9788073641528

Část třetí

ZAKUSIT HLAD

14

Minus 4000 kalorií

„Přichází hubený časy, chlapi,” prohlásí William zatímco si zapíná kožený opasek a okraj kalhot se mu pod ním nakrabatí jako harmonika.

V noci začalo sněžit. Na zemi nyní leží deset centimetrů prašanu.

Po našem neúspěšném pronásledování zvěře zůstáváme ještě několik dní v okolí tábořiště a předpokládáme, že by se mohla objevit další zvířata. Nic. Dalších pár dní podnikáme výpravy různými směry a doufáme, že v některém z údolí narazíme na migrující stádo. Nic.

Ale před několika dny jsme daleko od tábora sledovali samici karibu s mládětem, kteří se snažili uniknout smečce vlků. Proběhli jen pár set metrů od nás. To bylo znamení. Znamenalo to, že se možná blíží karibu. Dnes se na to místo vrátíme. S přesunem ale nespěcháme.

Předchozího dne jsme několikrát překonávali řeku a dnes je každá bota v táboře zmrzlá na kámen. Obout se je procedura na deset minut. Vrazím nohu do ledové skulptury jak daleko to jen jde a čekám, až teplo mé nohy část boty rozmrazí a já budu moci posunout chodidlo o dalších pár centimetrů. A tak pořád dokola. Čas, tlak a trocha tepla

ty samé síly tvořily pohoří a vytvářely diamanty.

Když jsem vylezl z týpí, pohyboval jsem se kvůli zmrzlým botám klátivě jako kovboj z westernu.

„Jestli se dnes zadaří, najíme se jako králové,” říká Donnie, když vyrážíme z tábora. „Pamatujte moje slova, chlapi. Dáme si stejky a ještě dvojitou porci Mountain House.” Slunce vychází a na všem je tlustá vrstva námrazy. Paprsky se odrážejí od miliard ledových krystalků a krajina bíle září.

„Myslíš, že by se do tebe vešel stejk a ještě dvě instantní večeře?” ptám se skepticky.

„To si piš, že jo,” říká William. „Když jsme se na Yukonu na čtyři dny ztratili a neměli co do pusy, tak první, co jsme po návratu udělali, bylo, že jsme vtrhli do čínské restaurace a objednali jsme si smažený dobroty za dvě stě dolarů – všechny ty plněné knedlíčky, rolky, kuřecí křídla, špízy a kraba Rangoon. Všechno jsme to sežrali. Do posledního drobku.”

Konverzace se čím dál více točí kolem jídla. Bavíme se o tom, že se nám zásoby tenčí a musíme snížit příděly. Mluvíme o stejku z karibu. Plánujeme, kam zajdeme nejdřív, až se vrátíme z Arktidy. „Pizzerka a restaurace U losího zubu. Tam maj nejlepší pizzu na Aljašce,” prohlašuje Donnie. „Sedneme si a objednáme si celý menu od vrchu až dolů a přežereme se pizzou.”

Zrovna prožíváme něco, co bych nazval posedlostí jídlem vyvolanou hladem. Jsme tak vyhladovělí, že se naše veškerá mentální energie točí kolem jídla a jak ho získat. Je to tím intenzivnější, čím jsme hladovější.

A hladoví tedy jsme. Předchozího dne jsme každý snědl asi 2000 kalorií. Müsli k snídani, pár energetických tyčinek k obědu a k večeři Mountain House. Abychom zůstali fit, potřebujeme trojnásobek. Každý den spálíme asi 6000 kalorií, takže jsme každý den v deficitu 4000 kalorií a deficit se prohlubuje každým dnem, kdy nepotkáme karibu.

Předchozího večera jsme se v táboře sešli u vařiče jako skupinka krkavců u mršiny a sledovali jsme společně, jak se voda ohřívá, a čekali jsme, až si ji budeme moci nalít do svých sáčků s instantní večeří.

„Je to ironie,” řekl Donnie, když jsme tam tak stáli v kroužku a hltali své jídlo. „Jsme tu, abychom našli ten nejzdravější a nejchutnější zdroj proteinů na planetě, a cpeme se touhle instantní hrůzou.”

Já jsem si ten večer vybral sáček s lasagnemi a masovou omáčkou. Mrazem sušené mleté hovězí se nacucá vodou a vypadá pak jak jelení bobky. Sýr získá konzistenci sklářského kytu a ze své plastové campingové vidličky ho budu muset později seškrábnout nehtem.

Ale ten loveckou výpravou vynucený hlad, který prostupuje až do morku kostí, z instantní večeře udělal cosi poživatelného, dokonce by se dalo říct chutného.

„Jednou jsem si fakt sáhl na dno, když jsem lovil ovce v Toku. Vynořil jsem se z lesů, umíral jsem hlady a všechny obchody i hospody byly zavřené. Musel jsem strávit příšernou noc ve starém zapomenutém kontejneru na zboží plném myší,” vyprávěl Donnie, zatímco jsme jedli. „Našel jsem sáček slaných krekrů, které tam byly roky. Na chvilku jsem zaváhal, ale nakonec jsem je snědl všechny. Připadaly mi naprosto delikatesní.” Hlad je, očividně, nejlepší kuchař.

