9788028407032

1.

Neznámá lokalita

Neměla jsem v plánu zamilovat se do sériového vraha. Přesto mám zápěstí a kotníky připoutané k židli a můžu si za to jedině sama.

Jsem v neurčitě vyhlížející bílé místnosti s ostrými světly a šedým kobercem lemovaným geometrickými obrazci. Naproti mně je okno, které prozrazuje, že je stále den a že jsem v patře, ale neposkytuje žádné vodítko ohledně mé současné polohy. Provazy mě dřou v místech, kde se je snažím tahem uvolnit, a drásají mi kůži. Můj močový měchýř je žalostně plný. Kdybych věděla, že se stanu obětí únosu, odskočila bych si předtím na záchod.

„Haló?!“ zavolám.

Už tuším, že mě nikdo neuslyší, protože nemám zalepená ústa, a je mi jasné, že mě sem nezavřel žádný hlupák. Moje podezření se potvrdí, když nikdo nepřijde.

„Prosím, musím na záchod,“ řeknu.

To ticho mě znepokojuje víc než cokoli jiného.

Nejsem tak vyděšená, jak bych měla být, ale vyděšená jsem, což je úleva. Vždycky mě potěší, když cítím emoce, které se ode mě v dané situaci očekávají, jako když peču koláč a ten po vytažení z trouby vypadá jako na obrázku z receptu.

Za strachem se skrývá nepopiratelné vzrušení. Kdybych k sobě chtěla být laskavá, řekla bych, že je to adrenalin, který

potřebuji, abych přežila, ale nejsem si jistá, zda si takovou laskavost zasloužím. I když se bojím, je na tom cosi vzrušujícího, být přivázaná k židli, je to jako z filmu. A není pochyb, kdo je hlavní hrdinkou tohoto příběhu.

Bojím se, že až mé tělo objeví, dojdou k závěru, že si truchlení nezasloužím. To je ten problém s mučednictvím na sociálních sítích. Nejprve oplakávají vaši smrt a pak začnou vypočítávat všechny důvody, proč jste si zasloužili zemřít.

Chci věřit, že jsem dobrý člověk. Chodím k volbám a záleží mi na životním prostředí. Na víku notebooku mám nálepku Black Lives Matter a posílám peníze různým organizacím, kdykoli se v zemi přihodí nějaká tragédie.

Všechny tyto věci budou vyváženy tou nesmírnou špatností, jíž jsem se dopustila tím, že jsem se zamilovala do sériového vraha.

„Nesnaž se tvrdit, že jsi to nechtěla,“ řekla by Meghan, kdyby mě viděla. „Nikdo neudělá to, co jsi udělala ty, pokud mu nepřipadá aspoň trochu sexy být svázaný a bát se o život.“

Meghan by se nemýlila. Nenacházím potěšení ve vyhlídce na smrt, ale baví mě představovat si truchlení davů. Chci, aby si lidé mé jméno pamatovali, na rozdíl od hordy jiných žen, které byly brutálně zavražděny a pak zapomenuty. Přinejmenším chci, aby na mou památku vznikl podcast.

Za dveřmi slyším nějaký hluk.

„Prosím! Pomozte mi!“ zavolám.

Navzdory naléhavosti situace ještě pořád nevěřím, že je má smrt nevyhnutelná. Co by to bylo za svět, pokud bych v něm nebyla?

Příliš pozdě si uvědomím, že ty zvuky nevydává můj potenciální zachránce, jsou to známé kroky muže, který mě sem přivezl. Znovu zatahám za provazy, ale je to marné. Zhluboka se nadechnu a připravím se na smrt.

2.

Než jsem se zamilovala do sériového vraha, pracovala jsem v oblasti komunikace pro jednu neziskovou organizaci. Tu práci jsem získala po několikaměsíčním hledání poté, co jsem dokončila bakalářské studium. Absolvovala jsem v době krize a najednou se všechny „příležitosti“, které jsem údajně měla mít, rozplynuly jako pára nad hrncem. Z původního „můžeš dělat cokoli“ zbylo jen rýpání rodičů, kteří mi doporučili, abych se ucházela o práci v Targetu nebo Starbucksu, což jsem udělala. Odmítli mě, protože jsem neměla žádné zkušenosti s prodejem. Nikoho nezajímalo mé vzdělání v kombinovaném oboru angličtina a politologie s vedlejší specializací na němčinu. Všude chtěli jen muže, kteří uměli programovat.

