JEDNA
profesor hans rekke nemohl to ráno vůbec nic najít. Dokonce ani misku a lžičku na jogurt.
„Panebože, co se tady stalo?“ zavolal.
Micaela Vargasová, jeho spolubydlící, vešla do kuchyně v jednom z jeho županů. Táhla ho za sebou po zemi jako královský plášť.
„Změna, kterou potřebujeme,“ řekla.
Rekke na ni vrhl skeptický pohled a vytáhl zásuvku, kde místo nožů uviděl chňapky a utěrky.
„Je to promyšlené,“ dodala a pousmála se.
„O tom nepochybuji. Ale je to nové a já nové věci…“ nesnáším, chtěl říct, ale napadlo ho, že to není vůbec vtipné, jenom pravdivé a zoufalé.
„No,aspoň mám omluvu pro svou neschopnost. Byla jste vzhůru celou noc?“
„Celou noc. I dlouho po tom, co jsem to dokončila. Jestli chcete, můžu udělat espresso.“
„Spíš bych dal cokoli za misku. A lžičku. A za noviny.“
Posadil se ke stolu a Micaela mu přinesla kávu, jogurt a noviny. Nijak nezastírala, jak dobrou má náladu, a i když ho to trochu rozčilovalo, těžko jí to mohl zazlívat. Dnes je velký den, bez ohledu na fakt, že nic není na svém místě. V amerických prezidentských volbách zvítězil neobyčejně nadaný a sympatický senátor z Illinois a Rekke se těšil, až si o tom přečte a ponoří se do svých myšlenek. Přečetl však sotva pár řádků, pořádně vlastně jen nadpis: „Obamovo
DAVID LAGERCRANTZ
vítězství“. Ozvalo se zaklepání na dveře a on prosebně pohlédl
na Micaelu. Ta ale i se svou županovou vlečkou zmizela kamsi hlouběji do bytu, a tak se Rekke neochotně zvedl a došel do haly.
Otevřel dveře a v jiný den – v nějaké ne tak roztěkané ráno – by se možná čistě fenomenologicky zajímal o tu vteřinu, kdy očekáváme naprosto cokoli, pak spatříme, co za dveřmi je, a na okamžik prožíváme střet své představy s realitou. Teď jenom vyhlédl ven a uviděl, že za dveřmi stojí šedesátník jihoevropského vzezření a s velkýma, hnědýma a hluboce posazenýma očima.
„Dobré ráno,“ pozdravil ho Rekke.
„Omlouvám se, že vás ruším,“ spustil muž anglicky se silným přízvukem.
„O co jde?“
„Jmenuju se Rafael Corales,“ pokračoval muž. „Jsem šéfem policie v Pamploně ve Španělsku. Několikrát jsem se vám pokoušel dovolat a posílal jsem e-maily.“
„Aha, ano. Můžu vás poprosit, abyste přišel později? Právě jsem…“
Muž nadzvedl svou aktovku, jako by bylo značně nepříjemné s takovým poselstvím zase odejít.
„Bylo by to až pozdě večer,“ řekl. „Celý den jsem na konferenci a pak následuje večeře.“
Rekke rozhodil rukama.
„Tak pojďte dál, señore Coralesi. Šálek kávy vám nabídnout mohu,“ přikývl a vracel se do kuchyně. Samozřejmě se ovšem mýlil.
Když Rekke v kuchyni uviděl noviny, přepadla ho ještě větší rozladěnost nad tím, že musel čtení přerušit. A navíc nemohl najít hrnky ani nic jiného.
„Je venku chladno?“ zeptal se, spíš aby zamaskoval svou bezradnost nad kuchyňskými zásuvkami.
„Určitě přijde chumelenice,“ odvětil Corales a přehodil si kožich přes opěradlo židle. „Co hledáte?“
„Hrnek na kávu pro hosta. Ale očividně na to moje detektivní schopnosti nestačí.“
Corales, který měl na sobě přiléhavý oblek s kravatou, ale účes docela odvážný – jakousi podobu mulletu –, vypadal, že nerozumí, nebo že si rozhodně nedovede představit, že by se Rekke nevyznal ve vlastní kuchyni. Vždyť má být geniální detektiv a kdo ví co ještě.
„Čtete o Obamovi?“ zeptal se policejní šéf s očima upřenýma na noviny.
„Chtěl jsem,“ odpověděl Rekke a neskrýval své rozhořčení. „Je to skvělé,“ dodal ještě o něco přívětivěji.
„Když myslíte,“ pokrčil rameny Corales.
Rekke byl čím dál rozladěnější.
„Když myslím?“
„Byl bych tam radši viděl McCaina.“
„Proboha proč?“
„Na chlapa, co vydržel mučení a zajetí tak jako on, musí být rozhodně spolehnutí,“ odpověděl Corales a Rekke zvažoval, jestli má zareagovat a pustit se do politické diskuze, prostě jen tak.
„Ale Bůh nás chraň od Sarah Palinové,“ řekl nakonec. „Jaké konference se to účastníte?“
„O digitální spolupráci. Ať už to znamená cokoli. Ale nejzajímavější jsou večeře a přestávky. Probíráme staré případy, a když jsem se zmínil, že jsem v kontaktu s vámi, všichni z toho byli úplně paf.“
Rekke se pokoušel vybavit si, o co se Coralesovi jedná, a pokukoval po až příliš napěchované aktovce odložené teď na podlaze. Budila obavy, že se tahle návštěva protáhne. Pak se znovu pustil do hledání hrnků – a opravdu, objevil je dokonale srovnané přímo nad espresovačem. Přece jenom úspěch, pomyslel si.
