ČÁST PRVNÍ
Addy
Pondělí 22. června
„Vážně na to budeme koukat?“
Maeve zvedne ovladač a pak obočí. Takové zpochybnění našeho počínání mě rozladí, protože Maeve samozřejmě moc dobře ví, že se na to koukat budeme. Vždyť dřepíme před televizí v tak krásný letní den jenom kvůli tomu.
„Nemuselas mě zvát,“ připomenu jí a vytrhnu jí ovladač z ruky, než ho stačí zahodit na druhou stranu pokoje. Stisknu tlačítko pro zapnutí a pak procházím kanály, dokud nenajdu stanici, kterou hledám. „Doma mi bylo dobře.“
„Po tomhle ti dobře nebude,“ ozve se Bronwyn z rohu velkoryse vypolstrované pohovky. V televizním pokoji u Rojasů se na bednu kouká mnohem pohodlněji než u nás v obýváku, a navíc je tu ještě ta výhoda, že naprosto nehrozí, že do místnosti vleze máma. Ovšem neuvědomila jsem si, že tenhle luxusní divácký zážitek půjde ruku v ruce s hromadou starostlivých řečiček. Bronwyn se z Yale vrátila na léto už před pár týdny a okamžitě se pokusila vzít můj život do vlastních rukou jako dominantní starší sestra, ačkoli jednu takovou už mám.
Ne že bych si stěžovala. Chybělo mi povídat si s ní ve skupinovém chatu Bayviewská čtyřka – který už opravdu musíme přejmenovat, když je v něm teď devět lidí: já, Bronwyn, Nate Macauley, Maeve a její přítel Luis Santos, Cooper Clay a jeho přítel Kris Becker a Maevini spolužáci ze čtvrťáku na Bayviewské střední Phoebe Lawtonová a Knox Myers. Je to pěkně rozpárovaná skupinka, až na mě a poslední dva zmíněné. No, možná jen mě, protože nikdo tak docela nevěří Phoebinu a Knoxovu ujišťování, že jsou jen přátelé.
Co třeba Bayviewská parta? Zvednu telefon a jméno skupinovky rovnou upravím. Vůbec to nevypadá špatně.
„Co je to za chlapa?“ zeptá se Maeve a mžourá na obrazovku. „Ten bude uvádět…“
„Ne,“ řeknu rychle. „Tohle není vysílání z Eastlandské střední. To začíná až ve tři. Tohle je... popravdě nemám tušení.“
„Schůze městské rady,“ řekne Bronwyn. Jasně že to Bronwyn ví; ona takové věci pravděpodobně sleduje pro zábavu. „Vypadá to na závěr hlasování o rozpočtu.“
„Vzrušující. Ale aspoň je to důležité.“ Maeve hodí bosé nohy trochu moc prudce na konferenční stolek a sykne, když patami narazí na mramorovou desku. „Aspoň si to zaslouží nějakou platformu. Což se nedá říct o…“
„Je to místní kabelovka, Maeve,“ přeruším ji. „S programem si zrovna hlavu nelámou.“
Mluvím klidně, ale srdce mi nepříjemně tluče a jsem rozpolcená: přeju si být sama, ale zároveň jsem vděčná, že sama nejsem. Radní na obrazovce oznámí, že schůze je u konce, obraz se rozplyne a rozezní se vycpávková hudba. Chvíli s Bronwyn a Maeve tiše sedíme a posloucháme cosi,
co zní jako hodně odvážná instrumentální verze písně „The Girl from Ipanema“.
Vzápětí se na obrazovce objeví z poloviny zaplněná školní aula a dole slova Eastlandská střední škola: Cyklus letních přednášek. Než stačím zareagovat, Bronwyn se vymrští z pohovky, přistane vedle mě a obejme mě.
„Proboha, co to děláš?“ zamumlám a odhodím mobil na polštář.
„Nejsi v tom sama, Addy,“ zašeptá dramaticky Bronwyn. Obklopí mě vůně zeleného jablka: Bronwynin charakteristický šampon, který používá celou dobu, co ji znám. A pravděpodobně ještě déle, protože Bronwyn své zvyky nemění. Jednou, když byl Nate obzvlášť sklíčený z jejich vztahu na dálku, jsem mu dala lahvičku toho šamponu ovázanou velkou červenou mašlí. Nate se naštval, což byl tak trochu účel – prolomit Nateovu věčně nevzrušenou masku –, ale nechal si ji.
