Sport nízké, střední a vyšší intenzity má u všech typů diabetu jednoznačně příznivý účinek. Fyzická aktivita zvyšuje inzulinovou senzitivitu u diabetiků 1. i 2. typu, má stěžejní úlohu v prevenci kardiovaskulární morbidity i mortality ovlivněním rizikových faktorů aterosklerózy, přispívá k redukci hmotnosti, především viscerální tukové hmoty, a pomáhá budovat aktivní svalovou hmotu. Zlepšuje kvalitu života osob s diabetem, zvyšuje trénovanost, a tím napomáhá kontrolovat glykemii při zátěži v běžném životě. Sport rovněž působí příznivě na psychiku, zvyšuje odolnost vůči stresu, lze jej považovat za fyziologické antidepresivum. Pravidelná fyzická aktivita u rizikové skupiny jedinců (porušená tolerance glukózy, pozitivní rodinná anamnéza diabetu) je významným preventivním faktorem vzniku diabetu 2. typu. Již v r. 1997 formuloval Koivisto výhody sportovní činnosti u osob s diabetem (tab. 2.1) [1].
U osob s diabetem 1. typu je fyzická aktivita často běžnou součástí života. Většina nově diagnostikovaných pacientů s diabetem 1. typu, kteří před záchytem diabetu sportovali, si přeje pokračovat v aktivním a někdy i vrcholovém sportu. Řada publikací uvádí, že dobře kontrolovaný sportovec s diabetem 1. typu je schopen stejného výkonu jako nediabetik. Někteří autoři ovšem naopak uvádějí, že výkon sportovců s diabetem 1. typu je nižší. Na druhé straně známe vrcholové sportovce s diabetem 1. typu, kteří zvítězili ve své disciplíně v nejvyšších světových soutěžích.
Většina lékařů, včetně mnoha diabetologů, není schopna intenzivně sportujícím pacientům dostatečně poradit v otázce kontroly diabetu nebo jak dosáhnout maximální výkonnosti. První publikaci v ČR na téma sportování při diabetu vytvořil prof. Rybka [2]. Ně
tabulka 2.1 Účinek fyzické aktivity u diabetiků
• Snižuje inzulinovou rezistenci
• Zvyšuje HDL cholesterol a snižuje hladinu LDL cholesterolu a triacylglycerolů
• Zvyšuje aktivitu fibrinolytických dějů, zlepšuje elasticitu trombocytů, snižuje trombogenní dispozici
• Zlepšuje psychický stav, zlepšuje kvalitu života
• Ovlivňuje složení těla, zvyšuje svalovou a snižuje tukovou hmotu
• Snižuje objem viscerálního tuku
kolik recentních publikací v ČR nabízí informace o sportu u osob s diabetem [3–7]. Velkým pomocníkem jsou doporučené postupy vytvořené pro dětské pacienty[8]. Tato publikace se však nezabývá optimalizací výkonu vrcholově sportujícího diabetika. O úzce vymezená praktická doporučení pro sportující osoby s diabetem 1. typu se pokusili v r. 2006 kanadští autoři [9], ADA [10], Reusch et al. [11] a u nás v r. 2010 a 2012 Rušavý [12, 13]. V současnosti se opíráme o recentní doporučení ČDS z r. 2022, které jsou velmi zdařilé [14].
Cílem doporučení lékaře by mělo být dosažení maximální výkonnosti pacienta s diabetem při dobré kontrole glykemie bez hypoglykemie. Bohužel se nedaří dosáhnout těchto cílů, především pokud jde o kompenzaci diabetu, jak ukazuje retrospektivní studie [15].
V této studii je prezentována negativní korelace mezi maximální aerobní kapacitou a kompenzací.
