I – I follow, I follow you, Deep sea, baby, I follow you, I – I follow, I follow you, Dark doom, honey, I follow you…
Po tváři mi tekl pot a celé tělo mě bolelo, ani to mi ale nebránilo v tom, abych ženě po svém boku nepoložil tu jedinou možnou otázku.
„Tak co, jaký jsem byl?“
Dívala se na mě, rozesmátá, udivená a trochu zadýchaná.
„Skvělý,“ řekla, „fakt! Ten konec mě překvapil, ale… Prostě super!“
„Promiň, napadlo mě, že se možná trochu lekneš, jenže…“ Pokrčil jsem rameny. „Prostě jsem se chtěl předvést, chápeš.“
„No jo, pan Ješitný,“ ušklíbla se, ale pak mě plácla po rameni. „Jen tak dál.“
Zvedl jsem k ní hlavu a spokojeně se usmál. Poté jsem položil dlaně na kola vozíku a odpíchnul se.
Rehabilitace.
Sabina mi dávala zabrat, ale koneckonců to byla její práce. Že jsme si tykali? Měli jsme za sebou dlouhý proces a takhle nám to bylo oběma příjemnější. Samozřejmě se o mě nestarala jen ona, rozhýbat se mě snažili i Vojta s Adamem, ale v přítomnosti hezké mladé holky mi ty cviky šly tak nějak líp.
Například před chvílí jsem se při chůzi s oporou najednou pustil a udělal několik pomalých kroků jen tak bez ničeho. A jako velké překvapení na závěr jsem se otočil, aniž bych zavrávoral.
Malý krůček pro člověka, ale velký pro mě!
Zpotil jsem se, unavil, klepala se mi kolena, ale za Sabinin obdivný pohled to stálo. Fajn, nejspíš by to stálo za obdivný pohled kterékoli z těch dobrých duší, co se o mě staraly, ale stejně…
„Oběd, Miko,“ připomněla mi, když si do tašky balila věci. Naprosto zbytečná starost, jako bych snad mohl vynechat tu nejlepší část dne. Nehledě na to, že po takové době hospitalizace už jsem mohl fungovat skoro na autopilota. I kdybych spal, tělo mě vzbudí a pošle do jídelny. Nebo na rehábko či do bazénu. Zkrátka tam, kam je třeba.
„Až se odsud jednou dostanu,“ řekl jsem Sabině, „tak si spolu dáme oběd. Skutečný oběd se vším všudy, chápeš? Aperitiv, hlavní jídlo, zákusek a nakonec samozřejmě procházka. Říkám procházka, ne projížďka!“
Usmála se.
„Tak makej! Až se dostaneš z vozíku, probereme to.“
„Probereme? To zní, jako bys mi dávala košem.“
„Spíš jsem tyhle řeči slyšela už tolikrát… Jakmile odsud ale někdo vypadne, hned zapomene. Což je fajn, protože o to jde především.“
„Neříkej mi, že tě fakt nikdo nechtěl nikam pozvat. Myslím i potom, co tady skončil.“
Zatvářila se, jako že nemá cenu tyhle věci rozebírat.
„Občas někdo,“ připustila. „Neříkám, že bych nikdy s nikým nešla na kafe, ale znáš to. Lidi se tady střídají, jedni odchází, zatímco druhýma dveřma přivezou další. Vlastně…“
„Co?“
„Ale nic,“ mávla rukou a jedním rychlým pohybem zavřela tašku. Zvuk zipu udělal za naší konverzací jasnou tečku.
„Měj se, Miko!“
Sabina odcházela a já za ní koukal se smíšenými pocity.
Mladá holka? Oproti mně ano, skoro o dvacet let. Hezká? Bez debat. Pozvání na oběd? Samozřejmě unáhlená záležitost, aspoň v mém stavu. Nebyl jsem na tom zrovna dvakrát dobře, i když v porovnání s tím, když mě sem kdysi přivezli sanitkou, jsem teď byl něco jako Usain Bolt vedle Stephena Hawkinga. Myslím Hawkinga, když ještě žil.