Můj sáček s večeří byl najednou prázdný a já měl stále hlad. Vrátil jsem se do týpí.

Tam jsem si dřepnul a vyndal svou zásobu proteinových tyčinek. Počítal jsem je zas a znovu, jako by to byla munice a já se chystal do boje. Bylo jasné, že si nemůžu nadále dovolit jíst dvě denně. Tak jsem si jednu tyčinku ukryl hluboko do batohu, abych se k ní další den nemohl tak snadno dostat a nebyl v pokušení sníst ji příliš brzy. Pak jsem si lehl a těšil jsem se na snídani, která měla přijít za deset hodin. Každý večer jsem uléhal hladovější a hladovější. Hlad přichází ve vlnách – přes den se objevuje v plné síle a pak ustupuje. Ale v noci, když nemám na práci nic jiného, než myslet na jídlo, cítím hlad neustále – v břiše i v hrdle.

Před výpravou na Aljašku jsem pravděpodobně nikdy skutečně nemusel řešit hlad. Jídlo bylo vždy po ruce a jedl jsem ho hlavně proto, že nastal čas snídaně, oběda nebo večeře. Nebo proto, že jsem byl ve stresu nebo jsem se nudil. A nebo proto... že tam to jídlo prostě bylo. Japonci tomu říkají kuchisabishii, což doslova znamená

„osamělá ústa” a myslí tím neustálé jedení, aniž by člověk vnímal, že

a co jí. Nemůžu si vybavit, kdy jsem naposledy cítil opravdu pořádný hlad déle než jeden den.

Nejistý přístup k jídlu, čímž je míněn stav, kdy nemáte jistotu, kde a kdy se dostanete k potravě, je v Americe problém a týká se hlavně dětí, protože jsou ohledně jídla závislé na dospělých. Ale mnohem větší problém je to, že až příliš mnoho z nás ani neví, co je hlad. Jak jsem psal v kapitole 3, více než 70 procent obyvatel USA je obézních nebo mají nadváhu. A v roce 2030 už to bude pravděpodobně 86,2 procenta. Podle studie uvedené v lékařském časopisu JAMA zkracuje obezita člověku život o pět až dvacet let.

To, že jíme z jiných důvodů než že máme hlad, a máme snadný přístup k levnému, vysoce kalorickému a průmyslově zpracovanému jídlu, může za to, že to v Americe začíná vypadat jako na palubě vesmírné lodi ve filmu Wall-E – všichni jsou odulí a pohyb je jim zatěžko.

Ale řešení, která nám na tento problém okolí nabízí, jsou zapeklitá a nedá se v nich vyznat. Pravidelně a roky jsem psal články o výsledcích

výzkumů v oblasti výživy a trendech ve světě diet. A přesto, že se v tom odvětví slušně vyznám, je pro mě těžké rozeznat, o které informace se opřít. Je to zejména proto, že firmy, které na byznysu s hubnutím vydělávají, mají silnou lobbistickou pozici a peníze na marketing a výzkum.

Jeden měsíc se objeví vědecká studie dokazující, že sacharidy jsou zdraví prospěšné – nebo tuk, maso či cukr. Za měsíc se objeví jiná studie, která přijde s objevem, že nás daná složka potravy přímo zabíjí.

Jeden rok je na výsluní nějaká chytře pojmenovaná dieta, o které nám tvrdí, že k hubnutí využívá tajemství, o kterém nám zatím nikdo nikdy neřekl. A další rok převezme vedení jiná a její tvůrci tvrdí, že všechny dosud známé diety byly postaveny na chybných základech a teprve tato jediná přináší odpověď na to, jaké tajemství je za zdravým a štíhlým tělem.

A ani takzvaní experti nám moc nepomáhají se v tom všem zorientovat. Vědci v oblasti výživy jsou rozdělení do soupeřících frakcí a jsou tak zaujatí hrou každý na svém ideologickém písečku, že je těžké zjistit, kdo z nich má vlastně pravdu. Dělal jsem rozhovor s jedním členem dozorčího orgánu, který popsal svět vědy v oblasti výživy „jako

Hatfieldovy a McCoyovy. Až na to, že těch rodin tam je asi tak pět. A jestli ti se navzájem mají rádi, tak jsou tedy dobří herci, protože to tak nevypadá“.

A to, co tihle vědci studují, je obvykle příliš obecné, příliš složité a nebo naprosto nepoužitelné pro skutečného člověka se skutečnými problémy. Vědci lidem žijícím ve skutečném světě s hubnutím vůbec nepomáhají.

