11. ZASEDÁNÍ MEZINÁRODNÍHO OLYMPIJSKÉHO VÝBORU V BERLÍNĚ 1909
Zdeněk Škoda
První kapitolu věnujeme významnému zasedání Mezinárodního olympijského výboru, které se uskutečnilo v Berlíně roku 1909 pod záštitou Jeho císařské Výsosti, korunního prince Německa Viléma Pruského1 .
Jednání začalo ve čtvrtek 27. května v 16 hodin v prostorách Herrenhausu2 (Pruské panské sněmovně) a probíhalo podle programu, který byl schválen ještě za života hraběte von der Asseburga3 .
U předsednického stolu usedl baron Pierre de Coubertin spolu s hrabětem Brunettou d’Usseaux4 a baronem de Blonay5. Zasedání otevřel Coubertin těmito slovy:
„Dámy a pánové, když jsme se rozhodli uspořádat letošní zasedání v nádherném hlavním městě mocného Německého císařství, věděli jsme, že nás čeká slavnostní přijetí i plodná práce. Radost z tohoto setkání však kalí smutek –smrt si vždy vynucuje tiché prvenství. Proto první slova věnujeme památce toho, koho jsme ztratili. Hrabě von der Asseburg zůstane navždy v našich myslích
1/ FRIEDRICH WILHELM Victor August Ernst (1882–1951), německý korunní princ (až do zániku monarchie v roce 1918), později známý jako princ Wilhelm (Vilém) Pruský. Po návratu z exilu v roce 1923 se aktivně postavil proti Výmarské republice a podporoval monarchistické hnutí. Po smrti Viléma II. v roce 1941 se stal hlavou rodu Hohenzollernů.
2/ Pruská panská sněmovna (Preußisches Herrenhaus) byla horní komorou pruského parlamentu (Preußischer Landtag) v letech 1850–1918. Spolu s dolní Sněmovnou poslanců (Abgeordnetenhaus) tvořila dvoukomorový zákonodárný sbor Pruska. Jejími členy byli dědiční i jmenovaní šlechtici, vysoké duchovenstvo a další osoby jmenované králem.
3/ Hrabě Egbert von der ASSEBURG (1847–1909), pruský generál jízdy a poradce císaře Viléma II. Od června 1905 byl členem Mezinárodního olympijského výboru (MOV) a vedl německou olympijskou výpravu v letech 1906 a 1908. Podporoval kandidaturu Berlína na uspořádání olympijských her v roce 1912 a inicioval výstavbu hlavního stadionu. Jeho smrt v roce 1909 však tyto plány přerušila. Na jeho počest zřídil téhož roku Německý olympijský výbor Asseburg Memorial – pamětní ocenění za zásluhy.
4/ Hrabě Eugenio Conte BRUNETTA d’USSEAUX (1857–1919), italský šlechtic a člen MOV, působil od roku 1908 jako generální tajemník a stal se blízkým spolupracovníkem Pierra de Coubertina. Aktivně podporoval motorismus, veslování a plavání, pro něž daroval putovní poháry na olympijských hrách 1908. Jeho život poznamenaly osobní ztráty a finanční úpadek, které vyústily v tragický konec, spáchal sebevraždu.
5/ Godefroy baron de BLONAY (1869–1937), švýcarský egyptolog a pedagog, první švýcarský člen MOV (od 1899) a významná postava olympijského hnutí. V roce 1912 založil Švýcarský olympijský výbor a stal se jeho prvním prezidentem. Během první světové války vedl MOV jako prozatímní předseda. V letech 1921–1925 předsedal výkonnému výboru MOV, poté působil jako místopředseda až do své smrti. Ačkoli byl blízkým spolupracovníkem Coubertina, jejich vztahy později narušily spory o kompetence výkonného výboru.
Portrét generála hraběte von der Asseburga, medaile Německého olympijského výboru © Olympijské muzeum
jako jeden z nejpřívětivějších, nejaktivnějších a nejvýraznějších členů našeho výboru. Oplakáváme věrného přítele, plného ducha i srdce, skutečnou ozdobu našich setkání.
Cítím přirozenou potřebu spojit jeho jméno s touto slavností – slavností, kterou připravil a kterou jeho přítel hrabě von Wartensleben6 důstojně završil.
