Slovo úvodem
Svoji minulost máme sklon si vybírat. Na rozdíl od přítomnosti, a tím spíš budoucnosti, se totiž právě minulost jeví jako něco, co bychom mohli mít alespoň trochu pod kontrolou.
Ostatně, ono se nikdy nikomu nedá říct úplně všechno, na to je život příliš krátký. A tak z nepřeberných událostí, kterých jsme se účastnili, i rozhodnutí, jež jsme učinili, pečlivě vybíráme. Volíme si, které tradice budeme držet, ke kterým kořenům se chceme hlásit, stejně jako kterou z prvních lásek či milostných peripetií po letech přiznáme. Jenže ono nic z toho, co zůstalo nevyřčené nebo vytěsněné, nikdy tak docela nemizí – a jednoho dne to může na naši přítomnost vrhnout nepříjemný stín.
Navíc dlouhé stíny nemají pouze staré hříchy. Leckdy bývá jejich původcem třeba rodinný odkaz – ať už v podobě dědictví, nebo výchovy. Může za nimi stát prastará šifra, podobně jako šrám v paměti zatopené obce či podivného bytu na sídlišti. Jsou zkrátka věci, před kterými nebudeme v bezpečí ani na řeckém ostrově – málokdy však přicházejí bez ohlášení. Záhadné
kočky, tarotové karty, bludné duše i nečekaně odražené kulky dávají tušit, že vše nevyhnutelně spěje k odhalení nehezké pravdy.
V antologii Dlouhé stíny naleznete povídky jedenácti
českých autorek a autorů, kteří mystérium neodbytné minulosti i dobře střežených tajemství zpracovali do nezřídka mrazivého čtení.
Lukáš Vavrečka editor
Kateřina Surmanová (1984)
Vystudovala teorii a dějiny dramatických umění, její specializací byl irský film. Působila jako dramaturgyně různých festivalů (Letní filmová škola, PAF – Přehlídka filmové animace a současného umění, Academia Film Olomouc, Divadelní Flora), podílela se na festivalových časopisech a zakoketovala si se scenáristikou v pořadu Sabotáž České televize. Většinu produktivního věku strávila jako novinářka – v Olomouckém deníku, agentuře Mediafax, Hospodářských novinách a Lidových novinách, kde byla vedoucí domácí rubriky. V roce 2022 vyšla její knižní prvotina, mysteriózní thriller Šepot z lesa, který se stal bestsellerem a tvoří volnou trilogii s následujícími romány Zvedá se vítr (2023) a Tři Sekery (2024). Žije s manželem a synem v Odoleně Vodě, kde se odehrává děj její čtvrté knihy – Slepé cesty (2025). Je též autorkou knížky pro děti Nártoun a Outloň (2025) a šestidílné mystické detektivky pro Český rozhlas O čem skály mlčí (2025).
Černé stopy, bílý sníh
listopad 1949
Stěrače funěly námahou, bojovaly v páku s bílou přesilou. Zprvu to byly takové něžné víly, děťátka s jemnými vlásky a zoubky měkkými jako plastelína. Lidé jim nastavovali tváře, zvali je. Pojďte, krasavice, pojďte si hrát. Z koťat se staly pumy, z elfů jezinky.
Sníh padal a padal, jako kdyby už nikdy neměl přestat, v průtrži tak husté, až vytvářela souvislou stěnu, polétavou a mrazivou mlhu.
Černá lada se ploužila, osleplý brouk s krovkami plnými bílých parazitů.
Všechno bylo bílé, dokonale a úplně bílé. Na zemi, na nebi i mezi tím. Dávno se snesla noc, ale pro sníh nebyla vidět.
Topení ve stařičkém voze vychrchlávalo chabé obláčky navlhlého tepla, to už víc zahříval sražený dech. Farář se navzdory lezavému chladu potil, pod svetrem ho záblo z promáčené košile. Kola automobilu
se na návějích jankovitě cukala, ruce ho bolely, jak pevně držel uzdu volantu. Pak pneumatiky zahrabaly, motor se rozhněval a bitva skončila. Vánice zvítězila. Část čumáku černého vozu se zanořila do sněhu v rigolu, auto s občasným, teskným cvaknutím dokonávalo. Přední sklo na dva mžiky pokryla bílková čepice.