Se skutečnými lidmi samozřejmě pracují výživoví poradci. Mnozí

z nich ale nemají dostatečné znalosti lidské biologie a jsou příliš zaneprázdněni hltáním pseudovědeckých informací o zaručených dietách: „nízkotučná dieta: problém je tuk, nejezte tuk“; „keto-dieta: problém jsou sacharidy, nejezte sacharidy“; paleo-dieta: cokoliv, co se nejedlo v paleolitu, je problém, jezte jako jeskynní muž“; masožroutská dieta: cokoliv, co není maso, je problém, takže jezte jen maso“; středomořská, okinawská a nordická dieta: jídla odjinud jsou problém, jezte jen to, co se jí ve Středomoří, na Okinawě nebo ve Skandinávii.“

A tito výživoví poradci často tvrdí, že pokud nedodržujeme jejich složité a omezující jídelníčky, jsme líní a nebo nám chybí silná vůle nebo obojí (jako by lidé byli roboti, kteří vůbec netuší, co je zdravé a co ne a potřebují k úspěchu jejich zcela nepraktický seznam potravin).

A navrch toho všeho, vědci i výživový poradci jsou dotováni z různých průmyslových odvětví (a ani to často nezastírají). To vede k tomu, a potvrzují to zas a znovu různé výzkumy, že se doporučení přiklání k tomu průmyslu (masný, mléčný, obilný), který zrovna platí.

A tady je to podstatné: lidé zjistili, že množství jídla, které jíme, se vztahuje k tomu, jaké jsme měli těla přibližně před 2 300 lety. A tady jsme klidně mohli s výzkumem skončit. Ale místo toho jsme utratili miliardy, abychom dokázali a znovu dokázali, že vědci měli pravdu.

Jíst čehokoliv méně – sacharidů, tuků, cukru etc. – prostě znamená … jíst méně a tudíž zhubnout.

A také víme, že všechny diety fungují, dokud fungovat nepřestanou. A to je podle jedné rozsáhlé britské studie, v průměru 5 týdnů, 2 dny a 43 minut. Tehdy to vzdáme a pomalu se zase dostaneme na svou předchozí váhu.

Proč? Protože tou dobou to začne být nepříjemné. Lidé to obvykle po pár týdnech vzdají, protože jejich vlastní tělo se je snaží donutit, aby se vrátili do výchozího bodu. Když vám množství tělesného tuku dostatečně poklesne, váš mozek způsobí, že máte větší hlad a zároveň to, že vám jídlo začne připadat méně uspokojující. Tým z Národního zdravotního institutu nedávno zjistil, že za každý kilogram, který člověk shodí, navýší jeho mozek pocit hladu a donutí ho přijmout denně o 100 kalorií více. Kdyby si naše těla takový obranný mechanismus nevytvořila, byli bychom nepřežili nástrahy vlastní evoluce.

To je důvod, proč zázračné diety neřeší náš národní problém s obezitou. Není to o tom, že by nám chyběly informace a poradenství (konec konců i zázračné diety fungují, pokud je člověk drží bez přestávky po dlouhou dobu). Je to naše neschopnost vytrvat tváří v tvář nepohodlí vyvolanému hladem, což je stav, kterému se při snižování váhy nevyhneme. Jen třem procentům lidí, kteří během roku zhubnou, se podaří váhu udržet. Jejich tajemství není nějaké speciální potravina nebo cvičení. Je to jejich schopnost zvyknout si na určité nepohodlí.

Před pár lety jsem nečekaně narazil na zcela novou postavu v oblasti výživy. Poprvé jsem o něm něco zaslechl jen v náznacích. Že prý je to takový vyděděnec oboru. Psal jsem reportáž o jednom komplikovaném příběhu z oblasti zdraví a zasekl jsem se, když jsem marně hledal odpověď na konkrétní otázku ohledně průmyslově zpracovaných potravin a jejich vlivu na zdraví.

Telefonoval jsem na všechny strany, ale marně. Až mi jeden doktorand poradil jeho jméno a dal mi emailovou adresu. Jmenuje se Trevor Kashey. „Ve vědě se vyzná jako málokdo, ale neangažuje se v ní. Ještě ho ten systém nepolapil, tak jako mnoho jiných odborníků na výživu, kteří teď neví kudy z toho ven,“ řekl mi můj zdroj.

Osvícený outsider. Někdo, kdo, jak řekl můj zdroj, „se dokáže spustit do králičí nory tak hluboko, jako se nikdo jiný neodváží, ale přitom dokáže věci pochopit a podat přesně a elegantně. Ví přesně, co je pro skutečné lidi důležité. A neodsuzuje žádnou dietu nebo způsob stravování, které bys chtěl zkusit.“ Žádné ideologické zatížení, žádné finance z potravinářského průmyslu.

Jak jsem se měl později dozvědět, je to člověk, který pochopil, že fyzická změna vždy znamená určité nepohodlí – ať už chceme zhubnout nebo splnit nějaký sportovní cíl – a který inovativním způsobem pomáhá lidem vyhrát vnitřní bitvu nad hladem.

A jeho přístup funguje. Kasheyho klienti shodili a znovu nenabrali celkem 111 537 kg a jeho služeb využívali v průměru dva roky. Spolupráci ukončovali jen proto, že už získali potřebné nástroje, jak se s nepohodlím vyrovnat a na trvalo změnit své stravovací návyky.

