EDMLUVA
Máma psala vždycky, všude a ráda. Úplně nejranější jsou vzpomínky na její dopisy na tábory, kam jsem jezdila nejprve sama, později pak se svojí starší nevlastní sestrou Romanou. Už jenom názvy na obálce byly velice originální, dopisy dlouhé a hojné, měly jsme se vždy na co těšit. Kdykoliv jsem potřebovala napsat sloh do školy, hned tu byla mamka Hanka a s chutí se pouštěla do díla.
V jejích těžších chvílích jí psaní pomáhalo se „z toho“ vypsat, jak ona sama říkávala. A pak přišly oslavy narozenin a jiné dýchánky, na které si Hanka, opět s chutí, připravila nějakou tu peprnou historku z natáčení. Postupem času se z toho stala tradice, někdy přinesla nějaké starší kousky, to jsme mohli zavzpomínat, jak to tenkrát bylo, člověk tak
rychle zapomíná… Byla opravdu stvořená pro oslavy všeho druhu. Dalším koníčkem byly její nezapomenutelné dortíčky a nakonec nám zazpívala „Ježkoviny“, nejoblíbenější byla samozřejmě „Život je jen náhoda“ či jiné skvělé písně.
Téměř v sedmdesáti vydala svoji první knihu, která měla úspěch. Za dva roky další a teď vychází třetí. Naše milá mamča a babička už bohužel není mezi námi, stále nás ale inspiruje, že i v sedmdesáti si člověk může splnit svůj celoživotní sen. Díky, mami.
Až do poslední chvíle jejího života jí velice záleželo na tom, aby tato kniha vyšla. Plníme tímto tedy její poslední přání.
Dcery Lenka a Olina, vnučka Lily a vnuk Kryštof
A ZASE TY FRANTOVKY
„Ahoj Františku!“
Ticho.
„Vypadáš pořád moc hezky, už léta,“ přidala jsem.
Žádná odpověď.
Hm, ještě že mě nikdo nevidí, musel by si myslet, že jsem tak trochu blázen, když si povídám pro sebe. František nemluví. František je totiž soška malého chlapce, představující symbol plodnosti, a stojí ve Františkových Lázních v parku. Je nahý a poslední léta pro něj pilné dobrovolnice pletou a háčkují.
V zimě ho pak oblékají do čepiček, šálek, rukaviček. Je to moc roztomilé. Po kolikáté už takhle u něj stojím a kolik fotek s ním mám? Hodně!
Při prvním pobytu, to mi bylo třicet pět, jsem v lese u Hrádečku, na radu ostatních, házela za sebe šišky, abych se sem někdy vrátila. Pověrčivá zas tak moc nejsem, ale na kanály fakt nešlapu, abych neměla smůlu, a tohle se tedy také povedlo. Vrátila jsem se sem mnohokrát a pořád se mi tu líbí. Na světě jsou prostě místa, která si zamilujete na první pohled.
Tenkrát, poprvé, to jsme byli ještě Československo a město praskalo ve švech pacientkami z Čech, Moravy, Slezska i Slovenska. Ulice, obchody, sady, lavičky, pěšinky, všude samá děvčata a mladé ženy, mužů jako šafránu. Tomuto privilegiu, jet do lázní, předcházela ale onemocnění ženských orgánů. Záněty, operace a neplodnost. Hned po příjezdu jsme se my, nové příchozí, musely dostavit do zasedací síně a tam nám nerudné paní Zubaté, dámy jak vystřižené z filmu Kolja, vysvětlovaly domovní řád a pravidla při léčení a vyprávěly odstrašující případy, jejichž aktérky muselo vedení za nevhodné chování poslat domů a ony měly pak v práci i doma problémy. Rozpačitě jsme se po sobě rozhlížely, ještě celé bledé a uplakané z ranních loučení doma s dětmi a partnery. Nikoho by přece nenapadlo dělat takové věci, o kterých nám paní Zubaté vyprávěly. Jedna maminka, která měla doma dvě malé děti, vyprávěla s despektem v hlase paní Zubatá, se prý zamilovala do místního seladona, nechodila na procedury ani spát do lázeňského domu, a tak ji poslali šupem domů. Nouze o nezkrotné pacientky prý opravdu není a další žena prý nezvládla tolik volnosti, denně se opíjela, a tak i tu poslali domů. Rozcházely jsme se nevěřícně do svých pokojů a tvrdily, že tohle se nám stát nemůže a že celé strašení bylo pro nás zbytečným divadlem. Já jsem si až mnohem později uvědomila i pochopila, proč se to děje.