Kvalitní život s diabetem 1. typu předpokládá kontinuální monitoring glykemie, a především pochopení účinku inzulinu, znalost obsahu sacharidů v dietě a rychlosti jejich vstřebávání – glykemický index potravin. Intenzifikovaná léčba inzulinem umožňuje značnou volnost ve stravovacích zvyklostech u edukovaného diabetika [16–18]. Proto je edukace osob s diabetem 1. typu zaměřena na zásady zdravé výživy, znalost obsahu sacharidů (g) v jednotlivých potravinách, výběr potravin s nízkým glykemickým indexem a vysokým obsahem vlákniny [19]. Diabetes 1. typu vznikne většinou náhle u člověka s určitým životním stylem, který si nepřeje měnit. Pochopení vzájemných vztahů mezi příjmem potravy a aplikací inzulinu
objem svaloviny
Fyzická aktivita
svalová tkáň
krevní průtok
pool pro G
dodávka G
denzita kapilár
kvalita svaloviny
inzulinová senzitivita
biochemické změny v krvi
vlákna typu ii b → ii a
inzulinové receptory
hexokináza
G lut 4
utilizace glukózy
inzulinové receptory
↑ G lut 4
viscerální tuk
inzulinová senzitivita
tuková tkáň
vmk v plasmě
produkce V m K
jaterní produkce glukózy
inzulinová senzitivita
jaterní tkáň
Fyzická aktivita
obr. 2.1 Vliv sportu na svalovou, jaterní a tukovou tkáň a na produkci a utilizaci glukózy a volných
mastných kyselin; G – glukóza, GLUT 4 – glukózový přenašeč, VMK – volné mastné kyseliny
a provádění pravidelného sledování glykemie pomocí CGM klade značné nároky na psychiku a inteligenci pacienta. Sport představuje další proměnnou, kterou je třeba do vztahu glykemie, příjmu potravy a aplikace inzulinu zařadit. Navíc různé druhy sportu vyvolají různé metabolické konsekvence, na které je třeba reagovat. Na druhé straně pravidelný sport mírné až střední intenzity zasahuje pozitivním způsobem do řady metabolických pochodů každého jedince (obr. 1.1).
Snižuje objem viscerálního tuku, zvyšuje objem svaloviny a působí preventivně na vznik řady civilizačních chorob.
sH rn U tí pro praxi
» Pravidelná fyzická aktivita je jednoznačně přínosná. Hlavní přínos pravidelné aktivity je v prevenci vzniku kardio vaskulárních chorob, zvyšuje nebo udržuje objem metabolicky kvalitní svaloviny a snižuje objem viscerálního, po stránce aterosklerózy velmi rizikového tuku. Pravidelný sport snižuje riziko některých nádorů a zlepšuje kvalitu života.
» Sport střední a vysoké intenzity zatím u většiny osob s diabetem 1. typu nevede ke zlepšení kompenzace diabetu
» Sport a další fyzické aktivity jsou nejčastější příčinou vzniku hypogly kemie u osob s diabetem.
l iterat U ra
1. Koivisto VA. Exercise and diabetes mellitus. In: Texbook of Diabetes. Berlin: Blackwell Science; 1997. p. 6800–900.
2. Rybka J. Diabetes mellitus and exercise. Praha: Univerzita Karlova; 1987.
3. Piťhová P, Štechová K. Léčba inzulinovou pumpou pro praxi. Praha: Geum; 2009.
4. Jirkovská A, Rušavý Z, Pelikánová T. Fyzická aktivita a diabetes. In: Pelikánová T, Bartoš V. Praktická diabetologie. 6th ed. Praha: Maxdorf; 2018.
5. Prázný M. Léčba diabetes mellitus 1. typu. In: Haluzík M, et al. Praktická léčba diabetu. Praha: Mladá Fronta; 2009.
7. Rušavý Z, Lacigová S. Fyzická aktivita. In: Škrha J, et al. Diabetologie. Praha: Galén; 2009.
8. Robertson K, Adolfsson P, Riddell MC, et al. Exercise in children and adolescents with diabetes. Clinical Practice Consensus Guidelines 2006–7. Ped Diab. 2008;9:65–77.
