JEDINÝ DŮVOD NAŠÍ EXISTENCE, STEJNĚ JAKO
TĚCH PŘED NÁMI I PO NÁS, JE UDRŽET LIDSKOU
RASU. PO SPLNĚNÍ ROZMNOŽOVACÍ POVINNOSTI
BYCHOM MĚLI UMĚT VYUŽÍT VŠEHO, CO ŽIVOT, KTERÝ NÁM BYL K TOMU ÚČELU DÁN, NABÍZÍ.
REGÁLY JEHO SAMOOBSLUŽNÉHO MARKETU
JSOU MOŽNOSTMI PŘEPLNĚNY.
Manuál na „bezšrámový“ život vychází ze schopnosti umět se přizpůsobit. Vyskytuješ se v nóbl společnosti? Buď dáma. Dostaneš se mezi grázly?
Buď jedním z nich. Zavane tě osud do politické arény? Tvař se zaníceně a hlavně fundovaně s ochotou kandidovat na kdeco. Ocitneš se v klášteře? Buď nejpobožnější ze všech novicek. Zaženou tě okolnosti mezi prostitutky? Chovej se, jako bys vlastnila exkluzivní bordel.
Pak je ovšem další verze, žít po svém a razit si cestu trnitým křovím mnohých nástrah bez přizpůsobování. A právě tento model jsem si zvolila. V nóbl společnosti provokuji, grázly a politiky jako jednu sortu míjím velkým obloukem, církvi nedůvěřuji a štětky pro jejich nelehkou obživu lituji. Především jsem si už dávno vytvořila vlastní svět s hodnotovým žebříčkem, na jehož dalších dvou příčkách za zdravím je příroda a naprostá svoboda. Tím výraz „musím“ u mne degradoval na pouhé „chce se mi?“. Snad proto se pro mne stal život plejádou zážitků a prožitků, které mi, až na malé výjimky, také umožňuje má povaha s chronickou toulavostí po místech oblíbených i zcela neznámých.
Možnost volby, jak naložit se svým životem, mají, i když na to zapomínají, všechny ženy i za středním věkem. Zcela záměrně vynechávám muže, protože ti se svých koníčků, zálib a nakonec i záletů nikdy nevzdávají. V těch svým způsobem „pány tvorstva“ s velice vratkým sebeovládáním občas chápu. Zatímco jsou v zaměstnání každý den obletováni libovým telecím materiálem mladých, pečlivě upravených asistentek a kolegyní, často s větším libidem než pracovním nasazením, doma nacházejí rozházený byt, který nelze při dětech nikdy zcela uklidit, a utahanou, nervózní a upocenou manželku už v podvečerní hodině usínající nad žehlicím prknem. Na bedra žen, po naplnění jejich naivní představy vrcholu úspěchu, jímž je manželská kotva, padá kromě činnosti výdělečné i povinnost starat se o domácnost, svého drahého muže a záhy i děti, u nichž náročnost péče a výchovy léty neubývá, ale roste.
V každodenním maratonu si ani neuvědomují běžící čas, který odnáší i věk největší přitažlivosti.
Do pomyslného cíle, kdy potomci a někdy i manžel v marné snaze chytit ujíždějící vlak vyletí z těsného rozpadajícího hnízda, se stejně jako maratonci vplouží zcela vyčerpány, a navíc zasaženy klimakteriem, vyvolávajícím beznaděj nastupujícího stáří.
Všechno je ale jinak. Právě v tom přichází ta podstatná chvíle napřímení zad a nadechnutí čerstvého vzduchu s vědomím, že se konečně můžu věnovat jen sobě, dělat, co, kdy, kde a s kým chci, a že absolvovaný
přechod je vlastně výhoda. Nastává pro nás nejkrásnější třetina života. Co nechápu, je dobrovolné nevolnictví některých žen v podobě babiček na plný úvazek. Ale i to je jejich svobodná volba. Možná zase ony nechápou můj náhled na svět s cestovatelskou vášní po všech možných koutech naší nádherné země s občasným zvědavým vykouknutím za její humna.
