9788076560833

Prolog

Připadá mi, že už to nezvládám. Že to všechno nabralo směr, jemuž jsem se usilovně snažil vyhnout. Nebo je to naopak? Nevím. Nedokážu to v tomhle stavu, kdy si nejsem jist ani svou vlastní identitou, racionálně zhodnotit. Nechal jsem se na tuto cestu uvést záměrně?

Nevím ale ani to. Vím jen, že teď svírám volant tak pevně, až mi bělají klouby. Světla města slábnou. Přesto mě řada z nich pronásleduje. Propalují se čelním oknem až do sítnice mých očí. Do mého rozostřeného vidění. Dívají se na mě z oken lidé? Co vidí? Koho? Blázna, šílence, jenž se řítí městem? Co na tom záleží?

Mrkám. Snažím se trochu probrat. Bože, kolik vůbec jedu?

Zdá se mi, že možná až moc rychle. Okolí se míhá, nejsem schopný se na to soustředit. Míjím jedno, dvě auta, vysypané popelnice. Hlavně ať mi nikdo nevběhne pod kola!

Úplně mě vyděsilo, jak moc jsem byl rozrušený před tím, než jsem začal ujíždět. A co jsem udělal. Nečekal bych, že to dokážu. Ale dohnali mě k tomu…

Nebo to vidím přehnaně? Už ani to nedokážu posoudit. Nedokážu. Svět kolem mě se dál rozostřuje, upadám skoro do bezvědomí. Je mi z toho na zvracení. Hlava mi ze všeho třeští. Srdce mi buší do hrudního koše jako píst parní lokomotivy. Nedá se to. Tohle ne. Posral jsi to. Přehnal. Ale oni si za to mohli sami…

Mrkám. Rozhlížím se. Sakra, kde jsem? Ztratil jsem na chvíli vědomí? Zase ta světla pouličních lamp. A svítí se i v bytech všech těch fádních paneláků. Ať je někdo zhasne, ať je třeba vysklí kamenem! Ať už lidi v těch oknech přestanou svítit! No tak, zalezte do postelí a jděte už spát! Nestarejte se. Stejně o to nestojím.

Vidím odlesky lamp i na zaparkovaných autech. Rozpíjejí se po kapotách. Září. Nebo to jsou odletující jiskry? Já bourám? Sdírám laky, mačkám plechy? Trochu mě to probírá.

Několik zpětných zrcátek odletuje. Ale jedu dál. Jedu, jinak se snad sám ve svém těle uvařím. Dál držím plyn na podlaze. Možná bych měl přeřadit. Ten motor vyje děsně nahlas.

Přede mnou se jako dlaně začíná otevírat rozcestí. Křižovatka. Za plotem je vlčák. Štěká, cení zuby, skáče na pletivo. Svítím mu přímo do chřtánu. Blížím se k němu. Už nemůžu. Tenhle „výsmah“ musí být poslední. Teda, jestli tohle není moje vůbec poslední chvíle, napadá mi.

A náhle cítím náraz. Nebo se mi i tohle zdá? Nezdá. Obrovská síla mě tlačí na volant, div mi nezlomí zápěstí. Pouštím ho, nedá se udržet. Moje tvář se blíží k čelnímu sklu, na němž se právě rozběhly praskliny. Než zavřu oči, vidím, jak vlčák se staženým ocasem bázlivě utíká. Vidím i to, jak mě chce pohltit past z pletiva. Plot, do něhož autem narážím, se roluje vzhůru jako hřbet vlny. Konečně zavírám oči. Sklo mě škrábe do tváří. Jako pěst napumpovaného boxera letím kupředu, abych zasadil závěrečnou ránu. Ránu sobě samému, za tohle všechno. Za všechen zmar, ale hlavně za to, jak se zachovali, jak mě pohřbili a všechno krásné v životě s tím.

Však oni nesou vinu. Nikdo mě nepřesvědčí o opaku! Nebo to snad není pravda? Můžu za něco? No?! Moje nitro mlčí. Jak je to? Rozhodni se už!

Zdá se mi, že mě pletivo jako nějaká pevná pavučina zachytává. Už vůbec nevím, jak jsem se do téhle pozice dostal. Odráží mě, padám někam zpátky, propadám se do hlubin. Ale do hlubin své duše asi ne. A náhle slyším plech. Cítím, jak se pod mojí vahou mačká, lehce deformuje. A dýchám. Pořád ještě dýchám, do ohlušujícího ticha, které se najednou kolem mě rozprostírá.

To možná, abych si konečně uvědomil, jak tohle celé začalo. Nebo spíš skončilo. Aby mi došlo, kdy to všechno dosáhlo fatálního vrcholu, z něhož už šlo jenom padat, pokud jsem nebyl už tak na dně.

Otevírám oči. Pohnu se. Znovu slyším, jak se promáčkly plechy. Ležím na kapotě svého auta. Zaklíněný pod pletivem.

A přemýšlím. Tak kde a kdy to začalo být nezvladatelné? Intoxikovaná mysl se snaží ještě jednou naskočit, nastartovat. A konečně to vidím. Sebe… Muže, který prochází liduprázdnou noční ulicí. Jde téměř bezcílně a cítí, jak nastupuje dojezd. Všechny opojné efekty drogy se vytrácejí a místo nich se vkrádají jenom pocity strašné prázdnoty. Ten muž už je dobře zná. Během tohoto stavu existuje pouze ve svém vlastním světě, všechno okolní je vzdálené a on do toho nedokáže zasáhnout. A přesně to se mělo stát i tu noc. Na třídě Míru. Jak příznačné…

Doplahočil jsem se tehdy k potemnělému přechodu u výjezdu z vedlejší ulice. Silnice tam mírně stoupala, pouliční světla v dáli osvětlovala předzahrádky rodinných domů a oprýskané fasády nedalekého ghetta při druhé straně ulice. A přímo přede mnou, v přízraku nočního města, zjevila se osvětlená modrá budova. Kýčovitě vyhlížející pivnice s diskotékou, odkud se trousilo pár přiopilých lidí. Míjeli mě. Možná se mi i smáli. Nevím, jestli jsem si toho objektu někdy dřív všiml. Asi ne. Ale teď to bylo jiné, i přes to myšlenkové a možná i fyzické odpojení, přes všechny ty snahy halucinačních stavů podmanit si mě, dokázal jsem na několik málo vteřin zapojit smysly. Viděl jsem auto. Luxusní auto za tou diskotékou. A v něm lidi. Dva. Muže a ženu, spíš dívku. A překvapilo mě, že jsem najednou i přes svůj stav věděl, že co vidím, je reálné, děje se to a já ji poznávám. Hádala se v autě s tím cizincem. Viděl jsem oba jejich rozčilené obličeje. Ten jeho vypadal agresivně, ale tak chladně, až mě zamrazilo. Ona najednou vystoupila. A on také. Hned byl u ní, napřáhl ruku a udeřil ji, až se zasténáním upadla.

A já nedokázal nic udělat. Nešlo to. Propadal jsem se znovu někam do zatracení, začínal jsem zase existovat pouze ve svém vlastním světě. Jako bych k té dívce natahoval ruku, pomocnou ruku, ze všech sil, ale ona se vzdalovala. Bylo to, jako by se držela hrany útesu, na kterém já bezpečně stojím, ale náhle se pouští, mizí v temnotách, vyhasíná její mladá duše.

Nostalgie

Město se zdálo pusté. Jenom na náměstí si všiml několika skupinek místní omladiny, posedávající a něco popíjející. Dalších pár lidí stálo okolo zaparkovaných aut. Pod jedním vozem svítily fialové neony a zevnitř duněla přebasovaná komerční hudba. Bořek si cestu zkrátil zadní dlážděnou ulicí, lemovanou litinovými lampami a prastarou kamennou zídkou, za níž se tiše valila voda řeky Berounky. Ta v těchto místech odřízla část města v podlouhlý ostrov a napájela náhon bývalých mlýnů. Slyšel zde ozvěnu svých kroků, ale jak se blížil ke Spirále, ozvaly se i první hlasy, rytmická elektronická hudba z otevřených oken a z dálky, z mostu přes Berounku, i siréna policejního auta. Její ozvěna se nesla nad řekou. Bar se nacházel o patro výš, v úrovni silnice, která zde překonávala dva mosty, jeden starý klenutý na ostrov a druhý, usazený na několika mohutných pilířích, vedoucí hlavní městskou tepnu přes řeku dál na Prahu. Bořek vystoupal nahoru po schodech, jež ho dovedly přímo na chodník před vchod do Spirály. Postávalo tam v hloučku asi dvacet lidí a všichni hleděli směrem, odkud se blížilo modré policejní světlo. Před ním po chodníku přes most utíkala nějaká postava. Bořka světlo oslnilo, a tak si nebyl jistý, jestli je to nějaký místní výrostek nebo dospělý člověk. Policejní škoda jela těsně za ním při kraji obrubníku a nikdo z hlídky se neobtěžoval vyskočit a pronásledovat běžce po svých. Někdo za Bořkem se té scéně začal nahlas smát. Uprchlík se rychle blížil k davu a neustále otáčel hlavu. Když ho od hloučku lidí dělilo posledních patnáct metrů, ozvaly se brzdy a rychlé otevírání dveří. Bořek v ten moment na okamžik zahlédl zděšení ve tváři prchajícího. Nebylo to však zděšení z po-

licie, ale z toho, jaké divadlo tomu člověku předkládala vlastní dezorientovaná mysl.

Byl oblečený v džínových kraťasech, rozepnuté košili a nebylo mu víc než pětadvacet. To Bořek poznal. Nesmál se, jenom hleděl, jak se onen muž najednou zastavil, otočil se zmateně za sebe, potom pohlédl na hlouček před sebou. Pak viděl jenom to, jak se muž vyklání přes zábradlí mostu, přes které najednou s nečekanou obratností a pružností v těle skočil.

Tma se za ním zavřela a o několik metrů níže byl slyšet náraz na vodní hladinu. Kolem Bořka proběhl jeden z policajtů. Hlasitě nadával a mířil dolů po schodech, kudy Bořek přišel.

Ten mezi užaslými výrazy za svými zády najednou zaslechl: „Bořku? No ty vole Bóřo, jsi to ty? Ježíši, no nekecej! Ty vole fakt jsi to ty! Viděl jsi taky toho nafetovanýho magora, co skočil?! Ty víš, kdy přijít na mejdan! Co ten fízl? Jde tam za ním?“ Bořek se trochu zmateně otočil, ale poznával ten hlas. Někdo zezadu zatím začal volat: „A.C.A.B.! A.C.A.B.! Nechte toho chudáka, vždyť se kvůli vám utopí!“

Jindřich Skalický, skoro dva metry vysoký dlouhán s úzkými rameny, ostrými rysy a tmavými vlnitými vlasy, v nichž měl posazené sluneční brýle s bíle svítícími obroučkami, držel v jedné ruce láhev heinekenu a druhou natáhl k Bořkovi:

„Nazdar, chlapáku!“

Do tváře mu ostře svítila světla policejního auta a Bořek si hned všiml, že už nenosí hrot v obočí.

„Ahoj Jindro,“ odpověděl docela tiše Bořek, nebo mu to tak alespoň v tom hluku okolo sebe připadalo. Nevěděl proč, ale přišel si najednou lehce zmatený, zaskočený. Jako by se tady snad nakonec ocitl omylem, nedopatřením.

Chtěl ještě něco dodat, ale už v náladě si lebedící Jindřich, dříve jeden z nejšikovnějších stavitelů soundsystemů, tedy soustav výkonných reproduktorů pro často nelegální večírky, ho přerušil: „Tak co to bengo? Viděl jsi, jestli tam za ním šel?

Za feťákem! Ti povídám, to byl určitě jeden z těch, co bydlej v tý ruině pod dálničním mostem, jak se jede k nemocnici!“

Kapitola 3

Vinyly P

robudil se v prázdné posteli. Odkryl lehkou letní peřinu, sedl si a rozhlédl se po nevelké ložnici. Když byla tma, připadala mu místnost větší. Teď zjistil, že se sem tak tak vejde rozložený prádelník. Mohly za to rozměrné, téměř ke stropu vysoké skříně, určitě pozůstatek z doby, kdy Vilma sdílela byt s rodiči. Bořek se teď viděl ve velkém zrcadle, jež pokrývalo jeden z panelů posuvných skříňových dveří. Na okamžik si hrál s myšlenkou, jestli ten, na koho teď hledí, je vážně on. Jestli je vážně v tomhle bytě, v téhle ložnici. Jako by snad po tom všem zapomněl, že i on je stále lidskou bytostí, člověkem, který touží po společnosti někoho dalšího. A teď, tohle všechno s Vilmou? S tou holkou, co kdysi dávno znával?

Z kuchyně zaslechl hlasy. Vstal. Sebral ze sušáku kouřem nepříjemně načichlé oblečení, oblékl se a uvědomil si, jak moc nechce otevřít dveře a vyjít. Tady si připadal v bezpečí, zpět v samotě, na niž si tak navykl. Vzal za kliku, ale chvíli čekal. Jaká bude Vilma dnes? Co bude následovat?

