Dianna
„Vážně?Mášbýtjedenztěchdávnýchválečníků,všemiobávaných,atyucukneš?Tonejhoršíseještě aninestalo!“
Znovujsemzvedlapěstatentokráthozasáhladotváře. Hlavasemuprudceotočila,kostipodsiloumýchkloubů zapraskaly.Napodlahuztvrdéhodřevavpracovně vpatře tohotopřílišvelkéhosídlavystříklakobaltově modrákrev. Spoutanýnebešťanuprostředmístnostiještě jednoupotřáslhlavou,nežsevzpamatoval.Zíralnamě,tvář krvavou aobočístaženébolestí.
„Tvojeoči,“procedilpopraskanýmiaoteklýmirty,odmlčelseaplivlmikrevknohám.„Vím,cojsizač.“Bojoval tvrdě,vlasysemupotemakrvípřilepilykhlavě.Ruceměl svázanézazády,podrozervanoulátkoudříveslušnéhooblekusenapínalysvaly.Kleslnažidliuprostředkdysireprezentativnímístnosti.„Aletonenímožné.Nemůžešexistovat.Ig’MorruthenizemřeliveVálcebohů.“
NezačalajsemsvůjživotjakoIg’Morruthen,alestalase jímaočimě vždyckyprozradily.Kdyžjsembylarozzuřená, hladovánebojsemjakkolivvybočilazrole,žhnulyjakodva řeřavéuhlíky–jedenzmnohapoznávacíchznaků,dokazujících,žeužnejsemsmrtelník.
„Achano,Válkabohů.“Naklonilajsemhlavukrameni apřeměřilasiho.„Jaktovlastně bylo?Aha,jasně:předtisíciletytvůjsvěthavaroval,shořelazřítilsedonašehosvěta,zničilživotyitechnologii.Atyatvůjdruhteď určujete pravidla,že?Teď světvíobozíchanetvorechavyjstevelcí dobrodinci,kteřídržívšechnyzléhochypodzámkem.“
Přešlajsemblížapopadlaopěradložidle,zatímcosepokoušelodtáhnouthlavudálodemne.„Víš,cotentvůjpád provedlmémusvětu?Zatímcotadyjstetovšichniznovubudovali,mýmdomovemvpouštíchEorieseprohnalmor.Víš, koliklidízemřelo?Zajímátě to?“
Neodpověděl.Odstrčilajsemžidliazvedlaruku,klouby prstů mokréjehokrví.„Jo,myslelajsemsi,žene.No,máš modroukrev,takžehádám,ženejspíšvšechnonenítakové, jaktovypadá.“
Přikrčilajsemsepředním,podpatamimipraskalyskleněnéstřepy.Jedinésvětlosemdopadalozchodby,vlévalose dveřmiaosvětlovalozkázuvpracovně.Napodlazeseválelo párstránekzknihadalšítrosky,spolusrozbitýmstolem, kterýmjsemhoprohodila.
Důvodem,proč jsmepřišli,bylnebešťanašance,žetady budeartefakt,kterýKadenhledal,bylajenmalá,alestejně jsemtozkontrolovala.Můjsvázanýazbitýnebešťanmlčky sledoval,jakprohledávámzničenoumístnost.Nasadilstoickývýrazjakoštít,kterýzakrýval,coskutečně cítí.
Zpaterpodnámisemdoléhalhluk,poslednívýkřiky ostatních,cotadyžili.Zaznělyvýstřelyaponichhrozivý smích.Kdyžjsemzamířilazpětkněmuapoložilamuruce naramena,vočíchmuproblesklazuřivost.Plynulýmpohybemjsemmupřehodilanohupřesklínaobkročmosina nějsedla.
Prudcekemně otočilhlavuavetvářisemuobjevilo čiré znechuceníazmatek.
„Chystášsemě zabít?“
Zavrtělajsemhlavou.„Ne,ještě ne.“Snažilseucuknout, alepopadlajsemhozabraduapřinutilahopodívatsena mě.„Nebojse.Nebudetobolet.Jenomsepotřebujuujistit,žejsiten,pokomjdeme.Mějsemnoustrpení.Abyto fungovalo,musímsesoustředit.“
Zněkolikašrámů rozesetýchpoobličejimustékalypramínkykrve.Sevřelajsemmu čelistapootočilahlavu,pak
jsemsenaklonilaapřejelamujazykemporáně.Vzápětí, mezidvěmaúderysrdce,jsembylaprudcevytrženazpracovnyavhozenadojehovzpomínek.
Mýmpodvědomímblikalomodrésvětlo,jakseobjevovalaazasemizelamístnost,vekteréjsemnikdynebyla. Vušíchmiznělsmíchženymnohemstaršínežon;přinášeladomaléhoobývacíhopokojetácsjídlem.Bylatojeho matka.Obrazyseustálilyavidělajsemdvamuže,jakse bavíosportuahulákajívpřeplněnémbaru.Sklenicecinkaly alidésesmáli,snažilisepřekřičetněkoliktelevizísplochou obrazovkou,kteréviselynastěnách.Vhlavě mibušilo,pátralajsemhlouběji.Scénasezměnilaaoctlajsemsevpotemnělémístnosti.Kolemdrobnéhotělajakésiženytančily vlnyzlatohnědýchvlasů.Sténala čímdálhlasitěji,zádaprohýbaladoobloukuazvedalasenadpostel,zatímcosihnětlaprsa.
Skvělé,aletohlejemikničemu. Zavřelajsemočipevněji, pokoušelajsemsesoustředit.Potřebovalajsemvíc.
ProjíždělajsempodlážděnýchulicíchArarieluvevelkémvozidlesezatemněnýmiokny.Zadomypronikaloslunečnísvětlo,třpytivéžlutéazlatéodstínydodávalyscéně na kráse.Lidéspěchalipochodnícíchacyklistéseproplétali dopravou.Otočilajsemhlavu,abychsepodívalanasvoje společníky,aslunečníbrýlemisjelynašpičkunosu.Vnitřek autabylvětší,nežjsem čekala;vzadusemnousedělitři muži.Dalšídvabylivpředu,jeden řídiladruhývsedadle spolujezdcemluvildotelefonu.Bylimladí,hladceoholení amělinasobě stejnépadnoucí černéoblekyjakonebešťan, vjehožmyslijsemprávě byla.
„Slyšeliještě něcojiného?“zeptalajsemseamůjhlasuž nebylženský,alejeho.
„Ne,“odpovědělmužnaprotimně.Vlasymělsčesanéke spánkuadrželojetamtolikgelu,žejsemhocítilaivkrvavémsnu.Vesrovnáníschlapíkemvedlesebebylhubený, alevědělajsem,žejestejně silný.„Vincentjevelmimálo-
mluvný.Myslím,ževědí,ženejdejeno četnostútoků.Mají cíl.Jenomnevíme,cotoje.“
„Ztratilijsmehodně nebešťanů –přílišmnoho,příliš brzy.Dějesetoznovu,že?To,conásučili?“ řeklmužvedlemě.Hlasměltichý,aleslyšelajsemvněmobavy.Byl jakohora,alejakseboupřitéotázcetrhl,prozradil,žese navzdoryvšemtěmsvalůmbojí.Nežseotočilkemně,několikrátsipropletlprsty.„Pokudtoje–pokudtodělá–vrátí sezpátky.“
Nežjsemstihlaodpovědět,zaskočilomě krátkézasmání.Otočilajsemsekmužipředemnou.Rucemělpevně založenénahrudiahledělzokna.„Myslím,že jeho návratmě děsívícnežto,žebudu čelitjim.“Tenhlechlapíktakyvypadalmladě.Bohové,koliknebešťanů vypadalojakostudenti zvysoké?Protitomuhlestojíme?
