9788028411183

V Ý C V I K Č.2

Snažte se nic nepromarnit. Tuto lekci jsem si vštípil ve městě Brazil, když mi spolužák přinesl dárek. Vdětství jsem nedostával moc darů, takže když mi ho dal, byl jsem nadšený. Chtěl jsem ten balík roztrhat, abych zjistil, co vněm je. První hlasité trhnutí upoutalo pozornost mého dědečka. Nakoukl do místnosti, aby zjistil, co se děje. „Uklidni se,“ řekl apodal mi nůžky. „Je to kvalitní balicí papír. Můžeme ho znovu použít.“

Mnozí znás vyrostli sprarodiči, kteří prožili velkou hospodářskou krizi avěděli, že naše zdroje jsou omezené. Pohodlí nebo hojnost nepovažovali za samozřejmost ani lidé, kteří měli vté době dobré živobytí. Řekl bych, že se to na mě přeneslo. Dodnes mám odpor kplýtvání. Dojídám všechny zbytky, akdyž se tuba se zubní pastou zploští, místo toho, abych ji sroloval avymáčkl zní zbytek, rozříznu ji, vložím do uzavíratelného sáčku apoužiji veškerou pastu.

Všechno se musí zužitkovat. Zejména energie vnestálých, potenciálně škodlivých emocích, jakými jsou strach anenávist. Musíte se naučit je zvládnout – zpracovat –, akdyž si tuto dovednost osvojíte, budete moci jakoukoli negativní emoci nebo událost využít jako palivo astát se lepšími lidmi. Abyste to ale dokázali, musíte naslouchat svému já.

Vroce 2009 jsem trénoval na téměř pět tisíc kilometrů dlouhý cyklistický závod zvaný Race Across America (RAAM). Sloužil jsem dosud na plný úvazek varmádě, takže jsem musel vstávat mimořádně brzy, abych před prací najezdil 80 až 160 kilometrů. Během víkendů jsem zvládal přes 320 kilometrů – někdy jich bylo 800 – ačasto jsem jezdil po úzkých krajnicích rušných dálnic. Dělal jsem to, protože mě délka závodu RAAM děsila. Jednotvárnost několikadenní jízdy na kole mi naháněla strach. Ten závod se zavrtal tak hluboko do mojí psychiky, že jsem špatně spal. Abych tuto výzvu demystifikoval, popis každé jízdy jsem nahrával na diktafon. Podrobně jsem tak líčil všechno, co jsem viděl acítil.

Většinou jsem byl na silnici jediný cyklista amíjely mě automobily, motorky akamiony. Cítil jsem veškeré výfukové plyny, vítr mě pleskal po hlavě aochutnával jsem štěrk zvozovky. Když jsem odbočil na silnici druhé třídy, osmdesát kilometrů jsem neviděl žádné auto, bílá čára však byla všudypřítomná. Ať už byla krajnice široká, úzká, nebo neexistovala, bílá čára tam byla vždycky.

Vnoci jsem ty nahrávky poslouchal atisíckrát si tu čáru představoval. Okouzlila mě její jednoduchost, což minimalizovalo všechny ostatní aspekty závodu. Apřestože jsem

závod RAAM onoho roku kvůli operaci srdce neabsolvoval, věděl jsem, že jsem přišel na to, jak mohu minimalizovat svůj strach aposilovat sebevědomí.

Je neuvěřitelné, kolik hodin jsem podél bílé čáry projezdil

Když jsem se začal živit přednášením pro zaměstnance firem umístěných na žebříčku Fortune 500 apro členy baseballových týmů, musel jsem být ochotný prozradit svůj brutální životní příběh úspěšným jedincům – včetně milionářů amiliardářů. Nebyl to prostý nábor důvěřivých studentů na střední školy, atak se znovu vynořila moje úzkost zveřejných proslovů. Itentokrát jsem využil diktafon. Mluvil jsem do něj osvých obavách atraumatu –okterých mnoho lidí nevědělo – astalo se něco kouzelného. Moje obavy atrauma se proměnily venergii asebevědomí.

Mnozí lidé popisují svoje nejtemnější chvíle vdeníku adoufají, že nějakým způsobem využijí cokoli, co přežili nebo co se snaží překonat. Psal jsem si deník několik let, tato činnost má ale různé úrovně adeník je úroveň vstupní. Audionahrávky jsou interaktivnější adostupnější amají hlubší dopad na mysl.

Pokud jste čelili šikaně, týrání nebo sexuálnímu násilí ajste ochotní namluvit celou pravdu do mikrofonu ačasto ji poslouchat, stane se dalším příběhem. Bude to nepochybně silný příběh, jeho toxicita se ale neutralizuje asíla bude vaše.

Není to snadný úkol. Pokud jste prožili něco velmi traumatického, nechcete přemýšlet otom, co jste vdotyčné chvíli dělali, jak jste se cítili nebo jak se váš život převrátil naruby. Přesto byste to měli udělat. Čím barvitější vaše nahrávka bude, tím dříve začnete chodit ulicemi se sluchátky na uších avztyčenou hlavou. Kolemjdoucí si budou myslet, že posloucháte Eminema. Bude to ale vaše nejhlubší trauma, popis vaší údajné zkázy. Po každém posle-

chu budete silnější azískáte energii, sníž začnete svůj život měnit.

