9788074043765

V  KRAJI PŮLNOČNÍHO

Balikpapan

Tenggarong

Muara Muntai Ilir

Tanjung Isuy

Melak Ilir-Sirau

ZA LOVCI LEBEK KALIMANTAN 1996

Balikpapan

Indonéská část Bornea nese jméno Kalimantan, což se dá přeložit jako Řeka diamantů. Je to drsný kus země, pokrytý hustou, místy téměř neprostupnou vegetací. Zdejší deštný prales patří k nejrozlehlejším na světě. Jeho temně zelený plášť brázdí mohutná koryta četných řek. Ohromující jsou především Kapuas, Kayan, Barito a Mahakam. Každý z těchto toků je nejen rušnou dopravní tepnou a přirozeným zdrojem potravy, ale svým způsobem i samostatně žijícím organismem. Jakousi svéráznou vodní říší, v níž se řeka stává pro lidi tak přirozeným živlem, jako kdyby byli obojživelníky. Vše se zde odehrává v těsném kontaktu s hladinou. Pevný břeh nahrazují ukotvené dřevěné ostrůvky propojené houpajícími se lávkami. Za nimi se tyčí dlouhé kolonie domů na kůlech. Suchá zem je v nedohlednu. Řeka se podle proměnlivé síly deště rozpíná a stahuje, proniká mezi příbytky, zaplavuje ulice a vytváří z vesnic bizarní obdobu Benátek. Neexistuje snad žádná činnost, kterou by zde nedoprovázela sprška kapek. Dokonce i rodinné toalety jsou ukryty v malých budkách uprostřed vln.

Cestovatel se nesmí nechat zmýlit zjevnou omšelostí stavení a polorozpadlými deskami můstků. Uvnitř domů se sice neskrývá žádný přepych, ale televize je nezbytností. Proud rozvádí spleť drátů, která by každého evropského elektrikáře přivedla k šílenství a signál zajišťují mohutné satelitní antény. Jakmile však opustíte civilizované dolní části a zalidněná ústí řek, situace se rázem změní. Tvář krajiny získá náhle divoký ráz a jednotlivé osady od sebe dělí i několik hodin plavby.

Břehy lemují domy na kůlech.

Pro cestu do vnitrozemí Kalimantanu jsem si vybral Mahakam. Asi 650 kilometrů dlouhá řeka má svou deltu poblíž Samarindy a směrem proti proudu je hustě osídlená až do Tenggarongu. Právě tam jsem se nalodil na asi 15 metrů dlouhou loď.

Cítil jsem se jako faraon. Byl jsem jediným pasažérem na palubě, a navíc s právem určovat místa a délky jednotlivých zastávek. Jedinou podmínkou bylo datum a hodina, dokdy jsme se museli vrátit zpět. K dispozici jsem měl čtyři členy posádky. Kapitán a jeho pomocník řídili loď. Sympatický mladý kuchař vařil pro nás všechny. A dcera jednoho z významných dajáckých náčelníků nás doprovázela jako moje průvodkyně a taky důležitá vyjednávačka natáčení v jednotlivých lokalitách.

Na horní palubě se nacházela jen místnost pro mě. Jejím jediným vybave-

ním byla rohož na spaní. Z prostoru dokonale chráněného proti větru a dešti se dalo vstoupit na otevřenou terasu a pohodlně odtud natáčet krajinu, kterou jsme proplouvali.

Dolní paluba byla rozdělena na tři části. Na přídi se nacházel kapitánský můstek – uzavřená kabina s kormidlem a přístrojovou deskou k ovládání motoru. Na zádi byla sprcha a záchod. Obojí s odtoky samozřejmě rovnou do řeky, odkud se zároveň nabírala voda do sudu, pod nímž jsme se sprchovali. Kuchyň byla zřejmě ukrytá někde v podpalubí. Prostřední „společenský oddíl“ měl po bocích jen asi 80 centimetrů vysoké dřevěné zábradlí, ale jinak nic nebránilo výhledu do stran. Uprostřed stál dlouhý stůl, u kterého jsme jedli a po večerech hráli „vole lehni“. Nikdy bych nevěřil, že tahle dětská zábava dovede přivést dospělé lidi k vytržení. Jak známo, na konci hry ten, kdo má všechny karty stejné barvy, je položí na stůl, zavolá „vole lehni“ a ostatní musí rychle odhodit své karty. Kdo to stihne poslední je „ťajpu“.

Neptejte se mě, co to je. Nevím. Ale když jsem prohrál, a to bylo často, někdy i schválně, všichni se postavili, ukazovali na mě prstem, smáli se a nadšeně křičeli „ťajpu, ťajpu…“

Už pro tu jejich upřímnou radost stálo za to nevyhrávat.

Řeka je hlavním zdrojem obživy.

LETIŠTĚ PRO SVATEBNÍ NOC

Za lodí jsme vlekli motorovou kánoi, na níž jsme se často vydávali do labyrintu kanálů v husté džungli a přes četné přítoky k odlehlým jezerům.

