9788075941398

SOUMRAČNÝ OBELISK

MIRROR WORLD IV.

ALEXEJ OSADČUK

Originally published in English under the title The Twilight Obelisk by Magic Dome Books, 2017

Copyright © Alexey Osadchuk 2017

Cover Art © Vladimir Manyukhin 2017

English Translation © Irene and Neil P. Woodhead 2017

Czech Translation © Jan Benda

ISBN 978-80-7594-139-8

www.fantomprint.cz

www.facebook.com/fantomprint

www.instagram.com/fantom.print

#fantomprint

@fantom.print

KAPITOLA PRVNÍ

Rozsáhlou lokací zvanou Ledový les jsme se plahočili už týden. Nenechte se však zmást líbivým názvem a nepředstavujte si jehličnatý les přikrytý sněhobílou pokrývkou jako vystřižený z pohádky. Z Ledového lesa vymizel veškerý život: žádné štěbetání ptáků ani stopy zvěře ve sněhu, jen černé stromy připomínající obří trnité keře, které se po nevítaných hostech mlčky sápaly pokroucenými větvemi, aby je poškrábaly, popíchaly a zdržely. Černými korunami se občas prohnal

slabý vánek, načež se ozvalo duté zapraskání – zřejmě jediný zvuk, který se ze strašidelného lesa linul.

Chladné podnebí pro mě není žádnou velkou neznámou. Odjakživa jsem k němu choval velký respekt a vzbuzovalo ve mně až posvátnou úctu, která pramenila z vyprávění mého strýce (mámina bratra), který se podílel na výstavbě města Novyj Urengoj. Když jsem v pozdějším věku ten drsný kraj navštívil osobně, umocnil se ve mně pocit úcty ještě větší měrou. Netušil jsem, čím se designéři při vytváření severní části země nikoho inspirovali, nicméně tuhle konkrétní lokaci ztvárnili velmi věrohodně (možná až příliš).

Vybavilo se mi, jak jsem v Mellenvillu studoval ennanskou mapu v pohodlném županu ve vyhřátém

ALEXEJ OSADČUK 6

pokoji Ronaldova hostince a už tehdy se zimomřivě chvěl při představě, co mě tady čeká. Teď jsem zažíval všechny „slasti“, které s sebou přinášelo putování na sever, na vlastní (virtuální) kůži. Zamrzlý hřbet, Ledový les, Poušť sedmi chumelenic… jen z těch názvů člověku drkotaly zuby.

Rtuť pomyslného teploměru klesla tak nízko, že se životnost mého vybavení začala snižovat již během třetího dne pochodu. Ochrana před chladem, jež byla součástí mé sady, přestávala účinkovat. Mého strádání si všiml Droy a zavčas mě zabalil do kožichu z pižmoní srsti, přičemž si neodpustil poznámku, že jsem „zmrzlý jak hovno“.

Kožich se osvědčil skvěle. Nevztahovalo se na něj omezení stran úrovně, měl vysokou životnost a zvyšoval ochranu proti chladu o sto padesát bodů. Za takový předmět bych na aukci dostal majlant.

Pochodovalo nás celkem sedm. Sestava našeho oddílu doznala jediné změny: Zrzka Arma, jehož zasáhl během poslední bitvy s Temnými do ramene šíp, nahradil Kladivo Krim, statný šedovousý Sekerník, který prosazoval návrat do údolí Stříbrné hory. Něco mi říkalo, že Krimova touha po návratu pramenila z určitého důvodu. Jistě se do údolí nechtěl vrátit pro nic za nic. Ve volném čase o tom budu muset popřemýšlet.

Krim se na zvěda nehodil a docela nás zpomaloval. I já se svou nízkou úrovní jsem byl rychlejší. Vzhledem k atributům mu pasovala spíš role tanka. Do skupiny jsem ho přijal z pádného důvodu, který převažoval veškeré nevýhody. Všichni členové oddílu si to uvědomovali a mé rozhodnutí nezpochybňovali. Kladivo Krim se jako jediný přeživší kalteán přiblížil

k Soumračné pevnosti. Přestože viděl město ennanů jen z dálky, považoval jsem toho mrzutého morouse za dar z nebes.

Přemýšlel jsem o Krimovi a zavzpomínal i na události, které se udály o týden dřív, přičemž jsem potlačil úsměv, který se mi dral na rty. Můj krátký proslov u táboráku vyvolal vleklé rozpravy. Přestože mi reputace vyletěla do závratných výšin, musel jsem si vyslechnout názory velitelů oddílů, stařešinů z jednotlivých rodů, i šamanovy. Všichni chtěli nahlas vyslovit své mínění a pochlubit se bryskními myšlenkovými pochody. Kalteáni všeobecně řečnili s velkým potěšením.

Po dlouhotrvající a úmorné diskuzi jsme dospěli k závěru, že bude nejlepší vyslat napřed Droyův průzkumný oddíl (včetně mě) jako posledně. Zbylí kalteáni – vedeni Laošem – se vydají v našich stopách. Plán se mi zamlouval. Proč by neměl? Koneckonců odsouhlasili mnou navržený směr putování. Po královském trůnu jsem nebažil. Sdílel jsem filozofii profesora Preobraženského, který řekl: „Jsem zastánce dělby práce.“ Má současná pozice mi plně vyhovovala.

Přiznávám, že jsem během rokování kalteánů neustále zmíral touhou otevřít nastavení a všechno změnit. Zabránilo mi v tom zjištění, že řídit klan je poměrně složité. Stačil mi jediný pohled na proměnlivé diagramy, atributy a miliony popisů. Prozatím jsem se tedy rozhodl na nic nesahat. Když se beze mě obešli doposud… Nicméně jsem si slíbil, že se na záhadné nastavení podívám později a přijdu mu na kloub.

Z úvah mě vyrušil Droyův znepokojený hlas.

„Seš si jistý?“ zeptal se a zachmuřeně pozoroval Šorva, který seskočil ze stromu.

„Naprosto. Západně od nás stoupá k nebi dým.“

„Kdo by to mohl být?“ nadhodil Orman a vydechoval obláčky páry.

Šorv pokrčil rameny. „Těžko říct.“

„Co si myslíš, Olgerde?“

Kalteáni, na jejichž plnovousech i obočí se třpytilo jíní, na mě upřeně zírali. V kožešinách vypadali dvakrát tak širocí. Sám jsem byl zachumlaný v objemném kožichu a plnovous jsem měl protkaný jinovatkou, takže jsem se od nich příliš nelišil. Nepočítám-li třeskutý mráz, strašidelný les a sněhovou vánici z předešlého dne, probíhala naše túra bez větších obtíží. Šli jsme podle mapy ennanů, díky níž jsme se vyhnuli všem nebezpečným úsekům. Nic však netrvá věčně, zejména štěstí, které se k nám právě obrátilo zády.

„Co ode mě chcete slyšet? Zaletím se tam podívat a pak se uvidí.“

Kalteáni souhlasně přikývli.

„Počkáme na tebe na tom pahorku,“ řekl Droy a ukázal patřičným směrem. „Hlavně buď opatrný!“

Upravil jsem si kapuci a vyhoupl se do sedla. „Neboj,“ usmál jsem se na něj. „Zvládnu to. Gavrušo, odlétáme!“

Hugger napjal svaly a vznesl se do nebes. Bezprostředně poté mi obličej začaly bičovat stovky mikroskopických ledových jehliček, které mi do očí vehnaly slzy. Přituhovalo.

„Tak, mrňousi. Zjistíme, kdo tam táboří.“

Kéž by měli huggera všichni členové oddílu. Přání otcem myšlenky…

Během minulého týdne jsme si sáhli až na dno svých sil. Naši odolnost prověřovaly hluboké závěje, otravné stromy a mráz, který pronikal až do morku kostí. Povětšinou jsem šlapal po svých po boku kalteánů. Týmový duch byl prvořadý. Sice jsem kráčel vedle obyčejných enpécéček, přesto jsem nemohl vědět, co se jim honí hlavou. Kdo by se chtěl prodírat trnitými keři s vědomím, že jeho druh brázdí nebesa na létajícím zvířeti? Naštěstí jsme byli téměř u cíle. Odhadoval jsem, že hradby Soumračné pevnosti spatříme pozítří ráno.

Stále jsem si živě pamatoval, jak vysoko vylétl Furiův šíp, a proto jsem setrvával v maximální možné výšce. Popravdě jsem pochyboval, že by hráči došli až sem, ale opatrnosti není nikdy nazbyt.

Letěl jsem nad Ledovým lesem a nemohl si nevšimnout ostrého kontrastu mezi oslnivě bílým sněhem a šerednými uschlými stromy.

Konečně jsem spatřil kouř z táboráků, k nimž jsem letěl nanejvýš deset minut. Zatraceně krátká doba. Kdyby se něco semlelo, náš oddíl by neměl prakticky žádný náskok. Kde se tu vzali? O dva dny dříve jsem obhlížel všechny stezky, dokud nezačal padat sníh, a nikoho jsem neviděl. Že by pro mě připravili nějaké

překvapení admini? Nebo si sem přece jen našli cestu hráči?

Zahlédl jsem je už z dálky. Rozhodně nešlo o hráče. Herní vývojáři se zřejmě rozhodli, že si ze mě vystřelí. Nejspíš seděli u monitorů a sázeli se, jak se z té šlamastyky vymotám. Kolik vás tady je?

„To si ze mě děláte srandu!“ zabručel jsem. „Proč je

ALEXEJ OSADČUK 10

jich tolik? Přivřel bych oči nad deseti nebo dvaceti, ale tohle? Mějte slitování!“

Sletěl jsem o kousek níž, abych si neznámé tvory prohlédl důkladněji.

„Nokteáni,“ zašeptal jsem a hlas se mi třásl rozrušením.

Veškeré naděje, že se s tímhle potenciálním protivníkem rozejdeme v míru, vzaly rázem za své. Nokteáni nám klid nedopřejí, o tom jsem nepochyboval ani v nejmenším.

Úhlavní nepřátelé kalteánů jako by z oka vypadli Skalním dwandům, které jsem viděl na obrázku v infoportálu. Musím připustit, že tahle rasa nepatřila mezi nejoblíbenější. Jejich vzezření bylo (mírně řečeno) velmi specifické.

Nokteáni se vyznačovali dlouhou špinavou srstí popelavé barvy, měli špičaté uši jako bulteriéři a širokou žabí tlamu plnou ostrých zubů. Od dwandů se lišili pouze výškou – převyšovali je přibližně o hlavu. Admini v tomhle případě nemudrovali a použili dostupnou šablonu. Mělo to něco do sebe: proč vymýšlet už jednou vymyšlené?

Nokteáni byli průměrně dvousté sedmdesáté úrovně, které však (díkybohu) neodpovídaly jejich zbraně: zkroucené hole s kostěnými hroty a dřevěné palice. Za nejlepší kousky se daly považovat primitivní kamenné sekyry, ale těmi bylo ozbrojeno nanejvýš dvacet mobů. Těla jim zakrývaly jen bederní roušky. Zkrátka divoši s klacky.

Kolik vás vlastně je?

Napočítal jsem třiadvacet táboráků. Okolo každého sedělo přinejmenším dvanáct příšer. Zaokrouh-

SOUMRAČNÝ OBELISK 11

leně cirka tři sta nokteánů. I kdyby bojovali holýma rukama, Ryšavé sovy by potenciální střet s tímhle praporem jistě nepřežily. Měli jsme nanejvýš sto padesát válečníků. Zbytek klanu tvořily ženy a děti. Jestli tady ti chlupatci zůstanou o jediný den déle, Laoš zavede klan přímo do jejich spárů. Naposledy jsem nad táborem zeširoka zakroužil a zamířil zpátky.

„Tak co?“ vybafl na mě Droy, sotva jsem přistál. V hlase se mu ozýval neklid. Ostatní se okolo mě nahrnuli a tvářili se vážně. Oči jim úzkostlivě těkaly.

„Jsou to nokteáni. Je jich přibližně tři sta. Netuším, jak se to mohlo stát. Když jsem tím směrem letěl posledně, nikoho jsem neviděl.“

Droyovi potemněla tvář. Orman si energicky odplivl na zem. Ostatní válečníci si od plic ulevili.

„Jak se sem dostali?“ zeptal se Pořízek Sit.

„A kde by měli být?“ zamručel Krim trudnomyslně a zakroužil rukou nad místní krajinou. „Z nějakého důvodu jsem přesvědčený, že tenhle prokletý les je jejich domovina.“

„Nevyčítej si to, Olgerde,“ uklidňoval mě Droy.

„Nokteáni mají rychlé nohy. Určitě přitáhli se včerejší vánicí. Radši mi to řekni na rovinu… Myslíš si, že se tam hodlají zdržet?“

„To těžko. Nemají stany. Sedí okolo táboráků.“

Orman se ušklíbl. „Stany! Tihle divoši nepotřebují stany! Přespávají ve špinavých norách.“

Pokrčil jsem rameny. „Žádné nory jsem nezahlédl.“

„Všiml sis, odkud přišli?“

Přikývl jsem. „Podle stop od severozápadu. Jestli budou pokračovat stejným směrem, nevyhnutelně

zkříží cestu nám…“

„… i zbytku klanu,“ dokončil moji myšlenku Droy.

„Je jich moc,“ poznamenal Želvák Horm. „Tuhle bitvu nemůžeme vyhrát, ale jestli chceme jít dál, nevyhneme se jí. Zbytek kmene je příliš pomalý a hlučný. Nokteáni budou o jeho přítomnosti vědět do zítřejšího soumraku.“

Kalteáni si ztěžka povzdechli. Všichni si tuhle skutečnost uvědomovali.

„Možná si na nás netroufnou, až uvidí, kolik nás je?“ nadhodil jsem zkusmo.

