2
5.2
5.5
6 Perverze
6.1 Definice sexuálních perverzí
6.2 Freudova teorie vzniku perverzí
6.3 Dělení perverzí .
6.4 Perverzní realita
Perverzní přenosy
6.6 Nitsunova sexuální diverzita
7 Freudův strukturální model lidské psychiky
7.1 Já
7.2 Nadjá (superego)
8 Freudovy teorie pudů .
8.1 Definice pudů a jejich dělení
8.2 Duální pudová teorie
8.3 Teorie agrese
9 Teorie afektů .
9.1 Freudovy teorie afektů
9.2 Další psychoanalytické teorie afektů
10 Obranné mechanismy
10.1 Freudovo pojetí obranných mechanismů
10.2 Obranné mechanismy v teorii Anny Freudové
10.3 Vaillantovo pojetí obranných mechanismů
10.4 Obranné mechanismy v teorii Melanie Kleinové
10.5 Primární a sekundární obranné mechanismy 113
11 Freudovi blízcí spolupracovníci
11.1 Sándor Ferenczi (1873–1933)
11.1.1 Ferencziho teorie pudů a potřeb
Vzájemná analýza
11.2 Karl Abraham (1877–1925)
11.2.1 Modifikace teorie pudového vývoje
11.2.1 Teorie deprese
11.3 Helena Deutschová (1884–1982)
12 Psychologie ega
12.1 Hartmannova teorie funkcí Já .
12.2 Ernst Kris (1900–1957) .
12.3 Anna Freudová (1895–1982) . .
12.3.1 Vývojové linie .
12.3.2 Počátky dětské psychoanalýzy
12.4 Eriksonova teorie celoživotního vývoje
13 Britská škola objektních vztahů .
13.1 Melanie Kleinová (1882–1960)
13.1.1 Obecná východiska teorie Melanie Kleinové .
13.1.2 Vývojová teorie
13.1.3 Dětská psychoanalýza v pojetí Melanie Kleinové
13.2 Wilfred Ruprecht Bion (1897–1979)
13.2.1 Myšlení a učení se ze zkušenosti .
13.2.2 Zkušenosti s psychotickými nemocnými
13.2.3 Teorie snění .
Bionova mřížka
13.2.5 Bion jako představitel skupinové analýzy
13.2.6 Bionův přínos k rozvoji psychoanalýzy
13.3 Střední skupina
13.3.1 Fairbairnův tripartitní model osobnosti
13.3.2 Donald Woods Winnicott (1896–1971)
13.3.3 Michael Balint (1896–1970)
13.3.4 Teorie vazby Johna Bowlbyho
13.4 Mentalizace Fonagyho a Targetové
14 Americká škola objektních vztahů
14.1 Svět objektů podle Jacobsonové
14.2 Vývojová teorie Margaret Mahlerové
14.2.1 Výzkum raného psychického vývoje
14.2.2 Fáze procesu diferenciace
14.3 Otto Kernberg
14.3.1 Tři identifikační systémy
14.3.2 Kernbergova teorie afektů a pudů
14.3.3 Teorie normálního a patologického vývoje
14.3.4 Hraniční porucha osobnosti
14.3.5 Terapie jedinců s hraniční poruchou osobnosti 216
TEORETICKÉ ZÁKLADY PSYCHOANALÝZY
15 Kohutova psychologie self 219
15.1 Self jako centrum psychického světa
15.2 Teorie normálního psychického vývoje
15.3 Teorie patologického vývoje
15.4 Typy narcistické poruchy osobnosti
15.5 Kohutovy inovace psychoanalytické terapie
16 Mentzosova teorie vzniku psychických poruch
16.1 Hlavní vývojové úkoly a model mysli
16.2 Dynamika vzniku některých psychických poruch
16.3 Operacionalizovaná diagnostika
17 Psychoanalýza jako terapeutická metoda
17.1 Hlavní etapy vývoje psychoanalýzy
17.1.1 Předpsychoanalytické období
17.1.2 Překladatelské a klasické období
17.1.3 Další trendy ve vývoji psychoanalýzy
17.2 Technika psychoanalýzy
17.2.1 Úvodní konzultace
17.2.2 Organizace terapeutických sezení
17.2.3 Role analytika
Terapeutické intervence
17.3 Terapeutický vztah
17.3.1 Terapeutické spojenectví
17.3.2 Přenos 268
17.3.3 Zvláštní formy přenosu
