Zvuk deště dopadajícího na malou chýši a na její střechu z natažených kůží zněl jako dunění bubnů ve svižném tempu. Chýše byla bytelná, tak jako všechny příbytky orků. Dovnitř se nedostala vůbec žádná voda. Ale vlhké chladno venku udržet nedokázala. Stačilo málo a deštivé počasí by přešlo ve sněžení. Tak či onak, sychravý chlad pronikal do Drek’Tharových starých kostí tak mocně, že byl i ve spánku celý napjatý.
Jenže tentokrát to nebylo zimou, tentokrát ne. Dnes sebou starý šaman házel a převracel se z úplně jiného důvodu. Mohly za to jeho sny.
Drek’Thar vždycky míval prorocké sny a vize. Byl to dar – duchovní zrak mu nahrazoval ztracené oči. Jenže během Války s Noční můrou na jeho daru vypučelo trní.
Jeho sny se od té strašné doby zhoršily. Spánek mu nepřinášel žádnou úlevu a odpočinek, jen hrůzu. Starý, ale silný ork zkřehl. Stal se mrzutým. A mohly za to jeho sny.
Doufal, že až Noční můru porazí, jeho sny budou zase jako dřív. Jenže i když špatných snů ubylo, pořad byly velice, velice temné.
Drek’Thar v těchto snech opět viděl. Ale býval by raději zůstal slepý. Stál sám na vrcholku hory. Slunce se zdálo blíž než obvykle a bylo rudé a zduřelé. Vrhalo na oceán dole pod
horou krvavý příkrov. Drek’Thar cosi slyšel… Vzdálené, hluboké dunění. Zuby mu z něj trnuly a kůže ho pálila. Takový zvuk nikdy dřív neslyšel. Ale jeho silné spojení s živly mu napovídalo, že se děje něco opravdu, opravdu hrozného.
Krátce nato se voda zvířila. Vzpínala se proti úpatí hory.
Vlny se hladově draly výš a výš. Jako by se pod hladinou něco zdvíhalo. Drek’Thar sice stál až na vršku, ale ani tak si nepřipadal bezpečně. Nikde už nebylo bezpečno. Cítil, že se pevná zem pod jeho holýma nohama třese. Prsty pevně, až bolestivě stiskl svou hůl. Snad doufal, že mu poskytne oporu a ochrání ho před rozvířeným oceánem a rozpadající se horou.
A pak se to stalo. Zcela nečekaně.
Zem pod ním prorazila trhlina. S řevem napůl uskočil, napůl padl stranou, aby se vyhnul hladovému chřtánu, který se pod ním vynořil. Hůl mu vyklouzla z ruky a spadla do rozšiřující se pukliny. A zatímco kolem něj šlehal vítr, Drek’Thar se přidržoval trčícího kamene. Klepal se a zem se pod ním třásla. Zrak mu sklouzl ke krvavému, škvířícímu oceánu.
Obří vlny bušily do štítu hory a Drek’Thara zalila horoucí sprška, která vystříkla nepochopitelně vysoko. Živly kolem něj ryčely. Byly zděšené, utrýzněné a volaly o pomoc. Dunění zesílilo. Před Drek’Tharovými zděšenými zraky vyrazil z hlubin rudého oceánu kus země. Stoupal a stoupal, jako by se ani nikdy neměl zastavit. Až se z něj stala druhá hora, přímo kontinent. A v tu chvíli pod Drek’Tharovýma nohama opět pukla zem. Tentokrát už do ní spadl. S křikem rukama marně chňapal ve vzduchu a řítil se vstříc ohni –
Drek’Thar se vztyčil na svých spacích kožešinách. Tělo měl v křeči. I přes chladno byl zlitý potem. Rukama lapal ve vzduchu a do široka otevřené slepé oči třeštil do temnoty kolem sebe.
„Země bude plakat a svět se rozpadne!“ zavřeštěl. Něco pevného se dotklo jeho rozechvělých dlaní. Sevřelo je to v pěst a upokojilo. Ten dotek znal. Byl to Palkar, ork, který se o něj už mnoho let staral.
„No tak, praotče Drek’Thare, byl to jenom sen,“ tišil ho mladý ork.