Obutí couravých bot na sebe nenechalo dlouho čekat, protože jedním takovým neznámým koutem pro mne bylo v orlickém podhůří Nové Město nad Metují, kam jsem si udělala čtyřdenní výlet.
Z Prahy jsem odjížděla před sedmou a po deváté mě už majitelka minipenzionu Chaloupka na skále ubytovávala v jednom z pokojů. Název plně odpovídal objektu. Jednalo se o zrekonstruované původní stavení jaksi zapomenuté mezi okolními domy jedné z hlavních, přesto klidných ulic. I samotné městečko dýchalo klidem a pohodou.
Po překročení prahu jsem se ocitla v prostředí ne babičkovském, ale prababičkovském. Pečlivě zvolený a dokonale zrestaurovaný nábytek, na bílých stěnách ve starožitných řezbovaných rámech prastaré fotografie nebo obrázky s venkovskou a náboženskou tematikou, krajkové záclonky i krajkou lemované polštářky, a dokonce i modro-bíle pruhované povlečení peřin v bílé ložnici nahrazovalo klasický kanafas. Celkový styl doplňovaly všude rozmístěné lampičky a citlivě vybrané doplňky. Z kuchyně se dalo vyjít na malý dvoreček s rozkvetlými muškáty
v naaranžovaných truhlících a posedět u stolu krytého stříškou. Jediné, co odpovídalo současnosti, bylo ústřední topení, teplá a studená voda, mikrovlnka, lednice, rychlovařič a hlavně – superkoupelna s velkou vířivou rohovou vanou.
Zabydlení bylo rychlé. Po zaplacení jsem s majitelkou dohodla místo, kde před odjezdem nechám klíče, a nažhavená nedočkavostí se vydala do terénu. Na všechny dny jsem měla připravený program, který zahajovala přírodní rezervace Peklo. Karkulku (auto) jsem nechala u penzionu a ulicí se spoustou malých nazdobených obchůdků, které jinde už zcela vytlačily odporné markety, vykročila dle rady kolemjdoucího k sokolovně. Tam jsem se už chytla ukazatele. Ten mě nasměroval padající asfaltkou k lesu s chatovou osadou a za ní u rozcestí Liščí bouda k Bartoňovu mostu přes Metuji, po jejímž břehu mě čekala pětikilometrová pěšina Pekelským údolím až do samotného Pekla. Varování, že je vstup na území bez jakýchkoli zásahů jen na vlastní nebezpečí, nemohlo rezervaci poskytnout větší reklamu.
Mělká řeka, zpočátku tichá, jen pomalu a líně plynoucí, se s postupně rozšiřujícím korytem rozšuměla načechranými peřejemi, které na mnoha místech dekorovaly jasně zelené třásně vodních řas. Úzkou humózní pěšinku lemovaly na břehové straně staré stromy s ohnutými větvemi až k hladině, vlevo, od vystoupení z mořského dna klimatickými
podmínkami a řečištěm ohlodávané skály obdivuhodných tvarů. Jejich hluboké, teď vyschlé průrvy upozorňovaly, kudy v době jarního oteplení odcházejí z hor potoky roztátého sněhu do metujského koryta.
Na konci přírodní oázy mě další můstek převedl
na druhý břeh a já po pár krocích stála před cedulí s nápisem osady.
Minula jsem několik rekreačních chalup a zastavila se až u nádherné dřevostavby bývalého mlýna, nyní turistické chaty Bartoňova útulna s typickým a nezaměnitelným rukopisem architekta Jurkoviče.
