Pavel Juřík
PERNŠTEJNOVÉ
Kdo vytrvá, vítězí
ÚVODNÍ SLOVO
„Kdo vytrvá, vítězí“ bylo rodovým heslem pánů zPernštejna. Platilo první čtyři staletí jejich historie, ale poté jejich „šťastná hvězda“ začala zapadat. Když měl nastat její nový zenit, už bohužel nezazářila, neboť Pernštejnové roku 1631 vymřeli po meči ao15 let později ipo přeslici.
Jeden znejvýznamnějších moravských ačeských panských rodů, srovnatelný v16. století sRožmberky, začal psát svou historii vpolovině 13. století. Jeho počátky jsou úzce spojeny srodovou legendou ouhlíři Věňavovi, který skolil mohutného zubra. Pernštejnové na ni byli hrdi, nestyděli se za prostý původ ana všech svých sídlech legendu se zubrem hrdě zobrazovali.
Nejprve se psali z„Medlova“ nebo „Auerspergu“, ale už od roku 1285 se vlistinách poprvé píší „zPernštejna“. Podobně jako jiné přední rody, iPernštejnové založili klášter na výraz své křesťanské víry ajako rodové pohřebiště. Klášter vDoubravníku uPernštejna však nepřetrval husitské války, v16. století zde nicméně Pernštejnové alespoň vybudovali velkoryse pojatý kostel snovou hrobkou. Ve druhé polovině 13. století nastal majetkový pokles rodu, ze kterého se dostal díky spolupráci Viléma zPernštejna († 1422/1426) sJoštem Lucemburským. Jeho nezkrotnými ambicemi motivované „markraběcí války“ svlastními bratry akrálem Václavem IV. Vilémovi přinesly odměny od markraběte aválečnou kořist avýkupné. Neštítil se však obohatit ani podílem na kořisti lupičů, kteří přepadali obchodníky.
Dalším zdrojem peněz se staly husitské války apodpora krále Jiřího zPoděbrad Janem II. zPernštejna († 1475). Vynucený přestup jeho syna Viléma II. (1438–1521) do služeb uherského krále Matyáše Korvína nakonec Pernštejnům přinesl bohatou odměnu. Vilém II. je považován za obnovitele moci amajetku rodu, neboť to byl právě on, kdo rozšířil jeho majetek ořadu panství, především oPardubice aPotštejn, kterými Pernštejnové vstoupili do Čech.
Město Pardubice azde jím budovaný nový zámek se staly hlavní rezidencí tohoto významného politika, pohybujícího se mezi Prahou amoravskými panstvími. Vilém II. zahájil velkorysou přestavbu města izámku, takže Pardubice svým vzhledem mohly soutěžit skrálovskými městy. Na jeho dílo navázal syn Jan IV. (1487–1548) zvaný „Bohatý“, který své tři syny – Jaroslava, Vratislava aVojtěcha– od dětství cílevědomě připravoval na dvorskou kariéru.
Bylo to vdobě, kdy českým zemím vládli katoličtí králové zrodu Habsburků. Proto mnoho českých amoravských pánů dalo přednost dvorské kariéře avíře panovníka před vírou svých rodičů. Jen Vojtěch (1532–1561) zůstal kališníkem, musel proto odejít od dvora (o zemské úřady příliš neusiloval), ale tím si paradoxně jako jediný zbratrů zachoval svůj majetek nezadlužen.
Nejstarší bratři Jaroslav (1528–1560) aVratislav (1530–1582) konvertovali ke katolické víře, získali významné úřady, čímž výrazně stouply jejich náklady na reprezentaci, na které nestačily výnosy zjejich panství. Nakonec Jaroslav zPernštejna vroce 1569 zbankrotoval ajeho dluhy převzala královská komora, která za to získala pardubické panství.
Vratislav II. byl ze všech Pernštejnů vpolitické kariéře nejúspěšnější. Vroce 1555 se stal prvním rytířem Řádu zlatého rouna včeských zemích aroku 1566 nejvyšším kancléřem Království českého. Za pobytů ve Španělsku navázal přátelské vztahy skrálem Karlem V.ijeho synem Filipem II., kteří ho pověřovali mimořádně prestižními (ale inákladnými) státními akcemi ve střední Evropě, ale ivAnglii. Podobné vztahy měl iscísaři ačeskými králi Ferdinandem I.aMaxmiliánem II. Ze Španělska si Vratislav přivedl imanželku, půvabnou, vznešenou, vzdělanou aemancipovanou Marii Manrique de Lara, dvorní dámu císařovny Marie Habsburské. Společně se stali jedněmi zopor
katolické španělsko-papežské politiky ve střední Evropě. Její salon vPernštejnském paláci se stal významným politickým akulturním centrem. Svému manželovi porodila 21 dětí!
Vratislavova náhlá smrt urychlila finanční pád Pernštejnů, takže vdově asynu Janovi V.zůstalo jen zástavní panství Litomyšl apanství Plumlov sProstějovem aPernštejn. Jan V.se pokusil uspět ucísařského dvora apoté varmádě, ale osvé finance se příliš nestaral, takže když vroce 1597 padl uRábu, musel být pro předlužení prodán izbytek jeho majetku. Jeho matce avdově zůstal jen pražský palác azástavní královské panství Litomyšl. Přes všechny problémy se jí podařilo většinu dcer provdat za významné osobnosti vRakousku, Itálii nebo Španělsku. Dcera Polyxena jí vtom pomáhala, když jako poručnice zachránila arozmnožila majetek posledního „pána zPernštejnu“, synovce Vratislava Eusebia (1594–1631). Ten však bohužel zemřel na bojišti třicetileté války vNěmecku. Jeho majetek zvětší části zdědila jeho sestra Frebonie (1596 až 1646), kterou rod Pernštejnů vymřel po přeslici. Zasloužila se orozvoj Litomyšle, kam vroce 1640 přivedla školní řád piaristů. Nesmíme zapomenout na kulturní význam Pernštejnů. Například restaurované nástěnné malby na zámku vPardubicích Zákon amilost, Samson aDalila nebo první akt včeských zemích Fortuna Volubilis jsou důkazem jejich širokého kulturního anáboženského rozhledu. Podobným důkazem širokých zájmů je také španělská knihovna Marie Manrique de Lara.