Kalteáni se mé hypotéze nevesele zakřenili. Droy mi reakci svých druhů vysvětlil obšírněji:

„Proč podle tebe do našeho údolí vůbec vtrhli?“

„Nemám zdání. Mohli mít celou řadu důvodů. Z toho, co jsem vyrozuměl, je údolí ideální místo pro život, bohaté na jídlo a zdoje.“

Orman se zazubil. „Olgerd uvažuje správně. Jen si zřejmě neuvědomuje, že se trefil přímo do černého.“

Zamračil jsem se a pohlédl na Droye, který mi konejšivě položil ruku na rameno.

„Nezlob se na ně. Víš, ta monstra nám toho vzala opravdu hodně. S tím jídlem máš úplnou pravdu. Zbývá upřesnit jeden malý detail. Nokteáni si pochutnávají na nás.“

Tentokrát jsem dal svému vzteku průchod já. Nadávám zřídkakdy, ale když se do toho opřu, stojí to za to. Krim se Šorvem mě dokonce uznale poplácali po ramenou.

„Jsme v pořádné bryndě,“ řekl Droy. „Nápady?“

Nad celou situací jsem uvažoval už na huggerově hřbetu. „Jak jsem říkal,“ odpověděl jsem bez váhání, „můžeme se vydat jediným směrem. Na jihu, zá-

padě ani východě není pro kalteány místo. Krim je mi svědkem.“

Krim souhlasně přikývl.

„Soumračnou pevnost máme na dosah ruky,“ pokračoval jsem. „A pokud…“

„Navrhuješ, abychom odvedli jejich pozornost?“ skočil mi do řeči Droy.

„Přesně tak. Radši ať sledují nás, než aby zaútočili na klan.“

„V Zapovězeném městě se naše šance na přežití zvýší,“ podpořil můj návrh Krim. „A navíc, tamní vládci těžko přivítají tlupu nokteánů s otevřenou náručí.“

„V prvé řadě tam musíme dojít,“ zabrblal Želvák Horm, rozvážný jako obvykle. „Nemáme žádnou záruku, že nás městské stráže nepobijí!“

Po Hormových slovech se na mě všichni zakabonili.

„To nám nikdo zaručit nemůže,“ odpověděl za mě

Droy stroze. „Proto jsme vyrazili napřed! Máme za úkol všechno prověřit! Jestli přitom zemřeme, budiž! Věděli jste, do čeho se pouštíte!“

Muži kupodivu nenesli Droyova slova nelibě, ba naopak: připomínka jejich ušlechtilého poslání jim vlila novou krev do žil.

Droy se po svých mužích výhrůžně rozhlédl. „Šorv je z nás nejrychlejší. Navrhuju, aby se vrátil a varoval Laoše. Náš šaman určitě vymyslí, jak nejlépe postupovat dál.“

Všichni souhlasně zahučeli.

„Jdi v našich stopách,“ instruoval Šorva Droy. „Ale to ti nemusím vykládat, nejsi malej… a s nikým nebojuj. Musíš přežít a doručit zprávu.“

Šorv mlčky přikývl.

„Bylo by lepší poslat Olgerda,“ pronesl zamyšleně Droy, „ale něco mi říká, že bychom to bez něj měli těžké.“

„Musíme hned vyrazit,“ řekl jsem. „Nokteáni se podle všeho nehodlají zdržovat na jednom místě.“

„A co když ano?“ zeptal se Horm. „To by se nám taky nehodilo, ne?“

Dobrý postřeh. Náš oddíl potřeboval náskok, ale kdyby se nokteáni ve svém současném tábořišti zdrželi, mohly by z toho vyplynout katastrofální následky. Nikdo naštěstí nezrušil herní zákony, tím pádem jsem ty zpropadené nestvůry mohl kdykoli zaggrovat. A provedu-li to správně a s trochou umu…

Nakonec to nebylo zapotřebí. Nokteáni se za rozbřesku vydali po naší stopě. V poledne jsem věděl, že nás doženou, ještě než dojdeme do města, a to i přesto, že kalteáni klusali celou noc i dopoledne. Nejspíš jsem našeho nepřítele podcenil. Nadto jsem měl svým souputníkům záhy zvěstovat další špatné zprávy.

„Jak to vypadá?“ vyzvídal Droy, jakmile jsem přistál. Po dlouhém a náročném běhu lapal po dechu a sípal. Ostatní muži s povděkem uvítali krátkou přestávku a padali do sněhu rovnou tam, kde zrovna stáli. Nejvíc trpěl Krim. Funěl jako lokomotiva, ale zatnul zuby a nevzdával se.

Droy mě přesvědčil, abych si nehrál na hrdinu a zůstal v sedle. Nechal se slyšet, že momentálně jsem

„Žádný strach,“ zakřenil jsem se. „Já už je popíchnu…“

SOUMRAČNÝ OBELISK 15

očima a ušima celého oddílu. Jenže se vyskytl výše zmíněný problém.

„Chlapi!“ hlas se mi zlomil. „Jsem mizerný zvěd. Tohle je mé druhé selhání za poslední dva dny.“

„Co se děje?“ zeptal se Droy a vykročil ke mně.

„Od praporu se oddělilo několik čtyřnohých tvorů.

Přísahám, že tam včera nebyli!“

Protivný vítr, který nám foukal do zad, jako by chtěl má slova potvrdit a přivál k naší skupině vlčí zavytí, z něhož tuhla krev v žilách. Kalteáni vyskočili na nohy jako jeden muž. Orman si rozzlobeně odplivl do sněhu.

„Vlkodlaci!“

„Nemůžeš za to, příteli,“ ujistil mě Droy a dodal: „Lepšího zvěda jsem ještě nepotkal. Nemohls vědět, že se někteří nokteáni umí proměnit. Měli jsme tě na to upozornit.“

„Kolik jich je?“ otázal se Horm.

„Dvanáct.“

„To není tak zlé,“ poznamenal Krim. „Chtějí nás zaměstnat bojem a tím nás zpomalit.“

„Kolik nám zbývá času?“ zeptal se Sit.

„Do západu slunce nás mají.“

Válečníci si vyměnili zachmuřené pohledy. Patrně si uvědomovali, že oddíl by nemusel střet s vlkodlaky přežít. Zatracení nokteáni! Co teď? Hmmm.

A co kdybychom…?

„No, bratři,“ Kladivo Krim se potajmu ušklíbl do šedého plnovousu. „Vypadá to, že se můj osud naplnil.

Už mám toho pobíhání plné zuby. Kromě toho jsem příliš starý na to, abych se k nepříteli obracel zády.

Běžte! Zdržím je!“

ALEXEJ OSADČUK 16

Prosím? O čem to mluví?

Nikdo se Krimovi jeho záměr nepokoušel rozmluvit. Nenásledovaly žádné hysterické výstupy. Válečníci k šedovousému starci tiše přistupovali a všichni se dotkli jeho ramene.

Cože, takhle to skončí? Už se rozhodli? Tak to teda ne! Nastal čas využít mou reputaci.

„Máte pravdu!“ zvolal jsem nahlas, abych upoutal jejich pozornost. „Musíme vlkodlaky zdržet! Ale zdá se mi, že jste zapomněli na jednu důležitou skutečnost.

Tuhle kaši jsem uvařil já, takže si ji taky sním!“

Krim otevřel pusu a chystal se protestovat, ale umlčel jsem ho gestem ruky.

„Promiň, příteli! Nepřipustím, abys tady zůstal.“ Poté jsem přelétl pohledem chmurné tváře svých druhů. „To platí pro všechny!“

KAPITOLA DRUHÁ

Kochal jsem se pohledem na zapadající slunce a zimomřivě se třásl. Znatelně se ochlazovalo. Ohnivě rudý kotouč pospíchal na kutě, jako by věděl, co zanedlouho nastane, a nemohl se na to dívat.

Chystalo se velkolepé představení v mé režii. Odhadoval jsem, že se chlapi už vymotali z Ledového lesa, a právě překračují Šedé pahorky, poslední lokaci před vytouženým Zapovězeným městem. Noktovlkodlaci mě doháněli. Jejich vytí se ozývalo z čím dál větší blízkosti. Těšili se na hostinu…

No no, ještě se neradujte. Tak snadno se nevzdám!

Vyrobil jsi nejjednoduššího mechanického tvora: Opancéřovaného skaraba 170. úrovně.

„A je to!“ S rukama v bok jsem si pyšně prohlížel zbrusu nového krasavce, který se zhmotnil uprostřed mýtiny obklopené stromy. „S tímhle kolosem můžu vytáhnout do boje!“

Brouk (o velikosti stejnojmenného německého auta) stál nehnutě na sněhu a jeho nazlátlý šupinatý pancíř se třpytil v posledních paprscích zapadajícího

slunce. Na rozdíl od svých předchůdců nekulhal a nehyzdil ho ani proužek rzi. A jak byl velký! Na hubě se mu skvěly mohutné hřebeny plné ostrých kusadel

ALEXEJ OSADČUK 18

o délce šedesáti centimetrů. Osobně bych od něj nechtěl schytat ránu. Díky očarovaným šupinám Ilijského ještěra získal skarab (kromě oku lahodící velikosti a atributů) novou schopnost s prostým názvem Kostilam, jež zvyšovala pravděpodobnost zranění nepřítele o třicet procent. Čím dál hlasitější dychtivé vytí najednou neznělo tak děsivě. Zvláštní. Přesto se mi trochu podlamovala kolena.

„Vřele ty vyjící psy přivítáme,“ poplácal jsem skaraba po opancéřovaném boku. Jako bych bušil do kusu skály…

Do směšovače jsem prozíravě vložil dvě šupiny, abych mohl ihned vyrobit nového skaraba (bude-li to zapotřebí). Vyšplhal jsem na Gavrušova široká záda a přikázal mu, aby se postavil za tank. Šibal se huggerovi uvelebil za krkem. Grizonův štít mi přijde vhod, pokud se ke mně ty potvory přiblíží. Stejně měl nižší úroveň než já a Gavruša.

„Myslím, že jsme připraveni,“ zašeptal jsem a v duchu si soustředěně promýšlel různé scénáře nadcházejícího střetu. Srdce mi div nevyskočilo z hrudi.

Po dalším zavytí, které mi rvalo uši, jsem sebou trhl. Mechanicky jsem vytasil prak a pevně sevřel rukojeť, aby se mi přestaly třást prsty. Zapřel jsem si podpěrku o předloktí a do košíčku nabil „trn“ obohacený o omrzliny.

„Tak pojďte!“ zavrčel jsem. „Čím dřív začneme, tím dřív se s vámi vypořádám!“

Ticho narušovalo jen drkotání mých zubů. Byl jsem zmrzlý na kost. Rozhlížel jsem se na všechny strany a naposledy chtěl zkontrolovat skarabovo nastavení, ale už jsem se k tomu nedostal. Zpoza hradby stromů

se s hrůzostrašným vrčením vynořilo cosi šedého a obrovského.

„Noktovlkodlak,“ vydechl jsem.

Letmo jsem pohlédl na skaraba, který mi najednou (oproti „proměněnci“) nepřipadal tak velký. Vlkodlak se zastavil, čenichal a krátkozrace těkal pohledem po nejbližším okolí. Pod špinavou šedou srstí se mu vzdouvaly svaly. Nakonec upřel svá černá očka na nás. Na šíji se mu zježila srst a vzápětí odhalil dlouhé ostré tesáky. Z vystrčené dolní čelisti odkapávaly na sníh lepkavé sliny.

Když se vlkodlak na ubohé hlupáky, kteří se postavili jeho smečce, dostatečně vynadíval, zvedl hlavu. Jeho hluboké, děsivě veselé vytí mi drásalo uši. Jako na zavolanou vyskočila z lesa další bestie.

Vlkodlaci, nažhavení pronásledováním, se s vyplazenými jazyky vrhli vpřed jako hejno hladových žraloků. Skarab je – na můj povel – napodobil. Vyrazil skákajícím vlkodlakům naproti, až za ním odlétával sníh jako od sněžného pluhu. Proč jsem ho nevyrobil o týden dřív? Značně by nám usnadnil strastiplnou cestu Ledovým lesem, poněvadž za sebou zanechával dokonale rovnou brázdu!

O vteřinu později napálil šupinatý tank do prvního

vlkodlaka a nad mýtinou se rozlehlo bolestné skučení.

Skarab nabral vlkodlaka na ostrá kusadla ve chvíli, kdy prováděl dlouhý skok, a proděravěl mu břicho.

Sníh zbarvila karmínová krev. Společníci zraněného vlkodlaka se na brouka rázem sesypali. Zlaté boky

zakryla šedá změť těl. O tom, že se skarab stále drží na nohou, svědčilo jen neustálé blikání systémových zpráv.

ALEXEJ OSADČUK 20

Bojiště se proměnilo v břečku tmavě rudé barvy. Skarabova nová schopnost se bohudík osvědčila. Tři vlkodlaci utrpěli vážná zranění. Tenhle skarab byl opravdové šídlo. Otáčel se dokola a rozdával údery vlevo vpravo. Ne že by mu vlkodlaci nedávali zabrat. Neuniklo mi strašlivé poškození pancíře, v němž zely trhliny a rozeklané díry. Vlkodlaci broukovi rovněž urvali jednu tykadloanténu a dvě nohy.

Rozklepal jsem se při pomyšlení, co by provedli s naším malým oddílem, kdyby jej dostihli. O Krimově hrdinství jsem nepochyboval, ale obětoval by se nadarmo. Vlkodlaci by ho vmžiku roztrhali. Bitva však ještě neskončila.

Vyrobil jsi nejjednoduššího mechanického tvora: Opancéřovaného skaraba 170. úrovně.

„Běž pomoct svému kamarádovi,“ pobídl jsem druhého skaraba. Ten neváhal a pelášil po odhrnuté cestě za svým druhem.

