Jednoho dne jsem se podíval na prázdný list papíru a nějaká postava se na mě ohlédla a řekla: „Jsem Malý princ.“
(Antoine de Saint-Exupéry)
STUDNA ŽIVOTA
(Místo úvodu)
Je to už velmi dávno, kdy jsem se prvně ocitl v poušti. Bylo to v Maroku. Na Sahaře. Po náročné noční jízdě autobusem jsem se z Fezu dostal do městečka Merzouga. Po jednodenním odpočinku, kdy jsem, kromě krátkého spánku, nasával plnými doušky atmosféru tohoto někdejšího poutního místa nomádů a tranzitního centra obchodních karavan, vydal jsem se k dalšímu cíli své cesty. K Erg Chebbi, k rozlehlému oceánu písečných dun. Hranice této jedinečné pouštní oblasti, jejíž duny se zvedají až do výše 150 metrů (nejvyšší duna Lala Merzouga má 160 metrů), je od městečka Merzouga, nacházejícího se na západním závětří dun, vzdálená zhruba pět kilometrů.
Zdržím se tu den a noc. Přespím ve stanovém kempu a následující dopoledne si dopřeju vyjížďku na velbloudu. Agentura mi doporučila sympatického průvodce. Říká si Ali a je to Berber. Tedy potomek prapůvodních obyvatel severní Afriky. Mimochodem k berberské příslušnosti se v Africe hlásí na 40 milionů lidí. Polovina z nich žije právě v Maroku. Můj průvodce má na sobě hábit světlehnědé barvy a často se směje. A velmi ho zajímá kopaná. Škoda že ještě nemám ani tušení o berberském chlapci jménem Zinédine Zidane. Nevím, že zanedlouho doslova vtrhne na evropské a světové stadiony, aby se stal jednou z největších fotbalových osobností světa… O mnoho let později, když už Zidane, zvaný Zizou, bude roztleskávat zaplněné stadiony, si Aliho často vybavím. Na svého berberského bratra musel být náležitě hrdý. A právem…
Díky Alimu jsem se mohl vydat na obhlídku dun na velbloudím hřbetu. Opravdový zážitek! Stal jsem se svědkem jedinečných chvil, kdy každým pohybem slunečních paprsků duna měnila barvu od zlatožluté přes jemně růžové odstíny až po sytě rudou – to když zapadalo slunce.
Když slunce zmizelo, na nebi se objevily hvězdy a my se ve stanovém kempu s Alim dívali do plamenů ohně, na kterém se opékalo jehněčí maso, položil mi můj přítel otázku: „Zdalipak víš, jak tyto duny vlastně vznikly?“ Nečekal na odpověď a pokračoval: „Kdysi dávno se tu rozkládalo městečko. Žili v něm hodně bohatí lidé. Měli tu i svou studnu, dárkyni života. Jednou sem došla opuštěná poutnice. V náručí měla malé dítě. Chtěla jen trochu jídla. A hlavně vodu. Místní ji ale vyhnali. I když ta žena tolik prosila a plakala. Nebylo jí to ale nic platné. I s dítětem ji pohltila poušť. Když to všechno viděl ten Nejvyšší, pořádně se rozhněval. Seslal na lidi mohutnou písečnou bouři. A ta pak všechny ty lakomce pohřbila v písku. Takže místo bohatého městečka tu vznikly duny. Byl to boží trest.“ Ali se odmlčel.
„Takže tyto duny ukrývají dávný život,“ řeknu.
„Ano,“ odpověděl Ali. „A ukrývají také studnu. Ukrývají život. Poušť je přece krásná i tím, že ukrývá studnu. My ji sice nevidíme, my ji ale tušíme.“
Neuvěřitelné! Ali, uprostřed písečných dun, nechal toho večera ožít Antoina de Saint-Exupéryho. A nechal ožít Malého prince. „Poušť je krásná právě tím, že někde ukrývá studnu,“ tak nějak to přece ústřední hrdina světově proslulé knihy řekl. Le petit prince… Kniha, která byla přeložena do více než 500 jazyků a dialektů (údaj z roku 2024). Po celém světě se už prodalo více než 140 milionů výtisků této knihy. Což z ní mimochodem dělá jedno z vůbec nejprodávanějších literárních děl v historii.