Čím dál jsme postupovali k hornímu toku, jako bychom zároveň pluli proti času stále hlouběji do minulosti. Domorodci jsou většinou pevně spjati s tradičním způsobem života, a když náhodou začnou využívat nové, jinde ovšem naprosto běžné předměty, působí to často dojmem nadpřirozeného zjevení.

Přesvědčil jsem se o tom hned na první zastávce. Místo zajímavé záhady jsem narazil na milou kuriozitu.

Vystoupili jsme z kánoe a pochodovali džunglí k starému dajáckému totemu.

Úzká pěšina se klikatila lehce zvlněnou krajinou. Na jednom z pahorků jsme vstoupili mezi polorozpadlé chýše. V odloučení od okolního světa v nich žily sotva tři desítky obyvatel. Tak jako jejich předkové pracně obdělávali půdu, chovali drůbež a rybařili. Vybavení domů bylo prosté. Chatrné stěny skrývaly jen pár kousků nádobí, složené šatstvo a rohože na spaní.

Marně jsem se pokoušel zjistit, proč si nevěsta natřela tváře nažloutlou hlinkou. Na jiných místech Indonésie to symbolizuje hluboký smutek. Měl být tady naznačen žal nad ztrátou svobody?

Aby mladé generaci poskytli alespoň trochu pohodlí moderní doby, složili vesničané všechny své prostředky a zakoupili obrovskou kovovou postel. Už samotné stěhování tohoto těžkého kusu nábytku hustou džunglí a okolními bažinami vyžadovalo nepředstavitelnou námahu. Postel se nevešla do žádné z chatrčí, navíc lehké podlahy z tenkých latí na kůlech by neunesly její váhu. Proto byl zkonstruován a postaven nový společný dům, určený pouze pro svatební noc a následující líbánky. Právě v době mého příchodu ho čekala první zatěžkávací zkouška. Po ní budou novomanželé užívat pohodlí postele až do doby, než své ano řekne další místní pár.

PODIVNÁ LÉČBA

Kalimantan obývají převážně Dajákové. Toto pojmenování je ovšem pouze obecné. V překladu znamená „divoši“ a původním obyvatelům ho přisoudili Malajci. Domorodci jsou ve skutečnosti příslušníky různých kmenů se samostatnými jmény. V okolí jezera Jempang sídlí dajácké kmeny Tunjung a Benuaq. Doplout k jejich vzdálenějším osadám je mnohdy obtížné. Hladina se zde téměř ztrácí v hustém příkrovu vegetace. Velká loď nedokáže zdolat rozměrná pole rákosí a i malý člun se jen velmi těžce prodírá spletí plujících trsů trávy. Bez dobrého průvodce je naprosto nemožné najít cestu v nepřehledné síti kanálů. Jezero je navíc propojeno s obrovským močálem.

Mangrové porosty vytvářejí úžasný labyrint. Žijí zde nesčetné druhy ptactva, nosálové a další opice a podle legendy i tajemné vodní zvíře.

Domorodci věří, že v hlubinách vod sídlí duch, který za jistých okolností může rozhodovat o životě a smrti. Dojde-li k vraždě, je případ předložen božímu soudu. Podezřelý a ten, kdo vznesl obvinění, se musejí potopit uprostřed proudu. Když se dříve vynoří zpod hladiny obžalovaný, je jeho vina prokázána. V opačném případě bude osvobozen. Urputná snaha dokázat svou pravdu vede někdy k tomu, že na břehu kromě původního nebožtíka záhy leží dvě další mrtvá těla. Tedy pokud jsou vůbec nalezena.

Víra v nadpřirozené bytosti prosakuje do všech oblastí života Benuaqů. Už na hranici jejich vesnic stojí malé dřevěné budky, v nichž jsou uloženy ochranné amulety. Spolu s umně vyřezávanými soškami bůžků vytvářejí prý naprosto spolehlivou hradbu proti zlým silám, chrání pospolitost před čáry případných nepřátel a přinášejí osadě potřebné štěstí. Velkými totemy je střežen tradiční dlouhý dům.

V mnohdy až více než 100 metrů dlouhém stavení sídlil ještě donedávna celý užší kmen. Každá rodina má ovšem vyčleněný svůj samostatný pokoj. Svobodní muži a chlapci starší dvanácti let přespávají na široké zastřešené chodbě. Vzadu za „byty“ je společný prostor určený k domácím pracím a přípravě jídla. Svůj domov zde mají i ochočené opice a psi. Ve velkých koších se chová drůbež. Staré ženy dovedou mistrovsky zpracovat téměř vše, co roste okolo. Rotan, palmové listy, stromová kůra i obyčejné rákosí jsou základními surovinami pro místní „oděvní a nábytkový průmysl“. Tradiční umění výroby a barvení látek se dědí z generace na generaci. Především zhotovování oděvů pro výjimečné příležitosti je stále žádaným řemeslem. I když většinou jde spíše o stejnokroje než osobitě laděnou módu.

Na prostranství před domem se konají časté taneční slavnosti. Úvod bývá zasvěcen prosbě o plodnost. Několik dívek obchází v kruhu gong. Jeho prostřednictvím se přivolává magická moc, která zajistí budoucím matkám zdravé a silné potomky. Ruce tanečnic jsou ozdobeny peřím zoborožců. Tito ptáci mají v mytologii Dajáků

zvláštní význam. Ještě nedávno každé jejich péro v čelence bojovníka představovalo

jednu ukořistěnou hlavu nepřítele.