Vlkodlaci zuřivě zavrčeli, čímž vyjádřili nelibost nad nově příchozím nepřítelem. Systém mi ohlásil, že ve smečce je sedm zraněných.

Okolní sníh byl potřísněný krví a posetý chomáči šedých chlupů. Životní úrovně jednotlivých vlkodlaků se přesto stále pohybovaly v zelených číslech. Abych zabil alespoň jednoho, musel bych současně vypustit přinejmenším deset takových skarabů. Mezi úrovněmi zela příliš velká propast.

Prak byl v téhle situaci nepoužitelný. Jenom bych mrhal municí. V každém případě jsem dosáhl svého cíle: kalteáni získali výrazný náskok.

Nechtěl jsem vyplýtvat všechny drahocenné ješ-

SOUMRAČNÝ OBELISK 21

těří šupiny. Stejně bych nevyhrál. Dva skarabové vlkodlaky ještě nějakou dobu zaměstnají. Honem pryč! Gavruša na nic nečekal a lehce se vznesl do nebes. Nebylo mu po chuti dřepět na zemi, dvacet kroků od monster. Ani já se Šibalem jsme z nich nebyli bůhvíjak odvázaní. Gavruša zakroužil nad mýtinou a zamířil na sever.

„Leť, mrňousi,“ zašeptal jsem. „Tady toho už moc nezmůžeme.“

Na pomezí Ledového lesa a Šedých pahorků jsem obdržel systémovou zprávu, která mě informovala, že skarabové padli v boji. Rovněž jsem přišel o několik procent zkušeností za úprk z bitevního pole. O vteřinu později dolehly k mým uším dva neobvyklé zvuky –jako by nedaleko praskly dva balonky. V sedle jsem se otočil a snažil se rozeznat, co se stalo. Pak mi to došlo. Skarabové se odpálili! Mohl jsem si jen představovat, co se odehrává v epicentru výbuchu, a zároveň doufat, že se vlkodlaci z toho překvapení jen tak nevzpamatují.

Letěl jsem nad Šedými pahorky a sledoval stezku, kterou vyšlapali kalteáni. Tahle lokace zabírala mnohem menší plochu než nekonečný Ledový les. Sotva jsem do ní vletěl, už se mi vzdalovala za zády. Pahorky se nevyznačovaly ničím pozoruhodným. Konečně, kopce jsou kopce. I tak jsem Gavrušovi nařídil, aby pro jistotu vystoupal nad mraky. Kdoví, jací tvorové by se dole mohli potulovat.

Zhruba o patnáct minut později mi satelitní navigace oznámila, že se blížíme k městu. Gavruša slétl na

ALEXEJ OSADČUK 22

můj rozkaz níž. Tenhle pohled bych si nenechal ujít za nic na světě.

Naneštěstí jsem si nemohl dlouho očekávanou systémovou zprávu, která mi sdělila, že jsem přiletěl do lokace Soumračná pevnost a její okolí, řádně vychutnat, protože nás zastihla sněhová bouře. Jednalo se o další protivný rys země nikoho. Cestovali jste napříč pěknou a poklidnou lokací, a jakmile jste přecházeli do jiné, bum! Ocitli jste se v bouři, případně se prudce ochladilo. Za těmito prudkými a výraznými změnami počasí stáli pravděpodobně admini, kteří neutrální zónu testovali a dolaďovali. Kdyby totiž na obdobné nepříjemnosti narazili hráči, zasypali by zákaznickou podporu e-maily se stížnostmi.

Gavruša udiveně zavřeštěl a kvapem klesal dolů.

„Vydrž, mrňousi!“ snažil jsem se přeřvat skučící vítr, který s námi pohazoval jako s pírkem. Pichlavý sníh mi bičoval tváře, zalepoval oči a ucpával uši. Nic jsem neviděl. Se zavřenýma očima jsem křečovitě svíral huggerovu šíji a cítil, jak mi pod rukama hrají jeho silné svaly, zatímco zápasil s živly.

Na okamžik se mi podařilo pootevřít oči. Země se rychle přibližovala. Ucítil jsem bolestivou křeč v čelisti, jako bych celou dobu křičel.

Připravoval jsem se na tvrdé přistání. Vyžadovalo to veškeré mé sebeovládání, abych oči zase nezavřel jako malý, vystrašený kluk.

Potom jsem prožil něco, čemu parašutisté zřejmě říkají „dynamický náraz“. Hugger rozevřel těsně před přistáním prudce křídla a jakási neviditelná síla mnou zlehka škubla nahoru. Nato jsem dopadl do měkké sněhové závěje. Chvíli jsem se plácal ve sněhu, a na-

konec se vyškrábal na nohy. Chvatně jsem se rozhlédl, ale v kvílící metelici si neviděl ani na špičku nosu.

„Gavrušo!“ pokusil jsem se zakřičet, ale místo toho se mi z hrdla vydralo jen slabé zachroptění.

Najednou mě něco jemně dloublo do zad. Otočil jsem se. „Tady jsi!“ S úsměvem jsem objal huggerovu šíji. „Není ti nic?“

Začal jsem jej úzkostlivě prohmatávat jako matka kvočna a hledal možná poranění. Uf! Byl živý a zdravý. Ovšem jeho energetické zásoby se blížily k nule.

„Odpočiň si, mrňousi,“ řekl jsem a deaktivoval vyvolávací medailon. „Pokusím se zjistit, kde přesně jsme.“

Stopy kalteánů už dávno zavála chumelenice. Do města tedy dojdeme nejspíš odděleně. Snad se jim nic nepřihodilo. Droy byl sice zkušený zvěd a stopař, ale těmhle nemilosrdným živlům podlehli i silnější muži. Já se v tomhle ohledu neměl čeho obávat. Stačilo nahlédnout do mapy. Jak se co nejsnáze prodrat závějemi, jsem už věděl.

Vyrobil jsi nejjednoduššího mechanického tvora: Opancéřovaného skaraba 170. úrovně.

Schoval jsem se za bok ocelového obra, zachumlal se do kožichu a otevřel mapu. Hmmm. Čekal jsem horší zprávy. Přestože jsem se od původní trasy docela odklonil, nebylo to zas tak zlé. Podle mapy se hradby severní bašty nacházely tady a já byl tady. Se skarabovou pomocí se na stezku napojím cobydup a následně po ní dojdu k bráně pevnosti, kde bych se měl podle plánu setkat s ostatními.

Popravdě jsem byl za tohle psí počasí vděčný. Budou se s ním totiž potýkat i naši pronásledovatelé.

ALEXEJ OSADČUK 24

I kdyby se nám nějakým zázrakem dostali na stopu, vánice jejich postup značně zpomalí a my tím pádem získáme čas, abychom se na setkání s nimi řádně připravili.

Doufal jsem, že se příchodu nokteánů dožijeme. S městskými hradbami prakticky na dohled mnou začaly cloumat pochybnosti a emoce. Záhadní strážci Soumračné pevnosti mi přidělávali vrásky na čele. Proto jsem branou pevnosti musel projít první. A pak se děj vůle boží.

Jemně jsem brouka poplácal po šupinatém boku a dal mu povel, aby vyrazil vpřed. Mírně se zakymácel, naklonil se, načež zapadl do sněhové závěje a na okamžik ztuhl. Už jsem se obával, že nadobro uvízl, a pomalu začal litovat ztráty vzácné ještěří šupiny, když vtom se skarab pohnul a pomalu nabíral rychlost. Oddechl jsem si úlevou a následoval ho. To je lepší! Znovu jsem si posteskl, že jsem jeho služeb nevyužil před vstupem do Ledového lesa. Kalteáni by je jistě uvítali.

Po čtvrt hodině jsem se napojil na obchodní trasu vedoucí k hlavní bráně. Tu a tam jsem přes zuřící bouři zahlédl nasupené sochy dávných hrdinů, které ji lemovaly. Viditelnost byla nevalná, takže jsem si je nemohl řádně prohlédnout. Ostatně, nešlo o vhodný okamžik k obdivování místních památek: silný vítr mě nutil jít se sklopenou hlavou. Některé sochy se mi však zdály jaksi povědomé, jako bych je už někde viděl… Ano! Samozřejmě! Na basreliéfu v Pavoučí grottě! Panovníkova osobní garda. Stejné přilby, věžové štíty a válečné sekyry. Jeden gardista držel… kuši? Zatracená

SOUMRAČNÝ OBELISK 25

vánice! Nic nevidím! Slunce dávno zapadlo a ennaní zrak mi pomáhal pouze částečně.

Ušel jsem asi sto kroků, když se mi před očima rozžehl varovný nápis, ve kterém stálo, že vstupuju na zapovězenou půdu a že tohle místo střeží prastaří duchové. Zpráva končila známou frází o mé nevyhovující úrovni pro tuhle lokaci. Jo, vždyť vím… Další zprávy na sebe nenechaly dlouho čekat, ale ty už jsem nečetl. Závěje u krajnic znenadání prudce vybouchly a ze všech stran se ke mně řítily jakési tmavé siluety.

„A je to tady,“ zašeptal jsem rezervovaně.

Levou rukou jsem vytáhl prak a v pravé dlani sevřel trn. Skarab vyčkával na mé rozkazy.

„Počkej, až přijdou blíž,“ poručil jsem mu.

Dvě siluety se zastavily. Patrně se jednalo o lučištníky. Ostatní se ke mně dál přibližovaly. Zatím jsem nerozeznával jejich úrovně, ale i tupci by bylo jasné, že městští strážní budou minimálně třísté.

Natáhl jsem košíček a namířil na největší siluetu. Upřímně řečeno, jen zbytečně vyplýtvám střelivo. Možná bylo načase popřemýšlet o tom, jak si po smrti vyzvednu truhličku.

Když jsem si vzpomněl na Teleportační křišťály, nejbližší siluety ode mě dělilo deset kroků. Ruka mi cukla k tlumoku, ale to už jsem z tmavé vánice zaslechl Ormanův uštěpačný hlas:

„No konečně! Kde se sakra flákáš?“

Zamžoural jsem na zbylé siluety a poznal v nich své přátele. Z lučištníků se vyklubali Horm se Sitem.

Velká silueta patřila Krimovi a ta vedle něj Ormanovi.

A ta, jež vypadala, že mi hodlá holýma rukama zpřelámat všechny kosti v těle, Droyovi!

„Ty jeden mizero!“ zvolal Droy a sevřel mě v medvědím objetí. „Mysleli jsme si, že je po tobě!“

„Olgerd se jen tak nedá,“ usmál se Krim do šedých vousů a kývl na skaraba. „Vsadím se, že to ti uslintaní tvorové pořádně slízli!“

Ostentativně jsem se zachvěl. „Ještě mi běhá mráz po zádech, když si na tu mýtinu vzpomenu.“

„Je po nich?“ vmísil se do hovoru Želvák Horm.

Zavrtěl jsem hlavou. „Bohužel ne. Mají tuhý kořínek. Ale dostali jaksepatří naloženo.“

„Dobře,“ přikývl Droy. „Aspoň se na ně můžem připravit.“

„Tak neotálejme! Kde je městská brána? Veďte mě.“

Kalteáni si vyměnili zvláštní pohledy a Droy jim řekl: „Ať se přesvědčí na vlastní oči,“ načež se otočil ke mně. „Jdeme!“

Ukázalo se, že u městské brány – lépe řečeno bývalé – už stojíme.

„To má být vtip?“ zašeptal jsem roztřeseným hlasem a prohlížel si otevřené panorama. Kam až oko dohlédlo, všude byly jen samé rozvaliny, ruiny a trosky. Jako by město srovnal se zemí jen tak z legrace nějaký obr. I římské ruiny byly zachovalejší.

Kde jsou hradby? Kde je citadela? Kde je brána, proboha? Tohle je ta jejich slavná Soumračná pevnost?

KAPITOLA TŘETÍ

„Kdysi vládli tomuhle světu mágové a mistři. Mágové měli pod palcem přírodní živly a mistři zakládali řemesla. Ne nadarmo se téhle éře říká Zlatý věk. Tehdejší události se už nikdy neopakovaly.“

Krim vyprávěl vyrovnaným hlasem, z táboráku sálaly hřejivé plameny, pojídali jsme teplé jídlo a konečně se umoudřilo počasí – žádný div, že mi padala víčka. Lákavému spánku jsem však podlehnout nesměl. „Hosté“ k nám dorazí každou chvíli.

„Vrcholným dílem Prastarých byl Eselmord neboli Zlatá brána,“ pokračoval Krim s pohledem upřeným do země. „V dnešní době by důvod jejího vzniku dokázal objasnit málokdo. Možná za ním stála pýcha mistrů? Nebo hlad mágů po nových znalostech?“

„Nebo nevěděli roupama, co by, jak říkával můj táta,“ zasmál se Orman. „Co jim scházelo ke štěstí? Zlato? Sláva? Moc? Pitomci! Mysleli si, že ovládnou bránu do podsvětí?“

„Co se stalo potom?“ zeptal jsem se Krima zvědavě, ale starý kalteán mlčel, ztracen ve vzpomínkách. Odpověděl mi Droy:

„Nastala Černá epocha, to se stalo. Z prokleté brány

se vyvalily hordy krvelačných příšer, které požíraly všechny živé tvory, kteří se jim postavili do cesty.“

Muži zmlkli a schlíple zírali do plamenů. Mlčení prolomil až Horm:

„Jestli se legendy zakládají na pravdě, Zapovězené město postavili potomci mistrů,“ prohlásil rezolutně.