„Proč?“zeptalajsemse.„Jetolegenda,mýtus.Užtu mámetřiRuceRašearim.Cojemohlozabítbuď zemřelo veválce,nebojepostaletízapečetěnojinde.Jetojenom dalšíobyčejnýnetvor,kterýsimyslí,žemámoc.“Odmlčela jsemseapodívalajsemsekaždémuznichdoočí.„Jsme vpořádku.“
Mužpředemouotevřelústakodpovědi,alezasejezavřel,protožeautoprudcezastavilo.Zatímcojsmevystupovaliazavíralizaseboudveře,sluncenanászíralo.Oblouk příjezdovécestybylplnýautastálepřijížděladalší.Nebešťanisetlačiliuvchodu,někteříseshluklidomalýchskupinek,jiníchvátalizmístanamísto.
Upravilajsemsisakoauhladilaokraje,jednou,pakpodruhé,dohloubimnoupronikalanervozita.Vykročilajsem kevchodu.Vítalamě velikábudovazmramoruavápence, zlatá,bíláasmetanová–bylototéměř přeplácané.Poobou stranáchserozbíhalakřídlaskopulemistřechakaždéposchodílemovalavelkáklenutáokna.Vidělajsem,jaklidé kráčejípokamennýchmostech,spojujícíchjednotlivébudovy.Všichnimělistejnéobchodnickéoblečeníaneslislož-
kyakuf říky.Zatímcojsemjesledovala,několiklidívyšlo zbudovy,mluviliasmálise.Vykročilipoulici,jakobypevnostnesedělauprostředměsta.
MěstaArarielu.
Vytáhlajsemsezevzpomínkyaobrazserozmazal.Krásnéararielskéulicevybledlyabylajsemzpětvmatně osvětlenéaponičenépracovně.Teď jsemmělavšechno,cojsem potřebovala.Rtysemizvlnilyvlehkémúsměvuaotočila jsemmuobličejksobě.
„Vidíš, říkalajsem,žetonebudebolet...aledalší část bude.“
Ohryzekmuposkočil,jakpolkl,amístnostzahalilpach strachu.
„Cosviděla?“ozvalsezamnouhlas,kalnýatěžký.Zaznělotichéžuchnutí,jakpustilcosimasitéhonapodlahu. Vkročildomístnosti;jehopřítomnostbylaskorostejně nepřehlédnutelnájakomoje.
„Všechno,copotřebujeme,“zamumlalajsem,kdyžjsem vstalazežidle.Jednímplynulýmpohybemjsemjiotočila, abyPetervidělnaAlistaira.
„Tojenebešťan?Užjsmejichvidělispousty,Dianno,“ prohlásilAlistairaotřelsirukoutvář.Nakůžiioblečení mělkrevodzkázy,kterouzpůsobildole,aněkolikpramenů obvykledokonaleučesanýchstříbrnýchvlasů muvyklouzlo zúčesuabylyžíhanérudou.
„VidělajsemArariel.Byltam.MluvilioVincentovi,což znamená,že on,“ lehcejsemzatřáslažidlísnašímsvázaným přítelem,„pracujesRukou.“
Alistairovisenatvářirozlilúšklebek,ostrýasmrtící. „Lžeš.“
„Nelžu,“prohlásilajsem,potřáslahlavouapřisunulažidlikněmu.„Ochutnalajsemto.TohlejePeterMcBridge, sedmadvacet,nebešťandruhého řádu.Jehorodičeužjsou vpenziasesmrtelnýmsvětemnemážádnédalšíspojení. Jehokolegovémluvilionásaotom,cojsmezatímdokázali.
MluvilioRuceRašearimadokoncesezmíniliioVincentovi.“
Chlapíknažidlisezajíkl,natáhlkrkadívalsestřídavě namě anaAlistaira.„Jakjsitoviděla?Jaktomůžešvědět?“
OdmlčelijsmeseapohlédlinaPetera,kterýstáletěkal očimamezinámi.Přikrčilajsemseasklonilaseblíž.„No, víš,Petere,každýIg’Morruthenmánějakoudrobnouzvláštnost.Tohlebylajednazmých.“
Peternanásdálshrůzouzíral;poplácalajsemhopo tvářiaznovusepodívaladoočíAlistairovi.Tensepomalu, zlomyslně usmálaprohlásil:„Jestlijeto,co říkáš,pravda, budeKadenvelmi,velmišťastný.“
Znovujsempřikývla.„Našlajsemnámcestudovnitř. Zbytekjenatobě.“
CouvlajsemodžidleaAlistairvykročilknebešťanovi.
„Ateď,Petere,chcešvidět,codokážeAlistair?“
Nebešťansezmítal,snažilsepřetrhnoutpouta,bylvšak přílišslabý,přílišzbitý,nežabysebraldostsil.Ušklíblajsem se.Tojsoutedyválečníci!Zmocnitsetohotosvětabudepro Kadenahračka.
„Comichcešudělat?“
AlistairsepostavilpředPetera.Zvedlruceapodrželmu dlaně jenpárpalců odobouspánků.„Jenomseuvolni. Čím většíodporkladeš,tímvíctobolí,“zašeptal.
Zatímcosemumezirukamavytvářela černámlhaapropojovaladlaně,očimužhnulystejnoukrvavě rudoujako mně.Mlhasevlnilaatančilamumeziprsty,jakprocházelanebešťanovouhlavou.Výkřikyseminatomzamlouvalynejméně;vždyckybylytakhlasité.Nejspíšsetovšak dalo čekat,kdyžněkomurvalimozeknakusyazasehoskládali.Jistě,Alistairmělpodkontrolouněkoliknebešťanů, aležádnéhotakvysocepostavenéhoažádnýnikdynebyl takblízkotomuzatracenémuměstu.Kadenbudeprojednoušťastný.
Křiknáhleustal.Zvedlajsemhlavu.
„Vždyckysedívášjinam,“ řeklAlistairsúsměškemna rtech.
„Nelíbísemito.“
Vyklouzlomitonechtěně.Kadennetolerovalslabost, alejábývalasmrtelnice,nežjsemsevzdalasvéhoživota.Bývalajsemsmrtelnice,scitysmrtelníků,snázorysmrtelníků asživotemsmrtelníků.Bezohledunato,jakdalecejsemse vzdálilanebocojsemudělala,semásmrtelnostobčasvetřelazpět.Mnozíby řekli,žejetoslabostméhosmrtelného srdce.Byltovšakjenomdalšídůvod,proč jsemmuselabýt silnější,rychlejší,zlovolnější.Existujehranice,kteroulze kvůlipřežitípřekročit–ajájipřekročilaužpředstaletími.
„Povšem,cosudělala,“Alistairukázalnateď tichého nebešťana,„tě zneklidňujetohle?“
„Jetootravné.“Rucesemisneslykbokůmanaštvaně jsemvzdychla.„Jsmehotoví?“
Pokrčilrameny.
