Jak se mohlo stát, že země, která se ještě nedávno chystala vykročit do budoucnosti, ji najednou zcela odmítla? Jak se z mocnosti, která skoncovala s totalitou, z vlastní dobré vůle stáhla tankové armády z Evropy a otevřela náruč Americe, znovu stala darebáckým státem vztekajícím se na celý svět? Jak a kdy stihla takovouto zlověstnou proměnu?
Jak je možné, že národ, jemuž byla válka s Ukrajinou od samého počátku vnucena, nevstoupil se státem do sporu a jatkám se vůbec nebrání? Že se našli i lidé, kteří jsou ochotni válku upřímně podporovat, či dokonce takoví, kdož souhlasili, že se na ní budou přímo podílet ze zištných důvodů anebo kvůli možnostem, které se jim otevírají prostřednictvím otevřeného a plně uvědomovaného lidožroutství?
Proč drtivá většina mých spoluobčanů dala přednost přetvářce a dělá, že žádná válka není a že se jich nikterak netýká – dokonce i když už se jich dotýkat začala?
Pro mě tato válka nebyla jen zcela nečekaná – pro mě to byl šok.
Tedy – ve svých románech jsem s velkým zaujetím vytvářel apokalyptické scénáře, ale ve skutečnosti bych býval nikdy nevěřil, že v jedenadvacátém století je možné tak obludné barbarství, tak nesmyslná krutost, tak lehkověrný vztah veřejnosti vůči nestoudným propagandistickým lžím! Jenže válka začala naplno v únoru 2022. A přišlo s ní Rusko, zahájila ji moje vlast.
Přirozená odpověď na otázku „Jak se Rusko mohlo proměnit z demokratického státu v totalitní neosovětskou diktaturu?“ spočívá v tom, že Rusko nikdy nebylo demokratické a dodnes se taky definitivně nestalo totalitní diktaturou. Po celých těch třicet let naše země byla a doposud zůstává skrz naskrz tvrdě zkorumpovanou banánovou republikou, asi
jako jsou některé země latinskoamerické či africké, jen místo banánů se světem obchoduje a vydírá ho ropou a plynem. U kormidla se ocitli lidé nahodilí, vyložení nýmandi či v nejlepším případě průměr, ti, kteří se doslova zakousli do vysátého vemene někdejší skutečné velmoci a po mléce z něj začali ždímat i krev. A právě tyto dočasné veličiny se ze všech sil snaží vyškrábat na piedestal, právě tito samozvanci se pokoušejí národ přesvědčit o sakrální povaze své moci. A protože tito lidé jsou si své nahodilosti v úřadě vědomi, snaží se své holé zadnice zakrýt hrdinskou legendou.
Nejdřív se pokoušeli svou zemi prezentovat jako pokrokový demokratický stát, teď se zase snaží naši banánovou republiku předvádět jako hrozivou reinkarnaci stalinského SSSR. Ve skutečnosti je ovšem tato bezduchá mazanice na povrchu sádrokartonových konstrukcí potřebná jen k tomu, aby zakryla skutečné procesy probíhající v současném Rusku: procesy hniloby, zběsilého rozkrádání a horečného cpaní tajícího národního majetku do vlastních bezedných kapes.
Tento nekonečný příběh klamu a sebeklamu, v němž státní moc soustavně lže nešťastnému a nesvéprávnému národu, který sní svůj sen o opravdu lidském životě a o tom, proč takový život není možný a je mu dokonce odepírán. Protože údajně je tu jisté historické poslání, v jehož jménu je národ nucen obětovat všechno. Jako to obětovali naši otcové a dědové. Protože kolem jsou výhradně nepřátelé, „zlověstné síly, co nás krutě hnětou“, jak se to zpívalo ve sto let staré revoluční písni a jak se to doposud zpívá v televizní propagandě. Protože veškerou beznaděj lidského života v Rusku lze ospravedlnit majestátností naší země.
Proč se ale národu, který z faraonova otroctví vykročil ke svobodě, na poušti zastesklo po karabáči, a tak se otočil a dobrovolně se odloudal zpátky ke svým dozorcům? Kdy se Ruska zmocnil běs, který jej donutil zmítat se v záchvatu, chrlit nesrozumitelné kletby a absurdní obvinění a s pěnou u huby se vrhat na své sousedy, aby jim prokousl hrdlo? Jak se jmenuje ten démon?
Tato transformace nebyla blesková. Probíhala postupně a rozhodně ne spontánně: usměrňovala ji státní a státu pochlebující média, odehrávala se na pozadí rostoucího tlaku nejen propagandy, ale i represí, takže každý v Rusku začal postupně přicházet na to, jaké myšlenky jsou ještě přijatelné a jaké už ne. A přitom několik málo let před anexí Krymu v Rusku panovaly docela jiné nálady: po někdejší bolševické, či dokonce carské moci snila jasná menšina Rusů, kdežto daleko větší procento obyvatelstva
toužilo po modernizaci a dalším postupném směřování na Západ. Přes titánské úsilí a bezedný rozpočet propagandy, přes akcentované represe a likvidaci politických aktivistů i totální cenzuru se ale unifikovaného myšlení v Rusku dosáhnout nepodařilo. Jakkoli otevřený odpor vůči režimu a válce, kterou rozpoutal, zlomen byl. Ba co víc, válku a Putinův paranoidně revanšistický projekt podporuje většina obyvatelstva. Tuto knihu tvoří články, sloupky a poznámky, které jsem v letech 2012 až 2023 psal pro četná média; v zásadě jsem v nich komentoval události, které mi připadaly důležité, tu a tam dokonce převratné, a také jsem v nich dokumentoval reakce společnosti na tyto děje. Kromě toho jsem v průběhu práce činil i lecjaké objevy pro sebe – třeba o „osudech vlasti“ či „stavu dum“.
