9788028407285

Rozina sebranec a Anežský klášter

Oblast starého Františka a Anežský klášter odnepaměti přitahovaly romantické povahy, a i když to tu dnes vypadá docela jinak, určitý genius loci přetrvává. Nedávno jsem se do těchto míst vydávala opakovaně za poznáním příběhů, o které se se mnou podělili dva pamětníci. Věra Nekolová, která se v roce 1932 v klášteře narodila a bydlela v něm až do roku 1954, a Jaroslav Jelínek, jenž strávil první roky svého života v jednom z domů, které dříve stávaly před klášterem na nábřeží.

n,anvlan navmn nmnmmnanvanm popiky mbmb bmbmmb bmbmmb

Kolem Anežského kláštera kdysi stála řada činžovních domů, teď tu najdete galerii pod širým nebem

Snímek Věrky Kaplanové (vlevo) s kamarádkou před Anežským klášterem pořídil v březnu 1938 Vojtěch Braniš, ředitel zagrebské průmyslové školy. Klášter dnes slouží jako výstavní síň

Anežský klášter Na Františku patří k nejvýznamnějším středověkým památkám u nás. Navíc je jedním z mála dochovaných sdružených klášterů u nás, kde vedle sebe žili klarisky a mužský řád menších bratří. Založila ho v roce 1231

Anežka Přemyslovna, nejmladší dcera Přemysla Otakara I. Patří k němu dva kostely (sv. Františka a sv. Salvátora), kaple a konventní budovy. Areál Anežského kláštera je však mnohem složitější, protože se v něm v průběhu staletí postavila řada dalších budov a mnohé zase byly naopak zbourány.

Pro čtenáře Anežský areál ve 20. století znovu objevil spisovatel Géza Včelička, který Na Františku mnoho let žil, když o něm v roce 1944 napsal knížku Pražské tajemství. Zájem o klášter totiž od jeho zrušení Josefem II. v roce 1782 upadal. Došlo k jeho rozprodání a noví vlastníci ho přestavěli na chudinské byty, skladiště, dílny a stáje. Přibyly také nové objekty, z nichž některé byly doslova přilepené na klášterní zeď. Tak vznikla uzounká Klášterská ulička s nízkými domky, která by dnes lákala turisty stejně jako Zlatá ulička na Hradě. Její půvab inspiroval básníka Máchu, protože v jednom z domků bydlela jeho láska Márinka. Uličku maloval Antonín Slavíček, Václav Jansa a Jan Minařík, fotil ji Jindřich Eckert i sám Včelička. Po druhé světové válce se počítalo s její obnovou, jenže ji

Rozina sebranec a Anežský klášter

předešla iniciativní mládežnická brigáda a během jednoho víkendu v roce 1951 domky zbourala. Kolem roku 1975 pak byly zbourány i činžovní domy, které stály před klášterní zdí na nábřeží.

Z druhé strany kláštera směrem k nemocnici Na Františku pak vedla ulička, které se říkalo Vrabčírna. Také tu lemovaly pitoreskní domky. Podle Gézy Včeličky v nich bydlely především „holčiny, slečinky, paničky i báby“, vykláněly se zpod růžových záclonek a pokuřovaly. Dnes je v těch místech hřiště a parkoviště.

V roce 1888 byl klášter v tak špatném stavu, že mu hrozilo zbourání. Navíc se v té době asanovala sousední židovská čtvrť. Nikomu z odpovědných činitelů nevadilo, že mizí synagogy, klidně tedy mohl zmizet i gotický klášter. Kulturní veřejnost se ale proti tomu ostře ohradila a na poslední chvíli, v roce 1893, vznikla Jednota pro obnovu kláštera blahoslavené Anežky. Od té doby se datují jednotlivé etapy oprav. První návrhy počítaly ještě se zbouráním části kláštera, ale ty byly naštěstí zamítnuty. V letech 1900–1914 se restaurovaly hlavní svatyně, válka však práce přerušila. Další etapa probíhala až od roku 1940 pod vedením architekta Oldřicha Stefana.

Z jeho podnětu byl zahájen archeologický průzkum celé oblasti. Ten skončil až v roce 1955, kdy už odsud také byli vystěhováni všichni obyvatelé. V letech 1958 až 1980 probíhala obnova areálu. Od roku 1963 je majitelem kláštera Národní galerie.