Droy demonstrativně zakroužil rukou nad rozvalinami. „Tomu věřím. Jen se na ty ruiny podívejte. I v tomhle stavu vypadají úchvatně.“

Musel jsem s Tesákem souhlasit. Přestože město vyhlíželo jako po devastujícím bombardování, vyzařovala z něj jakási věčnost nebo něco podobného. Kupříkladu tenhle polorozpadlý dům, ve kterém jsme se schovávali. I jeho zdi měly něco do sebe. Dům spíš připomínal malou pevnost. Podle ruin se tady takových „pevností“ nalézaly stovky. Vzpomněl jsem si na prosluněný Mellenville zaplněný smíchem. Ennani sledovali při výstavbě města poněkud odlišné záměry. Tahle pevnost byla postavena tak, aby – především – odolala útokům nepřátel: úzké ulice a domy se silnými kamennými zdmi a střílnami místo oken. Městské centrum jsem ještě neviděl, ale předměstí bylo opevněno dobře. Respektive bývalo. V současnosti z něj zbyly pouze závaly a rozpadající se zdi. Mimochodem, možná tady nezůstaly ani žádné stráže? Ve starém domě jsme seděli už několik hodin a zatím nás nikdo nevyrušil.

„Proslýchá se, že i příchod nokteánů souvisí s Černou epochou,“ podotkl Horm.

„To je fakt,“ přisvědčil Orman a odplivl si na zem. „Nejspíš vylezli z té zpropadené brány spolu s ostatními příšerami.“ Chystal se něco dodat, ale najednou

se zpoza rozpadlé zdi nehlučně vyloupl Pořízek Sit, naše hlídka. V obličeji se mu zračilo napětí a levou rukou pevně svíral kompozitní luk.

„Přicházejí,“ prohlásil úsečně.

Orman tiše zaklel.

„My o vlku…“ utrousil Horm.

„Všichni na svá místa,“ rozkázal Droy klidně. „Site, uhas oheň. Olgerde, připraven?“

„Ano.“

Vyvolal jsem odpočinutého Gavrušu a vyskočil do sedla. Skarab ztuhl v úzkém průchodu mezi závaly jako ocelový monolit. Muži se rozprchli na určené pozice a chystali si luky. V tomhle konkrétním domě jsme se neusadili náhodou. Díky příhodnému rozvržení trosek k němu vedla v podstatě jediná přístupová cesta. Kromě toho jsme mohli ustoupit k támhletěm rozvalinám a následně (teoreticky) až do samotného srdce Soumračné pevnosti.

Na moment jsem si v duchu představil vzhled nedotčeného města. Hradby a hlavní bránu, schopnou zadržet nápor nepřátel, a spletitý labyrint domů-pevnůstek, připravených na invazi. Na tomhle tvrdém oříšku si pravděpodobně vylámala zuby nejedna armáda. Přestože byla Soumračná pevnost v žalostném stavu, jako by nám napovídala, jak nejlépe ustupovat.

„Olgerde – teď!“ vyštěkl Droy.

Hugger roztáhl křídla a vylétl do nebes. Uch och.

Pohled na město ennanů z ptačí perspektivy byl deprimující. Člověk nabýval dojmu, že ho rozšlapal dav rozzuřených obrů. Bretvillské komnaty, do nichž jsem musel sestoupit a aktivovat Soumračný obelisk, se podle mapy nalézaly někde v centru mezi závaly. Nic-

ALEXEJ OSADČUK 30

méně komnatami se budu zabývat později. Teď mě zaměstnávaly důležitější věci.

Hugger několikrát mocně mávl křídly, nabral výšku a začal kroužit v širokých kruzích nad branou. Vánice ustoupila. Zpoza tmavého mraku vyplul obří měsíc. Viditelnost byla vynikající.

Nokteáni mezitím vstoupili do města. Mise byla v podstatě splněna! Došli jsme do Soumračné pevnosti a odlákali chlupatce od klanu. Snad Šorv Laoše varoval a šaman následně zvolí nejlepší možný postup. Nám nezbývalo nic jiného než se utkat s nokteány a do příchodu klanu je maximálně vyčerpat.

Pronásledovatelé trnuli mezi rozvalinami hrůzou.

Našlapovali nesměle, přímo bázlivě, a v prackách třímali zbraně. Nebýt jednoho velkého nokteána, možná by se do města vůbec neodvážili. Vlkodlaky jsem nikde neviděl. Buď se znovu proměnili, nebo si dosud lízali rány v Ledovém lese.

Řady nokteánů prořídly přibližně o padesát chlupatců. Zemřeli cestou? Ztratili se v bouři? Alespoň nějaké pozitivum…

Obří nokteán hlasitě zavyl, načež se od skupiny neochotně oddělilo několik předsunutých hlídek, které se vydaly různými směry. Čeho se tak báli? Nás?

Tomu jsem se zdráhal věřit. Popravdě jsem z toho měl špatný pocit.

Malá skupinka nokteánů se vydala k našemu úkrytu. Postupovali obezřetně, jako by kráčeli na porážku. Ostražitě se rozhlíželi na všechny strany, občas sebou trhli, a když spatřili podezřelý stín, ustrašeně uskakovali. K „vražednému pásmu“ jim scházelo dvacet kroků. Úplně vepředu se (skoro na všech čty-

řech) hrbil vychrtlý nokteán. Vypadalo to, že před sebe strčili nejslabšího jedince, který už měl něco odbojováno, podle toho, jak byl potlučený. Scházelo mu pravé ucho a jeho bok hyzdila holá místa. Krčil čenich a vdechoval mrazivý vzduch. Ještě pár kroků a ucítí kouř z doutnajícího ohně.

Vypelichanec za několik vteřin skutečně zavětřil. Nozdrami zhluboka nasál podezřelý pach, na okamžik strnul a přitlačil jediné ucho k šíji. Tlamu s tesáky otočil k „našemu“ domu. Soukmenovce však varovat nestihl, protože ho prošpikovaly černé šípy kalteánů. Stejný osud záhy potkal i tři zbylé průzkumníky. Zemřeli tiše a rychle. Ne že bychom si tím výrazně pomohli. Špehové z další skupinky zahlédli těla, která zůstala ležet mezi závaly, a spustili povyk. Nad ruinami se rozléhal hrozivý řev vůdce smečky, jenž vyvolal mnohohlasé vytí. Jdeme na to… Nemyslící nokteáni zareagovali přesně podle našich předpokladů. Úzký průchod před rozvalinami, v němž se ukrývali kalteáni, rázem zaplnila vrčící šedá těla. Skarab se útočníkům vyřítil v ústrety, v plné rychlosti narazil do masy chlupatých těl a zatarasil cestu. Rozpoutal se chaos. Na nechráněná těla nokteánů pršely černé šípy a sklízely krvavou úrodu.

Snažil jsem se nezůstávat pozadu a nepřetržitě střílel z praku. Před očima mi v jednom kuse blikaly systémové zprávy, jež mi sdělovaly cosi důležitého, ale neměl jsem čas je pročítat. Čekal jsem na explozi, jelikož skarabova životnost spadla do červených čísel.

Směšovač jsem naplnil před bitvou. Nový skarab bude mít pořadové číslo čtyři. Zbývalo mi dost ještěřích šupin na výrobu dvou dalších brouků.

Napadlo mě, že by nám přišlo vhod dalších třicet lučištníků na hradbách, a vtom zaburácel silný výbuch. To byla pecka! Průchod zahalil sněžný prach. Uši mi zalehly do takové míry, až mi do očí vyhrkly slzy.

Jakmile se prach trochu usadil, došlo mi, jak velkou chybu jsem udělal v Ledovém lese, když jsem opustil bojiště před koncem bitvy s vlkodlaky. Kdybych tam počkal, mohl jsem postoupit o dobrých deset úrovní naráz – ne-li o víc.

Na bitevním poli se odehrávalo něco nepopsatelného. Průchod, v němž se před chvílí míhalo několik desítek nokteánů, zahltily zakrvácené kusy těl. Jímala mě nevolnost a pokoušely se o mě mrákoty. Zvyknu si někdy na tyhle krvavé výjevy? Zhluboka jsem se nadechl a potlačil dávivý reflex. V plicích mě pálil mrazivý vzduch, který mi vyčistil hlavu. Trochu se mi ulevilo.

„Alespoň vím, proč se vlkodlaci nevrátili,“ zašeptal jsem a lehce poplácal Gavrušu po šíji.

Vůdce nokteánů skřípal zuby, načež se rozeřval, aby své druhy uklidnil, a osobně vedl na zteč další vlnu. Výbuch průchod rozšířil, takže nápor zubatých chlupáčů se nepochybně zintenzivní.

Hugger se na můj povel spustil střemhlav dolů. Netrvalo dlouho a útočníkům se do cesty postavil zbrusu nový ocelový tank, který se hrnul k vůdci. Než se obří nokteán stihl připravit na odražení útoku, hodil jsem mu na hlavu pět blech. Nokteán se rozeřval na celé kolo. Přímý zásah!

„Bav se!“ zamumlal jsem uštěpačně. „Ještě jich mám pár v zásobě.“

Gavruša vybral ostrou zatáčku a vystřelil vzhůru.

Vůdce vypadal příšerně. Blechy ho pokousaly na břiše, na kterém mu už vyrážely černé boláky. Ostatní nokteáni se na malé záškodníky zuřivě vrhli.

Krvežíznivě jsem se zakřenil. „Pozdě, hoši. Váš generál to má spočítané.“

Z rozvalin domu se ozývaly radostné výkřiky kalteánů. Droy a jeho muži můj výkon patřičně ocenili. Zahřálo mě to u srdce.

Černé šípy zasypaly nepřátele znovu a s ještě větší intenzitou. Kalteáni si uvědomili, že nic není ztraceno.

Následné dění bych popsal jedním slovem – průšvih. Zdánlivě umírající vůdce se náhle rozklepal a začal se proměňovat. Napodobilo ho dvacet nokteánů. Vlkodlaci…

Dobré rozhodnutí. Průchod se po druhé explozi znovu rozšíří. Bylo načase přesunout se do sousedního domu a začít nanovo. Jenže kalteáni se přesunout nestihli.

Mí druzi ve zbrani vlkodlačího vůdce jednoduše podcenili. Zatímco jsme bránili průchod, obešla jiná skupina nokteánů, která využívala kamenné závaly a sněžné závěje coby kryty, náš úkryt a připlížila se k nám zezadu. Jak se to mohlo stát? Jak to, že jsem jejich úskočný manévr nepostřehl? A co se přihodilo s proslulým herním systémem? Podle platných aggro zákonů se k nám smečka měla přihnat pouze zepředu! Kalteáni se pustili do boje muže proti muži. Orman s Krimem sevřeli štíty a vzápětí schytali první úder chlupatých tvorů. Za jejich zády se oháněl kopím Droy. Sit a Horm vystřelovali jeden šíp za druhým. Zato „legendárnímu“ Olgerdovi se roztřásla ko-

„Ústup!“ zařval Droy.

ALEXEJ OSADČUK 34

lena a srdce mu strnulo. Droy patrně vytušil, v jakém rozpoložení se nacházím, protože zvedl hlavu a zakřičel: „Zdrž je, jak nejdéle to půjde!“

Droy mě kupodivu uklidnil – jak svým hlasem, tak srozumitelným a pohotovým rozkazem.

„Provedu!“

Droyův příkaz přišel v pravý včas, poněvadž nokteáni skaraba už pilně rozebírali. Zanedlouho rozvalinami otřásla mohutná exploze. Nečekal jsem, až se sněhová smršť usadí, a vyrobil předposledního brouka a nové hejno blech. Zatímco se vůdce potýkal s novými nepřáteli, zaměřil jsem se na pozice kalteánů. Och. Měli jsme raněné.

Sita přimáčkl velký kámen. Ležel na břiše s obličejem zabořeným do sněhu, do něhož se vpíjela tmavá

skvrna nezřetelné barvy. Krev… Vedle Sita seděl Horm, jenž v pravé ruce svíral rukojeť nože. Z levého ramene mu trčelo zlomené kopí a stěží popadal dech.

Krim přišel o štít. Mával sekyrami jako antický válečný bůh a rozséval smrt na všechny strany. Po jeho boku bojovali Droy s Ormanem a ani v nejmenším za starým harcovníkem nezaostávali. Bylo mi však jasné, že mým přátelům zbývá pár vteřin života.

Netuším, co mě přimělo k následujícímu činu. Poznání, že tahle bitva je prohraná? Vztek na sebe samého? Nebo jsem si kladl za vinu, že jsem kalteány zavedl do pasti? Těžko říct. Nejspíš kombinace všeho jmenovaného. Vím jen, že jsem krveprolití nedokázal nečinně přihlížet z bezpečné vzdálenosti.

Přistál jsem vedle umírajícího Horma a systém mi ohlásil, že blechy odskákaly do věčných lovišť.

„Pozor!“ vykřikl jsem a vyrobil posledního ska-

raba. Opancéřovaný kolos se ladně vyhnul bojujícím kalteánům a v plné rychlosti narazil do dorážejících nokteánů.

„Odleť!“ vykřikl Droy. „Zachraň se!“

Umíněně jsem zavrtěl hlavou. „Ne! Nikdy bych si to neodpustil!“

Překvapivě mi nepřišlo na mysl, že nezemřu doopravdy. V zápalu boje jsem si neuvědomil, že obratem obživnu na nejbližším bodu vzkříšení. Byl jsem připraven položit za své přátele život a zemřít po jejich boku. Pomalu jsem začínal chápat, co se mi Váňa snažil říct, když mě tehdy vezl do citadely. Přestal jsem Mirror World vnímat jako hru.

Skarab přetáhl aggro na sebe. Kalteáni mohli tím pádem ustoupit a trochu si vydechnout, což jim přišlo náramně vhod. Droy obrátil Sita na záda a odtáhl ho k nám. Já udělal totéž s Hormem. Oba žili – alespoň prozatím. Ze srdce mi spadl obrovský balvan.

„Až nokteáni Železňáky zničí, vtrhnou sem,“ zachroptěl Droy, který funěl, hekal a ztěžka se opíral o kopí zbrocené krví.

