I.
Probudí mě příšerně naléhavé kvičení mobilu. S námahou rozlepím oči a vyhrabu tu malou otravnou věc z dek a polštářů, do kterých jsme se Sárou oba zamotaní. Připitoměle civím na telefon a trvá několik dlouhých vteřin, než můj mozek, vytržený z hlubokého spánku, dokáže pochopit, co vidím na displeji. Je hluboká noc, čtvrt na dvě. A volá mi Ivan Rigel.
Něco se stalo.
„Ještě pět minut,“ zamručí vedle mě Sára. „Nebo radši deset.“
Přitisknu na reproduktor mobilu palec, abych zmírnil nepříjemný kvikot, vyštrachám se z postele a nahý jdu s telefonem do kuchyně. Rozsvítím světla nad kuchyňskou linkou a jejich bílé chemické světlo mě bodne do očí jako dvě injekční jehly. Vedle odpadkového koše se Včelička bůhvíproč přehrabuje v krabici se starými hadry.
„Co nespíš?“ zvedne ke mně malou trojúhelníkovou hlavu a napřímí tykadla.
„Rigel mi volá,“ ukážu mobil.
„Takhle v noci?“
Neodpovím jí a přijmu hovor.
Profesor se nezdržuje zbytečnými formalitami. „Asi jsem tě vzbudil, co? Sere mě to, ale musel jsem. Pustil jsem se ještě navečer do takovýho malinkýho experimentu. Vzal jsem si domů z laborky tu Skautovu pazouru, stimuloval ji silným
psychoaxonovým polem, a podařilo se mi ji narušit a narastrovat.“
„Počkej, počkej, pomalu, tlusťochu.“ Nedokážu se soustředit. „Nevím, jestli si ze mě děláš kozy, nebo to myslíš vážně. Chceš mi snad říct, že sis přinesl domů něco, co mělo zůstat pod zámkem v Černejch laboratořích? Zbláznil ses?“
„Na tom nesejde, ty vole,“ vzteká se profesor. „Teď už skoro na ničem nesejde. Jak říkám, narastroval jsem tu sračku a zjistil, co je zač. Teda spíš co není zač! Chyba byla celou dobu u nás, špatnej úhel pohledu. Ten zkurvenej Skaut, kurva drát, ty vole! Jsi tam?“
„Uvědomuješ si, sakra, že nás takhle po telefonu můžou odposlouchávat?“
„Nejenže můžou! Odposlouchávaj! Týno, slyšíme se? Haló, ty stará opotřebovaná štětko! Posíláme pozdrav do Jádra!“
„Ty seš cvok, tlusťochu! Co se to sakra děje? Je konec světa?“
„Dávej pozor!“ zařve Rigel do sluchátka.
„Dávám. Mluv k věci.“
„Celou dobu jsme byli úplně mimo. Ten Skaut, on není to, za co ho považujeme. Zatím ještě nejsem schopnej vysvětlit, co přesně je zač, ale už vím naprosto jasně, odkud se vzal. Nechápu, co jsem to byl za vola, že mi to nedošlo hned! Tak a ty teď dávej pozor a slib mi, že uděláš přesně, co ti řeknu.“
„Co mi zbejvá. Slibuju.“
„Hned teď se zvedni, jdi dolů do garáže, nasedni do auta, sežeň si někde pořádnou bouchačku…“
Ozve se rána. Zdá se, že Rigelovi vypadl mobil z ruky. Z reproduktoru se nesou divné trhané zvuky.
A pak se spojení přeruší.
Jsme v průseru. Já i profesor. A s námi Sára, aniž by se o to jakkoliv zasloužila. Leží nahá v mé posteli, spí a je v průseru. Kdyby dnes v noci spala u sebe doma, kdybych ji nezatáhl sem, do tohohle zatuchlého tmavého bytu v Propadlištích, bývalo by ji to, co zanedlouho přijde, minulo…
Vytočím Rigelovo číslo. Telefon vyzvání, jednou, dvakrát, než to někdo típne. Nenapadá mě, co se na druhém konci drátu mohlo odehrát, na co to tlusťoch přišel a co mi chtěl říct. Kdosi mu v tom totiž stačil zabránit.
Kurva! Nemůžu dělat vůbec nic a ten pocit je k zešílení.