„Záhada vyřešena. Jakou kávu byste rád?“
Rafael Corales vypadal spokojeně.
„Ó, máte to ale pěknou mašinku. Jestli je to možné, tak cappuccino. Extra silné. Říká se, že jste expert na staré stopy, profesore.“
„Já vím,“ zamumlal Rekke, napěnil mléko a uvažoval, jestli toho chlapa nemá nechat vypít kávu a pak ho zase vypoklonkovat ven. Nezvaných návštěv začalo nepříjemně přibývat.
DAVID LAGERCRANTZ
„Můžete mi tu záležitost trochu připomenout?“ navrhl.
Z přístroje se ozývalo mletí kávy. Corales se opřel do židle, bylo znepokojivé, jak důkladně si udělal pohodlí.
„Jistě, samozřejmě. Můžu to klidně hned vytáhnout, jestli chcete.“
„To nebude nutné,“ odvětil Rekke a postavil před něho hrnek s kávou.
Corales se napil a rozzářil se.
„Vynikající,“ řekl. Protáhl si záda. „Nebudu vás unavovat svým životním příběhem.“
To opravdu ne, proboha, pomyslel si Rekke.
„Jednu věc bych ale přece jen rád zmínil, protože je pro vyprávění důležitá.“
„Povídejte,“ vyzval ho Rekke a pravým okem se znovu začetl do článku v novinách.
„Jsem soutěživý člověk,“ spustil Corales.
Ale ne, pomyslel si Rekke.
„Vím, že to teď říká každý,“ pokračoval policejní šéf, jako by profesorovi četl myšlenky.
„To máte asi pravdu.“
„Jenže se mi to stalo prokletím i výhodou. Vedlo mě to kupředu, ale mám za sebou i porážky a někdy pro mě nebylo snadné přiznat, že jsem se mýlil.“
Rekke se na něho povzbudivě usmál.
„Ale zvládl jste to.“
„Dobré je, že se nikdy nevzdávám, a proto teď sedím tady u vás, profesore. Zpackal jsem svůj nejdůležitější případ.“
Rekke nastražil uši v naději, že z bytu zaslechne nějaký náznak Micaeliny přítomnosti. Ale všude bylo ticho, jenom okny v ateliéru vibroval vítr. Zvažoval, jestli by neměl vymyslet nějakou dobrou výmluvu a ukončit to. Neslíbil vlastně svému příšernému bratrovi, že s ním dnes půjde na nějakou recepci?
„Jak je to dlouho?“ zeptal se.
„Dvacet let.“
„Pořádně vystydlý případ.“
„Pro mě ne,“ odpověděl Corales. „Pro mě je to pořád otevřená rána.“
Mluvil jsem spíš o sobě, pomyslel si Rekke. Potřeboval bych rozehřát, aby mě přešla zlost.
„A kde se to drama odehrálo?“
„V Santanderu, na severním pobřeží v Kantábrii.“
„To je pěkně daleko,“ broukl Rekke, ale ten případ si vybavoval.
„Byl jsem tehdy ve městě šéfem kriminální policie,“ pokračoval Corales. „Připravovali jsme se na každoroční slavnost Semana Grande. Nevím, nakolik máte zkušenost s našimi tradicemi, profesore?“
„Znám je spíš teoreticky než prakticky,“ odpověděl Rekke. Ne tak úplně popravdě, ale teď nebyla vhodná chvíle na přiznávání starých hříchů.
„Slavnost probíhá sedm dní v kuse. Lidi bývají opilí, ale veselí,“ pokračoval Corales.
„Jenže došlo k vraždě mladé ženy, že?“
„Během první noci.“
Během první noci, pomyslel si Rekke, hlavou mu probleskl takřka snový obraz dívky, která umírá, zatímco kolem ní pulzuje párty, a s nelibostí si uvědomil, že ho to začíná zajímat. Ovšem čistě na existenciální rovině, myslel si. To ta smrt během oslav, uprostřed karnevalu, za bujarého veselí, které se ozývá z dáli, ta v něm probudila stesk.
„To je smutné,“ řekl.
„Ano, velice. Všichni říkali, že byla výjimečná. Pořád sedávala s knihou v klíně.“
„Nadaná dívka.“
„To ano.“ Corales zasunul ruku do vnitřní kapsy saka. „Musíte ji vidět.“
Vytáhl fotografii a podával mu ji. Rekke udělal odmítavé gesto, ani přesně nevěděl proč. Snad se nechtěl emočně zapojit.
Corales se zatvářil překvapeně.
„Nechcete ji vidět? To je vaše metoda?“
DAVID LAGERCRANTZ
„Moje metody jsou proměnlivé,“ odpověděl Rekke. „Ale přece jenom mám jedno pravidlo, jehož se pečlivě držím. Když slyším něco zajímavého, jsem rád, když je u toho moje kolegyně. Kdybyste mě na chvilku omluvil…“
„Jistě,“ přikývl Corales.
