KAPITOLA 1
„Kolik je dvě plus dvě?“
Něco mi na té otázce vadí. Jsem unavený. Znova mě přemáhá dřímota.
Uplyne několik minut, pak to slyším zase.
„Kolik je dvě plus dvě?“
V mírném ženském hlase scházejí jakékoli emoce a intonaci má stejnou jako napoprvé. Mluví počítač. Otravuje mě počítač. To mě
štve ještě víc.
„Djmp,“ odpovídám. Chtěl jsem říct: „Dej mi pokoj,“ což je podle mého názoru naprosto přijatelná odpověď, jenomže mě zradila výslovnost.
„Špatně,“ konstatuje počítač. „Kolik je dvě plus dvě?“
Čas na menší pokus. Zkusím pozdravit.
„Hmhj,“ mumlám.
„Špatně. Kolik je dvě plus dvě?“
Co se to děje? Chci na to přijít, ale nemám čeho se chytit. Nevidím. A slyším jenom ten počítač. Dokonce ani nic necítím. Ne, to není pravda. Něco cítím. Ležím. Jsem na něčem měkkém. Na lůžku.
Myslím, že mám zavřené oči. To není tak špatné. Stačí je otevřít. Zkouším to, ale nic se neděje.
Proč nemůžu otevřít oči?
Otevřít.
Tak teď… otevřít!
Otevřít, zatraceně!
Ááá! Nastalo jakési chvění. Oční víčka se pohnula. Cítil jsem to.
Otevřít!
Víčka se sunou nahoru a sítnice sežehává oslepující světlo.
„Pfu!“ říkám. Silou vůle udržuji oči otevřené. Všechno je bílé v odstínech bolesti.
„Zaznamenán pohyb očí,“ pronáší můj mučitel. „Kolik je dvě plus dvě?“
Bělost ustupuje. Zrak se přizpůsobuje. Začínám vnímat tvary, jenže zatím nic nedává smysl. Co takhle… dokážu pohnout rukama? Ne.
Nohama? Taky ne.
Ale pusou hýbat můžu, je to tak? Už jsem ze sebe něco vymáčknul. Sice to neznělo kdovíjak, ale zvuk to byl.
„Čři.“
„Špatně. Kolik je dvě plus dvě?“
Tvary do sebe zvolna zapadají. Ležím v posteli. Je taková… oválná.
Shora na mě míří LED svítidla. Kamery na stropě sledují každý můj pohyb. Jako by to nebylo dost děsivé, daleko větší strach mám z robotických paží.
Ze stropu visí dvě končetiny z kartáčované oceli. Tam, kde by měly být ruce, jsou opatřeny znepokojivými nástroji určenými zřejmě k pronikání. Nemůžu říct, že by se mi to líbilo.
„Ččt… yyy… řři,“ dostávám ze sebe. Bude to stačit?
„Špatně. Kolik je dvě plus dvě?“
Zatraceně. Pekelně se soustředím. Taky se dostavuje lehká panika. Dobře. To se může hodit.
„Ččtyřři,“ říkám konečně.
„Správně.“
Sláva. Mluvení zvládám. Skoro.
Vydechuju úlevou. Počkat – právě jsem ovládl dýchání. Znova se nadechuju. Záměrně. V puse mě pálí. V krku mě pálí. Je to ale moje pálení. Mám to pod kontrolou.
Obličej mi kryje dýchací maska. Přiléhá těsně ke kůži a je napojená na trubici, která směřuje někam za mou hlavu.
Dokážu vstát?
Ne. Můžu ale trochu pohnout hlavou. Přejíždím si pohledem po těle. Jsem nahý a připojený na víc hadiček, než dokážu spočítat.
Mám po jedné v obou pažích, v obou nohách, jednu v „pánské ozdobě“ a dvě mi mizí pod stehnem. Předpokládám, že jedna končí tam, kam slunce nesvítí.
To nemůže být nic pěkného.
Kromě toho jsem samá elektroda. Sensory pod samolepkami jako na EKG, jenže je mám všude. Aspoň všechny zůstaly na kůži a nemám je zapíchnuté do těla.
„Kde –“ zasípu. Zkouším to znova. „Kde… to… jsem?“
„Kolik je třetí odmocnina z osmi?“ ptá se počítač.
„Kde to jsem?“ opakuju. Tentokrát je to snadnější.
„Špatně. Kolik je třetí odmocnina z osmi?“
Zhluboka se nadechuju a mluvím pomalu. „Dva krát e na dvě i pí.“
„Špatně. Kolik je třetí odmocnina z osmi?“
Hej, měl jsem to dobře. Jenom jsem chtěl vyzkoušet, jak je ten počítač chytrý. Odpověď: moc ne.
„Dvě,“ říkám.
„Správně.“
Čekám na doplňující otázky, ale počítač je zřejmě spokojený.
Jsem unavený. Zase se propadám do spánku.
Probouzím se. Jak dlouho jsem byl v limbu? Chvíli to určitě trvalo, protože se cítím odpočatý. Oči otevírám bez námahy. To je pokrok.
Zkouším pohnout prsty. Zavrtí se podle pokynů. Fajn. S tím už se dá pracovat.
„Zaznamenán pohyb rukou,“ oznamuje počítač. „Ležte klidně.“
„Cože? Proč –“
Blíží se robotické ruce. Pohybují se fakt rychle. Než se vzpamatuju, odstraní mi z těla většinu hadiček. Ani to se mnou nehnulo. Napadlo mě, že mám nějak znecitlivělou kůži.
