„Neočekáváme od vás nic menšího než celý svět, neboť ten se vám nyní otevírá: celý svět. Vy – vy všichni – tvoříte budoucí elitu.“
Když rektor Lowell putoval očima po všech shromážděných, rozhostilo se ve velkém sále takové ticho, že jsem se málem neodvážila ani dýchat. Na chvíli se odmlčel, aby svým slovům dodal ještě větší váhu. Byl to emocemi nabitý okamžik, který nám měl ozřejmit, že nyní začíná dosud nejzásadnější období našeho života. Ale všechno, co jsem cítila, byla jen jakási slabost v břiše. Nejistě jsem pootočila hlavu trochu na stranu, abych se podívala do tváří ostatních. Do jejich zářících očí. V některých jsem rozpoznala úctu, v jiných povýšenost, ale v očích nikoho z přítomných jsem nenašla starost nebo pochybnost, jestli se vůbec smějí cítit rektorovým projevem osloveni. Zdálo se, že nikdo v tomhle sále si nepoložil otázku, jestli vůbec má právo tady být.
Tvoříte budoucí elitu.
Zkřížila jsem ruce v klíně a zalitovala, že jsem se rozhodla sednout si takhle dopředu. Kdykoli totiž rektor putoval pohledem směrem k nám, nevyhnutelně jsem se sama sebe ptala, jestli to na mě pozná. Že jsem… jiná.
„Máte za sebou úspěšné složení přijímacích zkoušek a po dnešní imatrikulaci budete kráčet ve šlépějích těch několika málo vyvolených, kteří se mohou nazývat absolventy Akademie Highclare. Až dokončíte studium u nás, otevřou se vám dveře na kteroukoli elitní univerzitu na světě. Ale co má ještě mnohem větší cenu, jsou kontakty, které na této škole získáte a které budou vaši cestu spoluurčovat. My všichni na vás hledíme s očekáváním a vy na sebe můžete být hrdí. Ale nikdy nezapomeňte, jaká zodpovědnost se s touto ctí pojí.“
Celé týdny jsem si malovala, jaké to asi bude, až budu sedět na tomhle místě. V Southerin Hall, slavnostním sále starém celá staletí. Všechno jsem si představovala do nejmenších podrobností. Svůj příjezd, okamžik, ve kterém si uvědomím, že se to skutečně děje, a lehounké svrbění na kůži, až se poprvé projdu chodbami akademie. Jenže nic z toho nenastalo… dostavil se jen záchvěv strachu a touha zavolat svým tátům a říct jim, že jsem udělala chybu. Už zase.
„Všichni máte šanci vybudovat velké věci. Nespokojte se tedy nikdy s výsledky, k jejichž dosažení jste nevyužili veškerý svůj potenciál a které vás neposunuly dál.“
S každou další větou rektora Lowella jsem si připadala jako větší a větší pokrytec. Někdo, kdo předstírá, že je někým, kým ale ve skutečnosti není. Polkla jsem a zahleděla se vzhůru na široké sloupy, které nesly nádherný klenutý strop. Mezi nimi, na tmavém dřevěném obložení, visely zlatě zarámované obrazy dřívějších členů Akademie Highclare. Slavná jména, politici, nositelé Nobelovy ceny, olympionici. Už když jsem předtím procházela prostřední uličkou v sále, abych si našla místo, měla jsem dojem, že si mě všichni měří pohrdavými pohledy. Nyní jsem měla volný výhled na jeden z portrétů, který visel po mém boku. Byl to obzvlášť zlostně vyhlížející, podsaditý muž se šlechtickým jménem. Ty sem nepatříš, jako by mi ta malba šeptala. Ty nejsi jedna z nich.
Zatnula jsem zuby a donutila se znovu se tam už nepodívat. Místo toho jsem se snažila soustředit na projev. Rektor Lowell právě vysvětloval, jak budou probíhat následující dny nových studentů – seznamovací akce, informační setkání šachového a golfového klubu, sestavení jednotlivých sportovních týmů v plavání, tenisu a jezdectví.