Nabídka práce od neziskové organizace v Minneapolisu byla jako dar z nebes. Umožnila mi odstěhovat se z domu rodičů na předměstí a žít jako skoro dospělá osoba, jak jsem o tom vždycky snila. Počítala jsem s tím, že bych na té pozici mohla pár let zůstat a časem se posunout někam výš, až budu mít takovou práci, jakou jsem skutečně chtěla. Jak se však ukázalo, žádný postup se nekonal. Výše postavení zaměstnanci neziskovek se na svých místech jen střídali mezi sebou jako při hře na židličkovanou. S pocitem marnosti jsem projížděla nabídky nemovitostí, fantazírovala o domku

se zahradou dost velkou pro psa a uvědomovala si, že mám na účtu něco mezi sedmnácti a sto dolary, a tím pádem si nemůžu dovolit zaplatit zálohu. Kupovala jsem si halenky za pět dolarů a chodila na brunche za pětadvacet, protože brunche byly hlavní a jedinou radostí mého života.

Nemusím asi dodávat, že jsem byla poněkud demotivovaná. Místo práce jsem v kanceláři trávila celé hodiny procházením sociálních sítí. Sledovala jsem stránky s drby o celebritách, abych věděla, kdo s kým spí. Četla jsem články o politice (mizérie), o tom, jak USA zachází s přistěhovalci (špatně), ženami (špatně) a členy LGBTQ komunity (špatně). V počítači jsem měla otevřený dokument s názvem „Rozpracováno“, do kterého jsem hodlala postupně vepsat stránky nového úspěšného amerického románu, ten však zůstával trvale prázdný.

Po večerech jsem hodně pila a chodila na rande s muži, o kterých jsem věděla, že mě nikdy nebudou milovat. Nechci tvrdit, že nemilovat mě je stejný zločin jako zabíjet ženy. Z hlediska zákona se vlastně vůbec nic nestalo. Žádné uzavřené smlouvy, žádné společné bydlení, žádné děti, které by trpěly při hádkách, kdo je dostane do péče, aby výsledná dohoda neuspokojila nikoho. To jen mé srdce, ta nejbanálnější věc na světě, bylo bodáno, bito a škrceno, jelikož jsem byla ochotna ztrapňovat se pro sebemenší kapku náklonnosti.

Než jsem se sblížila s Williamem, než jsem poprvé uslyšela jména Anna Leigh, Kimberly, Jill a Emma a naučila se nazpaměť, jakými způsoby jim měl údajně ubližovat, chodila jsem s Maxem Yulipskym. S Maxem to nemělo budoucnost, to jsem věděla od začátku, což mě neodradilo od toho, abych mu nepodržela a neroztáhla pro něj nohy.

Max mě ve čtvrtek vyghostoval, i když jsem to ještě nevěděla. Byl vždycky takový, éterický a nedostupný. Byla to

jedna z věcí, které mě na něm přitahovaly. Max hrál v punkové kapele Screaming Seals, která zřídkakdy cvičila a nebyla nijak dobrá. To byla další věc, co se mi na něm líbila.

Byl tak roztomilý, když vylezl na pódium a vložil celé srdce do písní, jež netrvaly ani dvě minuty a mohl by je docela dobře napsat nějaký středoškolák. Měla jsem jedno z jejich exkluzivních kapelových triček s motivem tuleně se šátkem na hlavě, natištěným ve sklepě domu, který Max obýval se dvěma spolubydlícími. To tričko jsem nosila jen o večerech, kdy u mě Max nezůstával, protože jsem nechtěla, aby viděl, jak moc mi na tom kousku oblečení záleží.