„Všimla jsem si,“ řeknu a vyplivnu pramen vlasů. A pak se do jejího objetí vnořím, protože ho vlastně docela potřebuju.
„Dobré odpoledne, Eastlandská střední, vítejte na zahájení cyklu letních přednášek.“ Muž za řečnickým pultem se nepředstaví, asi proto, že nemusí – nejspíš je to učitel nebo nějaký zaměstnanec školy. Někdo, kdo má na starosti tvarování teenagerských mozků, někdo, kdo vypadá asi o tisíc let mladší, než se teď cítím já, ačkoli mi před pár měsíci bylo devatenáct.
„Koukněte na ty snaživce. Škola skončila před dvěma týdny, a oni už jsou zpátky,“ řekne Maeve, zatímco muž dál vede řeči, jež naše ředitelka Guptová s oblibou nazývala „vedením domácnosti“ – zkrátka všelijaká oznámení, která je třeba vecpat před každou školní akci. „Stará dobrá
Eastlandská střední. Bronwyn, pamatuješ, jak jsi na jejich parkovišti stalkovala Sama Barrona?“
„Nestalkovala jsem ho,“ ohradí se Bronwyn, ačkoli technicky vzato to stalkování bylo. Bylo to však nutné zlo. Vyřešení záhady kolem smrti Simona Kellehera záviselo právě na Samovi – na chlapci, jemuž Simon v den své smrti zaplatil, aby odvedl pozornost, když jsme byli po škole. Byla to nejsenzačnější a nejstrašnější zpráva, která kdy Bayview zasáhla, aspoň do té doby, než před pár měsíci jeden Simonův napodobitel odstartoval vražednou hru na pravdu a málem nás všechny vyhodil do povětří při nácviku svatební hostiny mé sestry.
Někdy se vážně divím, proč všichni v Bayview zůstáváme.
„Decentně jsem ho vyslechla,“ brání se Bronwyn. „A ještě že tak, protože jinak…“ Nedořekne, protože v tom okamžiku nám všem pípnou telefony.
„Bayviewská čtyřka se rozjíždí,“ hlásí Maeve, než se stačím podívat na vlastní telefon.
„Myslím, že bychom měli změnit název na Bayviewská parta,“ řeknu.
„Klidně,“ pokrčí rameny Maeve. „Kris píše, ať se držíš, Addy. A taky chce vědět, jestli platí ty vafle zítra ráno. Já mám shodou okolností taky moc ráda vafle, jestli je to pro vás dva relevantní informace. Luis říká: Ať jde ten hajzl do prdele. Tím samozřejmě nemyslí Krise, myslí…“
„Vím, koho myslí,“ řeknu a eastlandský řečník zvedne ruce, aby utišil netrpělivé mumlání, které se šíří publikem.
„Všechny, kdo se tady na Eastlandské střední účastní cyklu letních přednášek, jistě napadlo, že v takové nádherné červnové odpoledne lze dělat mnoho jiných věcí,“ říká
muž. „To, že jste místo toho tady, dokazuje, jak je dnešní speciální téma důležité.“
„Speciální? Leda kulový,“ zabrblá Maeve a zastrčí si pramínek vlasů za ucho. Má úplně stejný odstín vlasů jako Bronwyn, ale nedávno si nechala ostříhat super rozvlněné mikádo. V dětství Maeve bojovala s leukémií a prvních pár let střední školy se snažila vymanit z Bronwynina stínu. Myslím, že její pravá povaha vyplula na povrch právě v okamžiku, kdy přestala kopírovat sestřin charakteristický culík.
„Psst,“ zasyčí Bronwyn a konečně uvolní sevření.
„Na Eastlandské střední škole vás chceme inspirovat k tomu, abyste šli za svými sny a dosahovali jich, nicméně chceme vás připravit i na tvrdší životní realitu,“ pokračuje řečník. „Volby, které dnes učiníte jako středoškoláci, ovlivní vaši životní dráhu na léta dopředu a špatná rozhodnutí mohou mít ničivé dopady.“
„Takže tak se tomu teď říká?“ zeptá se Maeve. „Špatné rozhodnutí?“
„Maeve, přísahám, že…,“ začne Bronwyn.
„Ticho!“ vystřelím ze sebe mnohem hlasitěji a zlostněji, než jsem zamýšlela, a Bronwyn s Maeve se zaraženě odmlčí. Kdybych zrovna nebyla takový uzlíček nervů, styděla bych se, že jsem svůj vztek obrátila proti holkám, z nichž ani jedna si to nezaslouží. Jenže každou chvílí uvidím…
„Nikdo to neví lépe než dnešní host. Je zde díky edukační spolupráci se Správou nápravných zařízení státu Kalifornie a chce vám na rovinu vypovědět, jak jeho činy zmařily to, co mohlo být zářnou a slibnou budoucností.