Hlava mě ale neposlouchala a projev brzy přestala vnímat. Lhářko, ubohá lhářko, vysmívala se mi. Slova, která jsem v uplynulých měsících slýchala až příliš často. Doufala jsem, že se jich tady konečně zbavím. Ale zatímco nás rektor ujišťoval, že všichni rychle uzavřeme nová přátelství, došlo mi, že slova v mé hlavě snad ještě
nikdy neuhodila hřebíček na hlavičku tak dobře jako teď. Nervózně jsem si uhladila námořnicky modrou sukni a popotáhla si rukávy tmavě červeného saka. Oficiální školní uniforma. Pak jsem se odvážila podívat dozadu. Řady byly plné dívek a chlapců nejrůznějších národností. Na rektorův úvodní projev se do Southerin Hall dostavili i všichni vyučující. Sál byl obsazený do posledního místa. Celkem bylo na Akademii Highclare jenom asi dvě stě míst a panoval o ně obrovský zájem. Polovina z nich se rozdělovala mezi dva ročníky, které studenty připravovaly k dosažení mezinárodního bakalaureátu jako ukončení střední školy. K těmto studentům jsem ode dneška patřila i já. Druhá polovina sestávala ze studentů bakalářských oborů jako ekonomika, management nebo politika, jejichž studium trvá dva, nikoli tři roky. Výuka tady probíhá v malých skupinkách, což umožňuje vysoké tempo učení, a hodiny vedou ti nejlepší vyučující z celé země. Věděla jsem, že čekací listina na některé z těchto studijních míst je nekonečná. S dobrým vysvědčením z Highclare se absolventi můžou zapsat do vysokoškolského studia na kterékoli elitní univerzitě nebo se rovnou věnovat mezinárodní kariéře. Rektor Lowell nepřeháněl: absolventům se otevírá celý svět.
Navzdory tomu se mi chtělo plakat. Když jsem se dneska ráno u auta loučila s táty, objímala je a ujišťovala, že se sem ohromně těším, ještě jsem dokázala být silná. Teď se ale moje víra s každou minutou vytrácela. Podfukářko, šeptal mi znovu můj vnitřní hlas, zatímco jsem ještě jednou klouzala pohledem po tvářích ostatních, po jejich pečlivě upravených účesech, precizně zavázaných kravatách, puntičkářsky vyžehlených halenkách a košilích a… Počkat. Zarazila jsem se. Tamhle, dvě řady za mnou, skutečně tam sedí dívka, která má pod sakem místo halenky volné tričko? Vpředu se na něm skvěl nápis Hell was boring. A… žvýká snad žvýkačku? Málem jsem se rozesmála, protože jsem se nemohla rychle rozhodnout, jestli to mám považovat za neuctivé, nebo neskutečně cool. Dívka byla nápadně hezká, s dlouhými černými vlasy a velkýma tmavýma očima. Naprosto jasně ten typ, za kterým se kluci otáčejí, když jenom projde
kolem. A s tímhle tričkem se jí bezpochyby dostává pozornosti o to víc. Buď to, anebo rovnou pozvání do rektorovy kanceláře. Hlahol hlasů zesílil. Rychle jsem se otočila dopředu, abych viděla, co ten neklid způsobilo. Ale nic se nezměnilo. Rektor Lowell stál i nadále za řečnickým pultem a právě citoval Artuse Belmonta, jednoho ze zakladatelů akademie. Až na druhý pohled jsem zaznamenala, že pozvedl obočí a zadíval se k jednomu z předních východů, kde… stál kluk, ležérně se opírající o stěnu. Tmavé vlasy, v obličeji ostře řezané rysy a i on měl na sobě uniformu akademie. Pod paží držel podlouhlý balík perleťové barvy. Chvíli jsem přemýšlela, jestli nepřišel pozdě. Ale ne, to nedávalo smysl. Přinejmenším nepůsobil dojmem, že by mu bylo nepříjemné, jak nyní stále víc lidí otáčí hlavu jeho směrem. Naopak. Nevšímal si ani rektora, ani dívek v první řadě, které si nejdřív šuškaly a pak pohazovaly vlasy dozadu. Místo toho se díval na mě. Na mě! Úplně zpříma. A když se naše pohledy setkaly, usmál se.
„To… je Atlas Corentin, že?“ zašeptala jedna dívka přímo za mnou a nějaký chlapec jí šeptem odpověděl: „Vypadá úplně stejně úžasně jako na fotkách. Myslím, že brzo omdlím.“ Rektor Lowell si odkašlal. Pokračoval v projevu, naposledy nám připomněl, jaká je to čest být součástí zdejší společnosti, a konečně nás s nabubřelými slovy o naší budoucnosti propustil. Všichni v sále se roztleskali, ale než první lidé stihli sáhnout po bundách, všimla jsem si, že se nálada proměnila. Trvalo mi jen několik vteřin, než jsem zjistila, co je toho příčinou. Ten kluk – Atlas – se dal do pohybu a přitáhl k sobě všechny pohledy.
Tleskání doznělo, ale nikdo se nepostavil ani si nezačal balit věci. Všichni fascinovaně sledovali, jak Atlas prochází kolem pódia, pokračuje mezi řadami… a přichází přímo ke mně!