Někdejší klášterní cely, v nichž žili jeptišky a mniši, se v 19. století proměnily na byty. Měly většinou jen jednu místnost, k níž nanejvýš patřila ještě kuchyň. Nebyla do nich zavedena voda, pro tu se chodilo na dvorek. Koupání probíhalo ve škopku (a v létě ve Vltavě), pralo se v neckách, topilo se v kamnech na uhlí. Byla to kamna s troubou a kamnovcem, nádobou, v níž se vařila voda, a sloužila místo bojleru. Přesně tak to zažila i Věra Kaplanová (později provdaná Nekolová).

„V klášteře žil už můj dědeček, který působil jako správce vinohradů milosrdných bratrů ve Valticích. Někteří mniši tu ještě bydleli, například náš rodinný přítel bratr Celestýn, který zdejším dětem trhal zuby,“ vzpomíná paní Věra. I když se areál od té doby velmi změnil, doteď dokáže identifikovat, v které části byl jejich byt. „My bydleli na druhém dvoře ve druhém poschodí. Byty byly původně určené pro zaměstnance nemocnice, ale za nás už to tak neplatilo. Do areálu se vcházelo bránou z Anežské ulice, kde je i dnes hlavní vchod do kláštera. Klíč však měl jen domovník, který ve 22 hodin večer zamkl a pak už jste na něj musela zvonit a uplácet ho za jeho ochotu. My děti přebíhaly z jednoho dvorku na druhý a hrály jsme si buď ve spleti nejrůznějších kůlen a přístavků, nebo jsme vybíhaly na nábřeží k Vltavě, tam byl náš ráj.“

Děti z Františku vyrůstaly u řeky. Na konci války sledovaly z oken natáčení filmu s Marií Glázrovou (na snímku s Eduardem Hakenem na barikádách) Rozina sebranec. Poblíž kláštera

bydlel i Otto Lackovič

Ačkoli Věra Kaplanová přišla záhy o tatínka a žila jen s maminkou, na své dětství vzpomíná ráda. „Maminka se snažila, aby mi nic nechybělo. Teprve, když jsem začala chodit do školy, prohlásil jednou učitel, že v Anežském klášteře žije pražská spodina, a to se mě dotklo. Já jsem to tak nevnímala, i když jsme žili velmi prostě.“ Paní Věra mi ukázala snímek, na němž je zachycená před klášterem v březnu 1938 s kamarádkou Blankou. „Tehdy byl fotoaparát vzácností, a tak, když jsem na ulici zahlédla pána, který fotil, požádala jsem ho, jestli by nás také nevyfotil. Za pár dnů dorazil dopis ze Zagrebu a v něm naše snímky. Poslal ho Vojtěch Braniš, ředitel tamní státní průmyslové školy a napsal nám: ‚Buďte hodné děti, a až přijedu ještě někdy do Prahy, vyhledám vás a zase vás vyfotím.‘“

Věra se kamarádila i s dětmi z činžovních domů na nábřeží, které stály až za klášterní zdí. „V některých z domů už byly v bytech splachovací záchody, to bylo nóbl

Rozina sebranec a Anežský klášter

Dědeček pamětníka starého

Františku Jaroslava Jelínka

bydlení. A což teprve, když nás jednou pozvala na návštěvu naše spolužačka Linda Vašatová, dcera restauratéra Vašaty. Ten za války provozoval restauraci v Obecním domě a nahoře s rodinou bydlel. To jsme teprve koukaly! Pro Lindu chodila do školy bona, chůva. Nosila modré šaty a na hlavě závojíček.“

Druhá světová válka kupodivu na klášteru nezanechala žádné stopy. Pokud má Věra na něco velmi silnou vzpomínku, pak je to natáčení filmu Rozina sebranec s režisérem Otakarem Vávrou. Film, jehož děj se odehrává po roce 1612 po vpádu Pasovských, režisér situoval do polorozbořeného kostela a kláštera sv. Anežky. Točilo se na sklonku války, kdy ještě platilo nařízení o povinném zatemnění.