Rekke vstal a vyšel z kuchyně, prošel okolo křídla v salonu k Micaelinu pokoji až úplně vzadu v bytě. Dva metry před ním se v nehybném vzduchu zastavil a pomyslel si: Nech ji na pokoji, nevtahuj ji pořád do svého života. Přesto pokračoval dál, pootevřel dveře a uviděl ji uvnitř, jak leží přikrytá dekou až po ramena. Vypadala křehce, jako by si stáhla brnění, které jinak nosívá. Dlouho ji pozoroval a dostal chuť vstoupit dovnitř, pohladit ji po vlasech a říct pár milých slov. Na druhou stranu by asi nebylo moc milé ji probudit. A tak se otočil a pochopil, že v minulosti fotografii té zavražděné dívky už musel někde zahlédnout. Před očima mu probleskl cílevědomý a zároveň nejistý pohled, ale nebyl si jistý, co skutečně viděl na fotografii a co patřilo jenom do jeho snového obrazu.
„Spí,“ řekl, když se vrátil do kuchyně.
„Aha,“ odpověděl Corales a s úsměvem dodal: „Vždyť je taky neděle.“
Rekke přikývl a pomyslel si, že si ten příběh může klidně vyslechnout, protože jeho klidné ráno s Obamou už je stejně v nenávratnu.
„Tak povídejte,“ vyzval návštěvníka.
DVĚ
Santander, 12. července 1988
Po snídani – která se skládala ze dvou vajec a půlky sklenice pomerančového džusu – šla do restaurace, kde pracovala jako servírka.
Bylo půl desáté ráno, takže tam Roberto ještě nebyl a nemohl jí nadávat. A tak se posadila na židličku u baru zády k terase a moři a zapsala si do deníku:
S bouří přišli divocí psi.
Když byla malá, pokousal ji toulavý galgo, chrt, nedaleko odtud. Ale protože se toužila stát spisovatelkou – o čemž ovšem nehodlala nikomu vyprávět –, bez ustání tu historku obměňovala. Poslední novinka byla, že už nechtěla psa popisovat jako monstrum, jako bezduchou, vyhladovělou skořápku. Chtěla mu dodat osobnost. Souviselo to s tím, že četla o chrtech v National Geographic a pochopila, jak moc tito psi trpí.
„Co tam jen tak sedíš?“
Roberto přišel nečekaně dřív, na sobě černé plátěné kalhoty a přes ně bílou košili. Vypadal jako idiot, což taky byl.
„Pohni zadkem,“ zavrčel na ni.
Vstala a sbírala z baru skleničky. Očima sledovala moře a myslela na svoje divoké psy. Rybářské čluny z přístavu už dávno odpluly. Na tržišti nebyl jediný otevřený stánek. Neviděla nikde nikoho, jenom ptáky a vyhublou, kulhající kočku. Zvláštní klid, možná všichni vyspávají před slavností. Ale tamhle… vlevo dole u těch červených sudů na ryby, blíží se tam dva mladíci, fešáci, jeden elegantní
DAVID LAGERCRANTZ
blonďák, druhý tmavší a vyšší. Každý má v ruce knihu, a už jen to je něco pro ni. V jejím okolí nikdo knihy nečte, nebo aspoň ne tak jako ona. Někdy si přeje, aby se objevil někdo, kdo jí bude skutečně rozumět.
„Co je to za pitomce,“ zavrčel Roberto. „Řekni jim, že ještě nemáme otevřeno.“
„To jim přece můžeš říct i sám,“ odpověděla a dostala kopanec do nohy. Zároveň postřehla, že ti dva skutečně míří k nim.
Pojďte mě zachránit, pomyslela si.
TŘI
micaela tušila, že rekke stojí ve dveřích, ale právě usínala a ani se nepohnula. Byla úplně vyčerpaná. Celou noc nespala a upadla do bezesného spánku. Nebyl však hluboký, protože sebou trhla, jako by ji probudilo cosi děsivého. Zřejmě se ale nic nestalo, jenom z kuchyně se ozýval mužský hlas, který nepatřil Rekkemu. Nerozuměla, co říká, znělo to nicméně jako angličtina se španělským přízvukem a z tónu se dalo vyčíst, že rozhovor je dramatický. Usmála se. Bylo jí jasné, proč Rekke stál mezi dveřmi. Chtěl, aby si to taky poslechla. Jakmile šlo o něco napínavého, chtěl ji mít vedle sebe, což bylo samozřejmě lichotivé. Ale nestačilo to, aby cítila klid. Podívala se dolů na Rekkeho župan, který ležel s rozhozenými rukávy na podlaze jako starodávná fotka z místa činu.
„Jsem blbka,“ zamumlala.
Měla by mu to prostě říct, vyplivnout to: Odstěhuju se, tohle nemá smysl. Ale pořád to odkládá. Nazlobeně si přetáhla přikrývku přes hlavu, ty hlasy odvedle ji teď rušily. Mlčte už, pomyslela si. Přestaňte se snažit vytáhnout mě z postele. O svém vztahu s Rekkem samozřejmě přemýšlela nejmíň tisíckrát. Jsou přátelé, kolegové, nebo něco víc? Rozhodně nejsou pár, i když v některých chvílích… ale to už je strašně dávno. Teď jsou většinou spíš jako bratr a sestra. Jenže to taky není tak úplně pravda, a proto tady leží a trápí se. Vždycky měla problém mluvit s Rekkem o svých vztazích, právě proto, že nechtěla zničit to, co od jejich prvního setkání v Djursholmu bublá pod povrchem. A tentokrát s Casparem jde o víc než pouhý flirt.