3 Fyziologie F yzické zátěže
Jan Brož
3.1 p ohyb a sval
3.1.1 Fyziologie svalové kontrakce
Pohyb a jím zprostředkovaná fyzická práce je organismu umožněn především existencí svalstva. Volní pohyb pak existencí svalstva kosterního. Kosterní svaly jsou tvořeny svalovými vlákny, která jsou nositelem kontraktilní schopnosti. Svalové vlákno je komplexní mnohojaderná buňka, jejíž velikost se podle typu svalu může pohybovat od několika milimetrů až po desítky centimetrů.
Základem kontraktility svalového vlákna je přítomnost myofibril.
Ty jsou složeny z pravidelně se střídajících aktinových a myosinových filament, která dávají svalu charakteristický (příčně) pruhovaný vzhled (obr. 3.1).
Podstatou kontraktility svalového vlákna je posunování myosinových filament po filamentech aktinových. Spouštěcím mechanismem, který na základě nervového vzruchu kontrakci začíná, je uvolnění kalciového iontu do sarkoplasmy svalového vlákna (obr. 3.2).
Až stonásobný nárůst jeho koncentrace umožní spojení myosinu a aktinu a mechanický posun myosinu hlouběji do aktinové struktury. Spojením jedné molekuly aktinu a myosinu je generována síla několika pikonewtonů a posun o velikosti cca 5 nm. Celkové množství takových spojení pak generuje konkrétní sílu a délku svalového stahu.
3.1.2 typy svalových vláken
Většina svalů savců je tvořena svaly pomalého a rychlého typu.
• Pomalý typ I (červená vlákna): tato vlákna jsou závislá na oxidačním mechanismu a jen pomalu se unaví. Udržují malé napětí, ale po velmi dlouhou dobu. Jsou podstatou např. dlouhého zádového svalstva.
myofibrily sarkoplasmatické retikulum
terminální cisterny sarkolema
šíření aP
terminální cisterny
obr. 3.1 Uspořádání myofibril
• Rychlý typ II (bílá vlákna): stah generují rychle s velkou silou, ale stah trvá krátce.
~ podtyp IIA: typ vláken s relativně dobrou aerobní kapacitou vzdorující únavě po několik minut
~ podtyp IIB: vlákna využívající anaerobní mechanismus. Mají malou účinnost a dlouho regenerují. Jsou však schopna pracovat v anaerobním režimu
Většina svalů je avatvořena směsí všech tří typů vláken namíchaných v různém poměru podle funkce, kterou v těle vykonávají [1].
sarkomera
myofibrily aktinová filamenta myosinová filamenta
sarkomera
Z-linie
m-linie
H-zóna a-proužek
i-proužek
obr. 3.2 Schematické znázornění uspořádání sarkomery; A‑proužek (anizotropní) – úsek sarkomery obsahující myosinová filamenta (včetně úseku překrývání s aktinem); I‑proužek (izo‑ tropní) – úsek sarkomery, kde se aktinová filamenta nepřekrývají s myosinovými; Z‑linie (též Z‑disk, z něm. Zwischenscheibe), ohraničení sarkomery, v němž jsou ukotvena aktinová filamenta; H‑zóna (z něm. heller světlejší) – část A‑proužku, v němž se myosinová filamenta nepřekrývají s aktinovými; M‑linie – střed sarkomery, v němž jsou ukotvena myosinová filamenta
3.1.3 chemická a energetická podstata svalové kontrakce
Jak jsme již zmínili, jsou z chemického hlediska zásadním prvkem, který spouští svalovou kontrakci, ionty kalcia. Po výrazném nárůstu jejich koncentrace v sarkoplasmě dojde na základě nervového vzruchu ke spojení molekuly aktinu a myosinu a kontrakci. V případě přetrvávající vysoké koncentrace kalciových iontů pak dochází k periodickému spojení a rozpojení molekuly aktinu a myosinu, a tím k pokračování svalového stahu. Rozpojení aktinomyosinového komplexu je podmíněno hydrolýzou ATP (adenosintrifosfátu)
navázaného na myosin. Myosinová molekula se pak prostorově konfiguruje tak, aby se mohla opět připojit na molekulu aktinu a vykonat další stah.