Zůstávají jenom tři hadičky: jedna do žíly, druhá do zadku a katétr. Bez posledních dvou bych se milerád obešel, ale fajn.
Zvedám pravou paži a vnímám, jak padá zpátky na postel. Totéž dělám s levou. Jsou příšerně těžké. Několikrát to celé opakuju. Ruce mám svalnaté. To nedává smysl. Předpokládám, že jsem měl nějaký
vážný zdravotní problém a chvíli si poležel. Proč by mě jinak připojovali k tolika věcem? Neměl bych trpět svalovou atrofií?
A neměli by tady být doktoři? Nebo třeba nemocniční zvuky? A co je s tou postelí? Není obdélníková, ale oválná a myslím, že nestojí na podlaze, ale je přidělaná ke zdi.
„Vytáhněte…“ Dochází mi dech. Pořád jsem unavený. „Vytáhněte ze mě ty hadičky…“
Počítač neodpovídá.
Ještě párkrát zvedám ruce. Zavrtím prsty na nohou. Rozhodně jsem na tom líp.
Propínám kotníky. Fungují. Ohýbám kolena. I nohy mám v dobré formě. Ne jako kulturista, ale až moc vypracované na člověka na pokraji smrti. Na druhou stranu nevím jistě, jak svalnaté by měly být.
Tisknu dlaně na postel a napínám síly. Nadzvedávám trup. Vážně se mi daří vstát! Musím vynaložit veškerou energii, ale nevzdávám to. Pohybem mírně rozhoupávám postel, která rozhodně není obyčejná. Rozhodně to není normální postel. Jak zvedám hlavu, zjišťuju, že oválné lůžko je na obou koncích připevněno k masivním držákům na stěně. Podobá se pevné houpací síti. Zvláštní.
Zanedlouho sedím na hadičce zavedené do zadku. Není to moc pohodlné, ale za jakých okolností se může člověk s hadičkou v zadku cítit pohodlně?
Mám teď lepší rozhled. Nejsem v normálním nemocničním pokoji. Stěny vypadají jako plastové a celá místnost je kruhová. Z LED svítidel nahoře se linou čistě bílé paprsky.
Vidím další dvě lůžka připevněná ke zdi a na každém po jednom pacientovi. Dohromady tvoříme trojúhelník a uprostřed místnosti čekají pod stropem ty otravné robotické ruce. Nejspíš se starají o nás všechny. Ze svých kolegů toho moc nevidím – jsou zaboření do postelí stejně, jako jsem byl původně i já.
Dveře chybějí. Je tady jenom žebřík na zdi, vedoucí k… průlezu? Je to kulaté, s kolem uprostřed. Jasně, to bude průlez. Jako v ponorce. Nemáme my tři nějakou nakažlivou nemoc? Nejsme ve vzduchotěsné karanténní místnosti? Ve stěnách jsou tu a tam malé průduchy a já cítím nepatrné proudění. Mohlo by to být řízené prostředí.
Přehazuju jednu nohu přes okraj lůžka, čímž ho rozhoupávám.
Vyrážejí ke mně robotické ruce. Ucukávám, ale zastavují se přede mnou a visí na místě. Napadá mě, že jsou v pohotovosti pro případ, že bych spadl.
„Zaznamenán pohyb celého těla,“ oznamuje počítač. „Jak se jmenujete?“
„Uff, to jako vážně?“ ptám se.
„Špatně. Pokus číslo dvě: Jak se jmenujete?“
Otevírám ústa k odpovědi.
„Ehm…“
„Špatně. Pokus číslo tři: Jak se jmenujete?“
Vtom mi to dochází: Nevím, kdo jsem. Nevím, co tady dělám. Vůbec nic si nepamatuju.
„Ehm…“ opakuju.
„Špatně.“
Zmocňuje se mě vlna únavy. Vlastně je to docela příjemné. Počítač mi pravděpodobně poslal do žíly sedativum.
„… počkat…“ mumlám.
Robotické ruce mě něžně ukládají zpátky na lůžko.
Znovu se probouzím. Jednu robotickou ruku mám u obličeje. Co to dělá?!
Chvěju se, ze všeho nejvíc leknutím. Ruka se stahuje na stanoviště u stropu. Osahávám si obličej, jestli mi něco není. Na jedné tváři mám strniště a druhá je hladká.
„Ty mě holíš?“
„Zaznamenáno vědomí,“ říká počítač. „Jak se jmenujete?“
„To pořád ještě nevím.“
„Špatně. Pokus číslo dvě: Jak se jmenujete?“
Jsem běloch, jsem muž a mluvím anglicky. Zkusíme hádat. „John?“
„Špatně. Pokus číslo tři: Jak se jmenujete?“
Vytahuju si jehlu z paže. „Dám se poddat.“
„Špatně.“ Natahuje se ke mně robotická ruka. Převaluju se přes okraj postele, což je chyba. Zbylé dvě hadičky jsou ještě zapojené.
Ta v zadku vyklouzne hned. Ani to nebolí. Zato únik katétru z penisu doprovází škubnutí. A to je pořádná bolest. Je to jako vyčurat golfový míček.
Křičím a svíjím se na podlaze.
„Fyzické obtíže,“ konstatuje počítač. Robotické ruce zahajují pronásledování. Snažím se uniknout plazením po podlaze. Dostávám se pod jednu ze zbývajících dvou postelí. Ruce se zastavují, ale nevzdávají to. Čekají. Řídí je počítač. A tomu trpělivost nedojde.
Zakláním hlavu a lapám po dechu. Po chvíli bolest ustupuje a já si otírám uslzené oči.