Když se v kuchyni objevil, Vilma s Terkou seděly u stolu a prohlížely si společně katalog s oblečením. Vilma měla vytahané domácí tričko a podle odhalených nohou nejspíš jenom kalhotky. Bořek Terce viděl jenom záda, ale bylo mu hned jasné, že už začíná dospívat, stává se ženou a dorůstá svou matku. Měla světle hnědé vlasy stočené do drdolu, bílé tílko a mírně znatelné akné, které jí vybíhalo nad výstřih po zádech. Vilma se na Bořka jenom usmála, chtěla ho představit, ale Terka se rychle otočila, předběhla ji a pozdravila: „Dobrý den.“

Hned si všiml, že má podobně divoký kočičí výraz, jako její matka.

„Ahoj. Doufám, že tady kvůli mně nejste nějak zticha. Já, jak jsem po noční, tak to mám ještě trochu otočené a vstávám prostě pozdě.“

Všiml si hodin na stěně. Bylo skoro jedenáct.

„Terka nám udělala snídani. Pojď si dát, sedni si k nám,“ pobídla ho Vilma a ukázala přes stůl. Když si dával rostlinnou pomazánkou namazané chleby a přikusoval zelenou papriku, všiml si, jak na něho Vilma s drobným úsměvem hledí. Připadal si trochu nesvůj.

„Já vás tady nechám. Nebudu tu trapčit, ať si můžete povídat,“ řekla nejmladší u stolu a odložila katalog. Bořka překvapilo, jak uvolněně a klidně na něho působí. Díval se, jak odchází a zavírá za sebou dveře do svého pokoje.

„Je ti podobná. A působí vážně příjemně,“ řekl Bořek a podepřel si hlavu rukou. „Víš, byl jsem trochu nervózní z toho, jak bude reagovat, až mě tady uvidí.“

„Tu snídani nám připravila sama od sebe. Už to tady čekalo, když jsem vstala,“ řekla hrdě Vilma a naklonila se přes stůl k Bořkovi. „Slyšela nás v noci! Pošklebovala se mi, když jsem ráno přišla do kuchyně!“ pošeptala a začala se potichu smát s rukou před pusou. Pak si z tácu vzala kus papriky a znovu se opřela.

Když se najedli, Vilma Bořka vybídla, ať si u ní ještě dá sprchu.

„To je v pohodě, dám si doma,“ odpověděl a uvědomil si, že to znělo, jako by chtěl odejít a vlastně nevěděl, co by se teď hodilo. Včera by ho vůbec nenapadlo, že se tohle všechno stane. A tak se raději pohroužil do krátkého mlčení.

„Víš, přemýšlela jsem, jak mi dneska po těch letech připadáš. A už to mám! Normálně jsi jako nějakej zapomenutej hudebník, co odešel do ústraní. Bývalá rocková hvězda. Nebo víš co? Ty jsi normálně beatnik! Jo, to je ono! To přece byli takoví nenapravitelní bohémové, odmítaní většinovou společností, nebo ne?“ smála se Vilma a chroustala šťavnatou papriku. Bo-

Intermezzo I

Osudový plán

Béžová dacia s promáčklým pravým blatníkem stoupala za slabého osvětlení jediného funkčního reflektoru krajinou skalnatých plání. Utápěla se v temnotách postupující noci, i když z obzoru ještě stále ustupoval nevýrazný přísvit vytrácejícího se večera, nad kterým se vznášela zvláštní atmosféra. Atmosféra posledního boje. Uzavření Daytonské dohody bylo podle všeho na spadnutí. Konec války. Ale opravdu to mělo znamenat smír? Je to takhle snadné, po tom všem?

Na Petra sedícího na zadním sedadle se otočil Leon, jeho nejlepší přítel ze školních let, který byl v České Republice na studiích, kde se poznali. Chytil se za sedadlo řidiče, Ermina, dobrého Leonova kamaráda, muže pocházejícího až od Mostaru. Ten kroutil tenkým dvojramenným volantem a vedl vůz po úzké silničce. Dacia právě vjížděla do smíšeného lesa a opouštěla planinu. Na tvář řidiče dopadla nevýrazná záře osvětlení přístrojové desky.

„Snad tohle projedeme,“ řekl tiše Ermin.

„Co?“ otočil se zpět Leon.

„No dívejte. Nějaký ohořelý trosky jsou v cestě. Ale jo, to projedu,“ dodal Ermin a zpomalil.

Vyhnul se vraku obrněného vozidla, který stál ohořelý vedle opuštěné samoty, dříve zřejmě pohledného statku. Ze starého dubu se na vrak snášelo suché listí, jako by ten majestátní strom chtěl s příchodem podzimu zakrýt všechny hrůzy války. Ermin zanedlouho odbočil na úzkou hrubou cestu plnou výmolů a vůz začal klesat.

„Nejel jsem tudy roky, ale vím, že už jsme blízko. Tak za deset minut se setkáme. A už mám hlad. Vždyť já nic nevečeřel.“

„Takhle se odbýváš, jo?“ usmál se lehce Petr na Leona.

„To víš, když jsem ve stresu, prostě nemám hlad. Vždyť mě znáš, tak co se divíš.“

Petr dodal: „To asi jen aby řeč nestála. Taky jsem trochu nervózní.“

„Snad to chlapi okoukli pořádně a vědí přesně, co čekat. Jestli v plánu něco nevyjde… no… ale to nechci domýšlet. Žádný posraný plány B. Žádný… Prostě pomstíme všechny ty zvěrstva na nevinných muslimských rodinách a vypadneme,“ plácnul zavřenou rukou do palubní desky a Ermin tiše pokývnul.

„To doufám. Do žádný takhle velký akce jsme nikdy nešli a popravdě jsem ani nečekal, že ještě půjdeme. Tohle nebude obrana, na kterou jsme si z nutnosti zvykli, tohle bude nájezd,“ odpověděl docela tiše Petr a podíval se na vybavení na sedačce vedle sebe. Zbraně, náboje, granáty a tři vojenské batohy.

„Tady je ta odbočka, že jo?“ potřeboval se ujistit Ermin a poškrábal se na své zarůstající tváři. Mastné tmavé vlasy mu padaly do očí.

„Jo, sjíždíme,“ ukázal Leon.

Dacia se zhoupla přes hluboký výmol a sjela z cesty mezi pásy křovin, ve které tam přecházel smíšený les. Pokračovali po slabě vyjetých kolejích, dokud se neobjevil můstek přes potok. Světlomet za ním ozářil opuštěný rozestavený dům, na jehož střeše lehce povlávaly zbytky plachet. Před zídkou stál vyšisovaný VW Golf s nenalakovanými bočními dveřmi a vybitým zadním oknem.

„Jsou tady,“ řekl tak nějak sám pro sebe Petr a naklonil se mezi sedačky. V patře se objevila postava, přes rameno zavěšený samopal M49.

„Mirko…“

Vystoupili. Leon se objal s Mirkem, který jim přišel naproti. Byl to urostlý muž s hustými tmavými vlasy a strništěm. Vyzařovala z něho jakási vůdcovská energie. Petr se s ním už několikrát za těch pár let v Bosně setkal, ale nikdy spolu déle nemluvili. Všiml si, že ostatní sedí u skromného ohně, který

rozdělali ve vjezdu do nedokončené garáže. Přešel ke kufru dacie a vzal z ní deky a spacáky. V údolí už začínalo být chladno a on si všiml, že od potoka se na pozemek zarostlý sesychající travou začíná plazit lehký opar. Ermin opodál kouřil a krčil v chladu ramena.

Čtveřice mužů, kteří sem už před nimi přijeli volkswagenem, z nich dělalo sedmičlennou skupinu, která se měla zítra stát z domobranců partyzány. Proti jaké skupině se ale následující ráno postaví? Kolik členů bude mít ona polovojenská jednotka, která pod dohledem Ratko Mladiće terorizovala a vraždila v celé oblasti, od Srebrenice sem, na severovýchod, kam až se Srbové dokázali dostat? Přemýšlel, ale nemusel dlouho. Zaslechl rozhovor.

„Tak kolik jich tam nahoře je?“

„Osm. Okupujou tam rozestavěnou usedlost na rohu návsi. Parkujou vzadu na dvoře. Nivu a zelený transportér. Je to pozemek kompletně obehnaný vysokou zdí s plechovejma vratama, ale u výjezdu ze vsi je do zdi díra, co tam prostřelil tank, když se o ves sváděly boje. Teď se tam drze skrývají, jako by snad ty svině předpokládaly, že se do vesnice nikdo z těch, co přežili, nebude chtít vrátit. I po konci války! Že jim snad po uzavření mírových dohod tohle místo zůstane. Pěkně se tam zabednili a představte si, dokonce si tam vyhrávají na harmoniku. Včera jsme to slyšeli.“

„Každopádně díky, že jste přijeli tak rychle. Tahle šance se jim pomstít už nikdy znovu nenastane,“ řekl Mirko a obešel skupinu.

Petr poslouchal a zeptal se, jestli si může přisednout k ohni. Muž s vyhublou tváří a na spáncích vyholenou hlavou, jehož neznal, mu přátelsky kývnul a tak si pod sebe smotal deku.

„Kolik máte munice? Granáty jste sehnali, jak jsi sliboval? My jsme tady byli úplně odříznutý a museli jsme se hodně skrývat. Ale stálo to za to, protože jinak bysme nezjistili, že ty Srbové tam zůstávají zabednění. Vlastně to byla vážně náho-

da, že jsme je tam objevili. Už jsme to tu chtěli zabalit a tiše se stáhnout. Jestli ty mírový dohody dopadnou a všechno tak skončí, už tu stejně možná nic nezmůžeme. Kdo ví, jak se vytyčí hranice. Kdo přijde o domov nadobro.“

Leon vysvětloval, co všechno přivezli, a pro granáty došel, aby je rozdělil mezi ty nejzkušenější. Petr viděl, že část skupiny má stejně jako on útočnou pušku Zastava M70. Zahlédl ještě poloautomatickou pušku zvanou Papovka a na jednom z batohů zahlédl položenou pistoli Tokarev, kterou používala už Rudá armáda.

„Hale, nesmrdí tu něco? Jako rozklad,“ zeptal se Ermin, který si v ruce pohrával s tabatěrkou.

„Jo. Neberte vodu ze studně, protože je tam nafouklá mrtvola. Je to starej Emir, poznal jsem ho. Znali jsme tu rodinu… Měli by to tady pěkný, až by to dostavěli. V autě je barel s čistou vodou. Poslužte si.“

Když se najedli, přišel Mirko s mapou, aby ještě jednou, teď už před celou skupinou, představil plán a všechno si ujasnili. Pár mužů rozsvítilo čelovky.

„Vesnice je asi šest kilometrů odsud nahoře v kopcích, na planině. Okolo je několik salaší, osamocený borovice a taky sad. Je semknutá kolem malý návsi se studnou, dohromady je tam asi pětadvacet domů, další pak vedou podél cesty do protějšího údolí, ale tam nás to už nezajímá. My se musíme přes borovicovej háj dostat k takovýmu statku se včelíny, co je na kraji vsi, odtamtud pak mezi domy a už budeme u návsi. Naproti objektu, kde jsou Srbové, je rozstřílenej dům s děravou střechou. Odtamtud můžeme ty zasraný nacionalisty, vrahouny našich blízkých, odstřelovat, jakmile vyvoláme zmatek na dvoře. Tam musíme do děravý střechy postavit minimálně jednoho dobrýho střelce, aby ostatní kryl. A někoho, kdo bude krýt jeho, kdyby chtěl do domu přes ulici někdo vniknout zezadu. A pokud bude chtít některej Srb předním vchodem vyběhnout na náves, musí být někdo z nás ukrytej taky za studnou, aby ho sundal. Obklíčíme je i zezadu, od zahrad a výběhů

pro dobytek, kterej stejně postříleli. Předpokládám, že se tam budou chtít opevnit a že dostat se dovnitř přímo k nim bude hodně složitý. Ale ne nemožný. Potřebujeme je hned ráno, kdy bude někdo z nich určitě ještě ospalej nebo nalitej, pořádně překvapit, naházet do oken granáty a spustit palbu z našich pozic. Protože jim tam v tom nedostavěnym objektu chybí dost zdí, určitě se někomu z nás ukážou, aby je dostal. A dva z nás postavíme k výjezdu ze vsi za cílovým objektem, kdyby se snažili naskákat do aut a ujet, což ale nepředpokládám, pokud je zasypeme pořádnou palbou. Klidně to tam rozbijeme na cucky! Stejně jsou majitelé toho staveni dávno mrtví. Takže, kdo se hlásí k jaký pozici? Kdo kromě mě bude chtít vniknout přímo do toho baráku a podívat se jim naposled do očí? Co, chlapi?!“

Než šli spát, vyšel Petr s Leonem před torzo stavení, aby se opřeli o zábradlí u můstku přes potok.