V navázání molekuly ATP na myosin a její hydrolýze tak můžeme vysledovat finální krok, ve kterém organismus přeměňuje chemickou energii na energii mechanickou. Svalový stah je pak ukončen snížením koncentrace iontů Ca v sarkoplasmě. Kromě iontů Ca a Mg (nutných pro hydrolýzu ATP) je pro činnost svalu nezbytná též přítomnost ATP jako jediného přímého či bezprostředního zdroje energie [2].
3.2 eN ergetické přesu N y orga N ismu
3.2.1 zdroje energie
Bezprostředním a nezastupitelným zdrojem energie pro sval je molekula ATP. Ta je v procesu svalového stahu hydrolyzována a vzniká ADP (adenosindifosfát). Koncentrace ATP v sarkoplasmě se pohybuje okolo 4 mmol/l a jeho zásoba vystačí na 1–2 sekundy kontrakce.
Aby bylo možno udržet kontrakci po delší dobu či ji relativně rychle opakovat, je nutné, aby se zásoba ATP dostatečně rychle doplňovala. K tomu dochází refosforylací ADP zpět na ATP. Refosforylace ADP je možná z několika zdrojů (obr. 3.3):
1. zpracováním kreatinfosfátu
2. zpracováním glukózy
3. zpracováním volných mastných kyselin
Zpracování kreatin F os F át U
Kreatinfosfát (N methyl N fosfonokarbamidoylglycin) je fosforylovanou formou kreatinu. Může v anaerobních podmínkách poskytnout fosfát pro doplnění ATP a sám se v klidové fázi refosforylovat. Obě tyto reakce jsou katalyzovány několika typy kreatinkináz (jejich zvýšená hladina v plasmě signalizuje svalové poškození).
Množství kreatinfosfátu v organismu však poskytne energii pouze na cca 5–10 sekund svalové práce [3].
glykogen
glukóza
kreatinfosfát at P
volné mastné kyseliny
tuk
obr. 3.3 Zdroje energie
Zpracování gl U kó Z y a . anaerobní režim
Glykolýza je zdrojem doplňování ATP i kreatinfosfátu. Výsledkem tohoto procesu je však vznik pyruvátu a laktátu, který postupně acidifikuje svalové prostředí, a snižuje tak rychlost chemických procesů (zejména účinnost ATPáz, které nemohou pracovat při pH < 7). Sval tímto způsobem získává energii po dobu cca 60 s. Efektivita tohoto způsobu zpracování glukózy je navíc velmi nízká, v jeho průběhu se z jedné molekuly glukózy získají 2 molekuly laktátu a 2 molekuly ATP. Výhodou tohoto procesu je na druhé straně velká rychlost získávání ATP, která je větší než v procesu oxidativní fosforylace. Samozřejmě jen s výše uvedenými limitacemi.
4
pato F yziologie těles N é zátěže
u D iabetu 1. typu
Zdeněk Rušavý
4.1 u tilizace e N ergetických substrátů při sportu
Při sportu dochází k řadě regulačních pochodů (neurální, kardiovaskulární a hormonální), které mají za cíl zvýšit přívod kyslíku a energetických substrátů (glukózy, volných mastných kyselin) do pracujících svalů. Kosterní sval využívá především volné mastné kyseliny z triacylglycerolů a glukózu. Při velmi dlouho trvající aktivitě dokáže v omezené míře spalovat i aminokyseliny, ale pouze do 10 % energetického výdeje. Pracující sval naproti tomu neumí zvýšit utilizaci ketolátek, a to ani při jejich vysoké nabídce. V klidu jsou hlavním zdrojem energie pro svaly volné mastné kyseliny. V průběhu prvních 20 minut aerobní mírné fyzické aktivity je hlavním zdrojem energie svalový glykogen, později se ke glukóze produkované jaterní glykogenolýzou přidává glukóza vznikající glukoneogenezí a rovněž event. glukóza přijatá per os. Pokud je zátěž krátkodobá a velmi intenzivní, je maximálně využívána glukóza (glykogen svalový, jaterní a glukoneogeneze), která slouží jako zdroj energie i při hypoxii (anaerobní glykolýza), vzniká laktát, který je později metabolizován.