DAVID LAGERCRANTZ
Caspar Amiri je inženýr od Ericssonu a pomáhal jim v práci s mobilními telefony. Lezl jí na nervy. Byl machistický, nafoukaný a až moc si ji prohlížel. Večer jí zavolal. Myslela, že se jen chce zeptat, jestli všechno funguje. Ale pozval ji na skleničku a ona řekla ne, naprosto jednoznačně. Myslela si, že tím to skončilo, jenomže se nedal, volal jí dál a ona jednou večer souhlasila, že zajdou „na jedno rychlé pivo“.
Sešli se v Tudor Arms, hned vedle Rekkeho domu v ulici Grevgatan. Caspar přišel v šedém saku a čerstvě vyžehlené košili, a už vůbec nepůsobil jako macho. Naopak, byl nervózní a vyprávěl jí, že pochází z Íránu a ve skutečnosti se chtěl stát lékařem, jenže nesnese pohled na krev, a tak místo toho začal studovat technickou univerzitu.
„Máš radši stroje než lidi?“ zeptala se ho.
„To je těžká otázka,“ odpověděl s okouzlujícím úsměvem. V té chvíli jí poprvé připadal pohledný a zajímavý. Ukázalo se, že mají hodně společného.
Oba se svými rodinami uprchli před diktaturou, oba mají sourozence, co dělají hlouposti, a otce, které si už napořád budou idealizovat, protože jsou dávno po smrti.
Rozuměli si a on měl krásné paže.
„Proč jsi mi tak lezl na nervy?“ zeptala se Micaela.
„Protože jsem se snažil machrovat. Nefungovalo to?“
„Ani na vteřinu.“
„A co mám teda dělat?“
„Přijde mi roztomilé, že nesneseš pohled na krev.“
„Takže mám ukazovat svoje slabosti?“
„Ale když budu krvácet a ty se o mě nepostaráš, tak tě zabiju.“
Pak ho políbila, naprosto iracionálně. Myslela si, že to bude jen chvilková záležitost. Nepřestával ji však překvapovat. Na rozdíl od Rekkeho umí vařit, bohudíky poslouchá i jinou než vážnou hudbu a ona nemusí být pořád geniální. Může mluvit, jak se jí zachce, a i když je tu a tam pichlavý a podezíravý, pořád ji to k němu táhne. Jenom… Rekkemu zatím neřekla o Casparovi ani slovo, a čím déle mlčí, tím je Rekke šarmantnější a přitažlivější, nejspíš jen tak z trucu.
Ale už brzo mu to poví. Jen ne dneska, když se americkým prezidentem stal černoch, v ní se probouzí pocit naděje a hlas z kuchyně zní najednou rozechvěle, jako by někdo zemřel strašlivou smrtí. Rozhodla se radši znovu usnout.
ČTYŘI
señor corales hovořil tři a půl hodiny, ale nakonec odešel a Rekke si oddechl. Posadil se k dokumentaci případu, kterou policejní šéf zanechal v komíncích na kuchyňském stole. Moc daleko se však nedostal. Přišla Micaela, opět v županu, který tahala za sebou po podlaze.
„O co šlo?“ zeptala se a usadila se naproti němu.
„Dvacet let stará nevyřešená vražda,“ odpověděl Rekke.
Mávla rukou, jako by ji to nezajímalo.
„Spíš jsem myslela to, co jste mu před chvílí říkal o jeho prstech.
To znělo jako starý dobrý Rekke,“ pokračovala Micaela.
Pokrčil rameny.
„Ale ne,“ začal, „jen že se señor Corales rozohnil a bubnoval prsty do stolu tak příšerně, až mě to dohánělo k šílenství.“
„A něco jste v tom zaslechl?“ ptala se dál Micaela.
„Nemohl jsem si pomoct. Konečky prstů měl tak ztvrdlé a na hlavě ten nemoderní rockerský účes, že jsem si tipnul, že hraje na kytaru a miluje Jimiho Hendrixe. A on z toho byl úplně perplex.“
„Protože jste se nemýlil.“
„V zásadě ne. Na kytaru hrál od dětství, takže mu prsty takhle ztvrdly.“
Micaela se zasmála.
„To bylo naprosto primitivní,“ pokračoval Rekke. „Ale řekl bych, že vás tenhle příběh bude zajímat. A rozhodně budu potřebovat pomoc se španělštinou.“
Ukázal na komínky dokumentů na stole.
„Nechce se mi,“ vzdychla.
„Ani mně ne,“ přikývl. „Ale chtě nechtě na tom spatřuji cosi zajímavého.“
„Chystám se ven. Musím se trochu upravit,“ řekla Micaela vyhýbavě.
„To není třeba. Můj župan funguje na jakékoli společenské úrovni.“
„Vtipné.“
„Ale podívejte se na tohle.“
Přes stůl jí poslal fotografii. Micaela se naklonila a prohlížela si ji.
„Co je to?“ ušklíbla se.
