9788076110809

ZPOVĚĎ POSLEDNÍHO MNICHA

ZPOVĚĎ POSLEDNÍHO MNICHA

FRANTIŠEK KALENDA

ZPOVĚĎ POSLEDNÍHO MNICHA

Copyright © František Kalenda, 2023

Czech edition © Bourdon, 2023

Cover design and map © Jiří Dvorský

ISBN: 978-80-7611-080-9

Věnováno všem menším bratřím. Pax et bonum

• SEZNAM HLAVNÍCH POSTAV

V KLÁŠTEŘE

Daniel • převor a po smrti opata Alda dočasná hlava kláštera

František • správce sklepení, sýpky a klášterních pozemků

Guiomar • holič, hlídač brány a vykonavatel trestů

Jáchym • kostelník

Martin • nejmladší mnich a Berengerův pomocník v knihovně

Odo • kuchař

Romuald  • Berengerův pokrevní bratr a neformální hlava

zvířecího konventu

Šimon a Pavel • novicové

Teobald • jediný pacient infirmaria a nejstarší člen klášterní komunity

ZA ZDMI KLÁŠTERA

Alfons IV.  • právoplatný následník trůnu a zároveň nepříliš

oblíbený syn krále Denise

André • vandrák s nezdravým zájmem o ostatky

Anxo a Cibrán • poutníci do Bragy

Bastard Pedro  • nejstarší nemanželský syn krále Denise a podobně jako jeho otec básník a trubadúr, momentálně v kastilském exilu

Deodatus  • poutník, který s Berengerem sdílí dlouhou společnou historii

Jakub • poustevník a oblíbený venkovský kazatel

Jednooký Bruno • správce hradu Castro Laboreiro

Král Denis • panovník, plodný trubadúr a stejně plodný otec

mnoha nemanželských dětí

Michel Lemoin • františkán a zároveň papežský inkvizitor

• KLÁŠTERNÍ SLOVNÍČEK

Celerář • řeholník, který má na starosti hospodaření kláštera

Cirkátor • mnich pověřený dohledem na prohřešky ostatních, hlídá také klášterní bránu

Dormitář • společná klášterní ložnice většiny řeholníků

Eucharistie  • neboli svaté přijímání; nejdůležitější součást katolické bohoslužby, která se koná ku připomínce Kristovy poslední večeře

Fraticelli • neboli „bratříčci“; skupiny františkánů, které nesouhlasily se směřováním řádu a trvaly na dodržování absolutní chudoby

Infirmarium • místo v klášteře určené pro péči o nemocné

Kapitula  • shromáždění všech řeholníků, na kterém se rozhoduje o záležitostech kláštera

Kompletář • závěrečná modlitba dne

Konvrš • laický bratr, pomáhá s  praktickými záležitostmi (například s úklidem nebo vařením)

Kukula • plášť s kapucí

Lavatorium • kamenné koryto k obřadnému omývání

Liturgie hodin • každodenní mnišské modlitební povinnosti

Nešpory • modlitba při západu slunce

Novic • člověk, který se připravuje na život řeholníka

Opat • představený kláštera

Paškál • vysoká svíce zapalovaná při velikonoční vigilii, která symbolizuje vzkříšeného Krista

Prima • první hodina po východu slunce

Převor • zástupce opata

Rajská zahrada  • čtvercové atrium uprostřed budovy kláštera, bývá zde umístěna studna a lavatorium

Refektář • klášterní jídelna

Regule • soubor pravidel, podle kterých se řídí život v řádu

Relikviář • schránka, ve které jsou uloženy ostatky svatých

Sakristián • neboli kostelník; zamyká a odemyká kostel, uklízí ho a stará se o posvátné předměty a oděvy

Sexta • polední modlitba

Škapulíř  • část mnišského roucha v podobě pruhu látky s otvorem pro hlavu

Tercie • modlitba o třetí hodině odpolední

Tonzura • hladce vyholené místo na temeni hlavy katolických

kněží nebo řádových bratří

Žaltář • kniha obsahující starozákonní žalmy

Mnich zamžoural na stoh pergamenů rozložených na stole. Stále si nebyl jistý, jestli na sebe nevzal příliš velký úkol. Nikdy přece nebyl písařem. Jeho prsty byly necvičené, psát a číst se sice naučil už v dětství, ale využíval spíš počtů.

Dost bylo pochybností, hlupáku, přikázal si. Vyložit ten příběh je tvá povinnost.

S rozporuplnými pocity uchopil psací brk mezi prsty. Vzpomínky na události, o kterých se chystal psát, vykázal do těch nejzazších koutů své paměti, kam se je pokoušel odhodit jako děravý a obnošený plášť, pro který už nemá další využití. A nyní, jen co se brkem poprvé dotkl pergamenu, se všechno začalo vracet. Stíny minulosti. Stíny mrtvých, před kterými utekl za zdi dalšího kláštera, tlustší a odolnější, než byly zdi onoho konventu, o jehož osudu se nyní rozhodl podat svědectví.

Anno Domini MCCCXXX. Píšu toto svědectví, začal, abych všem věrným křesťanům a svým bratřím, řádovým především, dal varování. Varování před pýchou. Před lakotou. Před všemi smrtelnými hříchy, kterých je sedm – stejně jako dní od počátku stvoření světa po jeho dokončení. Stejně jako dní od počátku Konce do jeho uskutečnění.

„Bratře,“ vyrušil ho hlas otce opata. V zápalu psaní si starého muže vůbec nevšiml. Teď mu nahlížel přes rameno. „Takhle začít nemůžeš.“

Mnich mu věnoval tázavý pohled.