Nemám ponětí, co to má všechno znamenat.
„Hej!“ volám. „Vy dva, vstávejte!“
„Jak se jmenujete?“ ptá se počítač.
„Vy dva, lidi, probuďte se, prosím.“
„Špatně,“ říká počítač.
V rozkroku mě bolí tak strašně, že se musím smát. Je to prostě absurdní. Kromě toho nastupují endorfiny a točí se mi hlava. Ohlížím se ke katétru u svého lůžka. Udiveně kroutím hlavou. Tahle věc mi prošla močovou trubicí. Páni.
A podle očekávání cestou napáchala škody. Na podlaze vidím trochu krve. Je to jenom tenká červená linie –
Napil jsem se kávy, hodil do pusy poslední sousto topinky a mávl na servírku, že zaplatím. Mohl bych ušetřit, kdybych snídal doma a nechodil každé ráno do téhle jídelny. Vzhledem k mému mizernému platu by to byl nejspíš dobrý nápad. Jenomže nerad vařím a miluju vejce se slaninou.
Servírka přikývla a zamířila k pokladně, aby mi připravila účet. V tu chvíli ale vešel další host a ona ho musela usadit.
Podíval jsem se na hodinky. Těsně po sedmé. Žádný spěch. Líbilo se mi být v práci za deset minut půl osmé, abych měl dost času připravit se na nový den. Ve skutečnosti jsem tam ale měl být až v osm.
Vytáhl jsem telefon a zkontroloval e-maily.
KOMU: Astronomické kuriozity astrocurious@scilists.org
ODESÍLATEL: (Irina Petrovová, Ph.D.) ipetrova@gaoran.ru
PŘEDMĚT: Tenká červená linie
Zamračil jsem se na displej. Myslel jsem, že jsem se z toho seznamu odhlásil. Tenhle život pro mě dávno skončil. Zpráv nebylo moc, a když nějaké přišly, bývaly dost zajímavé, aspoň jak jsem si je pamatoval. Pár astronomů, astrofyziků a dalších úzce zaměřených expertů diskutovalo o věcech, které jim připadaly zvláštní.
Obrátil jsem pohled k servírce – host měl nějaké dotazy ohledně nabídky. Pravděpodobně ho zajímalo, jestli v Sallyině bufetu servírují bezlepkové veganské travní výhonky nebo tak něco. Život s milými obyvateli San Franciska je někdy náročný.
Protože jsem neměl nic lepšího na práci, přečetl jsem si e-mail.
Zdravím vás, kolegové. Jsem doktorka Irina Petrovová a pracuji na Pulkovské hvězdárně v Petrohradu v Rusku.
Ráda bych vás požádala o pomoc.
Poslední dva roky pracuji na teorii související s infračervenými emisemi z mlhovin. Kvůli tomu jsem podrobně prozkoumala několik specifických pásem infračerveného záření. A narazila jsem na něco zvláštního – ne u nějaké mlhoviny, ale v naší vlastní sluneční soustavě.
Ve sluneční soustavě existuje velmi nezřetelná, ale přesto patrná linie, která emituje infračervené záření s vlnovou délkou 25,984 mikronů. Zdá se, že je to výhradně tato vlnová délka bez jakýchkoli odchylek.
V příloze najdete excelové tabulky s mými daty. Taky posílám vizualizaci dat v 3D modelu.
Z modelu poznáte, že ta linie je přibližně oblouková a vybíhá ze severního pólu Slunce rovně do vzdálenosti 37 milionů kilometrů.
Odtamtud zahýbá ostře dolů a míří od Slunce směrem k Venuši.
Od nejvyššího místa se rozšiřuje do trychtýře. U Venuše je průřez oblouku široký jako sama planeta.
Infračervené záření je velice slabé. Dokázala jsem ho odhalit jedině díky tomu, že jsem při pátrání po infračervených emisích z mlhovin používala mimořádně citlivé detekční vybavení.
Abych měla jistotu, požádala jsem o laskavé ověření observatoř v poušti Atacama v Chile – podle mě nejlepší na světě v zachycování infračerveného záření. Tam můj objev potvrdili.
Je mnoho důvodů, proč v meziplanetárním prostoru infračervené záření pozorujeme. Může to být odraz slunečního světla od kosmického prachu nebo jiných částic. Nebo nějaká molekulární sloučenina absorbuje energii a potom ji emituje v infračerveném pásmu. To by navíc vysvětlovalo, proč vlnová délka zůstává pořád stejná.
Zajímavý je ovšem tvar toho oblouku. Nejdřív mě napadlo, že je to soubor částic pohybujících se po siločarách magnetického pole. Jenže Venuše nemá magnetické pole, které by stálo za řeč. Má jen slabou indukovanou magnetosféru, slaboučkou ionosféru… Jakými silami jsou tedy částice přitahovány? A proč září?
Vítám jakékoli nápady nebo teorie.
Co to sakra bylo?
Celé se mi to vybavilo najednou. Prostě se mi to bez varování objevilo v hlavě.
O sobě jsem se moc nedozvěděl. Žiju v San Francisku – na to si pamatuju. A rád se dobře nasnídám. Taky jsem měl něco společného s astronomií, ale teď už ne?
Můj mozek evidentně usoudil, že je důležité, abych si vzpomněl na ten e-mail. Ne na banality jako moje vlastní jméno.
Podvědomí mi chce něco říct. Když jsem viděl tu krvavou stopu, připomněla mi „tenkou červenou linii“ z předmětu e-mailu. Jenže jak to souvisí se mnou?