4.2 h ormo N ál N í regulace metabolismu glukózy při sportu
U zdravých jedinců dochází působením katecholaminů k poklesu plasmatické hladiny inzulinu pod bazální hodnoty a vzestupu kontraregulačních hormonů glukagonu a adrenalinu. Na obrázku 4.1 jsou znázorněny přesuny substrátů mezi pracujícím svalem a játry a jejich hormonální regulace. U osob s diabetem 1. typu dochází často k nárůs
játra plasma sval
glykogenolýza
glukoneogeneze
adrenalin / glukagon glukóza inzulin
glycerol
inzulin
alanin
laktát pyruvát
adrenalin
tuková tkáň
V m K inzulin
obr. 4.1 Hormonální řízení produkce a utilizace glukózy; VMK – volné mastné kyseliny
tu inzulinemie při nepřiměřené exogenní dávce inzulinu nebo při výrazném urychlení jeho vstřebávání z podkoží. Při zvýšené inzulinemii je blokována jaterní produkce glukózy a urychlena utilizace glukózy ve svalech. Tento stav vede k hypoglykemii a k snížení výkonnosti.
4.3 Druh sportov N í či NN osti
Trénovanost sportovce i stabilita glykemie závisí na druhu sportu (maraton vs. zápas). Doba a intenzita tréninku a frekvence jeho opakování rovněž významně ovlivňují trénovanost, glykemii a maximální výkon. Druh sportu má velký vliv na metabolickou odpověď organismu. Je dobře objasněn zcela rozdílný vliv mírné až střední déle trvající aerobní sportovní zátěže (obr. 4.2) i vliv krátkodobé intenzivní zátěže (obr. 4.3) na glykemii. Z grafu je patrné, že u silového sportu
kontraregulační hormonální odpověď
jídlo šedesátiminutový běh
glykemie utilizace glukózy produkce glukózy odpočinek
obr. 4.2
Produkce a utilizace glukózy a trend glykemie při aerobním sportu střední intenzity u sportovce s diabetem 1. typu
glykemie
produkce glukózy
utilizace glukózy
kontraregulační hormonální odpověď
jídlo třicetiminutové cvičení odpočinek
obr. 4.3
Produkce a utilizace glukózy a trend glykemie při krátce trvajícím anaerobním sportu u sportovce s diabetem 1. typu
intervalové maximální intenzity je utilizace glukózy nižší díky produkci adrenalinu, což vede dokonce k vzestupu glykemie. Glykemie klesá ihned po ukončení zátěže, protože se okamžitě začne vytvářet glykogen a ukládat do svalů a jater a zvyšuje se citlivost k inzulinu.
a erobní sporty
Aerobní déle trvající sport využívá energetických zdrojů (převážně volných mastných kyselin, glukózy a kyslíku), které jsou zpracovávány v Krebsově cyklu na ATP za vzniku vody a CO2. Tento typ aktivity zlepšuje zdatnost kardiovaskulárního aparátu, ale nevede k významnému nárůstu objemu svalové hmoty. Je všeobecně doporučován k prevenci vzniku aterosklerózy i u osob po infarktu myokardu. Vzniklá svalová hmota je nesmírně aktivní, má vysoký podíl svalových buněk, zvyšuje se v ní podíl vláken IIa, dochází k poklesu inzulinové rezistence v důsledku metabolických změn. Jako příklad aerobní aktivity může sloužit běhání pro zdraví ( jogging), jízda na kole, plavání na dlouhé tratě, ale i rychlá chůze.
a naerobní ( intervalové maximálně intenzivní, posilovací) sporty
Intervalový trénink vysoké intenzity (HIIT – highintensity interval training, též HIIE – highintensity intermittent exercise), je forma intervalového tréninku, v němž se střídají periody vysoce intenzivní anaerobní fyzické aktivity s periodami odpočinku, a to obvykle až do vyčerpání. Z hlediska diabetu je významné, že tento typ tréninku zlepšuje metabolismus glukózy.
