Je poslední předvánoční sobota ráno. Snídáme za obvyklého povyku čtyřčlenné rodiny. Jsem shovívavá ke všem výstřednostem jednoho batolete a jednoho čtyřleťáka, protože mě čeká ten vzácný den, kdy jejich požadavky budu řešit jen asi dvě hodiny ráno a dvě hodiny večer. Můj muž je doma. Jako každý víkend má volno, aby si odpočinul a zapečoval o potomky. Předpokládá se, že odpočinek a péče se vzájemně nevylučují. S tímto předpokladem jsem dřív pracovala i já, když jsem z okna vyhlížela autobus, kterým se můj muž denně trmácel do Brna. Hodinu tam a hodinu zpátky. Teoreticky. V praxi se ten autobus za tři roky dojíždění nikdy nevrátil včas. Později jsem si připustila, že odpočinek a péče se sice vylučují, ale popracovní oddech si manžel mohl dopřát během jízdy autobusem. V té chvíli pro mě začalo být zpoždění téměř žádoucí.
Dnes tedy můj pět krát dvě hodiny týdně odpočatý muž bere naše potomky na celodenní výlet a já budu uklízet. Nejraději bych je vypakovala co nejdřív, ale do vlhkého, pošmourného počasí se jim evidentně moc nechce a já zase nechci být krkavčí matka, takže čekám. Vánoce už dávno neprovázejí bílé závěje, ale obrazy zasněžených vánočních motivů se nás drží dál. Myslím, že budou přežívat ještě dlouho, protože nedávno můj starší syn jen tak mimochodem poznamenal, že už by mělo
začít sněžit, když teda přijde ten Ježíšek. Sám přitom bílé Vánoce nikdy nezažil. V té chvíli jsem si uvědomila, že kromě všudypřítomného vizuálního teroru reprodukují nostalgický obrázek taky naše pohádkové knížky, a to i ty současné. Zřejmě nejsem sama, koho nenapadá, jak si romantizovat bláto. Je dost možné, že za sto let budeme štědrovečeřet na terasách a balkonech, ale papírové vločky budeme vystřihovat dál. Mí dva andílci běhají okolo umakartového jádra typu B10. I jeho čtyřicet let staré plochy se dnes budu snažit vydrhnout, abych v našem jinak chaotickém bytě navodila alespoň trošku slavnostní náladu. Na ten úklid se těším, přestože je to činnost, která mě permanentně stresuje a vyčerpává poslední tři roky. Činnost, se kterou jsem neměla žádný zvláštní vztah ani problém, dokud jsem na svět nepřivedla děti. Od té doby se čistota naší domácnosti pohybuje na sinusoidě, jejíž pohyb mi svou permanencí, nekonečností a vtíravostí způsobuje občasné záchvaty vzteku, při kterých se snažím trefit svého muže pohorkou.
Od dnešního dne mám několik očekávání, která ve mně vyvolávají uspokojení. Zaprvé, zvednu křivku čistoty na pár hodin do nejvyššího bodu sinusoidy. Dostanu ji tam sama, nikdo mě u toho nebude tahat za ruce ani za nohy a nebude se snažit moje úsilí překazit. Budu ji držet
nad hlavou jako vzpěračka a nikdo se na ni nebude věšet, aby ji ještě víc zatížil. Taky ji nikdo nepožene do záporných hodnot, protože zatímco já zvedám křivku do výšky namáhavou činností, moje děti ji umí jakoby mimoděk poslat do mínusu jedním ladným kopnutím. Nejuspokojivější ovšem je, že mě u mého sportovního výkonu nebude nikdo vyrušovat. Nikdo na mě nebude mluvit a já se budu moct u drhnutí plísně ponořit do svého vnitřního světa. Nerušené pobyty v této krajině jsou tím, co mi po narození druhého syna nejvíc chybí. Ani minuta klidu.
Andílci jsou v pohybu dokola spokojení. Nechce se mi narušovat vzácnou sourozeneckou rovnováhu, když vím, že za půl minuty budu muset řešit vztek a pláč, ale nezbývá než je zastavit. Mladý pár, který žije pod námi, špatně snáší hluk našich dětí a opakovaně si chodí stěžovat. Naštěstí pro všechny budou dnes děti celý den venku. Pokaždé když odjíždíme, myslím na sousedy a doufám, že jsou doma. Říkám si, jaká by byla škoda, kdyby taky někam odjeli a nemohli si vychutnat vytoužené ticho. Snažíme se odjíždět co nejčastěji. Naši nepřítomnost jim dávám jako odpustek i předplacenku zároveň.