Přestože nás štěstí minulo, dostalo se nám vznešeného a srdečného přijetí, pocty, které si hluboce vážíme a uchováme vděčně v paměti. Jsme poctěni, že se naše zasedání koná v sídle pruské šlechty, pod ochranou prince, kterého sportovní svět obdivuje a vysoko si váží.
Vzdávám hold Jeho císařské a královské Výsosti, korunnímu princi Německé říše – nikoli pouze jako následníkovi trůnu, ale jako statečnému sportovci, jenž nachází radost v tělesné námaze a s neutuchajícím zápalem se věnuje všem sportům. Přátelé sportu po celém světě jej právem vnímají jako svého vůdce –a právě tuto jeho roli dnes Mezinárodní olympijský výbor nejuctivěji oslavuje.
Jsem přesvědčen, že žádné jiné zasedání si jeho ochranu nezasloužilo více než toto, neboť před námi stojí úkoly mimořádného významu. Čtvrté novodobé olympijské hry v Londýně zaznamenaly velkolepý úspěch, odpovídající mimořádnému úsilí organizátorů. Panuje všeobecné přesvědčení, že i nadále bude náš výbor pořádat olympijské hry se stejnou důstojností a rozsahem.
Čeká nás mnoho práce, mnoho důležitých otázek. Kéž nám síly postačí a kéž berlínské zasedání, jak pevně věřím, přispěje k dalším triumfům novodobého olympijského hnutí.“7
Při slavnostním zasedání předstoupil předseda Mezinárodního olympijského výboru, aby předal mimořádné ocenění – Olympijský diplom za záslu-
6/ Caesar hrabě von WARTENSLEBEN-CAROW (1872–1930), německý šlechtic, právník a člen MOV v letech 1903–1913. Po smrti hraběte Asseburga převzal organizaci zasedání MOV v Berlíně 1909. Působil také ve výkonném výboru Německého motorového jachtového klubu (1907–1913) a významně se podílel na prosazení Berlína jako pořadatelského města pro olympijské hry v roce 1916.
7/ Viz HÖFER, Andreas a LENNARTZ, Karl. Serving the Olympic Idea: The Berlin IOC Session of 1909, s. 33–34.
Skupinová fotografie ze slavnostního zahájení zasedání MOV v Berlíně v roce 1909 © 1909 / MOV
hy8. Ve svém projevu zdůraznil, že toto vyznamenání, založené v roce 1905, bylo dosud uděleno pouze šestkrát a patří k nejvzácnějším poctám. Diplom oceňuje nejen sportovní výkony, ale také tělesné a morální kvality, které se projevují v celém lidském životě. Mezi významnými osobnostmi jako Roosevelt9, Nansen10 či vévoda z Abruzzi11 se nyní zařadil i hrabě Ferdinand von Zeppelin12. Předseda MOV připomněl zejména moment, kdy během jedné z odvážných Zeppelinových výprav postihla jeho posádku katastrofa, přesto však v jeho tváři okamžitě zazářilo nezdolné odhodlání. Tento duch překonávání překážek byl důvodem, proč výbor jednomyslně rozhodl diplom udělit právě jemu. Zeppelin se slavnosti nemohl osobně zúčastnit, avšak ve svém poselství vyjádřil hlubokou vděčnost a ocenění této cti. Olympijský diplom obdržel také plukovník Balck13 jako uznání za své vášnivé úsilí o rozvoj tělovýchovy a boj proti apatii ve sportu. Balck slíbil, že čest a zájmy Mezinárodního olympijského výboru mu zůstanou drahé až do konce života.
Závěr zahajovacího dne patřil slavnostnímu aktu předání Olympijského poháru Německé gymnastické asociaci, resp. Německému turnerskému svazu14, který na zasedání zastupovali profesor Reinhardt a pokladník Atzrott. Samotné zasedání zahrnovalo celkem pět jednacích dnů, které probíhaly od pátku 28. května do úterý 1. června.
8/ Olympijský diplom za zásluhy (Olympic Diploma of Merit) bylo ocenění udělované MOV za výjimečné služby sportu nebo zásluhy o olympijské hnutí. Založen byl roku 1905 na kongresu v Bruselu z iniciativy Pierra de Coubertina. Do roku 1974, kdy bylo jeho udělování ukončeno, jej obdrželo pouze padesát osm osob.