„Vzpomeň na bratry a sestry z jiných zemí, kteří si ten příběh jednou přečtou. A především vzpomeň na naše bratry z opatství v Cluny ve Francii a Paisley ve Skotsku, kterým dáváme díla naší knihovny k přepisu. Copak vědí něco o historii naší země? Měl bys jim ji nejprve alespoň trochu vyložit.“

„Na historii nezáleží,“ opáčil mnich. „Záleží jen na ponaučení. Na pokání.“

„Na historii vždy záleží.“ Opat se usmál a mnich se musel proti své vůli usmát také. Vždyť tento starý muž byl sám historikem kláštera a království, jeho svazky četli až za Alpami. „Nepřehlcuj čtenáře, bratře. Ale uveď je do obrazu.“

Mnich přikývl. Seškrábal z pergamenu zasychající inkoust a začal znovu.

Anno Domini MCCCXXX. Slyšte, věrní křesťané a bratři, příběh těch, kteří propadli zkáze. Varování z Portugalského království v době, kdy se otec svářil se syny a synové zrazovali otce. Kdy princ Alfons, právoplatný následník trůnu, táhl do zbraně proti svému vlastnímu otci a kdy Denis, „král farmář“, dával přednost jednomu ze svých mnoha bastardů před vlastním synem. Kdy byl hlad a bída a zemi sužovalo sucho kvůli hříchům pánů i služebníků.

Na okamžik přestal psát a s tázavým výrazem se obrátil na opata.

„Není to špatné,“ uznal představený kláštera. „Trochu kostrbaté, ale nebudu tě dál rušit.“

Mnich přikývl a zamyslel se. Už teď ho bolely prsty. Vyhlédl z okna na prašné ulice Coimbry. Desítky mužů, žen i dětí se snažily protlačit k Praça do Comércio, kde obchodníci ve stáncích prodávali barevné látky, šátky či závoje a překřikovali se navzájem ve

výhodných nabídkách. V dáli slyšel zpívat studenty, žadonící o příspěvek na drahá studia na nedávno založené univerzitě.

Z hlavního chrámu se naopak ozýval zpěv jeho bratří – mnichů shromážděných k ranním chválám. On mezi nimi nebyl. Musel psát.

Zavřel oči a pokusil se rozpomenout, jak to všechno začalo. Ano, jistě. Začalo to holením.

DEN PRVNÍ: SABATTUM

Černí bratři benediktini se shromáždili v lavatoriu. Byl pátek večer před Svatým týdnem, slunce už dávno zapadlo, takže podle tradice začínala sobota. Do slavnostního Kristova příjezdu do Jeruzaléma zbýval pouhý den.

Mniši jeden po druhém svlékali černé pláště a vstupovali do kádě, kde je mlčenlivý bratr Guiomar pevnou rukou zbavoval přebytečných vlasů a vousů. Několik bratrů se zachvělo pod ledovým dotekem břitvy, avšak káď plnou vody nezbarvila ani kapka krve.

Holení ještě nebylo u konce a převor během něj četl z breviáře. Berenger přišel na řadu jako poslední. Když se břitva přiblížila k jeho krku, vyměnili si s Guiomarem dlouhý pohled. Ale stejně jako ostatní byl také alespoň na chvíli spokojeně zbaven rozrůstajícího se strniště. Nastávala doba velikonoční, největší křesťanský svátek. Největší událost roku v zapadlém klášteře na nejsevernějším cípu portugalských hor, kam jedinkrát v historii zavítal král a kam jen zřídka zabloudili hosté, nejčastěji ztracení v bouři nebo tací, kteří sešli z cesty.

Po skončení očistného procesu bratry čekal krátký večerní obřad. Pak spánek. A jak se ukázalo, nebyl vůbec klidný. Jako ostatně žádný odpočinek, který měl v následujících dnech přijít.

Berengera probudily zvony. Posadil se na posteli a protřel si rozespalé oči.

Všude byla tma. Co se děje? prolétlo mu hlavou. Zvony je obvykle svolávaly jen k účasti na bohoslužbě, a pokud už byl čas na první ranní chvály, měl buzení ospalých mnichů na starosti bratr Guiomar. Ne, muselo se stát něco závažného. Vyhlédl z okna, aby se ujistil, že některou z klášterních budov nezachvátil požár.

Místo toho však spatřil, že požár zachvátil nebesa.

Jako ve zlém snu se po obloze posunovalo ohnivé těleso. Berenger, oblečený stále jen v tunice, se mlčky díval, jak se na nádvoří shromažďují bratři. Nikdo je k tomu nevybízel a vlastně se ani neměli nechat vyrušit ze svých běžných povinností. Za takovou neposlušnost je mohl čekat trest půstu. K účasti na tomto zvláštním nočním shromáždění je však vyzývala sama nebeská záře. Mnozí porušili pravidlo mlčení a vzrušeně šeptali, další jen zírali s ústy otevřenými dokořán.

Také Berenger mlčky sledoval oblohu, dokud světlo nezmizelo za obzorem. V hlavě měl prázdno. Netušil, co předpovídalo znamení, jež se objevilo na nebesích – pokud vůbec něco. Mor? Válku? Nebo snad změnu na panovnickém trůnu, jak tomu věřil ctihodný mnich Beda?

Znovu ulehl a vzápětí usnul, jako by to celé nebylo víc než noční můra. Zjevení ve snu. Teprve za několik hodin jej opět probudil zvon, aby svolal bratry k modlitbě. Dobelhal se na nádvoří a do kostela dorazil jako poslední. Přestože mluvit se tentokrát nikdo neodvážil, Berenger dobře věděl, co se jim honilo hlavou.

Za zpěvu v temnotě narušené jen slabou září svící směřovaly myšlenky všech bratří ve vesnici Castro Laboreiro k tomu, co spatřili oné noci. Ráno se o tom bude horlivě vyprávět, pomyslel si Berenger. A nemýlil se.