„Louisa Bennetová?“
Když se přede mnou zastavil, zvládla jsem se ovládnout natolik, abych nezatáhla hlavu mezi ramena. Krev se mi nahrnula do tváří a udělalo se mi takové horko, že jsem zapomněla odpovědět. Louisa
Bennetová. Vyslovil mé jméno jasně a zřetelně. Musel ho slyšet každý člověk v sále a já jsem se ani nemusela rozhlédnout, abych věděla, že na mě všichni zírají.
„Vítej na Akademii Highclare.“
Jako kdybych snad už tak neměla dost důvodů k tomu, abych se svezla na zem, podal mi ještě ke všemu ten balík, který celou dobu držel pod paží. Byla to obrovská třpytivá krabice se stuhou a zlatými ornamenty.
Ani jsem se nepohnula.
„Nemusíš se tak stydět…, Louiso.“ Atlas se potichu zasmál.
Mohl by prosím pěkně přestat opakovat moje jméno, dokud ho neuslyší úplně všichni a nezačnou si ho proboha snad ještě ke všemu googlit? Rychle jsem natáhla ruce a balík si od něj vzala, abych nevzbudila další nechtěné pozdvižení.
Na jeho rtech zatančil lehký úsměv.
„Bude to tvůj večer,“ ujistil mě a já jsem neměla ani tušení, co tím chce říct. Ale už jsem se nedostala k tomu, abych se ho zeptala. Atlas totiž o krok poodstoupil a krátce vzhlédl, jako kdyby se chtěl ubezpečit, že krky natahují i ti v posledních řadách. Pak se na mě ještě jednou usmál, odvrátil se a odkráčel prostřední uličkou pryč.
Přestože jsem ze sálu téměř vyběhla, pronásledovaly mě pohledy ostatních po celé škole. Není divu. Zvěsti o téhle Atlasově akci se zřejmě rozšířily rychlostí blesku a fakt, že jsem v ruce držela ten obrovský perleťový balík, tomu nepomohl – připadala jsem si, že se nad mojí hlavou vznáší neonová šipka.
Podívejte, to je ona. Louisa Bennetová.
Zatraceně! Jediné, co jsem chtěla, bylo zůstat na té nové škole pokud možno nenápadná. A teď? Ještě jsem tam nebyla ani jeden den a už mě znal každý z kampusu. Fakt úžasné, doopravdy. Díky, Atlasi!
S ještě stále hořícími tvářemi jsem proběhla sloupovou chodbou, až jsem se ocitla na jednom z mnoha vnitřních dvorů, které jsem ještě před několika málo hodinami procházela během oficiální prohlídky školních pozemků. Vnitřní dvory byly jedním z hlavních motivů,
které člověk nejčastěji našel, když si zadal Akademie Highclare do internetového prohlížeče: staré pískově šedé fasády, obrovská, vícedílná oblouková okna a na střechách umělecky vyvedené věžičky a cimbuří. Uprostřed náměstíčka se rozprostíraly čtyři stejně velké zelené plochy a po stěnách se směrem nahoru plazily úponky břečťanu.
Namířila jsem si to k východu, tedy k určitě pět metrů vysokému průchodu připomínajícímu tunel, nad nímž se skvěly zlaté hodiny, a naskočila jsem do nejbližší z elegantních elektrododávek, které čekaly před akademií. Předtím nám na prohlídce vysvětlili, že dodávky fungují jako jakési kyvadlové autobusy, s nimiž se lze rychle a jednoduše pohybovat po obrovských venkovních pozemcích. A to bylo přesně to, co jsem teď potřebovala. Nic jiného než být pryč odsud!
Zhluboka se nadechnout a vydechnout. Utřídit si myšlenky. A pak se konečně nastěhovat do svého pokoje a zalézt pod peřinu. A ještě se vlastně zbavit toho zatraceného balíku!
Den začal katastrofálně hned ráno. Kousek za Silvermore, kde jsem bydlela, byla zavřená dálnice, takže jsme to na ranní přivítání stihli včas jen díky tátově úžasnému řidičskému umění. Už nezbyl
čas na to, abychom si prohlédli kolej, kde budu přebývat, namísto toho jsme rovnou projeli působivou, ostrahou hlídanou vstupní branou a pak takřka nekonečným parkem až ke školní budově Highclare. Rychlé objetí, potlačené slzy na obou stranách. Pak jsem s taškou přes rameno vyrazila přímo k největšímu vnitřnímu dvoru akademie, kde se mezitím shromáždilo už asi čtyřicet nových studentů obou stupňů studia. Tátové slíbili, že mi dovezou kufry do ubytování a vyřídí tam, že se budu moct nastěhovat až po všech dnešních akcích.