„Co se stalo?“ zírá na mě Včelička užasle. „Nějaký malér?“
„Rychle se napoj na síť,“ zařvu na ni. „Potřebuju vizuální spojení s Rigelovým bytem! Okamžitě!“
Včelička bez otálení vyskočí na stůl, koncem těla se připojí k terminálu a začne se přes axonovou síť propracovávat do profesorova domova. Trvá to ale dlouho.
Do kuchyně vejde rozespalá Sára a kryje si oči před září lampy. „Co se děje?“
„Nic, zlato,“ zalžu jí, ale myslím to dobře. Chci jí dopřát poslední chvíli klidu předtím, než prozře a celá ta konstrukce ze lží, kterou jsem pro ni vybudoval, se zhroutí jako domeček z karet. Do okamžiku zhroucení zbývají už jenom minuty.
Včelička zaprská a vytrhne se z počítače. „SVS nás izolovalo od okolí, odstavilo modulátory nejspíš v celém bloku. Takhle nemůžu udělat vůbec nic, promiň.“
Z předsíně se ozve prásknutí, jak se aktivují bezpečnostní zámky na vstupních dveřích.
Jsme v pasti.
„Cože? SVS?“ zhrozí se Sára. „Proč o něm ta věc mluví? Co se děje?“
„Jdi si vzít něco teplýho na sebe,“ řeknu. „Máme před sebou malej noční výlet. A nečekej žádnou velkou romantiku.“ Sára se roztřeseně souká do jednoho z mých starých vytahaných svetrů. Je jí velký, úplně se v něm ztrácí.
Za oknem už zdálky slyším typický hřmot křídel hymenoptér. Letí přímo k nám do Propadlišť.
Letí si pro nás.
„Theo, hrozně se bojím! Vůbec ničemu nerozumím!“ naříká Sára a tiskne se ke mně.
„Já teď taky nerozumím úplně všemu.“ Vezmu její malou rozpálenou tvář do dlaní. „O spoustě věcí jsem ti lhal, Zlatovlásko moje. Teď už ale nebudu.“
„Jak to myslíš? V čem jsi mi lhal? Nemám pocit, že bys mi někdy v něčem lhal. Ty sis našel nějakou jinou?“
Typická Sára. Jednoduchá, vidící jen to malé, jen to povrchní kolem nás a v sobě. To není kritika. To je fakt, pro nějž mi tahle holka přirostla k srdci.
„Nikoho jsem si nenašel,“ řeknu.
Hymenoptéry jsou tu. Visí za oknem v řídkém nočním vzduchu a jejich křídla hučí ve tmě. Přední nohy jedné z nich prorazí sklo, vniknou k nám do kuchyně, pokrčí se a přitáhnou stroj těsně k vnější zdi. Vítr mi rozcuchá vlasy.
Sára mi brečí v náručí. Slzy, jimiž mi smáčí rameno, jsou žhavé jako kapky tekutého cínu.
Oslepující záře reflektorů změní na moment místnost v bílé peklo; jako první půlvteřina atomového výbuchu. Pak k nám začnou do kuchyně ze stroje vyskakovat obrněná ramba. Za okamžik se na mě sesypou a já jim nehodlám klást sebemenší odpor. Po zkušenostech, jež jsem s nimi po všech těch letech udělal, vím, že by to nemělo význam.
Jenže ramba si mě nevšímají. Připitoměle se rozhlížejí po bytě, čichají k podlaze a k neumytému nádobí ve dřezu.
„Myslel jsem, že je po vás,“ pokouší se něčí hlas přeřvat hučení ohromných křídel.
Je to Viktor Šváb.
Ne, tohle ještě nemůže být konec, probleskne mi mozkem. Nikdo nás nepřišel zatknout, zlikvidovat, sežehnout plamenometem nebo prostě jen vystrčit z balkonu a nechat gravitaci, aby se postarala o zbytek. Něco je jinak, ale netuším proč. Nebo jsem snad už přišel o veškerou příčetnost?
A pak mi to dojde.
Idiot. Jsem totální idiot.
Najednou je to tak jasné, že nic na světě nemůže být jasnější.