Většina lidí nechce osvých nejtemnějších chvílích přemýšlet, natož onich mluvit. Odmítají hloubat vdivočině svojí minulosti, protože mají strach zodhalení. Věřte mi, že vtěchto hlubinách můžete nalézt bohatství. Vím to, protože jsem byl černoch skovbojským kloboukem, brodící se po kolena vledové říčce arýžující zlato. Naleznete-li odvahu ktomu, abyste mluveným slovem vylíčili svoje nejhorší noční můry aposlouchali to tak dlouho, až to nasytí vaši mysl abudete to moci poslouchat bez jakékoli emotivní reakce, přestanete se choulit avzlykat. Posílí vás to. Budete dostatečně silní, abyste vystoupili na pódium ařekli celému světu, co se vám stalo aže vás to nezlomilo.

Takové nahrávky nejsou jen spolehlivým nástrojem pro překonání traumatu. Mohou změnit závažnost téměř jakékoli situace nebo duševního rozpoložení. Budete-li je patřičně využívat, může to posílit také vaši upřímnost. Před několika lety, krátce poté, co jsem prodloužil běhání zpatnácti kilometrů denně na minimálně třicet, jsem byl vyčerpaný arozbolavělý aříkal jsem si, že potřebuji jeden den odpočívat. Pak jsem uchopil diktafon akňoural do něj. Chtěl jsem slyšet, jak to zní. Byl jsem ksobě upřímný. Popsal jsem svoje nedávné běhy aotravná zranění azdůvodnil, proč by mi jednodenní odpočinek mohl pomoci. Když jsem si to ale přehrál, jednočlennou porotu to nepřesvědčilo. Moje vnitřní ukňourané dítě bylo totiž znenadání císařem bez šatů. Sholým zadkem za bílého dne jej nebylo možné ignorovat. Oněkolik sekund později jsem se zvedl zpohovky ašel běhat.

Mnozí lidé se každý den probouzejí se strachem nebo pochybnostmi. Mají strach ze cvičení, školy nebo práce. Čeká je například prezentace, ze které jsou nervózní, nebo vědí, že je po cvičení bude všechno bolet. Zatímco setrvávají vposteli, oddávají se shovívavému vnitřnímu dialogu, po kterém však není onic snadnější vstát azačít se hýbat. Většina lidí nakonec vstane, ale celé hodiny jsou omámení, protože nežijí naplno. Vnitřní dialog je ochromí apolovinu dne se chovají jako náměsíční.

Je rozhodující, jak ksobě promlouváme, když nás tíží pochybnosti. Slova totiž vedou kčinům azčinů se rodí návyky, které mohou naši mysl atělo zatížit rozpolceností, nerozhodností apasivitou. Pokud vám cokoli ztoho zní povědomě, pak jakmile se probudíte, popadněte telefon anahrajte svůj vnitřní dialog. Neváhejte. Mluvte osvém strachu, lenosti astresu. Pak si to poslechněte. Snejvětší pravděpodobností se vám to, co uslyšíte, nebude líbit abudete se stydět. Nechtěli byste přece, aby vaše přítelkyně nebo přítel, šéf nebo děti slyšeli, jací jste slaboši.

Můžete to ale využít apřipomenout si, že byste se měli změnit. Poslouchání těchto nahrávek vás může přimět ktomu, abyste vpráci, ve škole nebo vposilovně podávali maximální výkony. Dokážete-li to, nebudete mít před usnutím pocit, že jste promarnili další cenný den.

Během následujícího rána to zopakujte, aaž si svoje naříkání otom, co se vám nechce dělat, poslechnete, vposteli se posaďte apředstírejte, že motivujete kamaráda, který se právě potýká sproblémy. Berte ohledy na potíže, kterým čelí, ale buďte pozitivní, rozhodní arealističtí. Je to dovednost, která vyžaduje opakování, abudete-li to dělat pravi-

delně, váš vnitřní dialog se brzy změní, pochybnosti astrach budou nahrazeny optimismem abudete silnější. Vaše životní okolnosti se zpočátku nemusí příliš změnit, avšak slova, která budete opakovat, změní váš přístup, což vám nakonec umožní změnit všechno. Musíte ale říkat pravdu abýt ochotní ji poslouchat. Nebojte se svých slabých stránek nebo pochybností. Nepředstírejte, že neexistují. Vynořily se zurčitého důvodu, takže je využijte, abyste změnili svůj život.

Vposlední době uplatňuji tuto metodu, když se potýkám snenávistí na internetu. Většina lidí, kteří jsou ve stejné pozici jako já, nečte negativní komentáře nebo e-maily. Mají na to člověka, který je sleduje amaže. Pro mě je zášť dalším pohonem. Vidím vní krásu asílu avždycky ji využiji. Když se objeví negativní komentáře, což se děje pořád, zachytím je snímkem obrazovky anamluvím do diktafonu. Vroce 2021 jsem zveřejnil fotografii svého oteklého kolena, což vedlo kzáplavě negativních komentářů. Někteří lidé tvrdili, že očekávali moje zhroucení, apovažovali to za svoje osobní vítězství. Jiní byli rádi, že jsem se kroutil bolestí.

„Unavuje mě poslouchat tvoje žvanění,“ napsal jeden znich.

„Doufám, že už tě nikdy neuvidím běhat,“ poznamenal jiný člověk.