Plazím se zpod postele a vsedě se opírám o zeď. Ruce se obracejí za mnou, ale pořád na mě nedosáhnou.
Je čas podívat se na ostatní pacienty. Nevím, kdo jsem a co tady dělám, ale aspoň mám společnost – dvě mrtvoly.
Ano, stoprocentně jsou mrtví. Tělo blíž ke mně patřilo ženě, řekl bych. Přinejmenším měla dlouhé vlasy. Jinak je to v podstatě mumie.
Vysušená kůže visí na kostech. Necítím žádný pach. Nic se tedy nerozkládá. Zemřela už dávno.
Na druhém lůžku leží muž. Zdá se, že je mrtvý ještě déle. Jeho kůže je nejen suchá, ale taky se drolí.
Fajn. Takže jsem tu se dvěma mrtvolami. Mělo by se dostavit znechucení a hrůza, ale nic takového. Jsou po smrti tak dlouho, že už ani nevypadají jako lidé. Připomínají výzdobu na Halloween. Doufám, že to nebyli moji přátelé. A pokud ano, doufám, že si na to nevzpomenu.
Mrtvoly jsou nepříjemnost, ale víc mě znepokojuje, že tady leží takovou dobu. Když někdo umře, ani v karanténní místnosti ho nenechají jen tak, ne? Ať se tu stal jakýkoli průšvih, musí to být opravdu vážné.
Vstávám. Jde to pomalu a stojí to dost sil. Opírám se o okraj postele paní Mumie. Postel se zhoupne a já se zhoupnu s ní, ale ustojím to.
Před výpadem robotických rukou se opět tisknu ke stěně.
Je jasné, že jsem byl v kómatu. Přesně tak. Čím víc o tom přemýšlím, tím jsem si jistější.
Nevím, kdy jsem do něj upadl, ale pokud současně se svými spolubydlícími, uplynula spousta času. Mnu si napůl oholenou tvář. Ty robotické ruce jsou zkonstruované k dlouhodobé péči o člověka v bezvědomí. Další důkaz, že jsem byl v kómatu.
Dokážu se dostat k tomu průlezu?
Dělám krok. Pak další. Potom se hroutím na podlahu. Je toho na mě moc. Musím si oddechnout.
Proč jsem tak slabý, když mám silné svalstvo? A jak jsem k vypracovaným svalům v kómatu vlastně přišel? Měl bych vypadat spíš jako kostlivec, ne jako plážový playboy.
Nedává mi to ani za mák smyslu. Co mám dělat? Jsem nemocný? Jistě, sotva se držím na nohou, ale není mi „špatně“. Netrpím závratí. Nebolí mě hlava. Nejspíš nemám ani horečku. Jestliže mě netrápí žádná nemoc, proč jsem byl v kómatu? Kvůli nějakému zranění?
Ohmatávám si hlavu. Nenacházím žádné boule, jizvy ani obvazy. Ani zbytek těla nevypadá nejhůř. Vlastně vypadá dobře. Jako kdybych byl ve formě.
Přemáhám nutkání na chvilku si zdřímnout.
Nesmím polevit. Znovu se zvedám. Je to jako vzpěračský výkon, tentokrát o trošku snadnější. Krůček po krůčku se zotavuju (doufám).
Sunu se podél zdi a záda mi poskytují stejnou oporu jako nohy. Robotické ruce se ke mně neustále natahují, ale držím se mimo jejich dosah.
Lapám po dechu. Připadám si, jako kdybych právě uběhl maraton. Nebude to nějakou plicní infekcí? Nedrží mě v izolaci pro moje vlastní dobro?
Konečně jsem u žebříku. Vrávorám kupředu a zachytávám se příčky. Jsem tak slabý. Jak mám vyšplhat po žebříku, který má deset stop?
Deset stop.
Přemýšlím v imperiálních jednotkách. Ha, to je vodítko! Jsem pravděpodobně Američan. Nebo Angličan. Nebo možná Kanaďan. Kanaďané u krátkých délek používají stopy a palce.
Ptám se sám sebe: Jak daleko je z Los Angeles do New Yorku?
Spontánně odpovídám: 3000 mil. Kanaďan by použil kilometry. Takže jsem Angličan nebo Američan. Nebo jsem z Libérie.
Vím, že se v Libérii používají imperiální jednotky, ale neznám svoje jméno. To je k vzteku.
Zhluboka se nadechuju. Visím oběma rukama na žebříku a pokládám nohu na spodní příčku. Přitahuju se. Je to komplikovaný proces, ale daří se mi ho dokončit. Mám na spodní příčce obě nohy. Zvedám dlaň o příčku výš. Fajn, zatím to jde. Mám pocit, jako bych měl tělo z olova – všechno vyžaduje obrovské úsilí. Zkouším se vytáhnout nahoru, ale paže na to zkrátka nemá dost síly.
Padám pozadu ze žebříku. Tohle bude bolet.
Nebolí to. Nad podlahou mě zachytávají robotické ruce, protože jsem spadl do jejich dosahu. Na nic nečekají. Přemisťují mě zpátky k posteli a ukládají mě do ní jako matka svoje dítě ke spánku.
A víte co? Je to příjemné. Jsem už vážně unavený a natáhnout se mi vyhovuje. Pohupování lůžka je příjemné. Pád ze žebříku mi vrtá hlavou. V myšlenkách si ho přehrávám. Nemůžu tomu přijít na kloub, ale něco na něm bylo… tak nějak „špatně“.
Hmm.
Usínám.
