoli jsem žádného ještě nikdy neviděl, strach ze setkání s ním byl už teď reálný. Potěš ilo mě, že kotník docela dobře dr žel. Nacházel jsem se ve stadiu šťastného šoku, uprostřed přírody, se sněhem pokrytými vrcholky pohoří Glacier tyčícími se po levé ruce a nekonečným
montanským nebem po pravé ruce. Celé to bylo až neskutečné, ale zároveň tak dobře známé. Po každých několika stech metrech jsem znovu zakřičel, abych zvířata upozornil na sv ůj příchod. Se sprejem proti medvědů m zavěšený m na popruzích batůžku jsem si př ipadal jako John Wayne, př ipravený kdykoli tasit svou zbra ň , pokud by mě překvapil medvěd.
Věděl jsem, že tu jsou, ačkoli jsem je neviděl. Byl jsem v samém srdci divoké přírody. Odér medvědího trusu se mísil se zápachem hub a sladkou v ůní borovic, což probudilo mé spící smysly otupené městem. P ři chůzi jsem zahlédl několik tlustorohých ovcí se zahnutými rohy, lasičku a pár veverek pošťuchujících se ve větvích borovic nade mnou. Vysoko nad mou hlavou kroužil hnědý orel vyčkávající, až se bude moct snést na svou kořist. Ale byl to mírný začátek – na žádná další zví řata jsem toho dne už nenarazil. Věděl jsem, že dříve nebo později se objeví pumy a medvědi grizzly, ale i to bylo součástí stezky. Doufal jsem, že když se k nim budu chovat s respektem, nechají mě na pokoji. Ale to měl ukázat až čas. S každým dalším krokem jsem znovu nacházel sv ůj rytmus a brzy jsem postřehl, že mou úzkost z medvědů vystřídaly úsměvy. A než jsem se nadál, už jsem za poslechu soundtracku z lmu Za zvuků hudby tancoval po louce plné květin.
Když jsem došel k Luně, v kotníku mi pulzovala bolest. Ale cítil jsem úlevu, že se mi podařilo jít relativně stabilním tempem, aniž bych se belhal
a nohu tak zbytečně ještě víc zatěžoval. Konečně jsem se cítil př ipravený „A dobrodružství může začít,“ zašeptal jsem si sám pro sebe.
Pozor, kam š lape š
15. míle
Sbalil jsem si věci, př ipnul si kytaru na krosnu a naposledy objal Lunu a poděkoval jí za pohostinnost. Tohle vybočení z trasy bylo nečekané, ale lepší začátek výletu jsem si snad ani nemohl přát. Ostatní hikeři a jejich příběhy mi dodaly notnou dávku sebevědomí.
P řešel jsem silnici a zvedl palec, abych chytil stopa do průsmyku Marias Pass. Všechno to balení a loučení zabralo delší čas, než jsem čekal, takže když mi zastavilo auto ochotné mě popovézt, bylo už poledne.
Za volantem seděla mladá žena a vedle ní chlapík s neupraveným plnovousem a masivním černým knírkem. „CDT? Tak si naskoč. Jedeme do průsmyku Marias Pass,“ řekl.
Jsem to ale klika ř že? Nasoukal jsem se na zadní sedadlo a svou až příliš velkou krosnu jsem hodil vedle sebe.
„Já jsem Spiceybite. Taky putuješ po CDT?“ pokračoval a otočil se, aby mi potřásl rukou. Takové jméno nemohlo patřit nikomu jinému než poutníkovi na dlouhé vzdálenosti. „Jsem rád, že nakonec
Nekone č né kilometry polom ů táhnoucích se p ř ede mnou v Divo č in ě Boba Marshalla.
přece jen nebudu vyrážet sám,“ pokračoval, aniž tušil, že mně se v tu chvíli ulevilo ještě víc než jemu. Několika prvních dnů strávených o samotě jsem se děsil.