Jenže Drek’Thar se nedal tak snadno odbýt. Ne po vizi, kterou právě prožil. Nebylo to tak dávno, co bojoval v Alterackém údolí. Nebylo to tak dávno, co ho prohlásili za příliš starého a slabého na vojenskou službu. Ale pokud jim nemohl posloužit v boji, pořád měl aspoň svoje šamanské schopnosti. Své vize.
„Palkare, musím mluvit s Thrallem,“ řekl důrazně. „A s členy Zeměkruhu1. Možná i další viděli to, co já… a pokud ne, musím jim o tom říct. Palkare, musím!“ pokusil se vstát. Podlomila se mu noha. Ta zrada stárnoucího těla ho frustrovala tak, že do něj zabušil pěstí.
„Co musíš, praotče, je trochu se vyspat.“ Drek’Thar byl slabý. I když dokázal vzdorovat, nikdy by se nevzmohl na tolik odporu, aby unikl Palkarovým pevným rukám, které ho tlačily zpátky mezi kožešiny.
„Thrall… se to musí dozvědět,“ zamumlal Drek’Thar, zatímco marně plácal Palkara do rukou.
„Když to považuješ za tak důležité, zítra za ním zajedeme a řekneš mu to. Teď ale… odpočívej.“
Sněním vyčerpaný Drek’Thar už opět cítil chlad v kostech, a tak jen přikývl. Dovolil Palkarovi, aby mu připravil horký nápoj s bylinkami a s ním i klidný spánek. Palkar se o mě stará dobře, pomyslel si. Duchem už v tu chvíli zase bloumal na pokraji snění. Pokud Palkar věří, že zítra to bude stačit, tak to bude stačit. Jakmile Drek’Thar dopil, složil hlavu. A než ho spánek zcela po -
1 Zeměkruh: the Earthen Ring
hltil, proběhla mu jí ještě poslední myšlenka: Stačit na co?
Palkar se opřel a povzdechl si. Drek’Thar kdysi míval mysl jasnou jako křišťál, byť jeho tělo chřadlo pod vahou uplynulých let. Kdysi by Palkar k Thrallovi vypravil posla hned, jak by se o Drek’Tharově vizi dozvěděl.
Ale teď už ne.
Za poslední rok se křišťál Drek’Tharovy neuvěřitelně moudré a světaznalé mysli zakalil. Paměť, kdysi lepší než kterékoliv písemné záznamy, mu vynechávala. Ve vzpomínkách měl mezery. Palkara nemohlo než napadnout, že po společném útoku stáří a Války s Noční můrou nebyly Drek’Tharovy „vize“ nic víc než špatné sny.
Zatímco se Palkar přesouval do postele, s bolem si uvědomil, že to jsou dva měsíce, co Drek’Thar trval na tom, aby vyslali posly do Ashenvalu. Prý tam měla banda orků zavraždit pokojné uskupení druidů z řad taurenů a kaldorei. Posla tehdy opravdu vyslali. Ten doručil jejich varování. A pak se vůbec nic nestalo. Uposlechnutím žádosti starého orka dosáhli jedině toho, že vůči nim noční elfové2 byli ještě podezíravější.
Na míle od nich se tehdy nevyskytoval ani jediný ork. A přesto Drek’Thar trval na tom, že ta hrozba byla skutečná.
A byly tu i další, méně důležité vize. Všechny stejně plané. A teď tohle. Kdyby jim opravdu něco hrozilo, ostatní by o tom určitě věděli spíš než Drek’Thar. Ani sám Palkar nebyl zrovna nezkušený šaman. A přitom žádnou předtuchu neměl.
Přesto se rozhodl své slovo dodržet. Připraví svého mentora na cestu, pokud si Drek’Thar bude přát vidět Thralla, orka, který kdysi býval jeho žákem a nyní velel Hordě. Hordě, již mu
2 Noční elfové: night elves (ve Warcraftu III jako „temní“, jejich pojmenování má ale odkazovat na život nočních tvorů, temní nijak nejsou, proto se od původního překladu v knihách ustoupilo)
Drek’Thar pomáhal založit. Nebo možná pošle posla se zprávou, aby Thrall přišel za Drek’Tharem. Byla by to dlouhá a náročná cesta. Thrall byl v Orgrimmaru. Na úplně jiném kontinentu než Alterak, kde si Drek’Thar zatvrzele přál žít. Jenomže Palkar ani nevěřil, že by na něco takového došlo. Až přijde nový den, Drek’Thar si nejspíš nebude ani pamatovat, že měl nějaký sen. Natož na jeho obsah.