Prosím, přivítejte našeho řečníka, který je v současnosti chovancem v Detenčním zařízení pro mladistvé v East
Crenshaw a který dříve studoval na sousední Bayviewské střední škole – přichází Jake Riordan.“
Bronwyn mi stiskne ruku a Maeve hlasitě sykne, ale jinak se mi je zřejmě podařilo dočasně umlčet. Ne že by na tom záleželo – i kdyby mluvily, přes šumění v uších bych je stejně sotva slyšela.
Jake Riordan.
Můj ex. Kdysi, když jsem ještě byla tak naivní a nejistá, že jsem neviděla, jaký doopravdy je, moje životní láska. Věděla jsem, že umí být žárlivý, a kdybyste na mě tehdy zatlačili – což kromě mé sestry Ashton nikdy nikdo neudělal –, možná bych i uznala, že má potřebu lidi ovládat. Nikdy by mě ale nenapadlo, že se mi poté, co jsem ho podvedla, bude mstít tak, že se spolčí se Simonem, bude na mě chtít hodit vraždu, a když se ho pokusím odhalit, skoro mě zabije.
No jo vlastně. Podle Jakeovy velmi drahé právničky se mě ve skutečnosti nesnažil zabít. Úmysl nebyl prokázán, prohlásila tehdy a spolu s hromadou dalších právnických slovíček, na nichž vystavěla jeho obhajobu, ho nakonec uchránila před tím, aby ho soudili jako dospělého.
Hodně lidí tehdy prohlašovalo, že je ten proces fraška, zvláště když nakonec Jakea odsoudili k pobytu v zařízení pro mladistvé, odkud měl vyjít až ve svých pětadvaceti.
Všechno, co provedl – nejen mně a mým kamarádům, ale i Simonovi –, se zdrclo v mizerných sedm a půl let za mřížemi. Titulky hlásaly: „Zvláštní zacházení v přímém přenosu!“ a objevilo se i několik online petic, které soudce nabádaly k udělení tvrdšího trestu.
Jenže lidi mají krátkou paměť.
Od okamžiku, kdy Jake nastoupil výkon trestu, byl příkladným vězněm a loni v prosinci jeho případ zpracovala
jedna true crime show; v Bayview Blade o ní napsali, že byla „překvapivě účastná“. Jake byl pokorný. Byl kajícný. Byl odhodlaný pomoct ostatním mladým lidem, aby se vyvarovali chyb, které sám udělal. A potom, ani ne dva týdny po svatbě mé sestry na konci března, se objevil porotce X. Nebo spíš jeho tehdejší přítelkyně – žena, která tvrdila, že od jednoho z porotců dostala v průběhu Jakeova procesu stovky zpráv. Ukázalo se, že ji porotce X udržoval v obraze nepřetržitým proudem důvěrných informací a také že nedovoleně navštěvoval zpravodajské weby. Když se některé screenshoty objevily na BuzzFeedu, porotce X zpanikařil, pokusil se smazat historii prohlížení, lhal pod přísahou a Jakeově obhajobě tak v podstatě naservíroval záminku zažádat o nový soud.
Porotce X se ve skutečnosti jmenoval Marshall Whitfield, což se na internetu společnými silami podařilo vypátrat během několika týdnů od zveřejnění kauzy. Po zveřejnění jeho údajů se stáhl do ústraní a možná by mi ho bylo až líto, kdyby mi svým jednáním do života nehodil granát.
Teď se Jakeův případ bude znovu projednávat a Jake mezitím zahájil rehabilitační turné, jak tomu sarkasticky říká Maeve. Návštěvy ve školách televize zpravidla nepřenáší, ale když ano… dívám se. Nemůžu si pomoct.
„Vypadá hrozně,“ prohlásí Maeve a mračí se na obrazovku.
Nemá tak docela pravdu. Jake vypadá na víc než na devatenáct, ale ne ve špatném slova smyslu. Pořád je krásný, hnědé vlasy má ostříhané na krátko a ve velmi bledém obličeji svítí pronikavé oči, modré jako letní obloha. Zjevně v poslední době posiloval víc než dřív, je to vidět i přes neforemný khaki mundúr, který má na sobě. Vstupuje na podium za vlažného potlesku, hlavu skloněnou a ruce
Jake jim však záminku neposkytne.