Každopádně jsem si řekl, že nebudu jako ostatní. Jako ti, co zapomněli, jen odsud vytáhli paty nebo kola. Na ten oběd Sabinu pozvu, i kdyby mělo jít jen o poděkování za to, jak se o mě starala. Jasně že bych měl tím pádem pohostit i Vojtu, Adama, staniční sestru, vrchní sestru, kuchařku, uklízečku, dva tři doktory a spoustu dalších, ale nejsem tady jediný pacient, no ne? Tyhle všechny ať si rozeberou ostatní.
Projel jsem dveřmi a vydal se chodbou k výtahu. Z přízemí jsem vyrazil do jedničky, tam se kabina lehce
„I Follow Rivers“ – ta melancholická, houpavá píseň od Lykke Li v podání Triggerfinger bude už navždy soundtrackem té části mého života, kdy jsem to měl blíž ke smrti než k čemukoli jinému. Soundtrackem vzpomínek na nekonečnou fyzickou bolest. Vzpomínek zčásti zastřených podivnou mlhou.
Schodiště a na něm chlap s nenávistným pohledem. Výstřely. Oheň. Zima. Dupot, křik a nejspíš halucinace. Hlasy přicházející odněkud zdálky, přitom však pronášené lidmi stojícími těsně vedle mě. Tma a šílené sny o černé díře, kam se propadám a která ve skutečnosti bohužel nevede za zrcadlo jako v pohádce.
Za oknem a nejspíš u lůžka se jako na orloji střídají postavy. Lidi z práce, přátelé a přítelkyně, máma a především moje malá Monička, doprovázená dávnou exmanželkou Ivanou.
Další a další hlasy.
Jak se mu vede, pane doktore? Dostane se z toho?
A samozřejmě se mnou potřebují mluvit i kolegové, kteří mají střelbu vyšetřit.
Kdy už ho budeme moct vyslechnout?
Všechno mi to připadá jako součást béčkového thrilleru, až na to, že jde o realitu. Kolem se toho děje tolik a já přitom jen ležím jako pytel hadrů připravených do čistírny. Lazar s černými myšlenkami, že trefit se ten druhý líp, měl bych možná klid. Jenže…
Kolikrát jsi byl v životě bez karet, bez pozice a bez nápadu, Miko? A vždycky to nějak dopadlo. Tudíž to nějak dopadne i teď.
Taky jsem si mnohokrát vzpomněl na Terezu, tu čistou duši, která se kdysi rozhodla strávit svůj život s rozvedeným chlapem, co by mohl být její fotr. Nevěřím na nebe,
ale přesto mě občas napadlo, že mi ke shledání s ní chybí jen krůček. Jenže já ho zkrátka nedokázal udělat.
Namísto toho jsem cvičil, cvičil a cvičil. Jako před chvílí se Sabinou.
Vrátil jsem se z koupelny do pokoje, natáhl na sebe čisté věci a vyrazil do jídelny. Musel jsem zase chodbou, výtahem nahoru do dvojky, tam pak ještě kousek a konečně jsem ucítil vůni smažených řízků. Samozřejmě se o chvíli později ukázalo, že jde jen o salám v těstíčku, ale co bych za takovou dobrotu ještě nedávno dal. Umělá výživa člověka už navždy naučí vážit si jídla, které se dá kousat. To, čeho si člověk naučí vážit díky podložní míse, bych raději nerozebíral.
Nicméně jsem na tom byl asi vážně dobře. Teď už jo. Když to prý i dál půjde jako dosud, zůstanou mi na památku jen „cucfleky“ po střelách. Svalstvo zesílí, klouby se rozhýbají a intelekt se možná taky časem srovná.
Tu poslední část pochopitelně dodala Sabina. Už jsem zmiňoval její smysl pro humor?
„Na funkci rostlináře to snad nebude mít vliv,“ řekla k mému zranění, když jsem se jí poprvé dostal pod ruce.
Nemohl jsem se za ta slova do ní nezamilovat.