„Jezte.“
Na prsou mi leží tuba zubní pasty.
„Eh?“
„Jezte,“ opakuje počítač.
Zvedám tubu. Je bílá s černým textem DEN 1 – JÍDLO 1.
„Co to hergot je?“ ptám se.
„Jezte.“
Po odšroubování víčka cítím cosi pikantního. Slinné žlázy začínají pracovat. Teprve teď mi dochází, jaký mám hlad. Když tubu zmáčknu, objevuje se nechutně vypadající hnědé bláto.
„Jezte.“
Jakou mám šanci proti všemocnému počítačovému vládci vyzbrojenému robotickými rukami? Opatrně kaši olizuju.
Panebože, je to dobré! Vynikající! Připomíná to šťávu z masa, hustou tak akorát. Vymačkávám si ji rovnou do pusy a hltám. Přísahám, že je to lepší než sex.
Je mi jasné, co se děje. Říká se, že hlad je nejlepší kuchař. Po období hladovění vás mozek bohatě odmění, až se konečně najíte. Dobrá práce, hlásí, ještě chvíli neumřeme!
Začíná to do sebe zapadat. Jestliže jsem byl dlouho v kómatu, museli mě nějak krmit. V břiše jsem při probuzení výživovou sondu neměl, takže jsem potravu přijímal nejspíš přes nasogastrickou sondu zavedenou do jícnu. To je nejméně invazivní metoda u pacientů, kteří netrpí potížemi se zažíváním. Kromě toho prospívá aktivitě a zdraví trávicí soustavy. A tím se vysvětluje, proč jsem nezaznamenal žádnou hadičku, když jsem se probral. Je-li to možné, nasogastrická sonda se vyjme, dokud je pacient stále v bezvědomí.
Jak tohle vím? Jsem snad lékař?
Vymačkávám do úst další dávky husté tekutiny. Pořád chutná výborně, a tak ji dychtivě polykám. Brzy je tuba prázdná. Zvedám ji do vzduchu. „Ještě jednu!“
„Výdej potravy ukončen.“
„Pořád mám hlad! Dej mi další tubu!“
„Dávka potravy byla přidělena.“
To dává smysl. Moje trávicí soustava si teď zvyká na polotuhou stravu. Není kam spěchat. Kdybych spořádal, co se do mě vejde, asi by mi bylo špatně. Počítač postupuje správně.
„Dej mi víc jídla!“ Když člověku kručí v břiše, nezajímá ho, co je správné.
„Dávka potravy byla přidělena.“
„Pche.“
Každopádně je mi teď mnohem líp. Jídlo mi okamžitě dodalo energii a kromě toho jsem odpočatý.
Vstávám z postele, připravený na ústup ke stěně, ale ruce mě nepronásledují. Zřejmě už smím vstát, protože jsem dokázal, že se zvládnu najíst.
Přejíždím pohledem po svém nahém těle. Nemám z toho dobrý pocit. Vím, že ostatní lidé kolem jsou mrtví, ale stejně.
„Můžu dostat nějaké oblečení?“
Počítač nic neříká.
„Dobře. Nedá se nic dělat.“
Stahuju ze svého lůžka prostěradlo a dvakrát si ho omotávám kolem trupu. Jeden cíp přetahuju zezadu přes rameno a zavazuju ke druhému vpředu. Hned je z něj tóga.
„Zaznamenána samostatná chůze,“ ozývá se počítač. „Jak se jmenujete?“
„Jsem císař Kómatius. Poklekni přede mnou.“
„Špatně.“
Radši se kouknu, kam vede ten žebřík.
Trochu nejistě se vydávám napříč místností. Je to velké vítězství –už se nepotřebuju opírat o houpavá lůžka ani o zeď. Postavil jsem se na vlastní nohy.
Docházím k žebříku a chytám se ho. I když se nepotřebuju ničeho přidržovat, život je takhle snadnější. Průlez nade mnou vypadá dost bytelně. Předpokládám, že je vzduchotěsný. A pravděpodobně i zamčený. Ale musím to zkusit.
Stoupám o jednu příčku nahoru. Sice ztuha, ale jde to. Další příčka.
Fajn, takhle se na to musí. Pomalu a s klidem.
Dostávám se k průlezu. Jednou rukou se držím žebříku a druhou zkouším otočit kolem uprostřed. Točí se!
„Propána!“ říkám.
„Propána“? Takhle vyjadřuju překvapení? Vlastně na tom není nic špatného. Jenom bych očekával nějaký méně předpotopní výraz. Co jsem to za podivína?
Po třech úplných otočkách slyším cvaknutí. Poklop se otevírá směrem dolů a já mu uhýbám. Zůstává viset na masivním pantu. Jsem volný!
Skoro.
Za průlezem vidím jenom tmu. Je to trochu děsivé, ale dělám pokroky.
Prostrkávám ruce do nové místnosti a vytahuju se na podlahu. Jakmile tam jsem, zapíná se světlo. Nejspíš to řídí počítač.
Prostor je podle všeho stejné velikosti a tvaru jako ten, ze kterého jsem vylezl – další kulatá místnost.
K podlaze je připevněný velký stůl – vypadá jako laboratorní. Kolem něj jsou rozmístěné tři stoličky. Prostor u stěny beze zbytku vyplňují laboratorní zařízení. Všechno je přidělané ke stolkům nebo lavicím, napevno přišroubovaným k podlaze. Místnost jako by byla připravená na katastrofální zemětřesení.
Žebřík na zdi vede k dalšímu průlezu ve stropě.