Tento typ fyzické aktivity využívá jako hlavní zdroj energie svalový a jaterní glykogen, který je zpracováván anaerobně za vzniku laktátu a s ním spojené metabolické acidózy. Je využíván u silových sportů s krátkým trváním. Cílem anaerobních sportů je budování svalové hmoty, zvýšení objemu svalové síly. Trénink vede rovněž ke zvýšení inzulinové senzitivity, ale podstatně méně ovlivňuje metabolismus glukózy. Dokonce může vést u osob s diabetem 1. typu k hyperglykemii s nutností podání přídatné dávky inzulinu. Energetická potřeba organismu stoupá v důsledku zvětšení svalové masy. Kondiční kulturistika je vhodná i u starších diabetiků, protože napomáhá udržení aktivní svalové hmoty.
Ihned po ukončení tohoto typu sportu dochází k doplňování zásob svalového i jaterního glykogenu, který byl spotřebován. Zvýšené
ukládání glukózy do zásob trvá několik hodin a v této době jsou sportovci ohroženi hypoglykemií.
4.3.1 Fyziologická odpověď na různé druhy zátěže u zdravých osob
Při aerobní fyzické zátěži využívají svaly glukózu ze svalového glykogenu jako primární zdroj energie a systémově glukózu z jaterního glykogenu pomocí glykogenolýzy. U zdravých osob dochází k mírně zvýšené produkci adrenalinu, který inhibuje sekreci inzulinu. Hladina inzulinu je nižší než nalačno. V játrech stoupá poměr glukagon/inzulin. Glukóza vstupuje do svalových buněk i při nízké hladině inzulinu, protože dochází k regulačnímu vzestupu (upregulaci) GLUT 4 transportérů na povrch svalových buněk, zvyšuje se inzulinová senzitivita. Vzestup plasmatické hladiny katecholaminů vede k časnému vzestupu lipolýzy a volné mastné kyseliny se stávají hlavním energetickým substrátem [1].
Anaerobní sporty, u nichž dochází ke krátkodobému výkonu vysoké intenzity, vedou při hypoxii k nárůstu laktátu, který zhoršuje utilizaci glukózy ve svalech. Výrazně stoupá sekrece katecholaminů, které 7–9× zvyšují produkci glukózy glykogenolýzou a především glukoneogenezí, což vede k vzestupu glykemie [2, 3]. Hladina inzulinu zůstává stejná nebo jen lehce stoupá ve srovnání s inzulinemií před zátěží, ale je přítomna inzulinová rezistence. Jakmile je zátěž ukončena, klesne hladina katecholaminů a stoupá inzulinemie. Zvýšená glykemie spolu s hyperinzulinemií představuje ideální prostředí pro
tabulka 4.1 Fyziologické změny vybraných parametrů při aerobní a anaerobní fyzické aktivitě (FA)
Vybrané parametry
aerobní fa anaerobní fa inzulinemie v průběhu FA pokles beze změny nebo vzestup inzulinemie po ukončení FA pozvolný nárůst rychlý nárůst katecholaminy 2–3× vyšší 14–18× vyšší glukagon mírně stoupá mírně stoupá jaterní glukagon/inzulin nárůst beze změny nebo mírný vzestup
glykemie beze změny beze změny nebo mírný vzestup
regeneraci organismu, obnovu zásob svalového glykogenu [4]. Obnova svalového glykogenu je pozvolný proces, který může vést k poklesu glykemie. Pokles je nejvíce vyjádřen za 30–60 minut po ukončení anaerobní zátěže a přetrvává 4–6 hodin [5]. Odlišnosti ve vybraných metabolických parametrech jsou uvedeny v tabulce 4.1.