A přestože tu vše řadím v přísně chronologickém sledu, měly by ty věci působit jako cestovní postřehy z palubního deníku kosmické lodi řítící se do černé díry. Ovšem tím, že ony texty jsou tu všechny pohromadě, vytvářejí snad i něco jiného: jakousi nástěnnou mozaiku, zobrazující nejen katastrofu, která se s Ruskem děje, ale i Rusko, které je této katastrofě vystaveno.
Kdo je vinen, dobře víte sami, co s tím, to bych taky rád věděl, ale jak jsme se toho všeho dopracovali – to ví snad jen pánbu.
Abych připomněl, jaké události ten či onen materiál komentuje, rozhodl jsem se většinu z nich opatřit úvodem upozorňujícím na historický kontext: je to důležité, protože ty či ony události a debaty o nich už jsou třeba pozapomenuty, ačkoli před pár lety jimi celá společnost vyloženě žila. Často jsem činil prognózy, ale protože jsem se mnohdy taky mýlil, tyto články vyžadují i mé hodnocení post factum. Takovéto hodnocení poskytuji v komentáři, který následuje po samotném článku.
V mnoha těchto materiálech jsem užíval specifické rétorické figury – psal jsem je jménem lidí, s nimiž jsem tenkrát v Rusku žil, „naším“ jménem: „my si myslíme,“ psal jsem, „my cítíme…“ Pokoušel jsem se diagnostikovat procesy probíhající uvnitř národa, protož jsem se cítil být jeho součástí.
Mám ale právo já, který nepředvídal ani válku, ani faktický všelidový souhlas s ní, já, který se teď nalézá mezi politickou emigrací, kdežto ve vlasti je ocejchován jakožto zahraniční agent a je po něm vyhlášeno celostátní pátrání, právo mluvit jménem tohoto lidu?
A vůbec – kdo to je, ti „my“? Dá se vůbec legendární „ruský lid“ či „multinacionální národ“ Ruska nějak popsat? Dají se do něj započítat
všichni ti, kdo v Rusku žijí? Co mají společného kromě povinnosti platit Kremlu daně a riskovat pro něj život ve válečných propletencích? Jsou vůbec tito lidé jeho neodmyslitelnou součástí? A jsou součástí příslovečných mas třeba inteligence či střední třída?
To všechno jsou otevřené otázky.
Nicméně mám takový pocit, že jakási hnutí mysli, jakási těžiště lidského bolu, jakési tužby a sny, které se stávají společným jmenovatelem mých mnohých spoluobčanů, se mi tu a tam přece jen podařilo vycítit a zachytit. A když pak člověk tyto materiály v chronologické girlandě navléká na syžetovou linku proměny Ruska ze země, která se pokoušela být normální, ve stát vše normální odmítající, začínají se měnit ve skutečný deník masového vědomí a kolektivního nevědomí. V deník pádu do černé díry.
11. května 2012
Budiž proklet, soudruhu Staline!
Na soudruha Stalina se u nás nesmí sáhnout, jinak vás děti katanů a otroci se Stockholmským syndromem zadupou do země. Ale schválně si to představte… Jsou čtyři ráno. Někdo zazvoní u dveří. Otevřete – a tam stojí tři chlapi. V brigadýrkách s pomněnkovými okolky. Přišli si pro vás. Zkroutí vám ruce za záda, vyvedou ven, vrazí vás do policejního antona maskovaného nápisem PEČIVO, někam vás vezou, cestou slibujou, že se všechno vysvětlí, a o pár hodin později, když vám předtím podpatkem vojenské holínky rozdrtili varlata a z vašeho pološíleného mozku vyrazili nějaké přiznání, vás vyvedou na vlhký vězeňský dvůr a tam vás střelí do břicha. Načež vás, protože ještě žijete, dorazí. Vašim rodičům řeknou, že jste dostal deset let bez práva na korespondenci. A rodiče ještě deset let věří, že vás jednou uvidí.
Nebo tohle…
Nemáte co žrát. Nemáte co žrát, protože všude brousí potravinové oddíly a všechno vám seberou – a když se s nimi začnete hádat, odvedou vás za stodolu a střelí do hlavy. Zabavili vám všechno zrno, které jste chtěl zasít. A tak nemáte co žrát. Jenže potravinové oddíly přijdou zas. Aby vám sebraly i to poslední, co jste zázrakem zachránil. A bez čeho zemřete. Z těch sedmi dětí vám dvě umřely přímo v náručí a jedno, to nejmenší, vaše žena sama zadusila polštářem, protože přišla o mléko a dítě bez ustání vřískalo hlady. V sousedství prý zemřelého caparta
po kousíčcích nabídli k snědku dětem, co ještě žily. Když se ptaly, kde se to maso vzalo, matka zalykavě úpěla. A člověk přemýšlí: dokázal bych to taky, nebo ne? A pak vezmete armádní pušku s uříznutou hlavní, kterou jste doma měli od první světové, soused popadne vidle a ty vydřiduchy ženete, až se jim za patama práší. Jenže za několik měsíců na vás a další rolníky pošlou skvělého maršála Tuchačevského a jeho jízdu. A on, aby o ty své kavaleristy nepřišel, se rozhodne otrávit vás bojovými plyny. A sousedé otékají, černají a umírají. Vy sám samozřejmě taky pomalu chcípáte. Stejně jako vaše děti, které zázrakem přežily hladomor.
Nebo tohle, to si pamatujete?