„Budu ti krýt záda, ať se stane, co se stane. Pomstíme vaše lidi a vypadneme.“

„Tyhle sváry stejně nikdy nezmizí. Petar, i jestli odjedeš domů, až bude po všem, věř mi, že mezi náma, co tady žijeme, co tady zůstaneme, tohle přetrvá.“

„Říkal jsem ti, že už se asi nikdy nebudu moct vrátit. Nevím… Musím sledovat politický vývoj u nás… a víš ty co? Já jsem tady s vámi stejně rád. S tvojí rodinou, příbuznými, s těmi odvážnými lidmi, co tyhle masakry přežili. Ve všem tom chaosu, co tahle válka rozpoutala.“

„My, Bosenští muslimové, Chorvati, Srbové, nacionalisti, Ustašovci, ortodoxní, afgánští mudžahedíni… stejně máme krev na rukou všichni, stejně po těch pár letech všech zatracenejch etnickejch čistek a vzájemný nenávisti nikdo nemůže říct, že by byl jenom dobrej nebo špatnej,“ řekl si tak nějak sám pro sebe Leon a zahleděl se na odraz měsíce ve vodě.

„Nepovídej, ty jsi nic špatnýho neudělal. Jsi nejlepší kamarád, kterého jsem kdy měl. A já bych nikoho, kdo dělal špatný

věci, nechtěl za nejlepšího přítele,“ řekl Petr a chytil ho za rameno.

„Je kurevská zima. Půjdem spát, ne?“ oklepal se Leon. „Jo, půjdeme. Jen vezmu z auta ještě nějaký věci na zítra.“

„Máš pořád strach? Myslíš, že oni jsou dobří bojovníci?“ zeptal se ještě Petr, než odešel k autu.

„Mirko a tak?“

„Jo…“

„Hlavně jsou to dobrý lidi, co urputně bránili svoje domovy, svoje životy.“

„Zítra se uvidí…“

„Co ten strach?“ zeptal se Petr znovu.

„Asi jo. Může se tam toho semlít hodně. Povíme si to zejtra, kamaráde…“

Intermezzo II

Poslední boj

Petr se probudil do chladného svítání. V údolí ležela mlha a její vlhko pronikalo do stavby bez zdí, kde většina skupiny spala. Druhá část zůstala dole v garáži, a když se Petr zaposlouchal, uslyšel odtamtud šramot. Určitě nebyl první vzhůru. Někdo už se chystal a nahoru do patra pronikal kouř z cigaret, které od někoho odháněly do těla se vsakující strach ze situace, jež měla brzy nastat. Zvedl se na loket a rozhlédl se. I v tom šeru viděl, jak rosa klesá na spacák, jak prostupuje zešeřelým prostorem a vítá ho do těžkého dne, který na ně čekal. Možná nejtěžšího dne celé války? Alespoň pro něho, Leona a ostatní? Co se zatím asi tak odehrává na jednáních vládních představitelů? Platí snad už dohoda o příměří a oni o tom nevědí? Možná to radši nevědět, jinak by mnohá rozhodnutí byla ještě těžší a horší učinit, napadlo ho a povzdychl si. Vylezl tiše ze spacáku a periferně zahlédl pohyb. Ještě někdo se zvedal a tiše ho zdravil mávnutím. Na jméno toho muže si nepamatoval. Probudil Leona.

„Sakra, tady je zima. Kolik je hodin?“ zašeptal Leon.

Aniž by Petr stačil odpovědět, uslyšel na schodech kroky a zřetelný hlas, který probudil i zbytek osádky: „Vstáváme! Hned. Dávám nám všem deset minut. Najíte se kdyžtak po cestě.“

Byl to Mirko. Působil mírně napruženě, ale Petrovi se zdálo, že si to téměř užívá, že už chce jít do akce a všechny ty Srby sundat, ještě než se rozkoukají. Měl až ke krku zapnutou khaki bundu a hrubé podrážky jeho kožených bot skřípěly na drsném betonu podlahy. Prošel se kolem všech, kteří teď vstávali a zdravili se, a vyhlédl otevřenou stěnou ven, do mlhy.

„Přiblížíme se tam autama, ať jsme rychlejší. Pěšky to pak budeme mít k cíli pár minut,“ rozhodl.

„Jedno místo máme v autě kdyžtak my, kdyby někdo chtěl,“ ozval se Ermin a zapálil si.

Petr poznal, že mluví jen proto, aby se trochu uvolnil. Byl hodně nervózní a na jeho rozpoložení se nezměnilo nic, ani když za deset minut startoval dacii.

Všiml si toho i Leon, a když vyjížděli, položil mu ruku na rameno: „To zvládneme. Ty hlavně řídíš a kryješ nás. Žádný kovbojský akce. Nebudeme blbnout. Uděláme, co musíme, a zmizíme, jasný?“

Ermin roztržitě kýval a hleděl si cesty, aby nezapadl do některé z hlubokých kolejí. Starý golf jel před nimi, a i když panovalo vlhko tvořené mlhou, zvedal mírný oblak prachu.

Odbočili proti nedalekým svahům a začali stoupat serpentinami, které je postupně vtahovaly do smíšeného porostu, kde se mlha rozpouštěla. Jak se nadmořská výška zvětšovala, přešel les v borovicové háje plné chomáčků nízké žlutavé trávy a vystupujících skalek i volných balvanů. Cesta se znenadání narovnala a začala znovu mírně klesat. Golf brzdil. Pomalu dojel až před kamenný můstek přes potok a sjel pod úroveň silnice vedle kamenitého a zřejmě skoro vyschlého koryta. Petr se vyklonil mezi sedačky a spatřil, jak za můstkem silnice opět mírně stoupá a opouští les. Tam nahoře za horizontem bylo vidět i střechy prvních salaší. Byli blízko. Alespoň jejich vozy dojely do cíle své krátké pouti.

„Tak jo,“ povzdychl si Ermin a zaparkoval těsně vedle dacie v místech, kde je od silnice kryly křoviny.

„Asi tu nechám klíčky, za stínítkem,“ dodal ještě a vytáhl klíč ze zapalování.

Petr si všiml, že Mirko, který už vystoupil, ukazuje prstem, aby byli potichu. Tiše dovřel dveře a přišel k dacii. Předal Leonovi jednu z vysílaček, společně je ještě vyzkoušeli, a to už byli všichni venku z aut, s puškami v rukou. Poslední kontrola všeho, co měli s sebou. Byl čas jít.

Dostali se zpět na silnici a postupovali rychle po obou jejích stranách. Suché jehličí jim praskalo pod podrážkami. Petr

si uvědomil, že se v okolí ještě slabě ozývají sarančata a cikády. Poslední záchvěv babího léta, pomyslel si. Tiché kroky a ona symfonie z říše hmyzu byly jedinými zvuky, které je provázely na cestě k prvním stavením. Obloha nad pastvinami se projasňovala. Možná měli vyrazit dřív, možná už budou všichni srbští řezníci na nohách a moment překvapení vyzní do prázdna. Petr si prohlížel okolní porosty a pevně svíral Zastavu M70 s plným zásobníkem. Uvažoval, jak moc si může dovolit střílet, když má za pasem jen dva další plné zásobníky. Pokud vypukne velká přestřelka, může o munici přijít vzhledem ke kadenci útočné pušky docela rychle. Nesmí se pustit do ničeho bezhlavého. Musí mířit přesně, pokud na to dojde.

Skupina se dostala přes rozlámaný plot výběhu pro dobytek a ukryla se za vypálenou kamennou stodolou. Uvnitř viděli ohořelý vrak traktoru.

„Tudy, do té zahrady před námi,“ ukázal Mirko a přeběhl po sutinami pokryté cestě a přelezl kamennou zídku. Dostali se do prostoru, který je poměrně dobře kryl. Byl čas chvíli vydechnout, sebrat se, ale bylo jasné, že nadchází okamžik, kdy bude čas se rozdělit.

„To stavení před náma s tou děravou střechou. Leone, Petare, Ermine – je vaše, tam odsud je budete ostřelovat a nás krýt. My to obejdeme tudy,“ ukázal Mirko a dodal: „a ty, Danilo, tvoje je náves. Jdi tudy, zadem přes zahrady. Jak jsme si řekli – nic nepodnikej, prostě to tam jenom jisti, kdyby se tamtudy chtěli stáhnout, jasný?“

Danilo, nízký, šlachovitý mladík, kývnul a vydal se podle pokynu pryč od skupiny. Petra téměř zarazilo, jak moc odhodlaně a netrpělivě na něho působí a řekl si, že pokud někdo zazmatkuje a zariskuje, bude to právě Danilo. Nevěděl však, že mu vyvraždili celou rodinu a příbuzenstvo ve vesnici pod svahy. Že zřejmě nemá co ztratit. Ale kdo na tom vlastně byl lépe?

Jen co si ujasnili, na jaký povel zahájí ostřelování srbského úkrytu, i Mirko s ostatními se začali vzdalovat. Opatrně vyhlédli nad zídku, přelezli ji a přikrčení zmizeli někde v ulici.

„Tak a jsme v tom,“ řekl Leon.

Petr vykročil jako první, aby pohledem do vysypaných oken zjistil, jak to v objektu, který měli obsadit, vypadá. Viděl popadaný nábytek na dřevěné podlaze, vyražené vchodové dveře ležící v prostoru a jednu dámskou botu, jako vzpomínku na cosi… na rodinu, na šťastný pár? Kde teď ta žena asi leží?

Oknem vlezli dovnitř. Schody na půdu Petr viděl po pravé straně a kývnul tam hlavou.

„Budu vás krýt z té místnosti před námi,“ ukázal Ermin, pozvedl pušku a ve snaze vyhnout se vysypanému sklu na podlaze vyrazil do největší místnosti stavení, kam přicházelo ranní světlo z návsi. Slunce právě začalo vycházet nad planinu a pastviny.

Když Petr s Leonem vystoupali po schodech vzhůru, spatřili onu díru ve střeše. A zaznamenali také dost špatnou statiku domu. Ve zdech se táhly dlouhé praskliny a zdálo se, že i některé trámy drží jenom silou vůle. Mnoho tašek bylo zhroucených, rozbitých. Všude z nich byl načervenalý prach. Petr viděl i několik šrapnelů ze střely, která objekt zasáhla. Překročil nepořádek a i s Leonem opatrně vyhlédli ven. Vlevo spatřil malý sad, pastviny a plot, kolem kterého se k mohutné zdi osídleného objektu blížila část skupiny s Mirkem. Ten je ve střeše spatřil a mávnul, jako že je vše v pořádku, že se vše vyvíjí dobře.

„Podívej se. Do patra, po pravý straně,“ uslyšel vedle sebe Leona.

Pohlédl tím směrem přes ulici a téměř v úrovni očí spatřil dva Srby sedící na spacácích. Stěny prosté zdiva, vlastně spíše torzo celé budovy, odkrývalo mnohé. Petr viděl i několik opřených automatických pušek a ve vedlejší místnosti skupinu dalších lidí ve spacácích. Dohromady jich napočítal šest a později ještě přičetl dvě uniformované postavy na dvorku u zaparkovaných vozů, provozující ranní hygienu.

odulou tvář alkoholika a výraznou nadváhu. Bořka napadlo, jestli má v životě se svým vzhledem kromě pití i něco jiného, než chodit do téhle práce.

„Jasně, to je pravda, to ti neberu. Ty se určitě bát nemusíš,“ snažil se o smířlivý tón mladý skladník.

Odpověděl třetí z nich: „Ty jsi mladej. Máš jinačí perspektivu než my. I kdyby tě odsud vylili, určitě si poradíš,“ podpořil ho.

Už se zdálo, že rozhovor skončil, ale pak přišla slova, která se teď Bořkovi opakovala v hlavě nejhlasitěji. Pronesl je vedoucí skladu, který za trojicí přišel. Bylo mu kolem pětačtyřiceti, měl hranatý obličej, vlasy na ježka a v puse převaloval žvýkačku.

„Já vám říkám, chlapi, dávat pozor bysme si teď měli všichni. Na tohle vykecávání obzvlášť, protože podle ženských z personálního je dobrý mít se před tim novym chlapem nahoře na pozoru. Karel má pravdu, on sem opravdu přišel snížit stavy, ale ode mě to nemáte. Jenom chci, abysme tu teď drželi spolu a nedávali mu žádný záminky, aby se zaměřil na náš sklad. Jo, a prej se jmenuje Mička.“

„S tvrdým Y?“ smál se jeden skladník.

„To nevím, ale prostě si radši hleďte práce.“

Bořek hleděl na poblikávající vzdálená světla města. Připadaly mu jako impulzy vyhasínajících stroboskopů, přicházející odněkud ze vzdálené dimenze. Byl chvíli jako v tranzu. Promnul si rukama tvář a povzdychl si. Ještě před chvílí chtěl zavolat Vilmě. Nakonec to neudělal. Mysl mu až moc zaměstnávaly jiné myšlenky. A on věděl, že je nebezpečné nechat je k sobě přicházet. Byly však pohonem k tomu, aby správně pochopil, co se k němu z nitra snaží proniknout. Vůbec v tu chvíli netušil, že je tady někdo, jemu hodně blízký, k němuž totéž, i když v jiném příběhu, už přišlo a on se to rozhodl vyřešit.

