Ilustrovala Veronika Balcarová
3/Bráška Alík
Haú, vaú je to psí život! Přísahal jsem, že budu bránit paničku před tím seladonem, ale jak ji mám bránit, když jsem zavřený doma a ona je v práci? Ten mizera má tolik času, aby
se jí vlichotil do přízně, že jsem z toho zoufalý.
Kdepak, takového vůdce smečky nechci ani za nic! Kocourovi je to samozřejmě fuk. „Chlap jako chlap,“ mávl prackou a klidně si pustil televizi.
Díval jsem se taky, abych přišel na jiné myšlenky, ale když začal pořad o psech, kocour naschvál přepnul na jiný program, a to mě dožralo. Tak jsem mu na oplátku vytáhl šňůru ze zdi a televizor zhasl.
Kocour má šikovné tlapky, ale zastrčit šňůru do zdi neumí, nemá na to sílu. Nadával mi „Smetáku!“, ale pak přišel s prosíkem. On totiž dokáže čučet na televizi celý den. Slíbil mi, že mě zavolá, až poběží Lovy beze zbraní a Lassie se vrací – teprve pak jsem vzal šňůru do zubů a zastrčil ji do zdi.
Stejně nechápu, proč se mluví o kočičí inteligenci, když ani nerozeznají dobrého člověka od špatného! Konečně přišly děti ze školy a Tereza mě vzala ven. Vlastně já ji. Šli jsme do parku, a řeknu vám, takové překvapení jsem už dávno nezažil!
Už zdaleka jsem zahlédl fofršpaněla. Tereza mě pustila z vodítka a já se pustil rovnou k němu.
Zaštěkal jsem: „Pojď si hrát!“
On zavrčel: „Cože? Prát?!“ a už se hnal po mně. Ale když jsme doběhli k sobě, očichal mě a štěkl: „To jsi ty, bráško?“
„No jasně, ty truhlíku, ty bambulo, ty smetáku!“
To se vr, byli jsme rádi, že jsme se zase našli.
„Pane učiteli,“ divila se Tereza, „vy máte úplně stejného psa jako my!“
„Opravdu,“ přikývl hlavou učitel. „Odkud ho máte?“
„Od Helšusů z Liberce.“
„No vida, já taky. Tak oni jsou to bráškové.“
„Hlavně abychom si je nevyměnili,“ řekla Tereza.
Víc už jsem neslyšel, protože jsem se s bráškou Alíkem proháněl po parku a z radosti dělal kotrmelce. Ale ta poslední Terezina věta mi vrtala v hlavě.
„Hele, jaký je tvůj pán?“ zeptal jsem se brášky.
„Senzační, prostě kamarád.“
„A má lidskou smečku?“
„Nemá, má jen mě. Proč se ptáš?“
Zasvětil jsem Alíka do poměrů v naší smečce a dodal jsem:
„Měli bychom tvého pána seznámit s mou paničkou!“
„A jak to chceš udělat?“
„Pro začátek bychom se mohli vyměnit. Já budu Alík a ty Bobík, rozumíš? Uvidíme, co se z toho vyvine.“ Bráška byl pro a těšil se, jaká to bude psina.
A když učitel zavolal: „Alíku, jde se domů!“ přidal jsem se k němu a šli jsme. Doma se se mnou rozdělil o večeři. Ještě jsem nedojedl, když zazvonil telefon.
„Cože? Že jsme si vyměnili psy?“ řekl učitel do sluchátka. „Alíku, vlastně Bobíku, pojď sem…
Máte pravdu, můj Alík má světlejší obojek. Já vám Bobíka přivedu, za čtvrthodinku jsme
u vás. Jasně že mě to neobtěžuje… Bobíku, jdeme!“ A šli jsme.
Ale panička mě zklamala. Ani nepozvala
učitele na kávu. A přitom je to takový senzační chlap! Však jsem si ho dobře očichal, a můj čenich se nikdy nemýlí.
Velký psí bože, to by byl vůdce smečky! Jak to, že to panička nevidí?
Kdyby lidé měli psí čenich, ušetřili by si spoustu omylů.
„Dobře si to ti naši hafani vymysleli, že?“ řekl učitel paničce při odchodu. „A pak že psi nemají smysl pro legraci!“
Prokoukl nás, lišák. To se vr, že máme rádi legraci! Pes je přece taky člověk, no ne?