Protipřenos
17.4 Psychoanalytický proces
Fáze terapie
17.4.2 Závěrečná fáze léčení
17.4.3 Regrese, odpor, negativní terapeutická reakce a odehrávání
18 Vztahová psychoanalýza
18.1 Vznik vztahové psychoanalýzy
18.2 Vztahová matrice
18.3 Přenos a protipřenos
18.4 Sebeodhalení analytika
18.5 Odehrávání a disociace
Intersubjektivita
Přínos vztahové psychoanalýzy
19 Psychoanalytické pojetí sourozeneckých vztahů
19.1 Starší teorie sourozeneckých vztahů .
19.1.1 Freudovy názory na vztahy mezi sourozenci
19.1.2 Zjištění Anny Freudové o sourozeneckých vztazích
19.1.3 Melanie Kleinová o vztazích mezi sourozenci .
19.2 Sourozenecké vztahy v biblických příbězích, mýtech a pohádkách
19.2.1 Sourozenecké vztahy v Bibli
19.2.2 Sourozenecké vztahy v řeckých mýtech a v pohádkách
19.3 Novější teorie sourozeneckých vztahů
19.3.1 Juliet Mitchellová o sourozeneckých vztazích .
19.3.2 Krize nejedinečnosti Jeanine Vivonaové .
19.4 Sourozenecké vztahy v psychoanalytické praxi
19.4.1 Sourozenecké vztahy v různých formách psychoanalytické terapie
19.4.2 Pozice přeživšího a soužití s nemocným sourozencem
Předmluva
Kniha Teoretické základy psychoanalýzy je výsledkem mého dlouholetého zájmu o tento směr psychologie a psychoterapie, který se prohloubil v letech 1993 až 1999, kdy jsem absolvovala výcvik ve skupinové analytické psychoterapii garantovaný Českou společností pro psychoanalytickou psychoterapii. Výcvik naší skupiny vedl PhDr. Michael Šebek, CSc., který pro mě byl a stále je velkou psychoanalytickou autoritou. Ráda také vzpomínám na supervizní část výcviku, při kterém působila jako tréninková terapeutka dnes již zesnulá PhDr. Marie Hošková spolu s PhDr. Luďkem Vrbou. Na psychoanalýze mě už tehdy fascinovaly její pozoruhodné explanační možnosti. Velmi mě také zajímal výklad snů. Po absolvování výcviku jsem se stala řádnou členkou ČSPAP a v letech 1999 až 2008 také členkou redakční rady časopisu Revue psychoanalytická psychoterapie. Své psychoanalytické znalosti jsem se snažila předávat studentům psychologie na FF UP, kde jsem šestnáct let vyučovala dvousemestrální volitelný program úvod do psychoanalytických teorií, do něhož se každoročně hlásilo 20 až 30 studentů, kteří mě svým zájmem a dotazy nutili k tomu, abych se v psychoanalýze dál vzdělávala. Psychoanalýza je vlivný směr psychologického myšlení, který zprvu vznikal na základě potřeb terapeutické praxe, ale postupně se rozrostl v obecnou teorii lidské mysli a jejího normálního i patologického vývoje. Jejím zakladatelem byl Sigmund Freud, na jehož pudovou teorii navázali představitelé různých psychoanalytických škol, které většinou zdůrazňují vliv raných interpersonálních vztahů na formování osobnosti. Všichni psychoanalytici však sdílejí přesvědčení o existenci dynamického nevědomí přesahujícího lidskou vědomou zkušenost. V posledních desetiletích vstřebávala psychoanalýza různé podněty nejen z postmoderní filozofie, ale také z kognitivní psychologie a neurologie. V oblasti psychoterapie postupně došlo k posunu od „archeologického“ pátrání v hlubinách lidské psychiky k důrazu na vztahovost jako hlavní zdroj poznání i terapeutické změny.