Intermezzo III

Zůstat sám

Ve vysychající tůni viděl svůj matný odraz. Pozoroval ten slabý, slabý pramen potoka, který ji napájel, který si nacházel cestu mezi velkými balvany v korytě. A čas jako by ztratil svůj význam. Tolik se mu nechtělo vrátit se k autům a vidět tu spoušť. Leona, Mirka. Kdo ví, jestli jejich těla Srbové ještě nějak nepoznamenali. Nebylo by to poprvé. Sám Petr toho viděl už dost. Teď se po té ukrutně dlouhé době, kterou ve své skrýši strávil, konečně zvednul a opatrnými kroky procházel lesem, prst raději stále na spoušti. Měl hlad. Žízeň. Kapradiny se mu otíraly o zaprášené kalhoty a ze solitérního dubu před ním se do vší té u země rostoucí zeleně pomalu snášelo listí. U dubu se zastavil a zaostřil pohled mezi vzdálenější borovice. Viděl dacii s otevřenými dveřmi a kufrem. Golf opodál vypadal docela nedotčeně. Až když přišel blíž, všiml si, že obě auta mají proříznuté pneumatiky.

Petr ale neviděl Leona ani Mirka. Žádná těla. Nezřetelné rýhy v půdě a krví potřísněný porost však napověděly. Vydal se po těch stopách a našel obě těla ledabyle odhozená, zkroucená pod kamenným můstkem přes potok. Poklekl a nepřirozeně zvrácená Leonova hlava a jeho prázdný pohled ho přiměly k zoufalství a vzteku. Mirko ležel zaklíněný mezi dvěma velkými balvany a hlavu měl ve vodě. Petr ho vytáhl a zavřel mu oči, stejně tak i Leonovi. Pak si vedle nich sedl, zavřel oči a cítil, jak se ho zmocňuje pocit selhání. Vybavilo se mu, jak se s přátelským, zajímavým Leonem kdysi poznal. Vzpomínal, jak mu právě Leon blíže představil islám a jeho to zaujalo.

A najednou jako by se něco změnilo. Ještě si to však nedokázal plně uvědomit. Cosi ho však nutilo znovu na nohy, snad něco jako nové odhodlání. Možná se odrazil od pomysl-

vač zastavy cvakl naprázdno. Z hlavně se kouřilo a Petr rukou ucuknul z předpažbí, které už nesnesitelně pálilo. Vše se utopilo v tichu.

Hleděl na dvůr a vůbec nic necítil. Připadalo mu, že sleduje nějaký film, poslední sekvence závěrečné scény v kině, kde diváci mlčí, než se začnou trousit domů. Ostražitě vyšel z budovy na dvůr pokrytý nepořádkem po střelbě a výbuších a rozhlédl se.

Vůbec v ten moment netušil, koho to vlastně poslal k čertu. Vůbec nevěděl, koho to dostal a co ještě to způsobí… a nejen jemu. Obešel vozidla, překročil ležící těla a zastavil se u muže s odstřelovací puškou. Ještě přerývaně dýchal, ale oči měl zavřené. Jednu ruku držel na nějaké ruční zbrani u pasu a Petr si všiml povědomé střenky. Odtáhl mu téměř bezvládnou ruku.

Muž pomalu otevřel oči. Petr raději odkopnul pušku s optikou dál od nich. Sáhl mu k pasu, kde předtím svíral povědomou pistoli, a vytáhl ji z pouzdra. Okamžitě ji poznal. Leonova Zastava CZ99. Ten Srb ho o ni okradl. Petr vstal a zastrčil si pistoli za pas. Ještě jednou se rozhlédl po okolí. Viděl jenom spoušť a zmar. Netušil, kam odtáhli pozabíjené muslimy, v buchance viděl jenom Srby, které dostali toho rána oni. Nikdy by nečekal, že něco takového dokáže. Že tohle všechno udělá. Pro Leona? Pro jejich rodiny? Náhle mu ze sebe bylo špatně, ale zároveň cítil, že z něj cosi spadlo. Ale co teď? Co dál? Co, když zůstal sám, zde, na planině, ve vesnici, kterou vůbec nezná? Bude muset říct Leonově sestře, jediné člence jeho rodiny, která přežila, co se stalo. Ale stejně, co pak? Vrátit se domů? Stíhali by ho, o tom ani nepochyboval. S pocity nejopuštěnějšího člověka bez budoucnosti svěsil hlavu a vyšel z vesnice ven. Mířil někam tam, odkud přijeli a vůbec nevěděl, co tam na něho čeká.

Kapitola 7 Vyprávění

Bořek hleděl vysoko do holých větví a poslouchal, jak les ožívá. Docházelo mu, že podzim a zima rychle pominuly. Viděl drobné ptáky, ale na dálku nepoznal, o jaké druhy jde. Nejspíš sýkory, pomyslel si. Měl ruce hluboko v kapsách a pomalu šel po pěšině, která se prudce svažovala kolem vápencových stěn vrchu Damil nad

Tetínem. Vilma šla kousek za ním a očima pátrala v dáli, kde se vysoké strmé skály tyčily nad korytem Berounky. Vytvářely tam ostrou hranici mezi stepní krajinou a krajinou lomů, četných skalních odkryvů a zářezů do vápencem prosyceného podkladu, nánosu pravěkých dob.

To ona ho sem nad Beroun vzala, i když se v posledních měsících moc nevídali. Bořek už před časem vytušil, jaké má Vilma obavy navázat vážný vztah. Stačilo mu číst mezi řádky při všech jejích stížnostech na bývalé muže v jejím životě, z nichž někteří ji dokázali hluboce ublížit. Trvalo dlouho, než se mu svěřila, že jí ubližovali nejen psychicky. A proto na ní nechtěl nijak tlačit. Snažil se být jí oporou.

Sešli na poutní cestu Říp – Blaník a pomalu mířili k městu. Bořek tady nahoře byl naposledy se svou dcerou, nejméně před patnácti lety. Se Simonkou… ještě než… to pomyšlení zabolelo.

„Bylo tam dneska moc pěkně, viď? Ta vyhlídka na Berounku a dál až na vrcholek Svatého Jana. Zaujalo mě na té informační ceduli, že vápenec odsud použili na stavbu berounské radnice. Je vlastně taková hodně světlá, vybavuješ si?“ zeptala se Vilma a on ucítil její ruku na rameni.

„Jo, to bylo. Tyhle začátky jara jsem měl vždycky rád,“ odpověděli jí, a když byla těsně vedle něho, dodal ještě, „a s tebou je hezky všude.“

Přešli pod desítkami drátů vysokého napětí, které se sbíhaly k rozvodně nad Berounem. Jemně v nich praskalo. Všude kolem na čerstvě se zelenajících loukách postávali koně. Sledovali Bořka s Vilmou zpoza elektrických ohradníků a občas některý z nich nahlas odfrknul. Byl nedělní podvečer, turisté téměř žádní.

Vilma ukázala na nedaleký zvláštní útvar. Připomínal zmenšeninu hory Říp, až na trniny byl holý a zažloutlý jako step. Vybíhal nad čtvrť Zavadilka, kde Bořek bydlel, jako ostrá terénní vlna.

„Byl jsi tam někdy? Ten kopec se z Berouna nedá přehlédnout, ale neznám snad nikoho, kdo tam nahoře byl.“

„Ani já. Tak pojď, prozkoumáme to tam, než bude tma,“ navrhnul Bořek a vzal Vilmu kolem ramen.

Kopec Ratinka jim otevřel panoramatický výhled na železniční seřadiště. Bořek spatřil točnu a rychle se zorientoval. Jako by odsud najednou viděl dlouhou část svého života. Všechny své životy. Podobně, jako o tom tehdy mluvil Milan Lacina. Že když pohlédne od točny směrem na západ, vidí snad celou svou minulost. Bořek si na starého pána okamžitě vzpomněl. Věděl, že by s ním rád po čase znovu mluvil. Delší dobu se už nesetkali. Během zimy si však už stihli něco povyprávět a jemu připadalo, že v něm stařec nachází přítele.

„Nechce se mi do práce,“ řekla Vilma najednou a vytrhla Bořka ze zamyšlení. Otočil se k ní.

„To mě taky ne. Ale spíš mám obavu, že nám nařídí nějaký neplacený volno, a to bude ještě horší,“ odpověděl a oba pak dlouho mlčeli.

Vilma věděla, jak by to pro Bořka bylo těžké, kdyby přišel o část výplaty. Věděla za tu dobu už téměř o všem. I o Bořkových dluzích z minulých let. A o práci mluvili často. Oba měli obavu, jak to bude. Pracovní úřady se stále plnily lidmi. Finanční krize, jejíž prvotní příčinou byla americká hypoteční aféra, udeřila naplno. Ekonomika a s ní i mnoho podniků a služeb kolabovalo.

Vilma pak Bořkovi řekla, že by se u něho ještě ráda chvíli zdržela. Měl radost, i když mnohem raději trávil čas on u ní. Okolí jeho bytu rozhodně nemělo ambice stát se reprezentativní a on by tam nebral nadšeně nikoho.

Před vchodem si očistili tenisky od jarního bláta a vstoupili dovnitř.

„Vybereš nějakou dobrou muziku? Těším se, jestli probereme další vinyly a zavzpomínáme spolu,“ řekla Vilma, ale najednou se zastavila a pohlédla pod schody.

„Tady někdo vysypal nákup, ne? Vidíš ty rohlíky?“ ukázala. Jeden rohlík zvedla a pohlédla pak vzhůru průzorem. Bořek viděl, jak zaostřila zrak a odhrnula si vlasy z tváře.

„Tam nahoře ve tvém patře někdo leží! Ježíši!“ zesinala.

Brali schody po dvou. Bořek měl okamžitě špatné tušení.

Milan Lacina ležel napříč schodištěm, těsně pod posledními schody, jako by mu zbývalo už jenom vykročit na podestu, ale nohy mu selhaly. Jednu měl zaklíněnou pod zábradlím a zřejmě ho držela před tím, aby se po schodech zřítil až na odpočívadlo. Nákup byl rozsypaný, kromě pečiva se po schodech válely sáčky se šunkou a salámem, paštiky a zelenina. Bořek viděl, jak Vilma okamžitě zasahuje, jak přesně ví, co udělat, zkušená z pečovatelského domu. Zcela ho to odzbrojilo, až skoro zapomněl, co se před ním děje.

„Haló, pane, vidíte mě, rozumíte mi? Můžete se pohnout? Jsme u vás, pomůžeme vám,“ klekla si vedle a pohlédla mu do zmatené, věkem zbrázděné tváře. Když Milana Lacinu pohladila po rameni, teprve v tu chvíli na ni začal plně reagovat.

„Já… já jsem uklouznul po schodech. Promiňte mi to, je mi tak trapně,“ zatvářil se zvláštně provinile a když zaregistroval

Bořka, řekl jenom, „Bořku, omlouvám se.“

„Nepospíchejte, pane. Napřed mi řekněte, jestli vás něco bolí. Asi jste se hodně uhodil, viďte,“ ptala se vlídně Vilma a mluvila na něho téměř jako na malé dítě, tak příjemně rodičovsky, ochranitelsky.

„Asi ano, ale všechno cítím. Nic to nebude.“

Uvědomil si, že mu to téměř mimovolně vyklouzlo. Ona se očividně zarazila a zůstala v tu ránu nejistá, mimo scénář.

Vytušila změnu atmosféry a vyvedená z míry tiše pronesla: „To… to já nevím. To byste se musel zeptat jeho,“ ošila se a dodala: „Vy se nějak znáte?“

Bořek mlčel, vstal a naznačil, že opravdu už hodlá jít.

Ona otevřela prosklené dveře, a když kolem ní prošel, řekl jenom: „Vlastně se jinak zvlášť neznáme. Ale jednou jsme se potkali, tak nějak… nečekaně a v jedné, no… takové situaci.“

Pochopitelně mu vůbec nerozuměla. Nechápala, o co jde. Znovu se pokusila o profesionální výraz, vypnula hrudník, až se křížek na řetízku zatřpytil na celou chodbu a natáhla k Bořkovi ruku. On ji stiskl, popřál jí dobrý den a bez dalších slov odkráčel zpátky dolů na halu. Se smlouvou i složeným pláštěm v ruce.

Když scházel po schodech, míjela ho skupina spokojeně se tvářících lidí. Poznal mezi nimi téměř dvoumetrového vedoucího konstrukce a za ním samotného jednatele Mičku se svou asistentkou. Usmívali se na sebe a o něčem téměř žoviálně debatovali. Zcela ignorovali Bořka a on ignoroval je. Minuli se. Bořek sešel poslední schody, zastavil se, zavřel oči a z plných plic vydechl nosem. Uvědomil si, jak rychle v něm nakypěl vztek a jak moc poražený a zvláštně opuštěný se najednou cítí.