Jinak se Max živil jako prodavač v obchodě s luxusními sýry a sendviči, které jsem si nemohla dovolit. Občas mi přinesl malé kousky sýra zabalené v potravinové fólii a já si po večerech ukrajovala malé plátky – tímto způsobem jsem si mohla Maxe vychutnat, i když nebyl se mnou. Když Max zmizel, sýr mi ještě zbyl. Kdybych věděla, že je to poslední sýr, nechala bych si ho déle. Schovávala bych ho v lednici, dokud by nezplesnivěl, a pak bych ho stejně snědla. Riskovat kvůli někomu otravu jídlem by bylo skutečným projevem lásky.

Ale s Maxem jsme nepoužívali slova jako „láska“, nebo dokonce „vztah“.

„Nehledám nic vážného,“ pošeptal mi do ucha, když jsme se poprvé líbali.

„Já taky ne,“ odpověděla jsem, zatímco jsem mu rozepínala kalhoty. Byla to lež, kterou jsem vyslovila tolikrát, že mi už ani jako lež nepřipadala. Mluvit s muži bylo spíš jako hrát podle scénáře než se vyznávat z hloubi srdce.

Jelikož jsem nebyla upřímná, předpokládala jsem, že není ani on. Bezpochyby bychom si byli stále bližší a bližší, až bychom do sebe vrostli a on by byl nucen ve víru vášně přiznat, že na mě nemůže přestat myslet a chce být se mnou navždy.

Místo toho se po milování, šukání, či jakkoli se tomu právě dovršenému tělesnému aktu uráčil říkat, aby se necítil nesvůj, ptával na věci jako: „Myslíš, že McDonald’s má ještě otevřeno?“ nebo „Můžeš mi ráno udělat vajíčka tak, jak to mám rád?“

Na posledním rande jsme byli v poloveganské pop-up restauraci v jedné z rychle rostoucích čtvrtí města. Bylo to v říjnu a stromy se snažily o poslední explozi barev, než je zima svlékne do naha.

„Jak může být restaurace poloveganská?“ zeptala jsem se Maxe. „Není snad smyslem veganství, že jíš jen konkrétní věci, nebo spíš že konkrétní věci nejíš vůbec?“

Usmál se na mě. Měl na sobě podomácku vyrobené tričko Fugazi s dírou v podpaží. Netoužila jsem po ničem jiném než po tom, aby mě miloval navždy.

„Tohle na tobě miluju, Hannah. Vždycky o všem přemýšlíš,“ odpověděl. Při slově „miluju“ jsem se rozzářila.

Pak jsem se Maxe zeptala, jestli chce jít ke mně, ale odbyl mě.

„Mám zítra hodně práce,“ řekl.

Nepřipomněla jsem mu, že pracuje v obchodě se sýry.

„No tak,“ naléhala jsem na něj svým nejsvůdnějším hlasem a přitiskla jsem se k němu. Přála jsem si, aby mé tělo bylo neodolatelné. Nebylo.

„Promiň,“ řekl a odstrčil mě. Řekl to s úsměvem, ale ten úsměv byl křivý.

Odmítnutí by mi možná vadilo méně, kdybych měla pocit, že jsme si navzájem rovni. Max ještě pořád jezdil v autě, které mu rodiče věnovali v jeho šestnácti, i když celé skřípalo a vrzalo pokaždé, když šlápl na brzdu. Neměl zdravotní pojištění, a když jsem se ho ptala, kdy byl naposledy na lékařské prohlídce, tvrdil, že si nevzpomíná. Se zubařem to nejspíš

měl stejně, zvlášť když jsem vzala v úvahu, že odmítl mou nabídku, aby si u mě nechal zubní kartáček.

„To je na mě příliš vážný krok,“ prohlásil.

Max mi jednou vysvětlil, že si nemůže najít normální práci, protože chodit do práce by znamenalo, že se zaprodal, a on byl plně oddaný své punkové kapele. Chtěla jsem se zeptat – co je vrcholem kariéry takové punkové kapely? Až dosáhnete všeho, o čem jste snili, co vlastně budete mít? Ale místo toho jsem jen zamumlala cosi o talentu.

