Jediné, co se hýbalo, byla fata morgána. Neúrodné zvlněné pláně se táhly jedna za druhou až k okraji nebe, kde se tiše chvěly. Prudké odpolední slunce rozpíjelo jejich vybledle žluté obrysy. Rozlišit se na nich daly jen matné, bezcílně se klikatící hranice, jejichž nerovné zákruty se prolínaly s tenkými stíny uschlých astivid a kamenů rozesetých po kopcích. Kromě toho už nic, jen obrovská Negevská poušť, kterou zalehl srpnový žár.
Jediné známky života kolem představovalo občasné zavytí psa a pokřikování vojáků stavících tábor. Zvuky k němu doléhaly na stanoviště na jednom z kopců, odkud dalekohledem obhlížel krajinu před sebou.
I když ho prudký jas bodal do očí, bedlivě sledoval úzké cestičky a brázdy v písku.
Tu a tam se u některé zarazil a zaměřil se na ni. Nakonec odtrhl dalekohled od očí, setřel z něj pot, uložil ho do pouzdra a zamířil těžkým, hutným odpoledním vzduchem zpátky do vojenského tábora.
Když sem dorazili, našli tu jen dvě chatrče a zbytky zdi třetí. Nic jiného nepřečkalo zuřivé bombardování, kterému bylo tohle místo na začátku války vystaveno. Teď však vedle dvojice chatrčí vztyčili velitelský a hlavní stan
a prostranstvím se nesl lomoz zatloukaných kůlů a tyčí pro trojici stanů, kde měli být ubytováni vojáci. Vzápětí po návratu se za ním zastavil jeho zástupce, praporčík, aby jej informoval, že muži vyčistili oblast od sutin a kamenů a že skupina vojáků aktuálně opravuje zákopy. Sdělil praporčíkovi, že je potřeba, aby měli veškeré přípravy hotové před setměním, a pak jej požádal, aby četařům, několika desátníkům a služebně starším vojákům dal pokyn, ať se ihned dostaví do velitelského stanu na zvláštní poradu.
***
Vstup do velitelského stanu vyplňovalo odpolední slunce, rozlévalo se po písku uvnitř a ozařovalo bezpočet malých prohlubní, které muži nadělali botami. Začal oznámením, že během jejich přítomnosti bude hlavním úkolem všech kromě vytyčování jižní hranice s Egyptem a bránění komukoliv, aby ji překročil, také pročesávání jihozápadního sektoru Negevské pouště a jeho čištění od zbývajících Arabů. Letecké síly je informovaly o registrovaném pohybu Arabů a jistého počtu diverzantů. Mimo to budou denně provádět průzkumné hlídky, aby se s místem podrobně seznámili. Celá operace jim zabere nějaký čas, zůstanou tu však, dokud se tato část
Negevské pouště zcela nezabezpečí. Kromě toho bude zbytek vojáků každý den absolvovat výcvik a budou trénovat vojenské manévry, aby si osvojili techniku boje v pouštních podmínkách a aklimatizovali se na ně. Přítomní ho poslouchali a sledovali, jak šermuje rukama nad mapou, kterou před nimi rozložil a na níž byl vojenský tábor zachycený jen jako sotva viditelná černá tečka uvnitř velkého šedého trojúhelníku. Nikdo z nich k tomu, co bylo řečeno, nic nedodal a ve stanu zavládlo na chvíli ticho. Zvedl od mapy pohled k jejich zamlklým, potem zbroceným tvářím, které se ve světle pronikajícím vchodem do stanu leskly. Vrátil se k instruktáži a zdůraznil, že je potřeba, aby dohlédli na to, že se vojáci — obzvláště pak noví členové čety — řádně starají o výzbroj a uniformy.