Napsal jsem mu email s žádostí o rozhovor. Odpověď přišla ve tři hodiny ráno. Navrhoval sejít se u webkamery. V tu dobu byl zrovna v Ázerbajdžánu a pracoval s národním olympijským týmem bojových umění. Bylo tedy potřeba najít hodinu, která by vyhovovala oběma časovým pásmům.

Video sice nebylo příliš ostré, ale bylo jasné, že muž sedící u webkamery neodpovídá klasickému typu bledého, brýlatého vědce v bílém plášti, na jaké jsem byl zvyklý. Bylo mu něco málo přes dvacet, měl vousy a číro. „Pane bože, to je paráda slyšet zase americkou angličtinu,“ řekl. „A jak vám, dobrý muži, mohu být nápomocen?“

Začal jsem tím, že jsem mu položil tu samou, jednoduchou otázku, kterou jsem začínal interview s každým nutričním odborníkem, se kterým jsem při práci na článku dělal rozhovor: „Proč jsou průmyslově zpracované potraviny tak nezdravé?“

Podíval se na mě tak, jak se díváte na člověka, který věří, že je Země placatá. „A skutečně jsou nezdravé?“ zeptal se a odmlčel se.

Pozvedl jsem obočí a řekl jsem: „Noooo …,“ a přemýšlel jsem, jak odpovědět.

„Pojďme se vrátit o pár kroků nazpět,“ pokračoval. „Víte, proč zpracováváme potraviny?“

„No …,“ řekl jsem. „Protože …“ ztichnul jsem. Očividně jsem to nevěděl.

„Jsou tři důvody,“ řekl. „Priorita číslo jedna je udržet jídlo zdravotně nezávadné, další je možnost převézt ho do míst, kde je potravy nedostatek, a třetí je zachování konzistence, chuti a obsahu vitamínů a minerálů. Například maso se začne kazit, pokud ho okamžitě nezchladíme,

neuvaříme nebo neprosolíme, což jsou všechno způsoby zpracování potravin. Zelenina a obilniny jsou často ošetřeny pesticidy, myjeme je, krájíme, bleskově mrazíme, dusíme a zavařujeme, abychom je uchovali čerstvé. Takže jestli myslíte, že zpracované potraviny jsou špatné, co myslíte, že by se stalo, kdybychom je nezpracovávali?“

Seděl jsem tam, mhouřil oči a zpracovával ty informace. On pokračoval.

„Zpracovávání potravin je pro rozvoj lidské civilizace naprosto zásadní. Lov, sběr a farmaření leccos zmůžou. Ale uchovávání potravin, to je oříšek. Bývalo to tak, že jste mohl pěstovat potraviny jen několik měsíců v roce a ve zbývajícím čase jste se modlil k bohům, které jste uctíval, aby se jídlo do další sezóny nezkazilo a aby ho nesnědli brouci.“

Zatímco mluvil, objevovali se čas od času v záběru za ním obří, zpocení ázerbajdžánští zápasníci. „Nikdo se nikdy o těchto věcech nebaví, protože si lidé už ani neuvědomují, odkud se potraviny berou,“ řekl. „Lidé si myslí, že se maso a čerstvé okurky nějak vyčarují z ničeho. A přiznejme si, že populární výživoví poradci mají mnohem víc prokliků, když lidi přesvědčí, že je jídlo toxické. „Ale,“ pokračoval. „Myslím, že vás ve skutečnosti zajímá jídlo z fastfoodu, je to tak? Lidé často zaměňují „zpracovaný“ a „nezdravý“.“

„Ano!“ řekl jsem a ulevilo se mi, že mě už nebude dál grilovat. „Zpracované potraviny nejsou nezbytně nezdravé, ale nezdravé potraviny jsou obvykle zpracované. Myslím si, že jídlo z fastfoodu je nezdravé, ale není to proto, že by byl cukr „jedovatý“ nebo něco takového,“ řekl. „Je to proto, že má vysokou kalorickou hodnotu na jednotku objemu, nezasytí a snadno vede člověka k přejídání a přibírání na váze. A mít nadváhu nebo být obézní je jedním z nejrizikovějších faktorů vedoucím k chorobám.“

Zbytek rozhovoru probíhal takto: Donutil mě uvědomit si, z jakých předpokladů vycházím a jak mě ovlivnily populární teorie založené na vyvolávání strachu, které jsem považoval za spolehlivé informace. Pak rozbil vše, co jsem si myslel, že vím, a nabídl mi praktickou, detailní odpověď, ovšem spíše v odstínech šedi než obvyklou černobílou, na jaké jsem byl zvyklý.

Když náš hovor skončil, připadal jsem si naráz chytřejší i hloupější. Hloupější proto, že někdo odkryl mylné předpoklady, na kterých jsem své uvažování stavěl. Chytřejší proto, že jsem se naučil uvažovat o jídle detailněji a užitečnějším způsobem.