Složení místního orchestru je jednoduché. Melodii vyhrává sada různě naladěných gongů a rytmus udržuje buben a dva další bicí nástroje. Zvonivé tóny se opakují stále dokola. Také tanec je zpočátku velmi monotónní. Připomíná spíše rytmickou chůzi než náročné pohybové kreace. Všechny dívky a ženy z vesnice defilují v zdánlivě nekonečném zástupu. Tanec se nemění. Střídají se jen rekvizity. Nejčastěji se používají štěrkátka. Jejich halas má zaplašit zlé duchy a síly vyvolávající choroby lidí i zvířat.

Téměř všechny dajácké kmeny věří, že hudba, ale i pouhý lomoz a hluk spolehlivě zaženou původce nemocí. Evropanům důvěrně známá rčení: „Ticho léčí“ a „Nutný klid na lůžku“ zde rozhodně nikdo nebere vážně.

Když šaman zahajuje léčbu, nechá rozeznít řadu gongů, bubnů a zuřivě rachotí svými amulety. Nemocný je prudkým třesením, bitím a štípáním přinucen vstát z rohožky a s pomocí svých příbuzných musí pochodovat sem a tam. Každého jen trochu více chorého bělocha by tato léčba zaručeně zabila. Ale domorodci se kupodivu po této pekelné terapii většinou rychle vzpamatují a jejich zdravotní stav se zlepší.

Náčelník před dlouhým domem a  jedním z  ochranných totemů.

Základem úspěšné dajácké léčby je pořádná rána do pacienta i  do bubnu.

Caracas

San Fernando

Barcelona

ZTRACENÝ SVĚT VENEZUELA 1996

Caripe

Maturín

delta Orinoka

Puerto Ordaz

Ciudad Bolívar

Kamarata

Kavak

K  POSVÁTNÉ JESKYNI

Naší základnou pod Auyán-tepui byl kemp Kavak. Odtud jsme po několik dnů vyráželi k úpatí i vysoko na strmou stěnu hory. Jednoho dne jsme postupovali proti proudu úzké, ale bouřlivě klokotající říčky. Přivedla nás k malému jezeru. Oba boční břehy tvořily kolmé skály, protější strana ale byla schůdná. Přeplavali jsme tam, vylezli z vody, v mírném svahu stále proti proudu říčky vystoupali sotva pár desítek metrů a ocitli se o patro výš u dalšího kruhového jezera o průměru necelých padesát metrů. Kromě našeho břehu nemělo žádný další, jen hladké skály. Ta přímo před námi se tyčila do výšky více než 100 metrů. Pokoušel jsem se to odhadnout podle známých výškových budov. Uprostřed, odshora až pod vodní hladinu zela úzká, ani ne metr široká puklina.

Indián, který nás doprovázel, ukázal, že musíme proplavat touto škvírou hluboko do útrob hory. Oblečení a boty jsme nechali už u dolního jezera, ale to jsem přeplaval i s kamerou. Pokračovat s ní i dále bylo riskantní.

Indián vytušil, na co myslím. Vrátil se zpět k našim věcem a za chvíli přinesl pár kožených řemínků ze svého oděvu a kameru si přivázal na hlavu. Pak mi naznačil, že díky své malé postavě má i menší rozpětí rukou než já, a že tedy může v průrvě plavat prsa a hlavu držet nad vodou.

Vlezli jsme do vody, přeplavali ke škvíře a jeden po druhém skrz ní plavali dál.

Už po pár metrech bylo jasné, že každý klaustrofobik by zde zaručeně zešílel.

Puklina se zpočátku táhla rovně, ale pak mírně zahnula. Okno na jezero za našimi zády se uzavřelo a žádný proud světla před námi se nezjevil. Jen vysoko, vysoko nad našimi hlavami se klenul nepatrný proužek oblohy. Štěrbina byla tak úzká, že jsme museli plavat „na ouško“. Postupovali jsme proti proudu,

Indiáni považují většinu vodopádů za posvátná místa.

takže pomalu. Sevřeni v obrovské kamenné mase jsme se snažili nemyslet na to, že by stačil jediný větší uvolněný balvan, aby nám uzavřel cestu zpět. Bylo to stresující, a přitom nezapomenutelné. Neuvěřitelně vzrušující cesta do neznáma. Po několika stech metrech jsme doplavali do jezera na dně propasti. Přímo před námi se z výšky řítil mohutný vodopád ozařovaný rozpáleným sluncem. Po pravé ruce se klenul mohutný skalní převis a pod ním zel vchod do jeskyně. K úplné dokonalosti scházelo, aby na jejích stěnách byly prastaré malby a uprostřed oltář s obětištěm.

Nenacházelo se tam vůbec nic, ale přesto jako by k nám z hlubin věků cosi promlouvalo.

Byl to hlas genia loci?

Jeskyně, jak jsem se dozvěděl později, sloužila k zasvěcovacím rituálům nových šamanů.