Až na to, že funkce detektiva kriminálky má od funkce rostlináře poněkud odlišné požadavky. Ale já se rozhodl se tím netrápit. Po nekonečném ležení na posteli jsem se chtěl nejdřív nějak sám dostat na záchod. Pak se naučit na vozíku. Poté chodit. Ještě později běhat. A dál se uvidí.
Jestli mě napadlo, že se nevrátím do služby? Asi milionkrát. Když jsem ležel jako lazar a nemohl se zvednout z postele. Pokaždé když jsem zavřel oči a nadzvedl se, aby mi sestřičky mohly podložit mísu. Den za dnem, které se vlekly, a já se nenáviděl za to, že jsem odkázaný na něčí
pomoc. Jenže každé malé vítězství je esencí vztahu příčiny a důsledku. Každý krok, který jsem udělal, byl důsledkem vůle a zároveň příčinou dalšího odhodlání. Takhle jednoduché to ve skutečnosti bylo.
V konečné bilanci asi nezáleží na tom, jak dlouho to všechno trvalo. Čas je v takových případech pouhou iluzorní veličinou. Dny se zdají být jako roky, měsíce jako celá staletí. Desetiminutová bolest je někdy delší než sám život. Srovnávat můj běžný den v kanceláři s klasickým dnem v léčebně zkrátka není možné. Šlo o dva nesouměrné úseky. O dva předměty odlišného druhu. Jablka a hrušky.
„Jak je?“ ptali se mě občas moji dva spolubydlící a já třeba ucedil, že to jde, i když to právě nešlo.
„Jak je?“ zeptal jsem se jindy na oplátku já některého z nich, a přitom jsem věděl, že odpovědi stejně nemám důvod věřit.
V léčebně jsou všichni spolu a přitom je tam každý sám za sebe. Léčebna není továrna, ze které jsou expedovány nachlup stejné kusy. Někdo odejde po svých, zatímco jiný už nikdy nevstane z vozíku.
Průtoková opravna rozbitých lidí, jak tohle místo kdysi nazval parašutista z vedlejší postele. Ani to nemusel vysvětlovat, aspoň mně ne.
Každopádně můj čas v léčebně se chýlil ke konci. Dokázal jsem vstát z vozíku a mašírovat si to po svých. Sice jsem šel, jako bych měl naděláno v kalhotách, ale každý krok se počítá. Popravdě mi jedinou starost dělaly schody do bytu v našem smíchovském domě. Nebýt těch, nejspíš bych byl na cestě domů o dost dřív. Ačkoli můžu čestně přiznat, že každé cvičení, kdy mě Sabina držela jednou rukou za stehno a druhou za lýtko, mělo něco do sebe.
À propos byt. Staral se mi o něj Tony, můj letitý parťák, kvůli kterému jsem se před časem do nemocnice dostal.
Přesněji řečeno kvůli falešnému obvinění, co na něj někdo ušil. Zatímco on trčel ve vazbě, já se snažil přijít na to, co se krucinál stalo a proč. Všechno skončilo střílením, po kterém Tonyho pustili zpoza mříží na svobodu, zatímco já skončil dočasně na vozíku. Že mi chodil větrat a zalívat kytky, bylo to nejmenší, co pro mě mohl po tom všem udělat.
Samozřejmě se za mnou občas přišel podívat do léčebny. Nejen on, ale i další lidi z našeho oddělení. Brzy ale pochopili, že z jejich návštěv moc odvázaný nejsem. Nenacházel jsem se ve stavu, abych se s kýmkoli chtěl bavit, dokonce ani s Tonym.
Nakonec se všechno ustálilo v módu zdravotní dovolená. Prostě jsem na chvíli pryč, ale vrátím se a všechno zase pojede ve starých kolejích.
Jenom netuším, jestli jsem tím přesvědčoval víc je, anebo sám sebe.
na toalety, tam část prášku rovnou spotřeboval a zbytek schoval do kapsy. Vrátil se ke hře, vydržel šest hodin, a teď tedy zužitkoval i to, co předtím zůstalo.