Možná je to konec světa, pomyslil si farář. Možná by to tak bylo pro svět lepší.
Omotal si krk a ústa šálou, než vystoupil. Venku ho překvapilo, že nefouká, vzduch stál tiše a nehybně, jako kdyby se s rukama nad hlavou jistil před dorážejícími vločkami. Nic neviděl, sníh ho nutil klopit víčka i hlavu. Napřáhl ruku a bez kousku naděje, bez špetky víry, vykročil do nekonečné bělosti. Záhy si odřel prsty o hrubou omítku.
Nahmatal dřevo, kliku, zabušil. Pustili ho dovnitř a s ním i pár bělostných průzkumníků.
Zatímco usínal na kavalci v neužívaném dětském pokoji, nebeské břicho přestalo krvácet.
A začal konec. * * *
Závěje pokryly celou podorlickou vesnici. Zbělely kopce, střechy, pole i stromy a nad nimi se táhlo sivé nebe jako utržené holubí křídlo. Nekonečná a bolestně půvabná bílá paleta, nevinná a zranitelná. A zraněná. Do čistého sněhu se bořily stopy, otisky propálené až
na surovou zem, černé jizvy na panenském líčku. Obloučky s rozeklaným vrcholem, otisky kopyt. Jeden za druhým, krok a krok, v dokonalé choreografii bez sebemenší odchylky mezi šlépějemi.
Děsivě, nepravděpodobně přesné rozestupy mezi černými cejchy v bílém sněhu.
Děsivé, nepravděpodobné množství stop.
Vedly po pěšinách a po silnici, po zahradách i louce, po zdech domů a po jejich střechách, po srázné vížce kostela svatého Petra a Pavla, přes staleté borovice a duby, přes smrčinu, přes půl druhého metru vysoké zdi. Lidi to viděli a na bílý arch s černým vzkazem se zdráhali vstoupit. Křižovali se, zkoušeli naladit rozhlas. Obojí vyšlo bez odpovědi, vánice v noci shodila sloupy elektrického vedení na silnici a odřízla podhorskou ves. Nebylo jak odjet, nebylo jak se spojit s okolním světem. Fungovala jenom kamna na dřevo a lihové kahany nebo svíčky. Během noci kalamita smyla z Mezních Petrovic několik letokruhů, čas se přetočil zpátky.
Podle těch stop, černě vytištěné obžaloby, to tak opravdu vypadalo. Vločky klidně, mrtvě ležely, Sněhurky s kusem jablka v jícnu, zato slova – rty na ucho, ucho na rty – ta nelenila a zaplavila ves. Za chvíli kdekdo věděl.
Farář, kterého za rukáv škubala starší žena v šátku a tlustých punčochách, u níž spal, zíral na ohromný obraz s neznámým písmem.
„Co je to?“ zeptal se. Odpověď neočekával, ale dostal ji.
„Ďáblovy stopy,“ zašeptala žena v šátku, upracované ruce zaťaté do farářova nadloktí. „Vrátil se.“
Než se zmohl na další otázku, dolehl k nim křik, uličkou běželi dva muži v černých kabátech a jeden v zelené bundě.
„Otče, pojďte, musíte něco udělat,“ vyzvali ho.
„A co? Proč?“ vyhrkl nejapně.
„Jste tu jediná autorita,“ řekli mu stručně, nerozuměl jim ani malinko, a už ho zase někdo svíral za paži.
Cizí venkované v cizím městečku ho popoháněli ke hřbitovu jako zpupné telátko a jeho napadlo, jestli zrovna neumrzá v omdlelé ladě, jestli to celé není jen halucinace. Zábly ho nohy a kýchl. Tedy jsem živý, uklidnil se, ale pak si nebyl jistý, jestli by radši neumíral.
Muži ho před sebe postrčili, jako by za ten hřbitovní masakr snad mohl on.
Sepjal ruce, opsal prsty kříž a dal se do modlení. Co měl dělat jiného? Co jiného mohl dělat farář na hřbitově, kde před gotizující hrobkou s pootevřenými vraty leželo pět studených těl, pět studených střelných zbraní a kolem nich rudé konfety krve? * * *
„Předseda národního výboru, náměstek a referent, taky předsedův bratr, ten vedl JZD. A poslední je zdejší kněz,“ vypočítával muž v zelené bundě.
