Úvodem
„Celui qui tombe obstiné en son courage, qui, pour quelque danger de la mort voisine, ne relâche aucun point de son assurance, qui regarde encore, en rendant l’âme, son ennemi d’une vue ferme et dédaigneuse, il est battu, non pas de nous, mais de la fortune; il est tué, non pas vaincu: les plus vaillants sont parfois les plus infortunés. Aussi y a-t-il des pertes triomphantes a l’envi des victoires…“
„Člověk, který padne neotřesen ve své zmužilosti, který nesleví ani v nejmenším ze své neohroženosti, i když mu hrozí smrtelné nebezpečí, který ještě při posledním vydechnutí vrhne na svého protivníka pohled plný
Stefan Zweig: Svědomí proti násilí neústupnosti a opovržení, takový člověk není překonán námi, nýbrž osudem; je zabit, ale nikoli přemožen: ti nejstatečnější bývají nejnešťastnější. A jsou i porážky triumfující nad vítězstvími…“
– Montaigne
„Komár v boji se slonem“, tato vlastnoruční poznámka Sebastiana Castellia v basilejském exempláři jeho polemického spisu proti Kalvínovi čtenáře zprvu zarazí a je nasnadě, že v tom spatřuje pouze jednu z oněch nadsázek, které jsou u humanistů obvyklé. Ale Castelliova slova nejsou míněna ani přehnaně, ani ironicky. Tímto příkrým srovnáním chtěl statečný muž jen objasnit příteli Amerbachovi, jak plně a jak tragicky si uvědomuje obrovitost svého protivníka, Kalvína, kterého Castellio veřejně obvinil, že z fanatické neústupnosti zavraždil člověka a tím uvnitř reformace i svobodu svědomí. Od prvního okamžiku, kdy Castellio pozvedne pero jako kopí do tohoto nebezpečného zápasu, je si dobře vědom, jak bezmocné je každé ryze duchovní zápolení proti přesile diktatury obrněné neproniknutelným pancířem, a jak beznadějné je tudíž jeho počínání. Neboť kterak by se mohl bezbranný jednotlivec pustit se sebemenší vyhlídkou na vítězství do války s Kalvínem, za nímž stojí nejen tisíce a desetitisíce stoupenců, ale navíc i celý vojenský aparát státní moci! Kalvínovi se velkolepou organizační technikou podařilo přeměnit celé město, celý stát s mnoha tisíci do té doby svobodnými občany ve strnule
poslušnou mašinerii, vymýtit jakoukoli samostatnost, zkonfiskovat jakýkoli svobodný názor, aby mohlo platit pouze a jedině jeho učení. Jeho všemohoucnosti podléhají všechny mocenské prostředky města a státu, veškeré úřady a pravomoci, magistrát i konzistoř, univerzita i soud, finance i morálka, kněží, školy, biřici, žaláře, slovo psané i mluvené, a dokonce i tajně šeptané. Jeho učení se stalo zákonem, a kdo se opováží sebemenšího nesouhlasu, toho záhy poučí vězení, vyhnanství nebo hranice, tyto argumenty, jimiž každá duchovní tyranie rázně vyvrací jakoukoli diskusi, že v Ženevě se připouští pouze jedna pravda a že jejím prorokem je Kalvín. Ale i daleko za městské zdi sahá strašlivá moc tohoto strašlivého muže; švýcarská spolková města v něm vidí nejvýznamnějšího politického spojence, světový protestantismus si zvolí tohoto „violentissimum Christianum“, „nejzavilejšího křesťana“, za svého duchovního vojevůdce, knížata a králové se ucházejí o přízeň církevního vůdce, který vedle římské církve vybudoval nejmocnější organizaci křesťanstva v Evropě. V tehdejší politice nemůže dojít k ničemu bez jeho vědomí, k máločemu proti jeho vůli: dospělo to tak daleko, že je stejně nebezpečné znepřátelit si kazatele od svatého Petra jako znepřátelit si císaře nebo papeže.