Ještě téhož večera, ve svém stanu, vytáhl jsem si z tlumoku Citadelu. Saint-Exupéryho nedokončené dílo, které si velmi často beru s sebou na cesty. Kouzlo této útlé knihy spočívá mimo jiné v tom, že ji můžete otevřít na jakékoli stránce a nikdy čtenáři nezevšední. Je plná moudrosti, citu, návodů na to, jak žít. Toho večera mi oči, ve světle baterky, hned napoprvé padly na následující pasáž:
Cenu má pouze cesta. Pouze ona trvá, kdežto cíl je iluze poutníka, kráčejícího od hřebene k hřebeni, jako by smysl byl v dosaženém cíli. A právě tak nemůžeš pokročit, pokud nepřijmeš, co je. Z čeho ustavičně vycházíš. A v odpočinek nevěřím.
Toho večera mě prvně napadlo: Co se pokusit alespoň nahlédnout do světa Antoina de Saint-Exupéryho? Zkusit nahlédnout do světa Malého prince?
Tohle mě napadlo uprostřed pouště. Uprostřed pouště, která jak už říkal Malý princ, je krásná tím, že někdy skrývá studnu. A studna, to je přece život. Je nás hodně, kdo hledáme svou studnu, třebaže nežijeme v poušti.
Své putování jsem měl tedy zahájit – symbolicky – právě na poušti. Ale už v jiné části Afriky.
Ovšem tady, mezi marockými písečnými dunami, se můj sen narodil. I když mi bylo hned jasné, že Malého prince nikdy nenajdu. Není to možné. Ale hlavní kouzlo tkví v tom, že ho nikdy nepřestanu hledat.
Stejně jako nikdy nepřestanu hledat studnu života.
(Léto 2025)
JMENOVÁNÍ MAJORA ANTOINA DE SAINT-EXUPÉRYHO IN MEMORIAM V ARMÁDNÍM ROZKAZU LETECTVA
8. BŘEZNA 1950
Budovatel leteckých linek svou neochvějnou vytrvalostí a rozmyslnou odvahou přivedl francouzské letectvo k novému lesku.
Válečný pilot, plný bojového nadšení, prokázal v roce 1940 i v roce 1943 vášnivou touhu sloužit své vlasti a pevnou víru v její osud.
Svou žízeň po činu a ušlechtilý ideál vyjádřil v literárním díle, které patří v naší době mezi nejvýznamnější a oslavuje duchovní poslání Francie.
Dne 31. července 1944 zahynul hrdinskou smrtí při návratu z dálkového průzkumného letu nad vlastí obsazenou nepřítelem.
Toto jmenování je spojeno s udělením VÁLEČNÉHO KŘÍŽE 1939–1945S PALMOVOU RATOLESTÍ.
TAJEMSTVÍ POSLEDNÍ NOCI
Opět se narodil horký den. Kontinentální Francie prožívá od jara čtyřiačtyřicátého roku nebývalé sucho. Teploty soustavně překračují třicítky; například v Paříži je už několik dní okolo čtyřiatřiceti stupňů. Na Korsice je dokonce ještě tepleji.
V neděli 30. července 1944 po poledni dorazí do Carda, vesničky posazené na skalnatém ostrohu – odkud je mimochodem krásný výhled na město Bastia –, vojenský džíp. Zabrzdí v samém středu obce, u historické kašny. Čeká tu několik rozesmátých dívek. Rychle nastoupí do
Historie přístavu v Bastii sahá až do 14. století. Antoine de Saint-Exupéry sem přicestoval několik měsíců poté, co na Korsice vypuklo povstání, kdy partyzáni (makisté) s pomocí Spojenců osvobodili ostrov od italských okupantů.
Dnes je Bastia nejdůležitějším přístavem Korsiky. Odtud se lodě vydávají do přístavů severozápadního Středomoří – od Marseille až po Neapol.
vozu a pak už směřují přes hory Teghimským průsmykem k pláži Farinole. Jediné písečné pláži na západním pobřeží poloostrova Cap Corse. Průzračné moře, jasně modrá obloha, úchvatné okolí – to vše a mnoho jiného láká návštěvníky. Dívky vystupují z džípu a běží k moři. Na pláži je už čeká několik mladých mužů, spíše ještě chlapců. Jsou to piloti. Příslušníci francouzské průzkumné letky bojující po boku Spojenců proti nacistickému Německu.