Jste hrdina. Musíte být hrdina! Protože jste den a noc bránil ten zatracený kostel. Protože jste čtyři zabil a pátý se plazil zpátky, zanechávaje za sebou jasně rudou širokou stopu, až nakonec žuchl do svého zákopu. Jenže vy nejste hrdina, jen jste se z toho zatraceného kostela nemohl nikam hnout: jakmile byste se pokusil o ústup, narazíte na NKVD. Vy máte obyčejnou pušku, oni samopaly. Nasypou do vás celou dávku a nechají vás blít krev. Vy máte svoje povinnosti, oni zase svoje. Svinské… Vasku ze sousední ulice, co s vámi dva roky válčil bok po boku, zasáhla kulka do tváře – všechny zuby vymlácené a krev nebylo čím zastavit. Pak ale frickové přitáhli minomet. Konečně vás dostali. Když jste se probral, zjistil jste, že se slitovali a vzali vás do zajetí. Jenže soudruh Stalin řekl: „Naši vojáci do zajetí nepadají.“ Skončil jste v koncentráku. Ze sovětských zajatců tam dali dohromady rotu, z níž polovina za chvilku zdechla hlady, kdežto s důstojníky si to vyřídili rovnou – jak s těmi, co řekli pravdu, tak s těmi, co se pokoušeli lhát. Komunisty umlátili pažbami. Ale vy jste to všechno přežil. A utekl. A dostal se přes frontu ke svým. Chtěl jste bojovat dál! A ukázat těm sviním… Jenže si vás do parády hned vzalo NKVD… To je prostě taková práce: všechny zuby vám hned pozvyráželi. Chtěli vědět, jestli vás Němci verbovali, nebo ne. A pro jistotu vás poslali na Sibiř. Do lágru. Odtud jste se dostal bez zubů, bez jater a bez žaludku. A taky bez duše. A zbylo vám možná deset let, kdy jste snil o tom, že dokážete svou nevinu. Ale oni si přece nemysleli, že jste se provinil. Strčili vás tam jen tak, pro každý případ.
To nebyl Stalin, kdo vyhrál Velkou vlasteneckou. V té zvítězil ruský lid. A on se k tomu lidu, ke svému vlastnímu lidu choval jako ke hřebíkům, k cementu, k armatuře nebo k hovnu…
Budiž proklet!
Autorův pohled z budoucnosti
Zhruba ve stejné době se Stalinův kult v Rusku, který byl až do té doby doménou přesvědčených komunistů a nostalgických marasmatiků utkvěle se vracejících do svého mládí, začal nenápadně měnit v politický mainstream. Ať už Kreml přišel s jakoukoli represí, stačilo připomenout Stalina a veškerá Putinova omezení se v diktátorově stínu okamžitě jevila jako liberální dýchánek. Však taky Putin sám nejednou osobně prohlašoval, že tohle přece není sedmatřicátý, kterýmžto srovnáním své represe měnil v projevy přímo dobrotivého liberalismu. Jenže z téhle poznámky rovnou čišela i pohrůžka – sedmatřicátý tu sice nemáme, ale nezkoušejte, co vydržím! A měli bychom si uvědomit i jinou věc: Putin už si v jistém smyslu zkoušel generalissimskou uniformu a hodlal žádat po někdejších spojencích novou Jaltskou konferenci, na níž by společně s novými Churchilly a Roosevelty měnil mapu světa. A tato stalinománie, toto puzení k historické rekonstrukci a poté i k historické renesanci a k přání zopakovat si druhou světovou válku po svém, v duchu filmu Yankee na dvoře krále Artuše, ovšem s vlastními mohutnými výsadky a jadernými zbraněmi – tohle vše byly faktory, které ho postupně dotlačily až k válce.
Zároveň bychom neměli zapomínat na to, že dnešní Rusko de facto ovládají odchovanci FSB, pokračovatelé KGB a NKVD – tedy dědici katanů. Však se taky považují za následníky této brutální moci a jakožto příznivci někdejších metod vládnutí společenskou organizaci zkoumající zločiny stalinismu a usilující o uchování památky obětí masových represí zakázali a zrušili. Ostatně zlé hafany na Stalinovy kritiky vypustili přesně v okamžiku, kdy se jeho kult začal měnit v tajné kremelské náboženství, jež už je dnes vyznáváno zcela veřejně a bez ostychu.
19. července 2012
Žít ve lži
Kontext
V roce 2012 se Roskomnadzor, tedy Ruský státní výbor pro dohled nad médii, začal měnit v klíčový nástroj cenzury: stát aktivně budoval zákonodárnou bázi a v rychlém sledu přicházel se zákony omezujícími svobodu slova. Vyloženě mezi nimi vyčnívala právní norma O změnách federálního zákona O ochraně dětí před informacemi, které škodí jejich zdraví a normálnímu vývoji. Ten vznikl na popud Ligy bezpečného internetu pravoslavného podnikatele Konstantina Malofejeva, fakticky legalizoval cenzuru a dal Roskomnadzoru právo sestavovat černé seznamy internetových stránek a automaticky k nim blokovat přístup.
Na pozadí mnoha jiných webů byla tou dobou velmi viditelná a populární sociální síť VKontaktě – především proto, že nějakou loajalitou věru nevynikala. Po pouličních protestech roku 2011 se FSB obrátila na ředitele této platformy s požadavkem blokace stránek opozičních skupin, ale ten to odmítl. V reakci na to kvazispolečenská organizace Lovci hlav (patřící k hnutí Všelidový sněm) v červenci 2012 požadovala od ruského ministra vnitra Vladimira Kolokolceva, aby pohnal k odpovědnosti zakladatele sítě VKontaktě Pavla Durova za šíření dětské pornografie. Síť zareagovala bleskově, když prohlásila, že „automatické filtry sociální sítě VKontaktě zlikvidovaly za posledních pět dní 1500 klipů s dětskou pornografií a zároveň zablokovaly 960 účtů“.
O další rok později Generální prokuratura požadovala zákaz antikorupční skupiny Alexeje Navalného i několika skupin stoupenců Euro-
majdanu a zveřejnění osobních dat organizátorů – ale zase se dočkala jen odmítnutí.