9/ Theodore ROOSEVELT (1858–1919), prezident Spojených států amerických v letech 1901–1909. Do úřadu nastoupil po atentátu na prezidenta McKinleyho. Výrazná postava Republikánské strany, známý svou energií a rozsahem zájmů. Byl rovněž přírodovědcem, spisovatelem, cestovatelem a vojákem. Jeho podobizna je vytesána na Mount Rushmore.
10/ Fridtjof NANSEN (1861–1930), norský polárník, vědec a diplomat. V roce 1888 jako první přešel na lyžích Grónsko z východu na západ. Proslul pokusem o dosažení severního pólu a významným přínosem k poznání Arktidy. Roku 1922 mu byla udělena Nobelova cena míru za humanitární práci s uprchlíky po první světové válce.
11/ Princ Ludvík Amadeus d’ABRUZZI (1873–1933), italský horolezec, badatel a námořní důstojník, syn krále Amadea I. Španělského. Proslul arktickými výpravami a horolezeckými expedicemi, mimo jiné na Mount Saint Elias a K2. Za první světové války působil jako admirál italského námořnictva.
12/ Hrabě Ferdinand von ZEPPELIN (1838–1917), německý generál a vynálezce vzducholodí typu Zeppelin. Jeho jméno se stalo synonymem pro tuhé vzducholodě, které dominovaly dálkové letecké dopravě až do třicátých let 20. století. Založil společnost Luftschiffbau Zeppelin, která se podílela na jejich vývoji a výrobě.
13/ Viktor Gustaf BALCK (1844–1928), švédský armádní důstojník a sportovní osobnost, jeden z prvních členů Mezinárodního olympijského výboru (1894–1921), třicet let prezident Mezinárodní bruslařské unie (1895–1925), hlavní hybná síla severských her a často označovaný jako „otec švédského sportu“.
14/ Turnerské hnutí: tělovýchovné a vlastenecké hnutí založené v Německu v roce 1811 Friedrichem Ludwigem Jahnem (1778–1852), zaměřené na rozvoj tělesné zdatnosti a národní identity prostřednictvím gymnastiky.
11. ZASEDÁNÍ MOV V BERLÍNĚ 1909
Jedním z významných bodů programu byla zpráva o průběhu olympijských her v Londýně. Sir Theodore A. Cook15 přednesl projev, v němž na základě podrobných statistických údajů shrnul klíčové poznatky z londýnských her. Svůj rozsáhlý spis poté rozeslal všem členům výboru k podrobnějšímu prostudování.
Hrabě von Wartensleben informoval MOV, že Německý říšský výbor pro olympijské hry bohužel není schopen učinit závazné kroky ohledně zahájení stavebních prací na stadionu Grunewald. Důvodem je nečekané úmrtí hraběte von der Asseburga, které situaci výrazně zkomplikovalo. Za těchto okolností nelze s jistotou potvrdit, že se Hry VI. olympiády uskuteční v Berlíně.
Na tuto zprávu okamžitě reagoval generál Balck, který podrobně představil přípravy olympijských her roku 1912 ve Švédsku. Přítomní členové výboru prakticky ihned jednomyslně schválili Stockholm jako pořadatelské město. Coubertin okamžitě informoval švédského prince Gustava Adolfa16 , který z Helsingborgu obratem zaslal následující telegram: „Upřímné díky. Jsem potěšen, že Švédsko má tu čest pořádat příští olympijské hry. Uděláme vše pro to, aby byly úspěšné.“17 Hrabě Géza Andrássy18 a Gyüla von Muzsa19 jménem královské vlády
15/ Theodore Andrea COOK (1867–1928), britský spisovatel, kritik umění a sportovec. V roce 1906 vedl britský šermířský tým na athénských mezihrách, v roce 1920 získal stříbrnou olympijskou medaili za literární dílo The Olympic Games of Antwerp. Byl členem MOV (1909–1915), z nějž odstoupil na protest proti setrvání zástupců států Osy. Působil jako redaktor časopisu The Field (1910–1928) a je autorem řady publikací o sportu a kultuře. 16/ GUSTAV VI. ADOLF (1882–1973), nastoupil na švédský trůn až ve svých sedmašedesáti letech, po smrti svého otce Gustava V., v roce 1950. Vystudoval archeologii a výrazně se angažoval v této oblasti. Založil Švédský archeologický institut v Římě a Athénách. 17/ Cit. HÖFER, Andreas a LENNARTZ, Karl. Serving the Olympic Idea: The Berlin IOC Session of 1909, s. 41.