Tak tomu v těchto dnech bývalo pořád. A Palkarovi to nečinilo kdovíjaké potěšení. Drek’Tharova narůstající senilita Palkara bolela. Palčivě si přál, aby to na světě – na světě, o němž stařec věřil, že se rozpadne – chodilo jinak. Starý ork ani netušil, že těm, kdo ho mají rádi, už se svět dávno rozpadl.
Palkar věděl, že nemá smysl truchlit pro minulost, pro dřívějšího Drek’Thara. Vždyť Drek’Thar vedl delší život než většina. A k tomu čestně. Orkové čelili nepříjemnostem na každému kroku. Věděli, že někdy je čas bojovat a zuřit a jindy je čas přijmout realitu takovou, jaká je. Palkar se o Drek’Thara staral už od dob, kdy byl malé dítě. A přísahal si, že v tom bude pokračovat, dokud stařešina nevydechne naposled. Ať už ho sledovat postupný rozklad jeho mentora bolelo sebevíc.
Předklonil se. Palcem a ukazováčkem zhasil svíci. Pak přetáhl přes svou mohutnou postavu kožešiny. Venku mezitím dál padal déšť a vyťukával na natažené kůže rytmus vojenského pochodu.
Jedna
„Země na obzoru!“ vykřikla hlídka. Útlý krvavý elf hřadoval ve vraním hnízdě a Cairne si říkal, že to místo je tak ošemetné, že by si i vrána dvakrát rozmyslela, zda tam přistane. Mladý elf zlehka přeskočil do ráhnoví, rukama a bosýma nohama se pevně chytil provazu. Hověl si tam spokojeně jak veverka ve větvích. Postarší tauren nad tím pohledem ze svého místa na palubě mírně zavrtěl hlavou. Těšilo ho, že první část jejich cesty do Northrendu byla za nimi. A taky se mu trochu ulevilo. Cairne Bloodhoof, vůdce taurenů, hrdý otec a válečník, lodě neměl rád.
Byl dítětem dobré, pevné půdy. Tak jako celý jeho lid.
Měli čluny, to ano. Ale tak malé, že s nimi vždycky zůstávali na dohled od pobřeží. Dokonce i zepelíny mu přišly pod kopyty tak nějak jistější než lodě. A to i přesto, že ty létací stroje vymysleli goblini. Možná za to mohl houpavý pohyb nebo rychlost, s jakou moře dokázalo ukázat svou nehostinnou tvář. Nebo to možná bylo nekonečnou jednotvárností dlouhé cesty. Cesty, jakou byla třeba ta, kterou právě absolvovali – z Ratchetu do Tundry severního větru3. Ať už to bylo jakkoliv, teď měli cíl svého putování na dohled, a to starému taurenovi zvedlo náladu.
3 Tundra severního větru: Borean Tundra (významově odkazuje na severák a jeho řeckého boha)
Cairnovo postavení si žádalo, aby plul na vlajkové lodi
Hordy – na Mannorothových kostech. Spolu s tímto vznosným plavidlem se po vodě hnalo i několik dalších. Ty však byly, až na sudy s čerstvou vodou (a na pár dalších
s Gordokovou ogří pálenkou, čistě pro zvednutí morálky) a trochu trvanlivého jídla, prázdné. Suchou zem si Cairne mohl užívat jen den nebo dva, do doby, než se lodě naplní nevyužitými northrendskými zásobami a posledními vojáky
Hordy, kteří už se jistě těšili domů.
Náčelníkovy staré oči ještě nedokázaly proniknout mlhou.
Plně však věřil mladším zrakům pružného sin’dorei, který hlídkoval nahoře v koši. Cairne popošel k ráhnoví, sevřel ho rukou a nahlédl do blížící se mlhy.
Věděl, že si Aliance na jednom z mnoha ostrovů v jihovýchodní části místní oblasti postavila Tvrz neohrožených4. Dobře se tam dostávalo lodí. Jejich cíl cesty, Pevnost Warsongů, měla lepší strategickou pozici a byl z ní dobrý výhled na okolí. To bylo pro Hordu důležitější než hluboký přístav nebo dobrý přístup. Nebo spíš bývalo důležitější.