O něco později si Berenger opláchl obličej, přes tuniku přetáhl plášť a škapulíř, ze stolku vzal zapečetěný dopis od převora a vložil ho do brašny. Znovu se musel vydat na cestu. Venku ho obklopil chladný ranní vzduch, voněl po dešti a prvních jarních květinách. Začínal duben, a tady v horách bylo jaro studenější a zrádnější než dál na jihu. Kdykoli se mohly stáhnout temné mraky a znovu zasypat prokřehlou půdu sněhem.

Prošel klášterní branou, kde úklonem hlavy pozdravil mohutného bratra Guiomara, který ji měl hlídat. Byl si jistý, že tenhle muž na rozdíl od ostatních bratří žádné dohady o nočních znameních nešířil. Vlastně si ani nedokázal vzpomenout, kdy ho naposledy slyšel mluvit. Hádal, že pro cirkátora to byla ideální povaha, když měl sám dohlížet na to, aby ostatní mniši příliš neštěbetali a vyhnuli se přehnanému užívání dorozumívacích gest.

Berenger už nebyl nejmladší, po okolních vesnicích však putoval zásadně pěšky. S osly nedokázal vyjít a několik koní ustájených v klášteře se používalo pro důležitější účely – zvlášť pro cesty převora Daniela a bratra Františka, který jako celerář navštěvoval skromné usedlosti ve správě kláštera. To Berenger se ze své funkce knihovníka a dočasného ošetřovatele obvykle vydával jen do okolních vesnic, i když se mu jednou dvakrát do roka podařilo přesvědčit převora, že musí navštívit knihovnu některého většího benediktinského kláštera dál na jihu.

Věděl, že se to na mnicha nesluší, přesto si brzy začal hvízdat do kroku. Melodie patřila jednomu z chorálů, který toho rána zpívali, ale v jeho podání zněla veseleji. V podvědomí si ji spojil s jedním z textů krále Denise, který byl nejen portugalským panovníkem, ale i mimořádně nadaným básníkem a trubadúrem.

Ach, jak velkou láskou moje srdce plane k té sličné dámě, která mi projevila přízeň, její jméno však ze mě nikdo nedostane, ať její choť mi nezpůsobí strašnou trýzeň.

Trochu se zastyděl za tak nepřístojné myšlenky, ale nemohl si pomoct – cítil se dobře. Na každém kroku se zdálo, že zima byla konečně u konce, a řeholníkovi s přibývajícími léty dělalo jaro čím dál větší radost. Pěšina vedoucí z kláštera do vesnice Castro Laboreiro byla upravená, všude kolem rozkvétal žlutý a fialový vřes. Květy pokryly také duby a lípy, na břízách se zelenalo první listí. Vrcholky hor a kopců obklopující celé údolí konečně nepokrývala vrstva sněhu.

Jaro, pomyslel si bratr Berenger, je nejkrásnější období v roce.

Vůbec měl pocit, že žije v nadějné době. Zítra bude přece Květná neděle, počátek Svatého týdne, a do vzkříšení a konce toho zatraceného čtyřicetidenního půstu bude zbývat pouhých sedm dní.

Na některých místech musel našlapovat velmi opatrně, protože půda byla stále ještě plná vody z tajícího sněhu a potoky a říčky byly v plné síle. Leckde je naštěstí přehrazovaly kamenné mosty. Někdy Berenger nemohl jinak než žasnout nad tím, kde všude lidská ruka před staletími vytvářela přechody. Vždyť v pohoří Laboreiro žilo jen několik odvážlivců, snad víc poustevníků než pastýřů nebo rolníků.

Možná je ani nestvořila lidská ruka, pomyslel si mnich. Vzpomněl si na legendu o ďáblově mostě, kterou mu vyprávěl mladý bratr Martin, jeho pomocník v knihovně. Nebohý pastýř prý na druhé straně řeky spatřil jedinou ovečku, která přežila krutou zimu. Jenže jak se k ní dostat? Se spásným řešením se

zjevil sám ďábel, aby mu nabídl, že přes řeku postaví most –samozřejmě za cenu jeho duše. A prostoduchý muž nabídku přijal.

Berenger uvažoval, za jakou cenu by byl ochoten prodat vlastní duši. Za opravdu vzácnou knihu? Jenže pak si uvědomil, že už ji možná dávno prodal – za to, aby přežil a aby se mohl v těchto horách schovat před světem.

S takovými myšlenkami ho notná část dobré nálady opustila. Naštěstí už před sebou spatřil vesnici Castro Laboreiro, nejbližší lidské osídlení u jejich zapadlého opatství bez opata.

Na kraji vesnice stál menhir, kámen vztyčený ještě dávno předtím, než její obyvatelé vůbec začali svůj jazyk nazývat portugalštinou. Venkované se dušovali, že ho postavily zlomyslné víly, a vyhýbali se mu obloukem. Pro jistotu postavili ještě kostel se zvoničkou, který měl zlé síly spolehlivě odehnat. Zdaleka největší dominantou širokého okolí byl však hrad, který na vesnici shlížel z vysokého žulového pahorku.

Cesta k pevnosti byla daleká a strmá, jenže Berenger měl času dost a nemusel spěchat. Jakožto na muže starajícího se nejen o skromnou klášterní knihovnu, ale po ochrnutí bratra Teobalda také provizorně o nemocné z celého okolí, se na něj nevztahovaly přísné liturgické hodinky a nemusel se účastnit mnoha modliteb, jež upřímně řečeno považoval za nesmírně nudné. Trubadúrským písním dával odjakživa přednost a uznával, že král Denis byl zkušený skladatel, přestože mu portugalština nikdy nepřirostla k srdci tolik jako znělá lenga d’òc, kterou si zamiloval za léta strávená na slunném francouzském jihu. Ach, sladká Provence, povzdechl si v duchu a otřásl se chladem.