Mezi dívkami je také Yvette Pélissierová. Přátelé jí říkají – Maličká. Nedávno jí bylo teprve šestnáct let. Je z movité rodiny, otec je ředitelem lodní společnosti. Rodiče jí dávají absolutní svobodu; věří jí. O desítky let později bude Yvette, nyní už provdaná Moironová, matka tří dětí žijící v Paříži, při rozhovoru s leteckým historikem, zakladatelem francouzské Akademie letectví a kosmonautiky (AAE) Edmondem Petitem, vzpomínat: „Rodiče mě bez problémů pouštěli na zábavy, na party. Prostě všude tam, kde se scházeli mladí lidé. Neměli s tím problém. Věděli, že můj vztah s piloty byl vysloveně přátelský. Kamarádské polibky na tvář, což je dnes docela běžné, byly u mě, a zdaleka nejenom u mě spíše ojedinělé. A že bychom dokonce s našimi přáteli mizeli kamsi do křovin, to opravdu nepřipadalo v úvahu.“ Na pláži rozprostírající se asi třicet kilometrů od Bastie, největšího města severovýchodní oblasti Korsiky, začíná tradiční piknik. Yvette bude mít i po letech v paměti uchovaná jména některých pilotů… Seržant Renoux, důstojnický
aspirant Marty, fotograf Guilleminot, architekt, nyní letecký důstojník Leleu… Vzpomínat bude ale hlavně na nejstaršího z celé skupiny – na urostlého majora Antoina de Saint-Exupéryho. Yvette ho poznala teprve před deseti dny. Dvacátého července. Nebylo to na pláži, ale v domě některého z jejich přátel: „Zřejmě se s někým vsadil,že ho nikdo z nás coby spisovatele nepozná. V tom se ale zmýlil.“
Yvette vzpomínala, že někdo ze společnosti identitu Saint-Exupéryho už předem zjistil. A přinesl si americké vydání Malého prince k podpisu. Malého prince znala také Yvette. Knihu si však podepsat nedala. „Byla jsem příliš stydlivá, neodvážila jsem se.“
Jaký na ni Antoine de Saint-Exupéry udělal dojem?
„Jsem strašně sám, až na ty záblesky světla.“ Antoine de Saint-Exupéry: Dopis adresátu X. (Psaní bylo doručeno v únoru 1944.)
„Díky knize Malý princ jsem čekala, že bude působit romanticky. Ale nebylo tomu tak…“ Masivní nos – pršáček, méně vlasů, poněkud zarudlá pleť. Naopak ji ale ohromily jeho krásné a výrazné oči. Na sobě měl uniformu, na hlavě poněkud nakřivo posazenou vojenskou čapku. Vůbec si nepotrpěl na eleganci. Nebyl to typ svůdníka. Ani trochunepřipomínal rozesmáté anglické či americké letce, s nimiž se rovněž občas potkávala. Možná to bylo i tím, že byl o generaci starší než většina jeho leteckých kamarádů. Ovšem i on dokázal být, když přišla jeho chvíle, zábavný, vtipný, mladicky nadšený. Yvette se s majorem potkala dvakrát nebo třikrát. Nikdy nemluvil o svých knihách, o létání. Připadal jí spíše rezervovaný, odtažitý, ne tak veselý jako ostatní kamarádi. Mluvil méně, jako by se nořil do sebe. Tak tomu bylo i v neděli 30. července. Moře ho příliš nelákalo. Možná i proto, že byl dost velký vítr. Zamyšleně chodil po pláži, sem a tam, sám a sám, jen se svými úvahami. Působil, jako by o něčem usilovně přemýšlel. O čem asi?
Slunce se začíná klonit více k západu. Letci skládají khaki deky, které jim na pláži sloužily jako piknikové ubrusy. Další cesta povede nyní do Santa-Maria-di-Lota nedaleko Bastie. Do čtvrti Miomo. Opět k moři. Čeká je tam jejich oblíbená restaurace Les Sablettes. Tady zábava pokračuje. Major Saint-Exupéry je stále spíše zahloubaný do sebe. Když mu přinesou večeři, skoro se jí ani netkne. Občas jen uždibne nějaké to malé sousto. Někdo dá pokyn k tanci. Yvette, která sedí na konci stolu, hned vedle Saint-Exupéryho, vyzve majora na parket. Saint-Exupéry se usměje. Nikdy nepatřil mezi dobré tanečníky. Hřmotná, zdánlivě neohrabaná postava a velká chodidla mu bránily v taneční eleganci. Několikrát Yvette šlápne na nohu. Vždy se s provinilým úsměvem omluví. I tak ho dívka vyzve k tanci ještě několikrát. V jedné chvíli, to když opět sedí vedle sebe u stolu, vytáhne major z kapsy svazek karet. „Podívej, drahoušku,“ řekne a hned začne předvádět karetní triky, jimiž byl proslulý. Yvette bude vzpomínat, že téměř každou svou krátkou produkci končil esem nebo srdcovým králem.