V dubnu 2013 (už poté, co vyšel článek Dmitrije Gluchovského) se měl Pavel Durov stát viníkem dopravní nehody, při níž údajně došlo ke zranění policisty. Celý tento případ byl zřejmě zinscenován proto, aby ho úřady donutily síť VKontaktě prodat – což Durov také udělal a krátce nato Rusko opustil. Na podzim 2014 se jediným majitelem sítě stala Mail.ru Group, ovládaná oligarchou Ališerem Usmanovem. Novým šéfem sítě se stal syn šéfa Všesvazové státní televizní a rozhlasové společnosti (VGTRK) Boris Dobrodějev. Od té doby se tu denním chlebem staly spolupráce s orgány ministerstva vnitra, masové vydávání osobních údajů uživatelů a cenzura. V roce 2018 internetové médium Projekt po vlastním pátrání dospělo k názoru, že VKontaktě je mezi ruskými sítěmi spolehlivě na prvním místě v počtu trestních stíhání, jimž byli vystaveni uživatelé této sítě. Nejčastěji stíhání probíhalo na základě „extremistického“ § 1282 Trestního zákoníku Ruské federace za údajné rozdmychávání nenávisti vůči té či oné skupině obyvatel. Ve skutečnosti byly stíhány osoby buď zcela nahodile, anebo šlo o cílené útoky na místní občanské aktivisty podílející se na opoziční činnosti. V roce 2022, poté, co propukla plnoformátová válka na Ukrajině, byly příspěvky ve VKontaktě dál hlavním zdrojem pronásledování Rusů za pouhé výroky – tentokrát už ovšem protiválečné.
Žít ve lži
Od okamžiku, kdy Státní duma pod záminkou boje s pedofilií schválila zákon o zavedení cenzury na internetu, neuplynul ještě ani týden a už se tuto novou právní normu leckdo pokouší zneužít proti jednomu z nejúspěšnějších projektů Runetu – síti VKontaktě. Uplatněny by přitom měly být nejlepší tradice sovětských časů a návody z učebnic Vysoké školy KGB – vyprovokovat a pak hned uplatnit represi.
Mě to na rozdíl od vedení sítě VKontaktě naprosto nepřekvapilo – ba přísně vzato jsem to očekával.
Už bychom si jednou měli zvyknout na to, že žijeme v říši křivých zrcadel, v níž nic není tak, jak to vypadá. Přesně tohle se stává, když se vládci bojí svého lidu a nedůvěřují mu. Když lidem nemohou otevřeně říct, jak přesně je vybudována moc, jak je vybudován stát – a tak jim
nezbývá než vymýšlet a hrát si na stát docela jiný, na takové slaďoučké ideální místo, které s realitou nemá naprosto nic společného.
Když úřady přijmou zákon o boji s pedofilií na internetu, tento zákon je samozřejmě taky třeba číst vzhůru nohama a v křivém zrcadle.
Od známých, kteří mají blízko k nejvyšším kruhům, jsem nejednou slyšel historky o tom, že na naprostém vrcholu moci, kde už ani peníze, ani majetek, ani ženské rozkoš nepřinášejí, zbývá to poslední – nezletilci. Zbývá to nejděsivější, nejodpornější a nejhříšnější. Něco, nač by si ani tihle lidé – nemít jisté styky a jistou ochranu – jednoduše netroufli, protože by se báli. Jenže protože patří k vládnoucí kastě, kde ruka ruku myje, tak si podobné věci dovolují častěji, než si vůbec umíme představit.
Když jiné obviňují ze svých vlastních hanebných hříchů, na jedné straně se pokoušejí vyděsit všechny ty, kteří by pomýšleli na úprk –zkrátka a dobře upevňují stranickou disciplínu. Vstupné je kopějka, ale pomýšlíš-li na odchod, zaplatíš už rubl. A pamatuj si, že my na tebe všechno víme!
A na straně druhé: když na svém kopí pozvedají posvátné téma boje s pedofilií, počítají s tím, že je tak posvátné a nedotknutelné, že jim to pomůže překonat veřejný odpor i vůči těm nejcitlivějším otázkám.
Mně je, stejně jako každému uvažujícímu člověku, naprosto jasné, že problém sítě VKontaktě nespočívá v šíření nějaké dětské pornografie. Problém této sítě vězí hlavně v tom, že Durov odmítl na befel FSB uzavírat demonstrující opoziční skupiny v průběhu mítinků, a také v tom, že nehodlal docházet na „preventivní debaty“ do Velkého domu. V tom, že už si sám sebe představoval v Silicon Valley. Tak mu zkrátka připomněli, že na Kolymu je to mnohem blíž z Pitěru než ze San Franciska.
Právě nastal čas, kdy by volební vítězové měli začít sbírat kameny a uvazovat je na krk těm, kdo se opovážili hodit jim rukavici.
Propašování dětského porna na síť VKontaktě hned po schválení zákona o cenzuře na internetu – to je cejch vypálený státní mocí, kámen na krku nejdynamičtějšího projektu ruského internetu Runet. Dál se postupně dostaví zákrok prokuratury, pečlivě objednaný a připravený monstrproces, uchvácení firmy a výměna nynějšího vedení. Pokud si vedení co nejdřív neuvědomí četné průhledné narážky.
Učte se číst v zrcadle, děti moje. V tomhle království vás čeká ještě hodně dlouhý život.
Autorův pohled z budoucnosti
Dnes, jedenáct let po otištění tohoto článku, okusil rozkoší života za zrcadlem, kde veškeré významy platí s přesně opačným znaménkem, už doslova každý Rus. Publikovat se smí jedině lež, jedině propagandistické smyšlenky, které zásadně znetvořují smysl a znásilňují pravdu, jedině předem připravené šablony, vytvořené proto, aby lidé, kteří se ocitnou v tomto království lži, považovali válku za „mírotvornou operaci“, obsazení cizího území za „osvobození“, aby nevěnovali pozornost tomu, že jejich země si počíná jako fašistický Reich, protože své oběti stihla označit za nacisty jako první. Ústupová cesta ze země za zrcadlem nám zarůstá přímo před očima. Stovky stránek režim blokuje jen proto, že přinášely pravdu o Ukrajině. YouTube v Rusku v roce 2023 stále ještě zablokován nebyl, ale ten okamžik už nejspíš není daleko.
Nejdůležitější a nejsmutnější ale je, že lidé se nejen nenaučili číst se zrcadlem, ale k tomu zapomněli, jak se na svět dívat bez něj.