Celkem se v kampusu nacházely tři domy sloužící k ubytování studentů. Haverton House, Belmont House a Sir Archer Remington –ten už slovo „house“ v názvu z nějakého neznámého důvodu neměl.
Od Lucindy, nadřízené mého táty, která sama na Highclare maturovala a nyní vedla prestižní chlapeckou internátní školu, jsem věděla,
že se členové školy považují za jakýsi elitní kruh. Společnost, která klade důraz na tradice, podporuje se i po zahájení profesního života a zachovává tajemství. Rubínový spolek. Tak si prý říkají.
Mně to celé připadalo trochu přitažené za vlasy. Jako by šlo o skupinku bohatých dětí, které se považují za něco lepšího a nechtějí mít nic společného se zbytkem světa, a tak se schovávají na luxusních usedlostech za vysokými zdmi. Ovšem musím přiznat – ať chci, nebo nechci – že přesně tohle byl ten důvod, proč jsem sem přijela i já: diskrétnost. Pozemek akademie byl přísně střežen a veřejnost se tam neměla jak dostat – nesměl nikdo vstoupit bez výslovného povolení.
Ze svého místa v minibusu jsem sice tu třímetrovou zeď, která celý pozemek obklopovala, neviděla, ale dobře jsem si pamatovala ten tísnivý pocit z rána, kdy náš vůz zastavil před vrátnicí a dovnitř nás pak ostraha vpustila až poté, co nám důkladně zkontrolovala potřebné dokumenty. Tak nějak mi v tu chvíli připadalo, že jsem na druhé straně nechala část své svobody. Ale nejspíš v tom měl prsty i fakt, že když chodíte do školy s dětmi herců, politiků a jiných známých hvězd, musí to tak být. Bezpečí má přednost.
Bezpečí, které jsem sama tak nutně potřebovala a které by mi normální škola nebo obyčejný internát nikdy nemohly poskytnout. Před půl rokem jsem totiž udělala největší chybu svého života a od té doby mě pronásledují její důsledky. A sice to, že jen vystrčím nos na ulici, seběhnou se kolem mě paparazziové. Že se o mně mluví, že lidé, které jsem považovala za přátele, se ode mě odvrátili. A že už nikdy nebudu žít svůj starý život, ačkoli bych si to kolikrát tak přála.
„Kam si přejete dovézt, slečno?“ zeptal se řidič minibusu a vytrhl mě z myšlenek. Zděšeně jsem vzhlédla. Proboha, jak dlouho už tady sedím, aniž bych si všimla, že vůz stojí na místě?
„Potřebuju…“ Snažila jsem se nekoktat. „Ke koleji Haverton.“
„Zajisté.“ Řidič nastartoval a já jsem se opět zabořila do sedadla a prohlížela si park obklopující školní budovu. Po levé straně se nacházely tenisové kurty a nízká budova sportovního centra, kde je
prý umístěn i plavecký bazén. Někde v dálce se nacházely výběhy
s koňmi. Naklonila jsem se trochu blíž k oknu a cítila, že se mi dýchá o něco lehčeji. Tohle byla totiž druhá část mého nového života – a na tu jsem se upřímně a opravdu nesmírně těšila. Budu zase součástí
týmu! Pořád ještě jsem skoro nemohla uvěřit tomu, že se mi povedlo
ukořistit jedno z těch vzácných stipendií, která se na akademii každý rok udělují těm, kdo mají jako hlavní obor jezdectví. Moje nejlepší kamarádka Kami se sotva dokázala ovládnout, když jsem jí ukázala dopis s potvrzením, že stipendium dostanu – popravdě to ani nebylo tolik kvůli koním jako spíš kvůli tomu, že tady podle ní potkám ty nejlepší kluky. Kami sice uměla jezdit a strávila se mnou a s Lexi bezpočet hodin ve stájích, ale vždycky se dušovala, že se z ní nestane žádná bláznivá koňařka, která se nezajímá o nic jiného než o koně.
Kdežto Lexi a já jsme to viděly jinak.
