Vlastimil Peška – Kotrmelce
PROČ MI TO NIKDO NEVYSVĚTLIL? Vzpomínka mě zavedla do časů, kdy jsem navštěvoval druhou třídu základní školy a jednou týdně jsem musel po vyučování absolvovat hodinu náboženství. To proto, že moje máma byla silně věřící a nemohla dopustit, abych byl i já připravený o ten zázrak výchovy katolického vyznání. Je odvěká pravda, že ideologové nejrůznějších směrů a vyznání vždy dobře věděli, že se nejlépe masíruje mozek dítěte. Pokud nevěříte, pak můžete takovou masáž vyzkoušet na svém potomkovi, i když vám to nedoporučuju. Zkuste mu například vštěpovat, že je libozvuk něco odporně škaredého, a naopak, že je disonance, chcete-li kakofonie, něco průzračně nádherného. To si nevymýšlím, takový zvrácený experiment na svém synkovi vyzkoušel jeden velmi proslulý sbormistr. Sedl ke klavíru a zahrál tříletému Matýskovi například melodii dětské písně Pec nám spadla. Obrátil se k dítěti a řekl: „Slyšel´s, Matýsku? Fuj, to bylo škaredé! To se nedá poslouchat!“ Hned na to začal břinkat do klavíru nesmyslné kakofonické akordy a přitom nadšeně od klavíru volal: „Tomu říkám krása! Slyšíš, Matýsku, tu boží hudbu?“ Dětský mozek je učenlivý, vnímavý a dosud nezatížený ideologickými zhovadilostmi, a tak se do něho vejde cokoliv. Protože zkušenosti teprve vytváří, tak není schopen rozlišit, zda mu dospělí předávají fakta či blbosti. Obé pak dokáže zpracovat v krátkém horizontu. A tak když paní učitelka v mateřské školce, kam malý Matýsek nastoupil zhruba po půl roce otcova domácího školení, zahrála dětem na klavír Pec nám spadla a chtěla, aby děti písničku opakovaly, začal Matýsek volat: „Fuj! To bylo škaledé!“ A jak byl vycvičený, zacpal si ručičkami obě uši a dodal: „To se nedá poslouchat!“ Naučeně přešel ke klavíru a začal do něho bušit pěstičkami neuspořádané pazvuky a volat: „Boží hudba!“ Učitelka byla naprosto konsternována a netušila, co se děje: „Je to syn proslulého sbormistra! Myslíš si, že je už ve třech letech kritický k mému hraní?“ popisovala v poledne událost ze své třídy ředitelce školky. Postupem času zjistil Matýsek bez jakéhokoliv směrování, že mu dělá větší potěšení poslech harmonické hudby a s radostí si zpíval písničky od Olympiků a na celé čáře zvítězila písnička Holky z naší školky. Snahu pana otce o převýchovu ke kakofonii přirozeně zavrhl. Naštěstí nebyl pan sbormistr idiot a nechal dalšímu vývoji svého syna volný průběh. Výše popsané mě, jako sedmileté dítě, potkalo v již naznačené podobě. Vrazit dítě do náboženství, ve kterém ho pedagogikou nepolíbený kněz začne učit odříkávat zpaměti modlitby, aniž by vysvětlil to nejzákladnější PROČ? To vede rozvíjející se mozeček buď k naprostému otupění, anebo naopak k naprostému odmítnutí. Je nasnadě, že se vyučujícímu knězi více zamlouvají děti, které poslušně drmolí nesrozumitelné modlitby, než dítě uvažující jiným směrem. Byl to můj případ. Vzpomínám si, jak se vyučujícímu knězi nepodařilo kvůli mně dokončit modlitbu Zdrávas Maria. Neváhal jsem a hned jsem se hlásil: „Prosím, mě by zajímalo, co to znamená zdrávas, také milostiplná a proč je s Marií nějaký pán?“ Kněz byl očividně zaskočen a další dialog vypadal jako rozhovor Spejbla a Hurvínka. Už úvodní slovo modlitby Zdrávas bylo pro kněze nevysvětlitelným oříškem. „Matesi!“ začal přísně, „není slušné přerušovat modlitbu!“ „Tak mi, prosím, vysvětlete aspoň ten zdrávas,“ řekl jsem s velkou pokorou. „Zdrávas je začátek motlitby!“odpověděl mi kněz. „Prosím, ale mě by zajímalo, co to slovo znamená?“ Kněz chvíli tápal, protože si zřejmě uvědomil, že se celý život modlí něco, čemu sám nerozumí, a pak řekl: „Zdrávas je menší zrnko na růženci, ale neptej se mě, co je to růženec, to se budeme učit až příští měsíc.“ Nedalo mi a optal jsem se ještě jednou: „Tak proč se nemodlíme menší zrnko na růženci Maria, milosti plné?“ a už mě kněz táhl za límec a vyhodil za dveře na chodbu. Neměl to se mnou lehké. Ostatní děti