Čas běží a Antoine de Saint-Exupéry se dostává do své staré formy. Opět rozdává úsměvy. Srší vtipem, životní energií. Vypráví jednu zábavnou historku za druhou. Jeho charisma září na všechny strany. Je asi třicet minut před půlnocí, když se – uprostřed všeobecného veselí – Antoine de Saint-Exupéry zvedne. A vzápětí rychle odejde.
Yvette, která zrovna v této chvíli tančí s jiným pilotem, si majorova zmizení všimne až po pár minutách. Vůbec nemá tušení – stejně jako další přítomní –, kam jejich zábavný společník odešel. Jeho postel, jak ještě uprostřed noci zjistí operační důstojník na letecké základně, zůstane až do rána nedotčená.
Na základně se Antoine de Saint-Exupéry opět objeví až v časných hodinách nového dne, tedy v pondělí 31. července 1944. V 8 hodin 45 minut startuje pak v letounu Lightning P-38 na průzkumný let. Už se nevrátí. Jeho zmizení se v dalších desetiletích stane nejenom pro Francii, ale pro celý svět jedním z největších tajemství.
Co se s autorem Malého prince onu noc stalo? Trávil noc sám? Nebo snad ještě s někým? Objeví se zvěsti, že Antoine de Saint-Exupéry byl přes noc v ženské společnosti. „To vše však zapadá do obrazu, který o Saint-Exupérym máme…,“ píší v knize Princ, pilot a Antoinede Saint-Exupéry. Záhada posledního letu Claas Triebel a Lino von Gartzen. Spoluautor jiné knihy – St.-Exupéry – poslední tajemství – Jacques Pradel bude několik desítek let po Saint-Exupéryho zmizení tvrdit, že Saint-Exupéry svou poslední noc prožil v náručí jisté mladé korsické ženy. Její identitu prý zná. Odmítá ji ale zveřejnit…
Uběhlo osmdesát let. Restaurace a hotel Les Sablettes stojí v Miomo na Route du Bord de Mer dodnes. Jen název je jiný: hotel s restaurací L’Ariana.
Z centra Bastie se sem dostanete za pouhých pár minut. Je to jen necelých pět kilometrů. Jedete stále podél moře. Až narazíte na rozlehlou budovu. Je celá bílá. Bílá je i terasa s bílým zábradlím a bílými sloupy, odkud je nádherný výhled na moře. Tady Antoine de Saint-Exupéry trávil poslední večer. Na všech sloupech jsou lampy. Když se setmí, přinášejí návštěvníkům skoro až pohádkovou atmosféru.
Není pochyb. Jsem opravdu na terase, kde před desítkami let prožíval svůj poslední večer Antoine de Saint-Exupéry.
Vzal jsem si s sebou vzácnou historickou fotografii z první poloviny 20. století: terasa byla takřka stejná jako dnes. Pouze tu nejsou sloupy s lampami.
Od dvaadevadesátého roku, kdy jsem tu byl prvně, se vcelku nic nezměnilo. Stále tu nabízejí skvělá jídla francouzské kuchyně. Také delikátní pizzu, korsické speciality s ovčím sýrem, chutné ovocné saláty… „Ano, Saint-Exupéry tu opravdu byl,“ odpoví na zvědavou otázku muž středních let, který mi přinesl dvojité espresso. „Říká se, že tu původně měl tenkrát, toho 30. července, přespat. Tak to prý bylo domluveno. Nakonec ale spal jinde. To ale vy víte. Otázkou ale je – jestli vůbec spal,“ usmál se a v jeho očích se objevil spiklenecký výraz. Zřejmě si i on myslí, že se Antoine de Saint-Exupéry tehdy v noci z 30. na 31. července čtyřiačtyřicátého roku „zapomněl“ s nějakou ženou.