„Velký dub, který se tyčí na svahu nad městem Santander ve Španělsku, a právě tam…“
„Chcete mě nalákat na strom?“
Pochybovačně se usmála.
„Tak trochu,“ odpověděl. „Ten strom je místo činu a taky velká hádanka v celém případu. Dalo by se říct, že ty stromy existují vlastně dva. Jeden v literárním světě a druhý fyzický tady na tom kopci.“
Micaela se na něho dívala, jako by mu přeskočilo.
„Ale kdybych chtěl probudit zájem, řekl bych, že podle mého názoru hledáme sériového vraha,“ pokračoval.
„To zní líp,“ uznala. „Proč si to myslíte?“
Rekke se podíval z okna.
„Vidím to na ranách na těle a pak je tu ještě značka na rameni, která se mi zdá povědomá.“
„A neměl byste si tedy sbalit věci a vyrazit hned do Španělska?“
„Moje bezmezná pýcha mi říká, že to dokážu vyřešit i z domova.“
„Po dvaceti letech?“
Rekke se zasmál.
„Vlastně ano. Objevily se nové okolnosti a já začal mít tušení, že pachatel je možná Švéd, a dokonce velmi… literární.“
Micaelin výraz prozrazoval nechtěnou kapitulaci.
„Tak mi o tom povězte, profesore.“
PĚT
Santander, 12. července 1988
Neuměla skrývat svoji nejistotu. Snadno zčervenala, začala těkat očima a přesně tak to určitě vypadalo i teď, když ti dva mladí muži vstoupili do restaurace.
Byla příšerně nervózní a zpočátku ani nemohla odlišit jednoho od druhého, splývali jí jako dva exempláře téhož druhu, oba světáčtí a elegantní v kostkovaných košilích a s knihami v rukou. Ale jakmile přišli blíž, uviděla, jak moc jsou odlišní, jako by se vzájemně doplňovali jako dokonalé opaky.
„Ještě nemáme otevřeno,“ řekl jim Roberto.
„To je v pořádku. Dobré ráno. Co pro vás můžu udělat?“ ozvala se a dostala další kopanec do nohy.
Nestarala se o to, ale zklamalo ji, když ten plavovlasý neprojevil žádnou vděčnost a pouze se naštvaně díval na barový pult.
„Jedno velký pivo a fernet,“ řekl.
„Pro mě jenom kávu,“ pronesl ten tmavší a dodal „please“, které zřejmě platilo za ně oba.
Byl z těch dvou rozhodně pohlednější, měl zakulacenější a souměrnější obličej a na rozdíl od chladných očí jeho kamaráda byly ty jeho přívětivé. Ale tichý vztek blonďáka se jí dotkl.
„Samozřejmě,“ odpověděla. „Posaďte se, hned to přinesu.“
„Já to vypiju tady,“ prohlásil blonďák.
„Příjemný podnik,“ pronesl druhý – očividně aby vyrovnal hrubost svého přítele.
Přikývla, otočila se, vzala do ruky láhev fernetu a skleničku a načepovala půllitr piva. Ulevilo se jí, že Roberto zmizel v kuchyni, ale zneklidňovalo ji, že blonďákův výraz teď byl ještě naštvanější. Nervózně se obrátila k jeho kamarádovi. Cítila z něho jakýsi smutek – zesílený navíc i chladem jeho přítele.
„Díky,“ odpověděla. „Během dne tu bude pořádný zmatek. Dneska začíná slavnost, to asi víte.“
„Ano, ano, víme o tom.“
Přisunula sklenice plavovlasému muži přes pult, ale neodvážila se pohlédnout mu do očí. A pak se přihodilo něco zvláštního. Mladík oba nápoje vypil během pár vteřin a poté se nečekaně rozzářil v širokém úsměvu. Zachvěla se. Ta proměna byla obrovská.
„Chutnalo?“ zeptala se.
„Báječně,“ odpověděl a jeho oči už nebyly chladné. „Dám si ještě jednu rundu. Posadíme se na terase. Vy máte tak krásný úsměv.“
Vy taky, měla chuť říct, ale zamumlala jenom „jistě“ a nalila další pivo a další fernet, zatímco ti dva zamířili na terasu a nonšalantně si odložili knihy před sebe na stůl. Víc toho neviděla, z kuchyně se blížily nasupené kroky a ona sebou vyděšeně trhla v obavě, že dostane další kopanec.
„Teplouši,“ zavrčel Roberto a díval se na ně. „A přestaň flirtovat se zákazníky.“
„Já neflirtuju,“ namítla a ustoupila o kus dál, aby kvůli němu nepřevrhla skleničky, anebo aby ji neuhodil do ramene, kde má modřinu od včera.
Pak se zhluboka nadechla a prošla okolo něho. Uvědomila si, že zapomněla na kávu pro toho druhého mladíka. Ale nevrátila se, káva v té chvíli nebyla tak důležitá. Soustředila se, aby držela hlavu zpříma a nemyslela na svůj úsměv, protože by pak určitě působil nepřirozeně.
Když přišla blíž, uslyšela hlasy těch dvou. Měla pocit, že mluví nějakým skandinávským jazykem. Nevěděla kterým a nenápadně si prohlížela toho plavovlasého. Měl vysoké čelo a krásné lícní kosti. Jeho štíhlá postava působila elegantně.