Zatímco se loď pomalu a opatrně sunula vpřed, Cairne zvolna odfukoval nozdrami. Začínal v té podivně husté mlze rozeznávat další lodě. Objevil se před ním vrak. Kapitán téhle lodi očividně nebyl tak moudrý jako trollka, která velela Mannorothovým kostem. Buď na něj někdo zaútočil, nebo svou loď nahnal na břeh. Nebo možná obojí. Místu, kde ztroskotala, se po jejím impulzivním mladém kapitánovi neskromně přezdívalo „Garroshovo přístaviště“. Z lodě samotné toho moc nezbylo. Její plachta bývala jasně šarlatová, zdobená černým symbolem Hordy. Teď byla vybledlá a potrhaná. Podobně zruinovaná byla i jediná místní hláska, která se právě objevila v Cairnově výhledu. Dalo se na ní jen stěží poznat, jak impozantně dřív musela působit.
4 Tvrz neohrožených: the Valiance Keep
Garrosh, syn slavného orkského hrdiny Groma
Hellscreama5, byl jeden z prvních, kdo odpověděli na výzvu vydat se do Northrendu. Za to ho Cairne obdivoval. Jenže co pak o Garroshově chování slyšel, bylo jak povzbudivé, tak znepokojivé. Cairne nebyl zas tak starý, aby si nepamatoval, jak prudce hořívá v žilách oheň mládí. A vychoval syna, Baina. Zažil, jak si mladý tauren prošel potížemi, jež zakusil i on sám. Chápal tudíž, že část Garroshova chování nepochází z ničeho jiného než z obyčejné – a dočasné – mladické nerozvážnosti. Cairne také musel uznat, že Garroshovo nadšení a entusiasmus byly nakažlivé. Když na ně válka tvrdě doléhala, Garrosh dokázal Hordu povzbudit na duchu i mysli. Probudil v ní smysl pro hrdost, který se šířil rychle jako oheň.
Garrosh byl synem svého otce ve všech ohledech. V těch dobrých i v těch špatných. Grom Hellscream nikdy neproslul zrovna moudrostí trpělivého muže. Vždycky se do všeho vrhal po hlavě. Násilně a bez váhání. Jeho válečný pokřik byl tak pronikavý a znepokojivý, že si jím vysloužil i přídomek. A byl to Grom, kdo tenkrát jako první vypil krev démona Mannorotha – krev, jež poskvrnila jeho samého i ostatní orky, kteří se jí napili. Ale nakonec to byl opět Grom, kdo se za tu křivdu pomstil. Přestože se napil jako první a jako první podlehl démonické krvežíznivosti a šílenství, byl to právě on, kdo krvežíznivosti a šílenství učinil přítrž. Zabil Mannorotha. A tento čin umožnil orkům, aby získali zpět svá srdce, svou vůli a svého ducha.
Garrosh se za svého otce dřív styděl. Jelikož se Grom napil démonovy krve, považoval ho za slabého a za zrádce. Jenže pak Thrall mladíkovi vysvětlil, jak to celé bylo. A tak byl teď
Garrosh Hellscream na svůj rodinný odkaz hrdý. A možná,
5 Hellscream: česky doslova Pekelný výkřik, což má odkazovat na Gromův pověstný válečný pokřik
že na něj byl hrdý až trochu přespříliš, říkal si Cairne. Byť právě tohle nadšení u jeho válečníků tak skvěle zabíralo.
Cairne si říkal, jestli Thrall chválením Gromových dobrých skutků trochu nesnižoval význam škod, které Hellscream napáchal.
Thrall, nejvyšší náčelník Hordy a moudrý i odvážný vůdce, se pak musel s neomaleným mladým Garroshem nejednou střetnout. Ještě než došlo k té katastrofě u Brány hněvu6, Garrosh si troufl vyzvat Thralla k souboji v orgrimmarské aréně. A nedávno se Garrosh nechal vyprovokovat Varianem Wrynnem a jeho zlobnými posměšky a zaútočil na krále Stormwindu. K tvrdému střetu došlo v srdci samotného města Dalaran.
Přesto přese všechno Cairne nemohl Garroshovi upřít jeho úspěchy, popularitu ani vášeň a horlivé nadšení, s jakým na něj Horda reagovala. To všechno byla pravda. Na rozdíl od zkazek, které říkaly, že Garrosh bez cizí pomoci odrazil Pohromu7, zabil Krále lichů a proměnil Northrend v oázu bezpečí pro všechny děti Hordy. Rozhodně ale dosahoval v bitvách nevídaných úspěchů. Pomohl Hordě zpátky k její nezlomné hrdosti a k jejímu zanícení pro boj. Pokaždé se mu podařilo šílený počin proměnit v naprostý úspěch.
