„Byly asi čtyři hodiny ráno,“ tak zřejmě začínal.
Později, při některé z ojedinělých příležitostí, při nichž dával k lepšímu příběh, který zažil. Nebyl moc dobrý vypravěč. Dříve byl dobrý horník. A když odešel do důchodu, koupil si rybářský prut. Ne že by měl chytání ryb v oblibě nebo je rád jedl. Ale líbilo se mu všechno, co k rybaření patřilo. Byl v přírodě. Sám. Vychutnával si ticho a samotu a nikdo si nestěžoval, když si občas nacpal dýmku tabákem.
Večer, když snědl oba chleby s máslem, co mu manželka namazala na výlet, se většinou ještě chvíli díval na jezero. Než zapadlo slunce, složil stoličku a šel si lehnout do malého stanu, který si postavil na břehu jezera. V dálce slyšel hučení vodopádu a dunění, s jakým na druhém břehu masa vody dopadala na hladinu jezera. Ten zvuk ho uklidňoval, usínal při něm rychleji než při manželčině chrápání.
Oné noci, kdy se odehrála nejneuvěřitelnější událost v jeho životě, se probudil kolem čtvrté hodiny ráno. Ze spánku ho vytrhl nevysvětlitelný neklid. S povzdechem se vyhrabal ze spacího pytle, natáhl si silný pulovr
z ovčí vlny a vylezl ze stanu. Když už je vzhůru, může si také sednout na stoličku a pozorovat jezero. Bledé měsíční světlo se tajuplně lesklo na černé noční vodě.
S úsměvem pozoroval hru tmy a jiskření a pak se to stalo. Povrch jezera hladký jako zrcadlo prořízla ostrá hrana. Šedá a rozeklaná jako hřeben hory. Výstupek pod ní se rychle zvětšoval.
Žralok! prolétlo mu hlavou. Ale žraloci nežijí v jezerech. Žraloci žijí v moři.
Muž strnule seděl a pozoroval, jak se výstupek opět zmenšuje a mizí v jezeru.
Na okamžik měl pocit, jako kdyby do něj uhodil hrom. Pak vyskočil, spěchal do stanu a hledal mobil, který mu manželka a děti vnutily. Trvaly na tom, aby si tu věcičku vzal s sebou, když jel sám přes noc k jezeru,
aby byl dosažitelný. A vnuk mu ukázal, jak se s tím fotografuje. Kdo si tohle k čertu vymyslel? Fotografovat telefonem! To je jako vymyslet tenisovou raketu, na které by bylo možné smažit vajíčka. Nedokázal ani spočítat, kolikrát si vyfotil ucho, když se pokoušel zatelefonovat manželce.
Teď v ruce svíral mobil a byl připravený vyfotografovat to, co se prve z jezera vynořilo, pokud se to ukáže ještě jednou. Dlouho se nic nedělo. Ale jestli měl muž něčeho nazbyt, pak to byla trpělivost.
Trvalo skoro celou věčnost, než se na hladině opět objevil ostrý výstupek. Pak ještě jeden a ještě jeden a ještě další. Napočítal jich jedenáct. Vypadalo to, jako kdyby za sebou v dokonale vyrovnané řadě plavalo jedenáct žraloků.
Vycvičení cirkusoví žraloci, blesklo mu hlavou a bylo to ještě nepravděpodobnější než jeden žralok, který se nějakým způsobem zatoulal do sladkovodního jezera.
Roztřesenou rukou pořídil muž ještě několik snímků, než výčnělky zase zmizely pod vodou.
Pokud to nejsou ploutve jedenácti žraloků, ale všechny patří k tělu jednoho zvířete, pak tedy musí být obrovské, pomyslel si. A poprvé ucítil, že samota a ticho, které ho obklopují, už nejsou poklidné, nýbrž hrozivé.
Několik týdnů poté, co rybář na hladině objevil záhadné ostré výčnělky, vlekla se nestvůra s hřebenem hrotů na hřbetě po bahnitém dně Arundelského jezera, až se dobelhala na břeh.
Zastavila se na úzkém pruhu země mezi jezerem a lesem, bez hnutí tam stála a potůčky vody jí stékaly mezi šupinami porostlými vodními řasami. Byla hluboká noc. Slyšela houkat sýčka a vycítila pouta několika zvířat neslyšně se plížících lesním podrostem. Byli to lovci hledající kořist.
Pátrala dál. Po chvíli se uklidnila, když zjistila, že ten nejnebezpečnější lovec tu dnes v noci není. Široko daleko nevycítila žádného člověka.
