JEDNA DÍVKA
DEN PRVNÍ
Asi jsem mrtvá.
Zkouším se zorientovat, jenže nevidím. Nic necítím.
Ani vlastní tělo. Absence pocitů, způsob, jakým mě ticho objímá a tiskne k sobě… je zneklidňující. Chci, aby to přestalo…
Dokud se nedostaví bolest.
Jako bych dostala úder do celého těla. Mozek se snaží sestavit seznam bolavých míst, jenže ono mě bolí všechno.
Něco pode mnou mě škrábe do cukající ruky. Ležím na břiše a cosi špičatého mi tlačí na žebra. Pohnu bradou a posunu tvář po vlhké hlíně. Je cítit hnilobou a starým listím.
Strach mi rozpumpuje tep.
Jsem venku? Jak jsem se sem dostala, krucinál? Zkouším se rozhlédnout kolem sebe, ale víčka mi drhnou, jako bych měla řasy ze skla a hřebíků. Oči se pevně zavřou dřív, než cokoli spatřím.
Zaslechnu řev motoru a ztuhnu, pažemi mi projede bolest. Nápor vzduchu od auta ženoucího se kolem mi odfoukne vlasy přes obličej, pak opět nastane ticho.
Ležím vedle silnice. Viděl mě řidič? Proč nezastavil?
Učiním další zoufalý pokus něco vidět. Tentokrát mi oči zaplaví příval slz. Mrkám, abych zaostřila, a setřesu si vlasy z obličeje.
No ty vole! Je taková tma.
Žádné pouliční osvětlení ani domy. Ani hvězdy na nebi.
Zrak se pomalu přizpůsobuje. Není divu, že auto nezastavilo. Ležím v dlouhé škarpě plné listí a kapradí.
Mladé proutky se vypínají vzhůru jako pařátky. Škarpa kopíruje úzkou nezpevněnou cestu, která se přede mnou táhne dál, než mizí mezi neostrým, rozechvělým obrazem stromů.
V hrdle se mi usadí panika, mysl mi zaplaví další otázky, na které neznám odpověď.
Kde to sakra jsem?
Jak jsem se sem dostala?
Hrozí mi nebezpečí?
Proč mě všechno tak hrozně bolí?
Musím vstát. Nevím, kam se vydám, ale pohyb mi připadá bezpečnější, než kdybych tu zůstala ležet. Zaryju prsty do hlíny a zkusím pod sebe přitáhnout kolena. Poprvé si uvědomím, jaká je mi zima. Sotva cítím konečky prstů.
Hrozí, že se pode mnou paže podlomí, přesto se vyhrabu na nohy.
Jak natáhnu pohmožděné svaly, bezděčně zaúpím. Na chvilku zapomenu dýchat. Bolí mě úplně všechno.
V uších mi buší tep, a než se opět nadechnu, pulz zaduní nejmíň jedenáctkrát.
Slzy, které mi tečou po obličeji, mě štípou do tváří. Prsty jak rampouchy zvednu k nosu. Připadá mi horký.
A oteklý. Když prsty odtáhnu, jsou tmavé a mokré. Cítím krev.
Do prdele. Ten nos je možná zlomený.
Musím odsud vypadnout.
I v opačném směru vypadá cesta stejně, jen prach a stromy kolem. Pomalu vylezu ze škarpy. Od trnitého křoví si poškrábu holé paže. Když se sehnu pod velkou větví, větvičky po mně chňapají jako ruce.
Bez předchozího varování se mi vybaví výjev. Titěrná čtvercová dvířka s klíčovými dírkami na bedně u silnice. Že by hromadná schránka na dopisy? Taky pouliční lampa, co nesvítí. Velké ruce, které se ke mně natahují.
Leknu se, doklopýtám doprostřed cesty.
Srdce mi v hrudním koši rachotí tak, že mě z toho bolí mezižeberní svaly.
Co ta vzpomínka měla znamenat, krucinál?
Unesl mě snad někdo?
Otázky jsou to sice prosté, jenže mysl žádné detaily nenabízí. Jen pulzuje bolestí. Jako by mezi mnou a chápáním, co se to děje, byla zeď. Zatnu zuby a přinutím se udělat další krok. Potřebuju sehnat pomoc. Třeba kolem pojede další auto nebo natrefím na nějaký dům. Musím být pořád v pohybu.
Nevím, jak dlouho klopýtám dál, ale připadá mi to jako celé hodiny. Mysl se vypíná a přichází zase k sobě tak často, až mě napadne, jestli neztrácím vědomí.
Možná to už nastalo. Třeba se všechno odehrává jen v mé hlavě a já pořád ležím v tom příkopě. Nebo jsem –v horším případě – opravdu mrtvá a nacházím se v pekle. Jsem odsouzená bloudit v nekonečném očistci plném
bolesti a samoty až do skonání věků a hledat pomoc, která se nikdy nedostaví.