Cestou k pokerovému stolu si všiml, že Číňani zmizeli a ruleta osiřela. Teď u ní stála už jen nějaká starší žena a krupiér. Muž sáhl do kapsy a vyndal peníze. Dvaačtyřicet tisíc v žetonech, kolečka odlišená podle své hodnoty barvami, zářivá a pálící do konečků prstů. Vyskládal je před sebe na stůl, přehlédl plátno s čísly a čekal.
Krupiér roztočil ruletu, do protisměru jejího pohybu vypustil kuličku, a zatímco ta opisovala vzorné okruhy, muž vzal komínek žetonů a položil ho na políčko označující černou barvu. Nikdy nesázel na čísla, přišlo mu to příliš komplikované a nevýdělečné. Trefit jedno číslo ze sedmatřiceti? Musel by jich svými žetony obsadit víc, jenže proč to dělat zdlouhavě a složitě, když se stačí jen rozhodnout mezi červenou a černou? Věděl, že kasino má výhodu u všech her, ale ruleta mu v tomhle ohledu připadala stále ještě nejférovější.
Vsadil tedy na černou. Když kulička skončí v jedné z osmnácti černých přihrádek, vrátí se mu dvojnásobek sázky. Pro kasino hrají všechny červené přihrádky, a navíc zelená nula. Převedeno na počty, výhoda kasina je jenom asi tříprocentní, což je snesitelné riziko.
„Konec sázek,“ oznámil krupiér, ruleta zpomalovala a kulička začala přeskakovat jednotlivé přihrádky. V jedné z nich nakonec zůstala ležet.
„Sedmnáct, černá!“
Muž spokojeně přikývl a čekal, až k jeho vsazenému komínku žetonů přibude totožný. Ze tří tisíc měl najednou šest, aniž by musel hrábnout prstem. Sázku i výhru nechal na černé, vždyť proč měnit něco, co funguje?
Ruleta se dala znovu do pohybu, kulička také, ovšem tentokrát na poslední chvíli přeskočila z černé na červenou a pak ještě na jediné zelené políčko ve hře.
„Zkurvená nula!“ zavrčel muž. Možná že kdyby padla červená, smířil by se s prohrou líp. Řekl by si, že mezi červenou a černou je to fifty fifty. Ale nula?! Jediné políčko ze třiceti sedmi? Proč musí mít, sakra, takovouhle smůlu?!
Krupiér oba jeho komínky vzal a shrnul do útrob stolu.
Ze zbývajících devětatřiceti tisíc, které měl před sebou naskládány, oddělil čtyři a ty vsadil na červenou.
„Do prdele!“ procedil skrz zuby, když padla černá. Během tří minut přišel o sedm tisíc, ale pořád mu jich ještě zbývalo pětatřicet. Z těch se dá udělat klidně stovka, viděl to přece už tolikrát!
Ještě jednou červená, právě za těch sedm tisíc. Když teď vyhraje, dostane se zpátky na svých dvaačtyřicet, se kterými před pár minutami začínal, a pak se uvidí.
Kulička tentokrát poskakovala přes políčka zběsileji než obvykle.
„Šest, černá,“ oznámil krupiér a muž vztekle rozhodil rukama, až procházející servírce vyrazil z ruky tác s pitím. Pár lidí zvedlo hlavu, ale než stačil kdokoli cokoli říct, objevil se manažer, který dohlíží na hru.
„To je v pořádku, pane, nic se nestalo,“ ubezpečil rozčileného hráče. Stokorunová škoda oproti čtrnáctitisícovému zisku obstála víc než snadno.
Muž něco zavrčel a pak mávl rukou. Z hromady žetonů jeden vzal a podal servírce jako omluvu. Znal ji, do kasina chodil často, takže nechtěl dělat zlou krev.
Kulička už zase opisovala kruhy, tentokrát ale nestačil vsadit, což se nakonec ukázalo jako štěstí, protože chtěl dát znovu červenou a potřetí padla černá.