Začali jsme si povídat pravidelně. Postupně jsem zjistil, že Kashey je v oblasti výživy něco jako zázračné dítě. Vysokou školu dokončil v sedmnácti a ve třiadvaceti měl doktorát z oboru buněčného vedení energie (zabýval se tím, jak se v živých organismech přeskupuje energie, což je základ pro vědu o lidské výživě a sportovním výkonu). IQ má kolem 160. Úroveň geniality.

Expertka Krista Scott Dixon, Ph.D., ředitelka firmy Precision Nutrition, což je největší online nutriční poradna spolupracující i s týmy jako San Antonio Spurs, Houston Rockets a Seattle Seahawks, označila Kasheye za „úžasného podivína s brilantním mozkem“. I když sama roky pracovala a školila v oblasti výživy, najala si Kasheye. „Za šest měsíců jsem zhubla pět kilo a přitom měřím jen něco přes metr padesát, byla jsem fit a měla jsem dobré stravovací návyky,“ řekla Scott Dixonová. „A od té doby jsem nepřibrala.“

Kashey byl na stáži v Translational Genomic Research Institute ve Phoenixu a pracoval tam na výzkumu. Ale nikdy necítil, že patří do laboratoře. Víc ho baví pomáhat skutečným lidem dosahovat radikálních cílů. A dělá to už od třinácti let.

Jako teenager si zabral v knihovně jeden kout a hltal tam vědecké časopisy a univerzitní skripta. Pak tyto znalosti vzal a aplikoval je na oblast výživy a výkonu člověka. To pomohlo jemu a jeho otci vyhrát v soutěžích siláků a kulturistů.

Šířily se zvěsti o mladém mudrci, co má ramena jak almara. Brzy se na něj obracela o radu celá phoenixská undergroundová komunita kulturistů.

Zkazky o něm se rozšířily až za Sonorskou poušť. Stal se známým v elitních sportovních kruzích - mezi kulturisty, siláky, ultramaratonci, triatlonisty, členy SEAL apod. „Vzal jsem celkem fit lidi a udělal jsem z nich bestie,“ řekl. Ti lidé se pohnuli ze své průměrné soutěžní úrovně a stali se z nich mutanti, kteří vyhrávali jednu soutěž za druhou.

V době, kdy si dodělával doktorát, vyřizoval telefonáty od olympijských týmů (jednomu týmu pomohl na olympiádě v roce 2016 vyhrát šestnáct medailí) a slavných atletů a vrcholových manažerů. Po letech, kdy jsem si s tím chlápkem pravidelně povídal, jsem se konečně vydal za ním, na jeho domovskou základnu v Austinu v Texasu, abych ho konečně poznal osobně a zjistil, co se ještě od něj můžu naučit. Stál jsem na prahu jeho domu, s taškou a spoustou otázek. A v tom se objevil. Výška přes metr osmdesát a sto deset kilo svalů, oholená hlava a mohutný vikingský vous. Napřáhl ke mně ruku jak lopatu. Na paži se mu rýsovaly žíly jak lana. I při videohovorech jsem z něj měl respekt. Ale na živo byl jako vymahač dluhů z Hell‘s Angels.

„Vědec ve mně vždycky říká – fajn, když tě potřebujeme dostat do bodu B, musíme nejdřív zjistit, kde je bod A,“ řekl Kashey, poté co jsme se usadili v jeho kanceláři a já jsem se ho zeptal, jak začal vyvíjet svoje metody, které do dnešního dne používá. „Nikdy jsem nevěřil, že by lidé měli začít něco dělat jinak nebo víc. Neustále se snažit přidávat další věci k tomu, co už děláte, a experimentovat s lákavými novinkami téměř nikdy nevede k cíli. Jen to přidává další vrstvu stresu a komplikací. Věřím, že by toho lidé měli dělat méně a eliminovat to, co jim v pokroku brání. Je efektivnější modifikovat chování a myšlenkové vzorce, které vás v pokroku brzdí,“ řekl Kashey. „Protože váš pokrok dosáhne jen tam, kde začíná vaše největší omezení, je to tak?“

S tímto přesvědčením Kashey přistupoval k výživě konkrétního člověka – stejně, jako k jakémukoliv jinému vědeckému experimentu. Sběrem dat. Každá osoba sledovala a zapisovala:

• Kolik čeho snědla. To znamenalo vážit všechno jídlo, aby bylo možné určit skutečné porce a tudíž kalorickou hodnotu

• Svůj typický denní režim

• Spánkový harmonogram

• Kdy jsou ve stresu a kolik mají energie

• Denní hmotnost

• Tréninky a počty kroků

„Rychle jsem „vyřešil“ stovky problémů jen tím, že jsem člověka přinutil uvědomit si, jak se chová,“ řekl. „Inspiroval mě k tomu Hawthornův efekt.“ To je behaviorální fenomén objevený v roce 1958. Popisuje, jak lidé mění svoje chování když vědí, že je někdo sleduje. „Pro akademické vědce, kteří chtějí mít možnost něčí chování úplně prozkoumat, je to nepříjemná překážka. Ale pro mě empirika je to nedílná součást procesu, kdy umožňuji lidem mít svou situaci pevně v rukou,“ řekl Kashey.