Cairne byl příliš chytrý, než aby něco takového považoval za náhodu. Garrosh sice byl tak odvážný, že by to mnozí nazvali lehkomyslností, ale s pouhou lehkomyslností by Gromův syn nedosahoval svých úspěchů. Garrosh byl přesně to, co Horda potřebovala ve své nejtemnější a nejzranitelnější hodině. To starý tauren nemínil Garroshovi upírat.
„Todle je nejdál, kam doplujem,“ prohlásila kapitánka Tula směrem ke Cairnovi. Potom rozkázala posádce, aby
6 Brána hněvu: the Wrath Gate
7 Pohroma: the Scourge (z Warcraftu III)
spustila čluny. „Pevnost Warsongů není daleko. Jen kus do kopce směrem na východ.“
Tula dobře věděla, o čem mluví. Už odtud do Ratchetu a zase zpátky plula za poslední dobu nespočetněkrát. Právě tyto její znalosti byly důvodem, proč si Thrall vyžádal, aby velela Mannorothovým kostem. Cairne přikývl.
„Otevři své tvrdě pracující posádce za odměnu jeden sud ogřího grogu,“ odvětil svým hlubokým rozvážným hlasem. „Ale nech něco pro odvážné bojovníky, kteří se s námi budou po velmi dlouhé době vracet domů.“
Tula viditelně ožila. „Jistě, nejvyšší náčelníku. Díky. Zůstanem jen při jednom sudu.“
Cairne jí sevřel rameno a souhlasně kývl hlavou. Pak bez sebemenšího zaškobrtnutí usadil své rozložité tělo do zdánlivě malého, stísněného člunu, který ho měl odnést na pevninu. Mlha se mu lepila na srst jako pavučiny. Byla vtíravá a studená.
Když náčelník o pár chvil později vystoupil do chladné vody u břehu Garroshova přistání, pocítil mírné uspokojení. Poté pomohl vytáhnout člun na břeh.
Mlha nezmizela ani na pevnině, ale čím dál postupovali do vnitrozemí, tím jí ubývalo. Prošli kolem zničených opuštěných obléhacích strojů a odhozených zbraní i zbrojí. Kolem zbytků dávno opuštěné prasečí farmy s prasečími kostrami, vybělenými od slunce. A pokračovali do mírného svahu, kde tundru pokrývala nějaká červená rostlina, která tvrdohlavě přestávala místní tvrdé podmínky. Takové rostliny si Cairne dovedl vážit.
Pevnost Warsongů se před nimi rýsovala jasně a zřetelně. Podle všeho stála uprostřed lomu, jehož stěny jí poskytovaly přirozenou ochranu. V minulosti na pevnost mnohokrát zaútočila prastará pavoučí rasa nerubiánů, častokrát oživená pomocí nekromancie. Ale tomu už byl konec. Kdysi pevné,
lepkavé pavučiny byly zpřetrhané nebo zteřelé. Teď už ve větru tančilo jen pár neškodných provazců. Nerubiáni totiž ustoupili před odhodlanou Hordou spolu s Pohromou.
Cairne zahlédl v dálce před sebou rychlý pohyb. To si jeden z průzkumníků všiml standarty Hordy v čele Cairnova průvodu a rozběhl se k pevnosti. Cairne a ostatní mezitím dál postupovali podél hranice lomu, dokud nenarazili na stezku, která vedla dolů. Nebyla to žádná impozantní cesta. Spíš šlo o pěšinu, po níž chodili obyčejní pracanti. Zanedlouho se kolem Cairna vynořily pozůstatky kovářské oblasti.
Teď tu ovšem žádné řeky zlatého roztátého kovu nepluly. Neozývalo se žádné „břink, břink“ při dopadu kladiva na kovadlinu. Cairnův nos, který mu už sloužil líp než oči, zachytil slabý zatuchlý odér vlků. Zvířata sama už však byla nějakou dobu pryč. Poslali je domů ještě před jejich pány. Zbylo tu jen pár zaprášených zbraní a trocha munice. Jakmile Cairne řádně zhodnotí místní situaci, pošle sem pár tažných kodo, které vzali s sebou přes moře, a nechá je přenést veškerý náklad na lodě.