Když jsme dojeli do pr ůsmyku Marias Pass, jeho sestra Jenn vjela na parkoviště u začátku stezky a zastavila. „Tak jsme tady, pánové. Ale já do toho šíleného území medvědů rozhodně nevkročím. Jste magoři. Ale to určitě víte, že?“
A tak jsme bok po boku spole čně vyrazili, přestože jsme se sotva potkali. Vkročili jsme na prašnou cestu vedoucí hustý m borovicov ý m lesem, oba v povznesené náladě, nadšení, že naše dobrodružství konečně začíná. Spiceybite mohl být tak o dvacet let mladší než já a měl taky o poznání větší krosnu. A to jsem si v duchu ř íkal, že můj batoh – se zásobami jídla na devět dní – je těžký Vypadalo to, že s sebou má dostatek vybavení na to, aby mohl pro Net ix natočit rovnou celý seriál. Kolem krku mu visel profesionální fotoaparát a v jasně barevném tričku a k šiltovce vypadal trochu jako americký turista. Ale bylo mu to úplně fuk.
Soustředili jsme se na chůzi, pomalu jsme se dostávali do tempa. Stezka vedla lesem a pozvolna stoupala do stále hustšího porostu, takže kolem toho příliš k vidění nebylo. Cesta pod našima nohama příjemně pružila díky tisícům borovicových jehliček pomalu se propracovávajích zpět do země a každých pár kroků mezi nimi rašily jasně zelené výhonky jarních květin. Sluneční paprsky zářily skrz stromy a život byl báječný. „Sakra. Už vidím polom!“ odfrkl si zklamaně Spiceybite. Naše počáteční idylka trvala sotva hodinu dvě Teď se před námi až k horizontu táhla rozlehlá holá oblast plná mrtvých stromů. Ze všech těch sluncem vybělených stromů nestál ani jediný. Bylo to jako širé otevřené moře, jen nás v něm namísto vysokých vln čekala překážková dráha z popadaných stromů Sotva jsme vyrazili a stezka už nám zmizela pod záplavou kmenů Přestože jsme měli GPS mapy, nedalo se poznat, jestli jsme stále na stezce, nebo úplně ztracení. Ale i přesto jsme si každý našli své vlastní tempo, a jak jsme
se vyhýbali překážkám na neviditelné stezce, pomalu jsme se jeden druhému vzdalovali.
„Pozor, kam šlapeš ! Pozor, kam šlapeš !“ opakoval jsem si pro sebe s vědomím, že můj kotník stále není př íliš stabilní a jediné špatné šlápnutí mě může zdržet mnohem déle, než jsem si v ůbec trou představit. Ale všechno šlo dobře a já se do toho brzy začal dostávat – pečlivě jsem zkoumal každý kmen, některé jsem na všech čtyřech podlézal, ale většinu z nich jsem přelézal.
„Heeeej, medvěde!“ zahulákal Spiceybite kdesi za mnou. Nebyl jsem sám, což pro mě v tu chvíli bylo zásadní. Dodávalo mi to pocit bezpečí.
„Heeej hoooou!“ zakřičel jsem zpátky, abych ho ujistil, že jsem stále naživu a v doslechové vzdálenosti. A vzápětí jsem o poznání tišeji zaklel, protože ostrá větev mi způsobila poměrně hluboký škrábanec přes celé lýtko. Ale nebylo to nic vážného, takže jsem pokračoval.
Zhruba o půl hodiny později jsem znovu zaslechl známý hlas. „Hej! Van Gooo!“ Bylo to poprvé, co Spiceybite použil mé jméno, a tak jsem se rozhodl vrátit se k němu a zkontrolovat, že je všechno v pořádku. Když jsem ho konečně našel, seděl u potoka mezi popadanými stromy, krosnu pohozenou na zemi.
„Díky, že jsi na mě počkal.“ Spiceybite působil unaveně. „Myslím, že se mi přihodila menší událost,“ zadíval se na sv ůj kotník.
„Událost?“ Soudě podle jeho výrazu to nebyly dobré zprávy.
„Sám jsem se zrovna zotavil z vyvrtnutého kotníku. Nejsem sice doktor, ale obávám se, že tvá noha nevypadá moc dobře,“ řekl jsem opatrně jelikož jsem ho nechtěl vyděsit.
„Vážně? Ty taky?“ Spiceybite zněl překvapeně, ale nespouštěl oči ze svého kotníku, který už pomalu začínal měnit tvar. „Tohle není dobrý. Asi bych se měl vrátit do města a nechat tu nohu trochu odpočinout. Dělám to strašně nerad, ale je to pravděpodobně ta nejrozumnější možnost. Zvlášť se všemi těmi zatracený mi polomy!“ zanadával a zadíval se přes rameno na stromov ý h řbitov všude kolem nás.