DAVID LAGERCRANTZ
„Prosím pěkně,“ řekla. „Kávu přinesu hned.“
„Díky,“ přikývl ten tmavší, který zatím nic nedostal, zatímco plavovlasý, který jí před chvílí složil poklonu, byl teď v dobré náladě a ona se raději vyhnula jeho pohledu. Místo toho se podívala na jeho knihu na stole.
Louis-Ferdinand Céline stálo na přebalu a pod tím název v jazyce, kterému nerozuměla. Cesta do hlubin noci, pomyslela si a srdce se jí rozbušilo. Tu knihu četla a chtěla mu to říct. Ale nenašla odvahu.
Mladík vzal do ruky panáka, atmosféra už byla zase napjatá a ona si v duchu říkala, že tomu všemu muselo přecházet cosi, o čem ona nemá tušení. Proto s kývnutím hlavy odešla, ale aby zůstala nablízku, otřela vedlejší stůl a urovnala židle.
Zdálo se to troufalé nejenom proto, že tak trochu šmírovala. Věděla taky, že z toho Roberto bude šílet. I když se rozešli, pořád na ni příšerně žárlil. Uvažovala nad tím a pozorovala mladíky.
Ten plavovlasý teď o něčem zaujatě hovořil a ona, jak to šlo, naslouchala, i když nerozuměla ani slovo. Chvílemi na ni pohlédl, trochu toužebně, a ona se odvážila přijít blíž. V tu chvíli jí položil anglicky otázku.
„How lonely does it get?“ řekl a dodal ještě další větu, kterou však nezaslechla.
Prosmýkla se odtamtud, ani nepostřehla, jak Roberto rozčileně vrtí hlavou. Jak daleko sahá osamělost? zamumlala jenom a znovu myslela na divokého psa, o kterém píše, a představovala si, že tu otázku jí položil on. Jak daleko sahá osamělost?
Pak konečně nalila kávu a vracela se ke stolu, pevně odhodlaná povědět, že taky četla Célina.
ŠEST
micaela se dívala na Rekkeho. Bylo na něm cosi zvláštního, nic zjevného, vůbec ne. Jen oči, pomyslela si. Zračil se v nich neobvyklý neklid.
„Kdo byla ta oběť?“ zeptala se.
„Mladá žen, teprve dvacetiletá, literárně nadaná,“ odpověděl. „Jmenovala se Sandra Ramirezová a našli ji u starého dubu s hlavou zasunutou v otvoru kmene. Tělo bylo plné ran, hlavně na levé straně, a tvář zbitá k nepoznání.“
„To zní jako útok v záchvatu vzteku,“ řekla.
„Bez pochyby, ale je to rozporuplné. Prsty měla polámané s jistou precizností, až úplně u dlaně, a pak je tu to znamení na rameni, k tomu se ještě vrátím. Vidím v tom jakousi rozpolcenost, dokonce jako bych tušil stopy po dvou pachatelích.“
Micaela pozvedla obočí.
„To by bylo neobvyklé.“
„To ano,“ přikývl Rekke, „a nejspíš jsou moje závěry unáhlené.“ Promnul si své dlouhé prsty. „Ale jak jsem řekl, zajímavé na tom je, kde se ta dívka uprostřed oslav ve městě vzala tam nahoře u starého dubu.“
Micaela se znovu podívala na snímek. Dub byl skoro opadaný. Vypadal mohutně a trochu děsivě.
„Co je na tom tak zvláštního? To místo asi může přitahovat pozornost.“
Rekke vzal z hromádky na stole noviny. Stálo na nich London Review of Books.
DAVID LAGERCRANTZ
„V den, kdy ji zavraždili, ta dívka napsala povídku o divokému psu, galgovi,“ vysvětloval Rekke. „Víte, jaký pes je galgo?“
Micaela zavrtěla hlavou.
„Je to chrt, podobný greyhoundovi,“ pokračoval. „Ve Španělsku je chovají ve velkém a cvičí je pro dostihy nebo hony. Ale když je po sezóně, často je vyhodí a týrají. Je to takový starý škaredý zvyk, že je různě rafinovaně mučí. Nejhůř dopadnou ti, co v závodech odvedli špatný výkon. Hází je do studní nebo zavěšují na stromy, aby se pomalu udusili.“
„A ona o tom psala?“
„Svým způsobem. Ale ne zvenku. Ona byla galgo. Viděla svět očima toho psa a prošla s ním až ke smrti,“ odpověděl Rekke.
„A?“
„Ten galgo umřel u stejného starého dubu jako ona. Nebo tedy ne přesně u téhož, když budeme literaturu považovat za svět sám o sobě.“
„Aha,“ přikývla Micaela zamyšleně. „Takže ta dívka psala o psu, který došel ke stromu a umřel, a pak ji samotnou někdo ubil k smrti na stejném místě.“
Rekke přikývl.
„A ta povídka je zajímavá ještě něčím jiným,“ pokračoval. „O hodně později ji publikovali v jednom prestižním magazínu.“ Znovu ukázal na noviny. „A já si myslím, že ta povídka toho říká víc, než policie pochopila. Ars revelat veritatem.“
Micaela si Rekkeho prohlížela. Viděla všechnu tu komplikovanost jeho nervózní osobnosti a v duchu se ptala, jestli se opravdu musí odstěhovat. Nejspíš je to nevyhnutelné.