Vyslechla jsem pár příběhů průběhu nemocí a spojila to i se svým příběhem. Představte si, že onemocníte, výsledky vyšetření nejsou dobré, ani prognózy. Často myslí pacientky na to nejhorší a jsou mladé, mají doma mladé muže, děti. Pak to většinou dopadne dobře, jede se do lázní, prožívá se velká radost ze života, děkuje se osudu, děkuje se za to, že člověk měl štěstí, a oslavuje se život se vším všudy.
První dny jsem vůbec nestíhala. Z lázeňského domu, kde jsme spaly, jsme utíkaly úprkem přes park do jídelny a pak následoval úprk za procedurami, které byly rozesety po celých lázních. Lázně I, II, III. Opravdu, já i ostatní jsme byly stále v poklusu.
Odpoledne už se, k mé velké radosti, v kavárnách tančilo a já přecházela od jedné zábavy ke druhé a byla jsem moc spokojená. Podstatný byl tanec, co zrovna hráli – disko nebo dechovku –, nebylo rozhodující, hlavně že hráli. Tak nějak jsme se sešly a daly dohromady my, holky rády tančící, které jsou jako včelky na květ nebo můry za světlem přitahovány magickou silou hudby. Sešlo se tu i dost žen, které pletly a háčkovaly, ty tvořily další zájmový kroužek. Pak se dala dohromady skupinka turistická, ta chodila po okolí, a pak samotáři, kteří zalezli s knížkou.
Lázně měly svůj režim. Zpět do lázeňského domu se muselo dorazit nejpozději do deseti hodin, ale dva dny v týdnu dokonce do osmi. Pak se dveře zavřely a nikdo nebyl vpuštěn dovnitř. Denně, těsně před zavírací hodinou, vykřikovala recepční před dveřmi, že už se zavírá. V parku na lavičkách bylo narváno, pod stromy postávaly dvojice lázeňských zamilovaných a po posledním výkřiku všechny pacientky prchaly do domu. Každý den byl stejný, každý den se recepční
zlobila a nám se nechtělo domů. V parku to ani nevypadalo, že mužů je málo. Nebylo ale výjimkou, že kolem jednoho muže posedávalo nebo postávalo i více žen.
Jednou jsem ještě se dvěma tanečnicemi nechtěla opustit diskotéku a také zmeškala zavírací hodinu. Dveře se nenávratně zavřely a my zůstaly venku.
Dala jsem se do běhu a zarazila se u zavřených dveří. Už už jsem nabírala k pláči, protože jsem si představila, že určitě budu mít smůlu a přijde kontrola, která zjistí mou nepřítomnost na pokoji, a i já „pošupajdím“ s ostudou domů. Najednou se kousek od vrátnice otevřelo okno a vykoukla polonahá dívka. V té chvíli mi připadala jako anděl, který nám byl poslán shůry. Anděl nám šeptal: „Holky, pojďte, vytáhnu vás jednu po druhé dovnitř,“ a napřahoval ruce. Utřela jsem si slzy, které mi přece jen tekly, a soukala se dovnitř. V pokoji jsem v úžasu zírala, že dívka-anděl i její kamarádka se také nestihly včas rozloučit a jejich pánské návštěvy zůstaly i po večerce pod peřinou.
Takže mně a mým lázeňským kamarádkám opožděný příchod prošel. Uf, tak to bylo o fous.