Za mnou se rozblikají červené a modré majáky, které zaplaví cestu barevným světlem. Houknutí policejní sirény mě vyleká tak, že málem upadnu, ale díky obrovské úlevě se udržím na nohou. Někdo mi pomůže. Auto se s křupáním pod koly zastaví a světlomety vytvoří v prachu obrys mé postavy. Začnu se otáčet…
„Ani hnout. Ukažte ruce, ať na ně vidím!“ křikne mužský hlas.
Automaticky zvednu ruce. Po chvilce se zabouchnou dveře auta.
Co to má znamenat? Provedla jsem něco? Proto jsem skončila právě tady? Zdrhám před poldy?
Neměla bych ihned utéct?
„Otočte se!“
Udělám to a mžourám do záře světlometů policejního auta. Vedle něj stojí policista se zastíněným obličejem a s rukou na zbrani u pasu. Cítím, jak blednu v obličeji –pokud ve mně tedy nějaká krev ještě zbyla, protože když na sebe zběžně pohlédnu v záři světlometů, nevidím nic než hlínu a krev.
Tolik krve.
„Ježíši, vždyť vy jste ještě dítě,“ řekne policista a odtáhne ruku od zbraně. Přikrade se blíž. „Co se vám stalo? Tohle vám někdo udělal?“
Otevřu ústa a chystám se odpovědět, ale podlomí se pode mnou kolena, padám. Policajt se mě snaží zachytit, ale oba tvrdě dopadneme na prašnou zem.
Popadne vysílačku připnutou k rameni, ale přes hukot v uších a běsnící zvíře uvězněné v mém hrudníku neslyším, co říká. Zírám na své ruce, upnuté džíny, předek
světle šedého trička – vše je pokryté cákanci zaschlého bláta a tmavými potoky krve.
Za ramena mě chytnou ruce. Zvednu k policistovi hlavu. Z mlhy zní jeho slova.
„Slyšíte mě? Na cestě jsou záchranáři, ale potřebuju vědět, kdo jste,“ žádá naléhavě. „Jak se jmenujete?“
Jak se jmenuju?
Zamrkám a pátrám po odpovědi, ale ať se snažím sebevíc, moje mysl pokaždé narazí do zdi. Jak se jmenuju?
Copak je to těžká otázka? Zkouším dýchat, ale příliš usilovně. Dýchám až příliš hluboce. Mám zase na krajíčku.
Jak se jmenujete?
Chytnu se za třeštící hlavu. „Nevím!“
DVA DÍVKA
DEN PRVNÍ
edé stěny policejní stanice vypadají, že v nich není o moc víc života než ve mně.
Naproti za stolem sedí ten, který mě našel – strážník Bowman. Jsme v zasedačce, nebo to možná bude výslechová místnost. Je tu jen jedno okno, které ovšem vede do nitra stanice a je zatemněné. Dveře nechal otevřené, takže určitě nejsem někdo, koho by tu chtěli zavřít. Aspoň něco pozitivního.
Nepřestává se kousat do spodního rtu od chvíle, kdy jsem odmítla lékařskou péči.
Možná nevím, kdo jsem, ale jsem si setsakra jistá, že mě nikdo proti mé vůli nemůže nutit jet do nemocnice. Ostré světlo, hlasité zvuky, další neznámé tváře a neschopnost rozeznat, jestli mi od někoho nehrozí nebezpečí… Díky, nechci.
Před několika hodinami mi zdravotníci očistili kůži od krve, jejímž zdrojem byl očividně nos. Sice není
zlomený, jen pohmožděný, ale i tak bolí jako svině. Taky mám na hlavě ze strany bouli. Řekli mi, ať se příštích pár dní pozoruju, jestli se neobjeví známky otřesu mozku. Ostatní poranění označili jako povrchová, a co mohli, to obvázali.
„Vypadáte dost zbědovaně,“ řekl strážník Bowman poté, co se mě zdravotníci naposledy marně snažili dostat do nemocnice. „Máme daný postup, proceduru, kterou se musíme řídit. Měl by vás vidět doktor. A na gynekologii by měli prověřit případné znásilnění…“
Zbytek jsem vytěsnila. Na některé věci nedokážu ani začít myslet. Dnes ne. Možná nikdy. A tohle je jedna z nich.
Když si uvědomili, že mě na pohotovost nedostanou, oba záchranáři si se strážníkem Bowmanem vyměnili významný pohled a nechali mě na nosítkách v sanitce, zatímco si šli povídat ven. Pokud nechtěli, abych je poslouchala, měli šeptat. Na té děsuplné polní cestě bylo ticho jako v hrobě, a tak nic nebránilo tomu, aby jejich hlasy dolehly až ke mně.