4.3.2 patofyziologie účinku různých druhů zátěže u osob s diabetem 1. typu
U aerobního sportu neumožňuje exogenně aplikovaný inzulin pokles inzulinemie a často hladina inzulinu stoupá při zvýšené rychlosti vstřebávání inzulinu z podkožního depa. Není zvýšená produkce glukagonu ani nestoupá glukoneogeneze ve srovnání se zdravými sportovci, ale dochází k vzestupu inzulinové senzitivity stejným mechanismem jako u zdravých jedinců. Z toho vyplývá značné riziko vzniku hypoglykemie u osob s inzulinem léčeným diabetem.
Při anaerobní krátkodobé zátěži u sportovce s diabetem 1. typu stoupá glykemie, podobně jako u zdravých jedinců. Snadno může dojít k výrazné hyperglykemii, protože chybí fyziologický vzestup inzulinové sekrece v průběhu sportovní činnosti. V důsledku nízké inzulinemie se zpomalí rychlost regenerace svalového glykogenu při krátkodobém odpočinku, a tím se sníží výkonnost sportovce při následující fyzické zátěži (sprinty, hokej, fotbal).
Intermitentní anaerobní zátěž vysoké intenzity vede spíše ke stabilizaci glykemie než k hypoglykemii. Prvá práce na toto téma pochází z Austrálie. Autoři sledovali 8 diabetiků 1. typu bez komplikací. Dobrovolníci prováděli 2 h po obvyklé snídani a bolusu inzulinu 11 sprintů v trvání 4 sekund, které následovala 2 minuty trvající jízda na bicyklovém ergometru. Tato 20 minut trvající zátěž v období zvýšené inzulinemie byla srovnána s 20minutovým pobytem na bicyklovém ergometru bez předchozí fyzické aktivity. Kontinuální monitorací glykemie bylo zjištěno, že po mírném poklesu v průběhu zátěže dochází k stabilizaci glykemie po ukončení zátěže, pokud jí předcházely sprinty. Tento druh sportovní aktivity nevedl k vzniku pozdní hypoglykemie po zátěži [6]. Stejná skupina autorů publikovala práci, v níž diabetici po obvyklé snídani a inzulinovém bolusu podstoupili 20 minut trvající mírnou zátěž (40 % VO2max) na bicyklovém ergometru a ihned po ní absolvovali 10 s trvající sprint maximální
rychlostí. Glykemie při zátěži klesala, ale po 10 s sprintu se pokles zastavil a po celých 120 minut sledování po ukončení zátěže byla glykemie vyrovnaná, na rozdíl od situace, kde sprint nebyl aplikován. Autoři uzavírají, že u zdravých diabetiků 1. typu je možné zastavit pokles glykemie po mírné, krátkodobé aerobní sportovní aktivitě pomocí sprintů. Z jakých příčin k tomu dochází autoři nevysvětlují, ale po sprintu pozorovali vzestup hladiny katecholaminů, růstového hormonu a kortisolu [7]. Jiná práce se zabývala vlivem opakované intermitentní maximální zátěže na metabolické parametry diabetika. Autoři vysvětlují stabilizaci glykemie po maximální anaerobní zátěži produkcí laktátu, který vede ke vzniku inzulinové rezistence [8].
Různé druhy sportu vedou u každého individua k jiné metabolické odpovědi a tato odpověď je nejsilnější, když je sport dělán poprvé. Na této odpovědi se podílí řada faktorů včetně individuální sportovní tolerance [2].
4.4 iN te N zita zátěže
Intenzita sportovní činnosti závisí na cílech diabetika. Pro snížení hmotnosti je vhodná dlouho trvající aerobní aktivita nízké intenzity. Z hlediska aktivního sportu se spíše hodí krátkodobá aktivita vysoké intenzity (anaerobní), která umožňuje rychlé budování svaloviny a zvýšení svalové síly. Při stanovení intenzity tréninku je třeba dále uvážit počáteční trénovanost, věk a event. pozdní komplikace diabetu. Doporučuje se využívat 60 % maximální pulzové frekvence, jejíž monitorování se provádí pomocí přenosných přístrojů – sporttesterů (chytrých hodinek). Všeobecně známý výpočet maximální pulzové frekvence (220 – věk) dává přibližný odhad maximální aerobní kapacity (VO2max). Výpočet selhává u některých diabetiků s viscerální neuropatií a u pacientů léčených betablokátory a dalšími bradykardizujícími léky. Různá intenzita sportovní činnosti při stejném sportu bez úpravy inzulinové substituce a příjmu potravy je nejčastější příčinou hypoglykemie [2].