LET DO NEBEZPEČÍ

Do Kavaku jsem přiletěl s horským vůdcem Eckardem Fellou. Po pár dnech jsme se rozloučili. Brzy ráno vyrazil s malou německou skupinkou na týdenní trek. Před odchodem mě ujistil, že okolo deváté přiletí letadlo. Jen a jen pro mě.

Nikdo jiný už totiž v kempu nezůstal. Ani služba. Zůstal jsem uprostřed divočiny sám.

Když nastal smluvený čas, na obloze kroužili ptáci, ale nic s motorem.

Byl jsem v klídku. V Jižní Americe nikdo nikdy nespěchá.

Dokonce ani v deset mě nulový provoz na nebi nevzrušoval.

V poledne již poněkud ano.

Kemp měl několik nízkých budov s velmi jednoduše zařízenými pokoji, kuchyňku a hospodářskou místnost. Vše za zamčenými plechovými dveřmi s bytelnými zámky.

Neměl jsem žádnou možnost komunikace. Ani jak vydávat nouzový signál.

Netušil jsem, kterým směrem a jak daleko je nejbližší vesnice. Pokud se na mě nějakým nedopatřením zapomnělo, Eckard Fella to zjistí až za týden. Jestli se vůbec bude pídit po tom, zda jsem v pořádku odletěl.

Mohl jsem jen doufat, že na přilehlé pistě přistane jiná skupinka. To mohlo být ještě dnes, nebo až za měsíc. O vodu jsem nouzi neměl. Řeka tekla jen pár desítek metrů od kempu. Ale jídlo žádné.

Ve dvě po poledni se ozval hluk motoru. Vyskočil jsem a běžel k pistě. Letadlo zakroužilo, jako by chtělo nabrat správný směr k přistání, ale pak uhnulo stranou a odletělo.

Teď už jsem věděl, jak se cítí trosečníci, kteří toužebně vyhlížejí záchranu, najednou ji mají před očima, a vzápětí o ni přijdou.

Dopil jsem svou polní láhev, ale netroufal si opustit pistu a jít pro vodu.

Odpoledne pokročilo. Nebe zůstávalo jako vymetené.

To už jsem nervózně poposedával jak na pověstném trní.

Před půl pátou se ozvalo slabounké vrnění. Vzápětí jsem uviděl, jak se po obloze přibližuje nepatrný bod.

Na pistu dosedlo opravdu velmi malé letadlo, dojelo na konec a začalo obracet.

Rozběhl jsem se k němu.

Pilot otevřel dvířka, změřil si mě komisním pohledem a utrousil: „A sakra!“

Gestem ruky mi naznačil, že si mám otevřít dvířka z druhé strany a vecpat se na sedadlo vedle něj.

Chtěl jsem si hodit dozadu zavazadla, ale nebylo kam. Celý prostor byl až po strop zavalen nákladem a z něj vyčuhovali dva vykulení indiáni. Nacpal jsem brašnu s kamerou pod nohy a batoh si položil na kolena. Jak jsem se otočil k pilotovi, abych ho konečně pozdravil, všiml jsem si, že v přístrojové desce nejsou skoro žádné přístroje. Až na dva budíky tam zely jen prázdné díry.

Pilot si všiml, že jsem si všiml.

Čekal jsem, že mě utěší nějakou lží, ale jen naštvaně zabručel: „Je to špatné. Je to moc špatné. Jsme přetížení.“ Přísným pohledem změřil mých 105 kilo živé váhy. „A vy jste tomu také nepřidal.“

Tak proto to „sakra“, sotva mě uviděl.

No, být jím, tak moc nebrblám. Byl to obrovitý chlap s váhou okolo 130 kilogramů.

„Bojím se, že při startu škrtneme ocasem o zem,“ vysvětlil smířlivěji. „Musíte na zem.“

Nechápal jsem, co tím chce říct. Rukou mi naznačil, že se mám co nejvíce skrčit do prostoru před sedadlo, a houknul na indiány, ať se oba položí na mě a částečně i na něj.

Poslechli a v okamžiku nám skočili na záda. Zdálo se, že to nedělají poprvé.

Pilot nastartoval, počkal, až se motor dostane do obrátek, a zpočátku pomalu, skoro dýchavičně se rozjel. Už jsme byli téměř na konci dráhy, když letadlo lehce zvedlo čumák a kola se odpoutala od pisty.

Vyhráno nebylo.

Nějakou chvíli jsme se vznášeli těsně nad zemí. Sebemenší nerovnost v terénu nás mohla srazit dolů. Pak jsem podle sklonu letadla pocítil, že se země začíná vzdalovat. Stoupali jsme vzhůru.

Pilot zavelel indiánům, ať z nás slezou, a už zjevně v dobrém rozmaru se obrátil ke mně. „Váš průvodce říkal, že chcete točit. Tak si vytáhněte kameru a točte.“

Změnil kurs a velkým obloukem se vrátil k Auayán-tepui.

Mířil rovnou k Angelovu vodopádu. Stoupal a hned zase klesal podél něj, nalétával z různých stran a nabízel mi úžasné scenérie i blízký pohled na masy vod řítící se

skoro celý kilometr dolů. Když měl pocit, že by to mohlo stačit, srovnal let a zamířil pryč od hory.