„Možná.Nezjistilajsináhodouněcooknize?“
Achano,takniha.Důvod,proč jsmetadypobíhaliapropátrávaliOnunu.
Zavrtělajsemhlavou.
„Ne,alejestlidokážemeproniknoutdostblízkokRuce, budetoněco.Začátek.“
Sevřel čelistiazavrtělhlavou.„Tonebudedostdobré.“
„Vím.“Zvedlajsemrukuazarazilaho,ať sechystal říct cokoliv.„Prostě pokračujme.“
Nartechmuzazářilúsměv,studenýavražedný.Alistair mitvrdými,kamennýmirysyaprázdnýmpohledempřipomínalled.Nikdynebylsmrtelníkanepoznalnicnežslužbu Kadenovi.Snevyslovenýmpožadavkemzvedlrukuanebešťanvstal.Slovanebylatřeba.Alistairvlastniljehomysl itělo.
„Nebudešsipamatovatnicztoho,cosetudnesstalo. Teď patříšmně.Budešmýmaočimaaušima.Couvidíš,já uvidím.Couslyšíš,jáuslyším.Covyslovíš,jávyslovím.“
PeterdopísmenezopakovalAlistairovaslova. Jedinýrozdílbyltónhlasu.
„Ateď ukliď tenhlenepořádek,nežbudešmítspolečnost.“
PetermlčkyobešelAlistairaazačaluklízetpracovnu. Alistairpřešelkemně aspolujsmehosledovali.Jako bychomtupronějvůbecnebyli;bylbezduchouloutkou, kterouAlistairovládal.Bojovalajsemsnutkánímrozpačitě přešlápnout;vědělajsem,žeproKadenajsemtotéž.Jediný rozdílbylvtom,žejátověděla.Teď,kdyžAlistairzískaljeho mysl,bylPeterdávnopryč ažádnámocnaOnuně nemohla tosevřenírozbít.Jakmilepřestanebýtužitečný,Alistairse hozbaví,stejně jakoostatníchpředním.Pomohlajsem, stejně jakojsemtodělalaužpostaletí.Cosivemně však bolelo,kdyžjsemhosledovala,jakvykonáváúkoly,kterési nemohlvybrat.
Zatracenésmrtelnésrdce.
Zezamyšlenímě vytrhloAlistairovotlesknutí.Otočilse kemně.„Teď mipomozuklidittěladole.“Obešelmě,zamířilkedveřímazavolalpřesrameno:„Petere,povězmi,kde mívátetysilnépytlenaodpadky?“
„Vkuchyni.Vetřetískřínce,naspodnípolici.“
OtočilajsemseazamířilazaAlistairemvenzmístnosti aposchodechdolů.„Cosnimibudemedělat?“
Ohlédlsenamě,natvářizlomyslnýúsměv:„Domaje spoustaIg’Morruthenů,kteřínejspíšhladovějí.“
Dianna
KdyžjsmesesAlistairempřeneslidomů naNovu,stínykolemnásserozestoupily.Uvítalnásteplýslanývzduchapřízračnéticho.NovabylaostrovupobřežíKašuenie,alenebyltoobyčejnýostrov.Trčelzrozlehléhooceánujakozuřivábestie,vyhrožujícíokolnímumoři,žesihopodmaní. Vždyckyjsemsimyslela,žejetodalšíúlomek,kterýdopadl nanášsvětzaVálkybohů.Kadensehozmocnil,vytvarovalapřivlastnilsiho.Nejspíštobylnášdomov,ačkolivjako domov nevypadal.NikdyjsemtakNovunevnímala;domov jsemmělasesestrou,atamimocchyběla.
Přehodilajsemsipřesramenoněkolikpevných černých odpadkovýchpytlů avyrazilazaAlistairem.Nazakrvácené botysenámlepilpísek,takžejsmekráčeliještě těžkopádněji.Rozlehloukrajinulemovalystromy,sluncenahlíželo větvovímapřinášeloměkký,pokojnýsvit.Byltoklam.Měkkéapokojnévěcisemnepatřily.Samotnáplážjakobypříchozívítala,vzduchvonělsolíaobřehšplouchalyjemné vlny.Křišťálově modrávodabylalákavá...pokudjstenevzali vúvahu,co číhápodhladinou.
„Jetuklid,“ozvalajsemse,kdyžnašenohynarazilyna stezkuzlávovýchoblázků.„Nikdytunebýváklid.“
„ZajištěníPeteranejspíštrvalodéle,nežjsmesimysleli,“ odpovědělAlistairarozhlédlse,jakobysitohovšimlažteď. Potřáslajsemhlavouapovzdechlasi,vědělajsem,že mápravdu.Jestlijdemepozdě,budeKadennaštvaný,bez ohledunato,jakéinformacejsmezískali.Bohužel,nepřirozenétichonaostrově nebyloukazatelemdobrénálady.
Šlijsmedál,akdyžsenadohledobjevilavelkástavba, zpomalilijsme.
Kdvoukřídlýmdveřímvedloněkolikširokýchschodů. Kolempřední částibudovybylželeznýplot,dodávajícímohutnémudomumodernínádech.Kadenvytesaldůmz činnésopky,díkynížostrovstálerostl.Zatlačilijsmenadveře, otevřelijeavešlidovstupníhaly.Uvnitř byloteploasucho, alenepříliš.Kadenovadomovskásféraužbyladávnozapomenuta,poVálcebohů zůstalanepřístupná.Místo,odkud pocházel,všakbylomnohemteplejšínežOnunaasopečný ostrovmunejvícpřipomínaldomov.
Odložilajsemtěžképytlenapodlahu,dalasirucevbok azavolalajsem:„Jsemdoma,zlato!“Můjhlasserozléhal velikounedokončenouchodbou.
Alistairseušklíbl,obrátiločivsloupahodilvelképytle, kterénesl,vedlemých.
„Dětinské.“Toslovozazněloshora.Vzhlédlajsem.Zvelkéhobalkonu,lemujícíhoprvnípatro,nássledovalTobias. Vikýřiproudiloslunečnísvětloadávalojehosytě ebenové kůžibronzovýnádech.Upravilsimanžetutmavomodrého sakaapřeměřilsinás.
Alistairtišehvízdl.„Pořádně nastrojený,co?Užtozačalo?“
TobiasvěnovalAlistairovikrátkýúsměv,kterýsemu odráželivočích.Namě seKadenůvdruhýdůstojníknikdytakhleneusmál.„Jdešpozdě.“Obrátilpohledkemně, rychlýjakozmijeastejně jedovatý.„Obajdetepozdě.“
Poslalajsemmuvzdušnýpolibek.„Chybělajsemti?“Už jsemsinaTobiasovonepřílišpřátelskéchovánízvykla.Nikdytoneřekl,předpokládalajsemvšak,žejehoantipatieke mně pramenízfaktu,žejsemseposvémstvořenístalaKadenovýmprvnímdůstojníkem.TímseTobiasposunulna druhémístoaAlistairnatřetí.Alistairovinatomnezáleželo;dokudměldomovajídlo,bylomujedno,komudává Kadenpřednost.