Dračí dáma si protáhla nohy, pěkně jednu po druhé, roztáhla křídla a několikrát jimi mávla ve vzduchu, než je opět složila na zádech. Popošla o několik kroků blíž k lesu. Tlapy opatřené přísavkami velkými jako talíře se bořily do bahnitého břehu. S mlaskavým zvukem je
vytahovala a zanechávala za sebou otisky nohou, které vypadaly jako stopy obrovské žáby.
Když došla k prvním stromům, které jako němí strážcové ochraňovaly les, začala si o kmeny obrušovat paroží. Bylo tak obrostlé řasami, že to vypadalo, jako kdyby přes ně někdo hodil děravé zelené prostěradlo.
Když je očistila od nejhoršího, nemotorně prošla mezi stromy do lesa. Měla pocit, jako by měla tělo z kamene.
Když o tom tak přemýšlela, ještě před nedávnem tomu tak i bylo. Vzpomínky se pomalu vracely. Vynořovaly se jako trosky, které kalnou vodou stoupají nahoru, ale pak opět klesají.
Byl tu ten tichý, jedovatý hlas zaříkávačky, která nebyla její jezdkyně. A také boj bok po boku s ostatními jejího rodu, s nefritovými draky. Vzpomněla si na smrt nefritového draka, na němž jela zaříkávačka a kterého probodl roh jednoho z tvrdohlavů. Potom nadešel večer, kdy se museli rozloučit se svými jezdci, a nakonec zkameněli.
Jen jejich srdce se v kámen neproměnila. Bila dál. Roky, desetiletí, možná dokonce staletí? Nedokázala to odhadnout.
Nefritová dračice zacházela stále hlouběji do lesa. Podle toho, jaký měla hlad a jak jí kručelo v břiše, musela v kamenné podobě strávit opravdu staletí.
Trávu a zlato, proběhlo jí hlavou. Chci trávu a zlato.
Tráva nebyla problém, rostla mezi stromy a obdivuhodně šikovně ji dokázala obrovskou tlamou vytrhávat ze země. Zlato však bylo mnohem vzácnější než tráva.
Přežvykovala a zvedla hlavu, nasávala nozdrami noční vzduch a pokoušela se zachytit pach zlata. Kdesi v dálce se jí podařilo objevit slabou třpytivou stopu. Postavila se na zadní nohy, až její obrovská hlava přesahovala vrcholky stromů, a vdechovala onu vůni. Otočila hlavu a zadívala se přes západní část lesa na druhou stranu nočního jezera. Tam, na pahorku, se tyčil hrad.
Jeskyně lidské smečky. Odtamtud vanul pach zlata.
Spustila se na všechny čtyři a stromy kolem ní se zachvěly jako při zemětřesení. Rozhodla se, že letět k tomu hradu by bylo příliš nebezpečné. Nevěděla, zda lidé uvnitř jsou drakům přátelsky naklonění. Pravděpodobně spíše ne. Vždyť ani nevěděla, jestli kromě ní vůbec ještě nějací draci jsou. Nějaký čas se bude skrývat v lese, aby nabyla sílu.
Její potřeba zlata bude muset počkat.
Ve tmě se ozvalo bzučení. Jednou, po druhé. Za chvilku po třetí.
Henry vydal zvuk podobný chrčení umírajícího kance. Napůl zasténání, napůl zachrochtání. Sáhl po svítícím mobilu na nočním stolku a unaveně se podíval na displej.
Arthur volá Kometu: Prosím, hlaste se. Přepínám.
Mobil vzápětí zabručel znovu a objevila se zpráva od Timothyho: Nehráblo ti? Je 5:45!!!
Arthur volá Kometu: Rozumím. Potvrzuji. 5:45. Přepínám.
Timothy: Co k čertu chceš?? A přestaň s tou blbostí rozumím a přepínám.
Arthur: Rozumím!
Timothy: Já tě zabiju! Jakmile budeme zase na Sedmi ohních, řeknu Krvekrálovi, aby tě ugriloval. Hezky pomalu. A aby začal s prsty. Pěkně jeden po druhém. Abys už nikdy nemohl psát zprávy!!!
Henry byl ještě stále k smrti unavený, přesto se zasmál. Edward jim všem na začátku prázdnin věnoval smartphone.
„Není to kdo ví co,“ poznamenal. „Ale budeme moct zůstat přes prázdniny v kontaktu. Pro případy nutnosti, kdyby se něco stalo.“
V následujících týdnech, které trávili u svých rodin, a ne na Sedmi ohních, se však nic světoborného nestalo. Přesto jim Arthur dokázal denně, někdy dokonce každou hodinu psát.
Henry se vskrytu radoval z kamarádovy psavosti. Třebaže bylo hezké trávit čas doma s maminkou, chyběli mu jeho noví přátelé, draci a i někteří učitelé ze Sedmi ohňů.