20. srpna 2012
Čekání na Luthera
Kontext
Reputaci Ruské pravoslavné církve v současném Rusku rozhodně nelze označit výrazem „bez poskvrnky“: církev kanonizovala kriminálníky, bezcelně pašovala tabák i alkohol a státní moc otevřeně podporovala v předvolební agitaci.
V roce 2012 však zabředla do celého řetězce donebevolajících skandálů.
V dubnu se na oficiálních stránkách církve objevila fotografie patriarchy Kirilla se stopami velmi neumělé retuše: z jeho zápěstí zmizely luxusní hodinky Breguet za třicet tisíc eur, ovšem zůstal tam jejich odraz na leštěné stolní desce. Patriarchát se zpočátku snažil všechno popřít, ale nakonec musel prohlásit, že se jednalo o „hrubou chybu retušéra“.
Zároveň do tisku pronikla informace o soudní při mezi patriarchou Kirillem a bývalým šéfem resortu ruského zdravotnictví Jurijem Ševčenkem. Zástupci patriarchátu ministra vinili z poškozování patriarchovy nemovitosti – pětipokojového bytu v domě naproti Kremlu. Kirill prohlásil, že tento byt mu v roce 1994 poskytl náměstek moskevského primátora a teď v něm bydlí jeho příbuzná.
V létě téhož roku šestadvacetiletý jeromonach Ilja (občanským jménem Pavel Sjomin) vrazil za volantem svého Mercedes-Benz Geländewagenu do skupiny dělníků na Kutuzovově třídě v Moskvě. Nepřežili dva lidé, kdežto sám Ilja auto opustil a z místa nehody utekl.
Jeromonach pracoval jako tajemník episkopa Dmitrovského Alexandra. V průběhu vyšetřování se ukázalo, že jeromonach Ilja vlastnil také automobily BMW740Li, Mercedes SL500 a nádavkem k tomu několik bytů v Moskvě i Moskevské oblasti.
Nejednou vyvolal kritiku veřejnosti i chrám Krista Spasitele, tedy hlavní katedrální svatostánek země. Ruská pravoslavná církev na něj nejen dostává dotace od moskevské radnice, ale ještě na něm nejrůznějšími způsoby vydělává: pronajímá prostory ke společenským příležitostem, funguje tu myčka aut, dům islámské módy i autosalon.
Čekání na Luthera
Pokřtěný jsem, ale v Boha nevěřím.
Nemohu přece věřit v Boha, jehož na Zemi reprezentuje kariérista s hodinkami za třicet tisíc eur a v limuzíně se zvláštními čísly a státní ochrankou, který se ovšem neštítí ani drobného nezákonného obsazování bytů. Protože veřejně tento člověk vyzývá ke skromnosti a smíření. A já si nepřeju, aby můj Bůh ve své církvi trpěl pokrytce a lháře – jinak bych si musel myslet, že jim přitakává a nadržuje.
Nemohu věřit v Boha, jehož vyslanci jsou opilá sebranka v drahých sporťácích a gangsterských geländewagenech, která si neváží ani svých, ani cizích životů, posluhuje generálům, hvězdám i senátorům a dělí se s nimi o víno i o ženy. Protože sluha boží má sloužit, a ne posluhovat, a rozhodně by se neměl opičit po svých dobrodincích.
Nemohu věřit v Boha, který dovoluje, aby jeho jménem bylo za černé peníze odpouštěno hrdlořezům, pedofilům a lupičům. Peníze, které tito lidé „obětují na chrám“, jsou otrávené a po nějaké svatosti ve svatostáncích zbudovaných za takovéto peníze nemůže být ani stopy. A vy, kdož se pokoušíte svému Bohu podstrojovat, vězte, že si jen opatřujete levnou psychoterapii, že se vykupujete před sebou, nikoli před ním. Snad si nemyslíte, že to vaše kapesné tam bude co platné? Vždyť vaše víra je možná silnější než jejich! Vaše obětiny nezíská církev, ale německý automobilový průmysl, kdežto vy budete hořet v ohni pekelném společně s těmi, kdož vám odpustek prodali.
Nemůžu věřit v Boha, který přihlíží tomu, jak se jeho chrám postupně mění v nákupní středisko – nezačal snad pravý Bůh tím, že vyhnal kupčíky z chrámu?
Nemůžu věřit v Boha, jehož kněží jsou mstiví a malicherní, smilní s mocí a ukájejí ji, jak jen mohou, nafukují její splasklý balon dušemi svých farníků a dožadují se odplaty těm, kdož je odhalují!
Dozvím se, že já sám odhaluju jen církev, že Bůh nelne k církvi, ale naopak! Že záležitosti církve se ho nikterak nedotýkají – však on je taky nahoře! Dozvím se, že mluvím jen o kněžstvu a že kněží jsou přece bytosti pozemské a hříšné. Dozvím se, že Ruská pravoslavná církev snad není celá církev, a co víc – to je přece jen organizace!
Budou mě topit v teosofických poučkách, ale taky mě můžou utopit docela obyčejně, a při jejich stycích jim to hladce projde. A pak – mám takový pocit, že dnešní generace ruského pravoslavného kléru se závistí studuje podnikatelské zkušenosti římskokatolické církve, která s topením, jakož i s upalováním odrodilců má své zkušenosti. Že přeháním?
Ale běžte: první ortel pravoslavné inkvizice už byl vynesen – minulý pátek. A nic nevadí, že ho vynesl soud světský, protože u nás přece církev od státu oddělena není.
V Boha bych věřil rád, život by byl klidnější, smysluplnější a jaksi útulnější, ale to se mi nedaří. Dokud jsou jeho vojáky na Zemi tito lidé, nechci mít s takovým Bohem nic společného. A určitě nejsem sám.
Historie přece tohle všechno už viděla: obchod s odpustky i teplými místečky v církevní hierarchii, viděla kurvící se svatoušky a politikařící papeže, obrovité chrámy, postavené za peníze vrahů a lichvářů, viděla i hony na čarodějnice.
Historie už viděla lidi, kteří věřili v Boha, ale nechtěli věřit lidem, kteří po nich víru v Boha požadovali.