Lexi. Sevřela jsem ruce v pěst a na chvíli zadržela dech, protože mě pořád ještě zatraceně bolelo pomyšlení na ni. Na její slova. Na její odchod. A na to, že mi nevěřila a i ona mě považovala za lhářku. Ze všech kamarádek, které jsem kdy měla – ve škole, v jízdárně, v naší čtvrti – mi zůstala jenom Kami. Samozřejmě mě zraňovalo, když si mě ostatní holky z naší jezdecké skupinky začaly kriticky měřit pohledem a když o mně začaly mluvit za mými zády. Přiznávám, že když mě nakonec požádaly, abych z týmu odešla, pár nocí jsem proplakala. Ale ztráta Lexi, přítelkyně, vedle které jsem seděla hned první den na základce a o níž jsem se domnívala, že nás nic a nikdo nerozdělí, ve mně cosi zničila. Vždycky jsme byly tři: Lexi, Kami a já jsme společně zvládly všechno. Strašlivý výměnný pobyt kdesi na francouzském venkově, rozvod Kamiiných rodičů i první lásky. A přestože se mi Kami v uplynulých měsících snažila říkat, že Lexi nikdy nebyla opravdová kamarádka, když se takhle zachovala, stejně mě neustále napadalo, že bych chtěla vrátit čas, aby mezi námi třemi bylo všechno zase jako dřív.
Při tom pomyšlení jsem si povzdychla, chtěla jsem si položit hlavu a na okamžik zavřít oči, když mi došlo, že vůz brzdí a zastavuje
před bránou vedoucí k dlouhé příjezdové cestě. A na jejím konci…
nevěřila jsem svým očím!
„Ehm, já se potřebuju dostat ke koleji Haverton,“ zopakovala jsem řidiči. Nejspíš mi předtím nerozuměl. Ale on jel bez mrknutí oka dál, přímo k té obrovské budově. „Okamžik, slečno,“ pronesl. „Hned tam budeme.“
Nechápala jsem to a zírala beze slova ven. Tohle přece… nemůže být pravda! Kolej Haverton House nebyl žádný obyčejný dům, byl to zámek! Lordu Bridgertonovi, to je jedno kterému, to zřejmě připadalo stavovsky přiměřené. Ale na mě… to bylo prostě moc.
Samozřejmě jsem si Akademii Highclare prohlížela předem na internetu, ale na domovské stránce školy i mezi obrázky jsem našla jenom fotky Southerin Hall a budov, kde probíhá výuka. Kami pak celé dny projížděla profily různých hvězd na sociálních sítích – na Highclare totiž chodili různí prominenti, třeba herečka obsazená do hlavní role v našem oblíbeném seriálu nebo jeden známý influencer, kterého Kami sleduje na youtube. Ale ani na jejich profilech jsme příliš mnoho snímků školního pozemku nenašly. Většina fotek byla pořízena na večírcích, a když už byla vidět některá z kolejí, tak jenom částečně: třeba společenská místnost nebo obrovský bazén, případně sportovní vůz před nasvícenou fasádou.
Nepochybovala jsem o tom, že koleje patřící Rubínovému spolku budou exkluzivní, ale až takhle? Když jsme přijížděli k několikapatrové, podlouhlé kamenné budově, připadala jsem si jako ve filmu. Kolej byla mnohem větší, než jak jsem si ji představovala, s cimbuřími na střeše, tabulkovými okny a honosným vstupním portálem, který nesly úzké sloupy. Zastavili jsme za rolls-roycem, z něhož právě vystoupily dvě blonďaté dívky. Jedna druhé se podobaly natolik, že nebylo pochyb o tom, že jsou to dvojčata. Sledovala jsem je, jak vystupují po schůdcích ke vchodu a s někým se zdraví. Víc jsem toho zjistit nestihla, protože řidič minibusu vystoupil a otevřel mi dveře.
„Počkejte, pomůžu vám s tím balíkem,“ nabídl mi a já jsem sebou úplně trhla, protože jsem se v myšlenkách stále ještě zaobírala tím, jestli to všechno není jenom sen. Ale ne, skutečně se to dělo a ani ne o minutu později jsem i se svou krabicí stála před širokými křídlovými dveřmi, které se jako mávnutím kouzelného proutku otevřely ještě dřív, než jsem se vůbec stačila porozhlédnout, kde bych našla kliku.
„Slečna Bennetová?“
Odkudsi se vynořila žena s přísně utaženým drdolem.
„Ano, to… jsem já.“ Udiveně jsem přikývla a ona se usmála, ale spíš nacvičeným než srdečným úsměvem.
„Vítejte v koleji Haverton. Už jsme na vás čekali. Jste dnes poslední z nových studentů. Mé jméno je Brenda a starám se o vaši kolej v tomto křídle. Ukážu vám zdejší prostory a váš pokoj.“
Ani nepočkala na mou odpověď a ukázala na ten podivný dárek od Atlase, který jsem stále tak trochu útrpně držela v náručí.