Od samého začátku jsme s Rigelem hráli Týninu hru. Šéfová věděla o každém našem kroku a všechny profesorovy pokusy o utajení našich plánů byly pro tu chladnou, vypočítavou krávu jen směšnou dětskou taškařicí. Týna celou dobu rozhodovala úplně o všem. Nevím, co ji k tomu hnalo, nejspíš věřila, že se s Rigelem takhle sami dostaneme dál než ostatní. Jenže kam jsme se dostali?
„Tlusťoch je asi v hajzlu,“ křičím na Viktora, abych přehlušil hukot blanitých křídel hymenoptér. „Před chvílí jsem s ním telefonoval. Něco se tam u něj doma stalo!“
„Já vím,“ řve Viktor. „Všechno jsme slyšeli, měli jsme napíchnutej váš komunikační kanál, promiň.“ Dojde až ke mně a položí mi ruku na rameno.
Zase ten jeho starostlivě otcovský přístup. Falešný soucit, přehnaně konejšivý pohled. Kdyby jen věděl, jak mi tím vším pije krev. Mám chuť dát mu pěstí, vysadit mu dolní čelist z pantů, ale neudělám to.
„Musíte k tlusťochovi někoho poslat!“ ječím, i když vím, že jakýkoliv spěch je v tomhle případě už zbytečný.
Je po něm. Je po tlusťochovi.
„Týna za Rigelem poslala asi patnáct našich lidí,“ křičí Viktor. „Nevím, co se tam stalo, ale tuším. Ty taky tušíš. Teď odtud ale musíme okamžitě vypadnout! Vezmi si toho svýho malýho kousavýho otravu a tu holku a hybaj ke mně dovnitř! Tady to už pro nikoho z nás není bezpečný!“
S Včeličkou na rameni, se Sárou paralyzovanou a strachy doslova přirůstající k mému tělu lezu do břišní dutiny hymenoptéry.
Vládne tam horko a tma, jen v přední části prostoru pableskuje několik fóliových ovládacích displejů.
„Mám vás všechny tři neprodleně dostat ke Stainový, to je ti jasný, že?“ řekne Viktor.
„Co se stalo?“ šeptá Sára. „Oni nás chtějí zabít? Tohle je přece letadlo esek.“ Je ponořená sama do sebe, nechápe nic z toho, co se právě odehrálo. Jestli zůstane naživu, bude
potřebovat čas, než pochopí, co všechno bylo se mnou úplně jinak, než si myslela. Kdybych ji tak dobře neznal, asi bych si myslel, že mě za to všechno začne nenávidět. Ale ona nezačne.
Hladím ji po vlasech. „Nic se nám nestane. Myslíš, že bych někdy dovolil, aby se nám něco stalo?“
Jenže já už to dovolil. Nejspíš mi teď ale něco dává šanci to napravit, nebo naopak dotáhnout do absolutního extrému to, co jsem započal.
Rigel je téměř jistě po smrti. Na devětadevadesát procent z něj je metrák a půl vážící mrtvola.
Hymenoptéra se řítí nocí směrem k Jádru. Oblaka, která vidím přes průhled v těle stroje, jsou křižována elektrickými výboji. Blesk střídá blesk, jedna modrá exploze, orámovaná chuchvalci černé buničiny, následuje druhou. Ještě nikdy jsem nezažil takhle divnou bouřku.
Apokalypticky hřmí. Město pod námi, město všude kolem nás, nemůže spát. Něco se v něm děje. Něco, co ho možná už brzo změní k nepoznání. Zázrak. Katastrofa. Nebo kombinace obojího.
Potřebuji vidět Alici, alespoň na jedinou vteřinu potřebuji vidět svou Alici.
Ani ne za deset minut dosedne náš stroj na povrch hymenoportu Jádra. Vylezeme ven. Pořád ještě prší, nebe křižují blesky jako při posledním soudu. Prázdná hymenoptéra se vznese do vzduchu a odletí do svého boxu.
„Ve skutečnosti pracuju tady, v Jádře,“ řeknu Sáře. Ta jen přikývne. Za celou dobu se ode mě ani na moment neodlepila. Jsem teď její jediná jistota v celé téhle šílené mašinérii, do níž se probrala. Strach ovládá každičkou nervovou buňku v jejím těle.
