9788028407339

O’KEEFFEOVÁ GEORGIA

Abiquiú, Nové Mexiko, USA

Malou vesnici Abiquiú v okrese Rio Arriba v severní části centrálního Nového Mexika obklopují dramatické skalní útvary a otevřená obloha. Kdysi byla výchozím bodem španělské obchodní stezky, která spojovala Nové Mexiko s Kalifornií. Po polovině 20. století zde více než čtyřicet let žila Georgia O’Keeffeová (1887–1986).

Přestože byla umělkyní ve světě ovládaném muži, proslavila se ještě za svého života a sehrála klíčovou roli ve vývoji amerického modernismu. Jako umělkyně působila více než sedm desetiletí, přičemž většina jejích děl zobrazovala různé aspekty světa z bezprostřední blízkosti nebo z nečekaných úhlů pohledu a zachycovala autorčino emocionální vidění věcí. Emoce a také síla či energie sdělení se staly zásadními pro umění, které Georgia O’Keeffeová v Novém Mexiku vytvářela.

Abiquiú leží přibližně 85 kilometrů severně od Santa Fe, jeho název pochází z jazyka Tevů, kteří tak označili místo, kde našli keře či stromy střemchy virginské, jejíž plody, ale i zelené části pro ně měly velký význam. V roce 1742 se zde usadilo prvních čtyřiadvacet rodin tohoto pueblanského etnika pod vedením římskokatolického kněze, a to v rámci španělského plánu na obranu hranic Nového Mexika před indiánskými kmeny.

Téměř o dvě století později objevila tuto oblast Georgia a nesmírně ji okouzlila. Když jí bylo jednačtyřicet let, v létě roku 1929, poprvé cestovala s přáteli do Taosu v Novém Mexiku. Zdejší světlo a drsná krajina ji uchvátily, stejně jako indiánská a hispánská kultura i duchovní ovzduší tohoto kraje. Fascinovalo ji zejména to, že jasně viděla na obrovské vzdálenosti, a to ji inspirovalo k novému směru v její tvorbě. Svému příteli napsala: „Jakmile jsem ho [Nové Mexiko] uviděla, byla to moje země. Nikdy předtím jsem nic podobného nespatřila, ale přesně mi to sedlo. Je to prostě něco ve vzduchu, je to prostě jiné. Obloha je jiná, hvězdy jsou jiné, vítr je jiný.“

RANČ DUCHŮ

O’Keeffeová začala trávit léto v Novém Mexiku. Poprvé navštívila Abiquiú v roce 1931 a v roce 1934 se dozvěděla o Ranči duchů, který se rozkládal na 21 000 akrech a ležel asi 20 kilometrů od vesnice. V létě 1936 si na ranči pronajala dům – Rancho de los Burros, který stál na 12 akrech na okraji pozemku. Šlo o haciendu z hliněných nepálených cihel s patiem, situovanou na úpatí útesů, odkud se otevíral výhled na vzdálené vrcholky hor. V roce 1940 Georgia dům koupila i s pozemkem, který ho obklopoval. Dlouhá léta zde trávila pouze letní měsíce a v zimě se vracela do svého domu v New Yorku za manželem Alfredem Stieglitzem, fotografem, galeristou a propagátorem moderního umění. V Novém Mexiku téměř nepřetržitě malovala. V roce 1942 napsala svému příteli, výtvarníkovi Arthuru Doveovi: „Přála bych ti, abys viděl to, co vidím z okna já; zemi, růžové a žluté útesy na severu, bledý měsíc v úplňku, který se chystá zapadnout na ranní levandulové obloze... růžové a fialové kopce vpředu, zakrslé temné cedry a pocit velkého prostoru. Je to velmi krásný svět.“

Rancho de los Burros je jednopatrové obydlí na půdorysu písmene U, obklopené plotem. Stejně jako další domy v této lokalitě byl postaven z typického pueblanského materiálu – nepálených hliněných cihel. Má velká okna s výhledem na nádhernou krajinu, jíž dominují skalní útvary, zelené křoviny a modrofialové hory v dálce. Georgia zachovala dům v původní prosté podobě s nabílenými stěnami a střídmým vybavením. Šlo o několik židlí, stůl z několika prken překližky, základní kuchyňský nábytek a ručně vyřezávaný dřevěný žebřík vedoucí na střechu, kde majitelka domu často spala pod hvězdami. Žila tam skromně, s nikým se nestýkala, celé dny trávila sbíráním předmětů z pouště – kamenů, kostí, lebek a zkroucených větví, které znovu a znovu malovala, stejně jako

Nahoře a naproti Syté barvy a jasné světlo na Ranči duchů oslovily O’Keeffeovou už ve chvíli, kdy ho poprvé spatřila.