„Mluvil jste o švédském pachateli,“ připomněla.
Rekke zalistoval v přepisech výslechů.
„Přesně tak,“ řekl. „Není to jediná stopa, ale rozhodně stojí za pozornost. A slíbil jsem, že se na to podívám.“
„Kdo je ten Švéd?“
„Vlastně jsou dva. Dopoledne dvanáctého července 1988 se v restauraci Cervantes v Santanderu, kde Sandra Ramirezová pracovala,
objevili dva mladí muži. Zřejmě pohlední – jeden hubený blonďák, druhý tmavý a vysoký. Oba s sebou měli knihy, někdo říkal, že Hemingwaye.“
„A co je na nich zajímavého?“ zeptala se.
Rekke se bezdůvodně zasmál.
„Nic moc,“ odpověděl. „Ale stejně probudili mou zvědavost. Jejich jména nikdo neznal – stopa se ve vyšetřování objevila příliš pozdě –, ale podle svědků to byli studenti žurnalistiky a chtěli být spisovateli. A pak tam bylo auto.“
Micaela se mimoděk pousmála.
„Auta se při vyšetřování vražd hodí.“
„Obávám se, že tohle auto ne,“ řekl. „Nicméně ta skutečnost zvyšuje podezření, že ti Švédové – nebo alespoň jeden z nich – mají s vraždou co do činění.“
Micaela si všimla, že se na ni Rekke dívá, jako by přišel na něco trochu znepokojivého.
„Co je na tom autě zvláštního?“ zeptala se.
„Vystoupil z něho mladík, značně opilý. Kulhal, vrávoral a držel se za ruku. Vypadal, jako by měl za sebou nepříjemnou rvačku a měl špinavé kalhoty.“
„A tohle se stalo kde?“
„V Laredu, necelých padesát kilometrů od Santanderu. To ale není to nejzajímavější. V tom příběhu je ještě jeden zásadní moment.“
SEDM
Santander, červenec 1988
Položila na tácek konvičku s mlékem, cukřenku a šálek kávy a vyšla ven na terasu. Bylo ještě dopoledne a nijak velké horko. Od moře vanul osvěžující větřík. Vyschlo jí v ústech, už zase byla nervózní a všimla si, že do restaurace vešla skupina mladých lidí s batohy a další ještě postávají venku. Soustředila se ale na dva muže u stolku.
Zatímco plavovlasý hovořil, ten tmavý na ni vrhal skoro bezmocný pohled. Když přišla blíž, zaslechla jméno Shakespeare.
„Tady je káva, omlouvám se, že to tak trvalo,“ řekla.
„To je v pořádku,“ odpověděl tmavovlasý mladík a nejistě se usmál.
Blonďák zatím skryl úšklebek a ji napadlo, jestli nemá rovnou odejít. Ale chtěla říct aspoň pár slov o Célineho knize.
„Pardon,“ řekla a ukázala na ni. „Copak dělá Bardamu?“
Bardamu byl hrdina knihy.
Blonďák vzhlédl a klouzal pohledem po jejím těle.
„No, dostal v Africe horečku a uzdravil se,“ odpověděl. „Ale má pocit, že život je teď při teplotě 37 stupňů banální – a já ho chápu.“
Zasmál se skoro neodolatelně a ona by dala cokoli, aby dokázala vtipně zareagovat. Nepřišla ale na nic víc, než že se jí kniha líbila.
„Je napsaná v takovém tempu,“ řekla.
„Člověk by mu skoro odpustil, že se z něho stal fašista,“ dodal mladík, a na to ona neodpověděla.
U nich doma byl fašismus citlivým tématem – dva bratři jejího otce pro Frankův režim pracovali, takže vtipkovat o tom nemohla.
Místo toho se obrátila k druhému muži.
„A co čtete vy?“
„No…“ začal a ona si znovu uvědomila, jak krásnou má tvář.
Vyzařovala z něho úzkost a jakási slabost, tím spíš, že před chvílí zahlédla onen pohled plný bezmoci. Přesto ji stálo úsilí dívat se na něho. Přitahoval ji ten druhý.
„Dag se trochu stydí,“ pronesl.
„To trochu přeháníš. Ale je to takové turistické klišé,“ pokračoval ten, který se zjevně jmenoval Dag, a obrátil knihu.
Usmála se. Nevěděla, jestli je to nějaké klišé, ale opravdu už ji viděla i u jiných turistů. Byla to Fiesta.
„Ale je dobrá, že?“ namítla.
„Hemingway už mě začíná unavovat.“
„Dag si myslí, že moc pil a nechoval se hezky ke zvířátkům.“
„Nech toho,“ odpověděl Dag a ona se rozhodla, že změní téma a bude trochu smělejší.
„Náhodou jsem vás předtím zaslechla,“ řekla.
Blonďákovi zajiskřilo v očích.
„Výborně!“ odpověděl. „Zrovna nám chyběli posluchači. Ale se švédštinou to muselo být dost těžké.“
Pročísla si rukou vlasy.
„To ano,“ pokračovala. „Ale říkal jste i něco anglicky. Byla to otázka. How lonely does it get? Že ano?“
Plavovlasý mladík vrhl těžko pochopitelný, vítězný pohled na svého kamaráda Daga.