Jenže Vávra potřeboval noční scény, a tak nechal navézt šedesát lamp, které zářily do širokého okolí. Zhášeli je jen, když byl vyhlášený letecký poplach. S natáčením se nespěchalo, protože účinkující tím byli ochráněni před totálním nasazením. Hlavní roli měla ve filmu tehdy třiatřicetiletá Marie Glázrová. Podle paní Věry se některé lehké slečny, které bydlely ve Vrabčírně, nebo i přímo v klášteře, motaly kolem režiséra a účinkujících. Kromě toho už v areálu probíhal archeologický průzkum a byly vykopány nejrůznější kostry. To vše se ve filmu objevilo a přispělo k jeho syrové ponurosti. Rozina sebranec byl prvním československým filmem, promítaným po osvobození.

Další zdejší rodák Jaroslav Jelínek (*1940) prožil prvních šest let v jednom z klasicistních činžovních domů na nábřeží před klášterem, které tu stály až do asanace v polovině 70. let minulého století. Vzpomíná na koupání ve Vltavě i zimní sáňkování na náplavce. „Od jara do podzimu se odpoledne a večer žilo podél trávníku u silnice, lidé tu posedávali na židlích a štokrlatech, protože v bytech bylo chladno. Byl tu absolutní klid, žádná auta. Když maminka na jaře otevřela okno, poslouchala vždycky, jak naproti přes řeku na Letné zpívali kosáci. Tak dobře byli na tu dálku slyšet!“

Pan Jelínek si vzpomíná, že tu potkával malého Karla Svobodu, budoucího skladatele. „Byl to taky františkán, často jsme tady spolu jako kluci řádili. Já sem totiž i po přestěhování na Vinohrady pravidelně jezdil na návštěvu za strejdou,

který bydlel na nábřeží v domě U Černých. Byl brusič úderník, psaly o něm noviny, a za odměnu dostal v roce 1953 poukaz na televizor. V té době ho ještě téměř nikdo neměl. Chodili jsme se na tu malou obrazovku dívat hlavně na Silvestra, to se nás v bytě u strejdy sešlo třeba i patnáct a všichni jsme koukali na Pepíčka Zímu, který ty silvestrovské pořady konferoval.“

Jen pár kroků odsud v malebné Řásnovce 4/781 v domě U Vocásků neboli Staré sanytrárně bydlel řadu let herec Otto Lackovič (1927–2008). Jak sám vzpomínal, narodil se ve slovenském Hlohovci na Velkou noc a na Váhu, který tehdy byl ještě divokou, nespoutanou řekou, byla zrovna velká voda. Divoká zákoutí a slepá ramena Váhu, zarostlá křovinami, probouzela v Otíkovi a jeho kamarádech fantazii. Proměňovali se v Indiány, cestovatele a dobrodruhy, hledající drahé kameny. Vybavoval si školní filmové projekce, po jejichž skončení si s kamarádem Milanem příběhy znovu oživovali na dvoře, plném starých traktorů a mlátiček. Výroční jarmarky, zámecká pouť, fotbal, trhy a dožínky, to všechno v prostředí slovenského maloměsta, se usadilo v Otíkově vnímavé duši. O svého otce, obvodního inspektora Stráže bezpečnosti v celním úřadě ve Štúrovu, přišel, když mu bylo pouhých šest let. Spolu s bratrem a maminkou pak vyrůstal u příbuzných. Jako sedmnáctiletý mladík šel bojovat do Slovenského národního povstání, odkud si odnesl průstřel ramena. I když se vyučil strojním zámečníkem, po válce začal vystupovat v baletu a v opeře a brzy přešel do činohry. Díky nabídkám českých filmařů se v roce 1955 přestěhoval do Prahy a nastoupil do angažmá u Jana Wericha v Divadle ABC. Jeho typický temperament se hodil především do různých záporných rolí. Režisér Dušan Klein ho opakovaně obsadil do role cikána, což mu potom nadlouho zůstalo. Otto se na něj za to zlobil, ale jen na oko.

