Co je na světě nejvzácnější
V daleké zemi španělské panoval dobrý a spravedlivý král, kterému osud přichystal těžkou zkoušku. Zemřela mu žena a on zůstal sám s třemi dospívajícími syny. Rozhodl se, že se znovu ožení, a požádal o ruku královnu sousední říše. Byla krásná a moudrá a byla vdova, takže sňatku nic nebránilo.
Královna měla mladičkou dceru a ta byla tak roztomilá a půvabná, že se do ní všichni tři princové zamilovali. A když dospěli, všichni tři se s ní chtěli oženit. Co teď? Kdo z nich bude ten šťastlivec? Princové se obrátili na otce a řekli mu: „Otče, rozsuď nás. Řekni, kdo z nás tří se má oženit s princeznou. Ať zvolíš toho, či onoho, my se tvému rozhodnutí podvolíme, tvé slovo je zákon.“
Král se dlouho rozmýšlel a pak princům řekl:
„Synové moji, jak mohu vybírat ženicha, když vás mám rád
všechny tři? Má volba bude vždycky špatná: jednoho potěším a dvěma ublížím. Ale dám vám radu – vydejte se do světa a přineste své lásce, co uvidíte nejvzácnějšího…“
„Ano,“ řekli synové, „a kdo přinese věc ze všech nejvzácnější, dostane princeznu za ženu!“
Osedlali koně a vypravili se do světa. Dojeli spolu až na rozcestí a dohodli se, že dál pojede každý sám.
Nejstarší princ putoval rozlehlou pouští, až přijel do velkého města, nad nímž se vypínaly štíhlé věže minaretů. Procházel obchody a tržiště, hledal, co vzácného kde mají, a nikde nic pozoruhodného nenacházel, až se zastavil před krámkem prodavače koberců. Visel tam jeden tak nádherný, že princi přecházel zrak.
„Překrásný, že?“ oslovil ho prodavač. „Druhý takový nenajdeš, i kdybys prochodil celý svět. Ten koberec je však nejen krásný, ale také kouzelný! Je to létající koberec – když mu poručíš, donese tě všude, kam si budeš přát!“
„Opravdu?“ užasl princ. „Koupím ho! Kolik za ten zázračný koberec chceš?“
„Všechno, co máš,“ pravil prodavač a princ nesmlouval. Věděl, že nic vzácnějšího už nenajde, a dal muži měšec zlaťáků. Pak se posadil na koberec a poručil:
„Čáry máry, jen se vznes, ať jsem doma ještě dnes!“
Koberec se vznesl do výše a rozletěl se k obzoru.
Prostřední princ putoval lesnatou krajinou s veselými vískami a barevnými koberečky polí, až přijel k velikému městu, nad nímž se vypínal bělostný chrám. Také on procházel uličky a náměstí, obchody a obchůdky, hledal, ale nenacházel, až uviděl podivně
oděného človíčka, který seděl před krámkem se starožitnostmi a kukátkem lemovaným zlatem se díval do dálky.
„Copak vidíš v tom kukátku?“ zeptal se princ a kramář odpověděl: „To je kouzelné kukátko, cizinče. Ukáže ti každé místo, které si budeš přát, stačí jen vyslovit přání a kukátko ti vyhoví. Vyzkoušej si je!“
Princ byl zvědavý, přiložil kukátko k očím a přál si vidět, co dělá nejstarší princ. Uviděl svého bratra, jak na létajícím koberci míří k domovu.
To kukátko musím mít, pomyslel si princ, nic vzácnějšího nezískám. „Co za ně chceš?“ zeptal se starožitníka.
„Všechno, co máš,“ zněla odpověď a princ nesmlouval. Dal prodavači měšec se vším, co mu zbylo, vzal kukátko, skočil na koně a zamířil zpátky k domovu. Hnal koně, jako by mu šlo o život, až před sebou spatřil létající koberec, na kterém seděl jeho starší bratr. Zavolal na něj, koberec přistál a bratři se objali. A že byli oba unavení, rozhodli se, že si dopřejí den odpočinku.