Pro římskokatolickou církev tohle všechno už skončilo reformací a schizmatem. Pro Ruskou pravoslavnou to zcela nepochybně dopadne taky tak.
Náš Luther už je na dohled.
Autorův pohled z budoucnosti
Ruská pravoslavná církev se v uplynulých letech definitivně změnila v součást mocenské mašinérie a nezávislost na státu dokonce přestala předstírat – to když podpořila válku s Ukrajinou. Jenže jedna věc je krást a pochlebovat moci, a něco docela jiného jsou přímé výzvy k bratrovražednému krveprolití a k likvidaci souvěrců, což církev ještě klidně
omlouvá. Já si prostě neumím představit, jak chce Ruská pravoslavná tento smrtelný hřích zažehnat.
Jednou bude třeba celou tuhle mašinérii zcela anulovat a znovuzřídit: na místě bazénu Moskva bylo vybudováno něco zjevně jiného, než být mělo, takže nejspíš bude třeba nejdřív znovu postavit bazén a pak
budovat dál. Tentokrát ovšem nikoli za prohnilé státní a z vydírání pocházející gangsterské peníze, ale za prostředky pocházející ze všelidové sbírky. A je jedno, že na dnešní říšské monstrum to stačit nebude, že se podaří postavit jen skromný svatostánek, protože tenhle chrám bude v rukou Božích a pro lidi, a ne v rukou Kremlu a pro bandity.
Ostatně dosáhnout něčeho takového bez zásadní proměny celého Ruska se odsud, z perspektivy roku 2023, jako možné nejeví.
9. prosince 2012
Proč na úbytě zašla moje aktivita a proč na ně zašla revoluce
Kontext
V prosinci 2011 (rok před otištěním sloupku Dmitrije Gluchovského) začaly v Moskvě a později i v jiných ruských městech masové protesty proti zfalšování výsledků parlamentních voleb. První protestní shromáždění proběhlo 5. prosince 2011 na Čistých prudech v Moskvě a pak, po několik dalších dní, lidé chodili na Triumfální. Posléze 10. prosince proběhl masový mítink na moskevském Bolotném náměstí. Přišli tam dokonce i ti, kdož byli považováni za elitu Putinova režimu: vystoupil exministr financí Alexej Kudrin (který byl ovšem rychle vypískán), televizní moderátorka Xenie Sobčaková a v davu ti pozornější zaznamenali i miliardáře Michaila Prochorova, který v té době začínal dělat do politiky (s největší pravděpodobností ve spolupráci s Kremlem) a nakonec vyhlásil svou kandidaturu pro prezidentské volby v roce 2012.
Svého vrcholu tyto protesty dosáhly někdy uprostřed zimy 2011 až 2012: státní moc to dokonce donutilo k ústupkům, když se vrátila k volbám gubernátorů, zrušeným v roce 2004. Po Putinově vítězství v prezidentských volbách na jaře 2012 se opozice rozhodla uspořádat mohutnou akci Pochod milionů, který měl proběhnout den před inaugurací, tedy 6. května. Policie klidnému průběhu pochodu bránila ze všech
sil: bránila třeba demonstrantům dostat se na Bolotné náměstí, propukly první srážky a přišla první zatčení. Před soudem stanulo několik desítek lidí, z nichž téměř dvacet dostalo tresty nepodmíněného odnětí svobody.
Do podzimu protestní hnutí prakticky odumřelo: Koordinační rada, která je měla upevnit, dlouho nevydržela a celkově byla dost neefektivní. V kontextu protestů z let 2011–2012 se vedly velice důležité polemiky o vzájemném poměru principu protestního, profesionálního a aktivistického. Mezi organizátory a vystupujícími bylo mnoho novinářů (od Olega Kašina a Artěmije Trojického až po Sergeje Parchomenka a Dmitrije Gubina) a v žurnalistickém prostředí se vedly živé spory o to, zda novinář může svou přítomnost na demonstracích takříkajíc „krýt“ novinářskou legitimací. Existovali kolegové, kteří přímo demonstrativně přicházeli jakožto občané, a ne jako profesionálové. Totéž považovali za důležité zdůraznit i mnozí všeobecně známí účastníci těchto akcí: ti zase odmítali vystupovat ze scény a zdůrazňovali tak, že přicházejí jako řadoví účastníci.
Když se moc vzpamatovala z prvního šoku, vyvolaného masovými protesty, přešla do protiofenzivy. Státní duma zpřísnila tresty za účast na nepovolených akcích, zvýšila pokuty pro jejich organizátory a zakázala nošení masek. Proto se opozice v roce 2012 každý mítink snažila legalizovat, kdežto orgány ministerstva vnitra a městské úřady tento proces všemožně zdržovaly, snažily se nabízet stále méně výhodná místa pro konání akcí nebo akce rovnou zakazovat.
Svérázným dědictvím roku protestů se stala Koordinační rada opozice, zvolená na podzim 2012. Zvoleno do ní bylo 45 členů – 30 na základě společných seznamů a dalších 15 ze tří dalších frakcí, konkrétně levice, nacionalistů a liberálů. Přestože sama rada příliš výkonná nebyla a víc času než na organizování protestů vyplýtvala na vypracování svých stanov, už její vznik úřady značně poplašil. Do roku 2023 z těch 45 lidí zbylo v Rusku jen pár. Alexeje Navalného v srpnu 2020 otrávili, Borise Němcova už v roce 2015 zastřelili přímo uprostřed Moskvy, levicového politika Sergeje Udalcova uvěznili a většina dalších členů Rady byla postupně prohlášena za zahraniční agenty nebo stanula před soudem. Stále na svobodě, a přitom v Rusku zůstává a aktivně se angažuje už jen Xenie Sobčaková, dcera někdejšího petrohradského primátora, u nějž Putin kdysi dávno pracoval. Proslýchá se, že Xenie je navíc Putinovou kmotřenkou.