Neuvěřitelně rozsáhlé apromyšlené byly investice do rybničního avodního systému na Pardubicku. Problémem však byl zastaralý model hospodaření smalým podílem panských dvorů apivovarů, který nestačil pokrýt rostoucí výdaje Pernštejnů. Ana nové investice neměli kapitál, protože museli splácet vysoké úvěry. Byl to začarovaný kruh. Trvalými památkami na pány zPernštejna jsou hrady azámky Pernštejn, Helfštýn, Tovačov, Prostějov, Přerov, Plumlov nebo Pernštejnský palác na Pražském hradě (dnes Lobkowiczký) azejména zámky aměsta Pardubice aLitomyšl. Renesanční skvost zámek vLitomyšli byl oceněn zařazením na seznam světového kulturního dědictví UNESCO, pardubický zámek by si nesporně zasloužil totéž.
Autor
DĚJINY RODU PERNŠTEJNŮ
NEJSTARŠÍ HISTORIE RODU
Páni zMedlova aZubštejna
Páni zPernštejna byli hrdí na svůj prostý původ, popisovaný známou legendou ozubrovi auhlíři Věňavovi, podobně jako další moravský panský rod Černohorských zBoskovic. Tím se oba rody lišily od ostatních, které si zakládaly na urozeném původu. Snad se tím Pernštejnové chtěli přiblížit kvládnoucímu rodu Přemyslovců, který si také zakládal na původu zprostého sedláka Přemysla, orajícího půdu uStadic nedaleko Prahy.
Vkaždém případě onejstarší historii rodů pánů zPernštejna víme velmi málo. První zprávu ojeho předcích máme zlistiny vydané 25. září 1208, jejímž obsahem je postoupení vsí Doubravníku aDrahotína apoplužního Dvora vDřevnovicích výměnou za vsi Tuřany aPetrovice. Smlouva byla uzavřena mezi olomouckým biskupem Robertem Angličanem († 1240) a Štěpánem zMedlova († před 1235), který je uváděn jako syn Gothardův († před 1208). Protože se vokolí nalézaly nejstarší sídla rodu (hrady Aueršperk, Zubštejn aPernštejn), jednalo se pravděpodobně oscelování pozemkové domény vjejich okolí.
Štěpán se psal podle vsi Medlov ležící uPohořelic. Víme oněm, že byl ve službách panovníka aod dvacátých let 13. století byl purkrabím hradu Děvičky uMikulova, který střežil zemskou hranici sDolními Rakousy. Vroce 1213 je zmiňován jako purkrabí markraběcího hradu Veveří, kde byl ve službách knížete Vladislava Jindřicha (1160/65–1222). Ten ho vroce 1218 za věrné služby povýšil do panského stavu aumarkraběte Přemysla mu dojednal výsadu soudní pravomoci nad jeho statky (byl prvním, kdo takovou výsadu na Moravě dostal).
Vtéto době mezi markraběcími úředníky nacházíme iŠtěpánova příbuzného Jimrama (syna Atlušova), který byl kastelánem důležitého hradu Znojmo, střežícího moravsko-rakouskou hranici.
Jimram byl Štěpánův strýc nebo bratranec. Asi zroku 1220 pochází první vyobrazení erbu Pernštejnů – zubří hlava shoužví vnozdrách, který nalézáme na Jimramově pečeti. Vroce 1213 je jako správce zeměpanského hradu Veveří uváděn jakýsi Štěpán, který je snad totožný spozději uváděným Štěpánem zMedlova. Ten mohl za dobré služby dostat od moravského markraběte jako výsluhu pozemky vhorním toku řeky Svratky, kde si vybudoval základnu rodového majetku asídlo. Také pamatoval na spásu duše své asvých blízkých apo vzoru panovníka apředních rodů království, ke kterým se řadil, vybudoval vDoubravníku nedaleko rodinných hradů Pernštejna aZubštejna ženský klášter (viz str. 18). Podobné rodové nekropole (pohřebiště) si vybudovali např. Rožmberkové ve Vyšším Brodě nebo Kolowratové vDolním Ročově.
Za vlády krále Přemysla Otakara I.vypukla na Českomoravské vrchovině „stříbrná horečka“. Vprvní polovině 13. století díky ní vznikla města Jihlava, (Německý) Brod nebo Polná, do kterých byli přivedeni odborníci zněmeckých zemí (horníci, metalurgové ad.). Štěpánův mladší syn Jimram zareagoval tak, že zabral část pozemků doubravického kláštera apronajal je ktěžbě několika měšťanům zBrna. Král Vác-
Rekonstrukce podoby hradu Zubštejna ve 14. století, prvního sídla pánů zMedlova, ze kterých vzešel rod pánů zPernštejna.
lav I.(1205–1253) mu proto, na základě stížnosti abatyše, vroce 1235 nařídil pozemky klášteru vrátit.
Do sporu byl přímo zapojen Jimramův starší bratr Vojtěch († po 1258), který byl proboštem kláštera. Oněm máme další zprávu zroku 1241, kdy byl papežem jmenován členem komise, která měla vyšetřit řádění Mongolů (někdy zvaných Turků) vUhrách poté, co se po své invazi stáhli zpátky do východní Asie. Větší část 13. století páni zMedlova sídlili na hradě Zubštejn neboli Kámen (lat. Lapis), stojícího nedaleko městečka Nedvědice. Byl to jeden znejstarších zeměpanských hradů, už vroce 1214 se podle něj psal Vojtěch zMedlova. Hrad měl důležitou strážní úlohu, protože ve 13. století se vjeho okolí těžilo stříbro.
Hrad byl pro ně ale asi příliš malý anepohodlný, proto si páni zMedlova před rokem 1250 postavili nedaleko Doubravice opevněný dvorec (hrádek). Jeho základy objevili archeologové uvsi Rožné. Tvořily ho dřevěné budovy kombinované snasucho kladenými kameny, zachovala se část obranného valu.