Nejmladší princ putoval přes hory a doly, až přijel k velikému městu, kterému vévodil pyšný hrad. Procházel křížem krážem ulicemi, nahlížel do obchodů a doufal, že najde něco pozoruhodného, čím by okouzlil a získal princeznu.
Hledal, ale nenacházel, až přišel na trh, kde stál starý muž s košíčkem jablek a vyvolával:
„Kouzelná jablíčka! Kdo si koupí kouzelná jablíčka?“
„Pěkná jablíčka,“ řekl princ a přistoupil blíž, „ale pověz mi, v čem spočívá jejich kouzlo?“
„Kdo sní mé jablíčko,“ odpověděl stařec, „ten se uzdraví z každé nemoci.“
„A kolik za to jablíčko žádáš?“ chtěl vědět princ.
„Všechno, co máš,“ zněla odpověď a princ nesmlouval. Dal starci měšec zlaťáků, vybral si z košíku to nejkrásnější jablko, nasedl na koně a vydal se k domovu.
Starší princové byli zvědaví, co dělá jejich mladší bratr.
„Od čeho máš kukátko,“ řekl nejstarší princ. „Podívej se do něj!“
Prostřední princ nahlédl do kukátka a pravil:
„Už se vrací, počkáme na něj a domů se vrátíme společně.“
Druhý den je nejmladší princ dohonil. Objali se a bratři mu vyprávěli, jaké dárky princezně vezou. A hned je bratříčkovi předvedli. Proletěli se na létajícím koberci a pak se nejmladší princ podíval do kouzelného kukátka. Jen co si ho přiložil k očím, vykřikl:
„To je neštěstí!“
„Co se děje?“ zajímali se bratři.
„Princezna je nemocná! Leží na loži a blouzní! Musíme rychle domů! Já ji vyléčím!“
Usedli na koberec a letěli. Netrvalo dlouho a byli doma. Přistáli na nádvoří královského zámku a spěchali do princezniny komnaty. U jejího lože seděli král s královnou a z očí jim kanuly slzy.
Nejmladší princ podal princezně kouzelné jablíčko a řekl:
„Sněz to jablíčko, to tě uzdraví!“ Princezna ho poslechla, snědla jablko – a hle, horečka ji přešla, tváře jí zčervenaly, usmála se na prince, odhodila peřinu a vyskočila z lože. To bylo radosti! Chvíli se radovali, že se princezna uzdravila, a pak zase, že se princové šťastně vrátili ze světa. Druhý den si král povolal prince, aby rozhodl, kdo z nich přivezl princezně nejvzácnější dárek a kdo ji dostane za ženu.
Ten nejmladší řekl:
„Princezna patří mně. Mé kouzelné jablíčko jí zachránilo život!“
Prostřední princ měl jiný názor:
„Nebýt mého kukátka, vůbec bychom nevěděli, že je princezna nemocná! Proto si myslím, že patří mně.“
Nejstarší princ to viděl zase jinak:
„K čemu by vám bylo kukátko a jablíčko, kdybych neměl létající koberec? Bez mého koberce bychom přijeli pozdě – proto princezna patří mně!“
Král je vyslechl, dlouho přemýšlel a pak řekl:
„Myslím, že bychom měli zavolat princeznu, ať sama posoudí, která z těch tří věcí je nejvzácnější. Co říkáte?“
A protože všichni tři bratři souhlasili, nechal zavolat princeznu.
„Dceruško,“ řekl jí král, který z těch tří darů ti připadá nejvzácnější? Létající koberec? Kouzelné kukátko? Zázračné jablíčko?“ „Všechny,“ odpověděla princezna.
„Musíš si vybrat,“ naléhal král, abych mohl rozhodnout, kdo tě dostane za ženu!“
„Proč bys rozhodoval?“ usmála se princezna. „Já sama rozhodnu, za koho se vdám!“
„Za koho se chceš vdát?“ zeptal se král. „A proč?“
„Vdám se za nejmladšího prince,“ řekla princezna. „A proč?
Protože ho miluji!“
„Princezna je z nás nejmoudřejší,“ rozhodl král. „Ze všeho nejvzácnější je láska!“