PROLOG
Na obloze zářil úplněk a hory se stříbřitě leskly. Krajina se rozprostírala ve strašidelném tichu, jako by všechna stvoření, která tu kdysi žila, navždy odešla.
Čtyři majestátní vlci se usadili na výběžku pod vrcholem, bystrýma očima zkoumali měsíčním svitem zalité hory a osamělá údolí. Na tlapách se jim temně leskla krev a kožešiny měli potrhané, což svědčilo o brutální bitvě. Největší vlk, který z nich byl zároveň nejstarší, zaškubal ušima.
„Vracejí se.“
Jeho hlas zněl jako klidný šepot, ale rozšířené zornice prozrazovaly, že se bojí. Vlčí společníci sledovali pohled šedého vlka do zdánlivě opuštěné prolákliny. Jejich oči, které v noci jiskřily, si všimly kradmých pohybů a zubů blýskajících se v měsíčním světle. Trojici vlků po boku nejstaršího přemohl neklid, když spatřili hrozící nebezpečí. Velký, světlehnědý vlk se otočil k šedému druhovi.
„Co budeme dělat?“
Strach, který mu rozechvíval hlas, přiměl vedle něho stojící vlčici k tomu, že se k němu svou krásnou stříbrnou srstí přitiskla, aby mu tak dodala sebedůvěru.
„Samozřejmě budeme bojovat!“
Odpověď přišla od nejmladšího ze čtveřice. Jeho tmavá srst byla pokrytá nesčetnými ranami, ale oči mu jasně a neohroženě zářily, když upíral zrak na světlehnědého vlka. Ten však mladého druha odbyl cuknutím uší a dál se díval na nejstaršího. Šedý vlk se však vyhýbal pohledu ostatních a upřeně zíral dolů do údolí, jako by sledoval zkázu svého životního díla.
Chvíli trvalo, než – stále ještě klidným hlasem – pokračoval: „Smečky můžou mluvit o štěstí, že jejich vlčata cvičí tak stateční vlci, jako jsi ty.“ Nakonec vlk sklouzl pohledem na své průvodce a zaměřil se na mladého vlka. „Ale já nemůžu připustit, abychom pokračovali v bitvě, která je už prohraná. Tentokrát jsme vyvázli se zraněními, ale příště bychom za svou odvahu mohli zaplatit životem!“ Odmlčel se, jako by mu další slova způsobovala příliš velkou bolest, ale nakonec zlomeným hlasem pronesl: „Nemá to smysl, musíme se Strážných hor vzdát.“
Nejmladší sebou škubl, jako by šlápl na trn.
„Šediváku, to snad nemyslíš vážně!“ Jeho hlas se pronikavě odrážel od skalních stěn. „Jak můžeme dovolit, aby ovládli Strážné hory?“
Šedivák opětoval mladšímu druhovi pohled, ve kterém se zračila hluboká bolest. „Nemáme jinou možnost, Temný hurikáne. Musíme odejít.“ Ještě jeden okamžik hleděl tmavému vlkovi do zděšeně vykulených očí a velitelsky vztyčil ohon. Byl to jednoznačný rozkaz. Stříbrná vlčice se nejmladšího jemně dotkla čenichem nad hlubokou ranou na pleci, pak se odvrátila a vyběhla po svahu až na nejvyšší bod hory. Velký světlehnědý vlk ji tiše následoval. Těsně vedle sebe zmizeli za vrcholem a zanechali za sebou Temného hurikána i Šediváka.
„To nemůžeme udělat, Šediváku! Kde budeme žít, když ne tady? Kde máme my, strážci, cvičit mláďata smečky, když ne na tomto posvátném místě?“ zeptal se rozhořčeně Temný hurikán. Hlas černého vlka se spíš podobal vyděšenému kňourání mláděte než slovům strážce.
„Smečka věčného lovu nad námi bdí, Temný hurikáne! Najde odpověď na tvoje otázky. Já už nemůžu udělat nic víc než nás odtud odvést!“
V očích mladého vlka vzplál nespoutaný oheň. Otevřel tlamu, aby pronesl další vzdorovitou poznámku, ale Šedivák se předklonil a jemně mu položil čenich na čelo.