okolní krajinu. Zdůrazňovala křivky tvarů, syté barvy, výrazné stíny a jasné světlo. Ačkoli měla z každého okna nádherný výhled, nejraději pozorovala horu Cerro Pedernal s plochým vrcholem, která se tyčila přímo před jejím otevřeným dvorem. Milovala ji a napsala: „Je to moje vlastní hora. Patří mi. Bůh mi řekl, že když ji budu dostatečně malovat, mohu ji mít.“ V jiném dopise napsala příteli: „... mám ten nejkrásnější ateliér – z velkého okna vidím sytě zelené pole vojtěšky – pak keříky pelyňku a za nimi – tu nejdokonalejší horu – mám pocit, že létám.“

O’Keeffeová svůj ranč milovala. Jeho okolí ji inspirovalo k poklidným, často téměř abstraktním, atmosférickém obrazům. „Takové krásné, nedotčené, osamělé místo, tak krásná část toho, čemu říkám odlehlý kraj,“ popisovala jednou. „Je to místo, které jsem už jednou malovala... a musím to teď udělat znovu.“ Nacházelo se však v poušti a v zimě se na ranči nedalo být. Georgia zatoužila po domově na zimu a po zahradě.

RŮZNÉ DOMOVY

O’Keeffeová uviděla v Abiquiú dům, který chtěla. Nacházel se na hřebeni s nádherným výhledem na údolí řeky Chama. Jednalo se o opuštěnou, neobyvatelnou haciendu o rozloze 460 metrů čtverečních, která patřila katolické církvi. Její nádvoří ji zaujalo jako první. Vzpomínala: „Když jsem vylezla nahoru a procházela se po ruinách, objevila jsem nádvoří s velmi pěkným domkem se studnou a vědrem na nabírání vody. Bylo to pořádně velké nádvoří s dlouhou zdí a dveřmi na její jedné straně. Tu zeď s dveřmi jsem musela mít.“ Trvalo jí několik let, než přesvědčila katolíky, aby jí pozemek prodali, ale v roce 1945 dosáhla svého. Jakmile usedlost koupila, začala ji renovovat a další čtyři roky dohlížela na její obnovu, které se ujala její přítelkyně Maria Chabotová, ochránkyně indiánského kulturního dědictví. O’Keeffeová se uchýlila do Nového Mexika mimo jiné proto, aby se vzdálila od manžela a jeho nevěr. V roce 1946 Stieglitze ranila mrtvice a brzy poté zemřel. Georgia s ním zůstala do konce jeho dní a pak strávila většinu následujících tří let v New Yorku,

Předchozí dvoustrana Světlý a vzdušný obývací pokoj s úchvatným trámovým stropem. Nahoře Dům O’Keeffeové je haciendou, v níž se mísí indiánský a španělský koloniální stavební styl a jež byla postavena převážně z nepálených cihel. Umělkyně tady žila skromně a nikdy ji neomrzely výhledy z oken – jedna scenerie se v okně odráží. Následující dvoustrana Pokoj s trámy, ale bez stropu v domě v Abiquiú.

kde vyřizovala manželovu ohromnou pozůstalost. V roce 1949 byla konečně volná a natrvalo se přestěhovala do Nového Mexika. Dům v Abiquiú se stal jejím zimním domovem a v letních měsících jezdila na menší Rancho de los Burros.

Jednou z jejích vášní byla zahrada. Na úrodné zahradě u svého domu v Abiquiú pěstovala Giorgia jídlo pro své hosty. Stavba (opět převážně z nepálených cihel) je směsicí indiánského a španělského koloniálního stylu i regionálních architektonických tradic. Nejstarší prostory domu byly postaveny pravděpodobně v roce 1744; v 19. století došlo k rozšíření na haciendu s řadami místností uspořádaných kolem otevřeného dvora zvaného plazuela. Dům maximálně využíval přirozené světlo a obsahoval minimální, ale moderní vybavení a nábytek. Stejně jako dům na Ranči duchů i tento příbytek Georgia zaplnila svými sbírkami kamenů, dřeva a kostí. Žila a pracovala v něm až do roku 1984, kdy kvůli makulární degeneraci nemohla cestovat a byla odkázána na pomoc druhých. Nakonec se přestěhovala do Santa Fe, kde v devětadevadesáti letech zemřela. Oba domy této výjimečné umělkyně jsou nyní v péči Georgia O’Keeffe Museum a dům v Abiquiú je přístupný veřejnosti.