„Divná věc, že šel s nimi,“ mumlala žena v šátku.
„Nepaktovali se, spíš se velebnýho pána chystali vypakovat. Překážel.“
Farář věděl, jak to myslí, pro něj už taky nebylo na světě dost místa. Z luk a lesů neubyl centimetr, kostelíky a fary měly přesně tolik cihel jako na začátku, ale přece už se do nich kněží nevešli.
„Nikdo kromě vás tu není,“ oslovil ho jeden z chlapů v černém kabátě. Mračil se a přikazoval. Farář poznal, co je zač. Muž pokrokového rozumu a prostředků. Nový pán světa. Proto ho šokovalo, co černokabátník pronesl. „Udělali to ďáblovi posluhovači. Musíte je zneškodnit.“
Promnul si kůži na čele, ohmatal si tváře a štípl se do lalůčku. Zase potřeboval ujistit, že neumírá v závěji. I když, pokud by si dovolil jistou nadsázku, zrovna celá vesnice umírala v závěji.
„Nerozumím,“ odvětil unaveně. Vůbec ničemu už nerozumím, dodal by, kdyby si snad myslel, že to k něčemu bude.
„Odveďte ho na faru, matko,“ nařídil muž v kabátě.
„Ať si projde kroniky.“
Strhl oči na kněze, ze zornic se mu řinul děs, jakkoli se snažil tvářit přísně a rozhodně. Do dlaně farářovi vtiskl malý klíček na sametové šňůrce.
„K čemu to?“
„Náš velebnej to měl na krku. Sám si poraďte, taky jste flanďák. Tady sousedka vám odpoví, na co bude
umět, ukáže knihy. Vy pak vymyslíte, co uděláte, ale hleďte myslit kvapem.“
U dveří se černokabátník otočil, shrbený, aby se vešel do veřejí, v té pozici výhružný jako otazník, co si nikdy nehodlal počkat na tečku.
„Do tmy,“ zdůraznil. „Musíte to stačit do tmy.“
* * *
V místnostech se drželo ticho, jako kdyby už se doslechlo, že starý páter zemřel. Domovy už tolikrát měnily pána, že se staly obyčejnými budovami. Nejprve Němci hnali Čechy, pak Češi Němce, a teď žal každý, kdo měl srp a kus rudého hadru. Snad aby bylo čím otřít z ostří špínu a nikdo se nepodivil, proč je červená. Farář se nechal dostrkat ke starobylému sekretáři z leštěného ořechu. Žena v šátku mu pomohla vyndat
kroniky, najít mezi nimi tu správnou, kde se kýžená událost připomínala. Nicméně přímo z dané doby zápisy scházely.
„Komu patřila ta otevřená hrobka?“ dotázal se své průvodkyně.
„Jsou to čtyři dny, co ho do ní uložili,“ řekla. „Nejstarší osoba ve vesnici. Tak starej, že ho nikdo, nikdo, kdo tu žije, nepamatoval mladýho. Nebo mladšího.“
Úkosem na ni pohlédl. Mátlo ho, co se ve vsi drží pověr v době, kdy se i náboženství považuje za tmářství. Bál se, aby na něj nelíčili past. Co když jde jen o to? O léčku, číhání na záminku.
„Povídala jste, že jsou to ďáblovy stopy,“ nadhodil. „Co to znamená?“
Nalistovala mu v knize, co měl v klíně, poklepala prstem na správnou stránku.
Za třicetileté války, v obludných časech, kdy krajem táhla smrt, za ní zmar a za nimi bída, aby se na obzoru otočily a vrátily se zase zpátky, za jiné sněžné noci vsí Mezní Petrovice už produpalo cosi kopytnatého, co nedbalo dálek nebo výšek, co kašlalo na fyziku. Stopy, dokonalé a hluboké otisky s pravidelnými rozestupy, jako by si kdosi odpočítával kroky, se táhly po celé výměře obce, od jednoho konce ke druhému. Tehdy také celou noc chumelilo – hustá bílá opona, která se snesla před jeviště a ucukla až ráno, aby odhalila dvě věci. Za prvé otisky kopyt, levá – pravá, seno – sláma, husarským krokem po střechách a kolmých zdech. A za druhé, dvě prázdné postele na faře, v ložnici velebného pána a ve skromnější komůrce jeho matky, vážené porodní báby. Skoro každé dítě ve vsi, co se za padesát let její služby narodilo, jako první pocítilo dotek jejích rukou. Ona omyla z děťátek poporodní šlem, její syn pak děděný hřích.