Neletěli jsme dlouho. Najedou prudce klesl a přistál na travnaté ploše. Oba indiáni vystoupili i se všemi svými věcmi.

Odlehčené letadlo se opět vzneslo.

„Jak dlouho poletíme?“ zeptal jsem se.

„To nevím. Záleží na tom, kdo všechno si nás stopne.“

Začínal jsem chápat proč se stále drží sotva 100 metrů nad zemí. Asi po půl hodině jsme zahlédli, jak dole někdo mává.

Byla to indiánka s několika koši vajec.

Pilot jí zaplatil za obojí.

Byla to naše poslední zastávka. Pak už jsme letěli non stop až do Ciudad Bolívar. Rozloučili jsme se hned u letadla. Poděkoval jsem mu a řekl, že jsem moc rád, že jsme v pořádku doletěli.

Se zjevnou úlevou zaklel: „Sakra, však já taky. Já taky.“

ODJINUD

Bamako

Ségou

Djenné

Bandiagara

Sangha

Mopti

Timbuktu

Nevím, zda to byly jen dozvuky tragického konce mé předešlé výpravy do Západní Afriky, ale první pocit, který se mě krátce po přistání v Bamaku zmocnil, byl strach. Měl jsem schůzku s Juanem Doblerem, napůl Němcem, napůl Argentincem, který od poloviny osmdesátých let žil v Mali a poskytoval služby expedicím do odlehlých koutů země. Seděli jsme v malé hospůdce nedaleko centra. Dovnitř vpadli tři urostlí muži ve vojenských maskáčích, rázným krokem prošli mezi stoly a se zakaboněnými obličeji zamířili zadním vchodem kamsi do útrob rozlehlého domu. Připomněli mi komando, které nám bez povolení prohledalo expediční vůz a posbíralo kamery v Ouagadougou, a tak odstartovalo sérií následujících hrůzných událostí.

Juanovi neušlo, že mi z jejich přítomnosti není dobře po těle. „Je to v klidu,“ ujistil mě, „nemají v ruce papír.“

Asi jsem se tvářil nechápavě, a tak dodal: „Jakmile drží rozkaz, jdou zaručeně někoho sebrat.“

V Mali panovala všudypřítomná tíseň. Zvlášť ve velkých městech hrozily potíže. Na vlastní oči jsem viděl, jak hrstka nafrněných teenagerů obtěžovala postarší bělošský pár. Bylo zřejmé, že přímo prahnou po konfliktu. Jeden z nich provokoval nejprve slovně a pak plivl muži do obličeje. Vyzývavě čekal na odvetu a dobře věděl, že se nedočká. Že strach nedovolí bělochovi, aby se bránil. A i kdyby ano, příliš by toho nezmohl.

V  Djenné se  nachází největší hliněná mešita světa.

Tihle „superhrdinové“ se obvykle rekrutují z rodin vysoce postavených armádních velitelů a spoléhají na absolutní beztrestnost. I kdyby se jim někdo odvážil postavit, přivolají vojáky, kteří postávají na každém rohu, a ti se jich zastanou, a ještě odvedou opovážlivce k výslechu.

Z tohoto úhlu pohledu jsem nebyl zrovna nadšený, že jako průvodce Juan nasmlouval Amadoua. Byl to asi pětadvacetiletý, poněkud vypasený černoch z kmene Bambara. Jeho otec byl absolventem Vysoké letecké vojenské školy SNP v Košicích. V době jakýchsi místních nepokojů byl Amadou vyslán na studia do NDR. Cílem nebyla příprava nového inženýra. Spolu s dalšími dětmi armádních specialistů se stal rukojmím tehdejších představitelů moci, kteří se tak chtěli pojistit, aby jejich otcové nevyužili své

vojenské znalosti k převratu. Domů se Amadou vrátil až po několika letech. Kromě němčiny se na univerzitě nenaučil nic. A život v civilizaci ho taky nijak výrazně nepoznamenal. Klidně by si nadělal na vlastní práh a omluvil to svým typickým: „Das ist afrikanisches Leben.“ Po pár dnech si mě ale získal. Byl milý a ochotný a jeho přirozená vyčůranost se na cestě ukázala více než potřebná. Navíc měl v autě plno kazet s malijským pouštním blues a seznámil mě s hudbou Aliho Farky Tourého, kterou poslouchám dodnes.

MY, LIDÉ ZE  SÍRIA

V mrazivých hlubinách dávnověku se na planetě obíhající okolo hvězdy jménem Potolo začalo schylovat k tragédii. Slunce prudce zvýšilo intenzitu záření, masy vod se vzdouvaly a neúnavně zalévaly potápějící se pevninu. Hutné mraky obestřely ten umírající svět a dusily život jako pod pokličkou. Lidem hrozilo vymření. Proto stvořitel Amma pověřil archanděla Nomma přípravou záchranné akce. Urychleně byla dostavěna archa – kosmická loď vybavená vším potřebným pro dlouhý

Typický obrázek Sahelu. Rozpraskaná hlína a  žena putující k  vodě.