„Martin vám to donese nahoru.“
To není nutné, chtělo se mi říct. Ale Brenda už si balík vzala a energicky na mě mávla. „Tak pojďte!“
A navzdory vysokým podpatkům vyrazila tak rychle, že jsem jí v botách s plochou podrážkou sotva stačila.
Vnitřní prostory koleje byly stejně tak obrovské a nádherné jako její zevnějšek. K hlavní budově patřila dvě dlouhá křídla, podél nichž se rozprostírala zahrada. V každém křídle se nacházela jídelna a společenská místnost, která zabírala celá dvě podlaží včetně galerie. Ze stropu společenské místnosti v levém křídle visel lustr, který si velikostí nezadal s menším vozem, a vedle otevřeného krbu ve stěně jsem si všimla něčeho, co by se asi dalo nazvat promítacím plátnem. V celé místnosti se nacházely tmavé kožené sedačky, na stěnách visela spousta moderních černobílých fotografií i historické snímky koleje Haverton House, vedle nichž byly pověšeny rozličné mapy. Všechno to tvořilo obrovské umělecké dílo spojující staré
s novým. Zůstala jsem tam stát s otevřenými ústy a nejraději bych si snímky prohlédla důkladněji, ale Brenda už s vidinou jasného cíle mířila ke skleněným dveřím, které vedly ven. Opět mi nenechala ani vteřinu, abych se pokochala pohledem na pečlivě zastřižené živé ploty a růžové keře, historický pavilon nebo terasu s bazénem – namísto toho na mě mávla, ať ji následuju. Když jsme konečně dorazily do prostor určených k wellnessu, kde se nacházela masážní lehátka, vytápěný vnitřní bazén i bar, Brenda zmínila, že je zde umístěna ještě posilovna, knihovna a několik menších salonků. To už mi šla ze všeho hlava kolem a s vděčností jsem nastoupila do výtahu, který nás vyvezl nahoru.
Obě křídla byla tvořena čtyřmi podlažími, chlapci bydleli v přízemí a v prvním patře, děvčata pak v obou horních podlažích. A samozřejmostí bylo, jak Brenda nezapomněla ještě jednou zdůraznit, že všech téměř devadesát studentů střední i vysoké školy ubytovaných v koleji Haverton má přísně zakázáno spát v noci v jiné posteli než ve své vlastní.
„Čas od času chodím na kontrolu,“ stihla mi sdělit dřív, než se výtah dal do pohybu a dovezl nás do třetího patra. Brenda zahnula doleva a zastavila se přede dveřmi nacházejícími se těsně před ohybem chodby.
„Pokoj si budete otevírat kartou,“ vysvětlila mi a počkala, až ji vylovím z tašky. Když jsem ji podržela před čtečkou, ozvalo se tiché cvaknutí. Poté se otevřel zámek.
„Pokud by vás napadly nějaké otázky, můžete mi kdykoli zavolat přes panel vedle dveří. Stejným způsobem se dovoláte i personálu.“
Přikývla jsem, neschopná cokoli odpovědět, a Brenda odkráčela. Vyčerpaně jsem otevřela dveře a vstoupila dovnitř, ale hned jsem ještě pro jistotu zkontrolovala číslo pokoje. Naštěstí bylo správné.
„Teda,“ vydechla jsem. Pokoj měl přinejmenším třicet metrů čtverečních a zařízen byl jako v nějakém luxusním londýnském hotelu. U jedné stěny stála široká boxspringová postel s hedvábně lesklými polštáři a modrým přehozem. Naproti ní se na šedivém koberci
nacházely krémová pohovka, křeslo a malý stolek. Vedle psacího stolu viselo ohromné nástěnné zrcadlo, a když jsem nahlédla dveřmi do vedlejší místnosti, málem se mi zastavil dech. Měla jsem svou vlastní šatnu! Tak velkou, že mi těch pár věcí a tři páry bot, které jsem si přivezla, připadaly úplně nepatřičné. Bože, kdybych tohle všechno ukázala Kami, naprosto by jí to vyrazilo dech. Slíbila jsem jí, že jí později zavolám a udělám pro ni prohlídku pokoje. Stejně jako já nejspíš počítala s nějakým pěkným pokojem, ale určitě ne –nepodařilo se mi zadržet výkřik, když jsem otevřela dveře do koupelny – s dešťovou sprchou a samostatnou vanou, která stála před oknem. Dobře, nezáleží na tom, co mě sem přivedlo – tohle je prostě ohromující. Rychle jsem přešla zpátky do ložnice, cvakla pár fotek a poslala je své nejlepší kamarádce. Pak jsem padla na postel. Chvíli jsem nebyla schopná dělat nic jiného než zírat do stropu, ale pak mi padl zrak na moje kufry a cestovní tašku, které mi sem tátové dneska ráno přivezli. Úplně nahoře trůnil plyšový jednorožec s duhovou hřívou, který se na mě přátelsky usmíval. Poochie. Nevěděla jsem, jestli se mám začít smát nebo brečet, jelikož Kami zřejmě oba táty přemluvila k tomu, aby mi ho tajně přibalili s sebou.