Koutkem oka jsem mrkl na Krima s Ormanem. Oba lapali po dechu a byli potřísnění krví. Vlastní, nebo nokteánskou?

Zničehonic mi za zády zaduněl výbuch. Přestávka skončila. Nato jsme uslyšeli vícehlasé vítězné vytí. Vlkodlaci se na nás vrhnou co nevidět.

… Tak zarůstám vousem a vlkodlaci už jdou sem, už slyším je výt blíž a blíž…

Pozoroval jsem jejich tlamy plné zubů skrz trhliny ve zřícených zdech. Zahlédl jsem i vůdce.

Orman vyplivl na sníh krvavý chrchel. „Nezničitelní parchanti!“ ulevil si.

Ozvala se šestá exploze doprovázená kňučením zraněných nokteánů.

Stáli jsme zády k sobě. Gavruša vylétl na můj rozkaz do oblak i s Šibalem, který mu seděl za krkem. Do boje jsem je raději posílat nechtěl, ovšem zkušenosti (získané z bezpečné vzdálenosti) se jim budou hodit.

„Bratři!“ zařval Krim a sevřel topora sekyr pevněji. „Je mi ctí bojovat po vašem boku!“

„Brááá!!!“ Válečníci se na přicházející vlkodlaky zuřivě rozeřvali.

Nezůstal jsem pozadu a k bojovému ryku se připojil. Srdce jsem měl až v krku. Ne, nebál jsem se! Byl jsem připravený roztrhat nepřátele vlastními zuby! Zdálo se mi to, nebo se vůdcovy odporné čelisti zkroutily do křivého šklebu? Asi se náramně bavil.

Vlkodlaci nás obklíčili a čekali na velitelův rozkaz, aby své protivníky mohli vyřídit. Ten však nepřicházel. V řadách vlkodlaků se rozpoutal podivný rozruch. Ustrašeně se rozhlíželi kolem sebe a rázem o nás ztratili veškerý zájem. Potom se stalo něco nečekaného. Na rozbořených hradbách se zjevily tmavé siluety.

„Stráže Zapovězeného města,“ zašeptal Krim rezignovaně.

Orman se rychle ohlédl. „Kolik jich je? Desítky? Stovky?“

Nikdo mu nestačil odpovědět, neboť stíny zaútočily. První zemřel vůdce nokteánů. Smrt si pro něj přišla rychle. Starobylými zříceninami se rozléhaly hrůzostrašné výkřiky utrpení a bolesti. Jasné měsíční světlo přidávalo masakru na děsivosti.

SOUMRAČNÝ OBELISK 37

Stráže zabíjely v tichosti. Bojovaly svižně a každý pohyb měly očividně nacvičený. Ať jsem napínal zrak sebevíc, nedokázal jsem rozeznat jejich úrovně. Situace vypadala mnohem hůř, než jsem si původně myslel. Tiskli jsme se zády k sobě a při každém pronikavém zavytí nebo zařvání se otřásli. Na náš hlouček evidentně všichni zapomněli.

Poslední nokteán padl do patnácti minut. Záhadné stíny nás obestoupily.

„Abych řekl pravdu,“ hlesl Orman, „radši zemřu mečem strážného než špinavou tlamou nokteána.“

Všichni souhlasně přikývli. Ticho narušil čísi nevrlý hlas.

„Satisi, tenhle trhan je onen Vyvolený, na kterého čekáme?“

Polekaně jsme sebou škubli a zmateně po sobě pokukovali.

„Ano, mistře Axi,“ zaznělo odkudsi měkce a vlídně.

„Je to první potomek Prastarých, který si sem za posledních pět set let dokázal najít cestu.“ Satisův hlas zněl příjemně a vyrovnaně. Podobným hlasem mluvil můj profesor logiky.

„A co tihle chcípáčci?“ pokračoval bručoun výsměšně. „To je jeho garda?“

„Kdo je u tebe chcípáček?“ vyštěkl Orman. „Vylez ven a já tě naučím, jak se mluví s váženým kalteánem!“

„Satisi!“ zavrčel mrzout. „Začínají se mi zamlouvat!“

Potemnělá hradba stínů se konečně rozestoupila a vyšly z ní dvě postavy. Zprava k nám přicházel statný válečník s širokými rameny oděný od hlavy

k patě ve zlatém brnění, a zleva kmet v dlouhém stří-

brném plášti s šedým plnovousem a širokým baretem na hlavě.

Kalteáni se napjali. Já si naopak vydechl úlevou a postoupil vpřed.

„Zdravím vás, vážený mistře Satisi! A zdravím i vás, vážený mistře Axi!“

Válečník se zakřenil. „Z toho trhana něco bude. Ví si rady s Brolgerdovými hračkami, a dokonce si ochočil Nočního lovce!“

„Adkhur měl pravdu,“ odtušil stařec. „Je tím, na něhož čekáme.“

„Jsem unavený, Satisi,“ hlesl Axe zarmouceně. „Přejděme k věci.“

Mistři na sebe významně pohlédli.

„I ty budiž pozdraven, budoucí ochránce Soumračné pevnosti!“ pronesli jednohlasně.

„Čekáme na tebe už dlouho, Poslední z klanu Der Swyor,“ začal Satis. „Jsme šťastni, že jsi konečně dorazil do kolébky svých předků.“ Mistr Satis si všiml (těžko přehlédnutelného) skeptického výrazu v mé tváři, protože spěšně dodal: „Uznávám, že město za posledních pět set let zchátralo, ale právě ty máš ve své moci všechno změnit.“

„Počkejte chvíli!“ zvolal jsem rozčarovaně. „Co tím myslíte, všechno změnit? Zavázal jsem se pouze k aktivaci obelisku!“

„Nepřeháníš to se svou troufalostí, smrtelníku?“ rozohnil se mistr Axe.

Mistr Satis se mírně ušklíbl a položil Axemu konejšivě ruku na rameno. „Neukvapuj se, příteli. Budoucí ochránce zřejmě neví, co s sebou aktivace obelisku přináší.“

Zamračil jsem se. „Popravdě nerozumím ničemu. Předpokládal jsem, že spatřím opravdové město, a místo toho se mi před očima rýsují hromady trosek, suti a kamení! Aby toho nebylo málo, vykládáte mi jakousi historku o ochránci, a přitom činíte záhadné poloviční narážky na obelisk. Jak tomu mám rozumět?“

Otočil jsem se na kalteány, jako bych u nich hledal podporu. Ti však jen nehybně stáli a zírali na mistry s otevřenými ústy. I Sit s Hormem náhle přišli k sobě, seděli na sněhu a vyvalovali oči, které čím dál víc připomínaly tenisáky.

„To by stačilo, Satisi! Už ho mám plné zuby!“ zavrčel Axe a vykročil ke mně. „Chceš vědět, jak tomu máš rozumět? Tak nastraž uši, drahý potomku: odteď máš tohle místo na povel, se vším všudy! Předávám ti klíče od města! Vem si je! Satisi, nemáme moc času! Dej mu sféru!“

Válečník mi podal velký svazek klíčů a poodstoupil. Poté se jeho silueta rozvlnila jako odraz na jezeře a vytrácela se mi před očima. Mág ke mně pomalu připlul. Beztížnou rukou se dotkl mého ramene a na prošedivělé tváři mu zahrál dobrotivý úsměv.

„Odpusť nám, Olgerde. Na tomhle světě strádáme už celou věčnost. Jsme netrpělivě očekáváni. Vezmi si tuhle magickou sféru. Prozatím tě ochrání, ale její moc zakrátko vyhasne. V tomhle pergamenu najdeš odpovědi na mnohé otázky. Nechť tě provází odvaha. Buď sbohem, ochránce Soumračné pevnosti!“

Mágova silueta se nadobro rozplynula jako sivý dým. Mlčky jsem zůstal stát na místě s těžkým svazkem klíčů v pravé ruce a malou skleněnou kuličkou a zažloutlým svitkem v levé. Před zraky se mi vzná-

ALEXEJ OSADČUK 40

šela sytě červená systémová zpráva. S každým přečteným slovem jsem si uvědomoval, do jaké šlamastyky jsem se namočil.

Gratuluji, Olgerde! Odnynějška jsi ochránce Soumračné pevnosti!

Tvým úkolem je vzkřísit zašlou slávu kolébky národa ennanů a zabezpečit ji, střežit a bránit!

Buď statečný a silný na duchu!

Upozornění! Zpráva o počínající přestavbě starobylého města se roznesla do celého světa!

Nechť tě provází požehnání předků!

Následovaly další zprávy: o získaných úrovních, opětovném statusu legendy a jiných oceněních… Neměl jsem náladu je pročítat. Proč taky? Všechno bylo jasné. Zanedlouho se před hradbami Soumračné pevnosti srotí davy hamižných a chtivých hledačů kořisti. V Mirror Worldu v podstatě právě vypukla nová válka.

KAPITOLA ČTVRTÁ

Bylo čtvrt na pět ráno. Blížilo se svítání. Fujavice odezněla a na nebeské klenbě se mihotaly hvězdy.

„Pro změnu by mohlo vykouknout sluníčko, že?“ zeptal jsem se tiše Šibala. Grizon se mi choulil u nohou a pokojně podřimoval. Tu a tam pochytil nějaké slovo z mého monologu a škubl ouškem. Huggera

jsem zavřel do medailonu, ale malému lenochovi dopřál volnost a nechal ho povalovat.

„Uvítal bych trochu klidu,“ povzdechl jsem si. „Alespoň pár dnů. Snad sem Laoš s ostatními brzo dorazí.“

Utábořili jsme se u polorozpadlé zdi domu, u něhož jsme se utkali s nokteány. Oheň konejšivě praskal. Natáhl jsem ruce k plamenům. Nádhera!

Kalteáni spali jako dudci. Ruinami starobylého města otřásalo jejich bohatýrské chrápání. Přiložil jsem do ohně pár polínek, aby jim nebyla zima.

Sit s Hormem se pozoruhodně zotavovali a jejich stav se každou hodinou zlepšoval. Žádný div: nový

legendární řád dělal hotové zázraky. Milosrdenství země, zajímavý název. Účinnost řádu byla neméně za-

jímavá: zvyšovala míru regenerace všech mých spolubojovníků o pětadvacet procent. Regenerací byla

v tomhle případě míněna úroveň života a energie. Co k tomu dodat? Nemohl jsem řád získat v lepší době.

„A to není všechno,“ pošeptal jsem Šibalovi a otevřel panel s atributy. „Získal jsem ještě dva efektivní legendární řády: Stín obra a Přítele větru. Dobré, ne?“

Šibal místo odpovědi ospale zaškubal zadní tlapkou.

„Tak se na to mrkneme…“

Chvíli jsem v tichosti studoval staty. „Aha, už tomu rozumím. Stín obra zvyšuje život o třicet procent. Řečeno jinak, mám-li v současnosti okolo deseti tisíc hápéček *, tenhle buff mi jich přidá tři tisíce.“ Zamyšleně jsem si mnul plnovous. „Stínem můžu navíc obuffovat všechny členy nájezdu.“

Grizon si spokojeně odfrkl.

„Nezaujalo tě to? A co si myslíš o Příteli větru? Zvučný název, ne? Poslechni si, co o něm píšou.“ Nadechl jsem se a potichu předčítal: „Přítel větru navyšuje rychlost všech členů oddílu o pětačtyřicet procent.“ Významně jsem pohlédl na Šibala a na chrápající kalteány. Nikdo z nich nevěděl o světě. Potlačil jsem úsměv. Museli jsme vypadat hrozně. „He he. Nemáte ponětí, s kým jste se spolčili.“

Přelétl jsem pohledem následující odstavec.

„Moment! Ta moje hlava děravá. Mám přece ještě jeden řád, Ruku vyvrženců, který jsem získal s legendárním oceněním po nasbírání maximálního počtu reputačních bodů u klanu Ryšavých sov. Pozvedává morálku spolubojovníků o třicet bodů. Co by

* Hit points, zásahové body, číselná hodnota života či zdraví hráčovy postavy, při nulové hodnotě nastane smrt, ryze českým ekvivalentem je skutečně výraz život či zdraví.

to mohlo znamenat? No, postupem času na to určitě přijdu.“

Dárečky se neobešly bez jisté nevýhody. Konkrétně se jednalo o čtyřiadvacetihodinový cooldown. Na druhou stranu vzhledem k uvedeným výhodám se jednalo o zanedbatelnou potíž.

„Vážně si nemůžu stěžovat, nemyslíš? Noční bitva s nokteány byla velice přínosná, nemluvě o setkání s letitými enpécéčky. Posuď sám! Schází mi necelých dvacet úrovní, abych postoupil na stou. Ovládání jsem vyleveloval na pátou úroveň. Současně můžu ovládat pět skarabů, dovedeš si to představit? To už je pořádná síla. Za kov sice zaplatím pořádný balík, ale vyplatí se to.“

Bezděky jsem si zamnul ruce a uvědomil si, že nejspíš vypadám jako magor. Co na to říct? Sám jsem se nepoznával. Nikdy by mě nenapadlo, že v bojování najdu takové zalíbení.

„A ještě něco!“ zašeptal jsem rozrušeně. „Mám nový výkres. Kromě skarabů a blech si odteď můžu vyrobit štíra! Říkej mi Hmyzáku, he he.“

Šibal hrál nadále mrtvého brouka, ale jeho mazaný vlhký čumáček se krčil v rytmu s hebkým bříškem, které se pravidelně zvedalo a klesalo, čímž mi naznačoval, abych pokračoval.