„Opusť tohle místo, Temný hurikáne.“
Vzápětí se od něj odvrátil a dlouhými skoky vyběhl za ostatními vlky. Temný hurikán si zhluboka povzdechl a pak zahájil výstup. Když dosáhl vrcholu hory, zůstal stát a otočil se. Znovu se zadíval do údolí, které se pod ním rozkládalo ve stínech, a teď už rozeznával třpytivé kožešiny jasněji. Tiše se pohybovaly v měsíčním světle a obrovskou skalní plošinu už zaplnilo nesmírně mnoho těl. Od poslední bitvy jich nepochybně přibylo. Mladému strážci přeběhl mráz po hřbetě, když poznal strašlivý pach nepřátel. Rychle se otočil a dlouhými skoky se hnal za ostatními. A s každým krokem se vzdaloval od jediného domova, který kdy poznal.
1. KAPITOLA
Teplý vítr čechral Tamaniho srst a přinášel s sebou vůni jeho domova. Mladý vlk lačně nasál důvěrně známé pachy a pak se znovu vydal za staršími vlky své smečky.
Nepočetná skupinka, která Tamaniho a ostatní nejmladší členy měla dovést domů, se skládala z pěti vlků. V čele kráčeli vedle sebe se zdviženými ocasy Rex a Tara. Za nimi následovali dva mladší vlci. Oba měli šedivě vzorovanou srst, jak bylo pro Ledovou smečku obvyklé. Těsně za nimi se drželi mladí navrátilci. Průvod uzavíral starší vlk s hustou, tmavošedou srstí. Tamani si ho pamatoval ze svého štěněcího období, jmenoval se Kamos. Tamani radostně zaškubal ušima, když si vzpomněl na shledání s rodiči a jejich malou skupinkou, které se odehrálo dříve během dne. Zatímco Rex hrdě položil Tamanimu a jeho dvěma sourozencům čumák na hlavu, Tara poskakovala sem a tam, starostlivě mláďata očichávala a nakonec jim láskyplně olízla srst. Tamaniho tělo stále ještě rozechvívala zvláštní směsice radosti a rozpaků.
Neko a Aris se během přivítání drželi stranou a neustále si vyměňovali znepokojené pohledy. Když Tamani vlkům z Ledové smečky pověděl o jejich výcviku ve Strážných horách a vysvětlil, proč jsou dva mladí vlci s nimi, Rex a Tara nakonec dovolili, aby s nimi šli do jeskyně Ledové smečky. Tam si chtěli ověřit, jestli by se k nim ti dva hodili.
Tamani byl rád, že rodná smečka přehnaně nereagovala na líčení jeho role v boji proti stínovlkům. Rex a Tara byli sice zřejmě hrdí na to, že jeden z jejich potomků rozhodl tak důležitou bitvu, ale nevypadalo to, že by se kvůli tomu k němu chovali ve smečce jinak než dosud.
Tamani se znovu zaměřil na úzkou, mírně stoupající stezku. Kráčeli po ní už delší dobu a Tamaniho z dlouhé cesty domů bolely tlapky. Přesto byl za každou cenu odhodlaný dokázat, že s vůdci smečky udrží krok.
Nakonec se stezka stočila doleva a cesta začala být rovinatější. Tamani a ostatní mladí vlci teď postupovali rychleji, protože i zbytek smečky neúnavně klusal vpřed, přímo k malému skalnatému výstupku. Skoro to vypadalo, jako by za ním hrozil jen pád do hlubiny, ale Tamani při pozornějším pohledu zjistil, že je to prostě nejvyšší bod stezky. Udělal ještě několik dalších kroků, ale když konečně dosáhl vrcholu skály, zastavil se. Oči se mu rozšířily úžasem a uši mu zacukaly. Z tohoto místa bylo vidět většinu jeho domovského území. Před ním se na úpatí hor rozprostírala obrovská travnatá pláň, obklopená hlubokým lesem. A naproti pohoří, na němž se nacházeli, Tamani rozeznával strmě se vypínající skalní stěny dalšího horského pásma, které se tyčilo nad krajinou. Cítil, že se mu o bok otírá srst, a slyšel, jak Kora překvapeně zalapala po dechu, když také pohlédla na území před sebou. Nyní dorazili Ravi, Neko a Aris a i je velikost a krása oblasti fascinovala. Tamani zaslechl za zády smích, a když se otočil, spatřil Kamose, který pětici mladých vlků pobaveně pozoroval.
„Tohle tady prožívalo zatím každé vlče,“ vysvětlil starý vlk a Tamani viděl, že jeho tmavomodré oči září pýchou. „Časem si na ten pohled zvyknete, ale vždycky zůstane něčím výjimečný.“
Tamani přikývl a obrátil zrak zpět do údolí. Zdálo se mu, že na malém výběžku na okraji lesa rozeznává velká zvířata, která se poklidně pásla a líně se pohybovala. Možná jsou to losi, pomyslel si, než jeho myšlenky přerušila Kořina slova. „To před námi je Ledové pohoří?“
Tamani sledoval její pohled k protějším horám.