„Bratře!“

Z úvah ho vyrušil čísi hlas. Berenger se otočil a stanul tváří v tvář vyhublému vesničanovi s širokým kloboukem na hlavě. Podle vráskami zbrázděného obličeje musel být starý, snad ještě starší než sám řeholník, ačkoli knihovník dobře věděl, že v horách člověk stárl rychleji. Snad kvůli svému věku venkovan nepásl ovce ani nepracoval na poli – jen vysedával před jedním z nuzných kamenných domků, kterému se pomalu propadala střecha.

„Přeji požehnané ráno,“ pozdravil Berenger.

Doufal, že tím je jejich střetnutí u konce. V duchu se pomodlil, aby od něj stařec nepotřeboval pomoc. Navzdory své dočasné pozici v klášteře ve skutečnosti nebyl žádný medik – měl jen skromné znalosti, které načerpal z menší části v dobách, kdy ještě otci vypomáhal v plzeňské apatyce, a z větší části pak od svého ochrnutého předchůdce.

„Není krásné, bratře,“ prohlásil jiný, poněkud káravý hlas. „Ale prokleté.“

Teprve nyní si všiml, že na prahu stejného domu stojí postarší žena oblečená v černém. Místní ženy nosívaly jedině černou –v usedlostech v pohoří Laboreiro nebyl ani náznak po barvami překypujících oděvech měšťanů z jeho daleké vlasti. Berengerovi neušlo, že se další lidé shromažďují na návsi kolem sochy Panny Marie.

„Otec Jakub je po smrti.“ Starý muž pokýval hlavou. „Židi ho zavraždili. Svině.“ Odplivl si na zem.

Berenger si je s údivem prohlížel. Jak mohl být poustevník Jakub po smrti? Byl sice v jeho věku, ale vždycky mu připadal mnohem mladší – zvlášť když se pustil do vášnivého odsuzování všemožných hříchů a prohřešků. Ještě před týdnem Beren-

gera málem vyhnal ze své poustevny, když se před ním mnich odvážil shovívavě omlouvat panovníkovy nemanželské zálety.

„Jak –“

Nedokončil otázku.

„Židi nám ho zavraždili!“ zavyla žena a rvala si vlasy. „Stejně jako Pána Ježíše.“

Na návsi byla situace ještě horší. K rozzuřenému davu vesničanů se přidal i místní kněz. Berenger otce Abéla dobře znal, nejednou ho navštívil kvůli horečce nebo žaludečním potížím, a považoval ho za mírumilovného člověka. Teď ale křičel a nekřesťansky nadával s takovým zápalem, jako kdyby dočista přišel o rozum. Řeholníkovi se sotva podařilo proklouznout.

Najednou měl pocit, že obloha potemněla a příchod jara není zdaleka tak jistý, jak se ještě před okamžikem zdálo. Vesničané byli pohublí, v obnošených a dlouho nepraných šatech, zoufalí nad smrtí muže, ke kterému celá léta vzhlíželi a naslouchali mu.

Berenger sklonil hlavu a zrychlil krok. Chtěl být od lidí co nejdál. Když stoupal do strmého kopce k hradu, v uších mu stále zněly jejich nenávistné výkřiky.

Hrad Castro Laboreiro byl možná rozlehlý, ale rozhodně ne pohodlný. Víc než majestátní šlechtické sídlo připomínal strohou pevnost. Bratr Berenger se pod jeho vysokými hradbami vystavěnými z mohutných balvanů nikdy necítil dobře. Snad za to mohla jeho minulosti.

Nikdo nevěděl, kdo jako první vztyčil hradby a jak se mu to vůbec mohlo podařit. Vesničané se zaklínali, že balvany na

vrcholek nanosili zrzaví obři na příkaz svatého Jakuba, který měl kdysi na svých cestách do Portugalska zabloudit. Další však tvrdili, že místo bylo mnohem starší.

Nejprve na vrcholku stálo hradiště pohanů, po kterých v okolí zůstaly rozeseté dubové háje a menhiry, někdy osamocené, jindy postavené do zvláštních kruhů. Pak přišli Římané, kteří si toužili podrobit neustále se bouřící horské kmeny. Ti po sobě zanechali několik kamenných mostů, které se ovšem nemohly rovnat velkolepým římským stavbám ve velkých městech.

Římany vystřídali Vizigóti, Vizigóty Bohem prokletí Maurové –pohroma, jež chudou zemi tyranizovala stovky let, než je první portugalský král Alfons zahnal na jih. A nyní stál tento horský strážce bez pána, jen se správcem třesoucím se před návratem toho, komu hrad právoplatně náležel, a jeho rodinou.

„Ten strach zhoršuje tvoji vyrážku, má paní,“ vysvětloval Berenger trpělivě správcově choti, když jí na pokožku nanášel mast ze směsice česneku, cibule, vína a hovězí žluči. „Proto nechce ustoupit.“

Bledá žena ztrácející poslední známky mládí zavrtěla hlavou. „Nejde o strach, ale o tohle místo, bratře. Naskakuje mi z něj husí kůže. Jsme tak hrozně vysoko, špatně se mi dýchá. Je tu příšerná zima, vane tu studený vzduch a oheň v krbu jako by vůbec nehřál.“

S tím musel řeholník souhlasit. Hrad byl postavený tak, aby měl přehled po okolí. Byl skutečným okem toho, kdo jej vlastnil – okem, které dohlédlo široko daleko. Nikdo se však nezamýšlel nad nezdravým prostředím, natožpak nad vzdáleností od civilizace. Do nejbližšího města to byly desítky mil, a to do

města na nepřátelské kastilské straně, kde Portugalce vítali s kameny a holemi v ruce. Nebylo divu, že u krále Denise se o správu takového majetku neucházelo mnoho zájemců.