Jak mi řekl jeho velký kamarád Stanislav Fišer, Otík nezkazil žádnou zábavu. Podnikali spolu noční tahy po pražských vinárnách, dokázali až do rána hrát karty v klubu Komorního divadla a pak se pěšky vracet do Nerudovy ulice, kde oba dva svého času bydleli. „Otík dlouho neměl v Praze byt, přespával u různých slečen, jeden čas také v jakémsi penzionu a pak v Nerudovce hned naproti Josefu Kemrovi. Později jsme bydleli blízko sebe na nábřeží. Oba jsme vozili kočárky s našimi narozenými dcerami. Stále jsme byli spolu, v divadle i mimo něj. Hráli jsme spolu i v představení Semaforu Žena ve středu, které v roce 1960 režíroval náš kolega Miroslav Horníček.“ Ke stáru se Otto potýkal jako těžký kuřák s rakovinou plic, to už se z Řásnovky odstěhoval na Černý Most. Musel překonat i obrovskou bolest, když mu tragicky zemřela jeho dcera. Srazilo ji auto na dálnici poté, co vystoupila z vozu, aby pomohla vstát opilci, který se jí přimotal pod kola.

JKam chodil Werich za milenkou?

an Werich (1905–1980) za svůj život poznal mnoho žen a dnes těžko soudit, jaký měl zrovna k té či oné vztah. Jeho přátelé tvrdili, že nejtěsnější měl se svou ženou Zdenou, s níž by se prý za nic na světě nerozvedl. Zdena s ním prožila nelehké začátky v Osvobozeném divadle a ještě těžší chvíle, kdy museli emigrovat do Ameriky. Když se na podzim 1945 vrátili do vlasti, nastala pro Wericha šťastná éra. Byl uznávaný a opěvovaný. Měl velký vliv na Barrandově, kde si prosadil natáčení filmů, jako byl Císařův pekař, pekařův císař, byl uměleckým šéfem divadla v Karlíně a posléze Divadla ABC a brzy také poznal ženu, která se mu stala Múzou a na několik let jeho milenkou. Byla to tanečnice se záhadným jménem Manon Chaufour (1914–1970).

Je zajímavé, že jak ona, tak

Werichova schovanka Milena Dvorská, která si zahrála jeho dceru v pohádce Byl jednou jeden král (o ní se dočtete na jiném místě této knížky), pocházely z Prostějova.

My si však za Manon zajdeme do pražské Rybné ulice 22/694, kde bydlela od konce čtyřicátých let až do roku 1956. Právě do domu v Rybné ji vozil Jan Werich po představení a mnohokrát zůstal až

Werichova Múza Manon Chaufour oplývala půvabem i nadáním

Před časem se veřejnost mohla seznámit s Jiřím Petráškem, který je zřejmě synem Jana Wericha. Hodně se mu podobá a má rád humor

do rána. Podle dobového seznamu z roku 1954 měla Manon telefonní číslo 619 80 a sluchátko prý často zvedala její maminka, která s ní bydlela. Čtyřpatrový činžovní dům v Rybné není na první pohled ničím významný, i když se nachází v ulici s bohatou minulostí. Svůj původ má ve středověku a po staletí se jmenovala Za Masnými krámy a později se její části říkalo Řeznická – to proto, že se tu sdružovali řezníci se svými výrobky. Po roce 1870 je pak nahradily rybářské trhy.

Kdo ale byla Manon Chaufour? Narodila se v Prostějově profesorovi francouzštiny Georgu Charlesi Chaufourovi, původem z Paříže. Její matka Marie byla učitelkou klavíru. Manželé Chaufourovi se zúčastňovali nejrůznějších kulturních akcí (Charles předčítal z děl předních francouzských autorů, Marie ho doprovázela na klavír). Večírky často pořádala Alliance fran�aise, organizace, která si kladla za cíl posilování přátelských vztahů mezi Francií a ostatními evropskými zeměmi, v níž se Chaufour angažoval.

Chaufourovi prý mezi sebou mluvili francouzsky a také obě své dcery – kromě Manon měli ještě Silvii – vychovávali ve francouzském duchu. Manon odmalička projevovala taneční nadání. Ve třinácti letech zaujala svým projevem

Kam chodil Werich za milenkou?

na tříkrálovém večírku pořádaném ženským odborem Národní jednoty. V tanci se zdokonalovala u průkopníků moderního výrazového tance Mary Wigman a Rudolfa Labana a své první angažmá nastoupila v Chemnitzu v Sasku. Jako sólistka pak tančila deset let ve Státní opeře v Berlíně, odkud se na sklonku války vrátila zpět do Čech.