„Ano, přesně tak. A tam je taky naše jeskyně.“
„Tak to musí být velká pláň,“ žasla jeho sestra. I na Tamaniho udělala krajina velký dojem. Ani on sám si nepamatoval, že by revír Ledové smečky byl takhle rozlehlý. Ale nyní, když měl odtud dokonalý přehled, viděl, že oblast je zřejmě ještě větší než území Strážných hor.
Jak by bylo hezké, kdyby teď Pala mohl být s námi, pomyslel si Tamani smutně. Rád by zažil návrat domů k Ledové smečce se svým zesnulým bratrem. Snad nás alespoň sleduje z věčných lovišť. Právě se chtěl o své myšlenky podělit, když Kamos hlubokým a pobaveným hlasem řekl: „Jsem rád, že jste tak nadšení z našeho revíru, ale jestli si nepospíšíme, utečou nám.“
Tamani se rozhlédl po stezce, která se vinula dolů do údolí, a uvědomil si, že starší vlk má pravdu. Ostatní čtyři vlci právě zabočili kolem shluku skal a ztratili se z jeho zorného pole. Tamani upřel pohled na místo, kde právě zmizela poslední špička ocasu, a rychle vyběhl. Netrvalo dlouho a předvoj dohnal. Aby na sebe upoutal co nejméně pozornosti, jednoduše se za čtyři vlky tiše zařadil. Spěšné kroky tlapek za ním prozradily, že ho i ostatní dohonili. Skupina bez jediného slova pokračovala dál. Brzy opustili pohoří a vydali se úzkou stezkou po rozlehlé planině směrem
Až do dnešního rána si Tamani dokázal namlouvat, že to opravdu zvládnou. Ale teď mu vlci z rodné smečky připomněli jeho nový život s dosud nepoznanými povinnostmi. Život, v němž se Shirou jen těžko budou mít příležitost se tajně scházet. Nežijí sice ve znepřátelených smečkách, ale přesto se nesmějí družit, nebo dokonce sdílet kořist jako dřív. Možná jednou budou muset bojovat proti sobě. Tamaniho zaplavila vlna smutku a musel se vší silou vůle přinutit, aby klidně pokračoval v cestě a nezačal do jasné večerní oblohy výt, aby se tak zbavil bolesti.
„Vzpomínáš si ještě na jeskyni?“ vytrhla ho Kořina slova ze zamyšlení. Tamani se krátce otřásl a odpověděl: „Už přesně nevím, jak to v ní vypadá, ale vzpomínám si na mnoho jiných věcí.“ Kora horlivě přikývla. „Vím, co myslíš. Mně v hlavě taky zbyly jen vzpomínky na světlejší a tmavší stíny. Na hřejivou vůni mléka, pachy našich rodičů a smečky a hlasité šumění vody.“ Tamani přikývl. I v jeho mysli to
11 k Ledovému pohoří. Tamani upřeně hleděl na vysoké skalní stěny, takže si všiml, že se Kora zařadila vedle něj, až když se její srst otřela o tu jeho. I když kvůli tomu musel kráčet ve vysoké trávě na okraji stezky, ani trochu mu to nevadilo. Naopak, líbila se mu Kořina živá a zároveň laskavá povaha. Ze všech jeho společníků mu nejvíce připomínala Shiru. Tamani pocítil bolestivé bodnutí, když si vzpomněl na světle šedobílou vlčici z Krvavé smečky, do které se během výcviku zamiloval. Najednou čelil bouřlivé záplavě citů. Objevila se vzpomínka na její hebkou srst, na hřejivý pocit, který měl vždycky, když s ní byl, a zatoužil ji vidět. Vzpomněl si na přísahu, kterou spolu složili poslední noc ve Strážných horách. Vzájemně si slíbili, že budou za svou lásku bojovat, bez ohledu na to, co jim nařizuje posvátný zákon nebo jejich smečky.
byly jediné charakteristické rysy jeskyně, ale přesto si ji uchoval v paměti jako něco důvěrně známého.
„Ještě si pamatuješ jména všech?“ vyptávala se Kora dál, teď už o něco tišeji. Tamani rozpačitě zavrtěl hlavou. Jeho sestra se s úlevou usmála. „To jsem ráda! Myslela jsem, že jsem jediná, kdo se ztrapňuje.“ Tamani se taky zasmál a dodal: „Jsem si jistý, že si některá jména zase vybavím, až vlky uvidím, ale na ty dva před námi si nevzpomínám. Kývl na dva šedivě zbarvené členy před nimi.