Vojtěchovi mladší bratři Štěpán aJimram sídlili na hradech Zubštejně, Auerspergu aPyšolci. Teprve vroce 1285 je poprvé uváděn hrad Pernštejn ve spojení se Štěpánem, jenž je proto považován za jeho zakladatele. Zjejich manželství vzešla dlouhá řada potomků, která zajistila pokračování rodu, ale současně přinesla rozdrobení majetku mezi více dědiců. Vzhledem knedostatku informací aneúplnosti jmen nelze věrně zrekonstruovat rodokmen Pernštejnů ztohoto období.
Přicházejí Pernštejnové
Vletech 1292–1293 a1308 je vlistinách zmiňován Filip zPernštejna jako nejvyšší komorník moravský. Patřil tedy knejvýznamnějším moravským pánům akoporám panovníků, jinak by tento úřad nemohl zastávat. Byl také purkrabím zeměpanského hradu vHodoníně. Tento hrad byl vybudován už v11. století abyl mimořádně důležitý při ostraze zemské hranice sHorními Uhrami aobchodní stezky vedoucí zBudína
Pečeť se znakem arcibiskupství vRize.
do Brna. Hrad byl chráněn vodním příkopem aramenem řeky Moravy amohutnými valy. Zlet 1301–1340 máme zprávy o Fridrichovi zPernštejna (* kolem 1270, † 1340), který se (asi jako mladší syn, ale nevíme koho – byl zřejmě vnukem Štěpána zMedlova) vydal na církevní dráhu. Vstoupil do tehdy oblíbeného řádu žebraných mnichů františkánů adosáhl titulu papežského zpovědníka (penitenciář). Vroce 1304 byl jmenován arcibiskupem vRize. Jeho působení bylo poznamenáno spory sŘádem německých rytířů. Od roku 1325 žil na papežském dvoře vAvignonu, kde se mu podařilo shromáždit mimořádnou knižní sbírku. Víme oněm, že dostal za úkol „umravnit“ abatyši Ofku zdobrovického kláštera (viz dále).
Štěpán zPernštejna aMedlova je vdobových listinách od roku uváděn mezi lety 1285–1292 nejprve spredikátem „z Medlova“. Ale už vroce 1285 poprvé použil titul „z Pernštejna“, tedy vtéto době musel být nově budovaný hrad alespoň částečně obyvatelný. Proto je Štěpán považován za zakladatele rodu Pernštejnů.
Rekonstrukce nejstarší podoby hradu Pernštejn zkonce 13. století.
Rodová legenda
Pernštejnové byli náležitě hrdí na legendu osvém původu. Opočátcích jejich historie vyprávěla pověst, kterou vroce 1593 vydal v Zrcadle slavného markrabství moravského českopolský historik, genealog aspisovatel Bartoloměj Paprocký zHlohol (1540/43 – 1614).
Podle této pověsti „... jest byl muž jeden jménem Věňava, ten měl bydlení své vkrajině moravské mezi velikými horami, dobejvaje sobě živností pálením uhlí, maje chaloupku svou na vysoké hoře postavenou, vkteréž chléb ijiné potřeby sobě choval“. Uhlířská osada Ujčov stála vhlubokém lese, ve kterém žil divoký zubr, který škodil lidem, amnoho jich dokonce zabil. Zemi tehdy vládl moravský markrabě Jošt Vilibald Brandenburg, jenž dal vyhlásit, že tomu, kdo zubra skolí, se bohatě odmění.
Jednoho dne uhlíř Věňava pálil dřevěné uhlí apřitom se potkal se zubrem, který ho začal pronásledovat. Uhlíř se ale nezalekl adal zubrovi krajíc chleba. Tomu zachutnal apak za uhlířem začal chodit znovu aznovu. Postupem času si Věňava zubra ochočil. Jednoho dne zubrovi prostrčil nozdrami houžev (provaz spletený zvětviček nebo kořínků stromů) aza ni ji přivedl před markraběte, který sídlil na nedalekém hradě Zubštejně.
Rodová legenda Pernštejnů byla mnohokrát graficky připomenuta na rodových sídlech, např. na vstupní bráně do jádra hradu Pernštejna byl druhotně umístěn reliéf zdoby okolo roku 1300.
Panovník měl velkou radost, aproto uhlíře štědře odměnil, jak slíbil. Dal mu tak velké území, které stačil se zubrem obejít od svítání do západu slunce. Legenda vPaprockého podání končí výkladem, jak vznikl název rodu Pernštejnů: „Toho všeho potvrzuje starodávní pověst mezi lidmi té krajiny, že ten Věňava měl syna jménem Prštena ajsouce sám vletech starých, synu svému na památku na tom místě, kde prve měl svou chaloupku, dvůr dřevěný vystavěl, nazvavši jej od jeho jména Prštanem. Aten okršlek mnohými vesnicemi aměstečky osadil, veliké roje včel rozmnoživše. Když pak syn jeho dorostl asíly nabyl, dal jej ku dvoru královskému, sám pak hospodářství dohlídal.“
Asi takto si rodovou legendu vykládali sami Pernštejnové, ale je to jen hezká pověst, která má možná nějaký historický základ, třeba ulovení zubra. Má však vsobě ireálie zpočátku 15. století, kdy na Moravě vládl markrabě Jošt. Jeho jméno Brandenburg souvisí stím, že Jošt byl ivládcem markrabství braniborského (něm. Brandenburg).
Název Pernštejn je počeštěnou verzí německého výrazu Bärenstein (česky Medvědí hrad). Vraném středověku bylo vmoravských lesích mnoho medvědů (více než zubrů), atak mohlo vzniknout slovo Pernštejn. Stejný slovní základ rozeznáme iunázvu potoka Nedvědičky aměstečka Nedvědice, ležících nedaleko hradu Pernštejn.
Erb Pernštejnů
Podle rodové legendy dostal uhlíř Věňava na památku události erb sčernou zubří hlavou shoužví vnozdrách. Ktomuto činu mělo dojít vroce 564 atehdy měl Věňava také začít budovat hrad Pernštejn. Hrad ale prokazatelně vznikl až mezi lety 1250–1270.