S Werichem se poznala zřejmě již v roce 1947, když byla spolu se svým profesním partnerem Bedřichem Füssegerem angažována jako tanečnice do hry Voskovce a Wericha Pěst na oko. Následovala spolupráce na Divotvorném hrnci, který se díky dvojici V+W stal prvním americkým muzikálem uvedeným v Čechách. Zatímco Werich vystupoval na jevišti Karlínského divadla (v té době nazývaného Divadlo umění lidu) jako Čochtan, Voskovec hru režíroval. V obsazení nechyběla Ljuba Hermanová, kterou později – podle svědectví publicisty Ondřeje Suchého – Werich neprávem považoval za zrádkyni, která jeho manželce Zdeně měla povědět o mileneckém poměru s Manon (ve skutečnosti na to prý Zdena přišla sama, když sledovala manžela s milenkou z taxíku a čekala, kdy zas půjde Werich od ní). Manon si v muzikálu zahrála hluchoněmou dívku Zuzanu. Ve své roli se vyjadřovala tancem, pouze na konci hry kouzelně, s francouzským šarmem, pronesla k vodníkovi tři osudná slova „Mám tě ráda“.

V té samé době ji obsadil režisér Václav Wasserman do menší role zpěvačky Manon Fleure v komedii Tři kamarádi. I když její debut před kamerou kritici označili za omyl, dvakrát ji pak obsadil do svých filmů Kariéra a Soudný den režisér Karel Steklý. Nechci spekulovat o tom, že Steklý byl od dob Osvobozeného divadla velkým kamarádem Wericha, a Manon tak mohla mít trochu protekci… V roce 1953 si ještě zatančila spolu s Füssegerem na zámeckém večírku ve filmovém dramatu Jestřáb kontra Hrdlička. Zatímco herečka možná nebyla valná, jako tanečnice a choreografka byla vynikající. Tak na ni alespoň dodnes vzpomínají ti, kteří ji viděli na pódiu anebo začínali svou kariéru pod jejím vedením. Podařilo se mi vyzpovídat několik někdejších členek karlínského divadla a ve svém pohledu na šarmantní „Šafůrku“ se víceméně shodují. Do angažmá v Karlíně přijímala v roce 1953 jako tanečnici Stanislavu Seimlovou, která říká: „Chovala se k nám profesionálně, byla příjemná, měla vrozený šarm, prostě pravá Francouzka. S nikým z nás ale nekamarádila. Dělala nám choreografii, tancovala snad jen jednu roli. Byli jsme velký soubor, celkem nás bylo pětatřicet. O tom, že byla Werichovou přítelkyní, věděli jen jejich nejbližší přátelé.“

Manon ve společnosti známých herců, s nimiž se objevila i ve filmu. S Werichem se scházela v Rybné ulici. Jejím blízkým partnerem pak byl Bedřich Füsseger, s nímž tančila v roce 1956 ve Sněhurce

Kam chodil Werich za milenkou?

Jiří Petrášek údajně dodnes neví, kdo je jeho biologická matka

Na tomto místě mi dovolte odbočku. Před časem byl médii objeven v Děčíně, v ředitelském křesle Evropské obchodní akademie, Werichův syn Jiří Petrášek, který je mu skutečně výrazně podobný. Tehdy ještě Jiří Petrášek používal jen příjmení po svých adoptivních rodičích. Dnes, kdy se věnuje také moderování, herectví, psaní i práci v Českém rozhlase, k němu přidává druhé – po svém slavném otci. Narodil se 30. května 1956 a dokonce dostal původně jméno Jan. Jeho biologická matka údajně pocházela z uměleckých kruhů a novorozeně odložila do kojeneckého ústavu. Nabízí se otázka: věděl vůbec Werich o tom, že se mu narodil syn? Nezasáhl by do jeho osudu navzdory tomu, že pro něj jeho vlastní rodina byla nedotknutelná? Tvrdil to o něm alespoň Josef Vinklář: „Werich měl ženy rád, byl ‚zlobítko‘, ale nikdy by nerozbil rodinu.“ Werichův vztah s manželkou Zdenou však měl své trhliny a na Kampě, kde žili se svou dcerou Janou, bývalo často pořádné dusno.