Cairnovi tu byla zima. Dokud kovárny běžely na plné obrátky, jistě vydávaly dost tepla, aby roklinu vyhřály. Nyní ale zely prázdnotou, a tak do lomu pronikal northrendský mráz. Ačkoliv Cairne zažil mnoho válek, velikost tohoto místa ho ohromovala. Bylo určitě větší než Grommashova bašta. Dokonce možná přerůstalo i některá města Hordy. Bylo to tu obrovské, otevřené a pusté. A jak se svým průvodem postupoval dolů, ozvěna klapotu jejich kopyt sílila.
Dva orkové, kteří spolu vedli živou diskusi, se obrátili k příchozím. Cairne je oba znal a uctivě na ně pokývl. Ten starší se zelenou kůží se jmenoval Varok Saurfang. Byl to mladší bratr slavného hrdiny Broxigara a otec nedávno zesnulého a těžce oplakaného Dranoshe Saurfanga. Mnozí
v této válce přišli opravdu o hodně. Varok patřil k těm, co ztratili nejvíc.
Jeho syn padl spolu s tisíci dalších u Angratharu, u Brány hněvu. Toho temného dne Aliance a Horda bojovaly bok po boku proti tomu nejhoršímu, co na ně Král lichů dokázal poslat. Dokonce ho vyprovokovaly, aby vyšel ven. Duši mladého Saurfanga pozřela čepel Mrazivého smutku8. A o chvíli později Opuštěný9 jménem Putress vypustil nákazu, která zlikvidovala jak živé, tak nemrtvé.
Tím však útrapy rodu Saurfangů neskončily. Král lichů vzápětí oživil mrtvolu mladého válečníka a pak ho poslal proti těm, které zaživa miloval. Jeho nepřirozenou existenci ukončila spíš rána z milosti než úder bojovníka. Jakmile Král lichů padl, nejvyšší velitel Varok Saurfang odnesl – teď už nehybné, chladné – tělo svého chlapce zpátky domů.
Prošedivělý, leč silný Saurfang podle Cairna představoval vše, co na orcích bylo nejlepší. Byl moudrý a čestný, schopný v boji a rozvážný při plánování bitvy. Cairne Saurfanga neviděl od té doby, co jeho syn zahynul u Brány hněvu. Bolest přikreslila do Varokovy tváře spoustu nových vrásek. Cairne netušil, jestli by na jeho místě nesl aspoň z půlky tak dobře tu dvojí hrůzu – znásilnění všeho, co taurenům bylo drahé, ke všemu na vlastním dítěti.
„Nejvyšší veliteli,“ zahřímal Cairne a uklonil se. „Jako otec trpce lituji všeho, čím sis musel projít. Věz však, že tvůj syn zemřel jako hrdina. A co jsi zde vykonal ty, dobře uctívá jeho památku. Všechno ostatní odvane vítr.“ Saurfang děkovně zabručel. „Rád tě zas vidím, nejvyšší náčelníku Cairne Bloodhoofe. A… vím, že se v tvých slo-
8 Mrazivý smutek: Frostmourne (z Warcraftu III)
9 Opuštění: Forsaken (z Warcraftu III)
vech skrývá pravda. Ale nestydím se přiznat, že jsem rád, že je tohle tažení konečně za námi. Stálo nás příliš.“
Mladší ork po Saurfangově boku se zašklebil, jako by ho ta slova znechutila. Očividně jen stěží dokázal udržet jazyk za zuby. Jeho kůže nebyla zelená jako u většiny orků, které
Cairne poznal. Měla spíš hlinitě hnědou barvu, takže patřil mezi Mag’har z Outlandu. Hlavu měl holou, tedy až na dlouhý hnědý cop. Byl to samozřejmě Garrosh Hellscream. A pro Garroshe bylo bezpochyby nečestné přiznat, že je někdo rád za konec války. Náčelník taurenů věděl, že ho pří-
ští léta teprve naučí, že i když je správné bít se pro dobrou věc a dosáhnout vítězství, mír taky stojí za to. Ale teď, i přes dlouhou a náročnou válku, neměl Garrosh očividně bojování ani zdaleka dost. A to Cairna znepokojovalo.