„Všakpočkej,ažuslyšíšproč,“prohlásilAlistair.„Ataky jsmedoneslivečeřiprošelmy.“ Šelmy.
Tobiassepodívalnapytle,kterénásobklopovaly,azvedl koutkyrtů.
„Budouvděční,alevydvasemusítepřipravit.Pověřte někohojiného,ať jimtoodnese.Nemáme čas.“
Jakobynapovelzačalitvorovézpívat.Sklopilajsemoči kekamennépodlaze;zesborovéhosmíchumiběhalmráz pozádech.Vždyckymitopřipomnělohyeny,aděsilomě to.Vědělajsem,jakjsoudaleko,alepokaždémě šokovala akustika,díkynížjsmejestáleslyšeli.Donitrahorysevinulymíletunelů,spojovalypokoje,komnatyacelynapříč mnohapatry.
„Zamykáje,kdyžmámehosty?“zeptalajsemseazvedla obočí.
AlistairaTobiassenasebezazubili,paknamě Alistair zavrtělhlavouavyrazilkzadní čístidomu.Zůstalajsem stát,zatímcoseTobiasodstrčilodzábradlíazmizelnahoře. Objalajsemserukamaazíralanapodlahu,jakobychviděla skrz.
„Předpokládám,žetojeodpověď naotázku,“povzdechlajsemsi.
Nežebychsejichbála.Oddoby,cobylKadentady,stvořilspoustuIg’Morruthenů,nebylivšakjakojá,Alistairnebo Tobias.Vypadalispíšejakorohatéchrliče,jakésmrtelníci dávalinasvéstavby. Častojsempřemýšlela,jestliig’morruthenskéšelmyvidělianapodobilijevesvémuměnívpokusuzahnatinstinktivnístrachznetvorů.Šelmybylysilné astrašlivé,dychtilypokrviamasu.Dokázalykomunikovat, ale říct,žeumějímluvit,bybylopříliš.Umělynapodobovat, alejejich řeč bylaomezená.
Zkrajníchodbyseozvalykroky,jaksepřiblížilopárKadenovýchposkoků.Zastavilisekousekodemne.Koplajsem donejbližšíhopytle:„Vezmětetodolů apostarejtese,aby
sešelmynajedly.Musímsepřipravitnaschůzkuselitami Jinosvěta.“
Zamířilajsemtočitýmobsidiánovýmschodištěmdolů do Kadenovyhlavnísíně.Vždyckyjsemonímluvilajakoojeho „sytičiega“.Křičelotomegalomanií,odtapiseriíažkextravagantnímunábytku.
Nakamennýchzdechsezalesklasvětlaachodbasenaplnilahlasy.Přidalajsemdokrokuauhladilasipřiléhavé černéšaty,kteréjsemsivrychlostinatáhla.Vědělajsem,že přijdupozdě,alepotřebovalajsem čas,abychzesebesmyla krev.Jakjsemseblížila,hlasysílily. Sakra, znělotojakoplný dům.
Předdvojitýmidveřmizasedacísíně stálidalšídvaKadenoviposkoci.Mělinasobě obleky,okterýchjsemvěděla, žesijenemůžoudovolit,aleprodnešnívečerpůsobilyjako uniformy.Kadenslibovalvěčnýživottěm,kdosemuzalíbíasklonísepředjehovůlí,vědělajsemvšak,žetihlelidé skončíspíšjakonemyslícíbestienežjakoAlistair,Tobias nebojá.Kdyžjsemknimdošla,poklonilise.Nadechlajsem se,abychseuklidnila,abezzaváháníjsemnasadilatvář Krvežíznivékrálovny.Tuočekávaliatésebáli–aprávem.Běhemstaletísivysloužilajistoureputaci.
Jakmilejsempřekročilapráhavstoupiladorozlehlézasedacísíně,hlasyutichly.Bylotumnohemvíctvorů zJinosvěta,nežjsem čekala.
Dvakrátsakra.
Shlavouhrdě vztyčenou,takžemitmavévlnyvlasů splývalypřesramenaazáda,jsemvykročilakdlouhémuobsidiánovémustolu,kterýmístnostivévodil.Kolemstályžidle zestejnéhotvrdéhokamene,zjakéhobylatahlesopečná jeskyně.Ustěnstályvysokékotlíkyavkaždémhořelmalý plamen.
Vpíjelosedomě mnohoočí,alety,kterémě přimělyzaváhat,žhnulyrudě:Kaden.Můjstvořitel,můjmilenecajedinápříčina,proč mojesestražije.Tokvůliníjsemdělala všechno,oč požádal.
Kadenstálv čelestolu,rucezazády.Nazlomekvteřiny jsmesesetkaliočima.Bylnádherný,bronzovýabílýoblek mukontrastovalsebenovoukůží.Jenhlupákbyvšaknevidělnetvora, číhajícíhopodúhlednýmvystupováním.
Zaslechlajsemzaseboukroky.
Výborně;nedorazilajsemposlední.Zaujalajsemmísto poKadenově pravici,zrovnakdyžvcházelizbylínávštěvníci.Kadennamě nepromluvilanimě nepozdravil;neže bychtoodněj čekala.Ne,soustředilsenato,kdopřicházelakdoseneukázal.Kdyžsemístnostnaplnila,mumlání ašepotpomaluutichly.Stália čekali,neodvážiliseusednoutdřívnežKaden.
TobiasstálpoKadenově levici,oblečenývtmavě modré košilisknoflíkyavtmavýchkalhotách.Prohlíželsimístnostahrálsipřitomprstysestříbrným řetízkemnakrku. Vždyckybylsoustředěnýapozorný.VedlenějstálAlistair, užnezakrvácený,vbílékošiliaoblekovýchkalhotách.Oba bylivražedníasvámístaKadenovýchgenerálů sizasloužili.
Sledovalajsem,jakseAlistairnaklonilazašeptalTobiasovi:„Upířiposlalipodřízeného.Onanijehobratrseneukázali.“
Podívalajsemsenamísto,kdebyobyčejně sedělupíří král,aviděla,žemáAlistairpravdu.
Místo,kdemělbýtEthanajeholidé,byloobsazeno čtyřmiméně urozenými členy.
Třikrátsakra.
Tobiaspřikývl,pustil řetízekapodívalsenaKadena.Ten mělrozšířenénozdry,jedináznámkahněvu.
Napravéstraně stolustálcovenHabrick.Účastnilose nejméně deset čarodějů,mužů ižen,všichnipečlivě rozmístěníkolemsvéhovůdceSantiaga.Tenměltaknagelo-
vanévlasy,ažmě pálilovnose.Italskýoblekbylpřiléhavějšínežmoje černéšaty–atobyloco říct.Podívalsena mě apomaluseusmál,jakobymě přistihl,jakhoobdivuji.
Jakovždyckymě svlékaločima,zvedalsemižaludek.Vypadalskvěleapředpokládal,žemužádnáženaneodolá.Jak zjistilvněkolikaposledníchletech,kdysemimnohokrát marně pokoušeldostatdokalhotek,mýlilse.
Potřáslajsemhlavouaotočilasezpětdokmístnosti. Přestožedorazilotoliktvorů Jinosvěta,cítilajsem,žejeto
Kadenovipořádmálo.Byljejichkrál–králvšechkrálů –ažádal,comupatří.