Kniha je rozdělena do devatenácti kapitol, z nichž první se zabývá předchůdci psychoanalýzy a jejími počátky. Ve druhé až deváté kapitole jsou prezentovány stěžejní teorie a koncepty Sigmunda Freuda, k nimž patří psychosexuální vývoj, narcismus, perverze či teorie pudů a afektů. Desátá, převážně tematická kapitola, se zabývá obrannými
TEORETICKÉ ZÁKLADY PSYCHOANALÝZY
mechanismy, jedenáctá je věnována dílu Freudových spolupracovníků Sándora Ferencziho, Karla Abrahama a Heleny Deutschové. Další čtyři kapitoly jsou zaměřeny na významné směry postfreudovské psychoanalýzy, konkrétně na psychologii ega, britskou a americkou školu objektních vztahů a na psychologii self. V sedmnácté kapitole jsem se pokusila zmapovat psychoanalýzu jako léčebnou metodu se zaměřením na hlavní etapy jejího vývoje, psychoanalytickou techniku, terapeutický vztah a proces. Osmnáctá kapitola je věnována tzv. vztahové psychoanalýze, která nově definuje léčebnou situaci i vztah mezi analytikem a analyzandem, včetně jeho přenosových a protipřenosových komponent. Poslední kapitola se zabývá psychoanalytickými teoriemi sourozeneckých vztahů, které mě osobně velmi zajímají. V roce 2011 jsem se v polském Krakově zúčastnila psychoanalytické konference o vztazích mezi sourozenci, která můj zájem o tuto problematiku ještě víc prohloubila.
Kniha Teoretické základy psychoanalýzy není ani kritická, ani hodnotící. Ačkoliv jsem jako historička psychologie dobře obeznámena s postmoderní kritikou psychoanalytického diskurzu, při psaní této publikace jsem usilovala především o přehlednou a srozumitelnou prezentaci známých psychoanalytických teorií založenou na studiu primárních pramenů. Při psaní jsem kombinovala historický a tematický přístup, které jsou v psychoanalýze obtížně oddělitelné. Téměř vždy se začíná u Freuda, jehož stěžejní teorie byly jeho následovníky různými způsoby propracovány, pozměněny nebo inovovány. Vzhledem k omezenému rozsahu knihy v ní chybí mnohá důležitá témata. Patří k nim systematický výklad psychopatologie, která je zde zmiňována pouze v souvislosti s dílem některých významných psychoanalytiků, konkrétně Freuda, Kernberga, Kohuta a Mentzose. Vůbec se nezabývám italskou nebo francouzskou psychoanalýzou, v jejichž hlubším studiu mi bránila neznalost příslušných národních jazyků. Vynechala jsem také zajímavé téma vztahu mezi psychoanalýzou a tvořivostí, kterým se u nás zabývá například Mgr. Roman Telerovský. Kniha je určena především pro studenty psychologie. Na bakalářském stupni studia by mohla být rozšiřující literaturou pro předmět dějiny psychologie, zatímco na magisterském stupni pro předmět psychoterapie. Během své odborné dráhy jsem byla mnohokrát svědkem toho, že kolegové a kolegyně měli na psychoanalýzu velmi vyhraněné názory, aniž by četli stěžejní psychoanalytické texty. Mnohdy také ztotožňovali psychoanalýzu s Freudovým dílem. Přála bych si, aby studenti
psychologie přistupovali k danému směru nezaujatě a sami si na něj udělali názor. Pevně doufám, že by kniha mohla zaujmout také studenty dalších věd o člověku či zájemce o psychoanalýzu z řad širší veřejnosti.