Výtahem jedeme rovnou do rezidenčního patra Týny Stainové. Mám na sobě jen kalhoty a za normálních okolností bych si připadal hrozně nepatřičně, ale teď je mi všechno
úplně jedno. Na chodbě před vstupem do apartmá se nějaká žena s drdolem, patrně jedna z mnoha Týniných asistentek, pokusí odtrhnout ode mě Sáru. Ta se ale začne bránit, vzteká se, zajede asistentce rukama do vlasů a zuřivě jí rozcuchá drdol.
Včelička, zaklesnutá svými ostrými končetinami do mé kůže, se pobaveně zachichotá.
„To nemá cenu,“ odstrkuje Viktor asistentku stranou. „Nechte ji, ať jde s ním.“
„Ta holka tady nemá co dělat!“ ječí asistentka. „Vy to víte, Švábe. Uvědomujete si, že porušujete stanovy? Vnitřní prostředí rezidence paní Týny Stainové nesmí být narušeno neprověřenou osobou.“
„Vyserte se už jednou na ty vaše stanovy a pravidla!“ vybuchne Viktor. „Vůbec nevíte, co se děje! Pusťte je dovnitř, nebo přísahám, že vytáhnu bouchačku a tady na místě vám ustřelím tu vaši šišatou makovici!“
Asistentka s teď už hodně rozcuchaným drdolem je v šoku. Už ani necekne, kódovou kartou odemkne dveře a pustí nás dál.
XXX
Navzdory tomu, že je hluboká noc, má Stainová na sobě svůj neodmyslitelný, totálně neatraktivní kostým. Stojí k nám zády a na velikém fóliovém displeji, který dominuje její pracovně, sleduje informační chaos. Její kancelář působí divně a stroze monochromaticky, všechno je tu ohnivě červené, nábytek, koberce i stěny. Nikde žádná okna, nic, jen mdle svítící plynové lampy s červenými stínidly. A v pozadí, uprostřed zdi, nalevo od fóliového displeje, visí velká kamenná mozaika s motivem několika kosatců.
„Chovejte se tu jako doma,“ řekne, aniž nám věnuje jediný pohled. „A buďte klidně zcela neformální, prosím. Pokud o to tedy stojíte.“
Já i Sára se posadíme na ohromný designový gauč v barvě laciné rtěnky s jahodovou příchutí. Je tvrdý a nepohodlný, jako kdyby se ani nepočítalo s tím, že by na něm někdo měl vysedávat. Působí spíš jako atrapa než jako skutečný gauč.
„Dáte si něco k pití?“ otočí se k nám Stainová. „Můžu sem nechat donést úplně cokoliv.“
„Říkala jste, že máme být zcela neformální,“ pravím.
„Ano,“ přikývne Stainová.
„Vy jste o všem věděla, co? Kurva!“ rozkřiknu se, protože už zkrátka nemůžu jinak. Jsem v koncích a křičet prostě musím. „Věděla jste, na čem s Rigelem pracujeme, a taky vám nejspíš bylo jasné, co nám hrozí! Je to tak?“
Týna Stainová nepohne ani brvou. „Byl to experiment,“ utrousí příkře. „Nemám ráda konvenční metody, čehož jste si ostatně sám dobře vědom, nemám pravdu? Věřila jsem, že se vám společně s profesorem podaří bez přispění kohokoliv dalšího dospět k výsledkům, které by nás ve Skautově kauze posunuly někam dál. Určité výsledky se sice dostavily, ne však zcela uspokojivé.“
„Předpokládám správně, že taky víte, z čeho jsme vás podezírali?“
Stainová pozvedne pravý koutek úst, což připomíná zoufalý pokus o napodobení sounáležitého, uklidňujícího úsměvu. „Jistě. Není důvod vám to zazlívat. Není mi tajemstvím, že mě většina zaměstnanců vnímá jako krajně nesympatickou a chladnou osobu a že by mě nejraději viděli umírat bolestivou smrtí v pořadu Ať teče rajská. Můžete mi ale věřit, Theo, že já jsem nikdy nejednala proti zájmům naší společnosti a nikdy jsem se nedopustila ničeho, co by mohlo ohrozit její integritu.“
„A můžu vám teda věřit i to, že s tím zasraným Skautem nemáte nic společnýho?“
„Vy mi to dokonce musíte věřit. Teď vám totiž nic jiného nezbývá. Uvědomte si ale, že já nemám jediný důvod ke lhaní. K vaší nevyřčené otázce, týkající se vývoje quasimateriálů,
podotýkám, že nemám nejmenší tušení o tom, že by se SVS o něco takového někdy pokoušelo.“
„Nevylučujete ale, že by mohlo jít o nějakej soukromej projekt někoho od nás, že?“
„Ne. Víc informací, než které zajistil profesor Rigel, už ale nezískáme. Skaut byl důkladný.“
„Tlusťoch na něco zásadního v poslední chvíli svýho zasranýho života přišel,“ řeknu. „Chtěl, abych něco udělal. Někam jel. Zjistil, co se tady děje a proč se to děje.“
„Já vím,“ řekne Stainová. „Ale předat dál to už nestačil, proto je třeba začít znovu.“
„Lásko, kde to jsme?“ procitne Sára z traumatické letargie. Rozhlíží se omámeně kolem sebe, pak se znovu přitiskne ke mně a strne. Hladím ji po tváři, chci, aby věděla, že jsem s ní, že není úplně ztracená a stále se má o koho opřít. I když ten někdo je osoba, kterou celou tu dobu považovala za někoho úplně jiného.