Když odjížděl z práce, už nepršelo. Přesto mu byla doprovodem lesknoucí se dálnice a kaluže před vchodem do bytovky. Potmě se jim snažil vyhnout, jako už mockrát. Kolikrát už si říkal, jak kvalitu tohoto místa definuje vzdálenost posledního pouličního osvětlení na konci vedlejší ulice, kde vždycky parkuje auto. Oklepal boty o rohož, odemkl vchodové dveře a zamířil vzhůru. Co se sem nastěhoval, nepamatoval, že by osvětlení jednotlivých poschodí fungovalo. Přesně, jak říkal pan Lacina. Tolikrát ta světla někdo vymlátil, až se to přestalo opravovat. Přítomný pach stařiny v přízemí, ten už Bořek dávno nevnímal.

Už byl před svým bytem, když zaslechl tichý dětský smích. „Sakra kluci, co tady děláte?“ zeptal se překvapeně dvou předškolních výrostků, sedících na posledních schodech. Patřili k rodině z bytu vedle schodů napravo. K drobnému Romovi s devadesátkovým vzhledem, hustým obočím a masivním knírem. Kliďasovi, který vozil dodávkou dělníky po celé republice a jeho dost obstarožně vypadající ženě, co občas na pár hodin jezdila uklízet nějaké prostory na zličínské předměstí

Prahy. Oba byli v pohodě.

„Čekáme tady na mámu. Táta je pryč do zejtra. A odkud jdeš ty?“ ptal se jeden z nich.

„Já? Z práce. Doufám, že jste si nezabouchli klíče.“

„Ty mám já v kapse!“

„Potichu, kluci,“ řekl Bořek a dal si prst před pusu. Už přivykal na šero a trochu oběma viděl do tváře. Se svými rozčepýřenými vlasy a značnou podobou ve tváři vypadali legračně a vždycky Bořkovi zvedli náladu.

„A budeš tady s náma, strejdo Bořku? Aspoň chvíli?“ řekl druhý z klučinů.

Osamocení stejně jako já, pomyslel si a posadil se na studené schody vedle nich.

„Jasně, ale musíte mi něco vyprávět. Třeba co jste vyváděli dneska. A hlavně potichu.“

„Říkej něco ty…“

Bořek se usmál. V ruce houpal smlouvou s agenturou a díval se, jak měsíční svit padá okny na stěny, kde nechybělo několik amatérsky vyvedených tagů.

„Já? No… tak dobře. Vidíte ten papír, co držím v ruce? Tak ten bych nejradši spálil, protože je od takového zlého pána, který bere lidem peníze. A který není dobrý člověk, protože se k některým lidem nechová a nechoval dobře. Přesně na tyhle typy lidí si kluci dávejte pozor, až vyrostete. Poznáte je docela rychle. Budou chtít určovat váš osud a myslet u toho budou stejně jenom na svoje zájmy. Na to, co je výhodné pro ně. Použijou vás a zahodí. Nenechte se jima ovládnout,“ řekl Bořek

Uniknout

Něco na něj najít

Bořkovi došlo, že musí mluvit s Radkem. Nejlépe osobně. Jeho cenné kontakty a někdejší provozování bezpečnostní agentury, kvůli níž se nevyhnul ani zakázkám s lidmi na pomezí polosvěta, ho nyní měly postavit do zvláštní role. Nebo alespoň si to tak Bořek představoval a zamýšlel, i když cítil náznak jisté hanby. Znovu, už potolikáté bude po svém nejstarším bratrovi něco chtít. Věděl, že nebýt Radka, možná by se v minulosti dočista zničil a dostal se do stavu, odkud není návratu. Ale kdo jiný by měl pomoct, když ne Radek? Neměl jiné kontakty. A jsou přece rodina. Pořád jsou rodina, i když už jenom její zlomek.

Zavolal mu. Zastihl ho udýchaného. Radek na kole zrovna stoupal do dubových lesů nad Černošice. Sem, do cípu Českého krasu, nejstarší Kříž jezdil nejradši, ale aby se sám zastavil za matkou v nedalekém radotínském domově pro seniory, to udělal jen málokdy.

Teď se domluvili, že by za ní jeli společně další týden. Radek chtěl, aby Bořek, když už se mají vidět, přijel rovnou k němu na Strahov, kam ho zároveň pozval na večeři.

„Chci, abys přijel ke mně. Vážně. Chceme tě tady s Lindou přivítat. Sraz až v Radotíně zavrhuju. Prostě… přijeď sem. Dáme si i dobrou večeři. Vždyť ty ještě nevíš, jak dobře Linda vaří. Přišel bys o hodně, brašule, fakt.“

„Ok, tak za mámou pojedeme od tebe,“ řekl nakonec Bořek do telefonu.

Když do vily svého bratra pod Strahovem mířil, jel raději okolo motolské nemocnice a před Vypichem odbočil na

Ladronku. Nerad jezdil hustým provozem po Plzeňské, utopené v údolí a zadušené výfukovými plyny, a zároveň měl na Ladronku nostalgické vzpomínky. Usedlost uprostřed parku bývala v devadesátých letech jakousi křižovatkou středoevropské „do it yourself“ kultury, zásadní zastávkou nebo přestupní stanicí techno travellerů, a Bořek a vlastně i Vilma v tomto squatu prožili několik mejdanů, trvajících až dlouho po rozbřesku. Bořka vždy fascinovalo, že tam nikdy nedocházelo ke střetu odlišných subkultur a bivakovali tam přímo vedle sebe anarchisté, pankáči, technaři a lidé z graffiti scény. Jakási samozřejmá tolerance a respekt, která tak bolestně chyběla na všech běžných, komerčních místech a ve většinových středoproudých kolektivech. Bořek nebyl u násilného vyklízení Ladronky kordonem těžkooděnců, za nimiž se tehdy jako supi hnali novináři, aby pak titulky zpráv místo označily za doupě zfetovaných anarchistů, kteří v neoprávněně obývané budově přechovávají zakázané látky, a dokonce snad i protitankovou zbraň. Tak to v reportáži stálo, pokud si dobře pamatoval.

To místo bylo ve zvláštním kontrastu s honosnými vilami a loftovými byty mezi východním cípem parku a strahovskými stadiony, jež Bořek zrovna míjel. Projel kolem zastávek autobusů a brzy už parkoval u vil, nacházejících se těsně pod petřínským vrchem. Vysoko nad ně čněly betonové ventilační šachty strahovského tunelu.

Radek bydlel v blízkosti stoupající serpentiny v ulici Na Hřebenkách, odkud se dalo vejít do zahrad Kinských. Jediné, co to místo hyzdilo, byl vedlejší objekt, překomplikovaný hotel připomínající několik hroutících se pyramid a pyramidek. Kýčovitý objekt navíc teď vypadal, že je nějakou dobu uzavřený. Nestálo před ním jediné auto. Pár oken už někdo stačil vybít. Bořek vystoupil a pohlédl na vily nad sebou.

„Tady jsem vždycky toužil bydlet. Mít výhled na celou Prahu a park hned vedle, skoro jako zahradu. Jako veřejnou zahradu,“ tak to Radek vždycky říkal.

Řetízek od peněženky Bořkovi zarachotil o dveře auta, jak je zavíral. Upravil se. Na sebe si vzal světlou béžovou košili s horizontálními černými proužky a krátkým rukávem. Kalhoty zvolil černé. Ostatně, doma neměl moc z čeho vybírat. Tato kombinace mu připadala, že alespoň částečně smaže rozdíly mezi ním a Radkem, ač mu na tom zase tolik nezáleželo. Nějak důležité bylo upravit se hlavně kvůli mámě, i když věděl, že ta už to dávno nevnímá.

Venku viděl stát Lindin Range Rover a dodávku firmy, jež se stará o zahrady. Když pohledem přelétl po svahu, spatřil i dvojici mladých dělníků, kteří prováděli úpravy na skalce. Přes plot se nakláněly pronikavě vonící rozkvetlé rododendrony a plaňkami se na zídku nad chodníkem prodíralo psí víno. Už chtěl zmáčknout interkom, ale zaslechl rychlé kroky po schodech. Byla to Linda. Viděl ji mezi mřížemi, a tak mávnul na pozdrav.

„Pojď dál, Bořku, je odemčeno. Oni si často chodí do dodávky pro věci,“ řekla a zastavila se na schodech v místě, kde jí nad hlavou začínalo zastřešení porostlé loubincem. Na sobě měla sportovní funkční tričko a leginy s umazanými koleny. Usoudil, že nejspíš také dělala na zahradě. Proto si ho všimla, když přijel.

Když se pozdravili, zkontroloval nenápadně, jestli jí neroste bříško. Očekával to už dlouho, protože s jeho bratrem žila přes pět let a blížila se jí třicítka. Byla vysoká, hubená, měla hezky tvarované boky a dobře se o sebe starala. Své dlouhé světle hnědé vlasy ukrývala v drdolu a jenom pár jemných pramínků jí z něj vyklouzlo na krk, na němž Bořek spatřil krůpěje potu. Bořkovi vždycky připadalo, že Linda má jaksi typický „umělecký“ výraz, určitě ne jako fotomodelka, spíš jako objekt pro fotografa, milujícího klasický analogový film.

„Radek ještě čeká na call s jedním klientem. Možná už si dokonce volají teď, nevím jistě. Ale jdi ho klidně zkontrolovat nahoru. Sedí u stolu v zimní zahradě. Pamatuješ kudy, viď? Stačí to obejít tady horem,“ ukázala mu a dodala, že se připojí

až na večeři. A jestli se prý třeba nestal vegetariánem, co se neviděli.

„Ne, to ne. Zatím pořád patřím mezi všežravce,“ odpověděl jí a vydal se po kamenných schodech vzhůru. Bořek popravdě vůbec nevěděl, že se trend vegetariánství, či dokonce veganství začíná pomalu rozmáhat, i když na venkovních mejdanech pamatoval pár lidí, co si u obytňáku s oblibou dělali sojové burgery nebo snídali rohlíky s tempehem.

Vyšel nahoru podél vily a spatřil bratra v zimní zahradě. Seděl k němu zády v ratanovém křesílku a rychle psal na laptopu. Bořek lehce zaklepal na sklo. Radek se otočil a kývnul mu, ať jde dál. Bořek si předtím nevšiml, že je jeden panel zahrady odsunutý, a tak přístavbu, částečně skrytou ve stínu, obešel a vstoupil. Z nedalekého pítka odletěly sýkory.

„Brácha, asi za deset minut budu mít pracovní hovor. Počkáš, viď? A vůbec, nejsi tady vlastně nějak moc brzo?“ zeptal se a pohlédl na hodinky.

„Jo, vyjel jsem dřív. Kdyby se to před Prahou náhodou štosovalo u sjezdu k letišti,“ řekl Bořek a vzhlédl k prudce stoupající části zahrady nad domem, odkud bylo z nejvyššího místa vidět na téměř celé hlavní město tak, jak si to Radek vysnil. Vidět byl Vyšehrad i tyčící se rozestavěné mrakodrapy na Pankráci.

„Přijde mi, že jste tady od minula udělali dost úprav, nebo ne?“

„To je Lindy akce. Já jenom platím,“ smál se Radek a nabídl, že se můžou nahoru projít, než se bude muset vrátit před obrazovku. Nalil ještě oběma vodu a vyrazili.

Po cestě zahradními pěšinami vysvětloval, jaké plány se zahradou mají. Důkazem, jak úspěšně práce pokračují, byl i nový altán, který nahradil chátrající skleníky, a jakousi boudu na nářadí po předchozích vlastnících. Bořek uvažoval, kolik už tady celkově musel Radek asi tak utopit, protože před těmi pěti lety, kdy to tu koupil, působilo celé místo zašlým dojmem. Vlastně právě sem se s Lindou sestěhovali poprvé. Ona jako

Vstříc noci

Petr si říkal, jestli mu ten mladý prostitut nenapovídal nějaké bludy. Jestli ho netahal za nos. Přešel rušnou křižovatku, semafory mu svítily do očí. Jejich světlo se rozlévalo po hladkém asfaltu, na kterém brzy spatřil slabý odraz poblikávajících neonových srdcí. Byl před zmíněným klubem.

Night club, entry, bar. From 22 to 05. Zvláštní kontrast s vedlejším hotelem, nad kterým povlávala česká vlajka. Výlohy podniku byly zatemněné, téměř černé. Petr v nich viděl svou siluetu a za sebou projíždějící auta. Někdo zatroubil. Dvojice opilých mužů kolem třicítky vrávoravě přebíhala přes silnici. Zahleděli se na srdce, vábilo je. Něco si německy pověděli a přímo před Petrem vešli dovnitř. Neváhal už ani sekundu. Zachytil těžké vrzající dveře a vstoupil tam rovnou za nimi. Ocitl se v chladné chodbě, odkud vedlo vzhůru asi patnáct schodů. Nad nimi se tyčila postava statného vyhazovače, který diskutoval s roztomilou dívkou za kasou. Ta okamžitě nasadila vábivý pohled, ale v Petrovi vyvolala jenom negativní emoce. Vypadala totiž mnohem východněji. Možná Ruska, možná Ukrajinka. Přesto následoval dvojici německých opilců. Nechtěl to vzdát. O původu vyhazovače si jistý nebyl. Zaplatil vstup a prošel sametovými závěsy. Do uší mu okamžitě vstoupila klidná lounge hudba, do nosu zase až moc velké množství parfému. Převoněné prostory, které maskují zatuchlinu a různé lidské pachy.