Olomouc, srpen 2024 Alena Plháková
Freudova teorie psychosexuálního vývoje
4.2
Alternativní výklady mýtu o Oidipovi
V psychoanalýze se postupně objevily alternativní výklady mýtu o Oidipovi coby metafory určité rané vztahové konfigurace. Některé z nich pouze rozvíjejí a doplňují Freudovy myšlenky, zatímco jiné je poměrně zásadně modifikují.
Zakladatel psychologie self Heinz Kohut navrhl jako alternativu k Oidipovu komplexu tzv. Odysseův komplex. Vychází přitom z mýtu o ithackém králi Odysseovi, který se nechtěl rozloučit s manželkou Penelopou a synkem Telemachem a odejít do trojské války. Předstíral proto před posly krále Agamemnona šílenství. Zapřáhl do pluhu vola s koněm, zaséval sůl a na otázky odpovídal zmateně. Když však poslové položili před spřežení malého Telemacha, Odysseus zarazil pluh a synka zvedl, čímž prozradil, že rozum neztratil. Kohut pokládá výše uvedený mytický příběh za výstižnější vyjádření běžných lidských pohnutek než Oidipův komplex. Podle jeho názoru jsou lidé motivováni k tomu, aby podporovali a chránili další generaci víc než k synovraždě, otcovraždě nebo incestu. Kohut nicméně nevěří tomu, že by Odysseův komplex mohl nahradit koncept oidipského komplexu, jehož univerzální existenci pokládá za jeden z analytických mýtů (Kohut, 1982).
Francouzská psychoanalytička Haydée Faimbergová zdůrazňuje v mýtu o Oidipovi neblahou úlohu jeho narcistického otce Láia, téma synovraždy-otcovraždy a záporné důsledky klamu a lži. Podle jejího názoru je Láios prototypem otce, který se cítí být narozením syna ohrožen a neposkytne mu žádný prostor k dalšímu vývoji. Tento námět se vyskytuje také v pohádce Tři zlaté vlasy děda Vševěda a řadě dalších. Faimbergová zdůrazňuje, že Oidipus v delfské věštírně, kam se vydal poté, co byl upozorněn na malou podobnost se svými adoptivními rodiči, nepoložil správnou otázku. Za dané situace by bylo logické zeptat se: Kdo jsou moji rodiče? Oidipus se místo toho táže na svůj další osud, čímž nevyhnutelně přispěje k jeho naplnění. Faimbergová spekuluje o tom, že Oidipus – možná ve vleku nevědomé touhy po pomstě – tuší, na co se nemá ptát. V tomto smyslu je jeho konečné sebepotrestání – oslepení se – v podstatě adekvátním trestem za duševní zaslepenost zarážející zvláště u člověka tak chytrého, že jako jediný nalezl odpověď na těžkou hádanku Sfingy (Faimberg, 2001).
Faimbergová předpokládá, že nepřijme-li otec novorozeného syna, pak se jejich vztah nevyhnutelně vyhrotí v souboj na život a na smrt, v němž může přežít pouze jeden z nich. Dospělý Oidipus potká svého
— 51 —
TEORETICKÉ ZÁKLADY PSYCHOANALÝZY
otce v úzké soutěsce, která symbolizuje těsný psychický prostor, a je znovu zraněn na noze. Toto zranění, které mohlo vyvolat reaktivaci raného traumatu bezmocného kojence s propíchnutýma nožkama, Oidipa rozzuří k nepříčetnosti, takže Láia bez milosti zabije. Faimbergová uzavírá svůj rozbor mytického příběhu těmito slovy:
„Mýtus o Oidipovi nás však učí tomuto: pokud mají rodiče ke svému dítěti vztah narcistické filicidní nenávisti (nebo narcistické incestuální erotizace) místo toho, aby rozpoznávali a intrapsychicky ovládali svou vlastní historii a nevědomé touhy, a pokud rodinný román zatěžuje tajemství původu, je důvěra v psychické pravdy ohrožena destrukcí a základní ,oidipovská konfigurace‘ strukturující naši mysl je překroucena“ (Faimberg, 2001, s. 69).