Sypali sůl do mých ran. Chtěli, abych cítil jejich bodání, adoufali, že mě to ještě víc sklíčí. To se ale nedělo. Ty komentáře jsem miloval avytvářel znich kompilace. Vytiskl jsem je, namluvil do diktafonu audělal znich smyčku. Poslouchal jsem je pokaždé, když jsem měl špatný den.

VÝCVIK Č. 2·

Občas jsem chodil kolem domu avychutnával si je ze sluchátek se stereofonním zvukem.

Většina lidí vyhledává jen pozitivní věci. Chtějí, aby všechno bylo hezké apříjemné. Jsou plní líbeznosti avyhýbají se nenávisti. Ve chvále auznání však není zdaleka tolik energie jako vnenávisti. Svět je však naštěstí plný právě závistivých, nejistých anenávistných jedinců. Pokud se nesetkáváte snegativními komentáři na sociálních sítích, nacházejte energii vnetaktních tvrzeních přátel nebo pochybnostech učitelů akoučů. Nepochybuji otom, že je vám nepříjemné, když vás ostatní přehlížejí, podceňují, kritizují nebo zavrhují. Vězte však, že zlost, kterou pociťujete, je energií, kterou můžete využít. Netrapte se kvůli lidem, kteří si vás neváží. Cokoli, co slyšíte acítíte, využijte ve svůj prospěch!

To je mentalita vítězů. Úspěšní lidé všechno, co prožívají, slyší, vidí acítí, vnímají jako čistou energii. Učí svoji mysl nacházet ji. Spouštějí se do drsných trhlin, aby znich dolovali zlato traumat, pochybností anenávisti. Jejich život není na jedno použití. Nic nevyhazují avšechno renovují.

Nacházejí sílu všikaně, zármutku, prohrách aselháních. Čerpají ji zjedinců, kteří je nenávidí, azinternetových trollů.

Někteří lidé chodí spát smeditační aplikací. Jiní otevřou okna, aby poslouchali noční zvuky, brebentění nebo moře, které je ukolébává pleskáním oliduprázdné pobřeží. Když jdu spát, naslouchám lidem, kteří mě nenávidí. Aje zřejmé, že ti zbabělci nemají sebemenší tušení, ským si zahrávají.

Naučil jsem se využít každé jejich negativní slovo vzájmu svého pokroku. Přijímám všechno, co mi servírují, za-

balím to do balicího papíru, který jsem si uschoval, avracím jim to vpodobě dalšího cvičení, dlouhého běhu aosobního pokroku. Měl bych jim děkovat. Díky nim jsem silnější aodhodlanější plnit svoje cíle. Ato vede ktomu, že mě nenávidí ještě víc.

Je na čase, abyste vytvořili svoji kompilaci.

#Nahrávejte se #NikdySeNezastavím

TŘETÍ KAPITOLA

M E N TÁL N Í

L A BOR AT OŘ

Pět týdnů před Vánoci bylo zřejmé, že se můj život zcela změnil. Nečekaná pozornost aproslulost, provázející vydání knihy Nic mě nezlomí, ve mně probouzely pokoru abyly matoucí. Po desetiletích osamělé dřiny jsem byl náhle středem pozornosti.

Vždycky mi vyhovovala samota. Když jsem sloužil varmádě, chodil jsem běhat ještě předtím, než se ostatní probudili. Zatímco kolegové odpočívali nebo flámovali po náročném pracovním dni nebo týdnu, já jsem do noci studoval potápěčské tabulky, skládal padák, běhal nebo dřel vposilovně. Všechno, co jsem dělal ve volném čase, sloužilo kmému osobnímu růstu. Určitě jsem to nedělal kvůli pozornosti. Apřesto si to lidé často špatně vykládali.

Nosil jsem na zádech obrovský balvan, abych unikl temnotě, která mě pronásledovala. Děsilo mě, že kdybych se přestal zlepšovat, znovu by mě ovládly nejistota avrozená lenost. Pokaždé když jsem byl fyzicky nebo psychicky vyčerpaný, představil jsem si, jak na mě hledí moje tlusté čtyřiadvacetileté já ausmívá se, čímž mi říká: „Pořád jsem tady,břídile.Jsemtím,kýmopravdujsi,anikamneodejdu.“

Negativitu, která se usadila vmém mozku, jsem se snažil každý den zpracovat. Fascinovala mě síla mysli askutečnost, že může pracovat buď pro nás, nebo proti nám. Často podléhá kolotoči emocí aokolnostem, které nás matou aoslabují naše soustředění, sílu astatečnost. Vrané fázi života jsem si uvědomil, že takto křehcí jsme všichni, později jsem se ale naučil využívat veškerou mentální kapacitu kdosahování věcí, které jsem dříve považoval za nemožné. Vytvořil jsem to, co dnes nazývám mentální laboratoří.

Začal jsem ji budovat po poslední návštěvě Buffala.

Tehdy jsem si konečně přestal stěžovat auvědomil jsem si, že cvičiště, které potřebuji, je všude kolem mě. Můj zpackaný život byl surovinou, kterou jsem hledal, adošlo mi, že když se zaměřím na svoje impulzy, pochybnosti ačiny akdyž překonám stud – abych mohl zkoumat svoji nízkou sebedůvěru, úzkost, jakož istrach –, naleznu sílu amotivaci ktomu, abych změnil svůj život.