Rozhlédl se. Bylo tam téměř prázdno, i když zrcadla za barem a na stropech násobila počet hostů. Na vysokých podpatcích se procházelo několik dívek různé národnosti. Na omšelé pohovce si Petr všiml velmi dobře upraveného muže, který však nedokázal skrývat nadváhu. Působil jako místní

šéf. Vypadal na Rusa. Výrazné lícní kosti, hluboko posazené oči a rozpláclý, hrubý nos. Krk široký jako hlava sama. Všiml si Petra a pozvedl s úsměvem skleničku, jako by mu chtěl říct, aby se tady cítil jako doma. On však ani nehnul brvou.

Okamžitě se ho ujala jedna z dívek. Ucítil její jemný dotyk na předloktí. Pohlédl jí do očí, prohlédl si ji. Čekal, jaký přízvuk zaslechne, ale když promluvila, zněla jako rodilá Češka. Její pátravý výraz mu byl nepříjemný.

„Přines mi jenom pivo. Nic víc nechci,“ řekl jí bez většího zájmu.

„Vážně nic víc nebudeš chtít? Nejsem tady přece jenom já, jestli se ti nelíbím.“

„Máte tady nějakou Balkánku?“

„Záleží na tom?“

„Ano,“ odpověděl jí lehce netrpělivě a rozhlížel se okolo, aniž by jí věnoval víc pozornosti.

„Můžeme přece být, odkud se ti zlíbí. Stačí se poddat fantazii a s tím ti pomůžeme,“ cítil, jak si ho dál prohlíží a čeká, co odpoví.

„To pivo.“

S tichým, rezignovaným povzdechem před něho natáhla ruku, aby jí dal peníze na pití.

„A na co pozveš mě?“ zeptala se ještě.

„Jestli mi budeš normálně odpovídat, tak na co si za mý prachy usmyslíš.“

„Nejsou tady žádný Balkánky, bohužel, jestli tě zajímá pořád jenom tohle, krasavče.“

Pocítil velké zklamání. Ona stále držela nataženou ruku, Flitry jejích šatů Petrovi vrhaly do očí odlesky světel nad barem. Pohlédl jí zpříma do očí, sáhl pro peněženku a podal jí stovku.

„To pivo nech plavat a kup si něco pro sebe,“ řekl tiše, otočil se a odešel.

U východu ho ještě oslovil bodyguard s ruským přízvukem: „Tobě se u nás žádná holka nelíbila? Pochybuju, že sis stačil

prohlídnout všechny. Ale nechci ti do toho kecat. Jsou to tvoje peníze,“ řekl mu téměř posměšně.

„Víš, toužím už dlouho po nějaký balkánský holce, ale váš podnik mi nějak nevyšel vstříc,“ odpověděl mu zpříma Petr a napadlo ho, jestli ho vyhazovač opraví.

„Jo, tak s tím ti nepomůžu, kamaráde.“

Nemělo to smysl. Už odtud chtěl vypadnout. Tady byl špatně. Cítil, že marnil čas. Sice jenom chvíli, ale přece. Chtěl se rozkrájet, chtěl pátrat na více místech najednou, být efektivní. Najít alespoň jednoho z nich. Určitě ho k ostatním dovede. Tihle šmejdi určitě drží spolu. Jsou tady v komunitě. V tom si byl jistý. Teď potřeboval nočním městem dojít přímo do Dlouhé ulice, na druhé místo, o kterém mladý prostitut mluvil. A tak od vyhazovače odvrátil pohled, poklusem seběhl schody a zamířil znovu do vlahé noci. Připadalo mu, že cesta teď trvá nějak dlouho. Mířil dolů Václavákem, cítil na sobě pohledy černých naháněčů, dealerů i přiopilých mladých dívek. V Železné ulici, kde na něho téměř z každé výlohy a hleděly kšiltovky s nápisem Prague, dresy českých fotbalistů i oči znuděných prodavačů laciných suvenýrů s motivy marihuany i tvářemi Putina, téměř najisto zaslechl povědomý jazyk. Srbský jazyk, srbochorvatštinu. Zastavil se a začal se kolem sebe otáčet. Kdo to promluvil? Jeden z těch somráků, co nedaleko od něho klečí u zdi, na dlažbě má položenou kšiltovku s drobáky? Ten elegantní pár v důchodovém věku, jenž pomalu korzuje a drží se za ruce? Nebo se mu to zdálo? Nevěděl, a tak se naposledy otočil a šel dál. Když se dostal na rozcestí v Dlouhé, kterému vévodil vysoký javor, pocítil další zklamání. Opodál blikal maják policejního auta a právě přijížděla odtahovka. Hlavně ne policajti. Nesmí ho tady nikdo legitimovat. V téhle zemi už správně nemá co dělat. Válečný zločinec. Přitom v bývalé Jugoslávii bránil zemi svého přítele. To je ale vděk od domoviny. Petr se musel skrýt, než hlídka odjede. Vyhlédl si nóbl bar na rohu a zmizel dovnitř.

Bylo tam horko. Nedivil se, že většina lidí seděla venku na červeně natřených lavičkách. Zdálo se, že u baru popíjí tým nějakých sportovců. Podle svalnatých postav je odhadoval na hokejisty. Většina byla minimálně o půl hlavy vyšší než Petr. Vklínil se mezi ně a objednal si pivo. Svaly se na něho mačkaly z každé strany, a tak loktem do jednoho z těch nagelovaných mladíků lehce strčil, aby si jasně vymezil svůj prostor. Vůbec si ho nevšimli a dál se spolu bavili. Byl za to rád. Netoužil po žádném kontaktu. Pak popadl orosenou sklenici a přesunul se podnikem k rohovému stolu, odkud velkými okny viděl ven. Majáky mu až sem blikaly do očí a rozehrávaly modravé obrazce na stěnách vyzdobených americkými espézetkami. Až teď si všiml, že část posezení je v tomto podniku vyvedena jako sedadla starého amerického kabrioletu. Na klenutých stropech viděl rozvedenou vzduchotechniku a nechápal, proč není zapnutá.

Popíjel pomalu. Odtahovka nakládala velké SUV a strážníci se spolu vybavovali. Nikdo nikam nespěchal. I na ulicích už začínalo být prázdno. Většina lidí se ze zahrádek a laviček stahovala do klubů a Petr začínal mít dojem, že po návštěvě policie se tady stejně žádná prostitutka asi dlouho neukáže. Všechna noční stvoření zřejmě zalezla zpátky do děr. Nakonec musel posedět skoro hodinu. Odbila půlnoc a on začínal být lehce netrpělivý. Tuto noc už musí přijít nějaký průlom. Praha přece není tak velká. Vyšel před bar a uvědomil si, jak příjemně je venku. Ochladilo se. Možná až sem pronikal vlahý vzduch od Vltavy. V tričku a kraťasech mu začínalo být dokonce trochu chladno. Procházel se po tom rozcestí, ale připadalo mu, že se mu snad všichni vyhýbají. Že odsud všichni odešli, protože je tady nic nečeká. Zkusil alespoň najít ten hodinový hotel, o kterém mu mladý prostitut říkal. Tam si ty Balkánky vodí své kunčafty. Ale kde přesně to je? Hleděl na vývěsky, na cedule nad vchody, ale nikde vůbec nic nebylo. Asijská restaurace, mexické jídlo, rychlé občerstvení, bankomat, luxusní hotel, méně luxusní hotel, galerie, spousta barů a pár

Intermezzo IV

Ticho nad Tuzlou

Přelom srpna a září dával zelenavým svahům v okolí Tuzly až mírně nazlátlou patinu. Způsobila to horka, která všechny traviny spálila do žluta a začala postupně vybarvovat i souvislé pásy křovin. Město bylo ušetřeno většiny běsnění až na květen 1995, kdy bylo zasaženo dělostřeleckou palbou ze strany srbských jednotek, ale to bylo už docela dávno. A tak shora od panoramatické vyhlídky Ilinčica působilo živě. Bělavé věžáky v centru, panelová sídliště a rekreační, pro turisty atraktivní čtvrť kolem slaných jezer. To všechno bylo vidět shora od vyhlídky u rozsáhlého hřbitova, jehož náhrobky stoupaly až nahoru k lesu. Celou scénu hyzdila snad jen spousta odpadků v plevelu u silnice a přeplněný kontejner patřící ke hřbitovu.

Řidič anonymního, tmavě zeleného Volkswagenu Bora právě pozoroval ženu v šátku, která prošla kamennou hřbitovní bránou a snažila se kontejner dál plnit. S hlavou opřenou o opěrku sledoval její marné snažení. Zvadlé květiny a posekaný plevel pak odložila na zem vedle.

Řidič pohlédl do zpětného zrcátka. Prašná, svažující se ulice, nad kterou se nakláněly větve starého ořešáku, však byla prázdná. Zavřel oči. Neklidnější se zdál jeho spolujezdec, muž, který kouřil už několikátou cigaretu, jak dokládaly nedopalky na zemi pod autem. Asi za deset minut si v zrcátku konečně všiml postavy, která scházela podél hřbitova k autu. Byl to další muž. Beze slov si nasedl dozadu a souhlasně kývl.

„Takže je tam jenom jeho auto?“ zeptal se pro jistotu řidič.

„Jo, jenom ten citroen.“

„No tak dobře, jedeme,“ řekl muž za volantem a viděl, jak jeho kolegové vytahují černé kukly a žmoulají je připravené v klíně. Nastartoval a otočil se před hřbitovem tak, až vylekal

ženu u kontejneru. Ta na v prachu se vzdalující volkswagen ještě zahrozila a pak prošla branou zpět na hřbitov. Vůz vystoupal pod les a jiný les, ten plný náhrobků, nechal za sebou. Nejel nijak daleko, nemusel. Stačilo, aby se dostal na křižovatku s rozbitým asfaltem, ponořenou do stínů lesa, odkud bylo za branou vzrostlých akátů vidět do zahrad okrajových stavení této odříznuté periferie Tuzly. Nikde nebyla ani noha. Všichni byli v práci nebo ve škole. To měla trojice mužů dobře zmapované. Věděli přesně, jak to v týdnu v rodinném domě, který se nacházel přímo pod nimi na svažitém pozemku, chodí. Řidič sjel na trávu mezi akáty a zhasl motor. Z boční kapsy vytáhl pistoli a spolujezdec mu podal kuklu. Než si ji nasadil, dlouze se přes čelní sklo zadíval na stavení, vedle něhož parkovalo tmavorudé kombi Citroen. Byl to obyčejný, ve svahu postavený starší domek s přístavkem s vybělenou eternitovou střechou. Měl štěrkové stání pro dvě auta, zakrytou pumpu. Na zahradě stála malá kůlna, a hlavně tam nebyl žádný pes. Nic, co by je mohlo překvapit.

„Tak si pro něj jdeme. Jen ať vědí, že nezapomínáme,“ řekl muž za volantem, natáhl si kuklu a vystoupil z auta následován ostatními. Tiše pozavírali dveře a bez jakéhokoli ostychu vstoupili na zahradu cizího pozemku.

pokračovat?

ju,“ usmál se. „Taky bych šel, ale hlídám,“ ukázal na dvě děcka, která si hrála s plastovými hračkami na prašné zemi.

Petr si z auta vzal batoh a začal stoupat svahem tvořeným šedavou navážkou a zarostlým náletovými křovinami. Brzy se dostal na louky lemované háji vyschlých černých borovic. Pomalu se mu otevíral panoramatický výhled a on očekával, kdy se před ním zjeví zmíněný lom. Míjel kulaté balíky slámy, rozeseté po žlutavých loukách. Všude okolo hlasitě vrzala sarančata a jemu připadalo, že je zase někde na balkánském venkově. A pak v dálce konečně spatřil výběžek těžbou poznamenaného úbočí.

Sestoupil na cestu vedoucí tím směrem. Vypadala jako posypaná vápnem a jemu došlo, že v krajině Českého krasu je vlastně většina podloží tvořená vápencem, který se v těchto lomech těžil či ještě těží.

Došel až k děravému plotu. Mnoho lidí tam prachsprostě vyváželo odpad. V roští se držely pytlíky od sušenek, PET lahve a další nepořádek.

Lom Kosov – vstup zakázán. Skoro jako Kosovo. Jak příznačné, pomyslel si. Sehnul se a podlezl rezivějící pletivo. Pak si svlékl tričko a pověsil ho na batoh. Věděl, že je blízko.