18/ Hrabě Géza ANDRÁSSY (1856–1938) pocházel z krásnohorské větve rodu, měl dobré kontakty v nejvyšší evropské společnosti, např. byl důvěrníkem korunního prince Rudolfa či přítelem anglického krále Eduarda VII. V období 1891–1897 zasedal v uherském parlamentu, poté v jeho panské sněmovně. Byl velkým příznivcem dostihů, motorismu a jachtinku, předsedal Maďarskému atletickému klubu. Roku 1905 se stal předsedou Uherského olympijského výboru a v roce 1907 nahradil v MOV Ference Keményho, který byl údajně jako „pouhý středoškolský profesor“ nedostatečným reprezentantem Uherska. V roce 1919 byl jako zástupce státu, jenž byl uznán za viníka světového válečného konfliktu, z řad MOV vyloučen a ani v roce 1921 mu nebylo členství vráceno. Předsedou Maďarského olympijského výboru však zůstal až do roku 1927.
19/ Gyüla von MUZSA (1862–1946) studoval farmacii v Budapešti a v západní Evropě, přitom v Londýně ho zaujal fotbal, který vášnivě hrál. V období 1906–1927 byl poslancem uherského a později maďarského parlamentu, poté byl členem jeho horní komory. Od roku 1907 jako nejbližší spolupracovník hraběte Andrássyho působil v Uherském olympijském výboru, v letech 1927–1940 jako jeho předseda. Na jaře 1909 byl přijat do MOV, kde setrval až do své smrti s výjimkou let 1919–1921, kdy byl jako zástupce státu, jenž byl uznán za viníka válečného konfliktu, dočasně vyloučen.
a Maďarského olympijského výboru potvrdili pozvání k uspořádání příštího 13. zasedání v Budapešti. Jiří Guth, který na jednání zastupoval Čechy, zároveň pozval výbor k návštěvě Prahy. Nakonec bylo rozhodnuto, že se příští zasedání uskuteční v Budapešti, což mělo usnadnit cestu delegátů na plánované druhé mezihry v Athénách, ty se však nakonec neuskutečnily.20 Radost nad tímto rozhodnutím vyjádřili jak maďarský ministr školství a náboženství, tak i baron Pierre de Coubertin, který současně ocenil pozvání k návštěvě Prahy a požádal Jiřího Gutha, aby jeho poděkování tlumočil české veřejnosti.
Hrabě Albert de Bertier21 předložil zprávu věnovanou otázce amatérismu, v níž se zaměřil na čtyři klíčové oblasti: financování, smluvní vztahy, postavení sportovního instruktora či trenéra a vztahy mezi jednotlivci a sportovními kluby či spolky.
S ohledem na přípravy Her V. olympiády ve Stockholmu byla ustavena komise, jejímž úkolem bylo vypracovat standardizovaný program soutěží – jak pro samotné hry v roce 1912, tak jako orientační rámec pro budoucí olympiády. Plukovník Balck následně představil návrhy švédského organizačního výboru. V programu sice chyběly některé disciplíny z londýnských her, nově však byly zařazeny jezdecké soutěže a úplně poprvé se měl objevit moderní pětiboj. Návrh na úplné vyloučení cyklistiky byl výborem zamítnut, přesto však došlo ke zrušení dráhových cyklistických závodů.
Mezinárodní olympijský výbor zároveň pověřil plukovníka Balcka a hraběte von Rosena22, aby návrhy předali švédskému organizačnímu výboru. Konečné rozhodnutí o programu pro hry roku 1912 bylo odloženo na následující zasedání v Budapešti, plánované na rok 1911.
MOV téměř jednomyslně usnesl, že na průběh olympijských soutěží pátých her bude dohlížet mezinárodní porota. Jmenování jejích členů bude v kompetenci švédského organizačného výboru, který byl zároveň vyzván, aby při organizaci her kladl maximální důraz na jejich mezinárodní charakter.
20/ Druhé athénské mezihry roku 1910 se neuskutečnily kvůli nesouhlasu MOV, absenci oficiálního mandátu, politickým problémům v Řecku a nedostatku financí. Mezihry 1906 tak zůstaly jedinými oficiálně uspořádanými mezihrami, které ale MOV nikdy jako plnohodnotné olympijské hry neuznal.