Záhy jsem se začal pilně učit na test ASVAB akaždý den jsem trávil šest až osm hodin vposilovně nebo běháním, abych se mohl přihlásit do výcviku Navy SEALs. Náročná cvičení adůkladné studium odhalily moje slabé stránky: touhu pokračovat vkonzumaci nezdravého jídla, přirozený sklon flákat téměř všechno, co jsem dělal, nedo-

statečný elán aochotu spokojit se sprůměrností. Nejčastěji mě ale tížilo moje selhání při výcviku jednotek Pararescue. Během těch týdnů mě neustále pronásledovalo. Do výcvikového tábora vzdušných sil jsem dorazil ve skvělé formě, akdyž oosm týdnů později začal výcvik, moje fyzická kondice byla špičková. Přečetl jsem si rozkaz, připravil jsem se na veškerá fyzická cvičení adomníval jsem se, že jsem dostatečně silný arychlý, abych to zvládl. Postrádal jsem ale mentální odolnost, po děsivém výcviku vbazénu mě ovládl strach zvody askončil jsem. Čím víc jsem pak otom uvažoval, tím jasnější mi bylo, že potřebuji něco jako mentální laboratoř.

Jelikož jsem vážil téměř 135 kilogramů amusel během necelých tří měsíců shodit přes 40 kilogramů, bylo zřejmé, že do střediska Naval Special Warfare Command na ostrově Coronado se nedostavím vdokonalé formě. Nebylo to ale nutné. Moje hlavní problémy nebyly nikdy fyzické, nýbrž psychické.

Vmojí laboratoři se každé fyzické cvičení stalo testem síly ducha. Přestalo mi záležet na tom, jak vypadalo moje tělo. Je-li vaše mysl zocelená, nepotřebujete dokonalé břišáky. Každé běhání, každá hodina na hrazdě akaždé noční studium se staly experimenty, během kterých jsem testoval odolnost svojí mysli. Stával jsem se mužem duševně připraveným udělat vše pro to, abych se členem Navy SEALs stal. Ikdyž to znamenalo zvládnutí tří pekelných týdnů aběhání se zlomenýma nohama.

Tyto experimenty pokračovaly dalších dvacet let aprostřednictvím spousty pokusů anezdarů jsem vytvořil svoje alter ego – stal jsem se divochem odmítajícím vzdát se za

téměř jakýchkoli okolností. Stal jsem se člověkem schopným překonat jakoukoli překážku. Cítil jsem povinnost sdílet všechno, co jsem se vmentální laboratoři naučil, protože jsem věděl, že to může lidem pomoci, ato, co začalo jako pozvolné odhalení mojí vnitřní hnací síly na sociálních sítích, přerostlo vhluboké vyznání vknize Nic mě nezlomí. Kdokoli, kdo si ji přečetl, zjistil, odkud pocházím aco mě pohání. Nikdy jsem ale neprozradil, že moje psychika aduše mají dvě stránky.

Pokud si říkáte, že nejste dost dobří, že váš život postrádá smysl ačas vám protéká mezi prsty, máte jedinou možnost – obnovit se vmentální laboratoři. Někde, kde můžete být sami se svými myšlenkami azápasit spodstatou toho, kým chcete během krátkého života na tomto světě být. Vytvořte alter ego, abyste odhalili temnou hmotu ve svojí mysli. Já jsem to udělal. Vmojí mysli nebyl David Goggins divochem, který si splnil všechny náročné cíle.

Byl to Goggins, komu se to podařilo.

David byl kluk, který vyrůstal vyděšený aspoutaný.

Není na mně vpodstatě nic výjimečného. Jen jsem se přestal zaměřovat na vše, co mě brzdilo, anaučil jsem se uplatňovat odmítnutí, bolest aselhání jako nástroje, které mi pomohou využít veškerou temnou hmotu v mojí mysli – nevyužívanou sílu, vášeň atouhu. Málokdy to bylo zábavné. Mnohem víc jsem trpěl, než se usmíval, ale pomohlo mi to vytvořit alter ego. Gogginse poháněla temná stránka mojí duše, která odmítala být popíraná aměla jeden cíl: stát se nejtvrdším člověkem, který kdy žil!

Všichni máme kdispozici mentální laboratoř, lidé si však vesměs neuvědomují, že mají přístup kmístu, ve kterém se

mohou transformovat. Tento prostor tudíž zůstává uzamknutý. Dveře jsou omotané rezavým řetězem. Vnitřní vybavení je rozbité apokryté prachem. Ze základů astřechy roste tráva.

Dveře do mojí laboratoře byly zamknuté dvacet let – protože jsem se uzavřel! Po selhání srdce jsem si ale uvědomil, že jsem vurčité fázi života nevědomky vyšel ze svojí mentální laboratoře adveře se za mnou zabouchly auzamkly.

Pak jsem 6. února obdržel e-mail, který mě rozrušil. Poslal mi ho Bob Babbitt, který mě během mistrovství světa

Ironman vroce 2008 seznámil sGregem Welchem, jedním znejlepších triatlonistů na světě. Welch prodělal třináct operací srdce amusel odejít do předčasného důchodu. Byl jsem si jistý, že to bylo špatné znamení, ale Babbitt se mě ve-mailu zeptal, jestli se chci vlétě zúčastnit ultramaratonu

Leadville Trail 100 azískat peníze pro jeho nadaci Challenged Athletes Foundation (CAF).