„Nejsem jako ty, Hannah,“ uzavřel náš rozhovor. „Nemůžu dělat jakoukoli práci.“

Ta poznámka se mě dotkla. Byla pravda, že jsem se vzdala tvůrčích aktivit, které jsem provozovala v dětství – divadla, umění a psaní –, výměnou za čtyřicetihodinový pracovní týden. Ale když už nic jiného, chtěla jsem věřit, že svou prací v neziskovce dělám něco užitečného.

„Je třeba dělat změny zevnitř!“ prohlašovala jsem nadšeně, když jsem to místo získala, než jsem poznala, jak ten „vnitřek“ člověka pohltí, až nakonec nedělá vůbec nic. Utěšovala jsem se zdravotním pojištěním s až příliš vysokou spoluúčastí, pojištěním, jež jsem krátce využila k terapii u psycholožky, která mi připomínala věčně peskující učitelku. Věděla jsem taky, že na můj penzijní účet pomaličku přibývají peníze, ačkoli jsem nikdy nepochopila, co ta čísla znamenají. A ve dnech, kdy mi tyto věci nestačily, jsem se utěšovala u prodejního automatu, který se objevil v odpočívárně, a cpala se chipsy, až mě z toho bolel žaludek.

Max pro mě neměl žádné pochopení. Pro něj to byl život, který jsem si vybrala – jako bych v tomhle měla na vybranou.

Trvalo mi týden a půl, než jsem si uvědomila, že mě Max vyghostoval. Mezitím jsem nosila tričko kapely, uždibovala

sýr, sledovala jeho účty na sociálních sítích a snažila se z nich vyčíst, co dělá. Když zveřejnil informaci o nadcházejícím koncertu Screaming Seals, ve své hlouposti jsem se tam rozhodla jít v domnění, že pouhý pohled na mě ho vzruší.

Oblékla jsem si své oblíbené malé černé šaty, které jsem vytáhla ze skříně plné malých černých šatů. Pomocí žehličky jsem přiměla vlasy k poddajnosti a očními linkami si namalovala kočičí oči v domnění, že v nich budu vypadat tak trochu punk. Má nejlepší kamarádka Meghan, kterou jsem na koncert pozvala, ke mně dorazila i se svým přítelem.

„Bude nám dělat řidiče,“ řekla omluvně. Zjevně si uvědomovala, že jeho přítomnost je přes čáru. Ten večer jsme si měly užít jen my dvě, spolu, ale původní plán se už zjevně začínal poněkud rozpadat.

Když jsme dorazili na místo, byla jsem už opilá. Screaming Seals byli jen jednou z mnoha kapel a já jsem minuty před jejich vystoupením strávila snahou vyrovnat se se svým věkem, který trapně začínal trojkou, uprostřed houfu cool punkerek kolem mě. Uvědomila jsem si, že můj účes vypadá hloupě a šaty mi nepadnou. Než na pódium nastoupila Maxova kapela, byla jsem namol v marné snaze získat zpět svou sebeúctu. Během jejich krátkého vystoupení jsem pokoušela zachytit jeho pohled, ale marně. Po vystoupení se objevil v davu a já jsem k němu zamířila v očekávání, že vykřikne: „Ty jsi tady!“, dojatý mou oddaností. Následoval šok, neboť objal jinou dívku. Když se od sebe odtáhli, uvědomila jsem si, že jsem ji viděla na jednom večírku, který Max pořádal u sebe doma. Jmenovala se Rebecca, nebo Rachel, a kamarádila s Maxem na vysoké škole, než odtamtud ještě v prváku odešel, neboť, jak sám řekl, „vysoká škola byla neautentická zkušenost“.

„Je to jen kamarádka,“ řekla jsem Meghan, aniž jsem si uvědomila, že Meghan mezitím zmizela do tmavého kouta, aby se líbala se svým přítelem.

„Ahoj!“ řekla jsem, když jsem se přiblížila k Maxovi.

Chvíli mu trvalo, než zaostřil zrak, jako by si nemohl vzpomenout, kdo jsem.

„Ahoj, Hannah,“ řekl nakonec.