„Všechny ty podlitiny vypadají čerstvě. Odhaduju, že vznikly před pár hodinami. Otoky taky nebudou staré,“ říkal ten vysoký šlachovitý záchranář. „Tohle všechno plus zranění obličeje by mohlo poukazovat na nějaký náraz. Možná na autonehodu. Modřiny od bezpečnostního pásu sice nemá, ale ten nos by mohl být poraněný od airbagu nebo volantu. Kvůli pohmožděné levé straně hlavy je možné, že se praštila o boční okénko na straně řidiče. Ale je to jen dohad. Životní funkce jsou každopádně v pořádku. Žádné bezprostřední zdravotní riziko jí nehrozí.“
Téhle verze událostí jsem se chytla, v dlaních jsem napjatě žmoulala papírový potah lehátka. Autonehoda byla
lepší vysvětlení než jiné, temnější alternativy. A nevyžadovala vyšetření na gynekologii.
Bowman si psal poznámky, zatímco Čahoun Šlachovitý vlezl zase do sanitky a podal mi nový ledový obklad. „Hodně štěstí,“ řekl, když mi pomáhal vystoupit.
Obklad, teď už zteplalý, leží na stole mezi mnou a Bowmanem. Jsem tu už několik hodin. Policista na mě mžourá, jako by čekal, že začnu vřeštět nebo že se mi začne hlava otáčet kolem své osy. Kdo ví, možná to tak opravdu bude. Chci říct, že jsem v zásadě postava z hororového filmu.
Celá od krve? Platí.
Zmalovaná od modřin? Platí.
Toulala jsem se celá vyděšená uprostřed noci? Platí.
Vedle obkladu, který teď má pokojovou teplotu, stojí kouřící hrnek horké čokolády, ale nesáhnu po něm. Ani se nehnu. Nic neříkám. Jsem zabalená v kousavé dece, kterou mi strážník přehodil kolem ramen, a snažím se nemyslet. Protože jinak bych se musela pokoušet zaplnit díry ve své paměti, což bych už déle nesnesla.
Když se Bowman nakloní blíž, zaskřípe pod ním židle. Je mladý… poměrně. Možná šestadvacet sedmadvacet let. Díky dětské tvářičce a horlivému pohledu modrých očí vypadá jako lemur s policejním odznakem. „Tohle byste měla vypít,“ řekne a ukáže bradou na hrnek. „Třeba jste v šoku.“
Pokrčím rameny.
Po odjezdu záchranářů Bowman změnil přístup, očividně byl odhodlaný jakýmkoli způsobem zařídit, abych se cítila líp. Přivezl mě na policejní stanici, ačkoli si toho z cesty sem moc nepamatuju. Když si všiml zničených bot – nevím, jakou měly původně barvu, ale teď
byly batikované zaschlou krví a blátem z lesa –, vytáhl z pracovní tašky černé ponožky a mikinu. Je tmavě modrá a v pravém horním rohu má nápis Policejní oddělení Alton. Připadám si v ní jak v pytli od brambor, ale látka je hebká a teplá.
Jakmile jsem byla v suchém oblečení, usmál se. „Už je líp?“
Bylo. Ale jen do chvíle, než jsem zahlédla svůj odraz v zatemněném vnitřním okně a nevěděla, kdo to z něj na mě civí. A teď se mi nechce mluvit. Už nikdy. Stejně mu nemám co říct. Nejsem nikdo a nemám jméno, zato mám cizí obličej.
„Slečno?“ říká. „Slyšíte mě?“
Přikývnu.
„Slečno, musíte se něčeho napít. Opravdu bych si přál, abyste mi dovolila odvézt vás na pohotovost. Jste hrozně bledá.“
Při představě ambulance mi tělo zachvátí další nával úzkosti. Bledost mě trápí ze všeho nejmíň. Zavrtím hlavou. Bowman si povzdechne. „Slečno…“
Zabodnu se do něj pohledem. „Neříkejte mi slečno.“
Odsedne si na židli, která opět zavrže. „Dobře. Jak vám mám říkat?“
Zatraceně dobrá otázka. „Nevím. Ale slečno mi neříkejte.“
Můj hlas zní, jako by byl tisíce mil daleko. Není to jeden z příznaků, před kterými mě varoval ten zdravotník?
Měla jsem dávat větší pozor.
Policista ke mně přistrčí hrnek. „Nabízím vám dohodu. Trochu se napijete a pomůžete mi zjistit, odkud jste, a já vám přestanu říkat slečno a nebudu tak naléhat na odvoz do nemocnice. Prozatím.“
Pozoruju ho.
„Máte ošklivou bouli, ale reagujete pohotově. Dokážete chodit bez pomoci a nezdá se, že by vám osvětlení stanice vadilo. Kdybyste protahovala slova, ztrácela rovnováhu, zvracela, omdlévala nebo měla jiné příznaky otřesu mozku, jedeme na pohotovost. Ale do té doby vám můžu donést nový ledový obklad a popovídáme si. Platí?“
Pro mě za mě. Přikývnu a usrknu z hrnku.