Antoina de Saint-Exupéryho v restauraci připomínají dvě malé makety válečných letounů. A pak je tu ještě luxusní apartmán, který je po slavném spisovateli a letci pojmenován.
Sedím na terase, piji kávu, dívám se na hladinu moře. Zešeřilo se. Blíží se noc. Lampy na terase se rozsvěcují. Čas vzpomínek a úvah. Uvědomuji si, že od chvíle, kdy jsem se vydal po stopách neobyčejného života Antoina de Saint-Exupéryho, uplynulo už více než třicet let. Byly to často až neuvěřitelné chvíle. Chvíle pozoruhodných setkání, nevšedních zážitků…
CO UKRÝVALO MOŘE (1)
Moře je klidné. Nad námi je modrá obloha a jasné slunce. Nacházíme se pár kilometrů od Marseille. Za sebou jsme nechali pláž Sormiou.
Chlapík s charakteristickou kšiltovkou na hlavě, jemuž tahle rybářská loď patří, stojí u kormidla a ukazuje směrem k nepříliš vzdáleným ostrůvkům:
„Támhle je Riou… A také ostrov Jarre. A támhle, to jsou ‚Imperátorské‘ skály. Tak tam někde se to přihodilo.“
Dívám se na toho muže s ošlehanou tváří a vůbec se mi nechce věřit, že se svého času ocitl doslova na prahu smrti. Nebylo to ale uprostřed rozbouřené mořské hladiny, ale uprostřed civilizace, uprostřed lidí; někteří z nich proti němu totiž vytáhli s tak silným kalibrem zloby, že ho málem přivedli do hrobu.
„Támhle je Riou… A také ostrov Jarre… Jako dnes si pamatuji, že foukal silný východní vítr,“ vzpomíná Jean-Claude Bianco.
„Beru si to do ruky, nasazuji si brýle a koukám. Bylo to celé černé…“ Po chvíli Jean-Claude na vyloveném náramku přečte první slovo – Antoine.
A příčinou byl, věřte nebo ne – Antoine de Saint-Exupéry.
„Bylo to 7. září 1998 a my se opět vydali na moře,“ vypráví Jean-Claude Bianco. Tehdy mu bylo čtyřiapadesát let. „Pluli jsme na pětadvacetimetrové lodi L’Horizon. Byli jsme na ní čtyři. Mým zástupcem byl Habib Benamor. Jako dnes si pamatuji, že foukal silný východní vítr. Moře bylo rozbouřené. Hodili jsme vlečnou síť a zamířili do míst, kde jsme teď my. Tedy mezi zátoku d’En-Vau a ostrov Riou. Nedaleko Cassis.“
Muži byli na moři necelou půlhodinu, když začala strašlivá bouřka. Vítr a vlny zmítaly lodí. Obloha byla celá černá. Déšť byl tak silný, že Biancovi rybáři viděli sotva tři metry před sebe. Řídili se jen podle radaru a „džípíesky“.
Navzdory špatnému počasí se nechtěli vrátit bez úlovku. A tak pokračovali. Celkem dvakrát hodili do rozbouřených vln vlečnou síť. Ale ryb bylo stále málo. Krátce poté, co rybáři vytáhli síť podruhé a začali ryby třídit, objevuje se u Jeana-Clauda Bianca, který se právě sušil v kabině, jeho zástupce Habib. A přinesl mu náramek, který se společně s rybami ocitl v síti. Původně připomínal zčernalou zvápenatělou hroudu. Rybáře tam však zaujal jeden lesklý bod. Habib tedy vložil hroudu do svěráku a malým kladívkem roztloukl silnou slupku usazeniny. A vzápětí se objevil roztržený řetízkový náramek se zčernalým identifikačním štítkem.