„Já taky ne,“ ujistila ho Kora. Ten z dvojice, který kráčel jako druhý, škubl ušima a Tamanimu se zdálo, že slyší nespokojené zavrčení. Nesměle se podíval na sestru, která mu pohled stejně rozpačitě oplatila, ale pak se nervózně zasmála. Tamani se k ní přidal a doufal, že tak zapomene na své starosti.
Slunce už zapadalo za vysoké stromy, když malá skupinka začala stoupat do Ledového pohoří. Obešli hory a nyní se ocitli na straně, kde se nacházela jeskyně Ledové smečky. Tamani slyšel tiché šumění padající vody – to znamenalo, že tam brzy budou. Nejraději ze všeho by se hnal vpřed, přestože měl bolavé tlapky. Ale jeho otec, který nepočetnou smečku vedl, nasadil pomalejší tempo a mladý vlk věděl, že se ho musí držet. Přesto měl uši stále nastražené a pátral na světlé skále po vodopádu, který by mu ukázal umístění jeskyně. Skupina obešla obrovskou skálu a hukot zesílil. Tamani ve zlatém světle zapadajícího slunce rozeznal vodní stěnu, která se s pekelným hlukem řítila z velkého svahu a na úpatí hory se hromadila v tůni. Mladého vlka zasvrbělo celé tělo netrpělivostí, když se Rex nevydal po cestě k vodopádu, ale zamířil na stezku, která se vinula do kopce skrze jakousi proláklinu. O několik okamžiků později se alfa vlk zastavil
a rozhlédl se po zbytku smečky. Zřejmě se rychle ujistil, že nikdo nechybí, a pak postoupil o krok vpřed. Tamani otce zmateně sledoval. Alfa vlk stál na horním konci prolákliny, která přecházela do roviny připomínající náhorní plošinu. Rex vykročil směrem k nízké skalní stěně, která byla v jednom místě silně zarostlá. Strčil hlavu do spleti šlahounů a prošel jimi. Tamani pozorně sledoval, jak i ostatní tři vlci mizí mezi úponky, a nakonec se k tomu místu sám přiblížil. Teď už viděl, že to nejsou obyčejné popínavé rostliny. Tvořily jakousi oponu, za kterou ve skalní stěně zel otvor. Zvenčí byl sotva rozeznatelný, jen pachy mnoha různých vlků naznačovaly, že nejde o pouhou skalní štěrbinu, ale vchod do jeskyně. Tamanimu se samým vzrušením svíral žaludek, když se hlavou opatrně prodíral liánami. Před ním ležela prázdná temnota a hukot vodopádu sem pronikal tiše, ale zřetelně. Šedý vlk proklouzl až do jeskyně a udělal několik opatrných kroků, aby za ním mohli vstoupit i ostatní. Nejistě zavrávoral, protože terén se tu svažoval. Rychle opět získal rovnováhu a jistě stanul na všech čtyřech tlapkách. Když vstoupil dovnitř, myslel si, že v jeskyni je tma jako v pytli. Ale teď, když si oči pomalu přivykaly na tmu, si uvědomil, že celý prostor je spoře osvětlen otvorem na protějším konci.
Pomalu rozeznával obrysy jeskyně. Byla větší, než očekával. Před Tamaniho tlapami se země svažovala dolů, zatímco skalní stěny se zároveň rozestupovaly, čímž se uvolnil pohled na velký, plochý prostor. Tamani poznal, že na protější skalní stěně jsou dva otvory. Jedním z nich procházelo bledé světlo, zatímco druhý vypadal jako temná, doširoka otevřená tlama nějaké lesní příšery. Když si Tamani uvědomil, že tohle místo je plné vlků, kteří žhnoucíma očima hledí na příchozí smečku, strnul a srst se mu zježila nervozitou. Kora se posunula vedle něj a on sebou polekaně škubl. Poznal ji jen podle
pachu, protože i její sněhobílá kožešina vypadala v temné jeskyni jako stín. Tamani cítil, jak ho sestra zlehka šťouchla do plece. Asi chtěla, aby popošel dál, tam, kde stáli Rex a Tara. Tamani navzdory temnotě bez problémů našel rodiče. Jejich siluety se ostře rýsovaly proti matnému světlu, byl to neomylně alfa pár. Tamani opatrně vykročil a sestupoval k rodičům, dokud nedorazil do rovné části jeskyně. Kroky tlapek za ním prozrazovaly, že Kora, Ravi, Neko a Aris ho následují.