Pokusila jsem se ho obejmout stejně jako předtím Rebecca nebo Rachel, ale stál tam jako hadrový panák.

„Byl jsi tak skvělý!“ vykřikla jsem.

„Děkuju,“ usmál se.

Cítila jsem, jak se znova vkrádám zpátky do jeho srdce. V hlavě jsem už měla připravený plán: opijeme se a já ho pozvu k sobě. Až mě uvidí nahou, zamiluje se do mě, nebo se mu přinejmenším budu líbit. Ráno bychom se pak mohli společně nasnídat. Následující den strávím s kocovinou, ale šťastná, protože Max byl na chvíli v mém dosahu.

Jenže Max se nechtěl opít. Odolával mým návrhům, abychom šli na bar, a co hůř, Rebecca nebo Rachel, nebo jak se to vlastně jmenovala, nás nenechala na pokoji.

„Co vlastně děláš, Hannah?“ zeptala se.

A tak jsem na punkovém festivalu začala mluvit o práci, což je ta nejméně punková věc, jakou si jen dokážete představit.

„PR pro jednu neziskovku,“ odpověděla jsem a pak jsem to musela zopakovat, protože v sále bylo příliš hlučno, aby se tam dalo mluvit.

„Super,“ řekla.

Meghan mi poklepala na rameno dřív, než jsem jí stačila otázku vrátit.

„Můžeme jít,“ sdělila mi.

Bylo mi jedno, co chtějí ti dva dělat. Meghanin přítel s námi ani neměl jít a já jsem se jí právě chystala říct, ať mě

tam nechá, že si s Maxem vezmeme Uber, ale než jsem stačila promluvit, Max prohlásil: „My taky za chvíli vyrážíme.“

Cestu autem zpět do svého bytu jsem strávila přemítáním nad slovem „my“.

„Co tím myslel?“ ptala jsem se.

„Nejspíš ji jen zavezl domů,“ utěšovala mě Meghan.

„Ano, ale co tím myslel?“ zeptala jsem se znovu.

Přesný čas smrti Anny Leigh se nedal určit – na to byla mrtvá už moc dlouho –, ale forenzní analýza naznačovala, že zohavené tělo Anny Leigh bylo odhozeno do rokle, právě když jsem rozbalovala mraženou pizzu, kterou jsem měla v mrazáku tak dlouho, že jsem už zapomněla, kdy jsem ji koupila. Když jsem se zakousla do pizzy a spálila si patro, do její kůže se začínala zavrtávat havěť. Tím nechci naznačit, že být zavražděna a být odvržena mužem, se kterým jsem ani neměla vážný vztah, je totéž, jen říkám, že to byl špatný den pro mnohé z nás.

3.

Když jsem o dva dny později přišla do kanceláře, heslo „HLEDÁ SE ANNA LEIGH“ bylo právě v kurzu.

Neziskovka sídlila v omšelé víceúčelové budově, což mělo podle mého šéfa vyjadřovat, že jsme „součástí komunity“, ačkoli se budova kvůli pokročilé zchátralosti stále více vyprazdňovala. Počasí bylo na začátek listopadu nezvykle chladné, a když jsem vystoupila z auta, ve vlasech se mi zachytily sněhové vločky. Jindy mi první sníh udělal radost, ale to ráno bylo už i tak nevlídné a já jsem toužila po teple a útulnosti.

„Vypadáš unaveně,“ poznamenala Carole. Carole seděla vedle mě od prvního dne, kdy jsem nastoupila do práce. Tehdy jsem si myslela, že má těsně před důchodem, ale pak jsem zjistila, že je jí pouhých třiapadesát a že bude ve firmě pracovat ještě celou věčnost. Carole se nade mnou ráda povyšovala coby starší a zkušenější, jelikož věk bylo to jediné, v čem mě převyšovala. Stejně jako já neměla moc ani peníze. Její jedinou výsadou tak byly uštěpačné poznámky typu „Za deset let to uvidíš jinak“ a posměšná uchechtnutí, kdykoli jsem se na poradě pokoušela předestřít nějaký nový nápad.