Nahlas to nepřiznám, ale horká tekutina udělá krku dobře a do žaludku šplouchne jako kámen do louže, načež si uvědomím, že už jsem dlouho nic nejedla.
Když vyjde z místnosti, upravím si na ramenou deku. Vlna mě kouše do krku, ale nemám dost energie na to, aby mi to vadilo. Sice jsem si mezi dekou a mikinou zaizolovala vrstvu tepla, ale stejně se nemůžu přestat třást.
Bowman se vrátí s čerstvým ledovým obkladem. Opatrně si ho přitisknu k hlavě. Štípe to, ale aspoň to zmírňuje tepající bolest.
Vytáhne z kapsy zápisník a posadí se. „Dobrá, tak si promluvme. Chci uvést do záznamu, že nejste v žádném průšvihu. Jen bych chtěl přijít na to, co se vám tam venku stalo.“
Jak může vědět, jestli nejsem v průšvihu, když ani jeden z nás netuší, kde jsem se vzala? Vždyť jsem mohla třeba někoho bodnout do obličeje, a Bowman by o tom neměl ani ponětí. „Tak to jsme dva.“
Svraští obočí. „Vy si vůbec na nic nepamatujete? Na nic, co bylo před tím, než jste se probrala v té škarpě?“
Zavrtím hlavou. „Myslela jsem, že vidím, jak se po mně natahují ruce, ale možná to byl jen strach ze tmy.“
Zapisuje si to. „Víte, kolik vám je let?“ „Ne.“
„Co rodina? Dokážete mi říct, kdo jsou vaši rodiče?“
Zírám na hodiny na zdi, jak po nich dokolečka ubíhá vteřinovka. „Ne.“
„Dobrá. Vypadáte dost mladě na to, abyste ještě mohla chodit do školy. Vybavíte si její jméno? Nebo třeba maskota? Telefonní číslo, na které bychom zavolali? Cokoli?“
Opět pokrčím rameny. „Nevím.“
„Utekla jste z domova?“
„Ani tohle nevím.“
„Je možné, že jste měla autonehodu?“
Impozantněji už jsem si povzdechnout nemohla. Kolikrát musím ještě zopakovat „nevzpomínám si“, než ta slova pochopí?
Když neodpovídám, zamračí se a začne si ťukat propiskou do brady. „Dobrá. Mám nový plán. Hned jsem zpátky.“ Zmizí v hlavní kanceláři a za minutku se vrátí s notebookem. „Upřímně říkám, že tohle dalece přesahuje moji platovou třídu. V zásadě jen vypisuju pokuty za překročení povolené rychlosti. Zavolal jsem šéfovi, ale ten nejspíš nezvedne telefon dřív, než se ráno stanice otevře, ale já na vaše odpovědi nechci čekat tak dlouho.“
To já taky ne.
„Takže mezitím udělejme, co bude v našich silách. Jelikož nemáte žádný průkaz totožnosti, projedeme hlášení o pohřešovaných osobách – nejdřív místních, potom akční rádius rozšíříme. Někdo vás jistě musí postrádat a třeba bude v databázi vaše fotka včetně kontaktu na rodinu. Asi nám to nějakou chvíli zabere, ale prvním krokem ke zjištění, co se vám stalo, je dopátrat se toho, kdo vlastně jste. Tak se podíváme, co všechno dokážeme vyštrachat, hm?“
Když přikývnu, začne psát na klávesnici.
Další hodinu strávíme procházením záznamů. Téměř okamžitě vyloučíme místní obyvatele. V Altonu se pohřešuje jen jeden člověk – nějaký stařík podobný Santovi, který „zmizel“ během vymetání barů. Bowman utrousí cosi o tom, že toho chlápka musí hledat měsíc co měsíc, a pak přejde k seznamu hledaných osob po celé zemi. Ukáže se, že Alton leží zhruba v půlce pobřeží Oregonu.
Očekávám, že mi něco z toho bude povědomé, ale není to tak. Nedokážu mu ani říct, jestli pocházím z tohoto státu. To je dost ujetý, no ne?
Po většinu hledání jen sedím a popíjím horkou čokoládu. Přesvědčí mě, ať si dám další hrnek, a nakonec i sendvič, který si připravil na noční směnu.
„No, rozhodně vám není jedenáct, takže tohle vy nejste,“ mumlá Bowman zhruba v půl druhé ráno. Klikne na další položku a mžourá na displej.
Zajímalo by mě, jak dlouho v tom budeme pokračovat. Protože v určitou chvíli přece budu muset tuhle stanici opustit, ne? Z té představy trnu hrůzou. Kam bych vůbec šla?