Dogoni si  svou pozoruhodnou mytologii předávají po  staletí prostřednictvím symbolů na  maskách a  obřadními tanci.

meziplanetární let. Nommo ji zásobil dostatkem energie i potravy a do jednotlivých z celkem šedesáti oddělení uložil mnoho důležitých věcí pro rozvoj člověka. Nezapomněl na semena nejrůznějších druhů rostlin a zvířectvo. Nakonec byly na palubu naloděny i čtyři pečlivě vybrané lidské páry, jejichž novým domovem se měla stát Země.

Takto dramaticky líčí osídlení naší planety mýty Dogonů. Příslušníci tohoto tajemného kmene obývají skalní masiv útesu Bandiagara na hranici západoafrických států Mali a Burkina Faso. Jsou to většinou analfabeti, ale v jejich podivuhodných legendách nacházíme tak rozsáhlé a podrobné vědomosti o vesmíru, až to vyráží dech. Dogoni například už od dávnověku zcela spolehlivě rozeznávají hvězdy, planety a satelity planet, což naše moderní společnost dokáže teprve dvě století. Vědí o pohybu Země okolo Slunce. Nepovažují lidstvo za jediného představitele živých bytostí v nekonečném množství hvězdných světů. Jsou přesvědčeni, že galaxie mají tvar spirály, že Měsíc vznikl vytržením části hmoty Země a dnes je suchý a mrtvý, že čtyři

z Jupiterových měsíců obíhají v jedné rovině a jsou vždy přivráceny ke své mateřské planetě pouze jednou stranou. Všechny tyto poznatky souhlasí se současnými výzkumy, dají se však zjistit pouze pomocí moderních přístrojů. Odkud je tedy získali Dogoni? A jak je možné, že při luštění některých záhad vesmíru dokonce předstihli technicky skvěle vybavené a odborně zdatné týmy astronomů?

Úhelným kamenem, alfou a omegou dogonské mytologie je Sírius. Tato jedna z nejjasnějších hvězd na obloze se nachází v souhvězdí Velkého psa. Podle Dogonů byly právě v těchto končinách vesmíru napsány první stránky kroniky historie lidského rodu. Legenda vypráví, že okolo Síria obíhá bývalé, nyní už vyhaslé otcovské slunce lidstva Potolo. Dogoni znají přesnou dráhu jeho pohybu a jsou přesvědčeni, že jeden oběh trvá padesát let.

„Potolo patří k nejtěžším z nebeských objektů,“ říkají ve svých mýtech. „Má takovou hustotu, že ani všichni lidé dohromady by neunesli jeho malý kousek.“

A kupodivu mají pravdu. Vědci zjistili, že vedle Síria se skutečně pohybuje ještě jedna hvězda, která je bílým trpaslíkem, tedy kosmickým tělesem s obrovskou hustotou hmoty. Existence takzvaného Síria B je známá od předminulého století. První fotografie byly ale pořízeny až v roce 1970.

Astrofyzikální výzkumy prokázaly, že je to hvězda zhruba stejně hmotná jako naše Slunce, ale její průměr činí pouze 5400 km, takže hustota její hmoty je 90 000krát větší. V praxi to znamená, že pouhý jeden metr krychlový má hmotnost 3000 tun. Doba oběhu lehce přesahuje padesát let.

Sírius B není ovšem pouhým okem vůbec vidět a byl objeven teprve pomocí silných dalekohledů a složitých výpočtů. Dogoni ale veškeré jeho „technické parametry“ znají od dávnověku. Jak je to možné?

Získali je předkové Dogonů od Nomma? Kým ale byla tato záhadná bytost? Božím poslem, archandělem spásy nebo příslušníkem vyspělé mimozemské civilizace, která se rozhodla pomoct lidem a zachránit je před vesmírnou katastrofou?

Hodně napovídají některá naprosto neuvěřitelná fakta.

Nommo měl neobyčejně vysokou protáhlou hlavu a  šikmo uložené oči. Neměl klouby a  vykazoval vlastnosti obojživelníka.

Při startu nebo přistání kosmické lodi je velmi důležité, aby směr letu byl stejný jako směr otáčení nebeského tělesa. Dogoni tomu říkají „vydařené manželství“ a velmi důkladně a přesně ho popisují a ilustrují podrobnými nákresy. Proč tento technický detail meziplanetárních letů tak zaujal negramotné zemědělce? Odkud vědí, že „nevydařené manželství“, tedy směr letu odlišný od směru otáčení planety může přinést spoustu potíží? Pamatují si snad tuto skutečnost díky svým předkům?

„Ano“, odpovídají Dogoni, „a navíc máme základní důkazy ve velkém počtu.“

Ty jsou prý ukryty ve skalní sluji, kde se navíc nacházejí i pozůstatky Nommovy výpravy a některé předměty, které lidé obdrželi darem od svých kosmických zachránců. Mimo jiné lze prý z této jeskyně pozorovat Potolo a další vesmírná tělesa. Znamená to, že jsou zde ukryty přístroje umožňující kontakt i se vzdálenými, nám dosud nepřístupnými oblastmi kosmu?