Skvělý Greg Welch mě během mistrovství světa Ironman vroce 2008 vyzpovídal

Tato organizace shromáždila od roku 1994 na 134 milionů dolarů apomohla třiceti pěti tisícům tělesně postižených sportovců získat trenéry apotřebnou podporu. Byl to úctyhodný projekt, uplynulo však pět let od mého posledního ultramaratonu Badwater, který jsem nedokončil, takže jsem na Babbittův e-mail okamžitě neodpověděl. Místo toho jsem se postavil před zrcadlo akoukal se na sebe. Ze zrcadla na mě nehleděl Goggins. Byl to ustrašený David. Pochyboval jsem otom, že bych dokázal tento závod dokončit, natož abych podal tak skvělý výkon jako vdobách, kdy jsem byl ve vrcholné formě. Byly to nepříjemné myšlenky, protože bylo zřejmé, že přestože uplynul více

než měsíc od mojí poslední návštěvy nemocnice, pořád jsem byl jen křehkou skořápkou svého dřívějšího já. Nesměl jsem tvrdě trénovat, protože lékaři dosud nevěděli, co se mnou je, azatímco testovali moje srdce, chyběla mi motivace. Po desetiletích tvrdé dřiny jsem uvízl na místě, vzdálený od mentální bestie, kterou jsem býval.

Když je váš život plný nezdarů, nášlapných min apastí, během některých dnů je téměř nemožné nalézt motivaci ktomu, abyste pokračovali. Je to příliš vyčerpávající. Hleděl jsem do toho zrcadla anetušil, kolik mi ještě zbývá energie.

Hledal jsem ve svých očích odpověď, odhodlanost, poslední žhavé uhlíky sebevědomí ztoho, co bývalo divokým vnitřním ohněm.

Je-li Badwater nejznámější ultramaraton na světě, závod Leadville Trail 100 Run je na druhém místě. Začíná akončí ustarého hornického města Leadville vColoradu, ležícího zhruba 3000 metrů nad mořem – toto místo je drsnější než okázalé lyžařské středisko abohémská města vokolí.

Náročná závodní trať zahrnuje několik stoupání akumulativní převýšení činí 4600 metrů. Jednou jsem se tohoto závodu už zúčastnil avěděl jsem, že ho včasovém limitu třiceti hodin dokončí jen necelá polovina účastníků. Jsou to ovšem běžci bez nespecifikovaných srdečních poruch asrpkovité anémie (které zvyšují riziko výškové nemoci).

Ažijete-li na úrovni moře, trénink na závod vnadmořské výšce je mnohem těžší. Můj kalendář byl kromě toho plný naplánovaných přednášek avěděl jsem, že mě čeká několik měsíců cestování atréninku. Že budu muset běhat vcizích městech ulicemi, ve kterých jsou stovky semaforů apřeplněné chodníky, nebo přes křižovatky, které mají ze všech čtyř stran značku STOP. Má-li být váš výkon přijatelný, musíte před tímto závodem absolvovat optimální trénink.

Měl jsem spoustu příhodných výmluv, proč bych se tohoto závodu neměl zúčastnit. Moje nerozhodnost byla impozantní. Vnitřní dialog se mě snažil přesvědčit, že bych to měl vzdát. Běžná mysl takové věci dělá. Důvody, proč bychom měli odmítnout něco, očem víme, že to vyžaduje maximální odhodlání aneskýtá žádnou záruku úspěchu, nás nutí vzdát se. Uvědomil jsem si, že jsem vyměkl.

Občas čelíme největším životním rozhodnutím – volbám, které určí, jak se budou odvíjet následující týdny, měsíce, roky nebo celá desetiletí. Měl jsem spoustu rozumných důvodů, proč bych měl Babbitta odmítnout, ale nemohl jsem to udělat. Především kvůli tomu, že bych se nemohl podívat do zrcadla avystát svoje slabošství.

Byl jsem nepochybně zaneprázdněný, ale mohl jsem si udělat čas na trénink. Když jsem běhal ultramaratony, soutěžil jsem téměř každý víkend apracoval na plný úvazek.

Tehdy jsem se zavřel ve svojí mentální laboratoři atrávil vní celé dny anoci. Účastnil jsem se závodů na 160 kilometrů, jako by to byly pětačtyřicetiminutové projížďky nebo intenzivní tréninky spřestávkami. Dobrovolně jsem čelil různým překážkám, abych měl zkušenosti sjejich zdoláním. Pokud šlo omoje zdraví, srdce bylo celých deset let vpořádku. Mohl jsem využít svoji vánoční návštěvu pohotovosti jako berličku, protože přesně tím byla – aztoho, že jsem se oni pořád opíral, bylo zřejmé, že se vmojí psychice dělo něco podvratného.

„Tohle se ztebe stalo?“ ptal jsem se, když jsem zlostně hleděl na muže vzrcadle. Nebylo to špinavé, zašlé zrcadlo zmého dětství. Lesklo se jako krystal. „Chlap, který snídá vejce se slaninou, sleduje sporty, přednáší apózuje během focení? Nejsi už divoch. Kdo tedy jsi?“

Profesionální boxeři se nepřipravují na největší zápasy doma. Vyrážejí do hor nebo lesů, někam, kde se mohou soustředit vrelativní izolaci abez jakéhokoli luxusu. Neberou tam svoje rodiny, ale trenéry aznovu objevují svoji podstatu atouhu bojovat, díky níž se zocelili astali šampiony.