„Přišel jsem vám povědět o nejhorších chvílích svého života,“ začne tichým, upřímným hlasem, což je jeho osvědčený způsob, jak zahájit řeč. A pak, s rukama svírajícíma řečnický pultík a očima upřenýma na studenty před sebou, spustí o nejhorších chvílích mého života.
Je chytrý. Hodně mluví o nátlaku, nepatřičném vlivu a donucení, jako by snad byl nic netušícím jelimánkem, který Simonovi jen zdráhavě naslouchal, a ne jeho nadšeným spoluspiklencem. Podle svých slov si Jake ani nepamatuje, jak na mě a na Janae Vargasovou zaútočil v lese za jejím domem. Jediné, po čem toužil, což také tvrdil u soudu, bylo, abychom mu přestaly vyhrožovat.
Abychom my přestaly vyhrožovat jemu. To však veřejnost nepřijala zrovna dobře, a tak si při návštěvách ve školách dával pozor, aby se danému tématu vyhnul. Jakmile někdo zmínil mě, hned plynule přešel v monolog, jak jeho špatná rozhodnutí ublížila všem. Hlavně jemu.
V listopadu to budou od té strašné noci v lese dva roky. Za tu dobu se stalo hodně dobrého: přestěhovala jsem se k sestře, našla jsem si nové přátele a odmaturovala. Dopřála jsem si trochu času, abych zjistila, co chci v životě dělat, a rozhodla jsem se, že bych se chtěla věnovat učení. Před měsícem jsem dostala svůj vůbec první pas, abychom s Maeve mohly koncem července odletět do Peru, kde budeme pomáhat s intenzivním kurzem angličtiny. Potom se přihlásím na univerzitu. Můj táta, přestože je pořád prototypem rodiče, který se o výchovu dětí moc nezajímá, se nabídl, že mi pomůže se školným.
18 sepjaté. Samozřejmě nemá pouta. Ne při návštěvě školy, ačkoli po jedné straně podia sedí na skládacích židlích tři ozbrojení policisté, kdyby nastaly potíže.
Hodiny odpočítávající Jakeovo propuštění byly celou dobu tak vzdálené, že jsem dokázala uvěřit tomu, že až dotikají, budu připravená – budu starší a moudřejší, zabydlená v aktivním, smysluplném životě, v němž si sotva všimnu, že mého usvědčeného bývalého přítele pouštějí na svobodu.
Až donedávna mě nikdy nenapadlo, že ty hodiny někdo může resetovat.
„Co na to všechno říká Eli?“ zeptá se Maeve, zatímco Jake pokračuje ve svém dobře nacvičeném monologu.
Manžel mé sestry vede právnickou neziskovku Presumpce neviny, takže když přijde na cokoli spojeného se zločinem, obracíme se na něj. Přesto, jak Eli dřív nebo později připomněl všem devíti členům Bayviewské party, ho často neposloucháme, dokud není pozdě. „Myslí si, že se Jake domůže nového procesu? Nebo že ho pustí, nebo…“
„Eli má teď plnou hlavu toho, kdo to za něj vezme, až bude na rodičovské,“ připomenu jí. Překvapivé těhotenství mé sestry Ashton – má rodit v listopadu – byl hlavní důvod, proč jsem se přestěhovala zpátky k matce. S mámou jsme nevycházely vždycky dobře, ale nadšení z miminka nás stmelilo. Poslední dobou se to pouto projevuje především vymýšlením babičkovských přezdívek, s kterými si máma nebude připadat staře. Teď vede bibi, protože máma odmítla byť jen zvážit můj návrh kebába.
„Eli dokáže myslet na víc věcí najednou,“ namítne Bronwyn. „Zvlášť když mu povíš, jaké ti to dělá starosti.“
„Nedělá mi to starosti,“ řeknu s pohledem upřeným na obrazovku. Hlas mám ale přidušený od toho, jak si usilovně okusuji kloub na palci.
Jake skončil projev a teď odpovídá na otázky z publika. Kluk v přední řadě se zeptá: „Jaké mají ve vězení jídlo?“
„Jedním slovem? Otřesné,“ odpoví Jake s tak dokonalým načasováním, že se všichni rozesmějí.