21/ Albert, hrabě Bertier de SAUVIGNY (1861–1948), bratranec Pierra de Coubertina a člen MOV od roku 1903. Aktivně se věnoval veslování, šermu, jezdectví a lukostřelbě; v roce 1900 publikoval odborné dílo Tir à l’Arc. Profesně byl činný ve finančnictví. V roce 1938 byl pověřen uložením urny s Coubertinovým srdcem do památníku v Olympii.
22/ Clarence, hrabě von ROSEN (1867–1955), švédský sportovní funkcionář, důstojník a jezdecký mistr královského dvora. Výrazně přispěl k rozvoji švédských sportovních federací pro veslování, fotbal, bruslení, bandy a tenis, často ve spolupráci s Viktorem Balckem. Členem MOV byl v letech 1900–1948; od roku 1943 jako jeho nejstarší člen, po odchodu jmenován čestným členem. Vynikající žokej, jehož syn získal bronz na hrách 1932 ve skocích a všestrannosti.
Na doporučení příslušné komise přijal MOV dar od Britské olympijské asociace – oficiální medaile z londýnských her. Tím získal právo dále využívat jejich výtvarný návrh. Od té chvíle byl design averzní strany medailí – ať už vítězných, nebo pamětních – trvale sjednocen, zatímco reverzní strana se mohla měnit dle přání organizačního výboru jednotlivých her. Tento princip de facto přetrval až do roku 2004, ačkoli samotný vzhled averzu byl v roce 1928 upraven na základě nového výtvarného návrhu. MOV rozhodl udělit Olympijský pohár za rok 1910 České obci sokolské. Jiří Guth poděkoval členům výboru za tuto poctu, kterou označil za významné ocenění nejen pro sokolskou organizaci, ale i pro celou svou vlast.23
Součástí berlínského zasedání byly také různé slavnostní akce uspořádané na počest členů výboru. Jejich cílem nebylo jen ocenit práci jednotlivých osobností, ale rovněž prohloubit přátelské vazby mezi představiteli různých národů. Již v den zahájení, večer po prvním jednání, se v prostorách Herrenhausu konala recepce, na niž byli pozváni diplomaté, představitelé města Berlína a přední osobnosti kulturního a vědeckého života. Atmosféra večera byla důstojná a zároveň srdečná, nesla se v duchu vzájemného respektu a uznání. Následující den výbor navštívil významné historické a kulturní památky Berlína. Zvláštní pozornost byla věnována institucím spojeným s vědou a školstvím, čímž bylo symbolicky vyjádřeno propojení sportu, vzdělání a občanské kultury. Společenský program vyvrcholil slavnostní večeří na zámku Charlottenburg, kde německý korunní princ přijal členy výboru. Večeře proběhla ve slavnostní atmosféře, doprovázena hudbou a proslovy, které vyzdvihovaly mezinárodní význam olympijského hnutí.
Zakladatel moderního juda a první předseda Japonského olympijského výboru Džigoró Kanó © archiv ČOV
23/ Více k tématu v další kapitole této knihy.
Zasedání MOV v Lucemburku roku 1910. Jiří Guth sedí mezi členy MOV na schodech s kloboukem v ruce. © 1910 / MOV
SOKOLSKOU
Zdeněk Škoda
Olympijský pohár (Coupe olympique) představuje jedno z nejvýznamnějších ocenění, která uděluje Mezinárodní olympijský výbor. Založil jej baron Pierre de Coubertin v roce 1906 s cílem vyzdvihnout instituce a sdružení, jež se vyznačují poctivostí, zásluhami a aktivním přínosem k rozvoji olympijského hnutí. Ocenění mělo být udělováno amatérským sportovním klubům, školám, médiím či národním sportovním organizacím, přičemž v posledních desetiletích jej MOV uděluje především subjektům, které se významně podílejí na organizaci olympijských her. V roce 1910 byla tato čest poprvé a zatím naposledy udělena organizaci z českých zemí – České obci sokolské.
Sokolské a olympijské hnutí by si svým základem měly být blízké. Tyršova tělocvičná soustava totiž vycházela z antické kultury a disciplín, které se později staly pilíři moderního olympismu. Přesto byl vztah sokolských představitelů k novodobým olympijským hrám zpočátku spíše rezervovaný. Kritizovali je pro jejich jednostrannost, důraz na soutěživost a mezinárodní charakter, jenž podle nich odporoval vlasteneckému poslání Sokola. Sport navíc vnímali jako konkurenci, která mohla ohrozit sokolskou členskou základnu.