Jakobymi četlmyšlenky,otočilhlavukemně,upravilsi sakooblekuavladařskynamě kývl.
Časnadivadlo.
Zvedlajsemruceapřivolalamoc,kteroumidal.Vdlaníchmivzpláloheň,kroužilahravě tančil.Vrhlajsemkoule energiekekaždépochodni.Plamenyzesílily,osvětlilymístnostazahnalystínydovzdálenýchrohů.Všichnipřítomní ztichli.
Kadenseposadilajáztlumilaplamenydomatného, pulzujícíhotance.Klany,covenyajejichvůdcisejedenpo druhémposadili.Kadenovyočipřelétlymístnost,zatímco pomaluzabubnovalprstyostůl.Nikdonepromluvil–ani slovo.
„Řeknu,žejsemspokojenstěmi,kdodorazili.“Kadenův hlasnaplnilmístnost.Někomubyznělklidně avyrovnaně. Jáslyšelajenzuřivost.
„Santiago.Tvůjcovenjestejně báječnýjakovždy.“Kaden naněhokývl. Čarodějovémuhledělidoočí,hrdíamocní. Obdivovalajsemje,přestožejejichvůdcejsemnenáviděla.
„Pojídačisnů.“KadenmávlrukoukeklanuBaku,usazenémuvedleSantiagovacovenu.Jejichočipředvádělyúsměv, kterýfyzickynezvládli.Tam,kdebymělabýtústa,bylajen štěrbina,přesnižsevúhlopříčkáchtáhlakůže.Bylitohrozivíbastardi,kterýmjsemseradějivyhýbala.Běhemstaletí
jsemslyšelavyprávět,ženěkteréklanybylyveskutečnosti mírumilovnéabývaližádáni,abyvypudiliapozřelinoční můry.Jávšakpotkalajenty,kteřízasprávnoucenuvkládali dosnů děs.
Kadenůvhlasmě vytrhlzmyšlenek.„Ječícíničitelkyrozumu.“Všimlajsemsibánšívlevo.Bylatoskupinažen–klantvořilyjenženy.Genseočividně vázalnaobachromozomyX.Všechnypřítomnémělybuď velmisvětlénebo velmitmavévlasyanasobě blejzryneboupnutéšaty,které ječely peníze –bezurážky.
Jejichvůdkyně,Saša,měladlouhévlasystéměř tmavě modrýmnádechem,natemenizapletenéasplývajícínazáda;obléklasihedvábnékalhotysblejzrembezzapínání. Bylojískorosto,alevypadalajakoženavnejlepšíchletech. Rozhodně mělastyl,alevidělajsem,jaknakohosipoužila svůjvražednýjekot,ažsedotyčnémurozlétlahlavananěkolikkusů.Trvalotýdny,nežjsemdostalatenmozekzmých oblíbenýchbot.
„Vidímmocné,“pokynulKadenkestínům,kteréjenpřikývly.Nevypadalyjakozpevnéhmoty,postavysevlnilyjako kouř.Byltoklanvrahů apřirozeně prohnanýchtvorů. Řídil jejedinývůdce,akdybysteKašeodstanili,znamenalobyto provrahykonec.Jedinýproblémbyl,žebystekněmumuseliproniknoutdostblízko.Takjakovětšinajinýchseijeho rodinaběhemstaletídostalakmocitím,žeprosekávalakrvavoucestukaždému,kdodobřezaplatil.Obdivovalajsem všakjejichvěrnostKadenovi.Jsemsijistá,ženěkolikfrakcí Kašoviajehorodině zaplatilo,abysealespoň pokusilmého hrozivéhošéfazasáhnout,alestínyhonikdynezradily.
„Vidímlegendárnízuřivéšelmy.“Kadenovyoči,stálerudé,sezaměřilynavlkodlaky.TuhlesmečkuvedlCalebatěšilaseúctě napříč našímsvětem.Calebbyltichý,pokudna něhonemluvili,alezesíly,kterouvyzařovalpouhýmpohledem,minaskakovalahusíkůže.Tmavévlasymělostříhané nakrátko, čelistukrytouzaúhlednoubradkou.Možnáby
mohlSantiaganaučit,jaksiupravitvlasy,abynevypadaly jakoumaštěnýzmatek.Zachichotalajsemseapokusilase tozakrýtzakašláním;Alistairsepomně ohlédl.Calebsemi zamlouval.
Tihlevlkodlacinebylijakoztypickýchhororů.Vevlčí podobě byliskorojakovlci,alevšechny,smrtelníkyiostatní, byvyděsiliužpouhouvelikostí.Samcivesmečcebyliobvykleoněcostatnějšínežsamice,alesamicebylyzákeřnější. Calebsisvourodinudrželusebe,přišlivšakvždycky,když Kadenzavolal.Bylivyhýbavíatajnůstkářští,dávalipřednost možnostidržetseodpolitikyconejdál,alebylituvšichni. „Dokonceiradasmrtelníků seukázala!“Kadenlehce kývlnaEliášeajehoskupinu.Eliášbylstředníhověku,srozeznatelnýmišedinaminaspáncích.Poupravilsioblek,jakobyvmístnostiplnénetvorů něcoznamenal.Kadentomuhlepolitikovipomohlnahoruazískalpřitomskvělého informátoraaještě lepšízdrojpranípeněz. PakseKadenzaměřilnatřisedícíupíryavočíchmuzaplálrudýoheň.„Ovšemzlodějů krveseukázalajenhrstka.“ Zhlasumuukapávaljedaatmosféravmístnostizhoustla. Všichniztuhli.Kadenpřestalbubnovatprstynastůlanáhlé tichomibrnkalonanervy.
„Kdejeváškrál?“Tohlebylanebezpečnáotázkaavěděla jsem,ženanineexistujesprávnáodpověď.
Jedenmužvstal,narovnalsikravatuasakoaodkašlalsi.„PanVanderkaisenemohldostavit.Posílánejhlubší omluvy.Usilovalimuovládu,právě sestímvypořádává.“
Kadensenažidliopřel,založilsirucenahrudiazíralna upíra.Zavládlotichoazdálose,žetrvácelouvěčnost.Muž přešlápl;vědělajsem,žekdybyseupířimohlipotit,zpotil byse.
„Vypadáto,žemávposlednídobě spoustupodobných potíží,“prohlásilKadennakoneclehkýmtónemaznovuzačalbubnovatnastůl.OtočilsekTobiasoviazeptalse:„Kdy seukázalnaposledy?“
Tobiasprobodlupírapohledemalehceseušklíbl.„Užje todostdávno,můjpane.Měsíce.“
Kadenpřikývlazvedlkoutkyrtů.
„Měsíce.“
„Ano.“Dvořansiodkašlal.„Alepřiněkolikaposledních schůzkáchzaujaljehomístoprinc.“
„Jistě,bratr.Akdejeten?“
„Nemohldorazit.Ujišťujivás,žetuobachtělibýt,ale skutečně bylotřebapevnéruky,abysevypořádalisněkterýmizáležitostmi,kteréprávě zažíváme.“Slovaznělanuceně,jakobyvěděl,cobysestalo,kdybylhal.