Z jedné, na její stěně připevněné desky jsem se dověděla, že právě sem zasadil A. Jirásek děj povídky V pekle, z druhé, umístěné k jeho sedmdesátinám
Turistickou župou orlickou v roce 1921, že se vyskytuji na Jiráskově horské cestě. Mlýn jsem obešla, zvěčnila pár kouzelných pohledů i ze strany Metuje, odkud byl pod trvalým dohledem kamenného vodníka, a teprve pak vkročila do prostor restaurace skutečně pekelného interiéru s červeným osvětlením i samotným ďáblem nad krbem. Protože mi byla příjemnější slunná terasa s výhledem na les a řeku, vyšla jsem opět ven a usadila se u jednoho ze stolků pod širokým deštníkem. Abych zůstala stylová, dala jsem si pekelný steak se zeleninou a rozhodně nelitovala. Byl vynikající. Pozorný vrchní i kuchař v jedné osobě, což před turistickým náporem ke spokojenosti občasných návštěvníků i své zvládal s přehledem, se o mne staral jako o vlastní, a tak
jsem si toto malebné údolí zatím bez hlučících lidí a uřvaných dětí s požitkem vychutnávala.
Zpáteční cesta uběhla mnohem rychleji, ale na konci se mi už začaly ozývat letos zatím netrénované nohy. Po návratu do chaloupky jsem proběhla jejím prostorem, abych se znovu pokochala, pak rychle vybalila, svlékla se donaha a uvažujíc, zda tu nemají kamery, namířila do koupelny. Pěnová voda s whirlpoolovou masáží mi poskytla přesně to, co jsem potřebovala. Se zavřenýma očima jsem se provrněla do stavu, kdy už bych uvítala postel, ale nastal problém. Najednou jsem nevěděla, jak trysky zastavit. Na ovladač se symboly jsem při své slabozrakosti neviděla, a tak se mi stále při zběsilém mačkání měnily jen intenzity masážních proudů doprovázené neznámo odkud vycházejícím osvětlením. Když už našlehaná pěna vytvářela duny přesahující mi přes hlavu a rozbouřená voda prskala do všech stran, konečně jsem zmáčkla něco, co vířící šílenství ukončilo. Zaskočená nečekanou situací jsem opustila vanu, pěnové chuchvalce otřela ručníkem a zabalená do velké osušky se odpotácela do ložnice, kde jsem pod obrázkem tulících se milenců padla do pruhovaných peřin.
Probudil mě zvon kostela s cinkotem vzdálené kapličky a cukrování místních hrdliček, ke kterým se ihned svým vrkáním přidala holubí komunita. Téměř muzejní líbezný azyl, leč vybavený vším k uspokojení hostů, jsem opouštěla, když městečko
v ranním oparu pod blankytnou oblohou, předpovídající další tropy, ještě spalo. Sedla jsem do orosené Karkulky a nejen od chaloupky, ale i historického jádra městečka se zámkem umístěným na skále sjela úzkou klikatou silničkou do stejně historického podzámčí. Odtud mě znovu vedla vzhůru na zalesněný kopec a za ním loukami, dalšími lesy a malými vesničkami do cílové obce Sendraž. Tam jsem zaparkovala. Rozcestník potvrdil, že můj kurz k sendražské rozhledně zvané Varta, jako strážní, hraniční symbol, je správný, a já začala pomalu stoupat. Za posledními domky mě obklopila rozlehlá louka se stovkami něžných květin, mezi nimiž se vyskytovaly dnes už vzácné, mnou oblíbené slzičky Panny Marie a jejich vonná, opiově omamná směs mě provázela až k lesu. Rozhled, který jeho stromy utnuly, několikanásobně vynahradila kovová vyhlídková konstrukce, po jejíchž točitých schodech jsem vyšplhala do nejvyššího patra. Plošinu jsem obešla kolem dokola a při abnormální viditelnosti hltala panoramata
Orlických hor, Broumovských stěn i vzdálenějších Krkonoš. Půvabně, až komicky působil pohled na Nové Město s vodní hladinou Rozkoše v pozadí, protože rozlehlé starobylé centrum se zámkem odtud vypadalo jako dětská stavebnice. „Jak by bylo na světě krásně, kdyby nebylo tolik neřádů znepříjemňujících život,“ vypadlo ze mě nahlas místo rozloučení.
Na rozhraní lesa a louky jsem si sedla na zdejšími milovníky přírody umístěnou lavičku a teprve na ní
si při pozorování kraje uvědomila, že svým obyvatelům nabízí úplně všechno. Lesnaté hory, louky, řeky, skály i spoustu památek. Je otázkou, zda si to vůbec uvědomují.