Erb Pernštejnů je jednoduchý, jako původní erb Rožmberků, má jen jednu heraldickou figuru ajeden štít. Erb tvoří černá zubří hlava se zlatou houžví procházející nozdrami, položená na stříbrném (bílém) štítě. Když na po-
Erb Pernštejnů zobrazuje symbol rodové legendy –hlavu zubra na stříbrném poli. Moravská větev v16. století krátce používala pole zlaté.
čátku 16. století vznikla moravská větev, verbu používala zlaté pole.
Rodovým heslem pánů zPernštejna bylo: Kdo vytrvá, vítězí (lat. Qui durat vincit).
První pád Pernštejnů
Za vlády Karla IV. se Pernštejnové stahují do ústraní, ztrácí části majetku astává se znich chudnoucí šlechta. Ovšem ne na dlouho, na po-
BÍLÁ PANÍ PERNŠTEJNSKÁ
Život jde zřídkakdy přímými cestami alegendy mají často reálný historický základ. Podobně jako uRožmberků nebo pánů zHradce, iuPernštejnů měli legendární bílou paní. Měla jí být Adléta, dcera kastelána hradu Veveří, která měla jako svobodná dívka otěhotnět. Všichni se jí smáli, protože být svobodnou matkou byla tehdy ostuda, atak dívka zapírala, že je těhotná. Tehdy křivě přísahala: „Pane Bože, jestli že jsem já břichatá, bodejť bych se hned na tomto místě propadla!“ Křivá přísaha se však vyplnila adívka se propadla do země auž ji nikdo nikdy neviděl. Jen vnoci se zjevovala na otcově hradě Pernštejně sděťátkem vnáručí. Když byla oblečena vbílé šaty, zvěstovala brzké narození dítěte uPernštejnů, měla-li šaty černé, měl rod očekávat úmrtí. Legenda je tedy podobná bílé paní rožmberské nebo hradecké.
zadí sporů Václava IV. aZikmunda Lucemburského (přelom 14. a15. stol.) nastává doba pro obratné, až bezpáteřní politiky. Atakovým zřejmě byl Vilém I., jenž si střídavou podporou Prokopa
Nejstarší dochovanou částí hradu Pernštejn je obranná věž, ke které přiléhal gotický palác. Věž byla téměř zcela obestavěna paláci, proto je zní vidět jen její vrchol, jako např. na vedutě Franze Richtera (1774–1863) zroku 1822.
KLÁŠTER VDOUBRAVNÍKU
Štěpán zPernštejna založil vletech 1228–1231 nedaleko hradů Zubštejn aPernštejn klášter, který se stal rodovou nekropolí. Současně sem byly umísťovány neprovdané dcery Pernštejnů, jež často zaujímaly funkci abatyše. Vroce 1277 je zmiňován probošt Jindřich, který byl kaplanem krále Přemysla Otakara II. Později se stal kaplanem aosobním lékařem jeho syna krále Václava II. akanovníkem olomoucké kapituly. Klášter byla nadán poměrně skromně jen asi desítkou vsí převážně vokolí, ale do začátku 15. století se mu podařilo majetek přibližně zdvojnásobit. Kolem poloviny 13. století byl vybudován konventní chrám sv. Kříže, původní menší kostel sv. Františka se stal kaplí. Ženský klášter je poprvé zmiňován vochranném listu papeže Řehoře IX. z18. června 1231. Jeho centrem byl kostel sv. Františka (později nový kostel Povýšení sv. Kříže). Včervenci 1235 markrabě Přemysl potvrdil klášteru majetek ajako jeho vrchnost potvrdil Vojtěcha zMedlova, syna zakladatele Štěpána.
Zdá se, že se původně jednalo ovolné společenství žen aklášter se neřídil žádnou ztehdy obvyklých řeholí. Pravděpodobně to bylo ovlivněno františkánskou spiritua-
Velkoryse pojatý farní kostel Povýšení svatého Kříže vDoubravníku byl vybudován po roce 1515 pány zPernštejna na místě původního kláštera, který byl zničen za husitských válek. Vlevo budova bývalého proboštství.
litou sv. Kláry (ideály chudoby, odloučenosti aduchovního života). Až kolem roku 1358 se vdoubravnickém klášteře prosadily zásady řehole svatého Augustina (tzv. sekulární kanovnice). Vroce 1410 je vuváděn poměrně rozsáhlý konvent se sedmnácti řeholnicemi.
První jménem známou Pernštejnkou byla abatyše Eufemie zvaná Ofka, která žila vprvní polovině 14. století. Víme oní, že vedla výstřední život, naváděla kněmu iřádové sestry azmenšovala klášterní majetek. Nevíme, oco konkrétně se jednalo, ale stížnost na její chování došla až kpapežské kurii vŘímě. Vše vyřešila domluva Ofčina strýce Fridricha zPernštejna, který byl arcibiskupem vRize, neboť ipoté byla ještě vroce 1344 představenou kláštera. Po Ofce se abatyší stala Klára zPernštejna (zmiňovaná vletech 1356–1382), kterou umístila do kláštera její matka ismladší sestrou Kateřinou po smrti jejich otce. Tím si uvolnila ruce pro svůj druhý sňatek se Vznatou zDalečína. Do kláštera však odcházeli imuži. Vojtěch, syn Štěpána zMedlova, zde po smrti své ženy sloužil jako probošt. Problémy mu tehdy dělal mladší bratr Jimram, který se nějaký čas živil jako lupič ataké neoprávněně užíval část klášterního majetku.
Interiér kostela v Dubrovníku. Náhrobky Pernštejnů ve farním kostele vDoubravníku jsou cennou památkou na rod jeho zakladatelů. V kněžišti je ve stěnách zazděno šest gotických a renesančních náhrobků Pernštejnů, pod ním je rodová hrobka.
Znakem městyse
Doubravníka jsou dva zlaté zkřížené procesní kříže, postranách se dvěma osmihrotými hvězdami adole lilií na modrém poli.