Jeho přístup rychle vyzvedl na světlo jednu z největších překážek, která lidem brání zbavit se tukových zásob – rozdíl mezi tím, kolik si člověk myslí, že sní, a kolik toho skutečně sní.

Myslíme si, že víme, jak a proč děláme to, co děláme. Hlavně to, co děláme denně, jako třeba jídlo. Co jsi jedl včera? Kolik toho přesně bylo? Jsi si jistý? Výzkum neustále ukazuje, že lidem vůbec nejde odhadnou, jak velkou porci snědli – obzvláště lidem, kteří bojují s nadváhou. Vědci z Mayo Clinic nedávno potvrdili, že naše představa o tom, kolik toho sníme „má jen málo společného“ s tím, kolik toho skutečně sníme. Ovšem lidé s nadváhou se průměrně pletou o 300 procent více než lidé štíhlí. Jedna z analýz ukázala, že lidé, kteří mají zdravou hmotnost, svůj denní kalorický příjem podceňují v průměru o 281 kalorií, zatímco obézní lidé jej podceňují o 717 kalorií, což je ekvivalent jednoho velkého menu v Taco Bell.

Studie z roku 1992 se zabývala lidmi s nadváhou , kterým se nedařilo zhubnout, i když tvrdili, že jedí „jen 1000 kalorií denně“. Přesným měřením vědci zjistili, že ti lidé ve skutečnosti konzumovali dvojnásobek toho, co tvrdili. To je jako byste řekli: „Jejda, ještě jsem snědl půl pizzy a zapomněl jsem na to.“

Musel jsem se Kasheyho zeptat: „Nemají lidé pocit, že je divné si jídlo vážit a zapisovat?“

Pokrčil rameny. „Jsem rozený vědec. Začal jsem shromažďovat přesná data, protože jsem zvyklý provádět experimenty, což je něco, co děláš, aby ses něco dozvěděl. Nikdy mě nenapadlo, že by to někomu mohlo připadat divné,“ řekl. „Ale vezmi to takhle … každý si svoje jídlo nějak odměřuje. Jak jinak bys určil, jak je velká jedna porce? Dělají to

ale podvědomě a nepřesně. Jo, mnoho lidí to vážení otravuje. A taky je spousta lidí nemocných, tlustých, pomalých a nevědomých právě proto, že jídlo neváží.“

V roce 2017 jsem si uvědomil svou vlastní nevědomost, kdy jsem svůj jídelníček předal do rukou Kasheymu. Vážil jsem čtyřiaosmdesát kilo, a to posledních deset let, navzdory tomu, že jsem zkusil všechno možné, abych trochu shodil. Byl jsem v dobré kondici – na několika větších půlmaratonech jsem se umístil mezi dvěma procenty nejlepších a měl jsem i celkem sílu. Ale nebyl jsem tak štíhlý, jak jsem být chtěl. (A kdo také je?) Navíc byl můj BMI na horní hranici zdravého pásma a po delším běhu mě často bolely kyčle.

Tou dobou jsem jedl každý den stejný oběd: proteinový koktejl, jablko nakrájené na plátky a porci burákového másla. Bylo to levné, chutné a nedalo práci to připravit. A vždycky jsem si myslel, že jsem to skvěle vymyslel – asi tak 500 kalorií na porci a vyvážený poměr bílkovin, sacharidů a tuků. Pak jsem svoje burákové máslo poprvé zvážil.

Co jsem si myslel, že je porce burákového másla, byly ve skutečnosti porce tři, neboli 600 kalorií. Ten „lehký oběd“, který jsem jedl celé roky, byl kalorický ekvivalent Big Macu a středních hranolek.

„Když zjistíš, jak velká je ve skutečnosti jedna porce burákového másla,“ řekl Kashey, „je to taková malá osobní tragédie.“

Naše nevědomost společně se snadným přístupem k neomezenému množství vysoce průmyslově zpracovaného jídla vykonají své. Tým vědců z NIH zjistil, že přebytek 100 kalorií denně – tím, že sníte více a/nebo spálíte méně – za tři roky zvýší hmotnost průměrného člověka o 5 kilogramů. Ten samý tým nedávno zjistil, že míra obezity prudce vzrostla v roce 1978, kdy Američané přidali průměrně ke své denní bilanci 218 kalorií (většinou proto, že jsme si dávali víc chuťovek a méně se hýbali). Stačilo tak málo – ekvivalent 13 tortillových lupínků – aby nastal úplný boom obezity.

Pochopit, jak vypadá skutečná porce jídla – ne ta, kterou se přecpete k prasknutí – bylo pro Kasheyho klienty naprosto klíčo-

vým prvním krokem. Pak bylo potřeba podívat se hlouběji pod povrch a prozkoumat i další data, která klienti sledovali: faktory životního stylu, jako je spánek, stres a míra pohybu.

Kashey věděl, že i když váhový přírůstek nebo úbytek závisí především na tom, kolik toho člověk sní, tak to, kolik jídla člověk sní, se odvíjí od toho, co všechno se mu v životě děje. Zamyslete se třeba nad tímto: Lidé jedí o 550 kalorií více – celé jedno denní jídlo – po nocích, kdy spí jen pět hodin místo osmi. Ty vyplývá z výsledků výzkumů vědců z Mayo Clinic.