„Jsem v pohodě,“ odpověděla jsem jí.

Nebyla jsem v pohodě. Od toho punkového koncertu jsem prozkoumala všechny fotky, které Max kdy zveřejnil na

sociálních sítích. Pokusila jsem se totéž provést i s Rebeccou/Rachel, která se nakonec jmenovala Reese, ale všechny její účty byly soukromé, což jsem vnímala jako osobní urážku. Pořád dokola jsem se utěšovala, že jsem pro něj až moc dobrá, že se mi vlastně ani nelíbil, že tohle je příležitost najít si někoho lepšího, a pak jsem se zase ujišťovala, že jsou s  Reese určitě jen kamarádi a že mi každou chvíli napíše. Každou chvíli! Rozhodla jsem se, že začnu cvičit, a strávila jsem hodinu prohlížením spinningových kol, která jsem si nemohla dovolit a na která jsem doma neměla místo, než jsem prohlížeč zavřela. Rozhodla jsem se jíst zdravě, jen abych si k večeři objednala čínu, kterou jsem od té doby jedla pořád. Nešlo ani tak o Maxe, tedy nejen o něj, spíš mě štvalo, že nedokážu mít nezávazný vztah, moje srdce bylo jako háček, který se zachytil o cokoli, co se mihlo kolem.

Usadila jsem se s prvním hrnkem kávy u počítače. Káva činila mou práci snesitelnější a jednotlivé šálky jsem si přidělovala jako malé odměny, díky kterým jsem dokázala překonat pracovní den. Když jí bylo moc, ruce jsem měla roztřesené a neobratné, když jí bylo málo, v poledne jsem se zhroutila na stůl naprosto bez energie jako maratonský běžec, kterému chybí sacharidy.

Technicky vzato jsme se v práci neměli dívat na sociální sítě. Technicky vzato jsme nesměli dělat spoustu věcí. Nesměli jsme parkovat příliš blízko budovy, aby tam mohly parkovat návštěvy. Nesměli jsme nakupovat na internetu ani obědvat u svých pracovních stolů. Nesměli jsme používat mobilní telefony ani nosit v kanceláři volnočasové oblečení, dokonce ani to, které bylo navrženo tak, že vypadalo formálně. Bylo těžké všechny tyhle technikálie dodržovat. Když mohla Carole u svého stolu nosit své rozevláté hippie sukně a ošklivé háčkované šály, mohla jsem já nosit jógové kalhoty a dívat se na twitter.

Přede mnou se objevila Anna Leigh, její tvář na obrazovce, její jméno v trendových tématech. Na první pohled jsme měly jen málo společného. Byla téměř o deset let mladší než já, vdaná, a právě vystudovala práva. Byla konvenčně krásná způsobem, o jakém jsem si já mohla nechat jen zdát, s velkýma modrýma očima, blond vlasy a drobnou postavou. Když jsem se v reálném životě setkala s ženami, jako byla Anna Leigh, záviděla jsem jim krásu a úspěch. Jako pohřešovaná se však stala jakousi univerzální ženou: Byla jsem to já i má nejlepší kamarádka Meghan či kterákoli jiná žena, která se odvážila existovat, a já jsem pociťovala akutní bolest z její nepřítomnosti.

Příspěvek jsem sdílela.

„Jestli o ní cokoli víte, přihlaste se,“ připsala jsem. „Naposledy byla viděna v oblasti Atlanty, ale je možné, že překročila státní hranici.“

Dopoledne jsem strávila pádem do černé díry jménem

Anna Leigh. Prošla jsem její instagram, neaktivní twitter, účet na linkedinu. Obratně jsem obešla platební brány, abych si přečetla články o jejím zmizení. Do oběda jsem byla obeznámena s jejím životem tak podrobně, jako jsem neznala ani své vlastní přátele.

Anna Leigh byla naposledy spatřena v právnické firmě v Georgii, kde působila jako stážistka. Předpokládala jsem, ačkoli se mi to nikdy nepotvrdilo, že ona firma byla z těch, kde se v odpočívárně podává občerstvení zdarma, a ne z těch, kde člověku hrozí, že bude unesen a zavražděn. Později jsme se dozvěděli, že ve stejné firmě pracoval William Thompson, ale jméno William Thompson jsme ještě neznali.