Klášter zanikl pravděpodobně za tažení Jana Žižky uPřibyslavy na podzim roku 1424. Řeholnice nalezly útočiště vBrně, jehož měšťanům daly do zástavy klášterní klenoty apříjmy. Protože se konventu nepodařilo obnovit jeho majetek, zůstaly klenoty aněkolik desítek dokumentů vzástavě měšťanů aodtud se dostaly do městského archivu. Majetek kláštera si přisvojil jeho zakladatel – Pernštejnové. Vroce 1427 abatyše Bolka marně žádala vrácení klášterního majetku, který zabrali. Podobně neúspěšně oněj žádala ještě vroce 1436 abatyše Eliška.
Přesto Pernštejnové na svůj klášter nezapomněli. Ještě vroce 1515 Vilém II. ve své závěti ustanovil, aby byl klášter obnoven, zařízen pro šest mnichů františkánů abyl vystavěn nový chór. Došlo ale jen kstavbě nového pohřebního chrámu Pernštejnů sgoticko-renesančním halovým trojlodím (velkorysá katedrální dispozice), kterou realizovali jeho synové Jan aVojtěch.
Vkostele Povýšení sv. Kříže nalezneme náhrobky Pernštejnů vyrobené zkvalitního bílého mramoru, který se těžil nedaleko. Ve zdech kněžiště je zazděno šest náhrobků, které jsou dokladem umění kameníků:
• Kateřina zPernštejna, dcera Jana zPernštejna aBohunky zLomnice
• Johanka Pernštejnské zLiblic, manželka Viléma zPernštejna
• Jan II. zPernštejna ana Helfenštejně
• Vilém II. zPernštejna
• Vratislav I.zPernštejna
• Jan I.zPernštejna.
Hrobka je umístěna pod presbytářem avstupuje se do ní po třinácti mramorových schodech. Vroce 1645 hrobku vyloupili Švédové, za obléhání hradu Pernštejna aBrna. Cínové aúdajně istříbrné rakve odvezli do Švédska jako válečnou kořist, kosti vysypali na zem. Dnes je hrobka prázdná.
Vroce 1867 majitel panství hrabě Vladimír Mitrovský vybudoval pseudogotickou hrobku svého rodu nákladem 70 000 zlatých. Nad jejím vchodem je nápis „Ctěným předkům, sobě, imilým potomkům.L.P. MDCCCLXVII“ arodové heslo Mitrovských Aeternus guia purus(Věčné, protože čisté).
ajeho bratra, markraběte Jošta, postupně budoval politickou kariéru. Stal se dokonce členem užší markraběcí rady, měl tedy přístup kdůvěrným jednáním. Jošt se vdobě zajetí Václava IV. stal správcem Českého království.
Vilém I.zPernštejna (* před 1360, † po 1427) byl pravděpodobně synem Jimrama zPernštejna. Ten vdruhé polovině svého života podstatně ztenčil vlastní majetek, dokonce si snad musel půjčit peníze od markraběte Jošta, který za to údajně roku 1378 dostal do zástavy hrad apanství Pernštejn. Vneutěšené majetkové situaci Jimram zemřel.
První písemnou zprávu ojeho synu VilémoviI. máme zroku 1381. Před rokem 1385 se oženil s Anežkou zPotštejna, která mu přinesla věnem několik vesnic ahrádek Dalečín. Pernštejnský majetek Vilém dál držel avroce 1390 uzavřel sJimramem aŠtěpánem zPernštejna dohodu omajetkovém spolku, která jim umožnila dědit po sobě, aniž by majetek bez dědiců „spadl“ jako odúmrť na krále.
Spojenec markraběte Jošta
Pana Viléma chránil jeho vliv vtehdejší společnosti. Hned po smrti svého otce se aktivně zapojil do zemské politiky avní zůstal až do smrti. Dovedně využil občanskou válku, která vypukla ovládu nad Moravou mezi synovci císaře akrále
Karla IV. na přelomu 14. a15. století, když se přiklonil na stranu moravského markraběte Jošta (1354–1411). Stalo se tak roku 1383, kdy se sbratry Smilem, Bohušem aJimramem zavázal markraběte podporovat, aten se jim za to štědře odměnil vysokou odměnou 1 200 hřiven grošů. Dodejme však, že bylo-li to výhodnější, neváhal Vilém dočasně přejít na stranu markraběte Prokopa.
Jeho hlavním dobrodincem byl však Jošt, bratranec krále Václava IV. Vilém se ve službách markraběte osvědčil astal se jeho dvořanem, rádcem aúčastníkem mnoha důležitých jednání sčeskými amoravskými politiky, Václavem IV., Zikmundem Lucemburským nebo spány zněmeckých zemí.
Markrabě Jošt byl pro svou moc abohatství schopen vest válku isvlastními bratry (Václav IV., Karel IV., Jošt Lucemburský).
Nejpozději vroce 1398 Jošt jmenoval Viléma purkrabím hradu ve Znojmě, který střežil zemskou hranici Moravy sDolním Rakouskem. Vroce 1398 apravděpodobně ivletech 1397 a1399 byl Vilém jmenován moravským zemským hejtmanem. Ten markraběte zastupoval vdobě jeho nepřítomnosti aměl významné správní, policejní asoudní pravomoci.
Když roce 1405 zemřel markrabě Prokop, se kterým měl Jošt spory, král Václav IV. musel svěřit vládu nad celou Moravou do rukou problematického bratrance. Ivtéto době Vilém plnil důležité diplomatické úkoly. Např. vletech 1406–1407 se účastnil mírových jednáních srakouským vévodou Leopoldem, vletech 1408 až 1409 pak byl nejvyšším komorníkem zemského soudu vBrně.
Jeho pán Jošt mířil vysoko. Vroce 1383 ho římský ačeský král Václav IV. jmenoval do důležité říšské funkce vikáře pro italské země (zástupce římského krále pro severní Itálii). Protože král dobře nevykonával povinnosti římského krále, odkládal řešení problémů Svaté říše římské ado německých zemí téměř nejezdil, byl kurfiřty roku 1400 sesazen. Odeset let později byl 1. října 1410 římským králem zvolen jeho ambiciózní bratranec Jošt Moravský. Už 18. ledna 1411 však na brněnském hradě Špilberku náhle zemřel (existovalo podezření na otravu).