„Beru si to do ruky,“ vzpomíná Jean-Claude, „nasazuji si brýle a koukám. Bylo to celé černé, tak jsem vůbec nevěděl, jestli tam je něco napsané. Chvilku to třu prstem a najednou vidím, že se tam objeví jméno – Antoine… Tak se obrátím k Habibovi a říkám: ‚Ten blbec, co to ztratil, se jmenuje Antoine jako já.‘ Antoine je totiž, abyste rozuměli, mé druhé jméno. Jmenuji se totiž Jean-Claude Antoine… Tak Habibovi ještě říkám: ‚Všichni Antoinové jsou blbci, ti všechno ztrácí…‘ Ale zvědavost mě tlačí, abych škrábal dál. Stále třu prstem náramek a najednou se vedle jména objeví ještě další slova – de Saint-Exupéry.“
Ukázalo se, že na náramku bylo ještě vyryto jméno Saint-Exupéryho ženy Consuelo. A ještě i adresa amerických vydavatelů Malého prince, knihy, kterou Saint-Exupéry začal psát a malovat (Postavičku Malého prince s dlouhou šálou vlající ve větru kreslil, aniž sám věděl proč, třeba i po kavárnách na ubrousky a tácky už několik let předtím.) za svého pobytu ve Spojených státech amerických. Bylo to v roce 1942. Knihu pak dopsal na jaře 1943 – těsně předtím, než odjel do severní Afriky, do Alžírska, aby se coby válečný pilot znovu zapojil do bojů…
Celý text vyrytý na náramku: „ANTOINE DE SAINT-EXUPÉRY (CONSUELO) C/o REYNAL AND HITCHCOCK INC, 386 4TH AVE. N.Y.C. U.S.A.“
Jeden malý náramek… Leží na mořském dně více než padesát let. A pak, jaká náhoda, uvízne zrovna v rybářské síti. Zvláštní, až mystické…
Stříbrný řetízkový náramek. A počátek několikaletého dobrodružství.
Odstartoval nové pátrání po letounu Antoina de Saint-Exupéryho… Aby se jeho život na několik let změnil ve velkou tragédii.
Když Jean-Claude Bianco pochopil, co drží v ruce, obrátil se, jak dále vypráví, k Habibovi. „Podařil se nám, Habibe, úžasný úlovek.“ Biancův zástupce se dívá poněkud nechápavě. „Našli jsme náramek Antoina de Saint-Exupéryho,“ triumfálně řekne Jean-Claude Bianco. Habib se stále dívá nechápavě: „A to je kdo – tenhle týpek?“
Jeanu-Claudu Biancovi je už ale všechno jasné: když našli náramek, někde blízko bude i ztracený letoun, v němž spisovatel tehdy 31. července 1944 havaroval. Má nyní pocit, že ho Osud předurčil k tomu, aby odhalil největší tajemství desítky let ztraceného Antoina de Saint-Exupéryho.
„Bylo to krátce po nalezení vraku Titaniku, který objevitelům přinesl velké peníze. A tak si ještě na lodi říkám: Náramek byl támhle, letadlo bude určitě někde blízko, stačí už jen jeho trosky najít a vyzvednout. A pak se natočí film! Už jsem viděl, jak odevšad budou pršet dolary. Nic ale nespadlo,“ dodává Jean-Claude s úsměvem.
Kdyby tenkrát tušil, co všechno mu ten náramek způsobí. A jak moc ovlivní jeho další život…
V té době po osudech spisovatele, jehož knihy už dávno patřily k nejpřekládanějším na světě – jako třeba Malý princ , který byl přeložen do několika set jazyků a dialektů (od ázerbájdžánštiny po esperanto) – a dodnes vedou žebříčky prodejnosti i v České republice, pátralo několik expedic i jednotlivců. Patřili mezi ně také badatelé
Henri-Germain Delauze, Pierre Becker či Philippe Castellano. Ještě o nich uslyšíme.
Jean-Claude si všimne, že v zápalu jeho vyprávění loď poněkud změnila směr. Začne se věnovat kormidlu.
Dívám se na mořskou hladinu. Ten pohled mi nikdy nezevšední.
Rád se dívám na moře, na vlny, které uklidňují. A probouzejí fantazii.
Uprostřed Středozemního moře si náhle vybavím – poušť. Jedno magické místo v poušti. Nedaleko egyptsko-libyjských hranic.
Západně od delty Nilu, nejdelší africké řeky považované dlouho za nejdelší na světě. Než jí toto prvenství vzala Amazonka.
Právě v této poušti – poté, co jsem v marockých dunách Erg Chebbi pocítil vůbec první impuls, jak ostatně píši v úvodu této knihy – začalo kdysi mé putování.
Za Malým princem.
Za Antoinem de Saint-Exupérym.