Každopádně v době, kdy Jan Werich svého syna počal, mu bylo padesát. Byl na vrcholu tvůrčích sil a prožíval příznivé období. Od srpna 1955 působil jako principál Divadla satiry (později ABC) a v kinech právě běžela pohádka Byl jed-

nou jeden král, kde si zahrál pyšného vladaře, jenž vyhnal svou nejmilejší dceru z domova za její výrok „Mám tě ráda jako sůl.“

Vraťme se k pamětnicím Manon Chaufour. Ještě o dva roky dřív než Stanislavu Seimlovou vzala Manon do svého souboru Ismenii Siegelovou, která vzpomíná: „Manon byla výtečná tanečnice, na všechno, na klasiku, na modernu, dělala ohromné věci, byla skutečná bohémka. Potkaly jsme se třeba v tramvaji a ona jela z domova s kýblem. Když šla ráno vysypávat odpadky, myslela už na divadlo a kýbl si prostě vzala místo kabelky. Sama sobě ani druhým nic neodpustila, byla maximalistka. Werich ji miloval, ale pochybuji, že by s ním měla dítě. Navíc v roce 1956 s námi tančila královnu ve Sněhurce a dokonce z toho mám snímek.

Těžko by tedy těhotenství utajila.

Po letech jsem se s panem Werichem sešla na narozeninách sochaře Preclíka. Špatně slyšel, měl naslouchátko, a tak jsme vyšli ven a on začal vzpomínat na Manon s takovou nostalgií, že ji ještě v tu chvíli měl v srdci. Věřím, že kdyby s ním Manon měla dítě, tak si ho nechá!“

Nakonec jsem si ponechala Bedřicha Füssegera, který s Manon vytvářel taneční pár a byl její důvěrný přítel. Byl gay, takže ho nelze podezírat z žádné jiné než z přátelské náklonnosti. V roce 1993 na Manon vzpomínal: „Byla bystrá, inteligentní, efektního zjevu, ovládala nejen techniku klasického tance, ale i tanec výrazový a akrobacii. V Karlíně jsme spolu tančili jako sólisté ve všech uváděných operetách. Každý rok bylo šest až sedm premiér. Probojovali jsme i nastudování celovečerních baletů. Každý rok jsme také uváděli v Karlíně nebo v Divadle ABC vlastní taneční večer. Kromě toho jsme účinkovali v různých estrádách a koncertech po celé vlasti. V roce 1956 Manon odešla do Komické opery v Berlíně. Působila zde jako sólistka baletního souboru pod jménem Manon Ehrfur. Její zdravotní stav se postupem let zhoršil. Měla velké bolesti nohou, které jí otékaly. Přesto denně absolvovala tréninky a stále tančila. Při představení Čajkovského Šípkové Růženky, kde tančila matku, ji postihla náhlá nevolnost. Byl to infarkt. Představení nedokončila; zemřela v sanitním voze při převozu do nemocnice 28. prosince 1970.“

Časové údaje by možnosti, že by Manon byla matkou Werichova syna, nahrávaly. Po porodu a vyřízení všech náležitostí by zkrátka odešla do Německa, aby začala nový život a zapomněla na svého milence a dítě a česká společnost zapomněla na ni. Ať už to bylo jakkoli, s Janem Werichem se v letech 1947 až 1955 vzájemně inspirovali a prožili mimořádný vztah. A to je důvod, proč pro mě činžák v Rybné ulici 22 už nikdy nebude obyčejný.

Plyšáci v okně Sněženky

Naši nejlepší a nejpůvabnější krasobruslařku nám svět záviděl

Krasobruslařka Hana Mašková (1949–1972) patřila k mému dětství. Její soutěžní jízdy jsem sledovala se zatajeným dechem, její občasné pády jsem oplakávala, její krásu jsem obdivovala. Když jsem se dozvěděla její poslední pražskou adresu – v Benediktské 8/689, šla jsem se na dům podívat a opět se mi zatajil dech. V jednom z oken jsem zahlédla skrumáž plyšových zvířátek a na okamžik jsem nabyla dojmu, že právě za tím oknem musela Hanka bydlet. Milovala pejsky, živé i plyšové, dlouho byla jako dítě, snad právě proto, že si normální bezstarostné dětství nikdy neužila… Její maminka