Když jsem sloužil varmádě, byl jsem bojovník, který se nikdy nevzdával. Zocelily mě hrozivé úkoly, které jsem bez váhání plnil. Každý den jsem vstával dříve než kdokoli jiný. Někdy to bylo vpět ráno, jindy ve čtyři aobčas ve tři, protože jsem chtěl, aby první stopy vpísku nebo na stezce byly moje. Když se mi to znějakého důvodu nepodařilo, nešel jsem večer sostatními spát, ale další dvě nebo tři hodiny jsem dřel. Byl jsem absolutní závodník, permanentní divoch. Pak se život stal pohodlným amůj způsob uvažování se změnil.

Veškeré úsilí podrobit si negativní mysl mě změnilo.

Démoni, kteří byli téměř dvacet let hlavními zdroji mojí energie, moji mysl už neovládali. Konečně jsem se jich zbavil avzniklo vzduchoprázdno, ve kterém se vynořil nový pocit vlastní hodnoty. Abych napsal knihu, začal jsem uvažovat jako umělec ajejí obrovský úspěch byl tenkým ledem, který jsem neočekával. Peníze vás nemusí vždycky činit

šťastnými, ale rozhodně vám přinášejí pocit uspokojení, který může vést ksamolibosti.

Vypadal jsem skvěle. Byl jsem svalnatý, akdybyste se mnou běhali, říkali byste si, že jsem pořád borec. Přestože jsem však dvakrát denně posiloval, byl jsem přinejlepším občasný divoch, velebený víkendový bojovník. Víkendoví bojovníci dělají náročné věci, když se jim to vrámci nabitého rozvrhu hodí. Dělají to, aby splnili povinnost, adělají to, jen když se jim chce. Po několika náročných dnech opět zvolní. Jste-li permanentní divoši, je to váš životní styl. Neuvažujete otom, jestli se vám chce. Znáte jen „musím“. Kdybych byl býval pořád skutečný divoch asnažil se být nejtvrdším mužem na světě, Babbittův e-mail by nevedl ke změkčilému, váhavému vnitřnímu dialogu. Zapálil by ve mně rozbušku.

Ačkoli je vývoj důležitý, nesmíte ztratit základ toho, kým jste. Je to vaše stabilita. Určuje vaše chování. Zpochybníte-li svoje základní hodnoty, můžete přijít osvoje já. Nemohl jsem zapomenout na tvrdou práci, díky níž jsem vybudoval nový život. Moje imaginární dóza na sušenky však byla plná plesnivých sušenek – vyčpělých vítězství zdob, které už skončily. Dóza na sušenky byla vždycky mým zdrojem energie. Obsahovala úspěchy, které mi připomínaly, co všechno jsem překonal aco dokážu.

Věděl jsem, že ji musím vysypat azačít znovu, ale něco vmém nitru se pořád zdráhalo znovu podstoupit zkoušku ohněm.

Neuplatňujete-li psychickou odolnost důsledně, začne se vytrácet. Buď se zlepšujete, nebo zhoršujete. Nezůstáváte stejní. Nedostál jsem svým slovům. Necvičil jsem už, abych nabíral svalovou hmotu. Stal jsem se údržbářem, apřestože lze udržovat svalový tonus na určité úrovni kardiovaskulární zdatnosti, nemůžete udržovat mentalitu divocha.

Přestanete-li zvedat železo holýma rukama, zmizí znich mozoly. Mysl funguje stejně. Musíte udržovat způsob uvažování, spočívající vtom, že každý den vstanete adřete, protože tento způsob má tendenci vytrácet se. Operace, choroby, nabitý pracovní rozvrh arodinné závazky jsou skvělé výmluvy, proč byste dnes měli odpočívat azítra si říct, že budete opět odpočívat, což je zhoubné! Můj životní styl avěci, které dělám, pramení ze způsobu uvažování.

Mysl změkne mnohem dřív než tělo. Naštěstí jsem to nenechal zajít tak daleko, moje mysl ale trochu změkla, protože jsem několik let nečelil extrémním výzvám.

Přestože jsem chtěl Babbitta odmítnout, celé dny atýdny jsem nemohl leadvillský maraton pustit zhlavy. Babbittův návrh mě pronásledoval, ačím víc jsem uvažoval osvém problematickém srdci, dalších přetrvávajících zdravotních potížích anabitém rozvrhu, tím méně mi tyto proměnné faktory připadaly důležité. Vminulosti jsem zvládal těžší trénink, méně spánku avíce cestování během služby varmádě, než co mě čekalo tentokrát. Když jsem poprvé trénoval na Badwater, měl jsem tak zničené nohy akotníky, že jsem první čtyři týdny nemohl běhat. Musel jsem cvičit

na eliptickém nebo veslovacím trenažéru, nikdy jsem ale nedovolil, aby mě zranění zastavila.

Spříchodem jara jsem dospěl ktomu, že je na čase, abych opět nalezl svoji podstatu, ale kúčasti na leadvillském maratonu jsem se dosud nevyslovil.