4.2.1 Oidipský komplex u žen
Mýtus o Oidipovi koresponduje především s rodinnou konstelací chlapců. Jung se se pokusil zavést pro interpersonální situaci děvčátek název Elektřin komplex podle řecké báje o dceři krále Agamemnona, která přiměla svého mladšího bratra Oresta k tomu, aby zabil jejich matku Klytaimestru. Ta nechala Agamemnona po návratu z trojské války zavraždit. Jung k tomu napsal:
„V případě syna se konflikt [Oidipův komplex] vyvíjí ve více maskulinní, a tudíž typičtější podobě, zatímco u dcery se typicky rozvíjí náklonnost k otci spolu s korespondujícím žárlivým postojem k matce. Tento komplex jsme označili jako komplex Elektry. Jak každý ví, Elektra se pomstila své matce za vraždu jejího manžela, protože ji tím matka oloupila o jejího otce“ (Jung, 1915, s. 69).
Název Elektřin komplex se však příliš neujal, k čemuž mohl přispět Jungův odchod z psychoanalytického hnutí.
Nabízí se otázka, zda je tragický příběh Elektry optimální metaforou pro normální ženský psychický vývoj. Elektra, která žila po smrti otce v paláci jako služka, měla dost dobrých důvodu svou matku nenávidět. Daná mytická zápletka by se snad dala aplikovat na situace, kdy se matka rozvede a brání dceři v kontaktech s otcem, která si ho za této situace pravděpodobně idealizuje. Dervin (1998) upozorňuje na to, že se bájná Elektra především pokoušela řešit svůj ambivalentní vztah k matce, nikoli svou erotickou touhu po otci. Obecnou platnost Elektřina komplexu zpochybňuje také nizozemská psychoanalytička Hendrika Halberstadt-Freudová, podle níž dívka nemusí měnit primární objekt své lásky, tj. matku, aby se stala ženou. Vztah dcery k matce sice bývá
Halberstadt-Freudová navázala na americkou psychoanalytičku, socioložku a feministku Nancy Chodorowovou (nar. 1944), která předpokládá, že u chlapců je formování genderové identity8 komplikovanější než u dívek. V raném dětství totiž prožívají děti obojího pohlaví neverbální, nevědomý, téměř somatický pocit primární jednoty s matkou, ze které není snadné se vymanit. Chlapci proto musí při ustavení své mužské rodové identity popřít všechno, co je v nich ženské a mateřské. U děvčátek je naproti tomu formování genderové identity založeno na primárním pocitu jednoty s matkou a na ztotožnění se s ní. Dívky tedy vyrůstají s pocitem kontinuity a podobnosti se svými matkami. Do určité míry přebírají i jejich vztahové vazby ke světu. Nedefinují se jako „ne-muž“ nebo „ne-samec“, ale jako „já, která jsem ženou“ (Chodorow, 1997, s. 16).
Ve své slavné knize Reprodukce mateřství (The Reproduction of Mothering) Chodorowová uvádí, že v období oidipského komplexu dívky přibírají do svého vztahového světa otce, který pro ně může být určitým symbolem osvobození se ze závislosti na matce a ze splývání s ní. Dívka se obrací k otci jako k dostupné osobě, která jí pomůže se od matky částečně diferencovat. Její bazální ztotožnění s matkou tím však není zásadně narušeno. Chlapec může hledat model pro genderovou identitu v otci, ale vzhledem k jeho časté nepřítomnosti v rodině nemá vztah k němu potřebnou kontinuitu. Proto pátrá i po jiných
8 Pojem gender zavedl do společenských věd kontroverzní americký sexuolog John Money, který rozlišoval biologické aspekty pohlaví, jimž ponechal původní anglický termín pohlaví (sex), a jeho psychologické a sociální charakteristiky, jež označil termínem genderová role (Money, 1955). V současnosti se pojmem gender označuje jednak souhrn kulturních stereotypů a očekávání, které se týkají vhodného nebo typického chování mužů a žen, jednak genderová identita, tedy to, nakolik se jedinec s těmito očekáváními ztotožňuje. Genderová identita někdy nekoresponduje s biologickým pohlavím. Vzniká tak tzv. transsexualita projevující se přáním jedince žít a být akceptován jako příslušník opačného pohlaví (MKN-10, 2006). Některé soudobé myšlenkové proudy (především v rámci hnutí LGBT) kritizují neměnnost a danost binární kategorie pohlaví i tzv. binární pojetí genderu, který se dělí na maskulinní a femininní.