Proč na úbytě zašla moje aktivita a proč na ně zašla revoluce
Jistě – všichni jsme na protestní akce chodili, abychom bránili svobodu. Jenže každý z nás měl i své osobní důvody. Pokusím se vylíčit alespoň ty své.
Na tu úplně první akci 5. prosince 2011 na Čistých prudech jsem nešel: hrozně lilo a já si pomyslel, že tam nikdo nebude.
Vyrazil jsem až další den – na nepovolený sraz na Triumfální, kde mohlo být asi tak 500 lidí. Několik dalších tisícovek účastníků se roztáhlo po Sadovém okruhu. Šel jsem tam, protože jsem najednou měl pocit, že mi Historie uniká mezi prsty, a taky jsem se zastyděl za svou včerejší malomyslnost: psát hněvivé posty na Facebook umí každý, zato jít své přesvědčení deklarovat přímo na ulici – to už chce přece jen nějakou tu kuráž. Alespoň já měl tehdy takový pocit. Na Triumfální jsem se tedy vydal i s osobními doklady, připravený skončit v patnáctidenní předběžné vazbě.
Jenže na mých patnáct dnů cépézetky nedošlo. Ani tehdy, ani později.
Na Bolotné náměstí jsem šel z principu, abych si ověřil, jak na mě působí pohled na policejní techniku stahující se k Moskvě. A zase s občanským průkazem a s dramatickou, ba tragickou náladou a přesvědčením, že se nás tam nesejde ani pět tisíc a že z toho bude pěkný masakr. Jenže nás přišlo na sedmdesát tisíc a já poprvé v životě vycítil, že nadešel okamžik, kdy by se všechno dalo změnit. Vzrušující okamžik. Těch sedmdesát tisíc najednou obklopilo hliněné nohy kolosu a ten se lekl, aby všechny ty mravence nerozšlapal.
Byl to zázračný okamžik, opravdu byl: v tu chvíli se nám zdálo, že nadešla sametová revoluce, nový srpen roku jedenadevadesátého, že teď stačí už jen trošinečku přitlačit a všechno se to posype, rozlítne, rozvane do všech stran a pomine to jako zlý sen. Ale co pro to ještě učinit? Obklíčit Kreml? Obsadit Sadovou okružní? Vyhlásit generální stávku? To nevím. A nevěděl to zřejmě nikdo. A nic tedy nedělal.
Pak jsem začal chodit na Sacharovovo náměstí – to už spíš setkat se s kamarády ze školy, se kterými jsem ostatně chodil na mítinky od samého začátku. Připadalo mi, že takhle je to správně: protestovat společně s těmi, které od dětství znáte, a nemusíte tedy nic předstírat. Říkal jsem si, že na protestní akce je třeba chodit právě takhle, v partě. Ne jako hostující hvězda, ale jako běžný účastník.
Zhruba ze stejných důvodů jsem se taky ani jednou necpal na tribunu – měl jsem totiž pocit, že pro sebeméně známého člověka v tomto případě vzniká velice tenká hranice mezi občanským postojem a sebeprosazováním. Jak se ostatně děje i v politice vůbec. Napadlo mě, že když se budu tlačit přes nějaké své známé na tribunu a před objektivy kamer, tak to nedělám na popud svědomí, ale v zájmu vlastní slávy. Když je někdo alespoň trochu člověk veřejný, tak úplně zapomenout na slávu nedokáže, ale bojovat by se s tím snad mělo…
Pak jsem přišel na Bílé kolo.1 Jistě, bylo tam veselo, ale už se rýsovalo, že původní boj se mění v pitvoření, v takový event marketing. A panoptikum s doprošováním se moci, aby povolila revoluci, také hodně utlumilo počáteční zápal.
No a pak jsem byl i na Novém Arbatu. A taky na procházce spisovatelů 2 – taky jako člen party – a v létě ještě jednou, ale to už spíš ze setrvačnosti, aniž bych choval jakékoli naděje. Pak jsem chodit přestal. A patnáctého taky nepůjdu. 3
Dnes si kdekdo z opozice sype popel na hlavu, co všechno dělal špatně. Že jsme se neměli bavit jen mezi sebou, ale víc chodit mezi lidi. Že jsme neměli malovat vtipné karikatury zloděje Putina, ale vydat se mezi babičky a agitovat mezi nimi, aby se více zajímaly o zásady hospodaření s byty. Teď už si ovšem nemyslím, že by to pomohlo.
Má-li být sametová revoluce úspěšná, není třeba, aby po celé zemi vycházely do ulic desetimiliony lidí. Stačí půl milionu v hlavním městě.
Ty loňské demonstrace, to byla vzpoura sytých. Do ulic vyšla střední třída, ti, kteří už se zbavili skutečného hladu a teď se v souladu s požadavky Maslowovy pyramidy domáhali respektu. Cítili se ponížení jarmarečně cirkusovými volbami do Státní dumy a potřebovali někomu vrazit odvetnou facku. A když moc tyhle lidi čímkoli popudila, vycházeli do ulic. Já taky, protože jsem si myslel, že přesně tohle je prověrka, zda naše věc zajde na úbytě, nebo ne. Tak jsme se s kamarády po mobilu svolali a šli.
A proč jsem tedy na úbytě zašel já?
Určitě ne proto, že bych se bál omonovců nebo nových připitoměle drakonických zákonů. Spíš proto, že revoluční zápal vyvanul, ten správný okamžik jsme zaspali a zápas v tomto úseku historické spirály prosrali. Bohužel.
Ale taky proto, což si přiznejme, že náš dnešní život je docela snesitelný. Rejdíme si po Facebooku a stejně tak i po Evropě – přesně jako
dřív. Mysleli jsme si, že přijde diktatura – a oni místo toho zařadili Lukomorje 4 na seznam zakázaných webů. Čekali jsme nového Pinocheta, jenže ten shazoval své odpůrce z vrtulníků do moře, kdežto Putin si poletuje po nebi s hejnem jeřábů. 5
Boj nikde žádný, protože bojovat už zase není s kým. Není tu režim, Systém – jen močál, celá ta jejich slavná vertikála moci se ve skutečnosti stala horizontálou, jánabráchismem mezi prokuraturou, soudy, daňovým úřadem, prezidentskou kanceláří, a to na všech úrovních: to není kolos, ale řídké bláto, díže těsta. No a pro ně je výhodné změnit se v těsto, protože s těstem se hůř bojuje.