Mocný pán ilapka
Ze smolných knih víme, že Vilém I.ijeho bratři si vylepšovali příjmy loupežemi na cestách, kde okrádali zejména měšťany zkrálovského města Jihlavy. Pro Viléma „pracovala“ skupina lapků, která mu odevzdávala až polovinu kořisti. Výslechy lupičů spřezdívkami Divóček, Mikuláš Mordéř, Jabléčko nebo Oprud to dosvědčují, ale svědectví zločinců nemohla ohrozit příslušníka panského rodu.
Problémem se stal až případ vraždy Vilémova souseda, rytíře Bluda zKralic, s nímž měl spor ojeho majetek (hrad Pyšolec), který si Vilém přisvojil. Na mučidlech vBystřici nad Pernštejnem to vypověděl lupič zvaný Šrám. Nakonec se sice panu zPernštejna nic nestalo, ale byla oněm složena posměšná píseň, kterou budou lidé připomínat jeho vnukovi ještě ostoletí později.
Jihlava aPraha byly královskými městy, která štědře přispívala do pokladny českého krále, který jim musel poskytnout ochranu. Doba však
Přepadáním kupeckých karavan na cestách se živili nejen „malí“ lupiči, ale podílem na kořisti vdobě slabé vlády nepohrdli ani velcí páni. Ani VilémI.zPernštejna (dobový dřevoryt).
byla politicky napjatá aVilém měl mocného ochránce vmarkraběti. Atak došlo ke smíru mezi Vilémem I.zPernštejna akrálem VáclavemIV. Vlistině z28. prosince 1414 se pražští měšťané zavázali, že Viléma ajeho pomocníky nebudou zničeho obviňovat: „... pan Václav,
MARKRABĚ MORAVSKÝ AKRÁL ŘÍMSKÝ JOŠT
Zatímco český ařímský král Václav IV. nedosahoval panovnickými schopnostmi úrovně svého otce KarlaIV., jeho mladší bratr Zikmund abratranec Jošt ano. Jošt Lucemburský nebo též zvaný Moravský (1351–1411) byl synem markraběte moravského Jana Jindřicha Lucemburského (1322–1375), mladšího bratra Karla IV. ajeho druhé manželky (ze čtyř) Markéty Opavské (1325/30–1363). Jeho matka pocházela zrodu opavských vévodů, tedy zlevobočné linie Přemyslovců.
Jejím zakladatelem byl Mikuláš I.(1255–1318), nemanželský syn krále Přemysla Otakara II. ajeho milenky Anežky zvýznamného rakouského rodu Kuenringů. Ta přišla na český královský dvůr jako dvorní dáma Přemyslovy první (o 31 let starší) manželky Markéty Babenberské. Přemysl však tímto sňatkem získal rakouské země, neboť všichni muži zrodu Babenberků
Vyobrazení markraběte Jošta Lucemburského vGelnhausenově kodexu okolo roku 1400.
římský ačeský král, pán náš nejmilostivější, surozeným panem Vilémem zPernštejna, služebníky apomocníky jeho, istěmi se všemi, jenž jsú vedle jeho zašli, ovšechny dluhy, škody inechuti, kteréž jsú mezi nimi zašly do sie chvíle, smluven jest konečně, docela aúplně...“
Vroce 1410 se markrabě Jošt Lucemburský stal na několik měsíců římským králem. Jeho erb spojoval symboly Markrabství moravského ahrabství lucemburského.
již zemřeli. Mladá akrásná Anežka padla králi do oka, skrálem ji seznámila sama Markéta.
Jošt byl nejstarším ze šesti dětí (tři synové atři dcery), napůl Lucemburk anapůl Přemyslovec, jako jeho strýc císař Karel IV. Ito mohlo posilovat jeho ambice atouhu po moci amajetku, které projevoval po celý svůj život. Když vroce 1376 Karel IV. vydáním nástupnického řádu rozdělil dědictví zemí Koruny české mezi své syny asynovce (syny svého bratra Jana Jindřicha), nevědomky tím napomohl ke zničení vlastního díla. Osprávu Markrabství moravského se měl dělit se svými mladšími bratry Janem Soběslavem aProkopem. Bohužel brzy mezi nimi vypukla nesvornost. Zanedlouho Karel IV. schválil idohodu bratrů Jošta aJana Soběslava orozdělení rodového majetku po jejich zemřelém otci aKarlovu mladšímu bratrovi, moravskému markraběti Janu Jindřichovi.
Vroce 1378 Jošt dostal do zástavy Kladsko, asi jako protihodnotu půjčky, kterou jeho otec poskytl KarluIV. Odeset let později Kladsko sVáclavem IV. směnil za Lucembursko, které dostal do zástavního držení. Když se Zikmundovi naskytla možnost stát se uherským králem, vroce 1387 mu sProkopem půjčili velkou částku peněz, za kterou jim Zikmund zastavil Prešpurk (Bratislavu) azápadní část dnešního Slovenska.
Vnásledujícím roce Zikmund potřeboval další peníze, proto dal Joštovi do zástavy Braniborsko ishlasem kurfiřta (jeden ze sedmi volitelů římského krále). Protože nebyl schopen půjčku splatit, vpolovině 90. let se Jošt stal dědičným markrabětem braniborským. Vroce 1383 římský ačeský král Václav IV. jmenoval Jošta generálním říšským vikářem pro Itálii. Jošt obnovil brněnskou mincovnu arazil vlastní stříbrné groše avmalém množství izlaté dukáty. Jeho ambice byly ale mnohem vyšší.
VLÁDA KRÁLE VÁCLAVA IV.
Václav IV. se ukázal být nevhodným kandidátem na roli panovníka velké říše, na rozdíl od svého mladšího bratra Zikmunda Lucemburského. Během prvních pěti let vlády se král zbavil zkušených úředníků, tvořených příslušníky panského stavu, ataké pražského arcibiskupa Jana zJenštejna. Ti králi radili apřipomínali mu jeho povinnosti, ato Václavu IV. vadilo. Atak je nahradil měšťany arytíři, kteří mu pochlebovali aneomezovali ho vjeho zálibách (lov, bujaré hostiny aj.).