Zvlněnou úvozovkou jsem sestoupila do vesnice, sedla do Karkulky a sjela zpět do Nového Města, o kterém jsem kromě toho, že bylo založeno na vysokém skalním výstupku obtékaném Metují někdy na přelomu 15. a 16. století, nic nevěděla. Vůz jsem nechala na kačírkem posypané parkovací ploše vedle penzionu a vykročila do městské rezervace. Po přemostění, z něhož byl úchvatný pohled do údolí koryta řeky, působícího jako kaňon, jsem se dostala na obdélníkové náměstí, které mě zaskočilo. Pozitivně. Všechny historické domy, vyvolávající dojem jakéhosi opevnění památkového centra, byly v novém kabátě, všechna podloubí s mnoha obchůdky, restauracemi a kavárničkami zářila křídovou bělobou, nikde odfouklá omítka, nikde ani papír a odhozená plastová láhev. Zkrátka čisto jako po vygruntování. I když mezi místní lahůdky patřil také barokní klášter Milosrdných bratří s Loretánskou kaplí, chrám Panny Marie a kaple svaté Barbory, mě zaujal zámek s vyhlášenou zahradou. Do jeho ještě včera zavřeného areálu jsem vkročila s o to větší zvědavostí.
Samotný objekt, jemuž, právě tak jako městu, vtiskl renesanční styl až rod Pernštejnů, mě uvítal příjemným chládkem svého nádvoří. V jedné jeho
části navazující na výstavní prostor jsem se nahlas rozesmála. Nabízel ke zhlédnutí všechny dnes už unikátní typy hadráků neboli velorexů.
Jak jsem očekávala, nejvíc mě oslovil výhled na překrásnou terasovitou zahradu, v níž obdivuhodným způsobem překlenul hluboký příkop dřevěný zastřešený most opět od Dušana Jurkoviče. Myslím, že jeho jedinečnost je zcela srovnatelná s obdobným mostem ve švýcarském Luzernu. Obklopena výtvory zahradních architektů jsem obešla stupeň za stupněm a pak za mostem, z jehož okénka jsem zvěčnila zámeckou věž, v exkurzi pokračovala. Nad schodištěm vedoucím do dolní partie jsem zjistila, že i takový mistr nad mistry, jímž barokní sochař Matyáš
Braun bezesporu byl, měl smysl pro humor, což plně potvrdil po jeho stranách umístěnými osmičlennými řadami komických trpaslíků.
Přírodním loubím jsem se dostala ke kašně s fontánou a v nesnesitelném vedru v ní našla spásu. S ponořenýma rukama pod jemnou tříští sprchující mě od hlavy po pás jsem setrvala, než se do zahrady vřítil školní zájezd. Zámek, který v současné době poskytuje možnost svateb, ale i ubytování, jsem opustila s vidinou zchlazující vířivky, a proto jsem zrychleným krokem namířila do chaloupkového stínu.
Následující den jsem se rozjela do Broumovských stěn. Přes Náchod, vzdálený pouhých jedenáct kilometrů, jsem se chtěla dostat do Hronova, leč jeho
první ukazatel mi byl nabídnut až na hlavní silnici vedoucí od hranice s Polskem, před níž jsem se řvouc vzteky otočila. Po jeho nalezení a následném projetí mě při místním značení zcela pohltilo soustředění na odbočku vedoucí do Machova. Neminula jsem ji a mnohaserpentinovou silničkou hustým lesem pokračovala do předlouhé vsi zaříznuté v klínu hor. Na jejím konci jsem zastavila a vydala se do skal.
Lesní pěšina pokrytá jehličím a tlejícím listím mě vedla nad meandrujícím potokem Židovka stále výš. Po několikadenních vedrech se večerní a noční bouřky postaraly nejen o pročištění vzduchu, ale i ochlazení, což mi při dnešní túře se znásobenou fyzickou náloží naprosto vyhovovalo.