Postele po zmiznuvší dvojici zůstaly zválené, rozházené, dveře na celé faře pozotvírané, oheň vyhaslý. Jako kdyby v jednu chvíli vyvanulo ven všechno, co bylo živé, zbyly jen zdi.
„Proč by bral ďábel kněze a jeho matku?“ divil se farář.
„Aby mu už nikdo nestál v cestě,“ odpověděla žena.
„Copak si ďábel nechodí pro nehodné osoby? Pro nejhorší hříšníky? Odkdy si odnáší velebníčky? To snad leda v posledním roce,“ ucedil jízlivě. Polekaně po něm sekla očima, zašmejdila jima ke dveřím a oknům, jestli na nich neraší uši.
„Že vás huba nebolí, otče, takový řeči,“ napomenula ho. Co mu vlastně vyčítala, uvažoval. Že zpochybnil
ďáblův výběr nebo věrozvěsty kolektivních zítřků?
„Co ode mě vlastně čekáte?“ zeptal se.
„Hrobka je prázdná,“ řekla. „Ale v noci to může být jinak.“
Nahlédl do krypty. Uprostřed stál katafalk, na něm pěkná dubová rakev, víko položené k dolní hraně soklu. Nalevo a napravo výklenky, prázdné. Vyšel ven, mrtvoly už odnesli, zůstala po nich popleněná tkáň na zmrzlé pokrývce a krev, která na sněhu nebledla ani netmavla. Ctnostné ženy v loktuškách a kamenní andělé vyhlíželi v denním světle černí chorobným, nekrotickým způsobem. Od prázdných vypouklin očí jim kanuly stružky lišejníků nebo měděnky. Měl pocit, že ho pozorují, a pak si všiml dalších tmavých stínů, němých čumilů za hřbitovní zdí, co na něj skutečně zírali. Rozprchli se, když k nim vykročil, šustění sukní, dusání bytelných bot. Zůstal stát jen chlap v černém kabátě.
„Proč tu byli? Předseda výboru a ti ostatní?“ zeptal se farář černokabátníka.
Chlap chvíli mlčel a pak mávl rukou, jako že už je to stejně jedno. „Dědka uložil hrobař do krypty, jak si to přál. Pohřeb neměl, stejně by mu nikdo nepřišel. V noci se sem vypravilo pár děcek, v létě mají skládat maturu. Dva mládenci a děvče, chtěli se před ní vytahovat. Vloupali se dovnitř, na zámek jim stačilo kladivo a štípačky.“
Odmlčel se a zapálil si hubený smotek cigarety, nitky tabáku se řinuly ven z obou konců. Potahoval a ustavičně vyplivoval hnědé červíky, co mu padali na jazyk.
„To je tady běžné? Zneuctívat hroby?“
„Zkouška odvahy, to si mysleli. Kdo se k němu v noci opováží,“ pokračoval chlap. „Sundali víko, hecovali se, taky pili, měli kořalku. Předsedův synek pak vytáhl dědka z rakve, aby si zatancovali.“
Farář si představil, jak se v tom uzounkém prostoru smýkají bezvládné nohy, jak se mladík s funěním vytáčí okolo katafalku a ostatní kumpáni s jekem uskakují.
„Předsedův synek, aha,“ řekl.
„Tohle je malá vesnice,“ pokrčil chlap rameny. „Další kluk patřil k tajemníkovi, děvče k místopředsedovi.“
„Jistě. Proto se nebáli vloupat do hrobu. Měli přece zastání. A vyhovující původ.“
Chlap se na kněze jízlivě ušklíbl a vykládal dál.
„Povídám vám, co tady ti mrtví z dnešního rána dělali, že v tom byly namočený jejich děcka, tak poslouchejte. Pak si předsedův synek všiml, že má dědek na ruce hezkej prsten, asi cennej. Co já vím, nikdy ho nesundával, měl ho po matce, tak to komusi povídal, a přes ty velikánský klouby by ho ani sundat nedovedl.“
Farář viděl, kam to směřuje.