Osm týdnů jsem žil vdobrovolném očistci. Vždycky jsem si řekl, že se toho závodu zúčastním, načež jsem vyjmenoval všechny důvody, proč je lepší nezúčastnit se. Vdubnu mi kardiolog dovolil náročnější trénink, takže jsem začal opatrně trénovat jako občasný divoch, kterým jsem se stal. Bobovi jsem nic neslíbil, ale trochu jsem zvýšil tréninkovou zátěž. Místo toho, abych každý týden naběhal 160 kilometrů, jsem se spokojil s80 kilometry, ale během běhání jsem nebyl soustředěný. Stěží jsem si pamatoval cokoli, co jsem na silnici cítil nebo viděl.

Bylo to nezvyklé, protože na rozdíl od většiny lidí neumím být při běhání duchem nepřítomný amyslet například na úkoly, jejichž plnění mě čeká. Musím zůstat soustředěný, protože nejsem přirozeně nadaný běžec. Běhám poměrně rychle adlouho díky usilovnému tréninku atomu, že když běžím, vnímám, kde ajak se moje nohy dotýkají země, ajsem soustředěný na pozici hlavy aramen. Představuji si, že mám na hlavě tác, na kterém jsou sklenice svodou. Nechci, aby se naklonil nebo poskočil. Přesto jsem uvolněný aumožňuji, aby mě nohy nesly kupředu.

Udržet takové soustředění několik hodin není samozřejmě snadné. Když běhám pořádně, zaznamenávám každý nedostatek achybný krok. Přesně si pamatuji, kde akdy jsem pochybil, asvá selhání posuzují. Neběhám totiž kvůli tomu, abych spaloval kalorie nebo udržoval kardio-

vaskulární zdatnost. Mým cílem je psychická afyzická znamenitost. Ztoho, že jsem oni přestal usilovat, je zřejmé, že jsem se stal jen dalším běžcem, ale nic takového mě nikdy neuspokojovalo.

Pokud jsem chtěl leadvillský závod rozdrtit aznovu se nalézt, musel jsem každý den na sebe klást vyšší nároky. Musel jsem se maximálně soustředit. Řekl jsem Kish, že nechci, aby mi zařizovala další přednášky. Nikdy mi ostatně nešlo obyznys, aikdyž jsem oceňoval respekt apodporu lidí, se kterými jsem spolupracoval, věděl jsem, že to má zhoubný dopad na můj způsob uvažování.

Ego má ohromnou moc. Čím víc jsem slýchal osvých

úspěších, tím víc mě lákalo jen tak proplouvat životem. Uvědomuji si, že cesta nikdy nekončí astále je třeba pracovat, ale když vás život přestane trýznit anaservíruje vám velkou mísu chvály, je snadné podlehnout pocitu, že jste pašáci. Zejména když je taková úroveň respektu těžce zasloužená. Chvála má nicméně stinnou stránku, ať už přichází od nadřízených, členů rodiny, nebo kohokoli jiného.

Může ukonejšit vnitřního divocha avést ktomu, že přestanete mít potřebu dřít.

Musel jsem vyhlásit moratorium na cokoli snadného. Potřeboval jsem se vrátit do svojí mentální laboratoře analézt divocha, kterým jsem býval. Začal jsem ignorovat většinu telefonátů atextových zpráv. Přestal jsem vnímat okolní svět azaměřil jsem se na svoje nitro. Sestavil jsem zničující tréninkový plán, představující dva tisíce kilometrů během deseti týdnů. Většina lidí vám řekne, že 160 kilometrů týdně je příliš, protože když je běháte téměř tři měsíce vkuse, vaše tělo se nemůže patřičně zotavit. Musel jsem říct svojí mysli atělu, že

jsem se přestal chovat lehkomyslně. Potřeboval jsem trojciferný počet naběhaných kilometrů, abych do Leadvillu dorazil svědomím, že jsem absolvoval patřičný trénink.

Dne 4. června jsem Babbittovi poslal e-mail, ve kterém jsem mu oznámil, že je-li to pořád možné, závodu ve prospěch nadace CAF jsem ochoten se zúčastnit. Jelikož jsem byl občasný divoch, odeslal jsem ten e-mail tři dny po nejzazším termínu. Byl to důkaz toho, že Goggins by stále nepřítomný avšechno řešil David. Babbittovi se nicméně podařilo přihlásit mě aotýden později jsem sKish dorazil do města Avalon, abych tam několik týdnů trénoval.

Avalon se nachází na rovinatém, deset kilometrů dlouhém ostrově, posetém moderními domy. Kishini příbuzní tam tráví letní dovolené. Je to hezké místo, plné usměvavých lidí. Voda je teplá, pláže sbílým pískem jsou přeplněné avzálivu se každý večer shromažďují lidé, aby pozorovali západ slunce apochutnávali si na zmrzlině. Já jsem utoho nebyl. Trávil jsem veškerý čas běháním.

Každý den jsem naběhal 25 až 30 kilometrů vdusném vedru, které vlétě na východním pobřeží panuje. Neměl jsem možnost trénovat ve vyšších polohách, takže jsem si musel vystačit shorkem avysokou vlhkostí na úrovni moře. Abych naběhal patřičný počet kilometrů, většinou jsem několikrát přeběhl ostrov. Před odchodem zdomu jsem nikdy nesledoval předpověď počasí. Zpočátku jsem měl ssebou jen jednu láhev svodou, brzy jsem si ale uvědomil, že to nestačí. Po jedné hodině byla prázdná apak už jsem byl na suchu.