Najít odpovědi na tyto vzrušující otázky není snadné. Dogonské mýty jsou nesmírně rozsáhlé a komplikované. Stařešinové si je předávají pouze ústním podáním a doplňují je spoustou nákresů a tajemných obrazců. Ne všechny se zatím podařilo rozluštit. A navíc kmen soubor svých udivujících astronomických znalostí velmi přísně střeží. Můžete v dogonských vesnicích pobývat celé týdny, získat přátele, a přesto při pokusech o debatu na toto téma ustavičně narážet na hradbu zarputilého mlčení.

ČERVENÉ PLÉMĚ

Kdybych si někdy sestavil osobní žebříček nejtajemnějších míst světa „Země Dogonů“ by na něm stála pořádně vysoko. Je to už od pohledu velmi výjimečná krajina. Přijeli jsme do vesnice Sangha. Sbalili vše potřebné a pokračovali pěšky. Najednou, jako kdybychom dorazili na kraj ploché střechy. Stáli jsme na hraně dobrých 300 metrů vysokého skalního útesu, který se nalevo i napravo táhl až k obzoru. A před námi bylo prázdno.

Doslova.

Udělat krok dopředu znamenalo zřítit se dolů. Krajina pokračovala až v hloubce pod námi.

Bandiagara je prostě ohromný geologický zlom. Když přijdete shora, máte před sebou propast, když dorazíte zdola, stojíte na úpatí ohromující, téměř kolmé skalní stěny. Na třech místech se ze skály dá s určitou mírou rizika slézt, po dvou stezkách lze vystoupat. Kdo si netroufne, musí se nahoru či dolu dostat oklikou dobrých sedmdesát kilometrů. Jiné cesty než pro pěší tady samozřejmě nevedou. A všude je množství velkých balvanů a skalnatých výběžků.

Přilákalo mě sem neuvěřitelné vesmírné tajemství Dogonů a netušil jsem, že tu narazím na další obrovskou, a přitom trpasličí záhadu, o níž se dosud nevědělo.

Na kolmé skalní stěně Bandiagary jsou desítky a možná i stovky umělých příbytků. Jejich stavitelé využili přirozeného zvrásnění a přírodních dutin, které místy rozšířili odtesáním kamene. Otevřenou venkovní stranu pak zastavěli hliněnými cihlami. Ve stěně ponechali jen malý otvor pro vstup.

Podle vyprávění domorodců z vesnic na úpatí skály v tomto obrovském kamenném sídlišti žili kdysi velmi malí lidé s červenou pletí. Nazývali se Andambulu, byli prý nesmírně hluční, rádi se bavili a pili opojné nápoje. Často pořádali taneční slavnosti, při nichž nosili bohatě zdobené masky a rudě zbarvené oděvy.

Dogoni a další černošské kmeny této oblasti je nikdy nepovažovali za pohádková stvoření, ale za zcela konkrétní bytosti. Andambulu byli prý zvláštním plemenem, které se na Zemi objevilo dříve než ostatní lidé a vyvíjelo se zcela samostatně. Jednotlivé skupiny těchto skutečných trpaslíků se vyhýbaly otevřeným prostranstvím, na nichž byly snadno zranitelné. Původně obývaly hustá křoviska, později, když byly neustále ohrožovány nejen divou zvěří, ale stále častěji i lidmi, si zbudovaly domovy vysoko ve skalách. Od svých urostlých sousedů se Andambulu lišili nejen výškou, ale i neobvyklými schopnostmi, které získávali prostřednictvím magických rituálů. Lidé toužili odhalit jejich tajemství a podle jistých náznaků neváhali na trpaslíky zaútočit. Podrobnější zprávy o těchto záhadných tvorech nemáme. Stejně tak není známo, jak se dostávali do svých příbytků, vzdálených mnohdy od země i několik desítek metrů.

Skalní stěna nenese stopy žádných vytesaných schůdků ani oděry od případných provazových žebříků. Díky této překážce zůstávají skalní hnízda dodnes neprobádaná. Jaká tajemství by zde asi odkryla archeologická expedice spolupracující s horolezci? Nacházejí se v jeskyňkách pozůstatky neznámé trpasličí rasy, nebo dokonce kostry jejich představitelů?

NA OSTROVĚ UPÍRŮ

Už když jsem v dětství četl knihu a pak i viděl film Osm set mil po Amazonce, třásl jsem se vzrušením při představě, že bych sám něco takového mohl prožít. Velké řeky mě fascinovaly. Zvlášť ty, které slibovaly plavbu plnou dobrodružství. Snil jsem o tom, že se jednou nalodím na domorodou kocábku a vydám po hladině Amazonky, Orinoka, Gangy, Mekongu, Indu, Nilu, Konga či Nigeru. U většiny veletoků se mi to časem splnilo.