„Usekli mu prst?“
„Uštípli,“ poopravil ho chlap. „Předsedův synek nabízel prsten děvčeti, ale nechtěla ho, a tak si ho vzal domů i s tím prstem. A druhýho dne za soumraku to začalo.“
„Co?“
„Chodil po vsi. Pomalu se šoural, křižoval každou pěšinku. Do oken nahlížel. Hledal. Pak už chodil najisto, k barákům těch děcek. Jenom tam tak stál a civěl, jindy zaklepal těma velikejma kloubama, jedním po druhým, ale bez třetího, co mu usekli.“
Klep, klep, odmlka, klep.
Klep, klep, odmlka, klep.
Farář si odkašlal, aby tu představu přehlušil.
„Končil vždycky u předsedy, tam ťukal až do kuropění. Až kohouti ho odehnali.“
Osahal si hlavu, nemohl si pomoct. Určitě v té vánici havaroval a umírá.
„Nemůžu se v tom vyznat,“ řekl. „Ten pohřbený nebožtík tedy nebyl vůbec mrtev?“
„Jak se to vezme,“ zabručel chlap.
„Prosím?“
„Důležitý jsou ty odražený kulky.“
„Rozumím vám stále méně,“ upozornil farář.
Chlap vzdychl. „Předseda a ti další se sem včera v noci vypravili ozbrojení, aby tomu udělali konec. Přinesli pušky a revolver. Stříleli z nich, ale všecky kule se odrazily. Všecky kromě jediný, jedna se ztratila. Sám jsem je přepočítal.“
„Jaké odražené kulky? Od čeho, člověče?“
Černokabátník chytil faráře nad loktem a stiskl, už zase, očima se pověsil do těch jeho.
„Všech pět jich umřelo vlastními zbraněmi, vlastními vystřelenými kulkami, ale to si pamatujte, že sami na sebe nestříleli.“
„Chytá vás tu všechny fantas?“
Vrzla hřbitovní branka, oba je ten zvuk vyděsil a zvrtli se po směru hluku, aby mu čelili zpříma.
Stála tam malá holčička, sedmi- nebo osmileté děvčátko, hubené, drobné a skoro tak bledé jako vločky, stejně něžné. Světlé vlásky jí splývaly na kabátek z beránka, pozorně si je oba prohlížela. V ruce držela sušenou kytičku, ostře oranžové azalky a pár travin, co vypadaly jako ocásky z králíků. Bosé nohy nehybně setrvávaly na ledové zemi.
„Vždyť si uženeš zápal plic,“ zhrozil se farář a vyrazil k ní, aby ji zvedl. Hbitě se prosmýkla vrátky a utekla.
„Chudák děcko,“ pronesl chlap. „Matka jí umřela při porodu, otce zabili nacisti. Byl to partyzán a komunista, dobrý člověk. Stará se o ni babka s dědkem, dělají, co můžou, ale asi se jí to všecko v hlavě pomíchalo. Děcko bez matky, to se vždycky pozná. Malá divoženka.“
Černý kabát se protáhl kolem kněze a vykročil k domovu.
„Do tmy, nezapomeňte, velebníčku. Za tmy se vrátí.“
„Kdo?“ vykřikl farář, zpola zoufalý, zpola nazlobený.
„Fekst,“ odpověděl chlap.
Jediné slovo a znělo jako zaklínadlo. Jako zasyčení, když se vypaluje znamení do kůže. Farář matně tušil, že je tu jakási pověst, co se traduje na linii Československa a Německa, na trase, kudy za třicetileté války táhla švédská vojska. Zrodila se báchorka o nezranitelných jedincích, jejichž tuhá kůže odolá kulkám a která ani po smrti nezpráchniví. Zrodila se, aby měli lidé alespoň nějakou naději v časech, kdy se násilí stalo normou. Bílá hora vypudila učitele a kněží, pole místo semen oplodňovala krev a v lesích se ukrývali lapkové. Vlastně dávalo smysl, pokud se fekst vrátil zrovna teď, uvažoval farář. Vlastně to bylo… logické.
Pospíšil na faru, kde klíčkem na sametové stuze zkoušel, jaké tajemství by se jím dalo vyjevit. Nikam nepasoval. Kněz ohmatával dna šuplíků, nahlížel pod