Mezi předáky opozice se zkrátka nakonec nenašly charismatické osobnosti, ze sněžné revoluce se nezrodili žádní hrdinové. Všichni se příliš tlačili nebo příliš styděli nebo příliš omlouvali. Jistě, sešli se tam zřejmě až příliš vychovaní lidé, to ano, ale přinejmenším s mírným sklonem k sebeshlíživosti. Třeba takový Navalnyj – to je bezesporu miláček, ale právě tohle ho taky kazí. Sečteno a podtrženo jsem poslouchal, co říkají, vcelku souhlasil, ale srdce se mi pro tohle všechno nerozbušilo. Směr je víceméně jasný, ale není za kým se vydat. V čemž je možná ten zakopaný pes.
Hned poté, co Putinovo družstvo Jezero 6 změnilo volby v pimprlové divadlo, pokračovalo tím, že postavilo na sporák čajník s uzavřenou pokličkou. Mítinky se povolovaly, což se rovnalo přizvednutí pokličky –a dlužno říct, že to vcelku zafungovalo. A teď je tu Koordinační rada, dle mého soudu infiltrovaná emisary Správy vnitřní politiky prezidentské kanceláře, což se z logiky našich příměrů podobá ideálnímu čajníku s píšťalkou. Pára uniká, dělá to rámus, ale voda se nevyvaří. Vznikl orgán, který je na první pohled oponentem státní moci, ale de facto může a musí fungovat jedině v jejím systému souřadnic, jímž je zcela spoután a zvolna formován k tomu správnému obrazu.
Loni v prosinci jsme zoufale klopýtli, ale kdyby se stal zázrak, přišlo nové nadšení a okouzlení okamžikem, kdybychom využili revolučního adrenalinu a momentu překvapení, mohli jsme naopak něco změnit. Jenže to ne. To jsme nedokázali.
To za sebe jako obyčejný člověk, co na tahle shromáždění chodil, můžu prohlásit. Ale příště už tam nepůjdu. Nepůjdu, dokud znovu neucítím, že tu něco znova nazrává. Teď bych do ulic nešel proto, abych do kamery ukázal véčko z ukazováku a prostředníku nebo kreslenou karikaturu, ale jedině v případě, že by tu byla možnost změnit osud země.
Ale rozhodně bychom neměli bědovat nad tím, že na Bolotné sto tisíc lidí dnes už nikdo nedostane – a oni by se z toho zase neměli radovat. Ti lidé nikam nezmizeli, a do panstva se nezamilovali. Prostě ztratili zápal a až do revoluce nevydrželi. Jsou připraveni režimu zase strouhat mrkvičku, ale zatím jen potajmu, s rukama v kapsách čekají, co bude dál. A až ty ruce příště zase vytáhnou, kdoví, jestli v nich nebudou držet šutrák.
Autorův pohled z budoucnosti
Od té doby už ani jedna událost, dokonce ani válka, kterou Putin rozpoutal na Ukrajině, nedokázaly protestní hnutí znovu vyvolat ve stejných dimenzích, jako se rozvinulo v roce 2012. Moc nad námi zvítězila, rozprášila nás, vyděsila, pozabíjela, nastrkala za mříže a některé dokonce kooptovala. Moc bojovala o své přežití, kdežto protestující si na nějakou revoluci jen hráli – a tak není nic divného na tom, že prohráli. Říkám, že prohráli „oni“, i když přesnější by bylo říct „my“, protože já sám jsem si na revoluci jen hrál, a když jsem tvrdil, že jsem ochoten za svobodu i lecčím zaplatit, byla to jen koketérie. Když pak protesty „zašly na úbytě“, ve skutečnosti jsem pocítil cosi jako úlevu, že jsem se mohl vrátit k pohodlné každodenní životní rutině, která po mně nežádá, abych riskoval a téhle moci vzdoroval… I když i tahle rutina je ze všech myslitelných zorných úhlů stále nesvobodnější. Jenže se nestalo nic – ruští protestující se zatím neodhodlali vzít do ruky šutrák. Zřejmě proto, že jak tehdy, tak dokonce i dnes nebylo a není v sázce osobní přežití – ovšem tresty za vzpouru se v Rusku značně přiostřily. Kromě těchto zostřených opatření, vyplývajících ze zákona, hrozí aktivistům bití, znásilňování a veřejné ponížení, jimž zadržené stále častěji vystavují policisté – samozřejmě se souhlasem nejvyššího politického vedení země.
Válka s Ukrajinou se pro společnost stala skutečným šokem, ale do ulic ruských měst vyšlo jen několik desítek tisíc občanů. Přes šestnáct tisíc jich policie za podobnou účast na akcích zadržela – a už zanedlouho bylo po protestech. Dokonce i když úřady vyhlásily mobilizaci, čímž pro každého muže příslušného věku vzniklo reálné nebezpečí dostat povolávací rozkaz, ocitnout se na frontě a jen tak pro nic za nic zemřít, tedy když se válka změnila z televizní show v realitu, nevyvolalo to novou
protestní vlnu. Jediný protest, na který se nečetní Rusové zmohli, bylo utéct do zahraničí a válce se tak vyhnout.
Protestní hnutí se najednou ukázalo být v troskách, ba ještě spíš totálně zničené. Zatím nemám ponětí, že by se v Putinově Rusku ještě někdy dokázalo obrodit. Možná že další, kdo dokážou režimu vzdorovat, budou frontoví navrátilci, jež moc jako obyčejně nechá na holičkách a zcela opuštěné. To ovšem bude docela jiný protest, krutý a zoufalý, také požadavky budou jiné a ochota ke kompromisům nulová.