„Zdravím vás, Rexi a Taro!“ Ze stínu vystoupila temná postava a s hrdě vztyčenou hlavou přistoupila k oběma alfa vlkům, kterým se vzápětí uctivě uklonila. Ostatní vlci v jeskyni také vstali, shromáždili se kolem nově příchozích a tiše si šeptali. Tamani si je zvědavě prohlížel. Ledová smečka čítala nejméně kolem dvaceti vlků.
„Vrátili se v pořádku?“ Hlas patřil vlkovi, který stál před alfa párem. Tamaniho uším zněl povědomě.
„Kolik jich je?“ pokračoval vlk, když Rex přikývl.
„Pět!“ prohlásila Tara a v jejích slovech se tajilo tolik hrdosti, že Tamaniho radostí zasvrběla srst. Nezřídka se stávalo, že z výcviku ve Strážných horách se ke smečce vracelo jen málo mladých vlků, někdy dokonce žádný. Alfa vlčice vypadala velmi šťastně, že se do smečky zase vrátilo tolik jejích mláďat.
„Pět? Ale tenkrát se přece dostala na kru jen čtyři štěňata. Tak jak je možné, že jich tu je zase pět?“ Vlk zněl zmateně. Upřel jiskřivé oči na mladé vlky.
„K našim třem vlčatům se přidali další dva mladí vlci, aby se také stali členy Ledové smečky.“ Rexův hlas zněl klidně, ale Tamani si uvědomil, že v něm zní i neobvyklá autorita. „Za chvíli si o tom promluvíme v jeskyni Světla s radou starších,“ dodal alfa samec, takže
všem bylo jasné, že nebude tolerovat žádné námitky. Okamžik ještě hleděl na svůj protějšek a pak oslovil mladé vlky: „Vítejte v Ledové smečce! Od této chvíle považujte tuto jeskyni a toto území za svůj domov. Smečka věčného lovu vás během výcviku i při návratu k nám vedla se silou a odvahou, za což jí vzdáváme čest.“ Rex na okamžik sklonil hlavu, zatímco všude v jeskyni se ozývalo souhlasné, radostné šuškání.
Kolem Tamaniho a jeho druhů se shluklo několik vlků, kteří je vítali a vlídně hladili šedého vlka po srsti. Tomu rozpačitě zacukaly uši. Zdálo se mu, že je Ledová smečka vítá celou věčnost.
Když hlasy konečně umlkly a členové smečky se opět vrátili na svá místa, Rex zvedl hlavu. „Určitě jste unavení. Kamos vám ukáže, kde budete spát. Vezměte si nějakou kořist a pak si odpočiňte. Zítra vás čeká náročný den.“ Ještě jednou na mladé vlky kývl, pak se otočil a zamířil k chodbě, která naplňovala jeskyni světlem. Několik vlků ho následovalo, ale většina z nich se stáhla do stínu jeskyně a začala si tiše šeptat se svými společníky. Tara přistoupila ke Koře, Ravimu a Tamanimu. „Dobrou noc, moji mladí,“ popřála něžným hlasem a znovu Tamaniho a jeho sourozence láskyplně pohladila. „Jsem hrdá na to, že jste úspěšně dokončili výcvik ve Strážných horách. Jsem si jistá, že si v Ledové smečce bez problémů zvyknete.“ Věnovala mladým vlkům ještě jeden vřelý pohled a vydala se za Rexem.
„Tak já vám ukážu místa na spaní,“ ozval se za Tamanim Kamosův hlas. Šedý vlk se otočil a následoval staršího druha a ostatní mladé vlky ke skalní stěně. V bledém světle rozeznal velké mechové ležení, které skýtalo dostatek místa pro něj i jeho čtyři společníky. Tamani slyšel, jak mu kručí v žaludku, když ucítil pach kořisti, který se mísil s vůní čerstvého mechu.
„Tady máte místa na spaní a dostatek kořisti, abyste se mohli posilnit,“ vysvětlil starší vlk. „A co se týče tmy, dejte svým očím pár dní, pak si na ni zvyknou.“ Znovu se s přátelským leskem v očích podíval na mladé vlky a odběhl.
Tamani ho ještě chvíli pozoroval, jak míří ke světlému otvoru, ve kterém zmizel Rex, a pak se sesunul na mech. I když mu v žaludku hlady kručelo, ukousl si jen několik soust kořisti a pak se zabořil do prohlubně. Slyšel, jak se ostatní vrhají na kořist. Zvuky se mísily s mumláním v jeskyni. Tamani ještě jednou sklouzl pohledem tmou, než spokojeně zavřel oči a položil si hlavu na tlapky. Netrvalo dlouho, usnul a vzdálené šumění vodopádu se rozplynulo v jeho snech.