Kdyby ses někdy cítila osaměle nebo smutně, pomazli si Poochieho, řekla mi na rozloučenou a předala mi tuhle potvoru dlouhou jako moje paže. Ujišťovala jsem ji, že můj život na Akademii
Highclare bude až příliš vzrušující na to, aby mě sužovaly špatné myšlenky. A ve skrytu duše jsem dodala, že i kdyby tomu nakonec bylo jinak, nebudu si rozhodně sušit slzy o tohohle bílo-růžového plyšového krasavce s knoflíkovýma očima. Ovšem teď, jak jsem myslela na Kami, jsem byla tomuhle pokušení zatraceně blízko. Ale když jsem vstala a chtěla si Poochieho donést do postele, všimla jsem si té perleťové krabice na stole. Balík, který mi předal Atlas.
Vyskočila jsem, vzala ho do rukou a poprvé jsem si ho prohlížela pozorněji. Všimla jsem si, že na vrchu balíku je něco napsáno ozdobným zlatým písmem. Corentin. To je přece příjmení toho týpka.
Položila jsem krabici na postel, otevřela ji a nevěřícně zírala na obsah. Co to má…? Našla jsem tam večerní šaty. A nejen to. Objevila jsem tam ještě stříbrné třpytivé lodičky, krabičku na šperky, a dokonce i flakonek s parfémem. Okamžik jsem tam jenom stála a nedokázala se pohnout. Pak jsem vzala šaty a rozložila je na posteli. Světle krémová látka byla na omak měkká, krásně splývala a jistě byla nesmírně drahá. V módě jsem se moc nevyznala, ale ani na chvíli jsem nezapochybovala o tom, že obsah balíku stál celé jmění.
Proč mi někdo, koho ani neznám, dává takový dárek? To je přece absurdní a… a ještě něco! Zlatá obálka! Chvatně jsem ji otevřela a přelétla očima těch několik slov napsaných na kartičce.
Dnes večer začíná tvůj nový život.
Když jsem kráčela po příjezdové cestě směrem od koleje Haverton a hledala cestu, která by mě podle plánku měla dovést k jízdárně patřící Rubínovému spolku, pod nohama mi křupaly drobné kamínky. Potřebovala jsem být nablízku koním, abych si vyčistila hlavu. Hned teď. Dosavadní dojmy z akademie, můj nový přepychový domov a teď ještě to tajuplné poselství – to všechno na mě bylo prostě moc.
Už od deseti hodin jsem se téměř nepřetržitě účastnila různých úvodních setkání, uvítacích proslovů, zveřejnění rozvrhu, prohlídky kampusu a nakonec i proslovu rektora Lowella. V průběhu času se z mojí tašky přes rameno stalo závaží, které by mohlo směle konkurovat těžkým vahám používaným k posilování – tolik letáčků a informačních brožurek se mi povedlo nashromáždit. Měla jsem tam informace k různým sportovním odvětvím, která se tady dají studovat, nabídky na odpolední programy, řád kampusu, knihovní řád a zcela jistě i další brožury, které mi už vypadly z paměti. Ale nikdo, a tím jsem si byla zcela jistá, se ani slůvkem nezmínil o tom, že by se měla ještě dnes večer konat nějaká akce. A už vůbec ne taková, na niž by bylo potřeba si na sebe brát večerní šaty. Takže – o co jde? Má to být nějaká akce konající se pouze pro Haverton? Bydlí Atlas snad taky v téhle koleji a… pořádá se tam jakýsi přijímací rituál, při němž bych měla na sobě mít ty šaty?
Můj táta pracoval jako učitel na Cheswell School for Boys a my jsme s druhým tátou vždycky protáčeli oči, když nám doma vyprávěl podobné historky. Jednou společně s kolegy načapal žáky, kteří se o půlnoci shromáždili na sportovišti, protože tam měli všichni nováčci za úkol účastnit se závodů – a být při tom nazí.