Kdyby se někomu nedostávalo vybavení nebo ošacení, měli mu dát okamžitě vědět. Stejně tak bylo potřeba vojákům připomenout, že je nutné, aby dbali na osobní hygienu a každý den se holili. A pak předtím, než schůzi rozpustil, požádal přítomného řidiče, četaře a dva desátníky, aby se nachystali a za chvíli s ním vyrazili na první průzkum oblasti. Před odjezdem se stavil v chatrči, kterou si zabral pro sebe, a začal do jednoho z rohů místnosti přenášet věci, které si předtím vyskládal ke dveřím. Pak z hromady vylovil
kanystr a přelil z něj vodu do malého lavoru. Z plátěného pytle vytáhl ručník, namočil ho do vody v lavoru a otřel si jím zpocenou tvář. Ručník vymáchal, sundal si košili a otřel si podpaží. Znovu si košili oblékl, zapnul si knoflíky, pořádně ručník přepral a pověsil ho na jeden z hřebíků zatlučených ve zdi. Pak lavor odnesl ven, vychrstl špinavou vodu na písek, vrátil se s ním dovnitř, položil ho k ostatním věcem v koutě a vyšel ven. Řidič seděl za volantem a ostatní členové skupiny, které požádal, aby se k němu připojili, postávali kolem vozu. Když k nim zamířil, vylezli na korbu a on se posadil dopředu, na sedadlo spolujezdce. Řidič si poposedl a natáhl ruku, aby otočil klíčkem a nastartoval motor, jehož řev ovládl okolní prázdno.
Vydali se na západ a razili si cestu mezi světle žlutými kopci, jež se kolem táhly do všech stran. Od pneumatik odletovala do výšky hustá oblaka písku a halila vše, co nechávali za zády. Část písku dopadala na vojáky usazené vzadu, takže museli zavírat oči a ústa, aby je neměli plné prachu. Mračné vlny se měly uklidnit až dlouho poté, co vůz projel a hluk motoru zcela zanikl. Teprve tehdy se začal písek na kopcích pomalu usazovat a zahlazovat ostré rovnoběžné stopy, jež po sobě zanechala kola vozu.
Dospěli k linii příměří s Egyptem, provedli obhlídku hranice, nepozorovali však
Obcházel kolem ní a sprchoval ji prohnutý v zádech tak, aby zůstával mimo dosah kapek odletujících do všech stran. Směroval jí proud z břicha na hlavu, záda, nohy a chodidla, která měla od písku, a pak se znovu vrátil k horní polovině těla. Když ji namočil tak, že byla mokrá úplně všude, zakryl konec hadice palcem, otočil hlavu k okolo stojícímu hloučku vojáků a prvního, kterého uviděl, vybídl, aby mu okamžitě donesl mýdlo.
Vojáci klouzali pohledem mezi sebou, jím a dívkou, která se na písku choulila a třásla, dokud nedorazilo mýdlo a neputovalo z vojákovy ruky do důstojníkovy a z ní pak na písek u jejích nohou. Ukázal na něj pravačkou, v níž dál svíral hadici, a levou rukou si postupně zakroužil kolem hlavy a na prsou. Dívka ovšem dál nehybně, mlčky seděla a pár vojáků se přidušeně zasmálo. Pak na ni zařval, ať mýdlo sebere, a díval se jí přitom přímo do očí. Smích a mumlání vojáků okamžitě umlkly a ticho narušovalo jen psí supění. Dívka se po mýdle pomalu natáhla a sebrala ho. Z těla jí crčela voda. Přizvedla se a začala si kouskem mýdla kroužit po hlavě a prsou, jež postupně zahalila bílá vrstvička mýdlové pěny a dočasně skryla její snědou pleť. Odvrátil zrak a díval se na flek mokrého písku kolem ní. Voda se od ní nedostala daleko, písek kolem okamžitě všechnu vsákl. Když k dívce
znovu vzhlédl, pokrývala jí většinu těla — zepředu obzvlášť — mýdlová pěna. Znovu sundal palec z konce hadice, aby ji opláchl, jen tentokrát hadici stiskl palcem a ukazováčkem tak, aby z ní voda prýštila menším otvorem dál a větší silou a namířil proud na dívku.