Přestože se výprava pomalu dává do pohybu, dřív než stačíme děti definitivně vypravit, bouchá soused něčím kovovým do stoupaček od topení. Okamžitě ve
mně hrkne a rozbuší se mi srdce. Není to poprvé, co nás takto upozorňuje na nadměrný hluk. Přestalo ho bavit chodit k nám zvonit. Zabouchání je rychlejší, ušetří si otravný osobní kontakt a povinné zdvořilostní fráze. Můj muž zasakruje, jestli si ten debil uvědomuje, že ho slyší celej barák, a vzápětí vyjádří pochybnost, jestli to bylo na nás. Já jsem si jistá, že bylo. Šlo o bezprostřední reakci na nějaký pláč nebo upuštěnou hračku, a přestože se bouchání opravdu nese železnými trubkami od prvního patra až do osmého, nemám nejmenší pochybnost, že je to vzkaz z bytu pod námi. Urychleně kluky vypakuju a moje radost z volného dne je pryč.
Stojím sama v neobvykle tichém bytě a jsem odhodlaná jít si to vyříkat. Mám pocit, že tohle si nezasloužím. Připadá mi to absolutně nedůstojné. Navíc je jasné, že čím jednodušší a méně osobní způsob upozornění budu akceptovat, tím častěji bude přicházet. Nechci trnout při každém kroku, že se to zase ozve. Nechci si odepřít možnost omluvy a vysvětlení. Strašně se mi dolů nechce, ale potřebuju to udělat dřív, než se pustím do práce, jinak nebudu myslet na nic jiného, a to nechci. Přizpůsobím ti náš denní rytmus, dám ti radost svých dětí z pohybu, dám ti poslední výškrabek své energie, když budu dítě konejšit, aby neplakalo tak hlasitě, ale autonomní pochody svého nitra ti nedám nikdy.
Třesu se. Na fyzické projevy stresu jsem dřív moc netrpěla. Přicházely v očekávatelných chvílích ve snesitelné míře, maturita, přijímačky, státnice, pracovní pohovor… Od doby, kdy je mou hlavní denní náplní péče o děti, se do tohoto výčtu přidal kontakt s cizím dospělým člověkem a projevy se zhoršily. Následek mateřské izolace, který si ponesu ještě dlouho potom, co moje děti nastoupí do vzdělávacích institucí a já budu takzvaně zpět v profesním životě.
Když jsme se potkali poprvé, byla hluboká noc. Bude to teprve pár měsíců, tři nebo čtyři. Do mého léky zesíleného spánku pronikalo drnčení domovního zvonku. Chvíli mi trvalo, než jsem, rozespalá, zvuk identifikovala a pochopila, že bych měla vstát. Vzala jsem si župan a vyšla z dětského pokoje do předsíně. Z ložnice se nesl hlasitý pláč mladšího syna a manželovy nadávky na toho, kdo nám o půlnoci neodbytně zvoní u dveří. Otevřela jsem a mžourala na tebe. Musel jsi být překvapený, že vidíš rozespalou ženu, pláč miminka byl opravdu intenzivní. Začal jsi drmolit, že vás dítě ruší, nemůžete spát, tvoje žena vstává ráno do práce. Už nevím, co přesně jsem ti řekla. Asi něco ve smyslu, že se omlouváme a snažíme se dítě při jeho záchvatech tišit. Nakonec jsem na tvůj tázavý pohled rychle dodala, že s miminkem je manžel. Myslím,
že jsi mi nevěřil. Myslel sis, že oba spíme, zatímco náš syn si vedle nás vyřvává hlasivky.
To bylo naše první setkání z mnoha. Byl jsi malý, hubený, nakrátko ostříhaný, s fádními dioptrickými brýlemi a strništěm. Tipovala jsem tě na nějakého počítačového geeka nebo gamera, zatímco ty jsi dělal akademickou kariéru na Univerzitě Palackého, jak jsem později zjistila na facebooku. Byl jsi vegan, liberál, ochránce zvířat a klimatu. S přítelkyní jste měli malého psa. Ty ses na ni často odvolával, když jsi k nám chodil. Ona mě ignorovala. Sdílenými prostory manévrovala tak, abychom se nepotkaly, a když se střetnutí nešlo vyhnout, dělala, že mě nevidí. Stejně jako já často obcházela bloky domů v okolí, akorát místo dětí venčila psa. Vždycky byl na vodítku, s náhubkem, nikdy neštěkal. Myslím, že jste předpokládali, že děti jsou jako psi. Stačí je vychovat.
Na schodech cestou dolů se pokřižuju. Nevím, proč tohle gesto. Nikdy pro mě neznamenalo víc než rituální ohraničení modlitby nebo pobytu v sakrálním prostoru. Nejspíš jsem kvůli nervozitě potřebovala dělat něco s rukama dřív, než se tě zeptám, zda si uvědomuješ, že tě slyší celý dům. Že osmi domácnostem bereš klid, za který sám tolik bojuješ. Že je to absolutně nedůstojné tebe i mě. Že mám pochopení pro
tvůj vztek a je mi líto, že jsme jeho zdrojem. Že dělám, co můžu. Že jsem si přestala zvát návštěvy. Že trávíme venku tolik času, kolik moje síly a zdraví mých dětí dovolí. Že můžeš kdykoli přijít a zazvonit, bude-li to moc.