Experimentoval jsem shydratací, jak to jen šlo. Zkusil jsem mít ssebou dvě láhve. Naházel jsem láhve do křoví

podél trati, ale když bylo přes 30 stupňů avlhkost přesáhla

85 procent, láhve se zahřály tak, že voda byla kničemu. Začal jsem opět nosit jedinou láhev. Když jsem ji vyprázdnil, hydratoval jsem se stejně jako vdobách, kdy jsem sloužil varmádě aběhal vtropech. Kdykoli jsem pocítil žízeň, olízl jsem si rty.

Vlhkost ahydratace nebyly mými jedinými problémy. Byl tam hmyz. Probíhal jsem mraky žíznivých komárů auvody se potýkal sneblaze proslulými muchničkami.

Anesmím opomenout útočící ptáky. Měl jsem smůlu, že vlhovci červenokřídlí hnízdí vAvalonu každé léto, obvykle uklidných cest, které jsem preferoval. Kdykoli jsem se přiblížil kněkterému hnízdu, vyletěl zněho pták asnažil se mi zabořit drápy do kůže na hlavě. Kroužili nad mnou, skřehotali avrhali se na mě, dokud jsem jejich území neopustil. Byla tam spousta hnízd avzteklých ptáků. Po několika dnech jsem se naučil spředstihem svléknout tričko apo těch opeřených bestiích jím máchat, abych si je držel od těla. Byla to úchvatná podívaná.

Týdny plynuly apodmínky se zhoršovaly. Začal jsem si to ale užívat. Během některých dnů jsem nesnídal aměl jsem jen malou večeři. Chtěl jsem uběhnout svých třicet kilometrů totálně vyčerpaný, protože jsem věděl, že to ve Skalnatých horách dříve či později zažiju. Potřeboval jsem vycvičit tělo tak, aby chrlilo kilometry ipoté, co se palivová nádrž vyprázdní, aaby nacházelo energii, ikdyž už žádná nezbývá. Během jednoho odpoledne jsem narazil do „maratonské zdi“ po pětadvaceti kilometrech. Moje tempo prudce kleslo. Došla mi samozřejmě voda. Přesto jsem si užíval ito, že se mi točila hlava, že jsem byl dehydratovaný atrpěl hladem.

To utrpení jsem si vychutnával, protože bylo zřejmé, že se pořád dokážu vybičovat kmaximálnímu výkonu, aposlední kilometr jsem vždy uběhl za čtyři apůl minuty.

Jeden znejteplejších dnů roku nastal vpolovině července, kdy rtuť vyšplhala na 38 stupňů avlhkost vzduchu přesáhla 80 procent. Index horka byl extrémní akvalita vzduchu byla hrozná. Okres vydal varování adoporučil místním obyvatelům, aby zůstali doma. Vgogginštině to znamenalo, že to byl dokonalý den na pětatřicetikilometrový běh.

Avalon bývá včervenci plný života, na cyklostezce je hustý provoz, vkavárnách apekařstvích jsou dlouhé fronty dychtivých zákazníků. Onoho dne byly ulice tiché. Patnáct kilometrů jsem neviděl ani živáčka. Pak kolem mě velmi pomalu projíždělo auto abylo zřejmé, že mě řidič poznal.

„David Goggins! Věděl jsem, že jste to vy!“ Pohlédl jsem na něj. Byl vcelkem dobré fyzické kondici. Abyl ze mě zmatený. „Proč běháte během takového dne?“ Pokrčil jsem rameny.

„Protože vy ne.“

Zpočátku jsem osvém prostořekém komentáři příliš nepřemýšlel. Pak jsem si ho ale začal vychutnávat. Rozhodl jsem se, že nejdelší trasu týdne uběhnu během nejteplejšího letního dne. Proč? Protože by to nikoho jiného ani nenapadlo. Byla to pro mě šance dokázat si, že jsem opět výjimečný mezi výjimečnými. Nebyl jsem stejný divoch jako vdobě, kdy jsem absolvoval výcvik Navy SEALs, ale byl jsem ktomu blízko.

Běžel jsem vpsychickém rozpoložení, které jsem nezažil od silničního závodu Strolling Jim vTennessee, který jsem

vyhrál vroce 2016. Byl jsem tehdy klidný asoustředěný auběhl jsem 65 kilometrů rychlostí 1 kilometr za 4,4 minuty, jako by to byl maraton. Dvanáct kilometrů před cílem jsem dostihl vedoucího závodníka, porazil ho otři minuty auběhl závod za necelých pět hodin. Vbrutálním vedru, které tehdy vAvalonu panovalo, jsem byl ve stejném rozpoložení auvědomil jsem si, že muž, kterého jsem pohřbil přílišným pohodlím aúspěchy, je pořád ve mně ačeká, až ho odvážu.

Můj comeback během závodu Strolling Jim

Svět potřebuje lékaře, právníky aučitele, ale potřebujeme idivochy, aby nám dokázali, že každý znás dokáže mnohem víc, než si myslí. Po deseti týdnech tvrdého tréninku aosmi týdnech běhání vhorku jsem byl připravený znovu objevit něco, očem jsem si myslel, že jsem to ztratil.