4.5 Doba trvá N í zátěže
Podle doporučení WHO, ADA a EASD je to 150 a více minut aerobní aktivity střední až vysoké intenzity/týden plus 2–3 jednotky
r e J střík
A
acetoacetát 143
Actrapid 173
adaptace organismu na fyzickou
zátěž 39
Addisonova choroba 16 adrenalin 38, 45 aerobik 206 aerobní sporty 47 aktinomyosinový komplex 31 aktinová filamenta 29, 31 alanin 45 alarmy viz výstrahy a alarmy u CGM
alergické reakce při lepení senzoru 75 amenorea 17 aminokyseliny – jako energetický substrát 44 – jako glukogenní prekurzory 37, 142
cestování s diabetem 163, 171 – časová pásma 168 – doporučení před odjezdem na dovolenou 166 – letadlem 167 cestovní pojištění 163 Coriho cyklus 37
D
Dana R, Dana RS 175 degludek 169 denzita kapilár 26 detektor zvýšené fyzické aktivity 93 Dexcom 175 diabetes mellitus (1. typu) – hodnocení způsobilosti pro řízení motorových vozidel 183
příčiny nižší fyzické výkonnosti 53 diabetická ketoacidóza 140 – definice a incidence 140 – klinický a laboratorní obraz 143 – patofyziologie 142 – prevence 145 – riziko u sportovců s diabetem 1. typu 146 – terapie 144 diabetická nefropatie 62 diabetická neuropatie 62 diabetická noha 63 diabetický pas 163 doba trvání zátěže 50 dynamometrie 156
E energetické přesuny při fyzické zátěži 32 energetické rezervy 42 energetické substráty 34 – úbytek způsobující únavu 42 – utilizace při sportu 44 – v nepracujícím svalu 51 – v průběhu fyzické zátěže 37 energetické zdroje, zásobní 34 ergometrie 49, 63 estradiolvalerát 17 estrogeny 38 exenatid 173
F fludrokortison 16 fotbal 49, 62, 209 FreeStyle 65, 174, 175 fyzická aktivita
sport u pacientů s diabetem – aerobní 47 – a měření glykemie glukometrem 68
– anaerobní 47, 48
– intervalové maximálně intenzivní 47
– posilovací 47
– posouzení rizika 58
– požadavek kvalifikované rady ze strany diabetologa 25
– prevence hypoglykemie 98
– přesnost měření CGM při sportu 66 – schopnost výkonu 24
– výhody a nevýhody 24
sprint 49
srdeční frekvence 58, 93 Suliqua 173
svalová atrofie 149
svalová kontrakce 29 – chemická a energetická podstata 31
svalová síla, hodnocení 156 svalová vlákna
– aerobní kapacita 30
– kontraktilita 29
– pomalý typ I (červená vlákna) 29
– rychlý typ II (bílá vlákna) 30
– sarkoplasma 29
– typy 29
svalovina, měření objemu 155 syndrom nerozpoznávání hypoglykemie 185
Ttestační proužky, teplotní rozmezí pro správnou činnost 174 testosteron 38, 159
– vliv na hladinu adrenalinu 38 test vstávání ze židle 156 trénovanost sportovce 45 triacylglyceroly, hydrolýza 36
Uúnava 41, 42 utilizace glukózy 26
viscerální tuk 26 vitamin D 159 volné mastné kyseliny 32
– metabolické zpracování 34
– vliv fyzické aktivity 26 – využití v kosterním svalu 44 výdej energie při jednotlivých sportech 41 výkonnost osob s diabetem 1. typu 53 vypařování, význam pro termoregulaci 40 výpočet bolusové dávky inzulinu 113 vzpírání 62
Xultophy 173
zásoba glukózy (glykogenu) v organismu 42 zdroje energie 32