„Co se stane, když nezjistíte, kdo jsem?“ vyzvídám.
Pozvedne ke mně vlídné lemuří oči. „Máte pěkné oblečení – pokud si tedy odmyslíte krev. Značkové boty. Těšíte se dobrému zdraví. Nezdá se, že byste žila na ulici. Musíte k někomu patřit. Najdeme vaše blízké, nebo najdou oni vás. I když ráno možná budeme muset v pátrání pokračovat v nějakém vybavenějším policejním okrsku. Tohle je jen malá stanice na maloměstě. Nemáme tady takové možnosti jako na větších odděleních. Musím se probírat jedním hlášením po druhém a zatím jsem se dopracoval sotva do půlky seznamu
pohřešovaných v tomhle okrese, nemluvě o státě nebo ještě větším území.“
Přikývnu. To má hlavu a patu. Celé místní pracoviště v zásadě tvoří jen otevřený prostor se dvěma stoly, tahle zasedačka a krátká chodba s toaletami, odpočívárna s kopírkou a cela.
Z přední části stanice se ozve hlasitá rána. Vyskočím ze židle a uteču do kouta.
Bowman vyhlédne ze dveří, pak se ke mně otočí s rukama před sebou a dlaněmi obrácenými ke mně. Gesto má očividně uklidnit to vystrašené zvířátko, které má před sebou. Někdo klepe na vstupní dveře. „Jste v bezpečí. Tady vám nikdo neublíží.“
Přikývnu.
Hlava mi třeští z toho, jak jsem si rychle stoupla, srdce mi tepe v rytmu refrénu písně od Lizzo.
A hele. Asi si vzpomínám na Lizzo. Kdyby nic jiného, aspoň že mám ráda dobrou hudbu.
„Zůstaňte tu. Hned jsem zpátky,“ řekne policista. Vyjde na chodbu a pak slyším odírání kovu o kov, jak se otvírají vstupní dveře. „Můžu vám nějak pomoct?“
Už ho nevidím, aspoň ne z tohoto úhlu. Zabalím se pevněji do deky a kradu se ke dveřím, jsem zvědavá, kdo by mohl takhle pozdě zavítat na zavřenou stanici.
„Bože, to doufám,“ odpoví nějaký muž. Hlas má mnohem hlubší než Bowman, ale taky o dost tišší. Musím se naklonit ke dveřím, abych slyšela zbytek. „Hledám svoji náctiletou dceru. Nemůžu se jí dovolat, celé hodiny jezdím sem a tam, abych ji našel. Asi budu muset ohlásit pohřešovanou osobu.“
A do prdele. Hledá svoji dceru? Měl Bowman pravdu? Našli mě rodiče?
Posunu se o kousek blíž, abych viděla do interiéru stanice. Bowman stojí u pootevřených vstupních dveří, celým svým tělem blokuje výhled. Na toho člověka před ním nevidím.
„Jak se jmenujete?“ ptá se strážník.
„Wayne Boone.“
„Dobrá, pane Boone. Kolik je vaší dceři let a jak vypadá?“
„Sedmnáct, má krátké hnědé vlasy, pihy a zelené oči. Výška zhruba sto pětašedesát.“
Bowman se otočí přes rameno a zadívá se mi do očí.
Střelí pohledem k zasedačce, tak neochotně zmizím z dohledu a musím se bránit nutkání hledat v odrazu zatemněného okna na oteklém nose pihy.
„Pojďte dovnitř. Musím zkontrolovat nějaký doklad totožnosti.“
Vrznou dveře, po vteřině zaklapnou. „Samozřejmě,“
řekne hluboký hlas, nyní o něco blíž. „Mám i její fotky, kdybyste je potřeboval přiložit k hlášení.“
„Vlastně tu mám někoho, kdo odpovídá vašemu popisu, a…“
„Je tady?“ zvolá ten muž. „Mary je tady?“
Mary? Tep v rytmu písničky od Lizzo zrychlí. To mám být já?
Znovu nakouknu za roh. Muži stojí u vchodu vedle dlouhé dřevěné lavice. Pan Boone je poněkud šlachovitý. Paže má ale o něco kratší, než by měly být vzhledem k výšce postavy. Jeho vlasy jako by se chystaly šedivět, ale ještě se k tomu neodhodlaly. Nápadné stříbřité proužky nad ušima jejich majitel ulízal dozadu. Nikoli pomocí tužidla, spíš po nich tolikrát přejel dlaní, až musely poslechnout. Na sobě má černý svetr a tmavé džíny.
Nemyslím si, že bych ho někdy předtím viděla.
Ale co já vím?
„Máme tu někoho,“ opáčí Bowman opatrně.
Pan Boone s netrpělivým výrazem složí ruce na prsou, a jak bloudí očima po stanici, přistihne mě, jak na něj zírám. Svěsí ruce podél těla a očividně se mu uleví. „Mary?“
Ztuhnu.