„Když na tom trváš… Štíra tvoří z pětaosmdesáti procent kov a ze zbylých patnácti jedovatá směs. Vynalezl ho mistr Brolgerd a původně měl pomáhat pastýřům odhánět predátory. Později byl upraven pro válečné účely. Och. Proč mě to nepřekvapuje? Ennani si můžou podat ruce s lidmi! Proč musí všechny rozumné bytosti válčit?“ Bezděčně jsem si

upravil scházející brýle na kořenu nosu. „Klepítkatcovy schopnosti jsou působivé. Kromě uštědření jedovatého úderu dokáže protivníka sevřít klepety a na několik sekund ho znehybnit. Užitečné, zejména proti tělesným třídám.“

Na chvíli jsem se odmlčel a v duchu srovnával štíra se skarabem. „Jo, je to tak… ‚Ranař‘ a tank. První je rychlý a mrštný a druhý… no, skaraba jsem v akci už viděl. A zamiloval si ho.“

Zavřel jsem hmyzí panel a otevřel záložku s údaji mazlíčků. Oba hodně vyrostli a stou úroveň měli na dosah. Potěšující zjištění, nebýt jednoho zádrhelu. V rámci harmonického vývoje zvěřince budu muset odcestovat za mistrem Rotimem, instruktorem jezdectví, který se bude muset podívat na zoubek jednotlivým schopnostem zvířátek (konkrétně se jednalo o zvýšení kategorií). Podle dřívějších systémových zpráv, jež jsem si kvůli shonu posledních dní přečetl až teď, mí miláčkové poněkud zaostávali.

Gavrušovo létání bylo možné vylevelovat na třetí úroveň a triumfální pokřik na druhou. Přibližně totéž platilo pro Šibalovy schopnosti. Každopádně mě čekal výlet do obce Tikos v Talské stepi. Jinak to prostě nešlo. Když jsem se nad tím zamyslel, bylo to docela předvídatelné. Herní vývojáři museli vydělávat. Intuice mi napovídala, že budu nucen sáhnout hluboko do kapsy. Opravdu hluboko. Ach, ty výdaje… Snad se bude Ruslanovi zamlouvat kořist, kterou jsem nafarmil z nokteánů: vlkodlačí tesáky, kožky a kamenné kyje. Nic moc. Z vlkodlaků, které zabily stráže Zapovězeného města, mi žádný loot (ani zkušenosti) nekápl.

„Když přišla řeč na kořist,“ zamumlal jsem. „Je čas otevřít poslední truhlu.“

Opravdu chceš otevřít Vzácnou kovanou truhlici?

Ano/Ne

„Jasně!“

Gratuluji! Otevřel jsi Vzácnou kovanou truhlici!

Odměna: Magické zrcátko Išudu, 1 ks

Zajímavé…

Magické zrcátko Išudu, jenž patří do legendární sbírky Pět vrcholných děl éry Bohů, je starobylý artefakt, který vyrobil neznámý mág. Spekuluje se, že onen mág vložil do amuletu část vlastní duše. Amulet byl do dnešního dne považován za ztracený.

Popis: Majitel magického zrcátka si může přivolat na pomoc svůj vlastní odraz.

Upozornění tvůrce artefaktu: „… Pamatuj! Vyvolaná bytost je pouhý zrcadlový odraz – falešný přelud!“

Omezení:

Životnost odrazu: 2 hodiny

Cooldown: 2 hodiny

V rozhraní se rozblikaly další systémové zprávy:

Gratuluji! Získal jsi ocenění: Sběratel-samouk

Odměna: +1 % k pravděpodobnosti získání Znalostí v boji

Gratuluji! Získal jsi ocenění: Začínající sběratel

Odměna: +3 % k pravděpodobnosti získání Znalostí v boji

Gratuluji! Získal jsi ocenění: Sběratel relikvií

Odměna: +5 % k pravděpodobnosti získání Znalostí v boji

Gratuluji! Získal jsi ocenění: Správce pokladu

Odměna: +10 % k pravděpodobnosti získání Znalostí v boji

Gratuluji, Olgerde! Našel jsi předmět z legendární sbírky Pět vrcholných děl éry Bohů.

Zkompletuj celou sbírku a obdržíš bonus!

Zmateně jsem se poškrábal na zátylku. O sbírkách jsem samozřejmě četl. Mirror World jimi doslova překypoval: všelijaké sošky, nádobí, střípky mozaik… Na mě se nečekaně usmálo štěstí v podobě legendárního – a snad i užitečného – artefaktu, jehož účinnost byla trochu nejasná, ale popis zněl slibně.

Pohrával jsem si s malým a poměrně neokázalým zrcátkem v ruce a pak ho schoval do tlumoku. Po sběratelských předmětech byla na aukci neustále vysoká poptávka a ceny legendárních rarit šplhaly vysoko. Ruslan bude v sedmém nebi.

„Aha! Šibi, úplně jsem zapomněl,“ zvolal jsem a prohraboval se v tlumoku. „Kde to je… Tady!“

Název: Přezka z bojového opasku Křídel smrti

Účinnost I: +150 k Síle

Účinnost II: +100 k Obraně

Účinnost III: +250 k Vitalitě

Ú

činnost IV: +150 k Výdrži

Omezení: Pouze pro ennany

Úroveň: 50

Upozornění! Tento předmět je nepředatelný!

„Přezka se do jisté míry také počítá ke sběratelským předmětům. Mrkej na ty atributy! Kromě toho už pasuje k mé úrovni. Ale kam ji připevnit? Nejspíš k odpovídajícímu opasku. Budu muset zajít za mistrem koželuhem.“

Po důkladném prozkoumání jsem přezku vložil do tlumoku. Podíváme se na dary zesnulých mistrů…

„A teď to nejdůležitější,“ řekl jsem a rozvinul zažloutlý pergamen. „Mistr Satis mě ubezpečil, že v něm najdu odpovědi na mnohé otázky.“

… Nic tak grandiózního jsem jaktěživ neviděl, a to jsem toho za svůj život viděl hodně: Smaragdový palác panovníka elfů; Hnědé stepi narchů; Nekonečná vřesoviště dwandů… Všechna tahle místa blednou v porovnání s Bretvillskými komnatami umístěnými v samotném srdci Soumračné pevnosti… Arveinovy zápisky. Stránka dvanáctá.

Div jsem nevyprskl smíchy. „To jsou ty odpovědi?

Spíš vyvolávají nové otázky! Vy jste vážně vtipálci…“

Nevěřícně jsem zavrtěl hlavou a hodil pergamen do tlumoku. Svazek klíčů, který mi předal nevrlý mistr Axe, putoval po zběžné prohlídce za pergamenem.

„K čemu mi jsou klíče ve městě, ve kterém nestojí kámen na kameni?“ zabrblal jsem, prohlížel si magickou sféru a snažil se porozumět jejímu popisu. „Lze tohle místo vůbec nazvat městem? Vždyť tady není ani obyčejná kadibudka.“

Sebral jsem se, konečně porozuměl atributům artefaktu, a kysele se ušklíbl. Sféra městu zaručovala dvoutýdenní plnou ochranu. S povzdechem jsem zavřel oči. „No, Olegu, odnynějška jsi ochránce trosek a pán smetiště.“

Chápal jsem pohnutky herních vývojářů. Potřebovali velkolepý humbuk. Megaválku. Čím víc klanů, které si půjdou po krku v boji o klíče od města, tím větší výdělek pro majitele Glasshousu.

Buď mi něco unikalo, nebo jim triviální aktivace

obelisku zkrátka nestačila. Na podobné úvahy bylo každopádně brzo. Zdržoval jsem se v Soumračné pevnosti pár hodin a už jsem dělal z komára velblouda. Koneckonců, co jsem čekal? Využili mě coby návnadu. Prakticky mi to řekli na rovinu. Byl jsem jejich obětní beránek. Věděl jsem, do čeho se pouštím. S hrstkou NPC válečníků, neužitečným svazkem klíčů a magickou sférou jsem byl jakýsi motivátor. Rudý hadr. Stimulant. Ten noob zakrátko aktivuje obelisk a pak mu do klína spadnou všechny věcičky. Tak to teda ne!

Společný chat se nepochybně hemžil titulky o novém eventu a na aukci už jistě kolovaly útržky map země nikoho – přirozeně za odpovídající ceny. Záhy sem napochodují nejsilnější armády z celého Mirror

Worldu, které nás smetou z povrchu zemského po vzoru jarního větříku, který sfoukává drobná smítka. Proto mi Tanor přestal psát. Jaký by to mělo smysl?

È finita la commedia. Karty byly vyloženy na stole. Vše záviselo na tom, jak rychle a kvalitně se klany připraví na válečné tažení. „Veni, vidi, vici.“ Julius Caesar.

V agendách klanů a pohlávárů z Reflex Bank jsem

měl tedy jasno. Jaké kroky podniknu já? Má situace se na první pohled jevila žalostně. Mírně řečeno. Když jsem se však na celou záležitost podíval z jiného úhlu – respektive z vícera –, spatřil jsem velmi zajímavý obrázek. Kvůli nedostatku herních zkušeností mi přirozeně unikala celá řada detailů, přesto jsem věděl, že není vše ztraceno. Navíc ve mně bublala bojová nálada, takže kdokoli sem přimašíruje Přijít, vidět a zví-

tězit, zažije nezapomenutelný zážitek. O to se postarám… možná.

„Jaképak možná? Postarám se o to! Určitě se o to postarám!“

„Olgerde? Co si to tam mumláš?“

Z přemítání mě vyrušil Droyův ospalý hlas. Tesák se opřel o pravý loket a posměšně na mě zíral napůl otevřeným levým okem.

„Praktikuješ ty svoje čáry?“

„Tak nějak,“ zasmál jsem se.

„To je dobře,“ rozzářil se. „Hezky čaruj. Tvá magie chlapům prospívá, vidím to na nich.“

Sklouzl jsem pohledem na spícího Sita a Horma. Zotavovali se.

„Rozkaz, veliteli. Oba se zanedlouho postaví na nohy. Potřebují jen odpočinek a péči.“

„Dobře. Spolu s ostatními přijde i Ormanova žena, zkušená léčitelka Karina, která se o ně postará.“

„Léčitelka?“ zeptal jsem se zvědavě. „To je zajímavé. Takových je mezi vámi hodně?“

Droy natáhl krk, aby se ujistil, že Orman pravidelně oddechuje, a pak se ke mně otočil. „Nepochybuju o tvé moudrosti, Olgerde, ale občas plácneš pořádnou neuváženost…“

„Co jsem řekl?“ podivil jsem se.

Droy překvapeně zavrtěl hlavou. „Máš štěstí, že Orman zařezává, jinak by ti to pěkně vytmavil… Možná bys dostal pěstí mezi oči, přes veškerou úctu, kterou k tobě náš kmen chová.“

„Ale proč?“

„Copak to nechápeš? Ormanova manželka je výjimečná. Druhou takovou bys nenašel na celém světě.

ALEXEJ OSADČUK 50

To platí pro každou ženu. A ty o ní mluvíš jako o nějaké hadrové panence. Příště si dávej větší pozor na jazyk.“

„Chápu,“ zamumlal jsem s otevřenou pusou.

Co to mělo znamenat? Pokud jsem si Droyovu reakci vyložil správně, tohle enpécéčko mi právě dalo jasně najevo, že musím změnit přístup, jestli si chci zachovat reputační body. Naprogramovaný kód, jenž dotváří autenticitu virtuálního světa? Zajímavé.

„Odpusť mi má nerozvážná slova, Droyi. Zřejmě jsi mě špatně pochopil. Nemyslel jsem to zle. Špatně jsem svou otázku formuloval.“

„Vím, na co ses ptal,“ odbyl mě. „Zajímá tě, jestli máme v klanu víc mastičkářů, léčitelů a léčitelek. Máme.“

Děláš si ze mě srandu?

Droy se zamračil. „Takhle se na mě nedívej. Nejsem žádný hlupák. Prostě tě znám už dlouho. Ale mí druzi by ti nemuseli rozumět tak dobře jako já. Jsme rozdílní. Někteří jsou důvtipnější a jiní… hloupější?

Vem si má slova k srdci a dbej na to, abys v budoucnu nevybrebtl něco neuváženého. Byla by to škoda.“

Kriste! Měl jsem příliš bujnou fantazii, nebo se vztah mezi hráči a enpécéčky postupně vyvíjel a posouval na zcela jinou úroveň? Stačilo se podívat na tohohle černovousého kalteána, poslouchat ho a na mysl se mi samovolně draly rozporuplné myšlenky: ovládá

tohle cépéčko neviditelný loutkář? Nebo dostali všichni kontroloři umělé inteligence, která Glasshouse řídí, padáka?

„Zamyslel ses?“ ušklíbl se Droy. „Dobře děláš. Myšlení prý prospívá zdraví.“

Rozpačitě jsem se usmál a rozpřáhl ruce. „Co na to říct, příteli? Dostals mě. Díky za tip.“

„To nestojí za řeč,“ zakřenil se Droy dobrácky. „Hlavně si vem z mých slov ponaučení, jako jsem si jej vzal já z tvých, když jsme bojovali s Temnými u Klidné řeky.“

Oba jsme si povzdechli a zírali do tančících plamenů. Těžko posoudit, jaké klady a zápory pro mě ze zmíněného krveprolití vyplynuly. Jedno však bylo jisté: bez toho masakru bychom měli o padesát silných válečníků víc, včetně jednoho šamana, což nebylo nic zanedbatelného.

„Dobře, válečníku,“ zadrmolil Droy ospale. „Hlídej a udržuj oheň. Já si ještě dáchnu.“

Sotva to dořekl, otočil se zády k táboráku a začal chrápat.

„Spi, veliteli,“ zašeptal jsem a přihodil do ohně další polínko. „Odpočívej.“

Tesákova energie se plně zregeneruje přibližně za dvě hodiny. Totéž platilo pro ostatní, vyjma zraněných lučištníků. Konečně jsem mohl udělat něco, co jsem plánoval už dlouho, ale nikdy mi na to nezbýval čas: prohlédnout si atributy kalteánů. Začnu s Droyem.