„Můžeš vídat mámu a tátu?“ zavolá nějaká dívka. Roztřesená kamera se obrátí jejím směrem a já za tazatelkou zahlédnu záblesk měděných kudrlin jiné dívky. Vypadají skoro jako – ale ne. Muselo se mi něco zdát. Nicméně když se podívám na Maeve, udiveně se na obrazovku mračí.
„Ne tak často, jak bych si přál, ale ano,“ řekne Jake. „Nevzdali to se mnou a jejich podpora je mi vším. Doufám, že na mě zase jednou budou moct být hrdí.“
„Asi budu zvracet,“ poznamená Maeve, ačkoli i ona zní o trochu méně sarkasticky. Až tak je Jakeovo rehabilitační turné dobré.
Další kluk zvedne ruku a Jake k němu pohodí bradou, aby se ptal. Je to tak známé gesto – takhle zdravil naše kamarády na chodbách Bayviewské střední, s rukou pevně omotanou kolem mých ramen –, že mi přeběhne po zádech mráz. „Kdyby ses mohl vrátit v čase, co bys udělal jinak?“ zeptá se chlapec.
„Všechno,“ odpoví Jake bez váhání. Zadívá se přímo do kamery a já ucuknu, mám pocit, jako by právě vstoupil do místnosti.
To je ono.
Na to jsem čekala – proto jsem se mučila a celý přenos sledovala. Nechtěla jsem ho vidět, ale potřebovala jsem si ověřit, že pořád existuje. Ten záblesk v Jakeových očích. Záblesk, který se mu při otázkách z publika nepodařilo zakrýt, ať se snažil sebevíc. Záblesk, v němž se zračil všechen hněv, o kterém tvrdil, že už ho necítí. Záblesk, který říkal: Ničeho nelituju.
Záblesk, který říkal: Co bych udělal jinak?
Nenechal bych se chytit.
Phoebe
Pondělí 22. června
Krčím se v sedadle a proklínám se, že mě nenapadlo vzít si mikinu s kapucí, ačkoli venku je sedmadvacet stupňů a aula Eastlandské střední nemá klimatizaci. Věděla jsem, že tu asi bude kamera, nicméně žáci, kteří sedí vzadu jako já, většinou nejsou z těch, kdo pokládá otázky.
Vím, že se Addy na tyhle věci dívá. Co jí asi tak řeknu, jestli mě uvidí? Jak to vysvětlím?
Zapírat, zapírat, zapírat, Phoebe. V tom jsi dobrá.
„Nějaké další otázky?“ Muž, který Jakea uvedl, teď vstal z přední řady a stoupl si vedle něj. „Na jednu ještě máme čas.“
Opravdu svých činů lituješ?
Ublížil bys někomu znovu?
Jak ses stal takovým člověkem?
To jsou otázky, na které potřebuju znát odpovědi. Nedokážu se přimět, abych se zeptala sama, ale doufám, že se zeptá někdo jiný.
Místo toho nějaká dívka vykřikne: „Budeš mít nový soud?“
Jake sklopí hlavu. „Na to se snažím nemyslet,“ řekne. „Nezáleží to na mně. Snažím se zkrátka vést co nejlepší život, pěkně den po dni.“
Zkoumavě pátrám v části jeho tváře, kterou odsud vidím, a modlím se: Prosím, ať je to pravda.
Stejně jako polovina mých spolužaček jsem kdysi byla do Jakea Riordana zamilovaná. Jake byl ve třeťáku, já v prváku a on s Addy už tvořili školní pár číslo jedna. Tehdy jsem je sledovala, jak proplouvají chodbami, a žasla jsem, jak úchvatně a dospěle vypadají. Když se po smrti Simona Kellehera rozešli, musím zahanbeně přiznat, že moje první myšlenka byla: Možná mám teď u něj šanci já. Neměla jsem tušení, jak nešťastná tehdy Addy byla a čeho všeho byl Jake schopen. Svou temnou stránku skrýval opravdu dobře. Hodně lidí to dokáže.