„Teď musíš mast pečlivě rozetřít, aby pronikla až pod kůži,“ radil Berenger a záměrně nepokračoval v předchozí konverzaci. „Bude to trochu studit, nic víc.“ A páchnout, dodal v duchu mnich, když nanášel nevábně vonící látku. Jenže pokud se člověk chce zbavit vyrážky, bude se s tím muset smířit.

Současný hradní pán, správce Bruno řečený Jednooký, je mlčky pozoroval. Jeho přízvisko nebylo úplně spravedlivé, oči měl totiž obě, i když ho v jednom trápil ošklivý zákal. Zlé jazyky u dvora tvrdily, že možná nevidí ani na jedno oko, když podepsal královskou listinu, která mu hrad dávala do správy. Zvláště v době sporů mezi starým panovníkem a jeho syny, které každým okamžikem hrozily vypuknutím občanské války.

„Slyšel už jsi o smrti poustevníka Jakuba?“ obrátil se na něj řeholník. „Nebo je to jenom vesnická fáma?“

Správce přisvědčil. „Před pár hodinami přišlo několik chámů prosit o pomoc při výpravě proti Židům v Portelinhě. Prý je to určitě jejich práce, poustevníka našli s podříznutým krkem v jeho chatrči. Podle nich vrah na místě nechal svou špičatou čepici. Já každopádně nikoho ze svých mužů postrádat nemůžu. Kdyby se nás dom Pedro rozhodl napadnout…“

Slova zůstala viset ve vzduchu. Tuhle větu Berenger slyšel při každé návštěvě na hradě. Jednookému Brunovi se zkazkami o zlotřilém bastardu Pedrovi, který své poháry naplňuje krví místo vínem, podařilo svého jediného syna tak vystrašit, že mu mnich musel při každé návštěvě pustit žilou. Teprve pak se dvanáctiletému chlapci trochu ulevilo.

„Nevrátí se,“ ujistil ho Berenger. „Pozvednout zbraň proti vlastnímu otci je ohavnost hodná exkomunikace.“ I když zplodit tucet bastardů handrkujících se o trůn taky není nejuvážlivější, dodal v duchu.

„Jenže skončila zima. Ledy roztály, hranice s Galicií je průchozí. To znamená, že tudy může projít kastilská armáda.“

Berenger to raději ponechal bez komentáře. Stačilo, aby Jednookého ještě trochu popíchl, a mohl se na hradě zdržet politickými rozpravami až do soumraku. Sám si ostatně nebyl jistý, nakolik byly obavy hradního pána oprávněné – bastard Pedro mohl totiž stejně dobře zůstat na opačné straně hranic jako se přes ni pokusit vpadnout. Od té doby, co odešel do exilu, o jeho plánech nikdo neměl ani ponětí. A rozhodně o nich nevěděl prostý mnich z jakéhosi zapadlého horského kláštera, ke kterému zprávy putovaly snad ještě pomaleji než na Island.

Berenger správci předal zprávu od převora a vydal se zpátky do kláštera. Cestou z hradu se raději lidským osídlením vyhnul. V dáli stoupal k nebesům dým a Berenger si dovedl živě představit, co může znamenat – Židé jako tolikrát v historii pykají za své domnělé zločiny. Než znovu spatřil klášterní bránu, přemýšlel o Pedrovi, který tolik děsil hradního správce a jeho rodinu. Svou zálibou v rytířské lyrice a psaní trubadúrských básní se totiž králův bastard svému otci ze všech synů zdaleka nejvíc podobal. Přesto – nebo možná právě proto –každý z nich skončil na opačné straně bitevního pole.

Mnich se vracel pozdě odpoledne. Jeho klášter ležel v malém údolí na východ od vesnice Castro Laboreiro, poblíž pramene říčky Varziela a ještě blíž vodopádu svatého Štěpána, který spolu s řekou dodával mnichům pitnou vodu. Byl to skromný

dům Boží a tvořilo ho jen několik budov – především chrám s nedostavěnou zvonicí, spojený křížovou chodbou s klášterním konventem, stáje, pár hospodářských stavení a opatův domek. Také Berenger zdědil spolu s dočasným postavením po ochrnutém předchůdci vlastní obydlí – obyčejnou chatrč s bylinkovou zahrádkou u západní zdi.

Z kostela se linul zpěv a Berenger si uvědomil, že přichází právě na nešpory. Vylidněný klášter mu vyhovoval. Obešel kamennou budovu chrámu, prošel hlavním vchodem do konventu a zamířil do knihovny. Odemkl dveře těžkým klíčem a nasál vzduch. Vůně pergamenu mu jako vždy udělala radost.

Zapálil několik svící a uvelebil se u stolku, kde stále ležely rozložené Církevní dějiny národa Anglů. Nebylo to záživné čtení, neznámý mnich je však opatřil nádhernými iluminacemi Sasů a britských králů, takže byl správce skromné knihovny na získání tohoto opisu patřičně pyšný. Obzvlášť proto, že jeho klášter knihy příliš nenakupoval, a už vůbec je nevyráběl.

V Portugalsku bylo jen několik málo míst, která se mohla chlubit plnohodnotnými skriptorii s iluminátory, a ne jen s pouhými opisovači. Castro Laboreiro mezi ně rozhodně nepatřilo. Berenger měl možnost podívat se osobně na tvorbu v klášteře Santa Cruz v Coimbře a na okamžik zalitoval, že se nepřidal k benediktinům právě tam – už jen proto, aby mohl sledovat práci zkušenějších kolegů. Jenže dobře věděl, že to by bylo až příliš riskantní.

Spisovatelské umění ho fascinovalo, strávil hodiny v dílnách velkých klášterů a snil o tom, že jejich mistrovská díla jednou dostane darem, protože koupi tak drahých děl si převor nemohl dovolit. On sám neměl na iluminaci talent a opisování vzdal před několika lety, kdy mu nepříjemná nemoc v kloubech začala bránit v držení brku. Ne že by byly jeho dřívější opisy nějaká mistrovská díla.