A kdo je Kalvínův odpůrce, onen Sebastian Castellio, jenž jako osamocený idealista vypovídá ve jménu lidské svobody myšlení válku této a každé duchovní tyranii? Opravdu – srovnáme-li to s fantastickou mocí Kalvínovou – je to komár vedle slona! Pokud jde o veřejný vliv, je to nula, nikdo, nicka, a nadto i pán z Nemanic, učenec chudý jako kostelní myš, který jen taktak uživí
Stefan Zweig: Svědomí proti násilí ženu a děti překlady a soukromými hodinami, vyhnanec v cizí zemi bez oprávnění k pobytu a bez občanství, dvojnásobný emigrant: jako vždycky, když se ve světě rozmůže fanatismus, stojí humánní člověk bezmocný a zcela osamocený uprostřed svářících se horlivců. Celá léta žije tento veliký a skromný humanista svůj přenuzný život ve stínu pronásledování, ve stínu chudoby, v trvalé tísni, ale též v trvalé svobodě, protože nenáleží žádné straně a nepropadá žádnému fanatismu. Teprve když se v něm po zavraždění Serveta ozve mocný hlas svědomí a on se pozvedne od svého pokojného díla, aby obžaloval Kalvína ve jménu zhanobených lidských práv, teprve tehdy vyrůstá tato osamělost v hrdinství. Neboť Castellia na rozdíl od jeho v bojích zocelenějšího protivníka Kalvína nekryje a neobklopuje brutálně zformovaná a plánovitě organizovaná družina stoupenců, nepodporuje ho žádná strana, ani katolická, ani protestantská, nedrží nad ním ochrannou ruku žádní velcí páni, císařové a králové, jako kdysi nad Lutherem a Erasmem, a dokonce i těch několik přátel, kteří se mu obdivují, odváží se mu jen potají pošeptat povzbuzující slůvko. Neboť je nebezpečné, životu nebezpečné postavit se veřejně po bok člověku, který v době, kdy jsou kacíři ve všech zemích zaslepeností doby štváni a mučeni jako dobytek, pozvedá hlas za tyto vyděděné a ujařmené a vycházeje z jednotlivého případu odpírá všem světským držitelům moci jednou provždy právo pronásledovat na tomto světě kteréhokoli člověka pro jeho světový názor! Kdo se opováží v jednom z oněch strašlivých okamžiků duševního zatmění, jaké se čas od času zmocňují celých národů, uchovat si jasný a lidský pohled a nazvat všechna ta zbožná zabíjení, i když jsou
údajně prováděna k Boží slávě, pravým jménem: nazvat je vraždou, vraždou a ničím jiným než vraždou! Muž pobouřený ve svém nejhlubším smyslu pro lidskost, jediný, kdo už dál nevydrží mlčet a vykřičí až k nebesům své zoufalství nad těmito nelidskostmi, muž bojující samojediný za všechny, a samojediný proti všem! Neboť při nehynoucí zbabělosti našeho pozemského rodu musí vždy ten, kdo se ozve proti současným držitelům moci, počítat jen s nepatrným počtem následovníků; tak ani Sebastian Castellio nemá v rozhodujícím okamžiku za sebou nikoho než vlastní stín a nevládne ničím víc než nezadatelným majetkem bojujícího umělce: neochvějným svědomím v neohrožené duši.
Ale právě to, že Sebastian Castellio si byl od počátku vědom beznadějnosti svého zápasu a že se přesto, poslušen svědomí, do něho pustil, tohle svaté přesto a všemu navzdory proslavilo navždy tohoto „neznámého vojína“ jako hrdinu ve velké válce za osvobození lidstva; už pro tu odvahu, s jakou osamocený a jediný vášnivě protestoval proti světskému teroru, měl by Castelliův boj proti Kalvínovi zůstat pro každého člověka ducha pamětihodný. Ale i svou vnitřní problematikou přerůstá tato historická diskuse daleko svou časovou podmíněnost. Neboť zde nejde o nějaký úzký teologický spor, nejde o jednoho člověka jménem Servet a ani o rozhodující krizi mezi liberálním a ortodoxním protestantismem: v tomto odhodlaném střetnutí se dostává na pořad mnohem dalekosáhlejší, nadčasová otázka, nostra res agitur, jde o naši věc; začíná se tu zápas, který bude nutno vybojovávat stále znovu pod jinými jmény a v jiných formách. Teologie zde není ničím víc než
Stefan Zweig: Svědomí proti násilí náhodnou dobovou škraboškou a také Castellio a Kalvín se nám jeví jen jako nejvyhraněnější představitelé neviditelného, ale nepřekonatelného rozporu. Nesejde na tom, jak nazveme póly tohoto ustavičného napětí – zda snášenlivost proti nesnášenlivosti, svoboda proti poručníkování, humanita proti fanatismu, individualita proti zmechanizování, svědomí proti násilí – všechna tato pojmenování vyjadřují v podstatě jen naše nejvnitřnější a nejosobnější rozhodnutí, co je pro každého z nás důležitější: zda stanovisko humánní, či politické, étos, či logos, osobnost, či pospolitost.