„O dvě patra níž je vám k dispozici byt,“ přijde Stainová až k nám. „To děvče teď bude muset začít vést úplně jiný život. Znáte pravidla. Hodně jsem jich musela obejít, aby bylo vůbec možné zabránit…“
Nedořekne. A já jsem za nevyslovení těch několika málo slabik nesmírně rád. Uleví se mi. Konečně se můžu zase zhluboka nadechnout. „Takže Rigel je doopravdy po smrti,“ řeknu, protože to zatím nikdo nedokázal na rovinu říct a já to potřebuju slyšet, abych to doopravdy přijal a mohl jít dál. „Zabil ho ten sráč Skaut, že?“
„Ano. Je mi líto. Nešlo tomu zabránit. Čeká nás ještě hodně práce. Vlastně bych mohla prohlásit, že opravdová práce teď teprve začne.“ Na moment se odmlčí, pohledem studuje omráčenou Sáru a já nedokážu odhadnout, co se Stainové odehrává v hlavě. Pak znovu promluví. „Je tady ovšem ještě jedna věc, o které byste měl vědět.“
Můj dech je najednou znovu beznadějně mělký.
Ještě než pootevře ústa k dalšímu slovu, je mi to jasné.
Jednoduše to vím.
„Alice je nezvěstná,“ řekne Stainová, opět se k nám obrátí zády a zaboří pohled do displeje. „Zatím nikdo neví, co se přesně stalo, ale obávám se, že to opět souvisí se skautským vedoucím, bohužel.“
Včeliččiny nohy mě bolestivě stisknou a jen tak tak, že mi nepenetrují kůži. „Né, to né,“ řve to malé kovové stvoření směšným hláskem. „Ona ne! Alice! Alice! Alice!“
Sára sebou škubne. „Alice? Kdo je Alice?“
„Jedna kolegyně, Zlatovlásko,“ nepřestávám ji hladit.
„Nějak mě to jméno vyděsilo,“ zašeptá Sára, znovu se ponoří sama do sebe a polospí, polobdí. Je jí jedno, kde je, neřeší to, stačí jí, že je v mé těsné blízkosti. Tak moc jí teď závidím.
Alice je nezvěstná, opakuje mi ozvěna vlastních myšlenek
Týnina slova. Teď se já ze všech sil tisknu k Sáře. Najednou je v žebříčku mých životních hodnot tahle prostá, ale krásná lidská bytost kdesi na jedné z nejhornějších příček. Jméno
Alice je matné, poloprůhledné, vznáší se kdesi úplně mimo.
Ztrácí se mi.
Ale já nechci, aby to takhle bylo.
Ta náhlá nejistota je šílená.
Je mi zle a dostávám šílenou chuť na hromadu něčeho skutečně čarokrásného a okouzlujícího, co mi bude slastně křupat v zubech. Snad po deseti letech mám z něčeho opravdový strach.
„Jste v pořádku?“ ucítím na zápěstí dotek čehosi studeného a suchého. Je to umrlčí dlaň Týny Stainové. Konsternovaná šéfová stojí nad námi a ze všech sil se snaží imitovat sounáležitost, protože ví, že přesně to si aktuální situace žádá. Bohužel jí to vůbec nejde.