Bratr Martin se ve dveřích objevil dřív, než se Berenger vůbec dokázal začíst. Byl udýchaný, měl červené tváře a krátké hnědé vlasy se mu lepily k temeni hlavy, přesto se ale jako obvykle usmíval. O mladém mnichovi se říkalo, že svým tehdy ještě dětským úsměvem dokázal obměkčit srdce zesnulého opata, aby ho přijal jako novice bez složení obvyklého peněžního daru. I na místní poměry pocházel z chudé rodiny, původem snad odněkud z krutých baskických hor.

„Pojď dál,“ vyzval ho Berenger.

Martin mu pomáhal v knihovně a v rámci svých skromných možností se o ni staral, když byl jeho nadřízený pryč. Příležitostně sloužil také jako jeho poslíček a vlastně jako poslíček celého kláštera. Martina ostatní mniši včetně Berengera rádi využívali, protože byl mladý. A patřičně naivní.

„Donesl jsi oběd mému bratrovi?“

Mladík horlivě přikývl.

„Ano, donesl.“ Zarazil se. „Aspoň doufám. Myslím, že tam byl, určitě tam byli jeho kocouři. Ale vypadalo to, že se mnou nechce mluvit.“

Berenger se usmál.

„Z toho si nic nedělej, Romuald nechce mluvit s nikým kromě svého malého zvířecího konventu. Bratr František zuřil?“

I tentokrát Martin přisvědčil. „Jako vždycky. Jeden zrzavý kocour ho otravoval celou velkou mši. Lezl mu pod kutnu, když zpíval. Bratr František tvrdí, že kocoury stvořil sám ďábel.“

„Podle Františka stvořil ďábel úplně všechno. Kupodivu si to zřejmě nemyslí o penězích, když spravuje klášterní pokladnu.“

Martin ztišil hlas.

„Myslí. Leo ho prý viděl, jak peníze vymýtá svěcenou vodou a svatými slovy pokaždé, když se k nim přiblíží. A taky si po dotyku myje ruce.“

Berenger musel připustit, že to bylo příjemné překvapení. Pokynul svému pomocníkovi, aby šel konečně dovnitř. Dveře se zavřely.

„Bratře Berengere,“ začal z jiného soudku Martin. Vypadal trochu nervózně, jako kdyby si nebyl jistý, jestli téma, které se chystal nakousnout, není příliš citlivé. „Je hodně jiný? Svět tam venku? Nemyslím v horách. Myslím v nížinách, kde hrady nestaví obři, ale králové. Kde žijí princezny a trubadúři jim vyznávají lásku a kde se muži ve zbroji utkávají s černými Maury. Vím, že nejsi zdejší. Ale hodně jsi cestoval kvůli knihám, určitě mnohem víc než já. Narodil jsem se jen pár mil odsud a nikdy jsem nebyl dál než v Arcosu.“

Knihovník se zamračil. Rozpravy o světě za zdmi kláštera ho netěšily – vždycky měl obavu, že může dojít na jiné, zvídavější otázky týkající se jeho vlastní minulosti. Martina měl rád, byl to dobrý chlapec. Ale nemělo smysl krmit ho falešnými představami.

„Zase jsi poslouchal historky bratra Teobalda,“ zamračil se znovu Berenger. Bylo to konstatování, ne otázka. Mladík neodporoval. „Králové, rytíři, princezny. Nic z toho není o nic lepší než knihy. Buď rád, že s nimi můžeš trávit čas tady, daleko od nebezpečí, co hrozí lidem, jako jsme ty nebo já, kteří se neumí ohánět mečem a nekoupají se ve zlatě.“

„Nevím, jestli jsme tak daleko od nebezpečí,“ zamumlal Martin. „Znamení na nebi –“

Berenger ho přerušil zvednutým prstem.

„O tom ani slovo,“ varoval ho. Byl vyčerpaný z cesty a jeho den se ještě zdaleka nechýlil ke konci. Nepotřeboval se k tomu všemu ještě zabývat mladickými úvahami o přicházejícím konci světa, jakými se to mezi pověrčivými mnichy po každé podobné události jen hemžilo. „V pondělí nás čeká důležitá práce. Jak dobře víš, budeme přidělovat čtení našim drahým spolubratřím, i když se vsadím, že nejméně polovina z nich toto umění ovládá spíš teoreticky. To ovšem není naše starost. Chci po tobě, abys prošel seznam výpůjček a zjistil, co už se nám vrátilo a kdo nám stále dluží. Pak sestav seznam deseti knih, které si můžeme dovolit postrádat. Nic vzácného, rozumíš mi? Stačilo mi, když před pěti lety –“

„… zničil bratr Robert, dej mu Pánbůh věčný pokoj, breviář iluminovaný mistrem Alfrédem z Gentu,“ doplnil ho Martin. „Nedělám to poprvé, bratře.“

„Ani naposled. Tak se dej do práce, dokud tě nepovolají ke kompletáři.“

Kompletáře, poslední modlitby dne konané za soumraku, se výjimečně účastnil také Berenger. Připadal si trochu provinile, že zneužívá převorova svolení a pravidelně vynechává společné modlitby. Tentokrát proto zpíval spolu s ostatními a snažil se nedat na sobě znát, nakolik vyšel ze cviku.

Při čtení z  Nového zákona pozoroval ostatní bratry a znovu si uvědomoval, jak málo jich zůstalo. Opatství skomíralo. Z okol-

ních vesnic přicházelo stále méně uchazečů vybavených dostatečnými vstupními dovednostmi. A nedalo se očekávat, že se situace zlepší – ostatně ani rodina nového správce nepřemýšlela o uplatnění svého churavějícího potomka v klášterní hierarchii.

Momentálně měli pouze dva novice a nikdo jim nesvěřil do péče žádné děti, za což byl Berenger docela vděčný. Byli příliš daleko od civilizace, příliš malí a rozhodně ne bohatí, vždyť žili z královských darů a skromných výnosů několika přilehlých mlýnů, usedlostí a pár vinic na svazích města Melgaço.

V chudém kraji se nemohli spoléhat na milosrdenství šlechticů, protože místní „šlechtici“ sami museli spoléhat na milosrdenství svých lenních pánů a všemohoucího Hospodina. Navíc byli nebezpečně blízko kastilské hranici, odkud mohl kdykoli přijít vpád. Opatství hrozil stejný osud, jaký potkal desítky dalších klášterů na hornatém portugalském severu – vymření či opuštění. V této oblasti se zkrátka lépe dařilo poustevníkům než mnichům.

Poustevníci, pomyslel si Berenger. Znal jsem jen jednoho a ten je po smrti. Stále tomu nedokázal uvěřit. Vražda tak blízko jejich bratrstvu. Tak blízko jemu samotnému.

Po dozpívání Simeonova chvalozpěvu se bratři mlčky rozcházeli. Berenger však čekal, dokud nespatří tvář převora Daniela. Jemně se dotkl jeho pláště. A  převor naznačil, aby ho následoval. Stmívalo se.

Oba prošli nádvořím, přes Berengerovu skomírající bylinnou zahrádku – ve studených horských podmínkách se mnoha léčivým rostlinám nedařilo – až k chatrči tísnící se u klášterní zdi. Teprve tady se zastavili.

„Jak se cítí správce a jeho rodina?“ zeptal se převor Daniel tlumeným hlasem.

Byl zhruba stejně vysoký jako Berenger, ale výrazně štíhlejší, s kudrnatými ryšavými vlasy a strništěm téže barvy, které mu od včerejšího holení už stihlo vyrůst. Vypadal neduživě a Berengerovi se zdálo, že se mu myšlenky toulají všemi směry. V očích mu chyběl jindy klidný, přívětivý výraz.

„Pořád stejně,“ opáčil Berenger. „Správce má obavy z příjezdu bastarda Pedra a z toho, že se občanská válka rozhoří naplno. Jeho žena a syn jsou vystrašení a podnebí jejich zdraví nepřidává. Hlavně se bojím o syna, vypadá spíš jako duch než jako dítě.“

Převor zasmušile přikývl. „Letošní zima byla špatná a mám obavy, že přichází ještě horší časy. Co je to za zemi, kde se syn opováží vzbouřit proti vlastnímu otci?“ Berengerovi se zdálo, že v převorových vyhaslých očích na okamžik vzplály plamínky hněvu. „Budu doufat, že se situace pana Bruna zlepší. Snad jeho rodinu trochu utěší alespoň můj list. Víc pro ně udělat nemůžu, přestože chápu jejich bolest.“

Berenger si nedokázal představit, jaká slova od převora zapadlého kláštera by mohla utišit obavy správcovy rodiny. Pak se odvážil zeptat na otázku, která ho trápila.

„Otče, už se k tobě doneslo, že zabili poustevníka Jakuba? Máš nějaké zprávy?“

„Doneslo.“ Převorův hlas byl překvapivě chladný. „Ale není to záležitost kláštera. Ať se o ni zajímá královská spravedlnost. A teď, pokud mě omluvíš…“

Berenger ho zadržel. „Dobře víš, že jsem Jakuba znal. Snad by mohl být pohřben na půdě opatství…“

Otec Daniel ho zpražil ledovým pohledem.

„Jistě ti nemusím připomínat, že to, co bylo před vstupem do tohoto kláštera, nehraje v našich životech žádnou roli. Nyní jsme bratry v Kristu. Nedoneslo se mi nic o tom, že by si tento muž přál spočinout právě u nás. Proto budu předpokládat, že se o něj postarají jiní.“

Berenger naprázdno otevřel ústa, ale převor ho umlčel zdviženým prstem. „Měl by ses raději věnovat svým povinnostem, bratře. Pokud vím, bratr Teobald si žádá tvoji společnost.“

Mnich se zhluboka nadechl, aby se uklidnil. Nemělo smysl se s převorem dohadovat, znal jeho tvrdohlavost až příliš dobře –když se pro něco rozhodl, nenechal se přesvědčit ani těmi nejlepšími argumenty. A co mohl ostatně namítat? Pokud Jakub skutečně netoužil po pohřbu v klášteře, nikdo k tomu jeho tělo čekající na vzkříšení neměl právo nutit.

Bratr Teobald byl jediným pacientem infirmaria, místa určeného pro nemocné a příliš slabé mnichy. Vzhledem k jeho předchozímu povolání v klášteře se to Berengerovi zdálo jako poněkud zlomyslná hříčka osudu – vždyť Teobald se o nemocné nejen v klášteře dlouhé roky sám staral. Až do té doby, než jednoho dne ochrnul na obě nohy.

Mysl mu ovšem stále sloužila výborně. Měl za sebou křižáckou minulost a čím byl starší, tím raději všem příchozím vyprávěl o dobách, kdy se v písčitých krajích Algarve střetával s Maury.

Na mnicha to možná nebylo příliš důstojné, jenže kdo mohl starci vyčítat, že vzpomíná na mládí? Nikdo přesně nevěděl, kolik je Teobaldovi let – někteří mluvili o sedmdesátce, jiní rovnou o stovce. O jednom však nemohlo být pochyb – byl zdaleka nejstarším mužem v širokém okolí.