Chce ke mně vykročit, ale Bowman ho zastaví tím, že mu položí dlaň na hrudník. „Panebože. Hledám tě celé hodiny. Co to máš s obličejem?“ vychrlí jedním dechem. V každém slově je víc paniky než v tom předchozím a já sebou trhnu, protože přesně vím, co má na mysli.
I pro mě to byl šok. Vypadám jak po nárazu do zdi.
Opětuju jeho upřený pohled a čekám na… náhlé prozření? Na obří žárovku, která osvítí stav otupělosti a řekne mi, kdo jsem? Na to, že mi jeho obličej odemkne paměť? Ale nic z toho se nestane. Zůstává cizím člověkem.
„Je v pořádku, jen trochu potlučená. Možná má otřes mozku,“ vysvětluje policista a zastupuje mu cestu. „Teď mi dopřejte čas, abych mohl zadat údaje z vašich dokladů do databáze a ověřit, kdo jste.“
Muž se na Bowmana podívá a nakonec o krok ustoupí. „Jak to myslíte? Vždyť je tady. Může vám říct, kdo jsem.“ Dívá se na mě, jako by nechápal, proč se k němu nerozeběhnu.
„Na nic si nepamatuje, pane Boone. Teď se prosím posaďte a počkejte, dokud to nevyřešíme.“
Pan Boone se na mě opět podívá, jeho zmatenost přechází v obavy. „Ty si na mě nepamatuješ?“
Nevím, co říct. Jak je možné, že můj údajný otec stojí přímo přede mnou, a já si na něj přesto nevzpomínám?
„Dokážu vám to,“ řekne. „Můžu prokázat, kdo jsem. V mobilu mám fotky.“
Fotky? Pomalu se sunu stranou, až jsem ze zasedačky venku. Příslib důkazů mě táhne kupředu. Pan Boone vytáhne z kapsy mobil a párkrát přejede prstem po displeji. Přikradu se za policistu, zatímco Boone k nám otočí displej telefonu.
No jistě, tohle jsem já. Stejně cizí jako odraz v zatemněném okně, stejná holka, jakou popisoval přede dveřmi. Tmavě hnědé vlasy k bradě, zelené oči, pihovatý nos – ačkoli obličej vypadá jinak, když není oteklý a samá modřina. Na fotce sedím na cihlových schodech a s vyplazeným jazykem se směju do objektivu. Po dalším pohybu prstem se objevím se skupinkou dětí v mém věku na molu u jezera nebo rybníka. Na dalším snímku jsem mladší, sedím v restauraci obklopená dárkovými taškami nacpanými růžovým hedvábným papírem. Přede mnou je narozeninový dort s duhovým zdobením, na něm obří svíčka s číslem 15, ze které odkapává růžový vosk. Křením se do objektivu a sedím vedle muže, který teď stojí přede mnou. Wayne se na fotce zubí od ucha k uchu.
Nic z těch fotografií mi není povědomé… možná až na ty svíčky? Nemůžu se rozhodnout, jestli jsou mi doopravdy povědomé, nebo jen natolik zoufale hledám souvislosti, že si je mozek sám vytváří.
Ale na těch fotkách jsem já. To se dá těžko rozporovat.
„Vážně si na nic nepamatuješ?“ ptá se mě ten muž.
Tváří se tak nešťastně, že chci předstírat opak, jenže to by nikomu nepomohlo. Když neodpovídám, zavrtí hlavou. Smutek ho opouští a nahrazuje ho něco jako… odhodlání?
Natáhne ruku před sebe. „Jsem Wayne Boone. A ty jsi moje dcera, Mary Booneová. Je ti sedmnáct. Mám tě moc rád a… jsem šťastný, že jsem tě konečně našel.“
Podívám se na Bowmana. Když přikývne, váhavě natáhnu ruku a potřesu Wayneovi pravicí. Má jemnou kůži a teplou dlaň, zatímco ta moje je ledová.
„Co kdybychom si sedli a dali to do pořádku,“ navrhne Bowman a rafinovaně se nasune opět mezi nás. „V zasedací místnosti?“
Přikývnu a vleču se zpátky k židli. Wayne se posadí ke stolu naproti mně, Bowman po mé levici. Nepokrytě na Waynea zírám. Vypadá, že pochází z drsného prostředí. Na tvářích má hrubou kůži jakoby neustále bičovanou větrem, ale je hladce oholený. Má výrazně ostré rysy: lícní kosti, linii nosu, tvar čelisti. Vypadá, jako by ho někdo vytesal ze žuly a zapomněl obrousit hrany.
Když se na mě usměje, něco z té drsnosti zmizí.
