as běžel. Drak se nevracel a podzim se pomalu proměňoval v zimu. Vítr už
očesal všechno barevné listí ze stromů a keřů. Celý z toho zesmutněl. Nebylo
koho učit létat. Zbylé listí zhnědlo
a zplihlo. Nakonec napadalo na zem do bláta a do kaluží. Za okny bylo
ošklivo, chladno a lezavo. Brrr!
Po ránu venku číhala studená tma
a Jáchymovi se nechtělo vstávat. Natož
jít do školy.
Jednoho dne vytáhla maminka synkovi
rukavice a kulicha. Pár dní na to se
z nebe začal snášet první sníh. Zima byla krásně bílá, skoro pohádková. I vítr měl
hned lepší náladu. Bavil se rozháněním
sněhových vloček a budováním závějí.
Lidé je pak museli odklízet z chodníků
i z aut. Vítr jim přitom foukal za límec.
Prima zábava. Samozřejmě pro vítr, lidi to nebavilo ani trochu.
Jáchym se těšil na Ježíška. Ve škole vyráběl velký papírový řetěz na vánoční
stromeček. Po škole sáňkoval a stavěl
s kamarády na stráni za městem
sněhuláky. Na draka, který mu tam
uletěl, docela zapomněl.
Ve škole se učili o zvířatech. Paní
učitelka dětem vyprávěla, že daleko
na severu žijí jiné lišky než u nás.
„Představte si, děti, nejsou rezaté, jsou
docela bílé. Jmenují se lišky polární,“
říkala. „Příroda jim zařídila bílé kožíšky
proto, aby na sněhu nebyly vidět a mohly lovit potravu.“
Přihlásil se Pavlík Kotrba. „Prosím, já jsem viděl polární lišku, opravdickou,“
vykřikl ještě dřív, než ho paní učitelka stihla vyvolat.
„A kdepak?“ podivila se paní učitelka. „Tyhle lišky u nás nežijí. Nepleteš se?“
„V zoologické zahradě!“ odpověděl
Pavlík vítězně. Celá třída se na něj
obdivně otočila. Nikdo jiný polární lišku
ještě neviděl.
„Já jsem taky viděl lišku!“ vyhrkl
Jáchym a už v té chvíli se divil, co to z něho vypadlo. Sám nevěděl, proč to řekl. Asi se mu nelíbilo, že se všichni
tak obdivně dívají na Pavlíka.
„Bílou?“ zeptala se Hanička, která seděla před Jáchymem v lavici.
„Ne, tu naši, rezatou. V lese pod strání!“
„Opravdu?“ zajímala se paní učitelka.
„Tak blízko? To je zvláštní, lišky jsou plaché, lidem se vyhýbají.“
„Jo!“ přikyvoval horlivě Jáchym.
„Zahlédl jsem ji předevčírem mezi stromy, když jsem stavěl sněhuláka,“ dodal ještě. Vůbec to nebyl pravda.
Celé odpoledne vrtalo Jáchymovi hlavou, co to povídal. Lhát se nemá, nabádali ho oba rodiče. A vymýšlet si taky ne. Babička říkávala, ať si Jáchym
vždycky dobře rozmyslí, co řekne, dřív,
než otevře pusu. Jenomže Jáchym
bohužel občas napřed mluvil a teprve potom přemýšlel.
Odpoledne šel s ostatními kluky
sáňkovat na stráň. Ti si ovšem dobře pamatovali, o čem byla ve škole řeč.
„Kde jsi viděl tu lišku?“ zajímal se
Petr, když sjeli z kopce až dolů k lesu.
„Támhle za tím velkým bukem,“ ukázal Jáchym.
„Fakt?“
„Jo, půjdu se tam podívat. Možná je někde blízko.“ Měl ze lhaní moc
špatný pocit. Ale kdyby teď lišku doopravdy uviděl, tak by vlastně nelhal, napadlo ho.
„Neblázni,
takhle pozdě se do lesa nechodí!“ odrazoval ho Kuba.
„Půjdu jenom na kraj. Třeba ji zahlédnu. Za chvilku jsem zpátky,“
rozloučil se Jáchym s kluky a vykročil úzkou pěšinou do lesa. Za liškou, kterou nikdy neviděl.