„Sára bude potřebovat pár hodin spánku,“ řeknu. „A klid. Všechno s ní musím v klidu probrat.“
„Je to zvláštní, ale tušila jsem, že by mohlo dojít k téhle eventualitě,“ pronese Stainová. „Tahle dívka tu asi měla skončit. Nebojte se, ona to jistě zvládne. Jděte si teď oba lehnout. Dopřejte si pár hodin spánku.“
Viktor zaveze mě, Sáru i Včeličku VIP výtahem o dvě patra níž. Pořád se nacházíme v nejzabezpečenější části Jádra, kam se dostane jen minimum lidí. Nejsou tu nikde žádná okna, žádné odpadkové koše, všude panuje sterilní čistota. Na podlahách jsou natažené červené koberce a stěny jsou obložené tmavým exotickým dřevem se zvláštním žilkováním. Možná to vlastně žádné dřevo není, vypadá to jako stabilizovaná a vytvrzená živočišná tkáň, ale nechci se tím zabývat.
Jsem tak unavený. Můj mozek se vyrovnává s množstvím naprosto nových skutečností a moc se mu to nedaří.
Rigel je mrtvý. Jediný kamarád, kterého jsem si v mašinérii Jádra dokázal najít. Od té chvíle, co jsem s ním naposledy telefonoval, uběhlo jen pár nicotných minut, a teď je mrtvý. Neschopný komunikovat. Neschopný poradit. Neschopný ničeho. Oč je tahle smrt jiná oproti všem ostatním, které jsem kdy prožil. Ani jedna z nich nebyla takováhle. Takhle zkurvená. Nad tou nedávnou Marxovou televizní jsem se dokázal usmívat. Ta Rigelova mě děsí.
A pak tu je zmizelá Alice.
Nezvěstná. To znamená určitě mrtvá. Jenže já nedokážu uvěřit tomu, že i ona je po smrti, ačkoliv by to bylo mnohem lepší. Nesmím v sobě živit žádnou naději, zničilo by to mě i všechno, co mě obklopuje. Určitá centra mého mozku si však tuhle skutečnost nehodlají připustit a raději mě budou živit falešnou nadějí.
Byt, jenž nám byl svěřen, je překvapivě velký. V obývacím pokoji leží na zemi několik kartonových krabic s věcmi z mého bytu. Je v nich oblečení, knihy, obsah šuplíků pracovního stolu, balík ručně psaných poznámek, části mého hmyzího stolního počítače se záložní kopií Včeličky. Je to jen zlomek toho, co jsem doma na Propadlištích měl, ale rozhodně jde o to nejdůležitější. Posádka druhé hymenoptéry se patrně postarala o transport všeho, co bych eventuálně mohl potřebovat ke své práci.
Teď mě ale tyhle krámy nezajímají ani trochu. Sáru, která se sotva drží na nohou, odvedu do ložnice, stáhnu z ní můj starý vytahaný svetr a uložím ji na velikou bílou postel, ve které dozajista ještě nikdy nikdo nespal. Včelička chvíli rejdí po zemi, načež bez jediného slova zaleze za komodu a ztichne.
Jdu do koupelny a zírám do zrcadla na svou vlastní tvář, prázdnou a bezvýraznou.
Budu teď žít přímo v Jádru. Budu tu žít, neboť Týna Stainová, jinak zcela emocionálně okleštěná, má prý o mě strach. Během jednoho dne přišla o dvě ze svých nejlepších lidských zbraní. A protože vím, co se od ní dá očekávat, nepochybuji, že bude chtít co nejdřív vyrovnat účty.
Kolem mrakodrapu se musí honit hromy a blesky. Slyším je, cítím jejich osudové, temné a dunivé hřmění. Ale nevidím je, protože v tomhle patře nejsou žádná okna.
Není tu ani jedno.