„Chápu,“odvětilKaden.Slyšelajsem,jakněkteříkolem stoluhromadně vydechlianapětípovolilo.Avšaknemoje napětíatěch,kdoKadenadoopravdyznali.„Udržovatrovnováhumeziostatnímijetěžké,zvlášť v časechjakojsou tyto.Kdyžtosrovnámstím,jacíjsmebývalikdysi,jakýbývaltentosvět,jenásztohotohlediskamálo.Tyčísenad námihrozbyapřepadajínásobavyastrach.Právě proto musímepředevšímdržetpospolu.“Předklonilseapřestal bubnovat.„Víš,cotímmyslím?“
Upírpřikývl.„Ano.Souhlasím.“
Lež.
Kadensepomaluusmál,zářivě bílýmvýhrůžnýmzábleskem.Udeřilpěstídostoluamístnostsezatřásla.Vstupnídveřesezabouchlyavšechnynásuvěznilyvpasti.Stůl pukl,rozlomilseavšechnyrozhodil.Domístnostisevyvalilahustáhorkápára.Nikdonevyskočilanisenepohnul, všichnisetrvalinamístě.Věděli,copřijde,ažeKadennejvíczevšechnonenávidíslabost.Kadenvstal,králpředsvou jámou,apřesně totubylo–prázdná,dunivájáma.
Polklajsemknedlík,kterýmirostlvkrku,adívalase, rucesloženénaklíně.Vidělajsem,jakseTobiasoviaAlistairovišířípotváříchnadutéúsměvy.Teplotasezvyšovala, jakvdířeuprostředmístnostivířilažhaváláva.Napovrchu praskalyhorkévulkanickébublinyavzhůrustoupalkouř.
„Dotoho.Dovnitř.“Kadenpokynulupírůmkjámě. „Jsiblázen,“odplivlasiupírka,zatímcodalšísizoufale prohlíželmístnostahledaljinývýchod.
Ostatnítvorovésenehnulianiprstem,abypomohli.Věděli,žeKadenovazlobanemířínaně,anechtěli,abyse knimobrátila.
Kadensipoložilrukunahruď ajehosmíchserozezněl kouřemnaplněnoumístností.„Opravdu?Neboprostě jenomnemámrádneposlušnost?Dianno?“Okamžitě jsem kněmuotočilazrak.„Bylabystaklaskaváapomohlanašim přátelům?“
Zvolnajsemobrátilahlavuzpětkupírům,upřelananě pohledavstalajsem.Vykročilajsemknim,ruceuboků se minapnuly.TvorovéJinosvětatuhli,kdyžjsemjemíjela,ale tvářenicneprozrazovaly.BylajsemKadenovazbraň.Byla jsemmocná.Vědělitoajátověděla.Bylajsem čepelstvořenázmasaaohně.
Kadenpokračovalajehohlasserozléhalsíní.
„Možnámámpotížesdůvěrou.Víš,tohlenenípoprvé, comáváškráltyhle nepříjemnosti. Vzhledemknašemu časovémurámciaktomu, čehomusímedosáhnout...“Zastavilajsemseujednézupírekatanamě hledělasestrachem vočích.„...siprostě nemůžudovolitslabost.“
Popadlajsemjitak,žejsemjíznehybnilaruce,atáhla jikjámě.Křičela.Snažilasevyprostit,špičatýmipodpatky mě několikrátzasáhladoholeně,byltovšakkrátkýboj.Hodilajsemjipřesokraj.Křičelajenpárvteřin,dokudpadala. Kdyžsedotklahladinylávovéhojezírka,vyšlehlykolemní plamenyapohltilyji.
Dalšíupírvezděšenésnazeutéctproběhlkolemmě. Bleskurychlejsemtrhlapaží.Jakmilehorukazasáhla,zkonečků prstů mivyjelydrápyazaseklysemudobřicha.Zajíklseazkroutilsemikolemruky.Sevřelmizápěstí,akdyž jsemhozvedalaaházeladolů doohně,střetlsesemnou pohledem,očiplnéstrachuapaniky.
Střetímtobylovelmipodobně jakosdruhým.Pokusilse utéct,pokusilsebojovat,alenakonecseodobsidiánových zdíodráželyprosbyomilost,zatímcojsemhovrhaladolávy.
Otřelajsemsirukusdrápyotvář umazanoukrvíavyrazila kposlednímužijícímuupírovivmístnosti.Vzdalse,věděl, ženenícestyvenanikamutéct.Schoulilsedoklubíčkana kamennépodlaze.Popadlajsemhozaklopysaka,zvedla ho,otočilaseanatáhlarucenadjámu.
Žlutéočizahalilyměkkétřpytivéslzy.„Prosím,“žadonil, „mámrodinu.“
Rodina. Toslovomizaznělovmysliozvěnouaucítila jsem,jaksemidrápyzatahují.Krvežíznivostmě doháněla, nutilamě podlehnout,pustitsvoušelmuze řetězu. Rodina. Toslovobylojakotep,připomínalomi,žetohlenejsemjá. Mésrdcebilojenproniavědomí,žeexistuje,mě stáhlo zpětodhranicešílenství. Rodina. Tentokrátbylotoslovo zahalenézvukemsestřinasmíchuasnímpřišlavzpomínka.
Gabbypotřáslahlavouasmálase,kdyžjsemsejípokoušelahoditdoústkousekpopcornu.
„Nasupertvoramášfaktmizernoumušku,“chichotalase ahodilapomně hrst.
Vykoplajsemalehcejiudeřiladonohy.„Hej,jájsemtu cvičenýzabiják!“
Vybuchlasmíchy.„Prosímtě!Nakonci Medailonu jsi brečela.“
„Byltosmutný film.Mělsmutnýkonec.Typrostě vybíráš hrozné filmy.“
Smályjsmesetomupitomému filmuhodiny.
Sedělyjsmenapředraženémgauči,kterýjsemjíkoupila jakodárekkpromoci,audělalyjsmevjejímilovanégarsoncestrašlivýnepořádek.Promocebylapředmnohaměsíci,odtédobyjsemjineviděla.
Tamyšlenkabylatakbolestná,žemě vytrhlazevzpomínek.Několikrátjsemzamrkalanaupíra,kteréhojsem drželanadjámou,avrátilasedopřítomnosti. Rodina. Za
mlhavýmkouřemjsemviděladvarudéplamenyKadenovýchočí.Vzkazbylněmý,alejasný.Neváhej,nepřemýšlej, prostě todokonči–protožejestlivemně ucítíslabost,seberemiiji.AnižbychodvrátilazrakodKadena,zatáhla jsemdrápynaupírově krku,rozevřeladlaně anechalaho spadnoutdojámy.
MužzmizelaKadenseusmál.Pakvůlíportálznovuzavřel;stůlisevšemi,kdosedělikolem,seposunulaznovu scelil.Naprostotichoumístnostíserozlehlovrznutídveří azbývajícíkouř zmizeldochodby.Několiklidízakašlalo asrovnalosižidle,kámenskřípalopodlahu.
Podívalajsemsenarudéskvrnynakloubechprstů ana nehtech,apakjsemspustilarucekbokům.Drželajsem hlavuvztyčenou,nohysepohnulydřív,nežsimůjmozek uvědomil,codělám.VykročilajsemzpátkykeKadenovi.