Anna Leigh se v souladu s tradicí příslušnic své rodiny provdala měsíc po ukončení bakalářského studia a dva měsíce poté nastoupila na práva. Očekávalo se, že bude mít

úspěšnou kariéru, dokud neporodí děti, pak samozřejmě zůstane doma a postará se o rodinu, zatímco je manžel finančně zajistí. Potíž byla v tom, že manžel Anny Leigh, Tripp, byl na právnické fakultě špatným studentem a musel se spokojit s méně kvalitními stážemi, dokud nezískal kvalifikaci pro nástup do otcovy firmy, která se specializovala na problematiku úrazů soukromých osob a byla často hanlivě označována jako „lovci sanitek“.

Lidé popisovali Annu Leigh jako okouzlující. Muži často propadli klamnému dojmu, že je roztomilá a neškodná, a ona toho uměla využít. Anna Leigh byla navzdory přání své rodiny odhodlaná stát se soudkyní. Tento smělý plán se díky jejímu zmizení stal přijatelným.

„Anna Leigh má před sebou zářnou budoucnost,“ prohlásili její rodiče ve zprávách. „Musíme ji přivést zpět domů.“

Mluvili s táhlým georgijským přízvukem tak odlišným od mé svižné středozápadní kadence. Matka Anny Leigh měla na sobě masivní šperky a příliš mnoho make-upu, který však nedokázal zakrýt kruhy pod očima z toho, jak plakala. Její otec vypadal jako člověk, co se s emocemi vyrovnává skolením nějakého toho jelena, a teď je bezradný, jelikož se jelenem stal on sám a prosí o návrat svého dítěte.

„Víme, že je stále naživu,“ prohlásil. „Prostě to víme.“

Možná by na její zmizení přišli dřív, kdyby se Tripp nevrátil pozdě z nočního tahu s kamarády. Většina jeho přátel z vysoké školy byla stále svobodná, žila v okolí a připadala si pořád mladá. Tu noc, kdy Anna Leigh zmizela, přišel Tripp domů opilý. Byl tak zlitý, že se v obýváku svlékl a usnul na gauči v boxerkách. Když se ráno probudil, zařval „kurva“, jelikož věděl, že přijde pozdě do práce. Předpokládal, že Anna Leigh už odešla. Ona do práce vždycky chodila včas.

Teprve večer, po návratu domů, si Tripp uvědomil, že něco není v pořádku. Večeři u nich doma obstarávala Anna Leigh. Pokud neměla čas uvařit, řekla Trippovi, aby něco dovezl, nebo si někam společně zašli. Bylo to natolik pevnou součástí každodenní rutiny, že už to ani nevnímal. Večeře se zkrátka udála se stejnou samozřejmostí, jako se objevovaly dopisy v poštovní schránce. Kdosi ty věci musel obstarat, ale samotný proces pro něj zůstával neviditelným a právě tak to měl rád.

Zakručelo mu v žaludku. Kde jen Anna Leigh vězí?

Doufal, že bude souhlasit s objednávkou domů. Měl chuť na smažené kuřecí kousky marinované v medové hořčici. Bez ohledu na věk se nikdy nedokázal zbavit těch dětských chutí.

Poslal jí zprávu.

Kde si?

Když neodpověděla, poslal jí další.

začínám si dělat starosti, napsal.

Tripp zavolal nejlepší kamarádce Anny Leigh. Vyspal se s ní během jedné divoké pitky na vysoké škole, což Anna Leigh nevěděla a nikdy se to dozvědět neměla. Od té doby si od ní udržoval opatrný odstup.

„Neviděla jsi Annu Leigh?“ zeptal se.

„Ne, až ji potkáš, můžeš jí říct, aby mi laskavě odpověděla na zprávy? Je to důležité,“ odpověděla Annina nejlepší kamarádka. Později své prostořekosti litovala. Zlobila se na mrtvou a ani o tom nevěděla.