Jsem v dobře vybavené laboratoři. Odkdy pouštějí pacienty z izolace do laboratoří? A tahle mi navíc nepřipadá jako zdravotnická. U všech všudy, co má tohle znamenat?!
U všech všudy? To jako vážně? Třeba mám malé děti. Nebo jsem hluboce věřící.
Vstávám, abych měl lepší rozhled.
Menší přístroje jsou přišroubované ke stolu. Vidím mikroskop s osmitisícovým zvětšením, autokláv, stojan se zkumavkami, zásobník se zásuvkami, chladničku na vzorky, pec, pipety – moment. Odkud všechna ta slova znám?
Obhlížím větší vybavení u stěny. Rastrovací elektronový mikroskop, submilimetrová 3D tiskárna, jedenáctiosová fréza, laserový
interferometr, kubíková vakuová komora – vím, co to všechno je.
A vím, že s tím umím zacházet.
Jsem vědec! Konečně se někam dostáváme! Nejvyšší čas, abych použil vědu. Výborně, geniální mozku, vymysli něco!
… mám hlad.
To ses moc nevyznamenal, mozku.
Fajn, nemám ponětí, proč tu ta laboratoř je a proč do ní mám přístup. Ale… kupředu!
Průlez ve stropě je deset stop nad zemí. Z toho kouká další dobrodružství na žebříku. Naštěstí jsem už silnější.
Několikrát se zhluboka nadechuju a vydávám se po žebříku nahoru. Stejně jako napoprvé je to obrovská dřina. Možná je mi líp, ale pořád mi není dobře.
Panebože, to je tíha. Než se vyškrábu na konec, jsem na pokraji vyčerpání.
Zaujímám pozici na nepohodlných příčkách a tlačím na madlo. Ani se nehne.
„K odemčení průlezu řekněte své jméno,“ vyzývá počítač.
„Ale já svoje jméno nevím!“
„Špatně.“
Plácám do kola dlaní. Drží jako přibité a dlaň mě bolí. Takže… přesně tak. Moc jsem si nepomohl.
Tohle bude muset počkat. Třeba se na své jméno brzy rozpomenu. Nebo ho najdu někde napsané.
Slézám po žebříku dolů. Alespoň to mám v plánu. Člověk by řekl, že to bude snadnější a bezpečnější než šplhat nahoru. Ale ne. Není. Místo abych ladně sestoupil, kladu nohu na další příčku nějak nakřivo a navíc mi sklouzává ruka z kola na poklopu. Padám jako idiot.
Mrskám sebou jako rozčílená kočka a pokouším se něčeho zachytit. Ukazuje se, že to je pěkná pitomost. Dopadám na stůl a holení zasahuju zásobník plný šuplíků. Bolí to jako čert! Křičím bolestí, chytám se za holeň, kloužu ze stolu a řítím se na podlahu.
Tentokrát mě robotické ruce nezachytávají. Přistávám na zádech a vyrážím si dech. Jako by nestačilo zranění, přichází ještě potupa. Zásobník se převrací, zásuvky se otevírají a zasypává mě laboratorní
materiál. Vatové tampony mi nevadí. Zkumavky bolí jenom trochu (a kupodivu se nerozbijí). Ale do čela mě naplocho strefuje svinovací metr.
Přibývají další věci, jenže já mám moc práce s ohmatáváním zranění na čele, než abych jim věnoval pozornost. Jak těžký ten metr může být? Po pádu ze stolu vysokého tři stopy mi udělal pěknou bouli.
„Tak tohle nevyšlo,“ konstatuju neurčitě. Celý tenhle pokus byl prostě směšný. Skoro jako z grotesky s Charliem Chaplinem.
Vlastně… bylo to přesně jako z grotesky. Přitažené za vlasy.
Opět se dostavuje pocit, že něco bylo „špatně“.
Sahám po jedné zkumavce a vyhazuju ji do vzduchu. Letí nahoru a padá dolů, jak se sluší a patří. Něco mi na tom ale nesedí. Na tom, jak věci padají, mi něco vadí. Chci zjistit, co to je.
Co bych k tomu mohl využít? No, mám tu laboratoř plnou věcí a umím s nimi zacházet. Jenomže co se hodí nejvíc? Rozhlížím se po nepořádku na podlaze. Nějaké zkumavky, tampony, doktorské špachtle, digitální stopky, pipety, lepicí pásky, propiska…
Fajn, s tím zřejmě vystačím.
Zvedám se na nohy a oprašuju si tógu. Není na ní ani smítko – celý můj svět působí čistě a sterilně, ale stejně si to gesto neodpustím.
Sahám po svinovacím metru a prohlížím si ho. Je metrický. Jsem tedy v Evropě? Těžko říct. Potom beru do ruky stopky. Jsou docela robustní, jaké si člověk vezme na túru. Mají pevnou plastovou schránku a obrubu z tvrdé gumy. Nepochybně vodotěsné. Ale taky totálně vybité. LCD displej je úplně prázdný.
Mačkám několik tlačítek, ale nic se neděje. Obracím je a hledám, kam se strká baterie. Možná najdu šuplík plný baterií, pokud budu vědět, jakou potřebuju. Všímám si krátké červené plastové pásky, která zezadu vyčuhuje. Celou ji vytahuju ven. Stopky s pípnutím ožívají.
Něco jako hračky prodávané „včetně baterie“. Páska měla zabránit jejímu vybití dřív, než majitel stopky poprvé spustí. Jsou zbrusu nové. Vlastně všechno je tady nové. Jako ze škatulky, bez známek opotřebení. Nevím, co si o tom mám myslet.
