1
Srpen roku 2024
Jsem dítě úspěšných podnikatelů. Mám všechny elektronické vymože-
nosti a dostal jsem i dron. Závidíš? Nemusíš. Nejsem cvok, ale bohatství je mi ukradené. Dá se na něj zvyknout a pak tě neohromí nic. Všechno je jinde. Radost můžeš mít z úplné blbosti. Ale na to si musíš přijít sám. Já na to narazil tohle léto docela náhodou.
Mí rodiče jsou na špičce, každý ve svém oboru. Táta podniká v elektronice, máma vlastní úspěšný fotoateliér. Mohl bych se chlubit, na kolika podnikových večírcích jsem byl s nimi, navlečený v elegantním saku z kvalitní látky. Kolikrát jsem si musel povídat s manažerkami, které mě hladily po světlých vlasech a říkaly, že vypadám báječně, že budu určitě model nebo herec! No fakt, ty modré oči, ty útlé boky! Uf! Utrpení! Tu a tam se se mnou některá vyfotila a občas jsem se zahlédl na jejich blogu. Znám spoustu moderátorů, herců i hereček, znám i jejich nevychované děti. Ne, to fakt nechcete.
Údajně jsem zdědil povahu po pradědovi, o kterém se tvrdí, že ho nevytočila ani zbloudilá kulka, která na konci poslední války prolétla oknem ložnice a zavrtala se do zdi přímo vedle jeho hlavy. V té době mu bylo pět let. Prý to byla hrozná rána. Rozbila okno, ale děda sebou ani neškubl. Začal jen prstem zkoumat onu díru, dokud ho jeho maminka
nestrhla z postele na zem, protože venku se ozývala detonace. Jen-
že porovnávat náš život s dětmi poznamenanými jakoukoli válkou je blbost. Samozřejmě že nám současným třináctiletým vůbec nic nechybí
a žijeme v blahobytu. Nemáme tudíž právo si na něco stěžovat. Poslední větu mi opakuje při každém odchodu z návštěvy teta Hedvika. Řekla mi to i před dvěma měsíci, když mě pozorovala, jak sedím v pokoji s vypnutým počítačem na klíně. Paralyzovala mě totiž informace, že se naši rozvádějí.
„Nemáš si na co stěžovat, Dane,“ pronesla. „Nikdo ti neumřel. Rodiče se zkrátka rozhodli neudržovat vztah, který nefunguje. Rozvedených párů je v republice hafo. Prakticky každé druhé dítě vyrůstá ve střídavé péči.“
Tetu Hedviku, ségru mého táty, mám rád. Nikdy s ničím nedělá okolky. Mluví na rovinu. Vlastně mě mrzí, že nemám sourozence, jako je ona. Nechápu, proč se s ní můj táta moc nebaví. Navíc je takový srab, že nedokázal nahlas vyslovit to, co jsem podvědomě tušil už několik měsíců.
Nechtěl jsem tomu uvěřit. Bylo to jako nečekaná rána pěstí do žaludku. Takhle se musí cítit horolezec, když se s ním utrhne kotva. Když se vám bortí půda pod nohama a padáte neznámo kam. Jednou jsem uklouzl na horách a byl to hnusný zážitek. Slítnul jsem naštěstí do křoví a vydrápal se sám nahoru, ale strach jsem měl. Ten pocit bezmoci je docela srovnatelný s rozvodem. Ukažte mi kluka nebo holku, kteří dobrovolně přistoupí na to, že už nikdy nebudou večer doma s oběma rodiči. Ve třídě máme asi polovinu dětí po rozvodu rodičů. Střídavá péče je příšerný výmysl. Kluci kvůli tomu nadávají, holky brečí.
Naši spolu přestali komunikovat už loni. V bytě bylo ticho jako v hro-
bě. Každý z nich nosil v uších sluchátka. Radši bych bral, kdyby na sebe řvali, rozmlátili nábytek a jeden před druhým by přede mnou žalovali, čím je ten druhý napálil, že ho musí opustit. V tom tichu a dusnu mi bylo jasné jenom jedno: něco se děje a hlavní roli v tom nejspíš hraju já.
Rodiče se totiž začali předhánět, co mi koupí, jakou mi nabídnou dovolenou a čím mě oslní. Máma si zničehonic sedávala ke mně do postele, křečovitě se usmívala a mlčky zírala na obrazovku mého počítače, kde se míhaly figury počítačových her. Táta mi při odchodu do práce začal cuchat vlasy. Všechno se vyjasnilo, když přišla teta Hedvika a prostě mi to řekla: „Jsem posel, který ti má oznámit, že se rodiče rozcházejí. Budeš další obětí střídavé péče.“
Do svých třinácti jsem byl v pohodě s tím, že jsem sám. Sourozenec mi nechyběl. S nikým jsem se nikdy nemusel dělit. Žil jsem ve své bublině spokojeně. S mámou, která se starala, abych v lednici vždycky našel kolu. S tátou, který se doma objevoval až v podvečerních hodinách s jedinou otázkou: Co bylo ve škole? Uspokojila ho moje jednoduchá odpověď: Nic. Nemusel jsem ani vstávat z postele, kde mě na břiše příjemně hřál notebook. Někdy mi přišlo, že mě našim někdo vnutil, protože je vůbec nezajímaly známky ve škole ani kamarádi. Záviděl jsem spolužákům, které rodiče tahali z bruslí na kolo a na výlety. Pak se to všechno kolem zničehonic rozbilo. Najednou mi vadilo, že nemám bráchu ani ségru a na všechno jsem sám. V srpnu jsem se taky dočkal.
Dovolená s tátou, jeho novou přítelkyní a její dcerou.
Komáři. Křik. Smích. Otravné děti. Komáři. Křik…
Takhle jednoduše se dá shrnout pobyt v českém kempu u rybníka.
Komáři jsou všude. Vítězoslavně bzučí a trefují se do uší, čela, kotníků, dokonce i do žlábků mezi prsty u nohou. Nezabírá ani sprej, mast nebo kouř z cigarety. Mimochodem, ty jsem mohl vytáhnout jen ve chvíli, kdy Martina usnula. Prázdniny v Česku je něco, čím se ve škole chlubit nechcete. Pokud se vám tedy nestane to, co se přihodilo mně…
2
Srpen léta Páně 1611
Dorotka tiše seděla v křoví na kraji lesa. Stmívalo se. Bosé nohy ji už zábly, z vlhké země šel chlad. Tvrdá hlína byla studená. Celý den pršelo. Mokré jehličí vydávalo smutnou vůni. Naštěstí ji na zádech hřála dvouletá Barča. Byla přilepená na starší sestře jako klíště a teple jí dýchala za krk. I ona věděla, že musí být tiše, ani se nehnout, aby je nikdo neobjevil. Dorotka v dlani svírala pečenou bramboru. Měla tisíc chutí se do ní zakousnout, protože žaludek se jí kroutil hlady a vydával rozzlobené zvuky. Jenže devítiletá Dorotka měla svatou trpělivost. Brambora je pro Matěje. Celý den tvrdě pracoval. Bude mít mnohem větší hlad než ona, která se jen starala o to, aby si Barča zase neukopla palec a co nejvíc spala. Když batole spí, nemusí jíst. A sehnat něco k jídlu bylo pro Dorotku to nejtěžší. Znamenalo to stokrát sepnout ručky, tisíckrát poprosit o odpuštění a vysoukat ze sebe prosbu o cokoli k snědku, třeba i drobky ze stolu. Anebo procházet lesem s nosem přilepeným u země a hledat houby, maliny nebo jahody. Jenže ty teď, koncem léta, bývají suché na troud a Barča je plive, místo aby je spolkla a zahnala tak nepříjemný pocit hladu. Navíc les je nevyzpytatelný. Stačí překročit bludný kořen a pak se do svého brlohu člověk sotva
vrátí! A nedej Bože, když narazí na zbloudilého vojáka z pasovského oddílu! Ti nemají slitování s nikým. Sice většina z nich odtáhla po vyplacení žoldu, ale některým se zalíbilo dál drancovat samoty a přepadávat na lesních cestách bohaté kupce.
„Matěj?“ zamumlala tiše Barča.
Usínala a ráda by si natáhla zdřevěnělé nohy, jenže to na zádech
starší sestry nešlo. Musela se jí rukama pevně držet kolem krku a bosýma nožkama obepínat hubený trup.
„Vydrž, už tu bude, určitě už jde, slyším ho,“ zalhala Dorotka.
Obě napínaly uši, ale bylo slyšet jen skřehotání žab a občas v dáli zařehtal kůň. Konečně se ozvaly kroky. Byly pomalé a těžké, jako by
lesní cestou nekráčel třináctiletý kluk, ale starší člověk. Matěj byl smrtelně unavený. Celý den vláčel v pytlích mazlavé bahno a ostré kameny, stál po kolena ve studené vodě a poslouchal rozkazy starších. Ale zaplať Pánbůh, že ho muži od práce neodhánějí, i když je slabý a občas se jim pod nohama spíše plete, než aby byl k užitku. Jenže všichni vědí, že je to syn popraveného Ondry a odmalička se světem protlouká docela sám. Od toho smutného roku 1597 uplynulo už hodně vody, Matěj si svého otce nepamatuje. Jednou ho ale pomstí, to je jasné. Matné vzpomínky má na maminku, která zemřela jen několik let poté, prý na bolest na prsou. Tehdy šestiletý Matěj zůstal docela sám. Chlapi mu nikdy nevyjádřili soustrast a nedali najevo lítost. Rybníkáři jsou tvrdí, však je svého času regent Jakub Krčín nechával za sebemenší prohřešky bičovat, protože ho dráždila jejich neústupnost. Mlčky snášeli nespravedlnost a nehnuli ani brvou. Hubeného Matěje proto vychovávají šťouchanci a pohlavky, ale zato se u nich každý den nají. Podstrkují mu ovesné placky nebo krajíce tmavého chleba, občas mu dopřejí cibuli nebo misku pšeničné kaše. Nikdo neví, kam ten kluk večer odchází a odkud se brzy zrána vrací. Nejspíš spí v nějaké skrýši v lese, tak jako mnoho sirotků a vdov. Doba je zlá. Ty tam jsou časy blahobytu, které s sebou přinesl nový dědic panství, pan Petr Vok z Rožmberka. Navíc se šušká, že bude hůř. Jeho Milost Petr Vok se roznemohl. A jakmile odejde poslední rožmberský vladař, co bude s jeho poddanými? Bůh ví.
3
Srpen roku 2024
Bylo hrozné vedro. V kempu to vypadalo jako po vymření. Všichni vyrazili na kolech po okolí. Zůstalo tu jen několik důchodců, co odpočívali ve stínu, a taky mimina v kočárech. Ležel jsem na dece s kšiltovkou přes oči a vzpomínal na první skvělé okamžiky svého nového života. To říkám samozřejmě s ironií.
Moje reakce na rozchod rodičů překvapila i mě samotného. Hrklo ve mně jako ve starých hodinách. Byl to úlek. V tom zmatku jsem vypnul notebook. Jako že fakt vytáhl i ze zásuvky. Obrazovka zhasla a já na ni ještě několik dlouhých vteřin zíral bez mrknutí. Hedviku to dokonce rozesmálo.
„Dane, klid! Nejsi batole. Třináctileté děti před stovkami let oraly pole a staraly se o mladší sourozence. Většina se nedožila dospělosti.
Umíraly jak na běžícím pásu. Měly hlad, byla jim zima a řešily otázku přežití. Tobě o život vůbec nejde. Vzpamatuj se. Rozchod rodičů v sobě nese i pozitivní stránku. Budou se o tebe víc zajímat.“
Hedvika mluvila klidně. Ne nadarmo dělá u kriminálky. Je nakrátko ostříhaná, má slušné bicepsy a občas bývá v situaci, kdy jí jde o život.
Aby zmátla okolí, maluje se, barví si vlasy třeba namodro, chodí v sukni a botách na podpatku. Voní se pánskou kolínskou, ale k ní se to
prostě hodí. Občas, když to nečekám, mi podrazí nohy. Prý to mám
čekat i ve skutečném životě. Jednou mě hodila do kašny na náměstí, protože jsem se vztekal, že mi spadla zmrzlina. Bylo mi šest, neuměl jsem plavat a málem jsem se utopil. Hedvika mě vytáhla a oznámila mi, že jestli budu ještě vyvádět, hodí mě tam znovu. Mám k ní slušný respekt. Objala mě. Nasál jsem vůni a zabořil jí hlavu do podpaží.
Hladila mě po vlasech.
„Danečku! Chápu, že je ti fuk, co se dělo před stovkami let. Ber situaci s humorem. Teď ti to asi tak nepřijde, ale opakuju, že tahle změna bude k lepšímu. A neměj rodičům za zlé, že ti to všechno říkám já. Nabídla jsem se sama. My dva se přece máme rádi a přede mnou můžeš klidně brečet nebo nadávat.“
Vůbec jsem na to neměl odpověď. Samozřejmě že měla pravdu. Chtělo se mi brečet a chtělo se mi nadávat.
„Podrobnosti ti rodiče povědí,“ pokračovala Hedvika. „Jsou to kulturní lidi. Nikdy se nepoprali a nenadávali si. Prostě se stává, že si dva přestanou rozumět. Jednou to poznáš taky. Chtějí, abys je pochopil a nemyslel si, že tě nemají rádi. Vybrat tuhle životní zatáčku dá zabrat i jim samotným. Tak jim dopřej čas a ničeho se neboj. Nabídla jsem se, že tu s tebou celý víkend budu já sama, abys to rozdýchal.“
Hedvika mi podala papírové kapesníky a objednala salámovou pizzu. Pak jsme se spolu dívali na úplně hloupé animované seriály, které mě bavily před lety. Oba jsme se smáli úplným pitomostem. Když v neděli večer odcházela a zjevili se naši, měl jsem pocit důležitosti, asi jako král při audienci. Máma s tátou přede mnou stáli jako školáci a tvářili se rozpačitě.
„Dane, promiň,“ vysoukala ze sebe máma.
„Abys nemusel střídat dvě domácnosti, budeme se u tebe střídat my dva,“ odkašlal si táta. „Po čtrnácti dnech.“
„Takže já se vlastně nikam nestěhuju?“
Ulevilo se mi.
„Ne,“ vyhrkli oba.
„Budu dál chodit do stejný školy?“
„Samozřejmě,“ kývla máma.
„A… kromě toho, že se u mě budete střídat, nastane nějaká změna?“
Máma lehce škubla rameny, ale dál se statečně usmívala.
„No… “ odkašlal si táta, „jenom… jenom tě… samozřejmě časem… seznámím s Klárou. To je moje přítelkyně. A pochopitelně i s její dcerou. Je mladší než ty a nemyslím, že ti bude překážet. Chodí do třetí třídy.“
A tak jsem chtě nechtě poznal Martinu. To je ta bledá devítiletá holka, co strávila deset dnů i nocí zachumlaná vedle mě ve spacáku a spala, i když ji okusovali komáři. Pobyt v kempu u rybníka v Třeboni měl být naším adapťákem. Táta s Klárou se vodili po městě za ruce a my dva se za nimi přes den ploužili v patřičném odstupu. Bylo to příšerně trapné. Horší prázdniny jsem nezažil, dokud se nestalo to, co se stalo. To, o čem jsem se rozhodl vyprávět.
Srpen léta Páně 1611
Matěji!“
Dorotka vyskočila, až když malého tuláka bezpečně poznala. Barča na jejích zádech se leknutím probudila a málem žuchla na zem. Matěj mazlavou černou bramboru rozdělil na tři díly. Barča si ten svůj hned vrazila do pusy a blaženě polykala. Z dlouhého sezení sestře na zádech ji brněly nohy, ale ani nepípla.
Všichni tři se mlčky vydali směrem ke skrýši, kterou si postavili v tmavém hvozdu ze suchých větví a pokryli mechem. Díra v zemi vyhloubená uvnitř byla pohodlná a teplá. Brzy se do ní všichni skulili a přimkli k sobě. Matěj ležel uprostřed. Nejradši by zavřel oči a hned spal, ale věděl, že Dorotka si chce povídat. Celý den se musí starat o to, aby sehnala jídlo. Aby malá Barča nebrečela a neptala se jí na mámu s tátou. Má starostí naloženo ažaž. Matěj tomu rozumí, vzpomíná si dobře, jak dlouho se mu po mamince stýskalo, a vlastně na ni myslí dodnes. Proto se snaží Dorotce vyhovět. Má ji rád jako vlastní sestru. Když ji poprvé spatřil s uzlíkem na zádech, polekal se jí. Byla rozježená, špinavá a tvářila se divoce. V hadru na jejím klíně se navíc brzy rozplakalo dítě.
Dorotce tehdy plály oči, jako by měly shořet, stála rozkročená, odhodlaná porvat se do krve a pokusit se ubránit sebe i mladší sestru. Ještě stále slyšela zoufalý křik, kterým ji odehnala maminka. Ve vteřině se vznítila střecha jejich stavení a zvenčí se ozval hlomoz.
Dorotka si právě hrála s Barčou v koutku světnice. Stavěla jí z kousků dřeva ohrádky pro mravence, když se ozval maminčin hrozný
výkřik, který se jí zaryl do duše: „Bože!“
Dívky zvedly hlavy a nic nechápaly.
„Pryč! Dorotko, utíkej! Utíkej!“
Dorotka popadla sestru a vyběhla ven. To, co uviděla, jí připadalo jako krutý sen. Biblická apokalypsa. Doškové střechy polykal rudý oheň. Chalupy se hroutily jako domečky z karet. Zarostlí vojáci na koních kroužili po návsi a hrozivě mrskali bičem. Ozýval se zděšený dětský pláč.
„Utíkej!“ byla poslední maminčina slova, co uslyšela.
Jako užovka se prosmykla mezi těmi, kteří ji chtěli zachytit. Bosá chodidla se divoce odrážela od prachu a kamení, prolétla návsí a zamířila do lesa. Letěla jako pták. Barča jí s brekem poskakovala na zádech, ale držela se pevně. Dorotka les znala dobře. Trávila v něm mnohé chvíle, kdy nemusela pomáhat mamince. Pochopila, že musí zamířit tam, kde je hustý porost. Rovnýma nohama skočila do mlází. Plahočila se trním a malinami dál a dál, až je milosrdný les objal a ukryl. Jak dvě holá ptáčata seděly dívky v hustém lesním šeru, ukryté v zelené trávě, vyděšené a hladové. Stále čekaly, že se ozve maminčin hlas a přivolá je zpátky. Vydržely tak sedět dlouho, až se obloha zatáhla a nastala noc. Třásly se zimou, vždyť teprve