Druhý den jsem na vlastní oči viděla, jak přes park dvě rozesmáté pacientky táhly úplně opilou. Natažené nohy a špičky bot ryly do pěšiny a zanechávaly viditelné stopy. Ty dvě po stranách si nevěděly rady, námahou odfukovaly, ale chtěly svou kamarádku, která přebrala, dotáhnout na pokoj. Měly ale smůlu, kontrola je zastihla. Dotyčná musela po vystřízlivění opravdu odjet. Říkaly o ní, že ani ona nezvládla pobyt, tu svobodu a spoustu času, která je samozřejmě něco úplně jiného než starat se o rodinu, manžela a děti.
Na diskotékách a tanečních zábavách bylo mnohem patrnější, jak je mužů-tanečníků málo. Do sálu třeba vtrhlo
najednou pár mladíků a úplně bezostyšně si prohlíželi taneční materiál, který by připadal v úvahu, aby se s ním ukázali na parketu. Šli třeba dva proti sobě a očima si dávali najevo, která by stála za to, a navzájem si výběr schvalovali nebo zamítali.
Byla to nevkusná hra, jenže kolečka samotných křepčících žen na parketu teprve začínala, a tak se pořád jen čekalo, až nějaký namyšlený týpek přijde a vyzve k tanci.
Jednou jsem měla tu čest, že si mě vybral celkem pohledný tanečník, kterého tam všichni znali, říkali mu Jugoš. On se mnou tančil a já si najednou všimla, že se dívá na jinou, usmívá se a dělá na ni posuňky tak, aby si i ona všimla jeho.
Ztuhla jsem. Urazila se. Odešla jsem si sednout. On to vůbec nečekal a byl zlostí bez sebe. Přišel ke stolu a křičel: „Co sis to dovolila, a ke mně? Co si o sobě myslíš? Pamatuj si, že už pro tebe nikdy nepřijdu, i kdybych tě tu potkával sto let a byla jsi jediná na světě!“
To jsem si tedy dovolila dost, urazit jeho ego, on to pak řekl i svým kamarádům a já jsem si dlouho nezatancovala. Tak mě teď napadá, jestli jsem s těmi tanečními kroužky nezačala já, možná jsem je i ve Františkových Lázních sama zavedla.
Začala jsem se víc stýkat s Janou, která také ráda tancovala, ale ona se brzy zamilovala. Do Františkových Lázní se jezdili bavit muži i z jiných měst a vesnic v okolí. Ten její jezdil s partou až z Německa. Byl mladý, hezký a docela obstojně uměl česky. S Janou se seznámili při tancování a ona se zamilovala tím románovým způsobem, že chtěla za sebou opravdu pálit mosty, rozvádět se, stěhovat, rozdělit své děti tak, že jedno si vezme s sebou, jedno nechá manželovi. Přestala i přespávat v lázeňském domě a ON ji vozil ráno na
snídani a procedury cestou do své práce. Byla šťastná, denně riskovala vyhazov a plánovala s ním budoucnost. Já to tedy slyšela jen od ní, že on je stejně nadšený jako ona. Jakékoliv „ale“ vůbec nechtěla rozebírat, prostě skončí v lázních, dojede domů do Prahy, rozvede se, čapne jedno z dětí, které bude chtít jít s ní, a odjede žít do Německa.
A přišel poslední večer, oslava na rozloučenou. Jana se o všechno postarala. Rezervovala stůl, objednala jídlo, pití. Spolu jsme dolaďovaly jídelníček, květiny, dárečky pro všechny pozvané, i pro NĚJ.
Ve smluvenou hodinu jsme se všechny její známé sešly a čekaly na jejího přítele, a on stále nepřicházel. Nepřišel po hodině, dvou, třech, prostě nepřišel vůbec. Nabízí se vysvětlení – nehoda, neodkladná záležitost? Jenže nebyl ani na telefonu a ani jeho kamarádi ten večer nepřijeli. Oslava skončila, vinárna zavírala a Jana spustila nekonečný pláč přerývaný výkřiky, že jestli ho už neuvidí, zabije se. Seděla jsem vedle ní, všechny ostatní lázeňské kamarádky už odešly, protože, vždyť víte, ta vrata!