„Pro mě je to [Ranč duchů] nejlepší místo na světě.“

Georgia O’Keeffeová

KAHLO FRIDA

Coyoacán, Mexiko

Coyoacán, v aztéčtině „Město kojotů“, jedna ze čtvrtí hlavního města Mexika, si z velké části zachovala své původní rozvržení z 16. století s úzkými dlážděnými uličkami, zelenými náměstími a živými tržišti. Frida Kahlo (1907–1954) zde vyrůstala v domě v klidné obytné části. Měla ho tak ráda, že ho nikdy neopustila. Dům Fridy Kahlo se jmenuje La Casa Azul (Modrý dům) podle svých kobaltově modrých stěn. V roce 1904 ho nechal postavit Fridin otec Wilhelm (španělsky Guillermo) Kahlo, který se narodil v Německu maďarským Židům a v mládí emigroval do Mexika. Fridina matka, Matilda Calderón y Gonzalez, byla Mexičanka s indiánskými a španělskými předky. Fridu a její tři sestry vychovávala v přísně nábožensky založené domácnosti. V šesti letech Frida onemocněla dětskou obrnou a dlouhé období zotavování strávila doma. Kvůli nemoci měla jednu nohu kratší než druhou a po zbytek života kulhala. Když vyrostla, otec, který proslul jako fotograf, ji seznámil se spisy evropských filozofů a ona se začala zajímat o literaturu a politiku. Byla také jednou z prvních dívek přijatých na Národní přípravnou školu, kde studovala medicínu, botaniku a společenské vědy s úmyslem stát se lékařkou. Jednoho dne v září 1925, když jí bylo osmnáct let a jela domů školním autobusem, se stala obětí nehody, která ji málem připravila o život. Do autobusu narazila tramvaj a Frida utrpěla mnohočetné zlomeniny – páteře, klíční kosti, žeber, pánve, ramene – a kovové madlo jí probodlo dělohu. Měsíc strávila v nemocnici a téměř dva roky byla v sádře a ortopedických pomůckách doma upoutána na lůžku. Po zbytek života trpěla bolestmi, opakovaně pobývala v nemocnici a podstupovala operace. Během rekonvalescence v La Casa Azul jí rodiče vyrobili speciální stojan, dali jí sadu barev a nad hlavou upevnili zrcadlo, aby mohla v posteli malovat autoportréty. Frida opustila své plány stát se lékařkou, vstoupila do Komunistické strany Mexika (PCM) a spřátelila se s fotoreportér-

kou Tinou Modottiovou a kubánským revolucionářem Juliem Antoniem Mellou. Ti ji seznámili s vlivným členem PCM a jedním z nejslavnějších mexických umělců Diegem Riverou. Ačkoli měl o dvacet let více než Frida, byl ateista a známý sukničkář, v roce 1929 se vzali. Matka, která se sňatkem zásadně nesouhlasila, prohlásila, že je to svazek slona a holubice. První tři roky manželství pár cestoval po Mexiku a Spojených státech, kde Rivera realizoval zakázky na nástěnné malby. Pro svou vlastní tvorbu se Frida inspirovala mexickou lidovou kulturou a malovala převážně malé autoportréty, v nichž spojovala prvky předkolumbovského a raně křesťanského umění s plošně působícím barvitým stylem. Začala také nosit tradiční mexické šaty tehuana s květovanou čelenkou a dlouhými sukněmi, které zakrývaly její tělesné nedostatky.

PŘESTAVBA

Během cesty s Riverou Frida dvakrát potratila a zemřela jí matka. Brzy po návratu do Mexika, v roce 1934, Rivera splatil dluhy Fridina otce, které vznikly ztrátou jeho zaměstnání během mexické revoluce v roce 1910 a četnými výdaji na dceřino léčení. Rovněž splatil rodinnou hypotéku na Modrý dům a přistěhoval se tam. Brzy poté začal s rekonstrukcí. Frida a Diego žili v domě společně v letech 1934 až 1939 – po určitou dobu s Fridinou mladší sestrou Cristinou a jejími dvěma dětmi, Isoldou a Antoniem. Cristina se z La Casa Azul odstěhovala v roce 1928, když se vdala, ale vrátila se poté, co je manžel opustil.

„Výtvarné“ manželství však nebylo šťastné; Diego častými nevěrami ještě více ublížil Fridinu křehkému zdraví, ona sama si ale také na své konto připsala aféry s muži a ženami. Kromě toho

Nahoře Vedle kobaltově modrých stěn La Casa Azul oplývá oranžovými a jasně zelenými detaily.

Nahoře „Frida a Diego zde žili v letech 1929–1954,“ oznamuje nápis na jasně modré stěně domu.

podstoupila dva potraty, operaci slepého střeva a byly jí amputovány dva gangrenózní prsty na nohou. Když měl Rivera poměr i s její sestrou, Frida se s ním rozvedla a žila v Modrém domě rok sama –dokud se znovu nevzali.