Začal jí smývat mýdlo z těla, a tam, kam se nedostalo, postrkoval bílou pěnu proudem vody. Když z ní většinu spláchl, zakryl konec hadice palcem a přikázal, aby kohout někdo zavřel. Znovu kolem zavládl rozruch, pes ale zůstával napjatě stát na místě, vyplazený jazyk se mu chvěl, jak nervózně dýchal. Najednou zavolal na vojáka mířícího ke kohoutu, aby chvilku počkal. Znovu sundal palec z konce hadice a proud tentokrát namířil na psa. Jakmile se ho voda dotkla, vystřelil pryč. Vojáci vybuchli smíchy, on se usmál a zopakoval, aby kohout zavřeli. Když přestala voda téct, odhodil hadici do písku.
Jen kousek od dívky ležely na písku, docela jako odumřelé rostliny, pohozené její obnošené, roztrhané a sluncem vyšisované šaty.
Vydal další rozkaz. Několik vojáků se začalo v jeho plnění předhánět a zakrátko se už jeden z nich vracel s košilí a další s kraťasy. Pravačkou si je od nich převzal a podal je dívce.
Nějakou dobu nechával ruku, z níž viselo ošacení, ve vzduchu. Dívka k němu nakonec natáhla levačku a pravou rukou si
přitom snažila co nejvíc zakrýt přední část těla. Slunce ji mezitím stihlo téměř celou usušit, několik kapek měla rozesetých různě po těle a ve stínu pod pravým prsem. Na okamžik na něm utkvěl pohledem a znovu se vrátil k její ruce. Byla velice blízko jeho, bleskově ji rozevřel, než však stihla oblečení zachytit, dopadly kraťasy i košile do písku. ***
Poté, co si dívka oblékla nové šaty, vypadala až na kudrnaté, dlouhé vlasy jako ostatní okolo stojící členové jednotky. Přejížděl pohledem po mužích, dokud neobjevil zdravotníka, kterého pověřil novým úkolem: vydezinfikovat a ostříhat jí vlasy, aby se v táboře nerozšířily vši. Zdravotník se s jedním z vojáků vzdálil a za pár minut byli zpátky, zdravotník s taškou a stoličkou, voják s kanystrem páchnoucím po petroleji. Zdravotník postavil stoličku na zem, tašku položil vedle ní a obrátil se k dívce. Vytáhl ji za paži na nohy a odvedl ke stoličce, zatlačil jí na ramena, aby ji přinutil se posadit. Sehnul se k tašce a vylovil z ní rukavice, elegantním pohybem si je natáhl a potom kývl na vojáka, aby mu podal kanystr. Vzal si ho od něj a začal dívce máčet petrolejem vlasy, dokud je neměla úplně mokré. Pak kanystr odložil a pečlivě jí promasíroval hlavu, soustředil se
V létě 1949, rok po vyhlášení nezávislosti státu Izrael a vyhnání více než 700 tisíc Palestinců z jejich původních domovů, vyvraždí izraelští vojáci v Negevské poušti beduínský tábor. Při akci zajmou mladou beduínku, kterou znásilní, zabijí a pohřbí v písku. O několik desítek let později si Palestinka z Rámalláhu o této události přečte v novinách a impulzivně se rozhodne zjistit více.
Její fascinace se postupně stává posedlostí, a to nejen kvůli povaze zločinu, ale i proto, že byl spáchán na den přesně čtvrt století před jejím narozením. Jde o podružný detail, který však spojuje její vlastní život s životem zavražděné dívky. Adania Shibli splétá příběhy obou žen do působivé meditace o válce, násilí a otázce, kde má ve vyprávění příběhů místo spravedlnost.
ISBN 978-80-7470-550-2 www.akropolis.info #ukázka↓
Doporučená cena vč. DPH 239 Kč