Mobil znovu zabzučel. Vypadalo to, že na Arthura Timothyho výhrůžky nezapůsobily.
Arthur Kometě: PAN!!! Máme problém.
Edward: Dobré ráno, pánové. Vidím, že v naší skupině už je zase docela živo.
Timothy: Ach, pán už je také vzhůru? @Arthurovi: A co to meleš o Violetině drakovi? Vlezl ti snad do postele? Dobře ti tak.
Arthur: Stoprocentní nesouhlas. PAN je pojem z jazyka telegrafistů a znamená, že nastal problém… Konec.
Z Henryho tváře zmizel úsměv, když se zadíval na malý displej. Arthur poslal do skupiny fotku. Henry měl doma velmi slabou wifi, a tak chvíli trvalo, než se z rozmlžené barevné skvrny vyloupla fotografie, i když stejně nebyla moc ostrá. Kromě toho špatně osvícená, tmavá a zřejmě pořízená někým rozrušeným. Přesto Henry okamžitě věděl, kde byla pořízená a co na té fotce je.
Timothy: A do pr…
Edward: Je to to, co si myslím, že to je?
Arthur: Myslím, že ano. Přepínám.
Henry: Odkud máš tu fotku?
Za chvilku se ve skupině objevila další Arthurova zpráva.
Arthur: Narazil jsem na netu na stránku, kde se diskutuje o konspiračních teoriích, mimozemšťanech, přistání na Měsíci a monstrech. Devadesát devět procent z toho, co se tam objevuje, je nesmysl, ale u téhle zprávy jsem se zarazil. Fotografii dal na stránku nějaký kluk ze Sussexu. Napsal k tomu, že ji vyfotografoval jeho dědeček při svém rybářském výletu k Arundelskému jezeru. Přepínám.
Timothy: To je zlé.
Edward: Musíme informovat mistry.
Henry: Můj bratranec Charles k nám přijde ráno na snídani. Ukážu mu to. Bude vědět, co dělat.
Ještě chvíli o fotce diskutovali. Jestli je pravá, nebo jestli si někdo hloupě zažertoval. Jako s fotografiemi lochnesské příšery, které, jak se později odhalilo, byly podvrhy.
Byli však zajedno, že tohle nemůže být náhoda. Téměř s jistotou je na obrázku drak. Nefritový drak.
Henry si vzpomněl, jak klesl na dno Arundelského jezera a skoro se utopil. Krátce předtím, než ztratil vědomí, narazil na něco, o čem si pomyslel, že je to zkamenělá větev. Ale pravděpodobně to bylo mnohem
větší než větev, totiž rozvětvené paroží nefritového
draka. Poslední, co Henry viděl, byla otevírající se škvíra. A v ní zlatavý kruh rozdělený úzkým srpkem na dvě
poloviny: oko probouzejícího se nefritového draka!
Henry slíbil ostatním, že se ohlásí, jakmile si promluví s bratrancem. Rozloučil se ve skupině a klesl na polštář. Myšlenky se mu roztočily jako kolotoč a stále znovu se vracely k onomu dni u Arundelského jezera.
V létě tu vzpomínku zastrčil do nejzazšího kouta své mysli. Teď se mu ale vrátila v plné síle.
Dobré ráno, mami,“ zamumlal Henry, když se v pozdním ránu bosý a ještě v pyžamových kalhotách a tričku na spaní vploužil do malé kuchyně.
Henryho matka stála u sporáku, postavila na něj konvici s vodou na čaj a otočila se k Henrymu. V jejím pohledu se mísil údiv s hrdostí. „Ty jsi na Sedmi ohních tak vyrostl a dospěl,“ zašeptala. „Čím dál víc se podobáš svému tátovi.“
Henry si sedl na rohovou lavici a sáhl po jednom z bochánků, které ležely v košíku na stole.
„Henry,“ pokárala ho matka. „Za chvíli přece přijde Charles na snídani.“
„Jenom jeden,“ zaprosil Henry a máma si povzdychla. Henry rychle ulomil kousek sladkého bochánku a lžičkou si na ještě horký kousek naložil trochu pomerančové marmelády. „Dobrota,“ liboval si s plnými ústy.
Máma mu podala šálek čaje a sedla si k němu. „Léto uteklo moc rychle,“ povzdychla si. „Zbývá necelý týden a zase tě budu muset nechat odejít.“
Henry se vyhnul jejímu pohledu. Jemu léto připadalo dlouhé. Čas s mámou si hodně užíval, ale zároveň se nemohl dočkat, až konečně zase uvidí kamarády na
Sedmi ohních. Aspoň že se mu občas podařilo navázat pouto se svým drakem Fénixem. Na tak velkou vzdálenost mu to připomínalo příjem vysílačky s velmi slabým signálem. Slyšel hodně rušivého šumu, pak několik srozumitelných útržků vět a nakonec zase ticho. Ale stačilo to, aby se navzájem ujistili, že se tomu druhému daří dobře.