Jana mi znovu vyprávěla, jak bezvadný on byl a určitě je a bude pro ni napořád ten pravý, nešetřila podrobnostmi. Cestou domů z vinárny se stále otáčela a stále čekala, že se objeví, že se bude omlouvat. Ona mu ráda uvěří jakoukoliv historku a odpustí. Došly jsme až k vratům, ona zaťukala takový zvláštní domluvený signál a dveře se otevřely. Jana vtiskla recepční bankovku do ruky, ta za námi zavřela a už vůbec se o nás nestarala. A já jsem si dělala se svým zpožděním před pár dny takové starosti, a ono to jde jednoduše takhle! Ach jo, člověk se pořád, celý život, učí.
Ráno jsem Janu doprovodila na vlak. Já odjížděla za pár dnů, a tak jsem večer opět seděla ve vinárně. A co myslíte?
Objevil se Janin přítel jakoby nic, na nic se mě neptal, po nikom se nesháněl, a bavil se úplně přirozeně a normálně s další kráskou, která s novým turnusem dnes přijela.
Její příhoda mě hodně ovlivnila a opravdu jsem nestála o žádné seznámení. Až jednou! Správně se říká: „Nikdy neříkej nikdy!“ Tohle rčení je asi hodně pravdivé.
Několikrát po sobě pro mě přišel nesmělý mladý muž. Ostatní kamarádky ho obdivovaly a mně určitě záviděly, ale nejen já, i on se držel zpátky. Tančili jsme spolu, pokradmu se navzájem prohlíželi, ale šli si sednout každý zvlášť, ke své partě. Pak už jsem musela odejít, on se ke mně přitočil, že mě doprovodí. Odpojila jsem se od svých kamarádek. Začalo pršet, utíkali jsme večerním městem a pak parkem, drželi se za ruce, rozesmátí a šťastní. Všechny starosti a problémy byly daleko, tady jen zábava, klid, pohoda a my dva.
Stála jsem s tím někým chvíli pod stromem nedaleko vrat lázeňského domu ještě otevřených. Vypadalo to, že pod vlivem teplé, vlahé noci by se snad, možná, probudila, vzkřísila touha potlačovaná rozumem a zasunutá někde v patě.
Koukali jsme po sobě, dva cizinci, kteří jsou už nějak někde vázaní. Zmohl se na větu: „Jé, tobě to takhle moc sluší!“
Po pár pivech, která na diskotéce urazil, jsou všechny ženské pěkné, to už znám! Asi záleží také na druhu piva, on pil plzeň a po ní měl určitě ty zrakové halucinace, přemýšlela jsem si v duchu, ale potěšilo mě to. Usmála jsem se, uhladila své mokré vlasy, ale neodpověděla. Odešel.
Recepční zahlédl dvě postavy pod stromem i můj pomalý návrat k vratům a snaživě navrhl: „Nechcete přijít až ráno?“
Neodpověděla jsem. Proběhla jsem kolem něj chodbou ke schodišti a rychle stoupala ke svému pokoji. Padla jsem na postel. Rychle jsem oddechovala, jak jsem spěchala po
schodech až do druhého patra a bála se sama sebe, že se otočím a půjdu zpátky. Znovu jsem myslela na Janu. Jak rychle se to mohlo stát i mně a také s přispěním ďábla-našeptávače z recepce, který toužil po spropitném. Dopadlo to dobře.
Dopadlo to dobře?