Dvoupatrový dům La Casa Azul byl původně postaven ve francouzském stylu. Byl poměrně malý, ve tvaru písmene U, kde tři stěny uzavíraly dvůr. Rivera nechal přistavět čtvrtou stranu, aby nádvoří uzavřel. Ta byla postavena z místní sopečné horniny a byly do ní zasazeny keramické vázy. Vznikla také terasovitá střecha, zdobená mořskými mušlemi a zrcadly. V roce 1946 byl do nové části domu přestěhován Fridin ateliér a ložnice. Prostory domu dále vyplňovaly další ložnice, velká kuchyň, jídelna a vstupní hala (patio), zdobená mozaikami. Celá stavba hýří pestrými barvami a zdobí ji mexické umění. Kamenná zeď rozděluje nádvoří, na němž se nachází fontána, stupňovitá pyramida, bazén a místnost pro archeologickou sbírku Fridy a Diega Rivery, které fascinovala původní středoamerická kultura.

Manželé často hostili četné přátele, mezi nimiž byli významní představitelé kultury, intelektuálové a umělci z Mexika i z ciziny, například André Breton, Tina Modottiová, Edward Weston, José Clemente Orozco, Isamu Noguči nebo Lev Trockij. V roce 1936 Rivera přesvědčil mexického prezidenta, aby Trockému – ruskému politikovi v exilu – poskytl azyl v jejich zemi. V lednu 1937 Trockij s manželkou skutečně dorazili. Tentokrát se ale místo Fridy v posteli ocitl nemocný Rivera, a tak je v přístavu přivítala umělkyně s oddílem ozbrojených strážců. La Casa Azul byla na pobyt zvláštních hostů připravena: stály tu stráže i barikády, okna byla zakrytá a poplašné zařízení v pohotovosti. Žena Trockého později vzpomínala na své dojmy z tohoto místa: „Modrý dům, nádvoří plné rostlin, vzdušné místnosti, sbírky předkolumbovského umění, obrazy ze všech koutů světa: byli jsme na nové planetě, v Riverově domě.“ Tročtí se zdrželi až do dubna 1939 a po téměř celou dobu jejich pobytu udržoval někdejší Leninův kolega, Stalinův konkurent a propagátor světové komunistické revoluce s Fridou milostný poměr.

ZVÍŘATA A VÝUKA

Frida v domě chovala mnoho zvířat. Patřili mezi ně mexičtí naháči, v jazyce nahuatl se těmto bezsrstým psům říkalo Xoloitzcuintli, dále „pavoučí“ opice – chápani, makakové, kočky, jelen, orel, papoušci, slepice i vrabci. Všichni žili volně v domě nebo na dvoře a ona je často malovala ve svých obrazech. Opice Fulang Chang byla darem od Rivery, další opičák měl jméno Caimito de Guayabal; jelenovi se říkalo Granizo; oblíbený pes byl pan Xoloti, orel Gertrudis Caca Blanca a Bonito se jmenoval amazonský papoušek, který předváděl hostům u stolu různé kousky.

„Nic není absolutní. Všechno se mění, všechno se hýbe, všechno se točí...“

V roce 1943 se Frida stala lektorkou Escuela de Pintura y Escultura de La Esmeralda (škola malby a sochařství), ale kvůli svému špatnému zdravotnímu stavu vyučovala hlavně doma. O dva roky později byla opět upoutána na lůžko. Nemohla již dlouho sedět ani stát a v červnu 1945 odcestovala do New Yorku na náročnou operaci zad. Operace se ovšem nezdařila a v roce 1950 podstoupila další operaci páteře, která způsobila infekci a vyústila v další zákroky. Pokud Frida nepobývala v nemocnici, byla většinou upoutána v Modrém domě, kde používala invalidní vozík a berle. V srpnu 1953 jí kvůli gangréně amputovali pravou nohu v koleni. Začala trpět těžkými depresemi a její závislost na lécích proti bolesti se stupňovala. Když se Rivera pustil do dalšího milostného vztahu, pokusila se o sebevraždu. V únoru 1954 si do deníku zapsala: „Před půl rokem mi amputovali nohu... Pořád se chci zabít. Jediné, co mi v tom brání, je Diego, mám mylnou představu, že bych mu chyběla... Ale nikdy v životě jsem netrpěla víc. Ještě chvíli počkám...“ Po několik dalších měsíců byla Frida upoutána na lůžko se zápalem průdušek a v červenci ve svém Modrém domě zemřela. Bylo jí čtyřicet sedm let. Diego Rivera odkázal v roce 1957 dům státu pro muzejní účely, návštěvníkům se otevřel následujícího roku.

Dole: Fridina postel, kde strávila poslední bolestné týdny svého života. Na protější straně Frida Kahlo ve své ložnici.

Frida Kahlo