„Začněme od začátku,“ říká policista a ťuká propiskou o zápisník. „Jak došlo k odloučení od vaší dcery?“
Wayne se nakloní dopředu a opře se předloktím o desku stolu. „Rekonstruujeme náš dům. Vyměňujeme všechny podlahy. Takže místo abychom opatrně našlapovali po věčně zaprášené holé zemi mezi nářadím a seskupeným nábytkem, rozhodli jsme se s Mary, že budeme pár týdnů přebývat v mojí rybářské chatě, než budou práce hotové. Já si sbalil věci do dodávky, ona do svého auta a sejít jsme se měli v chatě. Jenže ona tam nedorazila.“
Civím na něj. Nic z toho mi nepřipadá pravdivé, jenže zároveň to nezní jako lež.
„A to bylo kdy?“ ptá se Bowman.
„Z domu jsme odjeli odpoledne kolem čtvrté. Je to hodina jízdy. Bydlíme v McMinnvillu. K chatě jsem dorazil
očividně jako první, a když začala v půl šesté padat tma, začal jsem si dělat starosti. Volal jsem jí na mobil, ale nezvedala to. Tak jsem se ji vydal hledat.“
„Kde je ta chata?“ zjišťuje Bowman.
„Na Ridge Road. Odsud směrem na tu horu.“
Bowman přikývne, jako by věděl, kde to je. „Je to blízko místu, kde jsem ji objevil, scházela z hory dolů.“
V hlavě mi probleskne představa lesa. Temnota, větve, které se ke mně natahují a chňapají… Krátce pohlédnu na své poškrábané ruce. Chci, aby už bylo po všem.
„Našel jste ji, jak v tomhle stavu schází z hory?“ V jeho hlase je znát znepokojení. Ukáže na můj zbědovaný obličej. „Neviděl někdo, co se jí stalo? Kde má auto?“
„O vozidle nikdo nic nehlásil. Když jsem ji objevil, byla bosa a zraněná,“ odpoví Bowman a zvedne prst, když se zdá, že se Wayne bude vyptávat dál. „Moment. Vraťme se k vaší výpovědi, než ztratíme nit. Co se stalo poté, když jste se od chaty vydal dceru hledat?“
Wayne se zavrtí na židli, očividně nemá radost z toho, že nemůže klást další otázky. „Jel jsem stejnou cestou jako tam, nejdřív kolem hory, pak zpátky až do McMinnvillu. Zkontroloval jsem odbočky i večerky a pumpy. Obvolal jsem nemocnice, ale nikde nikoho jako ona nepřijali. Volal jsem dokonce i k vám. Dvakrát. Nikdo to nezvedal. A jsem tady, protože jsem si všiml, že je rozsvíceno. Během noci jsem projel město nejmíň milionkrát.“
Policista se zamračí. „To mě mrzí. Tohle je malá venkovská stanice a není možné, aby tu někdo pořád byl. Budova se běžně zavírá v šest večer, noční služba probíhá jen v terénu. Jsem tu jen kvůli ní,“ vysvětlí a usměje se na mě. „Měl jste volat na devět set jedenáctku. Vyslali by
někoho, aby vám pomohl, nebo by mě povolali zpátky do kanceláře.“
Wayne si povzdechne. „To jsem měl.“ Zavrtí hlavou. „Chybný úsudek.“
Vypadá… zdrceně.
„Nejspíš by se tím nic nezměnilo,“ řeknu potichu, načež se na mě oba podívají. „I kdybys zavolal kamkoli, byla jsem v bezvědomí v lese. Když jsi po té cestě jezdil sem a tam a nevšiml sis mě, co by policie udělala jinak? I tak bych zabloudila k silnici. Tomuhle nemohl nikdo zabránit.“ Opatrně se dotknu oteklé kůže pod očima.
Wayne si mě chvíli ztrápeně prohlíží. „Jo. No jo, asi máš pravdu.“
Bowman si odkašle. „Můžete vysvětlit, proč je vaše dcera v takovém stavu, pane Boone? Má spoustu poranění.“
Wayne ze mě nespouští starostlivý pohled. „Když jsem ji viděl naposledy, byla v pořádku. A jestli jste ji našel, jak šla pěšky, odhaduju, že s autem nabourala. Poslední dobou ji zlobil posilovač řízení, ale nepovažoval jsem to za takovou poruchu, aby způsobila nehodu. Třeba přestal fungovat a Mary nedokázala auto ovládat. Ty horské silničky jsou samá zatáčka.“
Během jeho vysvětlování si představuju vinuté cesty a zablokovaný volant. Jak s autem bourám do stromu. Jak obličejem narážím do airbagu. Jak se mi tělo otlouká o vnitřek kabiny. Jak se praštím hlavou o okénko.