Moře, které ukrývalo tajemství. V dáli přístav Sormiou, domov rybáře Bianca.
VÁDÍ NATRUN – ZJEVENÍ V PÍSEČNÉ ZEMI
Měl jsem pitnou vodu sotva na týden.
První večer jsem tedy usnul v písku, na tisíc mil od jakékoli obydlené končiny. Byl jsem opuštěnější než trosečník na vodě uprostřed oceánu. Dovedete si proto představit, jaké bylo mé překvapení, když mě na úsvitě probudil zvláštní hlásek:
„Prosím pěkně… nakresli mi beránka…“
„Cože?“
„Nakresli mi beránka…“
Vyskočil jsem, jako by do mne hrom uhodil. Dobře jsem si protřel oči. Pozorně jsem se podíval a spatřil jsem prazvláštního človíčka, který si mě vážně prohlížel.
Malý princ (překlad Zdeňka Stavinohová)
Kdo by neznal Malého prince? Příběh o chlapci, který přiletěl z vesmíru, ze své malé planetky, protože si nebyl jistý láskou své květiny… Když se ocitne na Zemi, přemýšlí nad podivnými způsoby pozemšťanů. Především se ale chce vrátit domů – za svou květinu totiž cítí odpovědnost… Tahle kniha, je to vlastně filozofická pohádka, má v sobě celou řadu skrytých poselství. Už léta se snažím alespoň některým z nich porozumět. I proto hledám pomyslné stopy, které na této zemi zanechal Antoine de Saint-Exupéry, pozoruhodný muž, jehož život a smrt jsou stále obestřeny hustým závojem tajemství. Jednoho dne, bylo to 31. července 1944, bez rozloučení zmizel. A už ho nikdo nespatřil. Nikdo nespatřil jeho hrob. Není divu, že bouřlivý život a hlavně záhadný odchod tohoto spisovatele, válečného letce a roman-
tického hrdiny obdivovaného nejkrásnějšími ženami své doby, stále vzrušuje lidi po celém světě.
Kurýr na jih, Noční let, Země lidí, Válečný pilot, Citadela. A především – Malý princ… Knihy vystavěné geniálním architektem, jenž místo stavebních kamenů pracoval s perlami slov…
Správně vidíme jedině srdcem; to nejdůležitější je očím neviditelné.
Miluje jen ten, kdo oplátkou nic nečeká.
Láska je větší než příval slov. O lásce se nediskutuje. Láska je.
Skutečná láska se nikdy nevyčerpá. Čím více dáváš, tím více ti zbývá. A když se obrátíš k té pravé studni, bude tím štědřejší, čím víc z ní budeš brát.
Člověk je sám i mezi lidmi.
Nejdále dojde a nejúspěšnější bude, kdo nejvíc zápasil sám se sebou.
Vádí Natrun je vlastně prohlubeň – rozkládá se téměř 40 metrů pod hladinou Nilu a 24 metrů pod úrovní hladiny světového oceánu. Turista tu prožívá nádherné pocity, avšak pro Antoina de Saint-Exupéryho se tato místa na severovýchodě Libyjské pouště stala předobrazem pekla.
Lidé už nemají čas, aby něco poznávali. Kupují u obchodníků věci úplně hotové. A poněvadž přátelé nejsou na prodej, nemají přátel…
Anebo: Poušť je krásná právě tím, že někde skrývá studnu.
Ano, takhle to Malý princ řekl svému dospělému příteli, letci, který ztroskotal v poušti.
Antoine de Saint-Exupéry tuto havárii prožil na vlastní kůži. Bylo to na Sahaře. Blízko dnešních libyjsko-egyptských hranic. V údolí Vádí Natrun. V místech, kde v člověku ožívají dávné biblické příběhy.
O tom, jak Mojžíš čtyřicet let vedl pouští svůj národ do Země zaslíbené.
O tom, jak Jan Křtitel odešel do země věčného písku, aby tam rozjímal.
Ježíš se v poušti modlil, přemýšlel a byl pokoušen ďáblem.
Poušť je místem, kde jak Bible praví, může člověk hledat a najít Boha. A kde také, byť to možná na první pohled působí nadneseně, člověk může hledat a najít sám sebe.
Jako kdysi – právě v tomto údolí – svatí muži pouště.
Anebo jako – v roce 1936 – Antoine de Saint-Exupéry.