Dost bylo rozjímání a vzpomínání. Jana se nejspíš vrátila ke své rodině a musela se přinutit zapomenout. Už ani nevím, jak se jmenoval ten krasavec, co mě doprovázel, ráno jsem odjela domů a zapomněla. Podle společenských pravidel jsem všechno ustála, nedošlo k pálení mostů, nedošlo k ublížení tomu druhému. Jenže dnes se to zase říká jinak. Už Karel Gott o tom nazpíval nádhernou píseň – Jdi za štěstím. Ano, je to výzva všem nerozhodným milencům, aby se ohlíželi jen na sebe a své city. Morálka a její pravidla jsou jistě v pořádku, ale co když si opravdu máme vážit, cenit toho, když se objeví někdo nějak výjimečný, láska na první pohled, kterou když zavrhneme, už se nikdy znovu neobjeví? Je to tvůj život, který žiješ, už nikdy žádný jiný mít nebudeš, žádnou jinou šanci něco opravit, radí chytráci. Možná by měl každý dostat tuhle lekci, aby lépe porozuměl Madisonským mostům nebo lidem z okolí, kteří se, ač zadaní, jinde beznadějně zamilovali. Kdož bez viny, hoď po mně kamenem, to už stálo v bibli.
Vzdychla jsem, zatřepala hlavou, abych pomohla odlétnout nepříjemným myšlenkám.
A co teď podniknu já? Vstala jsem a hlavou pokynula sošce malého chlapce: „Tak čau, Františku, zase někdy!“
Najednou začal zvonit telefon a já se rychle začala přehrabovat v tašce a hledat vřískající aparát. Nedařilo se mi to, vztekle jsem vysypala její obsah na lavičku, jako poslední vypadl kvílející mobil. Zvedla jsem ho a mačkala, abych hovor přijala, podařilo se mi zmáčknout hlasitý odposlech.
Ozval se káravý hlas mé dcery: „Mami, už ti volám poněkolikáté, jak jsi dorazila, všechno v pořádku?“ „Jojo, všechno v pořádku,“ odpovídala jsem udýchaně, až na tu spoušť na lavičce, ale k tomu jsem se nepřiznala. Hovor jsem po chvíli ukončila a sedla si na lavičku, abych si poskládala věci zpátky do kabelky. Znovu jsem začala vzpomínat. Tenkrát, před mnoha lety, kdy nebyly mobily tak běžné jako teď, to bylo jiné. Stáli jsme ve frontě u jediných třech telefonních budek ve městě, které spojovaly všechny lázeňské s jejich domovy. Budky byly otevřené, každou chvilku nám to zblajzlo dvacetikorunu, a co víc, všichni kolem slyšeli, co dotyčný říká. Docházelo ke kuriozitám, kdy manželka pomáhala manželovi najít ztracené klíče a radila mu, kde všude by ještě mohly být. Když už konečně byly na světě, tleskaly jsme, protože další mohl jít na řadu. Jeden muž, pusu obtočenou šálou, tvrdil, jak moc je nemocný, že si jde hned lehnout, a nabádal k tomu do telefonu i svou ženu. Ona ho určitě litovala a on si pak obtočil šálu frajersky kolem krku, dívku, která na něj nedaleko čekala, kolem pasu, a bylo.
Také jsem tam často stála a vyptávala se, jak to doma beze mě zvládají. Samozřejmě, že jsem chtěla slyšet, že nezvládají, že se na mě těší, že mě postrádají. Můj manžel vařil a v klidu a s humorem mou nepřítomnost komentoval. Děti byly do telefonu také veselé a já si dodnes myslím, že o všem, co se nepovedlo, měly zakázáno mluvit.
Volala jsem, ale i psala, aby mi manžel poslal peníze, a další týden další a pak další.
On to pak dával při rodinném sezení k lepšímu a litoval se, kolik moje lázně rodinnou pokladnu stály. Jenže já jsem po svých procedurách vystála všechny fronty před obchody
při přejímce zboží a přivezla jsem domů dárky na Vánoce pro všechny členy rodiny.
I tohle je dnes neuvěřitelné, nejen na banány jsme stáli fronty. Hlídalo se, kam a kdy přijde zboží, a ty skvělé kousky jsme pak měli jaksi za odměnu, za frontu, kterou jsme si odstáli. Jenže i tohle mělo své humorné dohry. Po Vánocích, v autobuse cestou do práce, měli dva muži stejnou košili jako můj muž. Na otázku jedné všímavé spolupracovnice, proč to takhle je, můj muž pohotově odpověděl: „My jsme je fasovali, Nováková, a jděte si po svých…!“