Tesák se těšil znamenité úrovně. Odhadoval jsem, že od třísté ho dělí jedna vážnější bitva. A co ostatní staty? Páni! Trošku se nám to začalo komplikovat!

Bojová třída, dovednosti, zručnost.

Třída: Válečník. Podtřída: Kopiník. Proč právě kopiník? Droy dovedl zacházet s různými zbraněmi.

Neklamala-li mě paměť, řadil se k prvotřídním lučištníkům a uměl se ohánět mečem. V čem to tedy vězelo? Aha, našel jsem to: Typ podtřídy NPC postav

záleží na úrovni zručnosti, která se vztahuje k zacházení s konkrétní zbraní. Úroveň zručnosti se obratem zvyšuje podle toho, jak často NPC využívá danou zbraň v boji.

Dávalo to smysl. Droy většinou bojoval s kopím a byl s ním sžitý. Na vlastní oči jsem ho viděl propichovat a bodat nokteány. Šlo mu to skvěle!

Droy byl na své kopí, které se skládalo ze silného, mistrně vyrobeného ratiště zakončeného dlouhým železným hrotem, patřičně hrdý. Nicméně bližší prohlídka statů odhalila jeho pravou kvalitu. Úroveň zbraně sice odpovídala úrovni vlastníka, ale znepokojovala mě šedá barva pozadí zvýrazněné ikony. Stejně zbarvená byla i veškerá Droyova výstroj a výzbroj – nůž, meč, luk, oblečení i boty. Ostatní válečníci na tom byli stejně. Nevlastnili jediný „zelený“ či „modrý“ předmět.

Zahloubaně jsem se podíval na bezstarostně podřimujícího Šibala a tiše se zeptal: „Co z toho vyplývá?“

Ze všeho nejdřív mě napadlo, že bych mohl kalteány odít do lepší výstroje.

„No vida…“ Zase jsem si mnul ruce jako magor. Aby ne! Takové vyhlídky a tolik možností!

Myslí mi poletovaly myšlenky jako hejno vyplašených ptáků. Co když enpécéčka nemohla naprogramované vybavení měnit? Pak by měl můj objev nulovou hodnotu. Na druhou stranu, proč by se v takovém případě obtěžovali vybarvovat pozadí jednotlivých ikon? Proč by enpécéčka postupovala na vyšší úrovně a zdokonalovala se v dovednostech a zručnostech? Nikdy jsem je neviděl sbírat kořist, ale to nic neznamenalo. V Mirror Worldu existovalo vysvětlení

SOUMRAČNÝ OBELISK 53

pro každý jev. Jako příklad můžu uvést kamenné výrobky nokteánů, které neodpovídaly třídě kalteánů, jimž zůstávaly skryty i některé zbraně hráčů. Není to snad vysvětlení?

„Tím se budu zabývat později,“ zamumlal jsem. „Pojďme dál.“

Droy se honosil i mírumilovnějšími dovednostmi. Byl vášnivý lovec a rybář, dovedl uvařit jídlo… Čísla umístěná vedle každé zručnosti a dovednosti mi (zatím) nic neříkala. Jakmile Droye porovnám s ostatními kalteány, mohl bych se dobrat nějakého závěru –ne že by na tom bůhvíjak záleželo. Nejdůležitější bylo, že své dovednosti mohli levelovat.

Do studia Droyových možností jsem se zabral natolik, že jsem přestal vnímat okolí. Mezitím se rozsněžilo. No paráda! O slunečních paprscích jsem si mohl nechat jenom zdát. Alespoň nefoukalo. Díkybohu za to.

Vydrápal jsem se na nohy a posbíral pár polen, kterých se okolo povalovaly celé fůry. Oheň vesele zajásal a sněhové vločky padající z nebe se rozpouštěly dřív, než dopadly na zem. Pohodlně jsem se uvelebil. „Výborně. Kdo je další pán na holení?“

Pořízek Sit a Želvák Horm byli lučištníci, kdežto Medvěd Orman a Kladivo Krim lehcí pěšáci. Zajímavé. Sitovi scházely ke statusu kopiníka pouhé tři body a Horm se v posledních bitvách šikovně oháněl mečem. Řady našeho oddílu zakrátko rozšíří novopečený pěšák.

Co se týkalo mírumilovných dovedností, Orman byl výtečný kuchař (s tím jsem bezvýhradně souhlasil) a Krim nadějný zedník – svým způsobem můj kolega.

ALEXEJ OSADČUK 54

Všichni disponovali všelijakými dalšími dovednostmi v různých fázích vývoje. Rozhodně měli co zlepšovat. Nevadí. Měli jsme před sebou spoustu práce, při které se mí kamarádi jistě patřičně vylevelují.

Mimochodem, při porovnávání statů jsem úplně zapomněl na užitečnou apku s různými grafy a tabulkami, kterou mě obdařil systém, zvanou Řízení nájezdu. Rozklikl jsem ji.

Aktivní účastníci nájezdu:

6/296

Aha. Šestka označovala náš malý oddíl. Dvě stě devadesát kalteánů stále putovalo do města. Tím pádem jsem měl přístup pouze k atributům enpécéček, jež se momentálně nacházela po mém boku. To bychom měli. Co dál? Hmmm. Vývojáři mi to prostě nemohli ulehčit. Vykouklo na mě několik desítek panelů, grafy, diagramy a tabulky. Hleďme. Karta s morálkou, kterou dokázala pozvednout Ruka vyvrženců. Tak ukažte.

Hrome! Čísla a stupnice sytě zelené barvy naznačovaly, že jsou mí spolubojovníci připraveni dobýt svět. Ve skutečnosti se nebylo čemu divit. Porazili nokteány, našli si nový domov a navzdory všem strastem přežili. Všichni do jednoho! Byli potlučení, ale živí!

Úroveň jejich morálky tudíž dosahovala nebeských výšin.

Přestože herní vývojáři s informacemi skrblili, tenhle konkrétní atribut byl v podstatě všeříkající. Předpokládal jsem, že pokles morálky by mohl mít nepříjemné následky, zvlášť pro mě, velitele nájezdu.

Rozhraní nebylo zpracované nejlépe, ale i tak řízení raidu výrazně zjednodušovalo. Nedivil bych se, kdyby

SOUMRAČNÝ OBELISK 55

mě programátoři v jistém okamžiku požádali o zpětnou vazbu.

Další karta nesla název Životní funkce a obsahovala nepřeberné množství statů: sytost, únavu, zdravotní stav a minimálně dvacet dalších. Díky téhle kartě už nebudu muset mžourat na každého kalteána, abych se dověděl, jak se cítí. Stačilo otevřít tabulku, vyhledat příslušné jméno a voilà.

Z křivek odpovídajících grafů jsem zjistil, že mí muži jsou vyhládlí jako vlci a že se nám ztenčují zásoby jídla. Divné. O tomhle jsem nikdy nepřemýšlel.

Z mého pohledu byli kalteáni celkem soběstační. Pokrmy si klohnili na ohni, pili nápoje z čutor a látali si oblečení. Zkrátka si vedli dobře i beze mě. Na jednu stranu bylo skvělé, že jsem nyní viděl věci v širších souvislostech, ale na stranu druhou mé (již tak docela těžké) břemeno v podobě povinností ještě víc ztěžklo.

Po podrobnějším zkoumání rozhraní jsem narazil na užitečnou pomůcku zvanou Koordinátor, která mě upozorní pokaždé, když se jednotlivé staty mých svěřenců (i celého klanu) sníží pod určitou hodnotu. Nejprve jsem řečenou hodnotu nastavil na osmdesát procent, ale okamžitě na mě vyskočily stovky systémových zpráv, takže jsem ji postupně snížil na konečných čtyřicet procent. V každém případě vyšlo najevo, že pro náš oddíl je prioritní jídlo. Až se kalteáni probudí, měl bych se zaměřit na Droye a jeho rozkazy. Na základě údajů nám jídlo vystačí akorát na snídani a oběd. Zásoby se daly doplnit jedině lovem. Znal jsem lovecké dovednosti každého kalteána v oddílu, takže mě zajímalo, koho Droy tímhle úkolem pověří.

Doufal jsem, že si Tesák s touhle otázkou poradí i bez mého vměšování. Jinak bych musel zasahovat do procesu, který jsem považoval za automatický, což by mi znatelně zkomplikovalo život. Kdybych začal řešit podobné maličkosti, co nevidět by mě zasypala lavina obdobných banalit a globální plány by vzaly za své.

KAPITOLA PÁTÁ

„Krime, dneska se půjdeš poohlédnout po lovné zvěři,“ řekl Droy, zatímco vytahoval z kotle kousky horkého masa. „Snad se ti podaří něco ulovit.“

„Dobře,“ přikývl Krim.

Sakra! Tolik k mému nezasahování do Droyových rozhodnutí.

Když se muži probouzeli a Orman, který si přivstal, připravoval snídani (která připomínala spíš vydatný oběd), oddechl jsem si. Program běžel i beze mě. Ale jakmile se Droy pustil do rozdělování úkolů, znervózněl jsem. Sit s Hormem se potřebovali zotavit, takže měli nařízený klidový režim. Bylo mi však záhadou, proč Droy pověřil stavbou dočasného tábora Ormana a na lov poslal Krima. Šedovousý kolohnát se na tuhle činnost vůbec nehodil. Mimoto v ní za Ormanem zaostával o padesát bodů. Neměl Droy přenechat zařizování tábora Krimovi?

Trpělivě jsem počkal, až se oba vydají za svou prací, a pak si sedl vedle Droye.

„Poslyš, chci se tě na něco zeptat.“

„Povídej,“ vyzval mě Droy a ohříval si ruce nad uhlíky.

„Proč jsi poslal na lov Krima? Orman je přece lepší lovec.“

Málem jsem na něj vyrukoval s atributy a body, ale zavčas jsem se kousl do jazyka. Droy překvapeně zvedl pravé obočí.

„Nečekal jsem, že se zeptáš zrovna na tohle.“

„Proč?“

„Nikdy ses o tyhle záležitosti nezajímal.“

„To je fakt. Ale teď mě to zajímá, a hodně.“

„Dobrá. Je to prosté. Musíš se na celou záležitost podívat z širší perspektivy.“

„Cože?“ svraštil jsem čelo.

„Vysvětlím ti to. Orman je lepší lovec než Krim, v tom ti dávám za pravdu. Ale!“ zvedl mentorsky ukazováček. „Vzal jsi v potaz jenom lov a opomenuls fakt, že Orman umí skvěle vařit. Z pozice kuchaře si své pracoviště zařídí nejlíp sám. Kdyby se do toho pustil Krim… Už jsi zapomněl, jak mu to jde s vařečkou?“

„Na tu cuchtaninu nezapomenu nikdy,“ zašklebil jsem se bezděky při vzpomínce na večeři, kterou nám Krim jednou dobrovolně uvařil.

„To asi nikdo,“ zazubil se Droy. „Taky bys neměl pochybovat o Krimových loveckých dovednostech. Určitě něco uloví. Je to přece kalteán, ne?“

„Seš si tím jistý?“ zeptal jsem se nedůvěřivě.

„Rozhodně. Když jsem se šel ráno vyčůrat, viděl jsem poblíž kančí stopy. Zdejší zvířata nejsou plachá. Dosud je zřejmě nikdo nelovil. Navíc jsem Krimovi naznačil, kterým směrem se má vydat. Já pomůžu Ormanovi a potom se postarám o Sita s Hormem.“ Zamyšleně se odmlčel a pak pokračoval: „Mám úkol

SOUMRAČNÝ OBELISK 59

i pro tebe. Chumelenice se přehnala, mohl bys tedy obletět naši državu.“

Zadumaně jsem přikývl a vstřebával lekci udělenou enpécéčkem. Zase mě dostal. Cítil jsem se trochu zahanbeně, ale alespoň se nebudu muset rozptylovat drobnostmi. Co se týkalo mého úkolu, byl to skvělý nápad!

Gavruša se zhmotnil po mém boku plný sil a energie. Oči mu plály a nemohl se dočkat, až vzlétne. Na co čekáš?

Zavřel jsem Šibala do medailonu a vyhoupl se do sedla. Hugger vystřelil s radostným zavřeštěním vzhůru. Vzápětí mě do tváří štípl ledový vzduch, až mi vyhrkly slzy. To je rychlost! Pašák, Gavrušo! Nechal jsem ho trochu vydovádět a po několika přemetech mu přikázal, aby přestal blbnout.

Plachtili jsme nad rozvalinami starobylého města, jehož původní podobu jsem odhadoval s velkými potížemi, neboť jedinou nápovědu představovala změť kamenných úlomků a stoleté závěje. Mé nejhorší obavy se naplnily: všechny budovy byly poškozené. Která přírodní pohroma tady řádila? Tornádo? Zemětřesení? Nebo něco jiného? O situačním rozvržení jsem si udělal zběžnou představu podle zbylých základů. Soumračné pevnosti dominovala hora, na jejímž úpatí se (kdysi) proslulé město ennanů rozkládalo. Rozeznal jsem obrysy pěti hradeb, které horu obepínaly. Představte si vrstvený dort v řezu.

Nejdelší „pás“ tvořila spodní hradba, respektive její pozůstatky, u nichž jsme se utábořili. Kdybychom ji chtěli zrekonstruovat do uplynutí přiděleného času, museli bychom si najmout všechny stavaře z Mirror

ALEXEJ OSADČUK 60

Worldu (i tak by se to možná nestihlo). Hradbu by však nestačilo jen opravit, museli bychom ji i ubránit. Nedokázal jsem si představit, kolik válečníků bych k tomu potřeboval. Rekonstrukce spodní hradby –i třech dalších – byla v tuhle chvíli mimo naše možnosti, v jejichž rámci by se nám (snad!) mohlo podařit opravit nejvyšší a zároveň nejkratší hradbu.