Tito tzv. milci ale neměli žádné zkušenosti spolitikou, natož smezinárodní diplomacií, zato dobře věděli, jak se obohatit na úkor krále ajeho protivníků, jako byl pražský arcibiskup, jeho bývalý vychovatel aporučník. Vprůběhu několika let se renomé českého ařímského krále Václava IV. propadlo. Zahraniční diplomaté apolitici čekali týdny, než si na ně král najde čas uprostřed honů apijatyk. Akrálovým milcům se líbilo, že mohli zasahovat do říšských záležitostí, kterým nerozuměli, anechat se „odměnit“ za zajištění přijetí ukrále, který zatím vněmeckých zemích dostal titul Václav „Líný“. Nejenže milci brali úplatky, aby ovlivnili rozhodnutí panovníka ve prospěch jedné strany, ale krále (svého dobrodince) také okrádali. Občas se jim to nevyplatilo, jako když podkomoří královských měst Zikmund Huler zOrlíku dostal od královské komory peníze na splacení půjčky slezskému vévodovi atyto peníze si ponechal. Když se oněkolik let později vévoda se splátkou připomínal, na podvod se přišlo aHuler byl na příkaz VáclavaIV. 23. července 1405 před Staroměstskou radnicí popraven pro výstrahu ostatním. Vtéto situaci se nikdo nemohl divit, že čeští amoravští páni, kteří byli odstaveni od moci asoučasně viděli, jak sní král ajeho oblíbenci nakládají, nemohli dále jen při-
VBibli krále
Václava IV. nalezneme ijeho osobní symbol ledňáčka na točenici (borduře).
Podobizna českého ařímského krále
Václava IV. vtzv. Bibli krále
Václava IV. (obsahuje však jen Starý zákon), která patří knejlepším dílům iluminátorů zlet 1390–1400 (šest svazků s1 214 pergamenovými listy obsahuje 654 miniatur).
hlížet úpadku království arozhodli se zasáhnout. Atak se králův bratr, braniborský vévoda aod roku 1387 uherský král Zikmund, bratranec markrabě Jošt apřední čeští páni (tzv. panská jednota) dohodli, že krále Václava IV. zajmou adonutí ho změnit zemskou vládu. Jošt aZikmund svůj útok současně směřovali iproti svým dalším příbuzným, Joštovu mladšímu bratrovi Janu Zhořeleckému, který měl být podle bezdětného krále jeho následníkem na českém trůnu (namísto zákonného Zikmunda), ataké proti markraběti Prokopovi, jenž Václava IV. podporoval. Nejprve se krále koncem roku 1393 někdo pokusil otrávit. Václav IV. otravu přežil, ale poté ještě více propadl pití alkoholu. Na jaře roku 1394 se pokusil se svými příbuznými usmířit, ale už bylo pozdě. Na začátku května se předáci (Jindřich III. zRožmberka, Jindřich starší zHradce, Ota III. zBergova nebo Boček zKunštátu aPoděbrad) setkali vPraze smarkrabětem Joštem avytvořili panskou jednotu, do jejíhož čela se postavil Jošt Moravský
Při návratu zhradu Žebrák do Prahy byl král 8. května 1394 zajat vKrálově Dvoře. Zástupci panské jednoty mu vyčetli jeho prohřešky auvěznili ho na Pražském hradě. Václav IV. musel Jošta jmenovat hejtmanem Českého království, aby vše navenek vypadalo jako legální změna vlády. Převrat podpořilo Staré iNové Město pražské ařada dalších královských měst ašlechticů.
Proti se zásadně postavil markrabě Jan Zhořelecký, který se značně zadlužil, aby mohl shromáždit silné vojsko, jež vpolovině června vytáhlo kPraze, ze které Jošt takticky ustoupil. Zajatého krále dal tajně převézt na rožmberský hrad Krumlov apoté na hrad Wildberg uLince. Jan Zhořelecký snadno obsadil Prahu, ale protože neměl dostatek peněz, mohl se vydat pronásledovat únosce do jižních Čech až včervenci. Dne 30. července 1394
dosáhl uzavření dohody, na základě které byly sjednány podmínky pro propuštění krále.
Jošt se neštítil žádných praktik, atak nepřekvapí, že když vroce 1396 náhle zemřel jeho soupeř a bratr Jan Zhořelecký, nevyhnul se podezření, že ho dal otrávit. Když král Václav IV. nesplnil dohodu spanskou jednotou, vroce 1402 se uherský král Zikmund spojil sJoštem apostavili se do čela nového odboje šlechty. Když vroce 1405 zemřel markrabě Prokop, Václav IV. uznal Joštovu vládu nad celou Moravou. Dne 18. května 1410 zemřel Václavův rival, římský král Ruprecht III. Falcký, aambiciózní Jošt usiloval ouprázdněný trůn. Ale 20. září 1410 trevírský arcibiskup asyn Ruprechta Falckého (držitelé trevírského afalckého kurfiřtského hlasu) zvolili římským králem Zikmunda Lucemburského. Knim se přidal hlas ikurfiřta braniborského, který však byl neplatný zdůvodu změn vládce Braniborska.
Naproti tomu 1. října 1410 kurfiřti tvoření arcibiskupy zMohuče aKolína, českým králem Václavem IV. (zastoupeným vyslanci) anovým braniborským markrabětem Joštem zvolili římským králem právě Jošta Lucemburského. Svatá říše římská nyní měla dva panovníky, Zikmunda aJošta Lucemburského (formálně itřetího Václava IV., který své sesazení neuznal, apřitom paradoxně podpořil Jošta). Dualita římských králů ale brzy skončila, neboť 18. ledna 1411 Jošt na hradě Špilberku nečekaně zemřel. Jošt byl dvakrát ženatý. Vobou případech se oženil sprinceznami zpolské královské dynastie Piastovců. Vroce 1372 se jeho první ženou stala dvanáctiletá Alžběta (1360–1374), dcera vévody Vladislava II. Opolského, která však po dvou letech zemřela. Odva roky později se oženil sjejí tetou Anežkou Opolskou (1348–1409/13). Obě manželství byla bezdětná.