„Garroshi,“ otočil se k němu. „Slova o tvých skutcích doputovala do všech koutů Azerothu. Jsem si jist, že jsi velice hrdý na své zdejší úspěchy. Stejně jako Saurfang na ty své.“
Tu poklonu myslel upřímně. Garroshův napjatý postoj se trochu uvolnil. „Kolik tvých jednotek se s námi vrátí?“ pokračoval Cairne.
„Skoro všechny,“ odpověděl ork. „Nechám tu Saurfangovi právě tolik vojáků, aby se to tady dalo zvládnout. A pár dalších na předsunutých základnách. Ale nečekám, že je vůbec bude potřebovat. Útok klanu Warsong rozdrtil Pohromu a vytloukl bojového ducha ze zbytku našich nepřátel. Udělali jsme přesně to, pro co jsme sem přišli. Myslím, že tu můj někdejší rádce bude jen sedět a koukat na pavučiny. A bude mít mír, po kterém tak očividně touží.“
Někoho by ta slova popíchla. Cairne cítil hněv i za Saurfanga – po všem, co postarší ork prožil, byl Garroshův výrok nemístně tvrdý. Avšak Saurfang si už nejspíš stačil na Garroshův přístup zvyknout, protože sotva zamručel.
„Oba jsme vykonali svou povinnost. Sloužíme Hordě. Pokud mám sloužit tím, že budu koukat na malé pavoučky, místo abych bojoval s těmi velkými, tak jsem docela spokojený.“
„A já musím posloužit Hordě tím, že její vítězné vojáky dovezu bezpečně domů,“ pravil Cairne. „Garroshi, kdo z tvých vojáků má na starost jejich stažení?“
„Já sám,“ odvětil Garrosh, čímž Cairna překvapil. „Není to sice kdovíjaký úkol, ale ramena, abychom mohli nosit, tu máme všichni.“ Starý tauren by čekal, že kdysi utiskovaný a svým rodinným odkazem zostuzený Garrosh bude mít mladicky nabubřelé ego a bude chtít zvláštní zacházení. Ork se však neváhal vrhnout do stejných obyčejných úkolů jako jeho vojáci. Cairne se nad tím musel potěšeně usmát. Hned lépe chápal, proč orkové Garroshe tolik obdivují.
„Myslím, že moje ramena jsou trochu shrbenější než dřív, ale věřím, že unesou, co bude třeba,“ souhlasil Cairne. „Dáme se do práce.“
Trvalo jim to skoro dva dny, než zabalili zbylé zásoby, naložili je na kodo a odvezli k lodím. Během práce si mnozí orkové a trollové prozpěvovali svými tvrdými, hrdelními jazyky. Cairne rozuměl jak orkštině, tak zandalarštině, a tak se musel smát nad rozdílností toho, o čem se zpívalo v písních a co vojáci ve skutečnosti dělali. Trollové i orci bezstarostně zpívali o trhání rukou, nohou i hlav a u toho na záda malého stáda kodo připevňovali bedny s nákladem. Měli dobrou náladu a Garrosh zpíval stejně hlasitě jako všichni ostatní.
V jednu chvíli, když kráčeli s bednami bok po boku k lodi, se Cairne zeptal: „Proč jsi opustil místo svého přistání, Garroshi?“
Garrosh si posunul břemeno na rameni. „Nikdy jsme nezamýšleli se tam usídlit. Zvlášť když kousek odtud byla Pevnost Warsongů.“
Cairne se podíval na síň a na věž. „Tak proč jste postavili tohle?“
Garrosh neodpověděl. Cairne nechal ticho, aby vyplnilo prostor mezi nimi. Pro Garroshe platila spousta věcí, ale rozhodně se nedal považovat za tichý typ. Časem určitě promluví.
A taky že ano. Po chvíli Garrosh spustil: „Postavili jsme je hned po přistání. Zpočátku s tím nebyly žádné problémy. Pak se ale z mlhy vynořil nepřítel, s jakým jsem se doteď nemusel potýkat. Pokud jsem dobře pochopil, tvoje posádka se s nimi utkat nemusela, ale musím přiznat, že jsem se bál, že se vrátí.“
Nepřítel tak mocný, že se před ním zarazil i Garrosh? „Co to bylo za nepřítele, že vám činil takové potíže?“ otázal se Cairne.