Zaplavuje mě úleva. Možná že to byla autonehoda. „Jakým autem jezdí?“ ptá se Bowman. „Kombíkem Oldsmobile, ročník devadesát šest. Taková šedozelená bestie s růžovými potahy. Někdo už to auto musel objevit. Ohlásil někdo bouračku?“
Bowman vrtí hlavou, všechno si zapisuje. „O ničem nevím, ale můžu se podívat.“
„To byste byl hodný.“ Wayne mě přistihne, jak na něj zírám, a mrkne na mě.
Jako závan teplého vzduchu mě oblaží důvěrně známý pocit a já se na židli opřu.
Možná si na něj vzpomínám.
Wayne se zadívá na hodiny. „Omlouvám se, ale nevíte, jak dlouho bude tohle ještě trvat?“
Bowman povytáhne obočí. „Ještě od vás budu potřebovat pár informací. Spěcháte?“
Wayne si promne dlaní obličej. „Ne, samozřejmě že ne. Ale je hrozně pozdě a…“ Mávne ke mně rukou, jako bych za něj měla větu dokončit. „Dneska si toho hodně prožila, tak bych ji rád dostal domů, aby si odpočinula.“
„Chápu, pan Boone. Opravdu. Ale nemůžu svěřit nezletilou osobu do péče cizího člověka, zejména když prožila takové trauma.“
Wayne zavře oči. Zatne zuby, ramena má napjatá. „Nejsem cizí člověk. Jsem její otec.“
„Můžete to dokázat?“ Policista ke mně otočí hlavu, pak zase k mému údajnému tátovi. „Neměl byste kopii jejího řidičáku nebo jiného průkazu, který by doložil její totožnost? Nejenže musím ověřit, kdo jste vy, ale i to, kdo je ona. V zájmu bezpečí všech.“
Wayne znejistí. „Řidičák bude mít v autě, nejspíš v peněžence. Jestli ho nemáte vy, tak já taky ne. Od prváku na střední se učí jen doma, takže v současné době nemá studentskou průkazku.“ Vyloví z kapsy peněženku. „Ale já možná mám její průkazku z deváté třídy. Neustále tu pitomou věc ztrácela, takže jsem ji nosil u sebe.“
Pošle k nám po stole obyčejný zalaminovaný doklad. Z průkazky na mě zírá žákyně školy v McMinnvillu. Hnědé vlasy zastřižené k bradě. Zelené oči. Veselý úsměv. Růžové tričko – zdá se, že růžová se bude často opakovat. Stejná cizí holka jako ta na fotkách v mobilu, i když o něco mladší. Oblejší, měkčí. S méně modřinami.
A hned vedle mého obličeje je velkým hůlkovým písmem vytištěno: Mary Booneová. Nehlasně vyslovuju své jméno, tvar hlásek nechávám otisknutý na rtech.
Mary Booneová.
Můžu si nepamatovat, co se dnes v noci stalo, a celé tělo mě může bolet jako čert, ale aspoň mám jméno. A jednoho rodiče, který si pamatuje všechno, co já ne. Mám toho mnohem víc než před hodinou.
Wayne pokračuje: „V chatě mám její rodný list a číslo sociálního pojištění. Můžu vám to sem všechno přivézt, anebo vás tam rád doprovodím. Můžete si prohlédnout domek a veškeré dceřiny doklady, abyste si ověřil, že je vše v pořádku. A cokoli mi předložíte, to podepíšu. Řekněte, co mám udělat, abych dokázal, že je moje.“
Bowman se tváří nejistě. „No… to by asi šlo. Jestli můžete poskytnout dokumenty k ověření její totožnosti, můžu ji propustit do vaší péče. Ale nabídku zajet se podívat na vaši chatu přijímám. A ráno bych rád měl aktuální informaci o jejím stavu. Taky budete muset podat kompletní výpověď o té nehodě a o hledaném vozidle, než odjedete. Potřebujeme na vás kontakt, adresu a taky informace o vašem voze.“
Wayne horlivě přikyvuje. „Samozřejmě. Cokoli budete potřebovat.“
Oba se na mě zadívají. Najednou má být rozhodnutí na mně?
„Můžu se ještě podívat na ty fotky?“ ptám se Waynea. Přistrčí ke mně mobil. „Jistě.“
V tichosti čekají, když přecházím od jedné fotky ke druhé a u každé chvíli prodlévám. Jsou jich stovky, některé osm let staré. Na některých je ta holka tak malá, že mi skoro připadá jako někdo jiný. Při přejíždění mezi
fotkami pomalu stárne a stává se mnou. Je to nejdivnější věc na světě, když nepoznáváte vlastní tvář. Ale důkaz mám přímo před sebou. Její obličej je ten můj. Na spoustě fotek se na mě Wayne usmívá, drží mě kolem ramen nebo se směje někde vzadu.
Mám pocit, že je to definitivní. Tohle jsem já.
A tamto můj otec. Patřím k němu a tohle je můj život.
Jsem Mary Booneová.