AlistairaTobiasmě sledovali,měřilisimě,alejásidalapozor,abychnedalanajevo,jakjsemznechucenátím,žena sobě mámkrev.Stálajsemahledělapředsebe,rucesepnuté předhrudí.
Žádnáslabost.Nikdy.
„Teď,kdyžsespostaralotohle,proč jsinássemsvolal?“ zeptalseKaš,vůdcestínů,těžkýmpřízvukem,zatímcose stínyšouralyzasvýmloutkářem.
„Tojeprosté.MámzprávuoAzraelově knize.“
Kadensikonečně sedlasíníseozvalšepotalapánípo dechu.Alistair,Tobiasajájsmezůstalistát.Vždyckyjsme bylinasvýchmístech,odvážníaničiví.
„Nemožné,“zasyčelvůdceBaku.
Okamžikbyloticho,apakzačalimluvitvšichninajednou,všichnisouhlasilisBaku,prohlašovali,žetaknihaje jenommýtus.
Vkamennémístnostibylzvuktolikazvednutýchhlasů ohlušující.Jediní,kdonemluvili,bylivlkodlaci.Jenseděli, sledovalianaslouchali.
Nepřekvapilomě,žesenadevšemineslhlasEliáše,politikasmrtelníků.„Ikdybysetentextnašel,odVálkybohů užjsoutotisícelet.Jakbychomjipřečetli?“
„Přečístji?“vysmívalseSantiago.„Kdybytobylapravda, víš,cobytosseboupřineslo.“
PadlotichoavšichnisepodívalinaKadena.
„Ničitelesvěta,“ozvalseodlevéhorohustoluměkký ženskýhlas.
VšichniseotočilikSašeajejímsestrám.Bánšíbylyod chvíle,kdytozačalo,potichu–skorotakpotichujakovlkodlaci.Sašamělaočizamlžené,jakobysezatoulalavmyšlenkách.Teprvekdyžjíkdosipoklepalnarameno,uvědomilasi,žepromluvilanahlas.Zavrtělahlavouadlouhémodrévlasyserozvlnily;paksipřihladilabílésakoaodkašlalasi.
„Achano.“Kadensizamnulbraduapoložilrucenastůl. „BájnýNičitelsvěta.Legenda.SynUnirův.Vládce čepeleZapomnění.Kdepakje?“
Nikdonepromluvil.
„Přesně.Nikdohonevidělanioněmneslyšeloddoby, kdyvybuchlaRašearim,jejichdomovskýsvět.Atuzkázu způsobilon,správně?Nevyprávísetotak?JetostrašákJinosvěta.Pohádky,kterévásmajídržetvlati.“
„Nejsoutopohádky.Jetopravda.Jinosvětjemimodosah kvůliněmu,kvůlinim,“skočilmudo řečiSantiago. Čarodějovépřikyvovaliaobklopovalijej.Upíralinanásoči, čekali, jestliudeřímenebovyrazímeprotinim,protožeSantiago promluvilmimopořadí.„Nebešťanéstálekráčejítoutorovinou.Rukastálekráčítoutorovinou,apokudstáleexistuje Ruka,máitěloahlavu.Ničitelsvětajehlava.“
„Ahlavasedáuseknout.“Kadenovaslovabyla čistýjed. Znovuzavládloticho,jakjimtodocházelo.Ucítilajsem todřívnežostatní:strach.Můjživota časvKadenově světě nebyltakdlouhýjakovětšiny,bylovšakzcelazjevné,žeje tenNičitelsvětů děsívícnežKaden.
„Chápu.Všichnisehobojíte.Aleonnenítím,zakoho homáte,ipokudžije.Nikdohoužpostaletíneviděl.Nevšímejtesibajek,kterésioněmvymyslelijiní.Jestlijetak silnýaschopný,jakse říká,kdeje?Zničiljsemstovkyzjeho druhu,aleonseneukazuje.Jetozbabělec,slabý,poškozený.Tenhle Ničitelsvěta neníbůhjakotipředním.Nemá skutečnoumoc–alemyano.Vyprávějívámsvojelži,snaží sevámjenacpatdochřtánu.Chtějí,abystesesklonilipřed jejichvůlí.Ažzískámtuknihu,budemevládnout,myvšichni.Nebudemezahnanídostínů,nebudounásutlačovatti, kteřínásmajízanehodnéaméněcenné.Změnanastala vokamžiku,kdyprolilivlastníkrevvjejichvlastnímsvětě. Ateď?“
Vstalanaklonilse,dlaně opřenéostůl.Podívalsepostupně doočívšemvůdcůmajenněkoliksejichnažidlích zavrtělo.
„Teď je časvzítsizpátky,cojenaše,conámukradli. Předtím,nežzapečetilisféry,jsmenemělimožnostvolby. Žádnou.Kolikzvašichlidíjezatěmidveřmi?Co?“Ukázal naSantiagaapaknaostatní.„Nebovašich,nebovašich? Přemýšlíte,jestliještě žijí?“
Taslovazasáhlacíl.
„Atakniha?Mášji?“zeptalsevůdcestínů. Kadenmlaskl.„Tojedalší část.Ještě jinemám,aleuž brzy.Eliáš,“ukázalnasmrtelníkaajehoradu,„byltaklaskav azajistilnámunebešťanů špeha.Infiltrovalijsmedojejich řad,cožjedůvod,proč jsemvássemvšechnysvolal.Musímebýtjednotní.Jakmilezahájímprocesotevíránísfér,nesmímepůsobitjakoslabí.“Významně sepodívalnaprázdné židleupírů.„Aninaokamžik.Potřebujivásvšechnynasvé straně,apokudne...“Upřelzrakdoprostředstoluanechal hrozbuvisetvevzduchu.
Jedenpodruhémvšichnisouhlasili, řeklianovesvých rodnýchjazycích.Vlkodlacipromluvilijakoposledníavědělajsem,ženejsemjediná,kdositohovšiml.
nabídnoutsvétělo,svůjživot,svojiduši,cokoliv,komukoliv, kdobyodpověděl.
„Všechnovpořádku?“
Prudcejsemotevřelaočiaužnamě nehledělytyžhavé uhlíky,aleměkkéhnědéduhovky.VzrcadlejsemvidělaKadena,jakseopíráodveřekoupelnyazdálose,žezabírávíc prostoru,nežmánárok.Bylvyššínežjá,atoužněcoznamenalo,protožejsembylaodostvyššínežprůměrnážena. Nebylajsemroztomilá,drobnáakřehkádívka,jakésižádá každý filmnebokniha.Nemělajsemvelkáprsa,alecose minedostávalonahrudi,nahrazovalyboky.Tobylamájedináoblá část.Bylajsemhubená,sesilnýmipružnýmisvaly, bojovnicevkaždémsmyslutohoslova.Poproměně jsem každýdencvičilasAlistairem,TobiasemadokonceisKadenem.Mnohokrátdomě bušilitakdlouho,dokudjsem neomdlela.Trvaloroky,nežjsemsenaučilaubránit.Kaden chtělválečníkyajábrzyzjistilaproč.
Stálsezaloženýmarukamaatvářilsezaujatě.Nebyla tostarost,jakbytochápaliobyčejnílidé.Vědělajsem,že honezajímá,jaksecítím,jenjestlijsemstálev řadě,stále poslušná.
„Jsemvpořádku,jentrochuunavená,“odpovědělajsem aponěkudsenarovnala.