Chvilku si se stopkami hraju, dokud nepochopím ovládání. Je to celkem jednoduché.
S pomocí svinovacího metru zjišťuju výšku stolu. Spodní strana jeho desky je 91 centimetrů nad podlahou.
Zvedám jednu zkumavku. Není skleněná. Bude to zřejmě nějaký plast s vysokou hustotou. Rozhodně se nerozbila, když dopadla ze tří stop na tvrdý povrch. Bez ohledu na to, z čeho ji vyrobili, je dost hustá na to, abych mohl odpor vzduchu považovat za zanedbatelný.
Pokládám ji na stůl a připravuju stopky. Jednou rukou zkumavku posouvám přes okraj desky a druhou mačkám stopky. Měřím, jak dlouho jí trvá spadnout na podlahu. Odečítám údaj 0,37 sekundy. To je zatraceně rychlé. Doufám, že se do výsledků moc nepromítne moje reakční doba.
Poznamenávám si čas tužkou na ruku – zatím jsem nenašel žádný papír.
Vracím zkumavku nahoru a začínám znova. Napodruhé je čas 0,33. Opakuju to celé dvacetkrát a zapisuju si výsledky, abych minimalizoval chyby při spouštění a zastavování stopek. Průměr vychází 0,348 sekundy. Moje ruka vypadá jako tabule po hodině matematiky, ale to nevadí.
0,348 sekundy. Dráha se rovná polovině zrychlení krát čas na druhou. Zrychlení se tedy rovná dvojnásobku dráhy lomeno čas na druhou. Vzorečky si vybavím okamžitě. Mám je v krvi. Určitě se vyznám ve fyzice. To je dobré vědět.
Procházím čísla a dospěju k výsledku, který se mi nezamlouvá. Gravitační zrychlení v téhle místnosti mi vyšlo moc veliké. Je 15 metrů za sekundu na druhou, ačkoli by mělo být 9,8. Proto mám „pocit“, že věci padají špatně. Padají moc rychle. A proto jsem taky slabý, i když mám svaly. Všechno váží o polovinu víc, než by mělo.
Problém je v tom, že gravitační sílu nic neovlivňuje. Nedá se zvýšit nebo snížit. Gravitační zrychlení na Zemi je 9,8 metru za sekundu na druhou. Tečka. A já teď zažívám víc. Existuje jediné možné vysvětlení.
Nejsem na Zemi.
KAPITOLA 2
Fajn, nejdřív se nadechnu. Hlavně žádné ukvapené závěry. Ano, gravitace je moc silná. Z toho vyjdu a popřemýšlím o rozumných vysvětleních.
Třeba jsem v centrifuze. Ta by musela být dost velká. Ale protože gravitační zrychlení na Zemi je 1 g, stačilo by nechat tyhle místnosti jezdit v určitém úhlu dokola po nějaké trati nebo je připevnit na konec dlouhého otočného ramene. Při patřičném nastavení rychlosti oběhu a po přičtení zemské gravitace by zrychlení mohlo být 15 metrů za sekundu.
Proč by někdo vyráběl obrovskou centrifugu s nemocničními lůžky a laboratoří? Netuším. Je to vůbec možné? Jaký by musela mít poloměr? A jak rychle by se otáčela?
Myslím, že to dokážu zjistit. Potřebuju přesný akcelerometr. U shazování věcí ze stolu a měření času člověk vystačí s hrubým odhadem, ale přesnost výsledku závisí na jeho reakci při mačkání stopek. Chce to něco lepšího. A posloužit mi může jenom jedna věc: kousek provázku.
Prohledávám šuplíky v laboratoři.
Během několika minut jich polovinu otevírám a nacházím prakticky všechno, co je v laboratoři zapotřebí. Kromě provázku. Už to málem vzdávám, když konečně objevuju cívku nylonové šňůrky.
„Jo!“ Odmotávám pár stop a překusuju šňůrku. Na jednom konci dělám smyčku a na druhý přivazuju svinovací metr, který v tomto pokusu sehraje roli závaží. Teď ho jenom potřebuju někam pověsit.
Dívám se nahoru k průlezu nad svou hlavou. Vylézám po žebříku (je to snadnější než napoprvé) a navlékám smyčku na madlo. Napnutí šňůrky pak nechávám na hmotnosti svinovacího metru.
Mám kyvadlo.
Zajímavost o kyvadlech: Doba, která je zapotřebí k pohybu kyvadla tam a zpátky – perioda –, se nemění v závislosti na jeho vychýlení. Když má hodně energie, pohybuje se dál a rychleji, ale perioda zůstává stejná. Kyvadlové hodiny toho využívají k měření času. Periodu tedy ovlivňují jenom dvě věci a nic jiného: délka kyvadla a gravitace.
Táhnu kyvadlo do strany. Pouštím ho a zapínám stopky. Počítám cykly pohybu dozadu a dopředu. Není to žádná zvláštní zábava. Skoro usínám, ale nakonec to zvládám.
Po deseti minutách se kyvadlo sotva hýbe, a tak usuzuju, že to stačí. Celkový součet: 346 úplných cyklů za přesně deset minut.
A teď druhá fáze.
Měřím vzdálenost od madla průlezu k podlaze. Dělá to těsně přes dva a půl metru. Vracím se dolů do „ložnice“. Lezení po žebříku zvládám opět bravurně. Cítím se už mnohem líp. Nadlábnout se mi vážně prospělo.
„Jak se jmenujete?“ ptá se počítač.