Další experiment dokázal, že 40 procent lidí sní výrazně více jídla, když jsou ve stresu. A není to o tom, že by si ujížděli na koktejlech ze zeleného ječmene. Vystresovaný člověk si s větší pravděpodobností dá M&Mky než hrozny. Vděčí za to dalšímu mechanismu, který nám v minulosti zachraňoval život.

Kashey mi vysvětlil, že lidé mají v zásadě dva důvody, proč jí. Abychom to zjednodušili, budeme jim říkat opravdový hlad a hlad po odměně. Ten první se spustí, když si tělo žádá energii, aby mohlo fungovat. Je to fyziologická potřeba. Je to jako když máte prázdnou nádrž s palivem.

Ten druhý hlad má spouštěč v psychologickém stimulu nebo ve stimulu z okolí. Hlad po odměně se spouští ve chvíli, kdy tělo pociťuje skutečný hlad a potřebuje palivo. Kdyby tomu tak nebylo, nejedli bychom. (Je to jako se sexem. Kdyby sex nebyl příjemný, nic by nás nenutilo se rozmnožovat.) Hlad po odměně se ale často objevuje i sám o sobě, bez skutečného hladu. Protože je tolik a tolik hodin, protože jídlo ulevuje od stresu, protože slavíme, protože máme jídlo na dosah, tak proč ho nesníst? Vyplňuje psychologickou potřebu.

Skutečný hlad je upřímný dialog mezi mozkem a žaludkem. Žaludeční stěna obsahuje mechanoreceptory, které komunikují s mozkem a signalizují plný žaludek. Když mechanoreceptory zjistí, že jídlo v žaludku dochází, vyprodukuje žaludek hormon ghrelin, který vyvolává pocit hladu. Mezitím klesne hladina hormonu jménem leptin, který má opačnou úlohu a signalizuje pocit plnosti. Naše mysl a tělo nás pak bombardují nepříjemnými pocity – v žaludku máme prázdno, často

jsme podráždění, nesoustředění a naštvaní z hladu. Naše tělo uvolňuje stresové hormony kortizol a adrenalin, které spouští reakci „bojuj nebo uteč“ a nutí náš mozek soustředit se na to, aby našel nějakou potravu.

Když se najíme, mozek uvolní dopamin a odmění nás za toto chování. To v mozku vytváří okruh, který spojuje jídlo s dopaminem. Často se stává, že celý ten složitý dialog není tak upřímný. Ghrelin, hormon hladu, mívá ve zvyku se objevit, i když máme žaludek plný. Obzvlášť když je na blízku chutné, kalorické jídlo. To je hlad po odměně při současné absenci skutečného hladu – touha jíst ve chvíli, kdy ve skutečnosti další potravu nepotřebujeme. Tento hlad může za to, že i když sníme velkou večeři a cítíme se plní, najednou najdeme ještě v žaludku místo na dezert, když ho uvidíme.

Hlad po odměně byl nedílnou součástí lidské evoluce. Nutil nás jíst víc, než kolik by stačilo na pocit sytosti. Naše těla tenkrát mohla ty kalorie přijaté navíc uložit v podobě tuku. To znamenalo, že když jsme se později museli nějakou dobu obejít bez jídla, díky tomu, že jsme si předtím často vytvářeli zásoby, měli jsme nyní vlastní spižírnu, do které mohlo tělo sáhnout, energii spálit a udržet nás naživu. V tomto smyslu jsme byli my sami svou vlastní spíží a naplnit jsme ji mohli jen tak, že když jsme měli možnost, snědli jsme toho více, než kolik jsme daný den potřebovali.9 Toto chování můžeme sledovat u většiny savců. „Když dostane grizzly příležitost, nají se tak, že se nemůže ani pohnout,“ řekl mi Donnie. Asi jako lidé u švédského stolu.

Náš mozek se vyvinul tak, aby produkoval více dopaminu, když jíme vysoce kalorickou potravu (porovnejte si ten pocit potěšení, když se zakousnete do koláče z pekanových ořechů v porovnání s kouskem syrové brokolice). Proto lidi neodolatelně přitahují potraviny sladké, tučné a/nebo slané. Tyto vlastnosti potravin signalizují, že nám budou dobře plnit naši příruční spíž.

9 / Proto tak často selhává populární „intuitivní stravování“. Máme geneticky vložený program jíst tak, abychom přibírali na váze. „Lidé jsou naprogramování chystat se na budoucnost. Více zdroje je vždy lepší, než méně zdroje,“ řekl Kashey. „Překonat to znamená myslet a jednat vědomě, zcela v rozporu s tím, co nám říká intuice.“ Proto Kashey chce po klientech, aby svou spotřebu jídla dokumentovali pomocí přesných čísel, a ne pocitů.