„Přesně tak,“ přikývl.
Zdálo se, že vysvětlení jí dát nechce.
„Byl to nějaký citát?“ zeptala se.
„Citát a existenciální otázka.“
„Čí?“
DAVID LAGERCRANTZ
„Co myslíte vy? Jak daleko sahá osamělost?“
Cítila svůj rozbouřený tep, nejenom proto, že vnímala palčivou jiskru přetrvávající v jeho pohledu, ale taky proto, že už zase myslela na divoké psy a na to, co začala psát.
„Do nekonečna,“ odpověděla. „Nemá hranice. Je nekonečná…“
Jako vesmír, chtěla říct, ale přišlo jí to domýšlivé, a tak se odmlčela. Postřehla však, že její slova i tak zapůsobila.
Blonďák smyslně pohnul rty.
„Wow,“ řekl. „To je rozhodně pravda. Samota je bezedná.“
„Možná ne.“
„Pak je ale třeba hledat útěchu, že?“ pokračoval mladík a ukázal na svou skleničku. „Tady. Nebo…“ sevřel si košili na prsou. „Nebo v něčí náruči.“
Uvedlo ji to do rozpaků.
„Anebo v teplotě nad 37 stupňů,“ řekla a byla na sebe hrdá.
Oba muži se zasmáli a ona se cítila… panebože, takhle by to chtěla pořád. Už jen těch pár prohozených slov jí jasně ukázalo, jak bezduché je její každodenní okolí.
„Přesně,“ přikývl blonďák a trochu se napil. „Musíme se opíjet –vínem, poezií nebo horečkou – každý podle chuti.“
„Baudelaire, že?“
„Přesně tak, travestie starého syfilitika.“
Nadechla se a pokračovala: „Čí to byl citát – o té osamělosti?“
Blonďák se široce a lichotivě usmál.
„Leonarda Cohena,“ řekl.
„Koho že?“
„Ale no tak, neznabožko, je to génius! Je to z jeho nové desky I‘m Your Man. Zpívá How lonely does it get. A odpovídá: Hank Williams hasn‘t answered yet.“
„Aha,“ pokrčila rameny.
Kdo je Hank Williams, taky netušila.
„Čtete poezii?“ zeptal se ten tmavý přívětivě a ona by tu otázku měla samozřejmě ocenit, ale připadal jí nudný, až moc dospělý.
Chtěla se bavit s tím druhým.
„Ano,“ odpověděla zdvořile. „Pořád.“
„Třeba Lorcu?“ pokračoval blonďák jiným, vyzývavějším tónem.
„Toho miluju,“ odpověděla.
„Cohen na svém novém albu vykládá jednu z Lorcových básní. Ta písnička se jmenuje ‚Take This Waltz‘. Poslechněte si to a můžeme si pak o ní u skleničky popovídat,“ pokračoval.
„Zůstanete na slavnost?“ opáčila, nebyla si jistá, jestli to mělo
být pozvání na rande.
„Mám v úmyslu se tím probojovat,“ pokračoval blonďák a vesele se usmál. „Ale budu potřebovat ještě pivo.“
Pohlédl na ni svýma žhnoucíma očima.
„Jistě,“ zamumlala a doufala, že nerudne.
Potom odešla a překvapilo ji, kolik za tu krátkou chvilku přišlo
lidí. Ignorovala je.
Myslela jen na to, že si musí dohledat onu písničku s výkladem
Lorcy a přijít na něco zajímavého, co by k tomu řekla.
OSM
rekkemu neunikla napjatá vráska u Micaelina obočí. Něco ji trápí, pomyslel si a zaslechl, že se do okenních tabulek opírá vítr. Možná skutečně přijde sněhová bouře, jak říkal señor Corales.
„Tak jaký zásadní moment pro mě máte?“ zeptala se Micaela. „Opravdu musím za chvíli jít.“
„Takhle tlačit na nebohého vypravěče!“ opáčil Rekke. „Ale myslím, že už jsem si připravil půdu. Muž, který vystoupil v Laredu z auta, byl nejspíš tentýž, který den předtím navštívil restauraci v Santanderu a popíjel fernet. Byl plavovlasý a hubený a na sobě měl rozepnutou kostkovanou košili. Byly dvě nebo tři hodiny ráno a podle svědků kulhal. Vypadal, že ho bolí noha, a pravou botu měl roztrženou. Na druhou stranu…“
Rekke se pro jistotu rozpačitě usmál.
„Ano?“
„Může to být falešná stopa. Ale jiný podezřelý se v tomhle případu neobjevil. Nicméně je celkem podivuhodné, že policie obcházela lidi v Laredu a narazila tam na señoru Castrovou, nebo lépe řečeno na její sestru. Nechcete si vzít paralen a jít si ještě lehnout?“
Micaelu to rozčílilo.
„Co, ne, proč bych to dělala? Kdy se tyhle informace objevily?“
„Asi dva roky po vraždě,“ odpověděl Rekke, „takže to bylo všechno hodně nejasné. Señora Castrová zemřela půl roku předtím na infarkt – ale její sestra vypověděla, že rodina přes léto pronajímala podkrovní pokoje na náměstí. Nevedli si žádné záznamy ani