Shlížím ke své tóze z prostěradla. „Jsem velký filozof Kyvadlus!“ „Špatně.“
Zavěšuju kyvadlo na jednu robotickou ruku pod stropem. Doufám, že zůstane chvíli v klidu. Vzdálenost mezi rukou a stropem odhaduju od oka na jeden metr. Kyvadlo je teď o čtyři a půl metru níž než předtím.
Opakuju experiment. Pouštím na deset minut stopky a počítám cykly. Výsledek: 346 cyklů. Stejný jako nahoře.
No tohle!
V centrifuze totiž s rostoucí vzdáleností od středu roste taky dostředivá síla. Takže jestli jsem v centrifuze, „gravitace“ tady dole by byla silnější než nahoře. Což není. Přinejmenším ne o tolik, aby se to projevilo na počtu cyklů kyvadla.
Jenže co když je to opravdu velká centrifuga? Tak obrovská, že rozdíl sil tady a v laboratoři je nepatrný a neovlivní počet cyklů?
Podíváme se na to… vzoreček pro kyvadlo… a vzorec pro dostředivou sílu… a síla v centrifuze se spočítá tak… moment, sílu neznám, jenom počet cyklů, takže pracuju s převrácenou hodnotou… vypadá to na skutečně pozoruhodný problém!
Mám tužku, ale ne papír. Nevadí – pořád je tu zeď. Pouštím se do práce ve stylu šíleného vězně, který nemá nic než stěnu své kobky, a docházím k odpovědi.
Řekněme, že jsem na Zemi a v centrifuze. To by znamenalo, že centrifuga poskytuje část tíhového zrychlení a o zbytek se postará Země. Podle mých výpočtů (do kterých jsem dal všechno!) by centrifuga musela mít poloměr 700 metrů (což je skoro půl míle) a otáčela by se rychlostí 88 metrů za sekundu – tedy téměř 200 mil za hodinu!
Hmm. Když dělám něco vědeckého, přemýšlím většinou v metrických jednotkách. Zajímavé. Ale to platí o většině vědců, ne? Dokonce i o těch, co vyrostli v Americe.
Každopádně by to byla největší centrifuga, kterou kdy někdo postavil… a proč by to vůbec dělal? Kromě toho by nadělala pořádný kravál. Svištět vzduchem rychlostí 200 mil za hodinu? To by se rozhodně neobešlo bez turbulencí, nemluvě o hlasitém hukotu. Nic takového neslyším ani necítím.
Tohle začíná být divné. Fajn, co když jsem ve vesmíru? Odpadly by turbulence a odpor vzduchu, ale centrifuga by musela být větší a rychlejší, protože by jí nepomáhala gravitace.
Na zdi přibývají výpočty. Poloměr by musel být 1280 metrů –blížíme se k jedné míli. Ve vesmíru člověk nikdy nepostavil nic ani zdaleka tak velkého.
Takže nejsem v centrifuze. A nejsem na Zemi.
Na jiné planetě? Ve sluneční soustavě ale neexistuje žádná planeta, měsíc ani asteroid s tak silnou gravitací. Země je největší pevné těleso v celé soustavě. Jistě, plynní obři jsou větší, ale pokud se nenacházím v balonu unášeném vichrem kolem Jupiteru, nemám šanci takovou sílu pocítit.
Jak to, že vím tolik o vesmíru? Prostě to vím. Připadá mi to přirozené – jako kdybych s těmito informacemi pracoval pořád. Možná
jsem astronom nebo expert přes planety. Třeba dělám pro NASA nebo ESA nebo –
Scházím se s Marissou každý čtvrtek večer na steak a pivo u Murphyho na Gough Street. Vždycky v šest, a protože nás personál zná, vždycky u stejného stolu.
Seznámili jsme se před skoro dvaceti lety na postgraduálu. Chodila s mým tehdejším spolubydlícím. Jejich vztah (jako většina studentských vztahů) byl jedna velká katastrofa a do tří měsíců se rozešli.
Zato z nás dvou se stali dobří přátelé.
Když mě vrchní spatřil, usmál se a ukázal palcem k našemu obvyklému stolu. Zamířil jsem kýčovitým interiérem k Marisse. Před sebou měla dvě prázdné sklenky a v ruce svírala jednu plnou. Podle všeho začala beze mě.
„Děláš si náskok?“ zeptal jsem se a usedl. Sklopila oči a pohrávala si se skleničkou.
„No tak, co se stalo?“
Napila se whisky. „Náročný den v práci.“
Mávl jsem na číšníka. Přikývl a ani se neobtěžoval přijít. Věděl, že si dám hovězí steak, medium, šťouchané brambory a pintu Guinessu. Totéž si objednávám každý týden.
„Náročný den?“ zopakoval jsem. „Ve státních službách na ministerstvu energetiky? S volnem, kdykoli si vzpomeneš? Stačí, když se tam ukážeš, a pošlou ti plat, ne?“
Ani teď se nezasmála.
„Nech toho!“ napomenul jsem ji. „Kdo ti šlápnul na kuří oko?“
Vzdychla. „Slyšel jsi o linii Petrovové?“
„Jistě. Docela zajímavá záhada. Viděl bych to na sluneční radiaci. Venuše nemá vlastní magnetické pole, ale kladně nabité částice možná přitahují záporné ionty v její ionosféře –“
„Ne,“ přerušila mě. „Bude to něco jiného. Nevíme přesně co. Ale něco… jiného. No nic. Dej si steak.“
Odfrkl jsem si.
„Tak ven s tím, Marisso. Co je to sakra s tebou?“