Většinu naší lidské historie nám hlad po odměně bez přítomnosti skutečného hladu velmi dobře sloužil. Udržoval nás naživu. Dávní lidé neměli žádné prostředky, jak jídlo uchovávat. Pardon, ale žádné ledničky, mrazáky a přenosné chladící boxy. Naši předci také zřídka věděli, kdy a kde se znovu nají. A jídlo, které jsme jedli nejčastěji, nebylo zrovna to, které byste si vybrali pro dobrý pocit – kalorické bomby, které odstartují dávku dopaminu a chutnají lépe než cokoliv, co byste v přírodě mohli najít.10

Ale my se nyní přímo topíme v kalorických, chutných jídlech, která naši předci neznali. Jako ta vědecky vyvinutá, předpřipravená jídla plná různých ingrediencí poskládaných tak, aby, na základě laboratorních testů a zpětné vazby od konzumentů, dala dohromady potravinu, která je delikatesní a nemůžeme se jí nabažit. To jsou jídla, která kombinují sacharidy a tuk, jako zmrzlina, pečivo, cheeseburgery, brambůrky, pizza atd. Prodej „fast foodu“ a balených hotovek vzrostl za posledních pět let v Americe o 25 a 10 procent.

Kombinace tuku a sacharidu v přírodě neexistuje, ale podle vědců z Yale je to právě tato kombinace, po které lidé prahnou. Vědci z NIH vysvětlují náš nový problém s hladem po odměně takto: „Z hlediska evoluce se nám tato vlastnost jídla – to, že je chutné a nutí nás jíst ho více a více – hodila, protože jsme naráželi na oblasti, kde jídlo bylo vzácné a nedalo se spolehnout na to, že narazíme na jeho zdroj. Když jsme tedy na potravu narazili, snědli jsme ji v takovém množství, abychom si uložili tukové zásoby pro použití v budoucnu. Ve společnosti, ve které teď žijeme a kde je jídla všude hodně, nás tato adaptace našeho mozku začíná ohrožovat.“

Nárůst příjemného hormonu dopaminu také vysvětluje, proč jíme, abychom si ulevili od stresu, smutku a nudy. „Utěšit se jídlem“ a „jedení ze stresu“ se stalo běžnou součástí amerického slovníku a podle studií je nyní jen asi 20 procent konzumace poháněno

10 / Na druhou stranu, možná všechno jídlo fungovalo jako zdroj dopaminu v tom smyslu, že je mnohem příjemnější něco sníst, než umřít hlady.

skutečným hladem. Během studie se vědci setkali s tak obrovskou mírou konzumace potravin, že je to přivedlo k otázce, jestli lidé vůbec ještě vědí, co je to skutečný hlad.

Vzpomeňte na karantény během Covidu-19. Mnozí lidé během měsíců, kdy byli zavřeni doma, výrazně přibrali na váze. Nejen proto, že se méně hýbali, ale proto, že hledali útěchu a úlevu od stresu – a jídlo jim nabízelo levné a snadné řešení, jak se se stresem vyrovnat.

Za „karanténových šest kilo“ a další naše přírůstky na váze může fenomén objevený vědci z Pensylvánské univerzity. Ti zjistili, že pokud lidé jedí z jiného důvodu, než je skutečný hlad, je mnohem pravděpodobnější, že se přejí až do stádia spokojené malátnosti.

To klišé o lidech, kteří se po rozchodu projí celým velkým balením zmrzliny, se zakládají na pravdě. Ale ten samý jev se uplatňuje každý den v menších dávkách. Několik bonbónů z dózy v kanceláři, když se blíží termín dokončení projektu. K večeři si přidáme druhou porci (i když se jedná o jídlo, o kterém si myslíme, že je zdravé, protože to tvrdí nejnovější moderní stravovací trend) po dlouhém dni v práci. Přejídání se a neumírněné pití alkoholu, když slavíme vítězství.

„Proto se mnohem raději ptám „Proč jíte?“ než abych říkal „K snídani jezte toto,““ řekl Kashey.

„Všechny nás učili, abychom jedli, když máme hlad,“ řekla Ashley Bunge, úspěšná devětačtyřicetiletá Kasheyho klientka. Přišla k němu, když byla morbidně obézní, diabetička a neušla víc než půl bloku. Vyzkoušela do té doby každou existující dietu. Další možnost už bylo jen chirurgické zmenšení žaludku. „Pořád jsem něco uzobávala, protože jsem měla pocit, že neustále umírám hlady. Kashey mě naučil, že hladu se nedá tak úplně věřit. Zjistila jsem, že jsem často měla jen psychologickou potřebu se najíst. Naučil mě, že cítit hlad je v pořádku.

A já na to „COŽE???“ Řekl mi, ať se to nepohodlí naučím mít ráda.

A teď? Někdy mám hlad. Tak to prostě je. Ale nic mi nehrozí, mám co jíst a ve správný čas se najím.“

Zhubla skoro sedmdesát kilo a pokračuje dál. „Plavu, zvedám činky, chodím na výšlapy do přírody, nachodím spousty kilometrů naráz a nemusím už brát léky,“ řekla Bungeová.