Paradoxně však sehráli sokolové významnou roli při vzniku olympijského hnutí. Jejich vystoupení v Paříži roku 1889 na Pierra de Coubertina silně zapůsobilo a přispělo k tomu, že navrhl Jiřího Gutha do Mezinárodního olympijského výboru. Guth se po prvních hrách v Athénách roku 1896 opakovaně pokoušel získat sokoly pro spolupráci, narážel však na jejich trvalý odpor.
Ačkoli Česká obec sokolská obecně nebránila účasti jednotlivců na olympijských hrách, sama se před první světovou válkou do olympijského hnutí aktivně nezapojovala.
Reakci Jiřího Gutha na udělení Olympijského poháru České obci sokolské přibližuje jeho zpráva ze zasedání MOV, kde bylo o ocenění rozhodnuto.
12. zasedání Mezinárodního výboru pro hry olympijské v Lucemburku, 11.– 13. června 191024
Schůze Mezinárodního olympijského výboru nebývají obyčejně předmětem zvláštního zájmu sokolských kruhů, avšak tentokráte nabyla schůze lucemburská pro ně zvláštního významu — a to tím, že České obci sokolské byl slavnostně předán Olympijský pohár, který jí byl již před rokem přiřčen na schůzi v Berlíně. Dovolte mi podati krátký referát o této schůzi, zajímavé i z jiných hledisek.
Původně měla být letošní schůze konána v Budapešti pod protektorátem Jeho Veličenstva císaře, ale politické poměry se tomuto zasedání nejevily příznivými. Proto byl zvolen Lucemburk — město nám Čechům a Sokolstvu dobře známé. Protektorát nad olympijským zasedáním přijala velkovévodkyně a městská rada se ochotně ujala hostů.
Kromě předsedy výboru, Francouze barona Pierra de Coubertina, nadšeného přítele sokolského hnutí, bylo přítomno 12 národností, a to: Anglie (Courcy-Leffan, T. A. Cook), Belgie (hrabě Baillet-Latour), Čechy (J. Guth), Finsko (baron Willebrandt), Francie (hrabě Bertier de Sauvigny), Itálie (A. Brunialti, hrabě Brunetta d’Usseaux), Německo (baron Venningen), Norsko (kapitán Sverre), Švédsko (Balck, hrabě Rosen), Švýcarsko (baron Blonay), Uhersko (Muzsa), Spojené státy severoamerické (A. V. Armour).
Městská rada propůjčila výboru místnosti v nové radnici, kde výbor zasedal v sobotu 11. června dopoledne i odpoledne, v neděli dopoledne a v pondělí dopoledne i odpoledne. Tam se také konalo slavnostní zahájení v sobotu dopoledne za účasti dvorských kruhů, vlády, města a mnohých vynikajících lucemburských osobností. Poněvadž starosta České obce sokolské dr. Josef Scheiner25 slíbil, že se dostaví dne 13. června, aby pohár osobně převzal, bylo jeho odevzdání odloženo na tento den. Když pak dr. Scheiner telegrafoval, že se nemůže dostavit, přijal jsem pohár jako český člen Mezinárodního olympijského výboru. Slavnostní převzetí se uskutečnilo na plenární schůzi, a protože jsem neměl jiné zmocnění, odpověděl jsem na předsedův proslov toliko všeobecnými slovy, vyjadřuje dík a potěšení Sokolstva nad udělenou poctou. Nevím, zda jsem tak učinil správně, neboť Česká obec sokolská se o (loňském) udělení poháru nezmínila ve svých výročních zprávách.
24/ Věstník sokolský, 10. 7. 1910, roč. 14, č. 3, s. 338–340. Zpráva Jiřího Gutha. 25/ Josef Eugen SCHEINER (1861–1932), právník, sokolský činovník. Od mládí působil v Sokole, od roku 1906 jako starosta České obce sokolské. V roce 1908 stál u založení Svazu slovanského sokolstva. V říjnu 1918 se podílel na vyhlášení samostatného Československa, poté vedl Výbor národní obrany a byl nejvyšším velitelem československé armády. V roce 1919 krátce zastával funkci generálního inspektora ozbrojených sil a poslance Národního shromáždění. Organizoval předválečné sokolské slety a v meziválečném období byl oceňován za zásluhy o Sokol i republiku.