Lehcepřivřeloči.„Hm.“
„Chcisejítpodívatnasestru.“
Odstrčilseodedveříasevřelrtyvmírnémzamračení. „Teď ne.“
Vědělajsem,žeto řekne.NevidělajsemGabbyužměsíceastýskalosemiponí.Používaljijakonávnadu.Dělej, cožádá,abudešodměněnanávštěvou,ikdyžjichubývalo abylystále řidší.
„Pamatujsi,žetě miluji.“
Tomisestra řekla,kdyžjsemsnínaposledytelefonovala,těsně předtím,nežzavěsila.Zatraceně,užsianinevzpomínám,kdytobylo.Vminulýchtýdnechsemitaslova
častovynořovalavhlavě,drželamě jakokotva,acojedůležitější,drželamě smrtelnou.
Kadenmilehkýmkrokempřistoupilzazáda.Sledovala jsem,jaksejehoodrazblíží.Zastavilsepárpalců odemne, opřelmibraduohlavu.Zvedlmizobličejepramenvlasů ajemně hoshrnulz čela.Prstyprohráblyhedvábnéprameny,jakobysitenpocitužíval,azrcadlemmihleděldo očí.
„Zaváhalajsi.“
Věděl.
Pravárukamiznovusjelapovlasech,ažkekonečkům, apakmisklouzlanaholázáda.„Nechcešminěco říct?“
„Nekvůlitomu,comášnamysli.“Dívalajsemsemudo očívzrcadle,odmítlajsemodvrátitzrak.Jakozvířevdivočině –kdyžjennaokamžikspustíšočizkořisti,jepovšem.
„Hm-hm,“zamumlal,zatímcomidlanípřejíždělpopáteřiažkekříži.Prstysemivnořilypodtenkýlemšatů ajáse zachvěla,alenepřerušilajsemočníkontakt.Rtymunepatrně změklyvúsměvu,apaksklonilhlavukméšíji.„Jsitak krásná.“Slovamitančilanakůži,dechzrychlovaltep,chvějícísemupodústy.Jazykmiolízlkrkaznovumnouprojelo zachvění,tentokrátkdyžrukuposunulvýš,abymohluchopitprs.Palcemmipomaluškádlilbradavku,záměrně mě přinutiltišezasténat.Opřelajsemseonějzády,zhouplase vbocích,cítilajsem,jaksemikzadkutisknetvrdýúd.
Rtymiputovalyodkrkuk čelistianechávalyzasebou horkoustopu.„Patříšmi.Jsimávšemizpůsoby.“Líbalalehcekousalkaždémísto,kteréhosedotkl.„Rozumíš?“
PřikývlajsemanechalasihlavuklesnoutnaKadenovo rameno,abymělsnazšípřístup.Tenkáhranicemezirozkoší abolestímě vždyckypřimělareagovataontověděl.Volnou rukumizabořildovlasů,naklonilmihlavu.Pakseomě opřel,přitlačilmě těsnějikumyvadlu,nenechalmiprostor kúniku.Ucítilajsemnahrudidotekdrápů aprudcejsem otevřelaoči.Zvedlzrakapolíbilmě naušnílalůček.Přejel
miostrýmidrápydoprostředhrudiapřitomnamě upíral žhavýrudýpohled.
„Nemůžusidovolitslabost,aniutebe.Neteď,kdyžjsme takblízko.Rozumíš?“
Zabodlminehtydokůže.Přikývlajsem.Ig’Morrutheni bylisilníatéměř senedalizabít–téměř.Každýmělnějakouslabinu,jednuvěc,kterábynászničila.Trikbylvtom pokusitsejinajít,nežnásrozervounakusy.Podřízlimi krk,ztratilajsemkončetiny,kterémidorostly,adokonce mizlomilivaz,alenicztohomě nezabilo.Jedinávěc,která ještě nebylazničena,bylomésrdce.Takjsemvylučovacím procesemdošlakzávěru,žezemřu,pokudmivyrvousrdce zhrudi.Mouslabostíbylomojehloupésmrtelnésrdce.
„Ano,“procedilajsemmezizuby.„Jávím.“
Prstysezaťalyještě víc,nořilysemidohrudi.Nevykřikla jsem.Turadostmuneudělám.
„Takproč jsizaváhala?“šeptalmidoucha. Lži.
Nemohlajsemmu říctpravýdůvod.Kdybysijenomna vteřinumyslel,žejepromě něcodůležitějšíhonežonajeho záměr,skoncovalbysemnoutadyateď.
„Protože,“zasyčelajsem,„márodinu.Jehozabitímsijenomudělášdalšínepřátele.“Znovujsemzalapalapodechu, pokoušelaseprodýchatbolest.„Kdyžjsiteď takblízko,je tokomplikace.“
Hledělmidoočísnadcelouvěčnost,nežjehoduhovky znovunabralyoříškovýodstínapustilmévlasy.Cítilajsem, jaksemiKadenovyprstyvzdalujíodhrudi,apakmidlaní vklouzlpodšaty.Sevřelmibokyaotočilmě obličejemksobě takprudce,žejsemmálemztratilarovnováhu.
Předklonilseapřitisklsekemně.„Záležítinamně?“
„Ano.“Přejelajsemsidlanípohrudi.Kůžesezacelila, alenaprstechmizůstalakrvaváskvrna.
Nebylatoúplnálež.NazačátkuminaKadenovizáleželo,dokudmě topopárstovkáchlet,kdyjsemstáleomlou-
valajehochování,nepřešlo.Nikdysesemnounepodělil osvátajemství,alevědělajsem,že částidušemáhluboce poškozené,asoucítilajsemsním.Nebylvždyckytakpodlý, jakvypadal.Bylychvíle–neboaspoň okamžiky–kdyjsem vněmvidělaněcohlubšího.Něcovjehominulostizněj udělalolhostejného,chladnéhoazlovolnéhotvora.Ano,záleželominaněm,alenikdytonebylaláska.Nebylotojako vtěchhloupých filmech,nakterémě Gabbynutilasedívat. Nebyltocit,ojakémpsalibásnícisonetynebojakýpopisovalyjinédruhyliteratury,alezáleželominaněm.Nikdyse Kadenanezbavím,akdyžminaněmzáleželoaspoň tímhle omezenýmzpůsobem,bylosnazšízůstat.
Přejelmirtypotváři.„Dobrá.Užnezaváhej.“
Přikývlajsem,prstystálesvíralylátkušatů.Kadenmě pořádtvrdýmtělemtisklkumyvadlu.
„Pusť mě,“zašeptalajsem.Bylotopřáníaněmáprosba, kterámířiladálnežktéhlesituaci.Otomjsem častosnila, kdyžjsembojovalaanásilnápřirozenostméhoživotanamě bylapříliš.Vědělajsem,žesetensennikdynesplní.Toužilajsempoživotě jinde.Poživotě sesestrou.Poživotě,kde jsembylamilovánaamohlabýtmilována.Prostě poživotě. Znalajsemvšakodpověď dřív,nežpromluvil,abezestínu pochybnostíjsemvěděla,žejimyslívážně. Kadensezaklonil,zahledělsemidoobličeje,potommi zvedlbraduapřinutilmě podívatsemudoočí.
„Nikdy.“