Úzkou pěšinou nad jedním z pater lomu prošel až na špičku výběžku. Jeho úbočí se drolilo ve světlé břidličné pláty, ostré kameny, které by dokázaly proříznout podrážku. A ještě níž, o další tři patra, ve všem tom kontrastu, zjevilo se konečně smaragdově zbarvené jezírko. Působilo v tom všem až nepatřičně. Už se tam chtěl smočit. Potřeboval chladnou vodu. Připadal si za poslední dny sledování celý ulepený, se špínou zažranou ve všech pórech. Začal tedy hledat cestu a brzy se dostal až do nižší úrovně lomu, kudy dříve jezdily nákladní vozy. Dnes už patro zarůstalo nízkými, sytě zelenými borovičkami a náletovými břízami.

U vody bylo jenom málo lidí. Větší skupina omladiny na protilehlém břehu, několik rodin a pár opodál kempujících trampíků s celtami zavěšenými mezi keři. Vzadu na mělčině

dováděly děti. Házely klacky do vody a nechávaly je aportovat dvojicí ohařů.

Petr se svlékl do trenýrek, položil si věci ke sluncem vybělenému úlomku skály a na chvíli si jen tak sedl do téměř černého písku, který v tom místě zastínil rozměrný balvan. Opřel se o něj a rozhlédl se. Potřeboval vychladnout. Až teď mu plně docházelo, že se má po tolika letech setkat s bratrem. Zavřel oči. Slyšel lidi ve vodě. Tichou konverzaci nedaleké skupinky tří dvacetiletých holek. Pak oči otevřel a všiml si, že si ho jedna z nich prohlíží. Byla to drobná černovláska a právě vstala z osušky. Natočila se k němu a on spatřil její kočičí výraz, ostře ohraničené obočí a jemné rty. Po chvíli uhnula pohledem a on fascinovaně pozoroval, jak si hbitě svazuje své dlouhé vlasy rozdělené nad pravým okem nevýraznou pěšinkou. Prohlížel si její vysportované mladé tělo bez výraznějších boků, vyrýsované oblé bříško, a když si ukazováčky zajela pod zadní část bikin, aby si je upravila, ještě jednou se jejich pohledy střetly. Tvářila se zvláštně zranitelně a přitom vyzývavě. Jako by mu ve svém nitru právě podlehla. Petrem projela obrovská touha. Dívka vstoupila do vody a aniž by čekala na své dvě kamarádky, plavala pryč, k protějšímu břehu. Ještě nějakou dobu si v duchu pohrával s různými představam a pak šel do příjemně chladivé vody také. Pustil tu holku z hlavy. Dál si jí už nevšímal. Nechtěl se nechat rozptýlit, nechtěl uhnout ze své cesty.

Když se po dně lomu začaly rozbíhat první stíny, rozhodl se vrátit. Na prostranství před bytovkami už nikoho neviděl. I opravované auto zmizelo. Zaslechl štěrk pod koly a mezi břízami a parkovacím místem z eternitových desek spatřil, jak se ulicí blíží auto. Černý ford, jakého míval Bořek. Pořád mu patří? Je to on? Auto Petrovi zmizelo z dohledu. Slyšel zaklapnout dveře a tak šel pěšinou naproti. Zastavil se na krátké dřevěné lávce vedoucí přes téměř vyschlé, kopřivami zarostlé koryto potoka a čekal. Blížil se k němu muž. Měl černé kraťasy, rozepnutou košili s krátkými rukávy a u boku se mu houpal

řetízek od peněženky. Na jednom rameni měl zavěšený hnědý batoh. Zvedl k postávajícímu cizinci zrak a jejich pohledy se poprvé střetly.

„Bráško?“

„Jo, jsem to já, Bořku.“

„Já… nevěřím svým očím. Zdá se mi to, nebo ne?“

„Nezdá, ty vole! Pojď sem, obejmi mě!“ mávnul na něho Petr, za jehož zády si mezi stromy prorážely cestu paprsky klesajícího slunce. Třepotala se v nich hejna komárů. Dlouze a pevně se objali. Bořek byl naprosto vyvedený z míry. Nepřipravený.

Petr naopak s ledovým klidem řekl jenom prosté: „Máš doma něco k jídlu? Chcípám hlady.“

„No jasně. Pojď. Uděláme si něco k večeři.“

Oba se postavili do kuchyně a Bořek nalil dvě plné sklenice vody.

„Stydím se, že jsem se léta neozval,“ řekl Petr, když se napil. Vzal si sklenici a prošel se po tom malém bytě, kde viděl kolem gramofonu několik rozložených obalů od vinylů a na ko-

modě naskládané podobně velké krabice od pizzy.

„Jak jsi tady dlouho? A jak jsi mě vůbec našel? Tolikrát jsem ti psal, ale nikdy nepřišla odpověď,“ říkal Bořek zprvu lehce vyčítavě. Dlouho byl zaskočený. Překvapený. Čekal snad minuty na odpověď a během nich začal vyndavat suroviny z lednice.

„To Marika. Ona mi řekla, kde tě hledat.“

„Cože? To jako fakt?“

„Jo. No já nevěděl za kým jiným jít.“

„Prostě jsi mohl napsat rovnou mě. Mohli jsme se domluvit a něco naplánovat. Vážně bych byl rád alespoň za jednu tvoji odpověď na všechny moje maily za ty roky.“

„Víš Bořku, upřímně. Já původně neměl vůbec v plánu sem přijet. Neber to špatně. Prostě musím něco vyřešit, někoho najít v Praze, a pak zase rychle zmizím. Neměl bych tu vůbec bejt. Fízlové by mě okamžitě stíhali, že jsem se v cizině dopouštěl nezákonný činnosti. To by byla odměna za to, že jsem

bosňákům pomáhal, co? Kriminál jako vděk… Takhle by to dopadlo. Proto se nesmím moc ukazovat a zdržet se dýl, než to bude nutný. Nechtěl jsem tě ničemu vystavit.“

„Takže tu nejsi s rodinou?“ ptal se Bořek.

„Ne, ne. Vůbec s nikým,“ zavrtěl hlavou a změnil téma: „Hele, pojď radši vykoumat nějakej ten žvanec. Pak bude chvíle pokecat, ne? Až se setmí, budu muset zase vyrazit.“

Opekli si tousty a Bořek je bohatě obložil zeleninou. Petr si pak ještě na pánvi udělal volské oko a lehce ho osolil. Bavili se u jídla a probírali se postupně všemi roky, kdy se neviděli.

„Když má člověk rodinu, časem ho to izoluje,“ uzavřel potom Petr téma, které nechtěl probírat. Také Bořek se usilovně vyhýbal konverzaci o tom, co ho potkalo.

„Měl jsem jenom nějaký problémy přenést se přes to všechno. Bylo to těžký se vyrovnat se s tím, že občas potkáváš vlastní dceru ve městě. Vidíš, jak je každým rokem dospělejší a jste si stále vzdálenější. Nejeví o tebe ani špetku zájmu. Nenávidí tě. Naočkovaná od manipulativní matky. Měl jsem se radši odstěhovat úplně mimo Beroun. Teď to vím jistě. Ale co naděláš, je to minulost,“ shrnul to Bořek.

„A jak se má tvoje rodina? Kluci rostou… Kolik jim už je? Šest a osm?“

„Osm a devět. Vlastně skoro deset. Simonce už bude dvacet, co? Určitě už má řidičák.“

„Kdo ví, jestli už není pryč od matky. Neviděl jsi ji, když jsi šel za Marikou?“

„Viděl jsem jen nějakýho Mariky nabíječe, co mi otevřel.“

„Hm, hm, škoda. I když…,“ povzdychl si, „vlastně je to možná lepší zůstat v nevědomosti a netrápit se.“

„No, to jsem ti chtěl říct. Právě, že působíš nějak ztrhaně, Bořku. Nebo se pletu?“ zeptal se Petr a pohlédl bratrovi zpříma do očí. Jeho upřímnost a strohá věcnost, kterou si vypracoval během válečného konfliktu, dělala Bořkovi dost velké problémy.

„A jak se jmenuje?“

„Vilma…“

Seděli spolu venku až do úplného setmění. Přišla tropická noc a panovalo naprosté bezvětří. Nad kolejemi zůstávalo železité dusno. Pomalu přišel čas se rozloučit. Oba však věděli, že se do toho nechce ani jednomu z nich.

Bořek se zhluboka nadechl: „Radek bude mít narozeninovou oslavu. Teď o víkendu. Co kdybys přišel? Aspoň na chvíli, když už jsi v Praze.“

„Kde vůbec žije? V tý vile, co si koupil, jak jsi mi nějak naposled psal? A má už děti, nebo pořád střídá luxusní milenky?“

„Vždyť nikdy ženský nestřídal.“

„Možná mi to tak připadalo. Ten jeho životní styl, po kterým vždycky prahnul… Tam to patří k věci, obklopit se různejma štětkama, nebo ne?“ smál se Petr téměř pohrdavě.

„Bydlí teda tam pod Strahovem?“ zeptal se potom vážněji.

„Jo, jo, pěkně to tam předělali a upravili hodně rozlehlou svažitou zahradu. Jediný, co to tam hyzdí, je taková divná opuštěná stavba vedle, co vypadá jako hroutící se pyramida.

Ale jinak je to skvělý místo. Hned vedle je vstup do Kinského zahrady. A děti? Ty Radek s Lindou nemají. Ale podle mě to nebude dlouho trvat. Oba taky stárnou,“ dodal trochu melancholicky.

„Přijdeš na tu oslavu? Udělalo by to radost nejen mě. Radek na všechno už stejně zapomněl, vážně. Starej spor s nejmladším bráchou je to poslední, co by řešil. Ptal se po tobě, několikrát.“

„No to si nejsem jistej,“ ušklíbl se Petr a dodal: „hele, ještě bych rád pokecal, ale budu muset vyrazit, Bořku.“

„Dobře, tak pojďme. Doprovodím tě k autu.“

Rozloučili se dlouhým objetím. Petr pak Bořkovi stiskl ruku, poplácal ho rázně po zádech a jak nečekaně se objevil, tak i zmizel. Bořek najednou stál na ulici sám. Mísily se v něm zvláštní pocity. Vůbec však netušil, jakou roli se jeho nejmladší bratr ještě rozhodne sehrát. Kvůli němu samotnému.

Kapitola 17

Už je blízko P

etra to táhlo zpátky do Hlubočep. Před Zličínem odbočil na Pražský okruh. Město před ním se pomalu začínalo hroužit do noci. Z dálky zářilo osvětlení nad parkovišti nové nákupní zóny. Nad sebou viděl poblikávat klesající letadla, stáčející se na nedaleké letiště. Provoz byl nečekaně řídký, i když klesal k Barrandovskému mostu, kde bývala většinou zácpa. Věděl to velmi dobře, když v posledních dnech přímo tam, v blízkosti té rušné dopravní tepny, strávil tolik hodin. A teď se tam vracel.

Projel kolem zastávky Lihovar, překonal železniční trať, a když se silnice narovnala, aby ho vedla dál kolem zlíchovského kostela, spatřil v dálce před sebou světla. Čtyři světla. Žádné jiné auto. V tom si uvědomil, který model vozu se k němu blíží. Je to ten mercedes. Ale nemůže to být shoda? Jezdí jich po městě přece dost. Mají je třeba někteří taxikáři.

Vyřadil na neutrál a pomalu dojížděl do místa, kde by se případně mohl snadno otočit. Končil tam chodník vedoucí od kostela a navazoval na semaforem ovládaný přechod pro chodce. Mercedes ho měl za okamžik minout. Ať je černý, no tak… Petr si uvědomil, jak je napnutý. Po setkání s Bořkem se cítil uvolněně, ale teď mu v krvi začínal kolovat adrenalin. Přichází nová šance na sledování? Pojeď…

Mercedes ho minul. Ploužil se rozvážně ulicí a uvnitř seděl jediný člověk. Ale hlavně, byl černý. A Petr navíc rozpoznal SPZ. Nebylo nad čím se rozmýšlet. Nechal limuzínu poodjet, stočil kola do plného rejdu a najel na obrubník. Manévr nevyšel zcela přesně a on nechtěl riskovat, že škrtne pouliční lampu předním nárazníkem. Rychle zacouval, pak zařadil jedničku a konečně vyrazil vpřed. Teď už ho nesmí ztratit! Znovu už ne.

Srb tentokrát projel centrem města bez zastavení. Pokračoval po magistrále kolem hlavního nádraží a Petr začínal nabývat přesvědčení, že přijde další průlom. A najednou se rozblikalo pravé směrové světlo. Blik, blik, blik. Jeho mozek jel na plné obrátky. Byl připravený na cokoli.