— 53 — Freudova teorie psychosexuálního vývoje poněkud ambivalentní, ale pouze výjimečně nabývá extrémních forem, jakými jsou na jedné straně její vehementní odmítání (reprezentované Elektrou) a na straně druhé těsná symbiotická vazba. Podle Halberstadt-Freudové vztah dcery k mateřskému objektu za normálních okolností podporuje její psychický vývoj a bývá pro ni zdrojem vnitřních sil (Halberstadt-Freud, 1998).
TEORETICKÉ ZÁKLADY PSYCHOANALÝZY
společenských maskulinních vzorech. Chodorowová z toho vyvozuje, že femininní identifikace je převážně rodičovská, zatímco maskulinní je založená na přebírání kulturně vymezené genderové role. Dospělým ženám umožňuje ztotožnění se s matkou mít vlastní děti, tedy reprodukci mateřství. Díky této identifikaci jsou ochotné stát se matkami, vytvořit primární vztah matka-dítě, čerpat z něho uspokojení a disponovat psychickou a vztahovou kapacitou, která je pro mateřství nezbytná (Chodorow, 1978).
Americké psycholožky Nancy Kulishová a Deanna Holtzmanová navrhly jako ženskou alternativu Oidipova komplexu řecký mytický příběh o Persefoně, která byla dcerou bohyně úrody a plodnosti země Demeter a vládce bohů Dia. Persefonu unesl bůh podsvětí Hádes a vzal si ji za manželku. Demeter o tom nic nevěděla, takže svou dceru zoufala hledala. Nakonec se od boha slunce Helia dozvěděla, co se stalo. Po dlouhém vyjednávání svolila k tomu, že Persefona zůstane Hádovou manželkou, ale bude v podsvětí trávit jen třetinu roku (zimu), zatímco na jaře a v létě bude se svou matkou. Kulishová a Holtzmanová považují příběh o Persefoně a Demeter za nejdůležitější mýtus o vztahu matky a dcery. Dosavadní interpretace totiž nebraly v úvahu obavy mladých dívek z dospělosti, ze sexuality a ze vztahů s muži. Separace dcery od matky je podle autorek ve falické fázi mnohem slabší než u chlapců a zesílí teprve v adolescenci, kdy mladé ženy touží po romantickém partnerském vztahu a mateřství. Poté, co jsou jejich sexuální a mateřské tužby naplněny, dochází často k jejich opětovnému sblížení s matkou. Sexualita dospělých dcer se v mýtu jeví jako nebezpečný faktor, který nejenže narušuje jejich vztah k matce, ale odvádí je do temných a nebezpečných oblastí (Kulish, Holtzman, 1998).
Domnívám se, že komplex Persefony by mohl sloužit jako vhodný výkladový rámec pro některé problémy ženského psychického vývoje. Představy mladých žen o partnerském vztahu se mnohdy dramaticky liší od reality, takže se (často i s dětmi) rády vracejí ke své matce odpočinout si a načerpat nové síly. Období dívčí nevinnosti, které prožily v její bezpečné péči, se jim zpětně může jevit jako nejkrásnější a nejklidnější období jejich života. Mýtus také umožňuje vysvětlit, proč muži mnohdy nemají rádi své tchyně, ačkoli se věkem i společenským postavením obvykle příliš neliší od jejich matek. Tchyni mohou vnímat jako mocný objekt, který by jejich ženu snadno mohl odlákat zpět do své náruče.