A ty jenom koktáš a to koktání mi pak zní do rytmických pohybů úklidu, takže jsi mi můj vnitřní klid přece jen vzal a za to tě nenávidím.
Matkou jsem se stala ve velmi nízkém věku. Tenkrát mi nepřišlo, že jsem až tak mladá, což vnímám jako největší a možná také jedinou výhodu raného mateřství. Moje schopnost bezvýsledně všechno promýšlet přišla až později. První syn byl klidné, spokojené dítě. Hodně spal, ukázkově se vyvíjel, často se smál. Od prvních minut v porodnici mi dával pocit, že jsem dobrá máma. Že zvládám péči i leccos navíc. Raná fáze mateřství byla i tak náročná, ale okamžitá zpětná vazba mi naznačovala, děláš to dobře, je mi s tebou dobře. Svoje kamarádky, které neměly tak splavné děti, jsem začala štvát. Byly zoufalé a jejich zoufalství se tváří v tvář mé lehkosti násobilo. Sestřenici, která porodila jen o pár týdnů dřív než já a které jsem napekla vánoční cukroví, jsem stejnou měrou potěšila, jako ranila. Nedokážu zodpovědně říct, jestli jsem jí chtěla jen udělat radost, nebo se i trošku předvést. Nejspíš obojí, ale v té exhibici byla kromě ješitnosti také chuť sdílet radost z nového života. Radost, kterou jsem nakonec byla schopná sdílet jen se svou mámou, protože od ostatních se mi dostávalo přímých i nepřímých upozornění, že by byli raději, kdybych o ní mlčela. Jedna kamarádka se mi po letech přiznala, že se jí dělalo fyzicky špatně, když mě přišla navštívit v šestinedělí a viděla, jak se nemůžu dočkat, až se miminko probudí. Tajnou touhu, aby se dítě ještě neprobudilo, ještě
ne, ještě ne a možná raději už nikdy ne, jsem měla zažít až o pár let později. Prozatím jsem byla jen osaměle zasněná chodkyně s kočárkem na dopolední liduprázdné cyklostezce.
V té době jsem se začala vracet k rodičům. Chodila jsem tam často a ráda. Seděly jsme s mamkou u sálajících kamen a já jsem mohla mluvit o dítěti. Mohla jsem mluvit přesně tak, jak jsem potřebovala. Slova neměla žádný podtext, byla velmi prostá a bylo jim tak nasloucháno. Mám v povaze bránit se silným emočním projevům. Jejich přítomnost v konverzaci mě znervózňuje. Mateřství ve mně na malou chvíli tato stavidla otevřelo. Když se mi křehkost života zhmotnila v náručí, žádné emoce mě najednou nemohly přivést do rozpaků. Slova sentimentální nebo patetický ztratila svůj negativní význam. Moje mamka byla jediná, kdo na to byl ochotný bezezbytku přistoupit. Představuje cesta k matce jedinou možnou a snad i logickou trajektorii, jak se vztáhnout ke svému mateřství?
S příchodem miminka jsem se jí hodně přiblížila, protože jsem ji pochopila. Jsem z věřící rodiny a jako dítěti mi často vrtalo hlavou, z čeho se mí rodiče zpovídají. Přišlo mi, že nemají žádné hříchy, nikdy nechybují. Taky ale neměli právo na žádné emoce. V dětství i v dospívání mě velmi znejišťovalo, když jsem mamku našla
v slzách. V těch situacích jsem se neptala sama sebe „proč?“, ale „musí to být?“ Když jsem přijala mateřskou roli, zasedla jsem k bohaté tabuli emocí, u které ona hodovala už pětadvacet let. V mých dětských očích přitom sotva žmoulala kůrku chleba. Náš vztah, který ještě před několika málo lety definovaly především moje pubertální výlevy, se proměnil. Stalo se z něj něco jako sesterství. Nacházela jsem u ní klidné pochopení a sama jsem ji, byť se zpožděním, mohla ocenit za všechny ty roky, kdy vychovávala pět dětí.
Rok a pár měsíců po narození prvního syna jsem byla znovu těhotná. Můj druhorozený byl velmi neklidné dítě. Málo a špatně spal, první rok života vůbec nechtěl ležet na zádech. Často plakal, a když neplakal, alespoň fňukal. Při poporodním bondingu ležel na mém hrudníku, neklidně se vrtěl a naříkal. Když jsem se v prvních dnech ještě v porodnici snažila odplížit do sprchy, jeho hlasitý pláč se ozval s prvními kapkami vody na mém zvláštně prázdném, měkkém, a přece nafouklém břiše. Permanentní pláč jako by nikdy nepřestával, ani ve chvílích, kdy jsem byla nablízku. Kdy jsem nabízela náruč, prso, něhu, bezpečí. Zažívala jsem přesný opak toho co s prvním synem. Druhorozený rychle a důsledně rozkládal moji mateřskou jistotu. Panika, která ve mně den za dnem narůstala, se koncentrovala do jediné hysterické otázky: