Věnováno uživatelům sítě LiveJournal: tehdirtiestsock, the_miss_lv a pianoforeplay, a také anonymním přispěvatelům.
Doufám, že se vám daří, ať jste kdekoli.
Prolog
DĚVČE BYLO DOBŘE VYCVIČENÉ –
NIKOLI
SVOU
RODINOU,
ale životem.
Když se rozrazily dveře a ona běžela pro matku, nebylo to proto, aby u ní hledala útěchu, ale aby ji naopak utěšila. Pojď se mnou, chtěla ji poprosit, ale protože jí slova nešla z úst, zatahala ji za rukáv. Pojď se mnou. Tudy!
Matka se jí však vysmekla, aniž by se na ni podívala, a dívce nezbylo než se vydat po schodech nahoru sama. V ložnici spal muž, krutý a zlý vlkodlak, jenž ji děsil skoro stejně jako lidé, kteří se právě pokoušeli vloupat do domu. Přesto s ním zatřásla, aby ho varovala.
„Aspoň jednou bych se, kurva, rád vyspal!“ zařval nevrle a hrubě ji od sebe odstrčil. Dívka se přikrčila, aby se vyhnula jeho ráně. „Jestli nedokážeš bejt zticha –“ Zarazil se, když mu došlo, že něco není v pořádku. Dívka se rozhlédla po místnosti a pátrala, kam by se mohla schovat. Vklouzla do šatny.
Prozatím byla v bezpečí. Objala si kolena a vdechovala zatuchlý pach starého oblečení. Když se ozvaly první výkřiky,
začala počítat. Obyvatelé domu jí vždycky nadávali, že je hloupá, ale uměla napočítat až do tisíce a čísla, která se jí v hlavě skládala jedno za druhým, překrývala bolestivé nářky, hrubé nadávky i praskání kostí. Zůstávala zticha, i když se zvuky přibližovaly a zesilovaly.
Dvě stě pět. Dvě stě šest. Dvě stě –Škvírou pode dveřmi se k ní začala roztékat kaluž lepkavé krve. To už na ni bylo moc. Vyjeknutí jí vyšlo z hrdla dřív, než si stačila zakrýt pusu. V ten okamžik věděla, že její život skončil.
Ne. Ne, ne, ne !
Celá se roztřásla, ale kousla se do rtu a rychle se modlila k bohu, kterého uctívala její matka. Barvu krve nešlo v té tmě rozeznat. Zůstaň tiše, řekla si a přikryla se hromadou starých dek. Zoufalé prosby o milost utichly, ale po celém domě byl stále slyšet pohyb. Možná je to její matka. Možná ji jde nahoru hledat –
Dveře šatny se prudce otevřely. Na dívku zírala temná postava, jejíž vysokou siluetu rámovala svatozář rozsvíceného lustru.
Byl to Smrťák. Smrt vtělená do osoby z masa a kostí.
Dívky se zmocnila hrůza. Otevřela ústa a prudce se nadechla, připravená křičet. Muž však zvedl prst ke rtům a toto prosté gesto ji doslova zmrazilo.
„Křik nemám zrovna v lásce,“ vysvětlil jí, když přikročil blíž. Za ním leželo tělo vlkodlaka, kterého předtím varovala. Z rozšklebené rány na krku mu vytékala tmavozelená krev.
A ona bude další na řadě.
„Nevyčítej si to. Nenašel jsem tě proto, že jsi vyjekla,“ řekl chraptivým hlasem do ticha. Zdálo se, že je poněkud roztržitý. Rozhlížel se po místnosti, jako by něco ztratil.
„Cítil jsem tě, hned jak jsem vešel dovnitř.“ Dřepl si, aby měl oči na její úrovni, a nedbale při tom šlápl do krve.
Zuby se jí rozdrkotaly čirou hrůzou. Pros! přikázal jí vnitřní hlas. Pros o milost! Jenže nedokázala otevřít ústa.
„Jsi nahoře?“ křikl někdo z přízemí a dívka sebou vylekaně trhla. Snažila se být statečná, ale slzy se jí samy rozkutálely po tvářích. Muž si toho všiml a nespokojeně se zamračil, jako to dělávala matka, když slýchala její nářky na jejich nový život.
Slaboch. Uplakánek. Rozmazlená holka.
Muž si povzdechl a natáhl k ní ruku. Srdce se jí rozbušilo jako o závod. Pevně sevřela víčka a přála si, aby to měla co nejdřív za sebou. Ať je to rychlé. Vydržím bolest, jen když to bude rychlé.
Pak jí ale jeho palec jemně otřel slzy z tváře a ona prudce otevřela oči.
„Tak co?“ Druhý hlas se blížil po schodech za nimi. „Nepotřebuješ pomoc?“
Muž se jí podíval do očí a opět si povzdechl. „Zavolej na sociálku.“
„Sakra. Kolik je jich tentokrát?“
„Jen jedna.“ Naposledy jí přejel palcem po tváři. „Nebreč,“ řekl tiše. „Nebo si breč, jestli chceš. Ale bez pláče to jde líp. Věřím, že tohle je nejhorší den tvýho života.“ Koutky se mu stočily do lehkého úsměvu. „Kdys naposledy jedla?“
Náhlá změna tématu ji zaskočila. Popravdě si už nepamatovala, kdy to bylo. Včera? Předevčírem?
„Tak pojď. Dáš si něco teplýho.“ Napřáhl k ní ruce, a jelikož by se přes kaluž krve sama nedostala, nechala se od něj přenést nejen přes zelenou louži, ale i snést ze schodů, přestože nechápala, jak se tak snadno mohla svěřit do rukou vraha.
Třeba pomohl i matce, pomyslela si. Věděla, že muž je na to silný dost.
Ano, určitě by to zvládl. Byla přesvědčená, že ji nese za matkou. Opřela se mu tedy tváří o krk a vnímala uklidňující, pomalý tlukot jeho srdce. A protože už toho opět byla schopná, začala znovu počítat do tisíce.
Kapitola první
Roztrhala ho na kusy a ty pak složila do nové podoby.
Netrvalo jí to ani vteřinu.
POKUD EXISUJE NĚCO JAKO IDEÁLNÍ NOC K UMÍRÁNÍ, PAK
tahle to rozhodně není.
Dnešní noc má k dokonalosti na hony daleko. Mohla bych frflat, že večer byla bouřka, že z měsíce je na obloze jen ubohý srpek připomínající stroužek česneku nebo že mobil, co mi leží na nočním stolku, je vybitý. Hlavní problém však spočívá v tom, že na sobě nemám nic víc než kalhotky a košilku. Obojí mi plně postačovalo, dokud jsem ležela pod peřinou, jenže tu jsem bohužel nechala v chatě, když jsem se v jednu ráno probudila a zjistila, že se někdo snaží vloupat dovnitř.
Je podzim. Na místě, které bych sotva před rokem, kdy jsem ještě bláhově věřila, že jsem člověk, nazvala Oregon. Teď, když ve mně převládají vlkodalčí geny, věci jako kartografie a státní hranice se pro mě staly až komicky banálními, ale význam klimatu se tím nemění: v listopadu je na severozápadě zkrátka zima a já na to nejsem dostatečně oblečená.
Proč zrovna teď, sakra? zašeptám a schovám se za kmen jedle. Hrudník se mi zvedá a klesá a já se dívám na svou
naprosto lidskou ruku. Představuju si, jak se proměňuje, a vůlí se snažím přimět své do masa okousané nehty, aby se změnily v drápy.
Přešiftuj na vlka, Sereno! Přešiftuj na zasranýho vlka, nebo přísahám, že…
Že nic. Moje tělo odmítá tu hanbu, že by se zachovalo jako poslušný psík. Podívám se na oblohu, ale tolik opěvovaná přitažlivost měsíce nabízí jen to nejnepatrnější pnutí. S tichým zasténáním pokračuju ve sprintu lesem. Bosé nohy mi kloužou po čerstvém blátě a na chodidlech a holeních mám záhy tucet drobných šrámů. Čím déle běžím, tím víc mě opouští naděje, že půda zastře železitý pach mé krve.
A běžím už docela dlouho.
Vetřelec utíká v mých stopách. A dohání mě. Vítr ke mně nese jeho stále silnější pach a vůbec se mi nelíbí, co ten pach znamená. Upír. Dospělý a v nejlepších letech. Dychtivý. Jeho vzrušení z pronásledování kořisti cítím až v žaludku. Ačkoli je mi to odporné, tohle je ten nejmenší problém.
Protože pokud ho cítím takhle zřetelně, je pravděpodobné, že je dost blízko, aby –
„Do prdele, no konečně!“ Jeho slova mi vletí do uší jako kulky z pistole. Vteřinu nato se mnou smýkne a já udeřím zády o kmen stromu. Nevím, co mě bolí víc, zda drsná kůra, která mi rozdírá kůži, ruka, jež se mi svírá kolem krku, nebo odporný pach jeho potu, z něhož je cítit maniakální vytržení.
V lese je tma jako v pytli. Neexistuje temnota, v níž by se vlkodlak nedokázal snadno zorientovat, jenže já v sobě mám jen půlku vlkodlačích genů, což znamená, že na své oči se rozhodně nemůžu spolehnout. Upírovu lačnost po krvi však poznám neomylně. A vidím i nůž v jeho ruce.
„Nejsi zas tak rychlá, co?“ zavrčí.
Skvělej postřeh, chlapče. Potlačím chuť protočit panenky a místo toho se pokusím pokud možno přesvědčivě zaúpět strachy.
„Prosím!“ zasténám. Jeho pach doslova exploduje, jako by ho úchylně vzrušovalo, když je mu ženská vydaná na milost a nemilost – jak předvídatelné. No tak fajn, trochu mu přidám: „Prosím, nezabíjej mě! Udělám, co budeš chtít!“
„Co budu chtít?“
Fakt ho to rajcuje. Zafňukám a s vykulenýma očima přikývnu. „Cokoli.“
Pohledem mi sjíždí po těle, jako by chtěl posoudit, k čemu bych mu mohla být užitečná – k obchodování s orgány, k vývaru z kostí, k údržbě zahrady. Na rozdíl ode mě je však rychlý.
Až neskutečně. Jeho nůž mi ve zlomku vteřiny prořízne přední část hedvábné košilky a prohloubí výstřih.
Hajzl!
Zatímco mě hltá očima, jeho pach zesiluje, což znamená, že je plně zaujatý tím, co odhalil. Mám tak šanci využít lekce sebeobrany, které mě donutila navštěvovat moje sestra.
Kopnu ho kolenem do rozkroku.
Následuje hlavička do nosu.
A jako třešničku na dortu mu přidám ránu loktem pěkně na solár. Když už jsem se rozjela, tak proč si to trochu neužít?
Sténá bolestí a polohlasem trousí různé variace na téma „zasraná děvka“, ale já jsem každopádně volná. Možná neumím běžet dost rychle, abych mu utekla, ale zvládnu popadnout hrst hlíny a hodit mu ji do očí, což ho dostatečně zpomalí. Zběsile se rozhlížím a – ano. Zahlédnu kámen s ostrými hranami. Sehnu se pro něj a sevřu ho v dlani.
„Ty podělaná zrůdo!“ Upír po mně znovu skočí a prudce mi zkroutí ruku za zády. Vyjeknu bolestí, ale kámen nepustím.
Jako na potvoru mi ale ten hajzl svírá zápěstí v poloze, z jaké nedokážu zaútočit.
Teoreticky vím, co mám dělat – přiblížit se k němu, snížit těžiště, pak otočka a úder volnou rukou – a přesně to taky provedu. Upír je ale bohužel o pár úrovní výš než průměrný zápasník, takže se můj pokus mine účinkem.
V tu chvíli se mi začne už opravdu svírat žaludek. Tohle neskončí dobře. „Pusť mě,“ procedím skrz zaťaté zuby.
„Drž hubu!“ Jeho nakyslý pach mě štípe v nose. Teď je rozrušený ještě víc než předtím. A já jsem v ještě větších sračkách. „Sice nemám dovoleno tě zabít, ale nikdo mi nezabrání způsobit ti bolest, jakou jsi ještě nezažila a –“
„Fakt nikdo?“ skočí mu do řeči mužský hlas. Přichází odkudsi z podrostu a blíží se k nám. Zní samolibě a zároveň zlověstně. Neexistuje odpověď, která by majitele toho hlasu mohla vyvést z míry. „Vážně nikdo, kámo?“
Upír se zarazí a celý strne. Než se mu podaří ovládnout instinktivní reakci, ucítím jeho odporný, štiplavý strach.
Zavřu oči a přinutím své bolavé plíce zpomalit dech. V duchu přehodnotím své vyhlídky na příštích deset minut a zformuju je do podoby, která je… no, pořád dost nešťastná, ale už ne tolik.
Koen! Koen je tady!
Nic se mi nestane.
Upír se mnou smýkne před sebe a jeho nůž mi přistane na krku. Zajímalo by mě, jestli mě chce použít jako rukojmí, nebo jako živý štít, který mu sahá sotva po hrudník. „Co tady děláš?“ vyštěkne.
Ta otázka je rozhodně na místě. Koen žije několik stovek kilometrů odsud a tuhle oblast nenavštívil už skoro dva měsíce, konkrétně ode dne, kdy mě na mou žádost vysadil na chatě
s metrákem zásob. Dlouho na mě tehdy zíral a jeho následné posměšné rozloučení Hodně zábavy při klábosení se smrky neodpovídalo síle pohledu v jeho očích.
„To se mě vážně ptáš, co dělám ve svým vlastním teritoriu? Co tu děláš ty, hajzle?“ Ozve se série dlouhých klidných kroků a Koen se vynoří z křoví.
Vypadá jinak. Nejen jinak než kdokoli jiný, ale změnil se i ode dne, kdy jsem ho viděla naposledy. Odrostlé černé vlasy má svázané na temeni, neholil se už několik týdnů a mám podezření, že je možná i trochu nevyspalý. Jeho přítomnost na mě má ale stejný účinek jako obvykle: přimrazí mě k zemi zrovna ve chvíli, kdy se chystám nenápadně zmizet.
Alfa.
Jeho sytá vůně je nezaměnitelná. Pevná a uklidňující. Pravý opak kyselého panického potu upíra, který na něj zavrčí: „Ještě krok a zabiju ji.“
Koen pochopitelně kráčí dál s klidným výrazem muže, který ví, že kdykoli dokáže kohokoli přimět, aby se podřídil jeho vůli.
„Cha! Sereno, prý že tě zabije. Jsi s tím smířená?“
V jeho tónu je čistá intelektuální zvědavost. Černé oči se mu zalesknou v nočním šeru.
„Docela jo. Před týdnem mi došly instantní polívky,“ zaskřehotám. Určitě bych dokázala vymyslet něco vtipnějšího, ale ne když mám skoro vykloubené rameno. Pobavené cuknutí Koenova koutku úst ale skoro stojí za to.
„Ty jsi Koen Alexander, že jo? Alfa severozápadní smečky.“
„Osobně. A jakpak říkají tobě, chlapče?“
„Na tom nezáleží. Už ani krok, nebo –“
Koen mlaskne a zakroutí hlavou. „Měl bys mi prozradit
svý jméno, nebo si budu muset nějaký vymyslet. Napadá tě něco, Sereno?“
Lehce si odkašlu. „Co třeba Bob?“
„Upír Bob. To zní skvěle.“
„To není moje –“
„Co řekne slečna, to platí, ty prde! Nechceš mi říct, co děláš na mým území, než ti utrhnu koule a nacpu ti je do krku?“
Upír neodpoví, ale zkroutí mi ruku tak silně, až se mi zatmí před očima a málem omdlím. Když se mi znovu podaří rozeznávat zvuky, přitáhne si mě k tělu a zavrčí: „Možná je příliš cenná na to, abych ji zabil, ale dokážu na ní napáchat spoustu škody.“
„Jen do toho.“ Od chvíle, co se objevil, mi Koen poprvé pohlédne do očí. Nedokážu z nich vyčíst ani ň. „Tahle holka snese hodně. Nemám pravdu, Sereno?“
Nějak najdu sílu přikývnout – lež jako věž. A přesto. Možná je to jen čichová halucinace vyvolaná bolestí, ale myslím, že cítím, jak ho to těší.
„Víš to jistě?“ ušklíbne se Bob. „Je přece napůl člověk.“
„A ty jsi napůl osel. To je ale náhoda!“
„Jdou po ní – všichni! Co poskytla ten rozhovor, hledá ji každej upír na celým kontinentě.“
„Jo, určitě na ni čeká spousta chirurgických sálů, kde by ji milerádi rozpitvali.“
„Máš představu, kolik jsou za ni ochotní zaplatit?“ Upírův hlas nabere nečekaně přesvědčivý tón. „Kdo jim hybrida přivede, dostane, kolik si řekne.“
„Jasně. A vsadím se, že tě nezabijou vteřinu potom, co ji předáš.“
Upír si odfrkne. „Tak hloupej nejsem. Našel jsem ji jako
první – myslíš, že jsem jedinej, koho ta odměna láká? Po mně přijdou další. Jakmile zjistí, že ji tu ukrýváš, začnou se sem hrnout. Vážně chceš strávit zbytek života ochranou polovičního člověka? Když ji odvedu, budeš mít svatej pokoj.“
„To je dost mizernej obchod, Bobe.“ Koen rozpřáhne ruce. „Co bych z toho měl? Raději mi zkus nabídnout něco na oplátku. Půlku tý odměny, umytí auta –“
„Prej, že je to tvoje družka.“
Jako by ta slova slyšel i les – a rozuměl jim. Na vteřinu utichne píseň cvrčků, šum listí i kapání vody, jako by příroda čekala na Koenovu odpověď.
„Nepovídej!“ V klidu vykročí kupředu, jako by šel na noční procházku nebo se potuloval po muzeu a prohlížel si exponáty. Úplně bez starostí.
„No fakt! A víš, co se ještě říká?“
„Ty mi to jistě povíš.“
„Že tě odmítla.“
„Au!“ Koen se chytí za srdce, ale nezdá se, že by ho něco bolelo. „A tvoje chytrá hlavička došla k závěru, že ti ji teď přenechám, abych se jí pomstil, co?“
„Nebylo by to tak lepší? Jednou provždy bys s ní skoncoval.“
Koen zvedne ruku a upír sebou polekaně trhne. On se ale jen podrbe na hlavě jako vyčerpaný táta, který sleduje synka, jak si strká do nosu další voskovku. „Hochu, hochu. Já tě teď budu muset zabít a Jorma mě pak kvůli tomu bude nutit, abych vyplnil hromadu papírů.“ Z jeho netrpělivého povzdechnutí mi ztuhne krev v žilách.
Upír to tak ale evidentně necítí, protože dodá: „Je docela pěkná, nemyslíš?“
Strnu, skoro ani nedýchám. Koen taky.
„A zrovna teď není v pozici, aby mohla někoho odmítnout.“
Žádná reakce.
„Chápeš, co tím myslím? Alfo?“
Z Koenova chování se vytrácí jakékoli zdání nenucenosti.
Každý atom jeho těla je teď v nejvyšší pohotovosti, plně soustředěný na svou kořist. Na mě.
„Jak říkám,“ pokračuje Bob, „je moc krásná. Až s ní skončím, klidně ti ji přenechám.“
Koenovy zornice se nespokojeně stáhnou na velikost špendlíkových hlaviček a jeho pach prozrazuje tak jednoznačné zhnusení, že i upír pochopí, že má vzít zpátečku. „Nebo by sis s ní mohl užít sám. Já ji pak odvedu – nebudu se na nic ptát a ona si zase nebude mít komu stěžovat.“
V dálce zahouká sova. Zadržím dech a čekám, až mu Koen řekne, aby odprejskl, ale ten pořád mlčí, pohled má zastřený a pak…
Přikývne.
Sevře se mi hruď.
Ne! To by přece neudělal!
„Koene?“ ozvu se. Je to napůl otázka, napůl prosba.
„Hele, Sereno…“ Koen pokrčí rameny. „S tebou jsou pořád jen samý problémy.“
Naskočí mi husí kůže. „To ne! Nedělej to, Koene!“
„S dovolením bych to urychlil,“ prohlásí upír, a než stačím pochopit, co tím myslí, volnou rukou mi shodí polovinu roztržené košilky z ramene.
Koenův pohled spočine na mé téměř holé hrudi, jako bych nebyla víc než kus masa. Oběť, kterou je třeba zhodnotit. Věc stvořená pro uspokojení jeho potřeb. Dívám se, jak mu podivně tancují zorničky, a cítím změnu v jeho vůni.
Po chvíli zamumlá: „Vidíš, Bobe, takhle se uzavírá dohoda. Věděl jsem, že na to máš talent.“
Znovu prosím své tělo, aby se přeměnilo do vlčí podoby, a opět na mě kašle. Začnu se v upírově sevření zuřivě zmítat, zoufale se mu snažím vysmeknout, ale je silnější než já a Koen je nejspíš silnější než my dva dohromady. Jednoho z nich možná sejmu, ale stejně budu v háji. Pořád ještě svírám v dlani ten kámen, ale v téhle pozici ho nejsem schopná použít.
Zaplaví mě hrůza.
„Je celá tvoje, alfo. Dělej si s ní, co chceš.“ Upírovi se z hrdla vydere odporný smích. Ruku s nožem spustí podél těla a postrčí mě o kousek dopředu, aniž by mi přestal svírat zápěstí.
Jeho pach mi napovídá, že podle něj jsem vyřízená – že vyhrál.
„Kdoví, třeba se jí to nakonec bude i líbit.“
Koen se nad tím zamyslí, pak přistoupí blíž, tak blízko, že cítím teplo jeho těla. Vycením zuby a dál se snažím upírovi vykroutit. Tohle nemůže být pravda! Alfa je ochránce, říká poklidný vlkodlačí hlas hluboko v mojí duši. Alfa je domov. Koen by to neudělal. Takový on není.
Jenže si tím nejsem tak jistá.
Koen se přede mnou zastaví a hledí na mě jako na věc, s níž si může dělat, co chce. Že takový není? Kecy!
„Kdoví?“ Hlas má tichý a hluboký, jeho pohled mě pohladí po tváři a zastaví se na mých nahých prsou. Přistoupí ještě blíž a jeho přítomnost mě zahalí jako teplá deka. V chřípí mi doslova rozkvete jeho vůně – uklidňující a tak úchvatně dokonalá, že na chvíli zapomenu na upíra za mnou i na jehličí, které se mi zabodává do chodidel.
„Prosím,“ zašeptám tak tiše, že mě Koen nejspíš neslyší. Jeho ruka se blíží k mému obličeji. Přiloží mi ji na tvář a palcem stiskne spodní ret.
„Co myslíš, Sereno? Líbilo by se ti to?“
Zaplaví mě nová vlna paniky. Zběsile zavrtím hlavou.
Ne. Ne!
„Pak tedy…“ Oči mu změknou a napůl rezignovaně, napůl pobaveně si povzdechne. „Raději použij ten kámen, co máš v ruce.“
Chvíli mi trvá, než pochopím, co tím chce říct, pak si uvědomím, že upír mě už nedrží tak pevně. Hbitě vykroutím ruku z jeho sevření a zarazím mu do břicha ostrou hranu kamene. Stojí mě to tak málo úsilí, že je mi to skoro až líto.
„Co to –“ Upír se zlomí v pase. Chystám se úder zopakovat, ale on se nečekaně napřímí a srazí mě k zemi. Zvedne nůž nad hlavu a míří mi na krk. „Ty zasraná děvko –“ Vtom se zarazí, jako by ho zasáhlo náhlé osvícení. Dívá se na mě s vykulenýma očima a pusou dokořán, až skoro čekám, že se… omluví? Pak ale vykašle tenký pramínek tmavě fialové krve a zavrávorá. Zděšeně se dívám, jak padá těsně vedle mě obličejem do mechu.
A nehýbá se.
Já taky ne. Nevím, co to o mně vypovídá, ale nedokážu odvrátit zrak od jeho zad, kde mu z hlubokých souběžných ran odpovídajících čtveřici drápů vytéká krev, jejíž železitá vůně se prolíná se zemitým pachem hlíny.
Trvá dlouho, než se mi podaří podívat se na své tělo –jako zázrakem zůstalo nezraněné, i když jsem z větší části nahá – a pak nahoru na Koena, který se tváří jakoby nic.
Kdokoli jiný by mi pomohl vstát, ale alfa severozápadní smečky ne. Místo toho pomalu zavrtí hlavou a otře si ruku,
kterou právě zabil upíra, o flanelku. Tmavě fialové šmouhy vypadají na černo-bílé látce kupodivu docela hezky.
Chvíli mu trvá, než si vzpomene, že existuju. „Přeju ti dobrý večer, Sereno.“ Silné emoce, které v něm byly před chvílí, se rozplynuly a jeho pozdrav zní lhostejně. Možná ví, že sebemenší špetka soucitu by mě převálcovala. A možná je mu to fuk a vždycky na všechno prděl. „Jak se ti dneska vede?“
„Nudím se,“ odseknu.
„Fakt? Vypadáš jak bezďák.“
„Nepovídej.“ Po spáncích a mezi prsy mi stéká pot, který se snažím co nejlépe zamaskovat. „Takhle ty mluvíš se svou milovanou družkou?“
Lehce pozvedne pravé obočí. „Řekl jsem, že jsi moje družka. Ne, že tě miluju.“
Podaří se mi rozhořčeně uchechtnout, ale aspoň že nebrečím. Je hezké zachovat si zbytky důstojnosti, když mi Koen věnuje chladný pohled a dřepne si vedle mě.
„Musíme jet,“ prohlásí.
„Kam?“
„Do Doupěte.“ Chytí mě a zvedne do náruče. Chlad se stává jen vzdálenou vzpomínkou. „Procházka lesem skončila, ranařko.“
Kapitola druhá
„Tak to sakra ani náhodou!“
„Jestli jí to neřekneš, Koene, dřív nebo později to zjistí sama.“
„Jak? Sebere mi můj deník? Umí číst myšlenky?“
Loweovi se musí nechat, že dokáže jednat v klidu a přitom důrazně. „Já to před Misery tajit nebudu.
A Misery to nebude zamlčovat před ní.“
„Jdi do prdele! Víc ses mi líbil, když jsi byl osamělej a smutnej… Hele, můžu jí to říct, ale co pak? I kdyby měla zájem, stejně z toho nic nebude.“
„Pokud bychom to veřejně vyhlásili… Kdyby byla oficiálně družkou alfy severozápadní smečky, žádný vlkodlak se jí ani nedotkne, kříženka nekříženka.“
Koen doutná vztekem. „Žádnej vlkodlak se jí ani nedotkne, protože bych ho, kurva, zabil.“
„Fakt? Je tu Misery a Serena se s ní chce vídat. Pokaždé u toho nebudeš.“
„Tak se přestěhuju do tvýho domu. Moje smečka si dokáže poradit i beze mě.“
Ale Lowe se na něj jen dívá, jako když mu bylo dvanáct – už tehdy byl setsakra dospělý a tvářil se, jako by spolkl všechnu moudrost světa. Koen ten pohled nikdy nevydržel. Tehdy chtěl Lowea jen ochránit před stinnými
stránkami toho, že jsou oba právě takovými vlkodlaky, jakými jsou. A snaží se o to i teď.
„Fakt mě sereš.“ Koen si přejede dlaní přes obličej. „Jo.“ Lowe vstane. „Měl jsem v tom skvělej vzor.“
O čtyři a půl měsíce dříve
Jihozápadní teritorium
PRVNÍ SLOVA,
KTERÁ MI KDY KOEN ALEXANDER
ŘEKL, BYLA: „Není to zapojený.“
Fakt památná věta.
Takhle určitě začíná každý osudový milostný příběh: dívka, která se snaží zapnout notebook a stále důrazněji mačká příslušné tlačítko. A urostlý muž v kostkované košili, který stojí se založenýma rukama mezi dveřmi, opírá se o futro a skepticky na ni zírá. To vše doprovázeno sebedestruktivní obavou, že uděláte jiný než vynikající první dojem na někoho, koho vaši přátelé milují a respektují.
Koen se před pár hodinami objevil na příjezdové cestě s Loweovou mladší sestrou v závěsu, což odstartovalo rodinné setkání, které právě probíhá v přízemí. Anna se chová rozpustile, Misery předstírá, že ji nezbožňuje, a Lowe zase předstírá, že není okouzlen Miseryinou neschopností úspěšně skrývat lásku k Anně. Je to roztomilé a zaslouží si to soukromí.
Misery prožívá nejhezčí období svého života. Já sice nezažívám to nejhorší, ale ke štěstí mám ještě hodně daleko.
Poslední dva měsíce jsem strávila uvězněná na upířím území. Vůbec jsem nepochybovala, že upíři dřív nebo později zkrmí mou slezinu mývalům, takže teď si zvolna zvykám na skutečnost, že jsem v životě dostala nečekanou druhou šanci,
se kterou zatím nevím, co si počít. Pomalu se toulám časem a prostorem, nikdy nejsem úplně ve své kůži a ta přemíra podnětů mě ničí. Po měsících ticha je pro mě i šepot příliš hlasitý a cikády si patrně daly za cíl protrhnout mi ušní bubínky. Každou chvíli je mi buď hrozná zima, nebo naopak nesnesitelné vedro. Nejraději trávím čas o samotě. A tak nenápadně vklouznu k Loweovi do pracovny, sednu si do koženého křesla a popadnu laptop s pevným odhodláním zkontrolovat e-mail.
A právě v tu chvíli se objeví Koen a rozhodne se poučovat mě o tom, jak funguje elektřina.
„Cože?“ Podívám se na napájecí šňůru, jež se – už je to tak – bezvládně povaluje na zemi. „Ups.“ Nasadím úsměv, který snad vyjadřuje správný poměr sebekritiky a zahanbení, a hledám zásuvku.
„Nalevo,“ poradí mi.
Otočím se.
„To je ta druhá strana.“
Mám chuť vyjít z domu, spolknout dikobraza a počkat na smrt v důsledku vnitřního krvácení. Místo toho ale odložím notebook a postavím se. „Ty jsi Koen, že? Těší mě.“ Podám mu ruku, ale on mi s ní nepotřese. No tak ne, pomyslím si a zastrčím si ji do zadní kapsy kalhot.
Možná to vlkáči nedělají. Nebo si Koen podává ruku jen s těmi, kdo překročí nějakou minimální hranici IQ, což já evidentně nesplňuju. Misery říkala, že je to „výjimečnej parchant“. Takové komplimenty nedává na potkání, takže jestli se mu nelíbím, nebudu se vztekat. Svou aktuální mozkovou kapacitu si můžu šetřit na důležitější záležitosti. „Potřeboval jsi něco?“ zeptám se a nasadím zdvořilý úsměv.
„Promluvit si. Máš chvilku?“ „Jasně. O co jde?“