„Vážení posluchači, vaše bdění je naší radostí! Je přesně půl třetí a my pro vás máme exkluzivní informace ohledně incidentu, ke kterému před chvílí došlo v městské části Samotice! Z terénu se hlásí Martin Kalibr!“
„A Tomáš Anubis!“
„Tomáši, ty ses právě vrátil z obytného mrakodrapu číslo tisíc šestnáct, kolem kterého se posledních pár hodin děly zvláštní věci. Vše vyvrcholilo záhadnou sérií sebevražd asi dvaceti lidí. Co jsi uvnitř viděl?“
„Viděl jsem ledacos, Martine, ale nejprve bych rád podotkl, že jsem mrakodrap neopustil dobrovolně, ale byl z něj před malou chvílí poměrně neurvale vykázán korekční jednotkou našeho velmi oblíbeného Es Vé Es, které před patnácti minutami mrakodrap zapečetilo i s jeho obyvateli a nyní dále uzavírá bezprostřední okolí. Připomíná to tu válečnou zónu. Aby si naši posluchači udělali o situaci obrázek, u vchodu do budovy postává asi dvacítka ramb a taky něco, co je patrně nějakým novým výtvorem Es Vé Es, vypadá to dost divně a hraje si to s ohromným revolverem. S Martinem jsme se shodli, že je to největší revolver, jaký jsme kdy viděli!“
„Přesně tak, přesně tak! Ten živý tvor vypadá jako taková malá lidská pevnost, určitě bychom ho nechtěli naštvat, proto se od něj držíme v uctivé vzdálenosti.“
„Ano! Mrakodrap také hlídá několik nechvalně proslulých hymenoptér, které kolem budovy krouží a míří na ni svými reflektory. Celé okolí je ohrazeno výstražnými páskami a kdokoliv se za ně pokusí dostat, je okamžitě zadržen a podroben krátkému a nepříjemnému výslechu.“
„To je úžasné a vzrušující, Tomáši!“
„Pro tebe jistě, Martine, tys ovšem měl to štěstí a zůstal mimo zakázanou zónu. Mě milé SVS pět minut nutilo v mobilní výslechové jednotce inhalovat výpary z rozkládajících se rybích hlav. Nebylo to ani trochu příjemné!“
„SVS je očividně velmi rozdrážděné a kope kolem sebe jako slepý osel! Nejspíš půjde o něco velmi osobního! Nuže, Tomáši, co jsi zjistil uvnitř mrakodrapu? Naši posluchači už jistě hoří netrpělivostí!“
„Uvnitř mrakodrapu, jak už bylo zmíněno, došlo k sebevraždě přibližně dvaceti lidí. Nejde ovšem o hromadnou sebevraždu, ale o sérii sebevražedných aktů, které spolu nemají žádnou zjevnou spojitost. Oběti jsou různého věku a společenského postavení, rovněž způsoby smrti se různí.
Na vlastní oči jsem spatřil jednoho oběšeného na prodlužovací šňůře, jednoho předávkovaného barbituráty a ženu, která strčila hlavu do zapnutého fritovacího hrnce. Byl to otřesný pohled.“
„Příšerné, Tomáši! Podle všeho se ale nejedná jenom o sebevraždy, je to tak?“
„Přesně jak říkáš, Martine! V budově během večera došlo i k mnoha aktům sebezmrzačení. Je to zvláštní, ale drtivá většina obětí, můžeme-li je tak nazvat, zaměřila útok na své zrakové orgány! Skoro se zdá, jako kdyby se všichni ti ubožáci pokoušeli uniknout před nějakou hrůznou vizí nebo halucinací a vyškrábali si či si vypíchali oči.“
„Pokoušel ses mluvit s někým z obyvatel?“
„Mluvil jsem s několika lidmi. Většina z nich nezaznamenala nic zvláštního, ale hovořil jsem i se ženou, která mi tvrdila, že během večera několikrát prožila neuvěřitelně silný
nával bezdůvodné hrůzy, kdy měla chuť vyskočit z okna, aby se to už neopakovalo. Bohužel se mi víc zjistit nepodařilo, protože vzápětí jsem byl z budovy vyveden Esky.“
„Otravná Eska, Tomáši! Čert nám je byl dlužen! Zlaté časy, kdy jsme se mohli spolehnout na policii!“
„Mluvíš mi z duše, Martine. Toto je od nás prozatím vše, vážení posluchači, situaci pro vás však budeme nadále monitorovat a o všem ihned informovat!“
„Pokud nás ovšem milé Es Vé Es zcela nevyšachuje, Tomáši.“
„Jistě, pokud nás milé Es Vé Es zcela nevyšachuje.“
„Za rádio Poloha – Martin Kalibr!“
„A Tomáš Anubis!“