Olympijský pohár založil roku 1906 předseda výboru baron Pierre de Coubertin a od té doby je každoročně udělován některé korporaci, jež vyniká v určité oblasti tělesné výchovy, jako čestná, putovní cena.
Dosavadní držitelé poháru:
• 1906 — Touring Club de France (Francie)26
• 1907 — Henley Royal Regatta (Anglie)27
• 1908 — Svenska Centralföreningen för Idrottens Främjande (Švédsko)28
• 1909 — Německé turnérstvo
• 1910 — České Sokolstvo
Na rok 1911 byla cena přiřčena italskému Touring Clubu.29
„Coupe olympique“ zůstane v držení Sokolstva po celý rok. Podle nynějších dohod si pro něj přijede předseda výboru baron de Coubertin osobně při návratu ze schůze Mezinárodního výboru v Pešti v květnu 1911. Pohár, přesněji řečeno podnos, je z masivního stříbra se zlatými ozdobami ve stylu empírovém, mistrovské francouzské práce. Uprostřed se vypíná soška Vítězství s olivovým věncem v levé ruce.
Ze zbývajícího jednání výboru vybírám několik bodů, které by mohly zajímat Sokolstvo.
Především byl zvolen nový člen místo německého generála hraběte Asseburga, jenž vždy vlídně hleděl na český život; jeho nástupcem se stal hrabě Siersdorf. Nutno podotknouti, že němečtí zástupci se i nadále chovají k českým záležitostem ve výboru velmi taktně a také pro udělení poháru Sokolstvu hlasovali beze vší výhrady. Jinak zástupcové rakouských Němců, jejichž delegát vystoupil — protože v komitétu zasedá i zástupce Čech.
Hlavním předmětem jednání lucemburského byl program příštích her olympijských ve Stockholmu roku 1912. Švédští zástupcové (plukovník V. Balck a hrabě Rosen) referovali především, že lokální výbor švédský má k disposici skoro 1 500 000 korun a že staví v Idrottsparku, v přímé blízkosti města, pevné stadium, které pojme asi 20 000 diváků.
Švédům se staví a pracuje snadno. Nejenom že široká veřejnost je na stra-
26/ Touring Club de France, založený roku 1890, byl přední francouzskou organizací podporující rozvoj turistiky, cyklistiky a automobilismu; zanikl roku 1983.
27/ Henley Royal Regatta je prestižní veslařský závod pořádaný každoročně od roku 1839 na řece Temži v anglickém Henley-on-Thames; od roku 1851 nese královský titul.
28/ Švédská ústřední společnost pro podporu tělesné výchovy byla založena roku 1897 s cílem rozvíjet sport ve Švédsku; významně se podílela na organizaci stockholmské olympiády.
29/ Touring Club Italiano (TCI), založený roku 1894 v Miláně jako Touring Club Ciclistico Italiano, je nejvýznamnější italská organizace podporující turistiku, cykloturistiku a poznávání kulturního dědictví; proslul vydáváním map, průvodců a propagačních publikací.
Olympijský pohár
© Olympijské muzeum
ně komitétu a sleduje jeho práci se svrchovaným zájmem, poskytujíc mu také hmotné garance, ale pozemky, na nichž se staví, jsou darem královským. Místo pro stadium je nadmíru vhodné a příjemné, ze všech stran obklopené stínem staletých stromů a mající kolem sebe široká hřiště fotbalová, lawn-tennisová, a je přímo spojeno tramvají se středem města.
Bazénu pro plavce míti nebude, tak jako v Londýně, ve Stockholmu a v přímém sousedství s krásnými jezery i s mořem nebylo toho zapotřebí. Zato je tam i dráha pro jízdu koňmo, kterou Stockholmští rádi by zařadili do programu her.
Mezinárodní výbor se ovšem snaží docíliti toho, aby olympijské hry vždy a všude byly konány dle jednotného vzoru a programu. A člen komitétu Theodore A. Cook vydal právě objemnou knihu International Sport. A Short Story of the Olympic Movement from 1896 to the Present Day, ve které podává pravidla her athénských a londýnských a jakýsi celkový obraz her.