„Říkají si kvaldirové,“ řekl Garrosh. „Tuskarrové si myslí, že to jsou rozlícení duchové zabitých vrykulů.“ Cairne si vyměnil krátký pohled s Maaklu Cloudcallerem, s taurenem, který zrovna šel po jejich boku. Cloudcaller, jeden ze šamanů jeho lidu, mu věnoval krátké pokývnutí. Žádný člen Cairnova doprovodu se nesetkal s vrykuly. To ale neznamenalo, že by o nich Cairne nic nevěděl. Vypadali trochu jako lidé – kdyby tedy lidé byli vyšší než taureni. Někteří vrykulové měli kůži z kovu nebo kamene. Nebo ji měli pod vrstvou ledu. Rozhodně byli silní a taky pěkně zuřiví. Cairnovi se líbila představa, že jsou všude kolem něj duchové. Jenže v té představě šlo o předky taurenů. U těch se jednalo o dobré znamení. Představa, že na tomto místě straší duchové vrykulů, vůbec příjemná nebyla. Cloudcaller taky nevypadal, že by z toho měl kdovíjakou radost.
„Přicházejí, když je mlha nejhustší. Tuskarrové říkají, že jedině tak se dovedou zjevit,“ pokračoval Garrosh. Zněl skepticky. Ale v jeho hlase zazníval i jistý neobvyklý podtón. Byl to stud? „Vyděsili tolik mých válečníků a byli tak zdatní v boji, že nás přiměli stáhnout se do Pevnosti Warsongů. Tohle místo se nám podařilo dobýt zpátky, až když jsme dostali Krále lichů.“
Tak odtud pocházelo jeho zahanbení. Nestyděl se, že viděl „duchy“, pokud tu tedy nějací opravdu byli. Styděl se, protože před nimi musel utéct. Nebylo divu, že se Garrosh dosud vůbec nezmínil, proč opustil místo svého přistání. Místo, na něž by logicky měl být hrdý.
Cairne se opatrně vyhnul Garroshovu zamračenému pohledu. Ork byl očividně připraven hájit svou čest, pokud by měl jen trochu pocit, že zpochybní jeho odvahu.
„Pohroma na toto pobřeží nechodí,“ dodal Garrosh jaksi defenzivně. „Dokonce se zdá, že se nemrtví s kvaldiry nemají rádi.“
No, Cairne si rozhodně nemínil stěžovat na to, že je kvaldirové dosud nenapadli. Proto jen dodal: „Pevnost Warsongů má lepší strategickou pozici.“
V poledne druhého dne se Cairne rozloučil se Saurfangem. Pevně sevřel jeho ruku. Garrosh si mohl vtipkovat o zbytečné posádce, o klidu a tichu, jak chtěl. Realita byla jiná.
I Saurfang měl dost přízraků, které ho mohly pronásledovat. Byť ty jeho žily ve vzpomínkách. Cairne o tom věděl své.
A když se Varokovi podíval do očí, nepochyboval, že o tom své ví i Varok sám.
Cairne mu chtěl znovu poděkovat, povzbudit ho, pochválit ho za dobře vykonanou práci. Za to, že dokázal unést své břímě. Ale Saurfang byl ork, ne krvavý elf. Marnotratná slova uznání a citové výlevy by rozhodně neuvítal.
„Za Hordu,“ řekl Cairne.
„Za Hordu,“ odvětil Saurfang. A to stačilo.
Bojovníci z poslední vlny odcházejících Warsongů si hodili zbraně na ramena, otočili se směrem na západ a vydali se přes lom k planinám Nasamu.
Mlha se kolem nich těsně sevřela. Jako vždy, když zamířili tím směrem. Cairnovi na tom nepřišlo nic nadpřirozeného. Na druhou stranu, náčelník byl válečník, ne šaman. A nebál se to přiznat. Navíc si neprošel tím, čím Garrosh a jeho vojáci. Ani neviděl to, co oni. A sám dobře věděl, že rozběsnění duchové doopravdy existují.
Mlha je zpomalila, ale nevynořilo se z ní nic neobvyklého. Žádný útok. Pomalu potupovali k pláži a ke člunům, které tam na ně čekaly. Cairne zpomalil. A právě tehdy ucítil… Něco. V uších mu zaškubalo. Nadechl se chladného vlhkého vzduchu.
Cairne zvedl své staré oči k mlze a pokusil se ji prohlédnout. Zahlédl v ní nezřetelný, přízračný tvar lodí. Nebylo jich víc než jedna… dvě… tři… „Kvaldirové!“ zaburácel Garrosh.