„Henry!“ máma ho vzala za ruku a on sebou cukl.
„Promiň, zamyslel jsem se.“
Stiskla mu ruku. „Na Sedmi ohních se vyvíjíš výborně, ale zdá se mi, že se ti nějak zhoršil sluch.“
Henry si rozpačitě prohrábl rozcuchané vlasy.
Mnohdy se máma až nebezpečně přiblížila k pravdě. Přemýšlel, jak by asi reagovala, kdyby se dozvěděla, že v uplynulém roce ohluchl na jedno ucho, protože spadl z třicetimetrového vodopádu do jezera. Byl si dost jistý, že by mu zakázala vrátit se na Oblačný hrad.
A co by teprve říkala, kdyby jí vyprávěl o dracích? Bylo to poprvé v životě, co před ní měl tajemství. A zatajovat něco tak velkého jako draky vůbec není jednoduché.
Podruhé mu stiskla ruku. „Neokouněj tady!“ nabádala ho. „Za chvilku přijde Charles, přece ho nechceš přivítat v pyžamu.“
O chvilku později seděli u stolu ve třech a vychutnávali si snídani. Charles pil heřmánkový čaj. Přesně jako před rokem. Tehdy to Henrymu připadalo divné.
Teď si vzpomněl na sáčky s heřmánkem v laboratoři mistrové Leonelly.
Pravděpodobně Charlesovi chuť heřmánku připomíná jeho časy na Sedmi ohních, pomyslel si Henry. Vlasy měl ještě mokré po sprchování a matka se káravě zadívala na mokré skvrny na tričku, protože se zase pořádně neutřel.
„To rychle uschne,“ přispěchal mu na pomoc Charles a ukázal na nebe za oknem. „V takovém počasí.“
„No jo, muži!“ povzdychla si Henryho matka a protočila oči. Henry a Charles se na sebe spiklenecky usmáli. Ještě před rokem byl Charles tajemným cizincem, jenž Henrymu a jeho matce ze dne na den obrátil život vzhůru nohama. Od té doby se však stal součástí jejich malé rodiny. V době Henryho nepřítomnosti chodil Charles pravidelně za jeho matkou, aby dohlédl, zda je u ní všechno v pořádku. Nikdo jí přece nemohl poskytovat lepší ochranu než bývalý dračí jezdec!
„Na tohle se nedá dívat,“ zasmála se Henryho máma a podávala Charlesovi misku s párkem a fazolemi, protože zachytila jeho hladový pohled. „Už to dojez!“
Charles trochu zrudl, protože byl přistižen, ale vzal si misku a vysypal si obsah na talíř.
„Proboha!“ Henryho matka se podívala na kuchyňské hodiny nad kamny, polekaně si rukou zakryla ústa a vyskočila ze židle. „Za dvacet minut mi začíná směna v nemocnici. Musím běžet! Ale vy dva si určitě máte dost co povídat. O Sedmi ohních a tak. Se mnou o tom nikdo nemluví.“
Charles zrudl ještě o trochu víc a Henry si odkašlal.
Téměř naráz řekli: „Sedm ohňů střeží svá tajemství.
Tak tomu bylo odedávna a tak to musí být navždy.“
Matka se krátce zarazila a pak se rozesmála. „Vy dva jste jeden jako druhý. Až je to skoro děsivé.“ Vzala si dlouhý, barevný šál ležící na kraji lavice a omotala si ho kolem krku. „Tak zatím, vy dva. Henry, večeři máš v ledničce a kdybys chtěl dělat něco užitečného, tak se postarej o prádlo.“ Políbila ho na tvář a bez dlouhého přemýšlení vlepila polibek na tvář i Charlesovi. Pestrý šál za ní zavlál a najednou byla pryč.
Henry by to nepovažoval za možné, ale Charles po té puse na rozloučenou zrudl ještě trochu víc. Vypadalo to, jako by se spálil na slunci. Henry se potají kousl do tváře, aby se nahlas nerozesmál. Ale pak si vzpomněl na Arthurovu zprávu a smích ho rázem přešel. „Mám novinky z Arundelu!“ oznámil vážně.
Charles překvapeně povytáhl obočí. „Novinky?“ opakoval nevěřícně. „Ještě včera jsem mluvil s jedním bývalým žákem ze Sedmi ohňů, teď je členem Rady