Ale věc ovšem není tak snadná a jednoduchá, jak se zdá. Dlužno míti vždy na zřeteli dotyčnou zemi, v níž se hry konají a jejíž olympijský výbor lokální musí vzíti zřetel na poměry místní. Tak jako v Londýně měl převahu sport a nebylo náležitého porozumění pro tělocvik, tak zase my nedovedeme si představiti hry bez náležitého zřetele k tělocviku a bez Sokolstva. Poněvadž ve Švédsku tělocvik je na vysokém stupni a se sportem jde ruku v ruce, není obavy, že by při hrách olympijských nebyl na tělocvik vzat zřetel náležitý…
Za porad byla vyslovena z různých stran různá přání týkající se programu a výbor švédský, bera všecka tato přání v úvahu, vypracuje program podrobný, předloží jej všem členům výboru mezinárodního, načež v Pešti r. 1911 bude program do všech podrobností ustálen. Nechci proto dále o věci se šířiti.
Jen ještě poznamenávám, že běh marathonský, z piety ke starým tradicím, byl sice ponechán (41 km 200 m), ale výbor mezinárodní s důrazem kladl výboru švédskému na srdce, aby se neopakovaly věci známé ze závodu marathonského při hrách londýnských, jež olympijskou věc diskreditovaly.
Stejně uložil výbor mezinárodní komitétu švédskému zvláštní resolucí, aby dbal i stránky umělecké závodů, tj. aby spojil se závody tělesnými, pokud možno, i mezinárodní závody v literatuře, hudbě, sochařství, malířství a architektuře, pokud tato umění se vztahují ke hrám.
Že s kongresem olympijským v Lucemburku spojeny byly různé slavnosti, hostina, kterou pořádal dvůr, hostina u státního ministra Eyschena, hostina a soirée u pana Pascatore, neuváděl bych zvlášť, kdybych právě při těchto příležitostech, v užším styku s Lucemburčany, nebyl poznal, jak dobré pověsti těší
se v Lucemburku Čechové. Kdekdo znal dr. Srba30, dr. Groše31, dr. Podlipného32 , dr. Stehlíka-Čenkova33 a naše sokoly v čele s dr. Scheinerem. Předseda lucemburských gymnastů p. A. Kayser pozdravoval mne jadrným „Nazdar!“ a major van Dyck, chef lucemburské armády, s potěšením se mi chlubil, že při oficiální hostině loňského roku seděl po boku dr. Scheinera.
V neděli odpoledne pořádali lucemburští gymnasté spolu se sportovci gymnasticko-sportovní slavnost na počest olympijského výboru na vojenském cvičišti. V miniatuře byl to takový lucemburský sokolský slet. Není třeba vykládati sokolům, co vše lucemburští gymnasté dovedou. Cvičily i dámy – velmi pěkně. Nemohu sobě odpustiti svoje obvyklé Ceterum autem34 ... Doufám, že udělení olympijské ceny sblíží Sokolstvo s olympijskými hrami. Hranice nejsou nepřekročitelny a olympijské hry a Sokolstvo dělí – po mém názoru – jen stěna papírová. Snad ten papír je tlustá lepenka, ale přece jenom papír…
Jiří Guth
30/ Vladimír SRB (1856–1916), právník, poslanec Říšské rady (1907–1909) a starosta Prahy v letech 1900–1906.
31/ Karel GROŠ (1865–1938), právník a mladočeský politik. Od roku 1906 až do zániku monarchie v roce 1918 zastával funkci starosty Prahy.
32/ Jan PODLIPNÝ (1848–1914) pražský advokát, starosta Prahy (1897–1900), poslanec zemského sněmu a první starosta České obce sokolské (1889–1906). Sestavil Sbírku zákonů o státním právu Království českého (1882) a působil jako jednatel Právnické jednoty.
33/ Emanuel STEHLÍK, rytíř z Čenkova a Treustättu (1868–1940), překladatel, básník, právník.
34/ Latinské sousloví „Ceterum autem…“ lze volně přeložit jako „Ostatně však…“ nebo „Mimochodem pak…“. Jiří Guth jej v textu použil jako stylizovanou narážku na slavnou větu římského senátora Catona staršího: „Ceterum censeo Carthaginem esse delendam“ („Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno“), kterou připojoval ke každému projevu v senátu. Guth tímto obratem s jemnou ironií zdůraznil svou trvalou výzvu ke sblížení Sokolstva s olympijským hnutím.