„Posaď se ke mně,“ vybídl Berengera. Ležel nehnutě na lůžku, tváří obrácenou k plápolajícímu ohni v krbu. Každý den ho jeden z povolaných noviců chodil nakrmit a v případě nutnosti posadit na nočník. „Popovídáme si.“

Bratr Berenger z toho neměl velkou radost. Všechny Teobaldovy historky už slyšel, a ne jednou. Tu o bitvě, ve které usekl jednomu Maurovi obě uši, odnesl je králi a on mu na oplátku daroval dvě zlaté uši do erbu. I tu o mladé muslimské dívce zachráněné před násilníky, která se do něj tak zamilovala, že přestoupila na křesťanskou víru. A další a další ještě neuvěřitelnější příběhy.

S hlubokým povzdechem se posadil a v duchu se obrnil trpělivostí.

„Jak to vypadá s mojí zahrádkou?“ nadhodil Teobald. „Přežila zimu? Co můj rozmarýn a koriandr?“

„Tvoje zahrádka je v naprostém pořádku,“ zalhal Berenger. „Proto sis mě ale přece nezavolal.“

Teobald zavrtěl hlavou a přinutil se k úsměvu. Berenger v jeho očích zahlédl napětí.

„Pamatuješ si ještě na tu knihu?“ zeptal se.

„Pamatuji si na všechny knihy,“ opáčil správce knihovny hrdě. „Jakou máš na mysli?“

„Tu o zničení kláštera,“ vychrlil ze sebe Teobald. „Toho kláštera, který tu stál před tím naším.“

Berenger překvapeně zamrkal. Jistě že si na ni vzpomínal. Byl to jeden z nejvzácnějších spisů jeho knihovny, jen několik málo dochovaných listů pergamenu s podivuhodnými iluminacemi. Neznámý autor se sám tituloval bratr Zkáza.

Přikývl. „Proč se na ni ptáš?“

Stařec se k němu naklonil. Ruce se mu třásly. „Děje se to znovu. Ta znamení na nebi, oheň…“

Berenger zvedl obočí.

„Chceš říct, že ohlašuje konec našeho kláštera?“

„Jistě!“ Teobald ho chytl za kutnu a zatřásl s ním. V pažích měl na svůj věk stále neuvěřitelnou sílu. „Blíží se zkáza. Zemětřesení tak strašlivé, že se otevře země a pohltí nás.“

Berenger se mu vyvlékl. Možná to s jeho duševním zdravím nakonec není až takový zázrak, pomyslel si. Shovívavě se usmál.

„Neměj obavy, bratře. Žádná zkáza nepřijde. Ani dnes, ani za sto let. Jediné, co připomene zemětřesení, bude zvuk řehtaček na Velký pátek. Na znamení zemětřesení, které zavládlo po smrti našeho Pána.“

Vstal a chystal se odejít. Nemělo smysl mysl starého muže ještě víc rozrušovat. Teobald k němu ale vztáhl ruku.

„Přines mi tu knihu, bratře. Musím ji vidět znovu.“

Knihovník přikývl. „Jak si přeješ,“ prohlásil, ačkoli v tu chvíli věděl, že se dopouští hříchu lži. Nemohl přece dovolit, aby knihu ruce starého a rozrušeného muže poničily. Byla příliš vzácná, příliš krásná, příliš křehká. A on ji musel chránit.

Toho večera zamířil do knihovny ještě jednou. Zavěsil lucernu na stěnu a pátral na policích mezi svitky tak dlouho, dokud nenašel to, co hledal. Prsty nahmataly pergamen, oči v přítmí zamžouraly na první zachovanou stránku. V zářivých, dosud

nevybledlých barvách zobrazovala hvězdná nebesa, měsíc a rudou kometu s dlouhým ocasem. Berengerovi se na okamžik zdálo, že má rozšklebený obličej.

Listoval dál a v hlavě si znovu přehrával celý příběh. Nikdo přesně nevěděl, kdy se odehrál, a jestli k němu vůbec došlo. Trestem za hříchy tehdejšího kláštera, také benediktinského, byla zkáza. Smrt. Nic jiného než těchto několik listů se z oné neznámé doby nedochovalo – vzdělanci z Coimbry, kterých se na to ptal, byli přesvědčeni, že jde o výmysl. Nic než fantazie mnicha, jenž pro svůj příběh našel inspiraci v záhubě Sodomy a Gomory.

Nebylo ovšem možné popřít, že na místě dnešního kláštera kdysi stával jiný konvent. Jeho trosky dosud stály na dohled od nich. A jen Bůh věděl, co se s původním klášterem stalo. Nejspíš prostě vymřel. Nebo ho bratři moudře opustili, protože tohle místo není pro lidi vhodné k životu.

DEN DRUHÝ: DIES DOMINICA

Rozesmáté tváře nepatřily lidem. Byly pokroucené, stejně jako jejich úsměvy. Přál si, aby jim mohl uniknout, ale nedokázal se pohnout. Vlastně nedokázal pohnout jediným svalem v těle – jako kdyby byl spoutaný neviditelnými provazy. Chtěl alespoň zavřít oči, nedívat se do rozšklebených obličejů chrličů z katedrálních zdí.

Tak takhle je viděl kameník? pomyslel si otupěle Berenger.

Sám si nebyl jistý, co vlastně vidí. Tváře se kolem něj točily. A on se točil s nimi v jednom šíleném tanci smrti. Hlasy se překřikovaly navzájem.

„Sedm dní,“ křičely.

„Sedm nocí,“ odpovídala ozvěna.

Sedm z nich. Sedm chrličů, které ho nechtěly pustit z kola ven. Byl si jistý, že bude tančit navěky.

Zachránily ho zvuky provázející vstávání bratrů. Tentokrát za ně byl Berenger snad poprvé vděčný. Cítil, jak mu hoří tváře, oči ho pálily. Sen se rozplynul tak rychle, jak ho pohltil. Nezůstalo nic než nepříjemný pocit.

„Co se mi zdálo?“ zeptal se do tmy.

Tma neodpověděla.