Samozřejmě jsem udělala jedinou logickou věc, která přicházela v úvahu, a toho Atlase jsem si vygooglila. Ale jak jsem zjistila, na internetu o něm nebylo k nalezení téměř nic až na pár fotek, na nichž byl zachycen v obleku na různých byznysových a módních akcích, a několik málo základních údajů: Atlas Corentin, devatenáct let, student prvního ročníku Highclare a dědic jmění v hodnotě několika milionů, otec generální ředitel, matka designérka. Což zřejmě vysvětlovalo ten potisk na krabici. Ale už ne to, k čemu ty šaty a další věci jsou nebo kdy si je mám na sebe obléknout.
Dnes večer začíná tvůj nový život.
Aha, tak díky, to mi moc pomohlo.
Ta zpráva mi připadala tak kryptická, že se snad nemohlo jednat o nic jiného než o přijímací rituál. Jestli si ale tenhle týpek myslí, že se kvůli němu a jeho přátelům ztrapním, že se nechám polít kýblem ledové vody, budu pít krev z lebky nebo dělat jiné podivnosti podobného ražení, které mi po rešerši k tomuhle tématu vyplivl internet, šeredně se plete.
Abych se rozptýlila, přidala jsem do kroku, pokračovala po ulici a v duchu jsem kroutila hlavou nad zeleným golfovým trávníkem dorostlým do výšky čtyř centimetrů, který mě obklopoval. Tomu se říká plýtvání vodou. Nejspíš tu trávu i obarvovali, aby získala zrovna tenhle odstín. Vždyť to vůbec není nutné.
Během chůze jsem znovu pohlédla do mapy. Domy patřící do Rubínového spolku byly postaveny do kruhu, přičemž kolej Haverton stála úplně na západě tohoto pozemku v blízkosti vstupní brány. Ostatní dva domy, Belmont House a Sir Archer Remington, ležely někde ve druhé části parku, který byl tak rozlehlý, že kromě školních budov uprostřed skýtal ještě dost místa pro tenisový klub, plavecké centrum, jezdeckou stáj i umělé jezero. Prostě pro všechno, co ratolesti horních deseti tisíc očekávaly od luxusního rezortu, zcela odděleného od vnějšího světa.
Ještě před rokem bych z představy, že bych tady třeba jenom jeden den trénovala nebo jezdila na koni, omdlévala blahem: měla
jsem tu k dispozici obrovské jízdárny, kurty s bílými ploty, dokonce i běžeckou trať. Zkrátka splněný sen. Teď jsem ale měla pocit, jako bych odněkud prchala a neměla na vybranou. Pokračovat dál tak, jak jsem to dělala dosud, nepřicházelo v úvahu.
Nedělej si starosti, říkávala mi Lucinda, než v uplynulých měsících začala nasazovat všechny páky, aby mě na Highclare dostala. Všichni mladí lidé z Akademie Highclare už někdy prožili podobné věci jako ty. Nebude to pro ně nic zvláštního.
Ta představa mi připadala tak lákavá, tak osvobozující. Vážně jsem se domnívala, že budu moct být zase normální. Prostě Louisa – a ne ta strašná osoba, kterou ze mě udělala média. Ale teď, uprostřed ohromného parku určeného příští generaci největších prominentů, jsem se od toho, co je normální, cítila ještě vzdálenější než kdykoli předtím.
Došla jsem k rozcestí a zastavila jsem se, protože jsem už z toho místa uviděla stáje. Poprvé v ten den se mi na rtech objevil úsměv a na okamžik jsem zapomněla na vysokou zeď, bezpečnostní opatření i na ten tísnivý pocit, který mě celý den doprovázel. Zvědavě jsem pokračovala v cestě, přímo k budovám, které vypadaly jako stáje. Snažila jsem se při tom vše vnímat co nejvíc: pach koní, jejich ržání, které ke mně přes pastviny doléhalo, a sluneční paprsky, jež mě hřály na kůži. V břiše jsem cítila lehké šimrání. Konečně místo, kde se vyznám a kde si nebudu připadat jako vetřelec, kus uhlí mezi třpytivými diamanty. V sedle nezáleží ani na drahém oblečení, ani na bankovním účtu. Není důležité, co mají rodiče za povolání, ani to, kde jsem strávila léto. Při ježdění jde jedině o talent, disciplínu a dobrý vztah s koněm. A co se toho týkalo, rozhodně jsem za ostatními nijak nezaostávala. V posledních letech jsem se propracovala poměrně vysoko a jezdila jsem ty nejtěžší závody proti slavným soupeřům. Z toho důvodu mě taky mohla Lucinda navrhnout do stipendijního programu Rubínový spolek financovaného z velké části sponzory a absolventy. Kromě školného a poplatků za ubytování na koleji Haverton za mě platili i výuku jezdectví, a dokonce