Vím, pod jakým tlakem teď Addy je, a přála bych si, abych si s ní o tom mohla promluvit – doopravdy promluvit, ne jen nabízet prázdná slova a ujištění. Jenže nemůžu. Od té možnosti jsem se odstřihla v dubnu a jedinou osobou, které se teď můžu svěřit, je moje starší sestra Emma. Která se hned poté, co před čtrnácti dny odmaturovala, odstěhovala do Severní Karolíny k jedné z našich tet. A vzhledem k tomu, jak sporadicky mi odepisuje na zprávy, se zrovna tak dobře mohla odstěhovat na Měsíc. Co se stalo, stalo se, řekla před odjezdem. Měly jsme své důvody. „Omlouvám se, moc se omlouvám, že jdu tak pozdě, a díky, díky moc!“
Udýchaně ze sebe chrlím zajíkavá slova a proplétám se kavárnou k Evie, jedné z nových servírek v Café Contigo,
která zrovna u pokladny markuje objednávku s sebou. Poprosila jsem ji, aby za mě vzala začátek směny, protože jsem věděla, že to z Eastlandu nestihnu včas, jenže jsem nepočítala s tak hustým provozem. Mám zpoždění víc než hodinu a Evie, která má službu od otvíračky v deset ráno, má veškeré právo být naštvaná.
Místo toho se na mě zářivě usměje. Kéž by Evie mohla stáčet svoji věčně pozitivní náladu do lahví a prodávat ji, protože já bych nakupovala ve velkém. „V pohodě, Phoebe,“ řekne a podá našemu pravidelnému zákazníkovi naditou papírovou tašku. „Říkala jsem ti, že se nemusíš hnát.“
„Čekárna u doktora byla narvaná,“ zamumlám, vytáhnu zpod pultu zástěru a zavážu si ji kolem pasu. Pak z kapsy vylovím gumičku a svážu si vlasy do nahodilého culíku. Nepodaří se mi do gumičky chytit všechny vlasy, ale co už – tady záleží hlavně na rychlosti. „Tak jo, jsem ready, můžeš jít.“
„Klid, Phoebe. Běž se něčeho napít a vydechni si. A možná se běž nejdřív podívat do zrcadla, než se takhle vrhneš do obsluhování,“ zašklebí se Evie a zatahá se za vlastní cop, odbarvený na blond.
„Cože?“ nechápu, ale to už se ve dveřích do kuchyně objeví Luis Santos, Maevin přítel, zůstane stát a rozesměje se.
„Parádní roh,“ řekne.
„Panebože,“ zamumlám, když se zahlédnu v zrcadle, jímž je obložena protější zeď. Nějak se mi podařilo ze sebe udělat vyšinutého jednorožce. Stáhnu z vlasů gumičku, syknu, když spolu s ní vytrhnu pár pramínků, a svezu se do židle u pokladny. „Jsem k ničemu. Je tvoje máma naštvaná, že jdu zase pozdě?“
„Není tady. Je tu táta,“ řekne Luis a já si oddychnu. Mám moc ráda oba Luisovy rodiče, ale jeho tatínek je mnohem shovívavější šéf. „A stejně tu není moc rušno. Venku je moc krásně. Což mi připomíná…“ Jeho úsměv se rozjasní ještě víc, protože v tu chvíli zacinká zvonek ve dveřích a dovnitř vejde Maeve. Zamíří k nám a mává na nás oběma rukama. „Já mizím. Máme s Maeve velké plány. Nazdar, krásko.“
„Ahoj,“ řekne Maeve s nadšením o něco menším, než je jí vlastní, nicméně při polibku se téměř rozplyne Luisovi v náručí. Odvrátím se a zatoužím, aby mě při pohledu na šťastné páry nebodal osten žárlivosti. Sama ses rozhodla, že v páru být nechceš, připomenu si, ale nepomáhá to. Nejspíš protože nemám pocit, že by to bylo dobrovolné rozhodnutí.
„Přijelas na kole, že jo?“ zeptá se Luis plný očekávání.
„Dá se to tak říct,“ odpoví Maeve a šoupe špičkou jedné tenisky po dlaždičkách. Luis zvedne obočí a Maeve doplní: „Většinu času jsem ho vedla.“ Luis si povzdechne a Maeve dodá: „Promiň, ale nechápu, proč bych se měla v ježdění na kole zlepšovat, když ty to dokonale obstaráš za nás za oba.“
„Nemůžeš mi přece jezdit na řídítkách navždycky,“ namítne Luis.
„Proč ne?“ opáčí Maeve. „Nic nenasvědčuje tomu, že bych z toho vyrostla.“
„Zase na cyklostezku?“ zeptá se Evie s potutelným úsměvem. Luis Maeve před pár týdny pořídil kolo, odhodlaný vynahradit jí skutečnost, že se jako dítě mezi léčbami rakoviny nestačila naučit jezdit na kole, nicméně jde to pomaleji, než si představoval. Maeve na kole ani tak nejezdí, spíš na něj nasedne a odráží se nohama. Nebo normálně jde a kolo zahořkle vede vedle sebe.