V Mopti jsem nasedl na typickou africkou pinasu. Čekala mě několikadenní plavba po Nigeru do Timbuktu. Dlouhé úzké plavidlo nabízelo řady laviček, vždy pro tři cestující. Před pálivým sluncem chránila nízká stříška. Vzadu u motoru bylo zázemí pro posádku. Stály tam barely s vodou i naftou a košíky s jídlem. Na příď těsně před vyplutím postavili ovci. Měla krátkou, nádherně bílou srst a hluboké temné oči. Sálal

Také v  magických rituálech Dogonů hraje významnou roli červená barva.

z nich stesk. Snad proto, že byla oddělena od stáda a možná už tušila, že tato plavba je její poslední. Několik žen na palubě ji chodilo hladit na každé zastávce. Jejich city měly brzy utrpět smrtící ránu. Příštího dne byl pátek. Muslimská posádka ovci podřízla a opekla na ohni k sváteční večeři. Každý cestující dostal pořádný kus masa. Ženy ztrátu milovaného zvířete obrečely, ale nabídnutý talíř se svou porcí neodmítly.

Jak by řekl Amadou: „Das ist afrikanisches Leben.“

„Motor vytrvale vrže, na pobřeží klouzají vesnice, nad nimiž se často tyčí hliněné mešity zdobené bíle, mezi nimi jsou pole prosa, mangovníkové háje a rozcuchané baobaby se svými mohutnými plody. Před dalekohledem se objevují ledňáčci a luňáci, volavky a kormoráni. Ženy perou prádlo v řece, obchodníci se dřevem používají oslí povozy k převozu tenkého klestu do vesnic, pasáčci z kmene Fulani ženou svá stáda koz a dobytka podél břehů Nigeru. Kdekoli to vodní hladina dovolí, může pinasa přistát a vypustit své pasažéry do vesnice, která jen zřídka přijímá bílé návštěvníky.“ Takto romanticky popsal cestu v pinase jakýsi Němec, který využil služeb Juana Doblera necelých dvacet let po mně a krátce před tím, než se v Sahelu začali roztahovat džihádisté. Já to ve své době prožíval o dost jinak. Zvlášť jednoho večera.

Už se stmívalo. Purpurově žlutý soumrak ozařoval záď naší pinasy přízračným šerem, zatímco příď už mířila do temného jícnu noci. Kalné vody Nigeru se stáčely kolem úzkého výběžku, na němž se tyčilo několik hliněných domků. Osada vypadala útulně. Předpokládal jsem, že tam přistaneme, zakoupíme pár chlebových placek a možná i kuřat k večeři a utáboříme se na noc. Kormidelník ale stočil loď více do středu řeky. Upluli jsme sotva pár stovek metrů, když se z vody před námi vynořil podlouhlý nízký ostrůvek. Přirazili jsme ke břehu a zajistili loď.

„Dnes v noci zůstaneme tady. Bude to mnohem bezpečnější než spát ve vesnici,“ vysvětlil Amadou.

Poodešel jsem stranou od ostatních, našel rovný plácek, položil na zem karimatku a rozbalil spacák.

V  krajině bez silnic je  Niger hlavní dopravní tepnou.

Spal jsem dobře. Za úsvitu mě probudil jemný vánek. Otevřel jsem oči.

Jak jsem ležel na boku, jen kousek ode mě z rozpraskané půdy čněl jakýsi podivný předmět. Na pozadí světlé linky obzoru vypadal jako ruka kostlivce vyčnívající z hrobu.

A taky že byla.

Na ostrůvku vesničané pohřbívali ty, které podezírali z čarodějnictví a upírství nebo se jich báli z jiného důvodu. Při velké vodě Niger ostrůvek zaléval a bral s sebou i svrchní části půdy. Většina „upírů“ tak spočívala ve velmi mělkých hrobech.

BÁJNÉ TIMBUKTU

V západní Africe se na počátku 14. století rozvíjela vysoce vyspělá kultura. Centrem rozsáhlé Malijské říše se stalo Timbuktu. Oáza obklopená nedozírnými písčitými pustinami poskytovala útulek nejen početným karavanám obchodníků s cizokrajným zbožím, ale byla i významným centrem vzdělanosti, umění a vědy. Tamní učenci už dvě stě let před Kolumbem hlásali, že svět má tvar podobný tykvi a že budete-li se dlouho pohybovat jedním směrem, časem obejdete celý svět a vrátíte se do výchozího místa. Tyto vědecké názory podnítily zájem tehdejšího malijského krále Abú Bakra II. o uspořádání velké námořní výpravy. Zachované arabské letopisy a dodnes kolující ústně podávané lidové příběhy vyprávějí, že panovník nechal zbudovat flotilu korábů k výpravě přes oceán. Plavební rozkaz byl krutý. Kapitáni se nesměli obrátit k domovu, dokud nedoplují k nějakému břehu, nebo dokud jim nedojdou zásoby. Po čase se vrátila zpět jediná loď. Její kapitán ohlásil, že všech ostatních se zmocnil proud a odnesl je daleko na moře. O žádném z těchto plavidel prý už nikdo neslyšel. Neúspěch krále Abú Bakra neodradil. Žezlo předal svému bratrovi Mausa Mussovi, sám se ujal velení druhé flotily a v roce 1311 se s ní vydal k západu. Údajně najednou vyplulo 2000 lodí. Plná polovina z nich

Starobylé Timbuktu bývalo centrem vzdělanosti.