Sjeli na Rohanské nábřeží a sevřely je nově vybudované prosklené budovy, které střídalo staveniště plné obrysů věžových jeřábů. Hleděly shora jako přízraky. Srb klidným tempem pokračoval dál. Novou výstavbu zatím vystřídala stará, jaksi zvláštně omšelá a nevlídná. A pak, jako by vjížděl do zcela jiné krajiny, do nového světa. Nepoznával nic. Vlastně skoro všechno chybělo. Projíždí snad válečnou zónou bývalé Jugoslávie? Skoro mu to tak připadalo. Devastace. Do noci upadala zoufale vyhlížející pláň, z níž se sem tam vypínala halda suti, trosky stěn utopených v pestrobarevných graffiti. Co se to tady probůh stalo? Petr netušil, že se tu Karlínem v roce 2002 prohnala ničivá povodeň a urychlila osud mnoha zdejších areálů. Velká voda tenkrát zaplavila celou čtvrť, i stanice metra. Gejzíry vody tryskaly z kanalizace. Podmáčené stěny se hroutily.

Proč mercedes jede zrovna sem?

Podíval se na hodiny. Blížila se půl desátá. Raději ještě zpomalil. Silnice zde byly už skoro prázdné. Projížděli okolo mnoha zaparkovaných pracovních vozů. Přestával mít přehled, kde se nachází. Palmovka? Libeň? V dálce přes prázdnou pláň viděl projíždět tramvaje. Rozhlížel se. A v tu chvíli mu padla červená. Na poslední chvíli zašlápl brzdu a téměř vjel do křižovatky. Mercedes se pomalu vzdaloval. Praštil do volantu. Projela jím vlna vzteku a frustrace. Měl sto chutí křižovatkou projet. Zrovna se však objevilo několik aut a křížilo onu zanedbanou, notně zaprášenou silnici. Natahoval se nad volant a sledoval stále se vzdalující limuzínu. Srb však najednou zcela nečekaně, bez vyhozené směrovky odbočil doprava a zmizel za stromy. Sledovat ho jenom o trochu méně pozorně, zmizel by mu. Vůz se však znovu objevil, tedy spíše jeho přední

světla, která ozařovala několik zaparkovaných aut a opadanou omítku jakési cihlové budovy. Nebylo to daleko od křižovatky, kde Petr právě čekal na zelenou. A ta konečně padla. Když přijel na místo, kde mercedes naposledy viděl, bylo auto pryč. Nemusel však hledat dlouho. Zjistil, že zaparkoval v areálu, který obklopovala mohutná jednopatrová budova a staré haly s plechovými střechami, světlíky a velkými prosklenými vraty. Těsně vedle vjezdu byly vedle sebe vyskládané tři pracovní buňky, z nichž se loupal bílý nátěr. Petr si celý objekt prohlížel a zhasl světla. Po tmě přejel až na konec slepé ulice, kde byla vrátnice do jakési továrny. Vysoko nad střechy viděl stoupat obrysy dvou komínů. Stále však vůbec netušil, kde se nachází. Co je tohle za adresu?

Tiše vystoupil. Zaklapl dveře, zamknul a šel podél zdi zpět směrem k areálu, kde Srb zaparkoval. Z trávy a vysokého plevelu u cesty slyšel sarančata, jako by byl mimo město. Mírný vítr sem vál z nedaleké pláně a přinášel prach společně s jakýmsi pachem stařiny. Je tohle ještě vůbec Praha? Co se tu asi mohlo stát? Zadíval se nahoru do oken. V horním patře se skoro všude svítilo. Budova vypadala jako ubytovna. Až do této chvíle na nádvoří svítilo automatické světlo, ale nyní zhaslo. Všude bylo ticho. Nevěděl, co číhá uvnitř, v areálu, ale nejradši by tam vnikl a obrátil všechno vzhůru nohama. Vyhnal by je z děr jako krysař. Rozsekal by to tam na maděru, ale… to důležité má vlastně dosud ukryté na hotelu, napadlo ho. Možná se však blíží chvíle…

Prošel se po ulici a trochu vychladnul. Až teď viděl, že nahoře na kopci je vidět silueta nasvíceného Vítkova. Musí tedy být někde dole v Libni, blízko u řeky. Tady to všechno skončí, na tomhle ubohém místě? Tady se všichni scházejí? Zlost v něm znovu téměř vyhrála, ale uklidnil se a vrátil se k autu. Vzal si z kapsy ve dveřích dalekohled a rozhodl se, že po jednom odstaveném autě vyleze na zeď a z ní se přehoupne na vedení potrubí a dál na střechy hal, odkud by mohlo být vidět

Test

Bořek čekal v nástrojárně. Pozoroval průzorem obráběcího stroje, jak kolem frézy tryská bělavá chladicí kapalina, létají špony a pečlivě nastavený program přesně vede ostré, tvrdé břity obráběným materiálem. Seřizovač z jeho směny se vybavoval s jedním z nástrojařů, který mu cosi ukazoval v čerstvém vydání novin. Seděli spolu u stolu vedle mašiny a dělali, jako by na ně žádná práce nečekala. Dali by se takhle přemístit klidně do hospody a vypadali by stejně.

„Bořku už jdu, už jdu… Ono se stejně nic neposere,“ řekl seřizovač, lehce prošedivělý muž s čistě oholenou hranatou tváří a orlím nosem.

Nástrojař se tomu zasmál: „Bez tebe by to tady mohli zavřít!“

Byl teprve začátek nového týdne, odpolední směna. Jen co Bořek začal dělat na operaci, kam ho po hned druhé hodině odpolední přiřadili, setkal se s problémy, které sám nemohl vyřešit. Potřeboval seřizovače. Řezačka malých plastových dílů vytvářela nehezké otřepy a materiál se u řezu deformoval. Očividně bylo potřeba vyměnit nůž připevněný na několik šroubků, který byl už hodně tupý.

Zřejmě se to dělo už na ranní šichtě, ale seřizovač to na konci směny nechtěl řešit. Proč si přidělávat starosti a riskovat zdržení v práci. Jen ať si to vyžerou ti další. Bořek nepochyboval, že i několik vyrobených dílů z ranní směny bude na vyhození, ale jestli na operaci dělal někdo, kdo je s organizátorem směny nebo s kontrolory zadobře, určitě se to zamete pod koberec nebo bude tendence svést to až na Bořka. Na snadno zastupitelného agenturního pracovníka. Ostatně, nebylo by to poprvé.

Vyšel se seřizovačem z nástrojárny a ten si ledabyle oblékl bílý plášť, když vstoupili do haly.

„Vysrali se na to při ranní šichtě, co?“ řekl seřizovač a šel si ke svému ponku pro kufřík s nářadím. Jak procházeli halou a rozdělili se, Bořek viděl, že je od svého stolu pozoruje Oskar Vokáč. Natahoval krk a určitě přemýšlel, proč se Bořek promenuje po hale namísto toho, aby byl na svém pracovišti. On však nemohl za to, že musel seřizovače dlouho hledat. Zanedlouho už pozoroval, jak mu seřizovač stroj opravuje.

„Hele, já ten nůž nemám náhradní, takže se to musí dát nabrousit. Budeš muset čekat. Pochybuju, že ti Vokáč najde něco jinýho,“ svěřil se mu, když si vyndaný plátek nože prohlédl.

„Jak dlouho to tak bude trvat?“

„Jo, to já nevím. Viděl jsi sám to vražedný tempo v nástrojárně.“

Bořek se jenom pousmál. Sedl si na otočnou stoličku a pootočil se, aby viděl, co se kolem něho děje. Všichni měli hlavy skloněné ke své práci. Byl slyšet ruch strojů a pofukování stlačeného vzduchu, proudícího hadičkami automatizační techniky na výrobních linkách. Na druhé straně haly viděl skladníka Filipa Eliáše, jak na elektrický paleťák nakládá prázdné plastové bedny. Seřizovač odešel s nožem do nástrojárny a neuplynula ani minuta a k Bořkovi důležitě přišel Oskar Vokáč, zvědavý, co se děje. Proč Kříž nepracuje jako všichni ostatní.

„Co je?“ zeptal se stroze a hodil hlavou ke stroji.

„Tupý nůž.“

„Už zase? Zajímavý, že takhle na začátku směny. Normálně to seřizovač na konci směny kontroluje. Nedal jsi tam něco špatně, že by se ten nůž mohl vylomit?“ zeptal se skoro posměšně a dodal: „Pojď se zatím podívat do těch krabic s vyrobenými kusy po ranní směně. Podíváme se, jestli to dělalo už jim.“

Bořkovi připadalo, že ho Vokáč chce nachytat. Že má ten svůj den, kdy si chce dokazovat vlastní důležitost, rozhodnost a užívat si možnost po někom se trochu povozit. Jasně mu to došlo hned při další Vokáčově větě, kdy spolu otevřeli horní dvě krabice.

„Viděl jsem tě chodit po oddělení po začátku směny. Víš, že by z toho mohl být průser? Kdyby tě nedej bože srazil skladník s vysokozdvihem nebo ses připlet k něčemu jinýmu. Já bych to pak musel vysvětlovat. Chápu, hledal jsi seřizovače, co? Správně bys měl ale počkat, až ho uvidíš na pracovišti. Znáš to. Firemní předpisy. Nemusí se nám líbit, ale prostě takový jsou,“ říkal Vokáč a prohlížel si první plastové výlisky.

Bořek se tomu musel pousmát. Tenhle chlap měl jít raději dirigovat děti do školky. Úplně viděl, jak se v tom vyžívá, jak ho tyhle proslovy neskutečně baví.

„Tak jsi v tom opravdu nevinně. Tady už je to taky špatný. Otřepy jako kráva! Se z nich poseru. Naděláš to množství, až to Fanda opraví? Zdá se, že posrali akorát tyhle dvě patra v bedýnce. Předtim to bylo dobrý,“ ukazoval Bořkovi výrobky.

Pak se lehce teatrálně zamyslel, hodil pokažený výrobek do vedlejší krabice na zmetky a ukázal za sebe palcem: „Jo, a abych nezapomněl, proč jsem taky přišel. V půl čtvrtý se máš dostavit nahoru do třetí zasedačky. Nevím, co ti chtěj. Máš tu dost práce, tak se tam snad nezdržíš dlouho.“

Bořek se na chvíli zamyslel nad tím paradoxem, kterých však bylo v téhle firmě bezpočet. Na jednu stranu neměl při pracovní době chodit po oddělení, aby se něco nepřihodilo, ale na stranu druhou měl jít uprostřed směny přes celou halu, rovnou přes několik oddělení a vyhrazených pásů, kde projížděly vysokozdvižné vozíky a elektrické paleťáky, až do administrativní části firmy. A to bylo v pořádku.

„Jo, dík za info,“ řekl pak a začal třídit zmetky.

Ani do půl čtvrté mu seřizovač stroj neopravil. Sebral se tedy a vyrazil vstříc místům, kde bílé pláště nejsou potřeba a nahrazují je košile, kravaty a drahé parfémy.

Většina lidí odtamtud právě odcházela. Procházeli kolem Bořka a málokdo pozdravil. Přátelsky se spolu bavili a on pro ně byl téměř jako vzduch. Alespoň tak mu to vždycky připadalo, když se jako dělník střetnul s managementem společnosti.

Sundal si plášť a prošel kolem velkého proskleného open spacu na konci uličky. Zmíněná zasedací místnost, ta nejmenší ve firmě, pouze se čtyřmi židlemi, byla téměř na samém konci, naproti toaletám. Bořek pohlédl do klimatizovaných kanceláří. Část lidí, kteří ještě neodešli, už vypínala monitory, někdo byl dosud zabrán do práce. Ve větší zasedací místnosti bylo očividně plno a on za zataženými žaluziemi viděl jenom obrysy sedících postav. Sklo tlumilo hovory.

Upravil se a přišel ke dveřím zasedací místnosti. Už tam seděla jedna žena a čekala na něj. Nikdy předtím ji neviděl. Anebo ano? Nebyl si jistý. Zaklepal na pootevřené dveře. Když žena zvedla oči od telefonu a podívala se na něj, došlo mu, že ji už viděl. Zdálky mu předtím připadala trochu mladší, ale bylo jí ke čtyřiceti, možná jako Vilmě. Ochotně vstala, upravila si kostýmek a vykročila mu naproti s nataženou rukou, na níž zahlédl luxusní třpytivý náramek. Pak se jí zahleděl do poměrně pohledné oblé tváře a byl si stoprocentně jistý. Byla to ona. Tehdy na terase u Pavla Mičky. V golfovém resortu. Byla tam s tím druhým mužem, který se s Mičkou tak zapáleně bavil. Ale co chce tady? Co chce jemu? Bořek si uvědomil, že se na ni lehce mračí. Probral se, donutil přívětivě se usmát. Věděl však, že z něho bezpochyby vyzařuje převažující odtažitost.

Podali si ruce a ona ho vyzvala, ať si sedne. I když k nim oknem přicházelo jasné světlo, rozhodla se rozsvítit. Pak přešla k prosklené stěně a lehce přivřela vertikální žaluzie. Nechápal to. Proč tolik světla? Proč to soukromí? Není přece na vyšetření u doktora. A najednou, jako by mu něco došlo. Neblahá představa. Přesto dávala jako jediná smysl.

„Pane Kříži, ještě jsme neměli možnost se poznat. Já se jmenuji Vyštejnová. Jednám zde za pracovní agenturu, která vás v současnosti zaměstnává. Možná jste už slyšel, jak