Minula jsem vítací totem osady Řeřišný a kolem chat a chalup právě rekonstruovaných nebo po rekonstrukci si při své věkem snižované orientaci urputně hlídala červenou značku. Z cesty, po levé straně obrostlé kaštany, mě ještě v autě vypitý kefír zahnal do protějšího lesa, který jsem po chvíli s povznášejícím pocitem opustila a putovala dál. Nechala jsem za sebou poslední přestavovanou samotu, polohou na tomto turisty frekventovaném místě přímo ideální pro hospodské podnikání, a znovu navázala na lesní pěšinu.
Ze zatažené oblohy mě čas od času zasáhla dešťová kapka, zřejmě cvičně, abych počítala i s horší eventualitou, ale tu v mé tašce prozíravě jistil vedle role toaletního papíru i deštník.
Rozcestník U zabitého (koho čeho neuváděl) mě ubezpečil, že držím správný směr, a celkem zbytečně si to ještě jednou zopakoval o kousek výš u lesní studánky. Od ní už cesta nabrala zcela jiný úhel stoupání a já si v propoceném triku uvědomila, že ochlazení bylo minimální a je vlhko jak v prádelně po týdenním provozu.
Zastavil mě do cesty zasahující balvan tvaru dokonalého profilu hlavy někoho, kdo si sice zapomněl nasadit zubní protézu, ale jako model pro snímek byl o to zajímavější.
U Machovského kříže jsem se dověděla, že je moje túra zase o kilometr kratší a neplánovaně jsem odbočila k polské hranici s představou, že mi bude umožněn k sousedům nějaký výhled. Les byl beze změny, za hraničním patníkem jsem narazila jen na ceduli Park Narodowy Gór Stołowych, a tak jsem se vrátila. U ukazatele s informací, že se vydávám na hřebenovku Broumovských stěn, jsem se zkoncentrovala a pochlapeně vykročila na další, tentokrát kamenitou pěšinu dalšího krpálu.
Naštěstí byl krátký a opět navázal na k chůzi příjemnou rovinku. Lesní saunu vystřídal svěží vánek pronikající čím dál řidším porostem a konečně se začaly objevovat první skalnaté útvary. Pod Božanovským Špičákem jsem byla uchlácholena dalšími ukrojenými kilometry, ale od Poláků se hnal černý pytel takové kvality, že mě zachvátila obava, abych vůbec cíl našla. Ostrý vítr pytel zahnal stranou, což
mě potěšilo, zato Panský kříž mě zklamal. Očekávala jsem podobný jako Machovský s bonusem umístění na vrcholu skály, ale byl to jen název dalšího rozcestníku. U něj jsem tedy zvolila náhradní variantu, směrovku Junácká vyhlídka, kam mě dovedla žlutá značka. Ve skalním labyrintu jsem se kromě skutečně nádherného výhledu na okolní lesnaté kopce, zbarvené snad všemi tóny zelené, dověděla, že se právě tady pravidelně konaly srazy zakázaných skautů. Lepší útočiště si nemohli vybrat. Svůj obdiv jsem vepsala do turistického deníku v plechové ochranné schránce a ze skalního úkrytu se znakem koně –symbolu volnosti – jsem se vrátila ke kříži bez kříže. Povzbuzena zážitkem, a zatím jen sporadicky vykukujícím sluníčkem, jsem se rozhodla zajít k další, Božanovské vyhlídce. Cestu zpestřovala kamenná zoologická zahrada, kde zvětralé rozpadlé skály skutečně tu méně, tu více onoho na cedulce nebo samotném útvaru popsaného tvora připomínaly. Veverka, želva, ležící velbloud a další exponáty mě provázely téměř až k vrcholu. Opřela jsem se o bezpečnostní zábradlí malé plošinky na temeni kamenného bloku a nekonečnou dobu vstřebávala zelenou krásu našich Javořích a polských Stołowych hor už v plném slunečním svitu. Takovém, že jsem si na jeden z výstupků sedla a dopřála si opalovací hodinku. Po příjemné siestě jsem velmi volným tempem, umožňujícím nasávat kouzlo lesa, sestoupila k výchozímu bodu a od něj tentokrát po zelené značce