Houbová bitva
Nechtěl bych, aby si o mně někdo myslel, že jsem šprt. To teda fakt nejsem, aby bylo jasno hned na začátku. Ale musím říct, že do školy chodím docela rád. Hlavně kvůli přestávkám. O přestávkách se ve třídě totiž pořád něco děje a člověk si tu užije spoustu legrace.
Ve třídě je nás osm kluků. Nejvíc kamarádím s Honzou Mráčkem, kterému s klukama říkáme Slíva. Když byl totiž menší, neuměl lézt po stromech a jednou žuchnul do kopřiv jako shnilá švestka. Teď už po stromech leze stejně dobře jako my ostatní, ale ta přezdívka mu zůstala. Ale Slívovi to nevadí.
Ze třídy kamarádím ještě s Petrem Bourou, kterému říkáme Bourák, Standou Lipským, ten má přezdívku Lípa, a Radkem Novotným přezdívaným Koza, protože chvilku nevydrží stát na místě a pořád poskakuje. Dál kamarádím s Frantou Rychlíkem, který umí senzačně rychle běhat a jezdit na skejtu, a tím pádem žádnou přezdívku nepotřebuje, a Tomášem Fukem. Ten má úplně nejlepší jméno. Když se ho totiž někdo zeptá, jak se jmenuje, odpoví: Tomáš Fuk.
Do třídy s námi chodí ještě Ctibor Heřman. Říkáme mu Ctibor Brambor, protože při těláku je úplně mimo. Neudělá totiž ani kotoul vpřed, natož kotoul vzad. Vždycky když dělá kotrmelec, vypadá to, jako když se rozsype pytel brambor. Ctibor Brambor s námi nikdy nechodí ven. Dokonce nehraje ani fotbal a místo toho chodí do hudebky hrát na housle. Je prostě zvláštní.
Se zbytkem třídy se moc nebavíme. Zbytek naší třídy jsou totiž holky. Nejen že taky nehrajou fotbal, ale při hodinách se pořád hlásí a nikdy, vůbec NIKDY nezapomenou domácí úkoly. A někdy dokonce brečí!
Jo a já se jmenuju Met, tedy celým jménem Metoděj. Ale jsem radši, když mi kluci říkají Mete.
Jak jsem říkal, že se u nás ve třídě o přestávkách pořád něco děje, myslel
jsem tím, že se tam něco děje POŘÁD! A když se zrovna jakoby nic neděje, je jasný, že se něco chystá. Ticho před bouří, jak říkají námořníci. A pak to přijde…
Do toho dnešního ticha před bouří někdo zařval: „Mete, bacha! Padá cihla!“
Uskočil jsem na poslední chvíli! Cihla dopadla kousek vedle mě. Uff!
Vtom jsem uviděl Bouráka, jak se může potrhat smíchy, protože to nebyla žádná cihla, ale houba na mazání tabule, kterou po mně hodil.
„Ty blbe!“ zařval jsem na něj přes celou třídu.
Zvedl jsem houbu a mrsknul s ní zpátky po Bourákovi. A najednou jsme po sobě házeli houbou všichni a byla z toho senzační mela.
Pak Slíva dostal nápad, že houbu namočí, že to bude ještě větší vzrůšo. A bylo. Nikdo nechtěl dostat zásah mokrou houbou, a tak jsme všichni lítali po třídě jako splašení sem a tam, uhýbali, skákali pod lavice a rvali se o houbu. Netrvalo dlouho a byli jsme všichni mokří. Dokonce i Lípa, který svou aktovku používal jako štít, ale jen do chvíle, než se mu otevřela a všechny jeho učebnice a sešity se rozletěly po třídě. Fakt jsme si to užívali.
Houbovou bitvu jsme samozřejmě hráli jen my kluci. Ale pak se to stalo. Omylem jsem trefil Amálii, která seděla na lavici a něco vyprávěla ostatním holkám.
Dostal jsem strach, aby Amálie nezačala brečet a rychle jsem se omlouval: „Promiň, promiň, já jsem nechtěl trefit tebe,“ koktal jsem, „mířil jsem na Kozu.“
„Co?“ vykřiklo pět holek, na které jsem se při tom nedopatřením podíval.
„Chci říct na Radka,“ snažil jsem se opravit.
Amálie zavrtěla hlavou, nasupeně vstala, zvedla houbu ze země a došla s ní k umyvadlu. Tam ji pořádně nacucala vodou, rozmáchla se a BUM! Trefila mě přímo do obličeje. Hrozná šlupka. Nevěděl jsem, co mám dělat. Nechybělo moc a málem jsem se rozbrečel já!
Vtom se rozpoutalo peklo. Všechny holky do nás kluků začaly pálit houbou hlava nehlava, takže za chvilku jsme byli úplně promočení. Zachránilo nás až zvonění na hodinu. Zdivočelé holky se jako na povel uklidnily a vrátily do lavic. A my kluci na ně nevěřícně zůstali koukat.
„Někdy byste si místo toho vašeho fotbalu měli zahrát vybiku,“ utrousila posměšně Amálie.
Koza se na ni zašklebil jako opice, když se znenadání otevřely dveře a do třídy vešla učitelka.
Rozprchli jsme se na svá místa, zatímco holky už způsobně seděly v lavicích s přichystanými pomůckami na hodinu.
Nastalo ticho.
Ještě nikdy jsem neviděl, že by se na nás paní učitelka takhle mračila. A jak se rozhlížela po třídě, mračila se čím dál víc. Po stěnách
i na stropě byly mokré fleky a cákance a na podlaze louže a Lípovy rozházené sešity.
Dostali jsme trest. Celý měsíc jsme museli utírat tabuli, abychom si zapamatovali, k čemu se ve škole používá houba.
Dostali jsme ho ale jen my kluci, přestože houbou házely i holky.
A tak je to vždycky. Není to fér. Proto s holkama moc nekamarádíme. I když musím uznat, že Amálie má fakt senzační ránu. Skoro jako kluk.