Po nahlédnutí do mapy jsem seznal, že Bretvillské komnaty stávaly téměř na vrcholku hory. Že by se jednalo o samotné srdce Soumračné pevnosti? Trochu se tady porozhlédnu… Přikázal jsem Gavrušovi přistát na nejvyšším kamenném úlomku.

„Tady to není tak zpustošené!“ zvolal jsem a rozhlížel se po budoucím tábořišti. Gavruša si pohrdavě odfrkl. Já vím… Nejvyšší část hradby měřila nanejvýš

dva metry, které pro naše nepřátele nepředstavovaly žádnou překážku. Někteří by ani nemuseli skákat: jednoduše by ji překročili.

Podle mapy jsem stál v samém středu Bretvillských komnat, které tak vychvaloval Arvein. Trpce jsem se zasmál. Vynaložil jsem nemalé úsilí, abych se sem dostal, prošel mnoha nesnázemi a ušel pořádný kus cesty.

„A co dál?“ vykřikl jsem do prázdné zimní oblohy.

Ticho po pěšině, he he! Ani Gavruša na můj náhlý výlev frustrace nijak nereagoval. Na druhou stranu mi nikdo neslíbil, že to bude snadné.

Nějakou dobu jsem bezcílně bloumal mezi rozvalinami a došel k závěru, že lepší místo pro nový tábor bych nenašel. Přišlo mi to k smíchu. Tuhle část města kdysi obývala smetánka, možná i králové, a my se tady po vzoru barbarů, kteří v minulosti vtrhli do

SOUMRAČNÝ OBELISK 61

Říma, usadíme s celou naší bandou. Ovšem na rozdíl od Vandalů jsme do města nepřišli rabovat a ničit. Naposledy jsem se po neutěšených ruinách rozhlédl. Musel jsem ověřit ještě několik drobností, abych mohl podat hlášení Droyovi. Přikázal jsem Gavrušovi, aby vzlétl. „Zakruž nad horou. Potom se vrátíme do tábora.“

Hugger tiše poslechl.

Rekognoskační obhlídka se nakonec protáhla až do poledne. Trvala by i déle, ale znovu se rozsněžilo. Naštěstí jsem toho viděl už dost, takže jsem zamířil k základně.

Přelétal jsem nad horským temenem a najednou mi do oka padla poměrně široká skalní římsa. Přísahal bych, že tam nebyla, když jsem nad tímhle místem kroužil prve. Někdo se postaral o to, aby byla tahle část skály co nejméně nápadná. Zahlédnout ji šlo výhradně shora a jen z určitého úhlu. Jímalo mě tušení, že jsem římsu objevil díky pudu sebezáchovy.

Hugger se ladně otočil a přistál na rovném obdélníkovém prostranství širokém přinejmenším dvacet kroků, jehož okraj pokrývala silná vrstva sněhu. Blíž u skalní stěny se nalézala černá kamenitá plošina. Neznámý si dal s tímhle úkrytem velkou práci.

„Takhle je to,“ zašeptal jsem zamyšleně a civěl na velké dveře schované pod skalním převisem. „Přece zůstalo něco zachováno.“

Ve skutečnosti se jednalo spíš o bránu, kterou by projel menší kamion. Obezřetně jsem se rozhlédl. Po mé levici se rýsovalo schodiště vytesané do skály (dostatečně široké pro dva až tři chodce), které vedlo

ALEXEJ OSADČUK 62

dolů. Setrval jsem v sedle a přikázal Gavrušovi, aby se k němu přiblížil. Hugger udělal stěží dva kroky, a vtom vyskočila systémová zpráva.

Tvé kroky tě dovedly před vchod do Západní grotty.

Chceš vejít dovnitř? Ano/Ne

Tělo mi polil studený pot. Soumračná pevnost tedy nebyla jen samý zmar a zkáza? S tlukoucím srdcem jsem stiskl Ano.

Upozornění! K odemknutí brány potřebuješ klíč.

Roztřesenou rukou jsem prohraboval tlumok a očima hledal klíčovou dírku. Svazek klíčů jsem vytáhl se zvučným zacinkáním. Systém nápomocně zvýraznil správný klíč – masivní obdélníkový kus ocele s hranatými výstupky široký dva prsty a dlouhý nejméně dvě dlaně – sytě modrou barvou. Měkce jsem seskočil na kamenitou zem. Klíčovou dírku jsem měl na úrovni hrudníku. Jak příhodné. Ostatně se nebylo čemu divit, protože pevnost vybudovali kolegové ennani.

Klíč se při zasouvání do zámku vzpíral. Skřípal a vrzal, jako by se mu do něj příliš nechtělo. Napjal jsem předloketní svaly a otočil jím. Ozvalo se kovové cvaknutí a v útrobách brány se rozpohyboval neviditelný mechanismus. Chvíli v něm cosi řinčelo a chrastilo. Poté klíč mírně povyskočil. Sezame, otevři se…

Lehce jsem klíč vytáhl, čímž jsem spustil nějaké další soukolí. Mohutná skalní deska se s praskotem pohnula. Zvedl se oblak letitého prachu a brána se pozvolna sunula nahoru. Ze škvír se na zem sypal písek smísený s malými oblázky. Tmavý chřtán grotty páchl chladem a vlhkostí.

Deska nakonec zmizela kdesi v útrobách skály.

Nato mi systém oznámil, že vchod do Západní grotty je otevřený. S Gavrušou jsme na sebe pohlédli. Z huggerových očí čišela nadšená zvědavost. Z mých nejspíš taky. Raději jsem se vyhoupl zpátky do sedla.

„Tak co, mrňousi? Prozkoumáme tu jeskyni?“

Hugger na nic nečekal a ladně vplul do tunelu. Před očima mi okamžitě vyskočila varovná zpráva.

Varování! V Západní grottě, která zůstávala po staletí opuštěná, se usídlila kolonie ostnokožců.

Následovala známá douška o tom, že hráči pod dvoustou devadesátou úrovní mají obrátit kroky své a pospíchat z těchto míst, kde nebezpečí číhá na každém kroku. V duchu jsem si zamnul ruce a nařídil Gavrušovi, aby z grotty vycouval. Právě jsem našel první instanci Zapovězeného města! Znamenitě. S tímhle budu muset počkat na Laoše a ostatní. Až přijdou, budeme si mít o čem povídat.

Ostnokožci, no bezva! Do bestiáře jsem se podívat nemohl, takže jsem neměl představu, co jsou zač. Vložil jsem klíč do zámku a vchod zavřel. Jistota je jistota. Co kdyby se ty bestie rozprchly a zamořily celou oblast? Nestál jsem o další mrzutosti.

Když jsem se na huggerově hřbetu opět vznášel nad římsou, napadlo mě, zda existuje i Východní grotta?

Respektive Jižní a Severní. Dávalo by to smysl, ne?

Hodinu jsem kroužil nad úbočím, leč bezvýsledně.

Nic jsem neobjevil. Dřímalo ve mně podezření, že pětapadesát bodů, které mi svítily u pudu sebezáchovy, na odhalení případné další grotty nestačí. Ale jak se říká, lepší něco než nic.

„Nevadí,“ řekl jsem Gavrušovi. „Letíme do tábora.“

Výsledky průzkumu vyvolaly v táboře menší pozdvižení. Mé hlášení všechny rozrušilo. I mnou cloumaly emoce. Naděje skutečně umírá poslední. Ve starobylém ennanském městě byla stále k nalezení místa, která nepřipomínala rozvaliny římských amfiteátrů.

Jediný, kdo k celé záležitosti přistupoval s chladnou hlavou, byl Droy. Nebýt jeho, už bychom pochodovali ke grottě s cílem vybít celou kolonii ostnokožců.

Ovšemže jím lomcovalo stejné rozrušení jako s námi, ale zůstal nad věcí jako správný velitel a trval na tom, že počkáme na Laoše. Místo pochodu jsme se tedy naobědvali. Teplé jídlo a praskání ohně účinkovalo na naše pocuchané nervy přímo blahodárně. Pozvolna jsme se zklidňovali.

Jaký by mělo smysl vzít grottu útokem? Co bychom tam ve čtyřech vybojovali? Našli bychom tam leda hloupou smrt. Já bych samozřejmě obživl, ale mí přátelé ne, tudíž jsme se rozhodli počkat na šamana, následně svolat nájezd a vyčistit instanci pořádně.

Přestože z válečníků prvotní entuziasmus již vyprchal, rychle dojídali a začali si připravovat zbraně. Jejich precizní počínání mi vnuklo nápad. Proč to nezkusit? Na tenhle experiment jsem u sebe bohužel neměl žádný vhodný předmět. Co naplat.

Ztěžka jsem si povzdechl a demonstrativně vytáhl z tlumoku nokteánskou kamennou sekyru. Uf! Ta váží snad tunu! Zkusmo jsem se jí rozmáchl, což vedlo k záplavě trestných zpráv, po kterých se všechny mé atributy propadly do mínusových hodnot. Zavřel jsem

SOUMRAČNÝ OBELISK 65

zprávy a zkoumavě si primitivní zbraň prohlížel, přičemž jsem své přátele naoko ignoroval. Hmmm. Systém předmět identifikoval jako sekyru, ale mně připomínal spíš palici. Dokonce jsem si udělal přibližnou představu o její výrobě. Nokteán vyvrátil malý stromek, jehož kmen zkrátil přibližně na sto padesát centimetrů. Do kořenů, v nichž stále ulpívaly kousky vysušené zeminy, zarazil placatý kámen, aniž by jej něčím připevnil. Návrat doby kamenné… Staty sekyry mě překvapily, protože z ní činily opravdový smrtící nástroj s působivým poškozením, ale nízkou životností.

Kalteáni mé počínání mlčky pozorovali. V jejich pohledech se zračilo znechucení, odpor, pohrdání a nevraživost. Je mi líto, hoši. Buď tohle, nebo prak.

Nic jiného jsem pro svůj pokus použít nemohl.

Krim už nedokázal držet jazyk za zuby a ozval se:

„Zahoď tu ohavnost, Olgerde,“ procedil mezi zuby.

„Zvedá se mi z ní žaludek.“

Budeš to muset vydržet, pomyslel jsem si, ovšem nahlas řekl: „Hned, Krime. Chci si ji jenom prohlédnout.“

„Nic z ní nevykoukáš,“ trval na svém Krim. „Všechny palice jsou stejné.“

„To bych netvrdil,“ oponoval jsem. „I obyčejná palice toho o svém majiteli může hodně prozradit.“

„O jejím majiteli ti můžu říct jen jedno,“ zapojil se do debaty Droy.

„A to?“

„Je tuhej,“ ušklíbl se.

Kalteáni se rozesmáli a Orman poplácal velitele po rameni. Já se však tak snadno vzdát nemínil.

„To je všechno?“ zeptal jsem se, když se kalteáni

dostatečně vysmáli. Posadil jsem se vedle Droye a sekyru mu podal. Znechuceně se na ni podíval a zavrtěl hlavou.

„Co prozradila tobě?“ zeptal se Orman a na zarostlé tváři mu hrál potutelný úsměv.

Se sevřenými rty jsem sekyru obracel v rukou a snažil se přiblížit slavnému knižnímu detektivovi, který bydlel na Baker Street.

„Zaprvé to, že naši nepřátelé nikdy neslyšeli o koželužství. Kámen není ke dřevu ničím připevněný.“

Nevšímal jsem si posměšků a nevzrušeně pokračoval: „Zadruhé je to spíš sekyra než palice. Ze zaschlé mízy na kameni usuzuju, že se jí pokusili pokácet strom. A zatřetí majitele řadím k těm chytřejším nokteánům.“

„Z jakého důvodu?“ podivil se Orman.

Slova se pro změnu ujal Droy. Jak prosté, milý Watsone…

„Zamysli se, Ormane. Toho nokteána napadlo vyvrátit strom a do jeho kořenů zasunout kámen – ne ledajaký kámen, nýbrž podlouhlý, aby se jím líp tesalo.“

Ostatní na mě tázavě zírali a čekali, co ze mě ještě vypadne. Nenechal jsem se dlouho pobízet.

„Druh kamene a odrůda stromu nám můžou prozradit, odkud sem smečka přitáhla. Hlína na kořenech napovídá, že nokteán sekyru vyrobil nedávno. A na kameni je málo krve, takže ji k boji využíval zřídka.“

Kalteáni ztichli a zahloubaně na mě hleděli.

„Na topůrku jsou tmavě hnědé skvrny. Majitel si zřejmě rozedřel pracky do krve, což by mohlo naznačovat, že nebyl na používání takových předmětů zvyklý. Pravděpodobně se jednalo o jeho první a zároveň poslední zbraň.“

„Ještě něco?“ zeptal se Droy. Z jeho očí jsem vyčetl uznání.

„Vlastně ano. Byl to levák.“

Kalteáni na mě užasle hleděli.

„Na topůrku je viditelný otisk ruky. Všimli jste si rozložení prstů? Levá ruka.“

Okamžik pravdy. Podal jsem zbraň Droyovi. Vezme si ji? Trnul jsem napětím. No tak!

Tesák zaváhal, ale potom si ode mě sekyru převzal a soustředěně si prohlížel topůrko.

Povedlo se! Hurá!

V duchu jsem jásal a prohlédl si Droyovy atributy. Páni! Utrpěly víceméně stejnou měrou jako moje, ale na tom nezáleželo. Právě jsem dokázal, že kalteáni nejsou svázaní výlučně se svými zbraněmi! Na obzoru se rýsovaly slibné vyhlídky!

Kamenná sekyra putovala z ruky do ruky. Válečníci o ní živě diskutovali a hledali jakési značky či symboly, známé pouze jim. Blaženě jsem zíral do ohně a v duchu počítal, na kolik zlaťáků mě vyjde budoucí přezbrojení klanu.