Postupné rozšiřování hradních paláců zmenšilo nádvoří hradu Pernštejna, až zněj zbyl jen tzv. Tyrolský dvoreček.
Ztéto listiny si však pan Vilém nic nedělal azanedlouho už jeho „loupežnická banda“ znovu okrádala jihlavské, budějovické nebo brněnské měšťany.
Další peníze získal půjčkami jiným feudálům na úrok. Peníze od markraběte, podíl na lupu avýnosy znezákonně získaného majetku, to vše významně vylepšilo Vilémovu finanční situaci. Atak mohl rozšířit hrad Pernštejn azlepšit jeho obranu, aby mocný pán ajeho rodina měli pohodlnější apředevším bezpečné sídlo vnejisté době.
Ve znamení kalicha
Smrt markraběte Jošta vroce 1411 už nemohla ovlivnit postavení Viléma I.zPernštejna vmoravské šlechtické společnosti. Měl vliv, rozšířil svůj majetek aovládl pozemky vokolí hradu Pernštejn, částečně vyplacením svých příbuzných, částečně si je přivlastnil na úkor sousedů. Někdy okolo roku 1385 se mu narodil syn Štěpán († 1412–1415), který se měl stát jeho dědicem. Bohužel vmládí zemřel. Jeho druhý syn Bavor zůstal bezdětný, takže majetek rodu zdědil nejmladší syn Jan II. Vilémova dcera Anna se provdala za Jindřicha zValdštejna adalší dcera (jejíž jméno neznáme) se provdala za Petra zKravař aStrážnice, pocházejícího zjednoho znejvýznamnějších moravských panských rodů.
„Účel světí prostředky“, by asi řekl VilémI. zPernštejna, vždyť díky nevybíravému jednání (podobně jako řada dalších pánů arytířů) zbohatl a „odrazil se ode dna“. Vroce 1417 se stal komorníkem zemského soudu vOlomouci avtéto funkci zodpovídal za výběr apoužití daní. Joštova smrt na začátku roku 1411 ještě více zhoršila bezpečnost na Moravě. Podílel se na tom ipán zPernštejna, který vroce 1414 vyhlásil nepřátelství královskému městu Jihlavě. Když byl včervenci 1415 vKostnici upálen mistr Jan Hus, Vilém zPernštejna se zúčastnil pražského sněmu, který proti tomu protestoval. Pochopitelně patřil kčeským amoravským pánům arytířům, kteří zpečetili stížný list kost-
nickému koncilu (452 pečetí). Pan Vilém vykonával úřad moravského zemského hejtmana ještě vroce 1421. Byla to doba, kdy se český ařímský král Zikmund snažil na svou stranu získat české imoravské pány arytíře. Vilém zPernštejna mu vtom pomáhal, mimo jiné svou věrnost stvrdil jako jeden zprvních na zasedání moravského zemského sněmu 17. listopadu 1421.
Ze zdravotních důvodů se však tohoto úřadu brzy vzdal anahradil ho jeho zeť Petr zKravař. Vilém ještě zažil obléhání Pernštejna vroce 1424, ale naposledy je vlistinách jmenován vroce 1427. Když po smrti krále Václava IV. († 1419) vypukla občanská válka včeských zemích, sbezuzdným vražděním aloupením ze strany husitských radikálů (např. demonstrativní upálení dvou set přeživších obránců aobyvatel královského města Prachatic vlistopadu 1420), řada dosavadních stoupenců mistra Jana Husa přešla zpět na stranu katolíků. Po bitvě na Vítkově 14. 7. 1420 (takticky bezvýznamný střet, ale sdrtivým psychologickým dopadem na obléhatele Prahy) se Vilém I.zPern-
štejna objevuje opět na straně římského krále azákonného dědice svatováclavské koruny Zikmunda Lucemburského. Nový český král (byl korunován na Pražském hradě 28. 6. 1420) ho jmenoval moravským zemským hejtmanem. Zikmund chtěl ovládnout Markrabství moravské aktomu potřeboval spolehlivou vládu, takže pan Vilém musel mít jeho absolutní důvěru. Zanedlouho však Vilém I.onemocněl, úřadu se vzdal aodešel do ústraní.
Možná to byl inutný krok po dohodě sdalšími členy rodiny, protože jeho synové se stali stoupenci kalicha. Nevíme, zda byla příčinou sympatie knáboženskému obsahu husitství, nebo vidina prospěchu ze sekularizace (přesněji odcizení) církevního majetku.
Vilém podporoval svého zetě Petra zKravař, který se však přidal na stranu husitů, proto ho král Zikmund potrestal odnětím funkce zemského hejtmana apleněním jeho statků královským vojskem. Tím Petra zKravař donutil knávratu na svou stranu asoučasně mu musel dát do zástavy mimořádně pevný hrad Helfštýn. Pokud by krále opět zradil, měl ho získat Zikmundův spojenec, opavský vévoda Přemysl I. zlevobočné větve Přemyslovců.
Opuštění Zikmundovy strany byl nepochybně jeden zdůvodů, proč vroce 1424 vojsko Zikmundova zetě, rakouského vévody Albrechta Habsburského, oblehlo hrad Pernštejn. Jeho posádka se ale ubránila. Jan II. zPernštejna se účastnil obrany proti 3.a4. křížové výpravě (1427 a1431) vyslaným proti kacířským Čechům. Později se podílel ina pověstných husitských rejsech (tzv. spanilých jízdách vletech 1427–1433). Ty byly v19. století vydávány za téměř propagační výjezdy, ve skutečnosti to však byly loupeživé výpravy, jejichž jediným cílem bylo získat kořist nebo výpalné, protože hospodářství azemědělství včeských zemích bylo občanskou válkou zcela zničeno anebylo zde už kde brát. Obyvatelé těchto zemí by mohli hovořit ovypalování vsí aměst, dobývání hradů aklášterů, loupení aznásilňování, jak nás informují dobové kroniky.
Vozová hradba husitů na vyobrazení z15. století.