„O to právě jde,“ odpověděl Tripp. „Není tady.“

Přesvědčila Trippa, aby zavolal na policii. Na facebooku viděla spoustu příspěvků ohledně rostoucího obchodu s lidmi a měla strach, že se Anně Leigh stalo něco hrozného.

„Možná jela natankovat a někdo ji unesl. Slyšela jsem, že se to stává,“ prohlásila.

Policie našla auto Anny Leigh u advokátní kanceláře, kam přijela předchozího dne a podle všeho už nikdy neodjela. Podle vyjádření kolegy stážisty se během dne chovala normálně a v půl sedmé zamířila k výtahům se slovy „už se nemůžu dočkat, až se svalím na gauč a pustím si další díl Přátel“. Někde cestou mezi výtahem a svým autem Anna Leigh zjevně změnila plány. Možná se jí ozvala kamarádka a ona se někam přesunula Uberem. Možná ji někdo vyzvedl. Existovalo tolik naprosto nevinných variant, že se úvahy o smrti zdály až nesmyslné.

Diskusní fórum jsem otevřela právě ve chvíli, kdy jsem pila druhý šálek kávy a snažila se zjistit něco víc o Trippovi. Trippovu skromnou aktivitu na sociálních sítích snadno přebila horda uživatelů přesvědčených, že má ve zmizení Anny Leigh prsty. V reakci na ně zrušil všechny své účty, ale mezitím se lidem na fóru podařilo pořídit screenshoty jeho posledních příspěvků. Šla jsem na fórum v naději, že najdu důkazy o Trippových prohřešcích. Místo toho jsem našla komunitu.

Než jsem se k tomuto fóru připojila, hltala jsem informace o skutečných kriminálních případech stejně jako kterákoli jiná Američanka, tedy s nadšením. Byly jsme posedlé představou vlastní smrti, a i ty nejkrotší varianty možných scénářů zahrnovaly přinejmenším nějaké hrozící riziko. Stačí zapátrat trochu důkladněji a zjistíte, že nikde není bezpečno: ani na parkovišti u Targetu, ani ve vašem bytovém domě, ani na vlídné běžecké stezce v sousedství. Sama sebe bych však neoznačila za osobu, která je zločinem posedlá. Neposlouchala jsem podcasty ani nejezdila na srazy. Mezi sebou a těmito ženami jsem do písku vyryla zřetelnou čáru. Říkala jsem si, že jsem jen aktivní občanka.

Ve svých počátcích mělo fórum jasně dané poslání. V prvé řadě šlo o nalezení Anny Leigh. Což bylo spojeno

s druhým cílem, a to potrestat Trippa za jakoukoli újmu, kterou jí podle všeho způsobil.

„Většinu násilí na ženách páchají muži, kteří jsou jim nejblíže,“ napsala jedna z uživatelek.

„Musí to být Tripp,“ souhlasila další. „Vždycky je za tím přítel nebo manžel.“

Analyzovaly jsme jeho fotky. Podívejte se, jak drží tu mrtvou rybu, říkaly jsme si. Má háček vražený přímo do oka. Nebo jak majetnicky objímá Annu Leigh kolem pasu, jako by mu patřila. Nebyl to postoj dvou zamilovaných, to určitě ne. A co ta další fotka, ta, na které byl s několika sexy holkami, ale ne s Annou Leigh. Možná ji podváděl. Možná potřeboval, aby zmizela. Naneštěstí pro nás měl Tripp alibi. Existoval záznam z průmyslové kamery, jak odchází z práce, záznam, jak vchází do baru se svými přáteli, a záznam, jak o několik hodin později vrávoravě nastupuje do Uberu. V baru měli zaevidovány všechny nápoje, které mu ten večer naúčtovali, včetně rundy panáků vypitých několik minut po zmizení Anny Leigh. Existovaly také desítky lidí ochotných dosvědčit, co ten večer dělal, včetně toho, že si zahrál dvě partie kulečníku, vykouřil doutník a jen těsně se vyhnul rvačce.

„Ani tak Trippovi nevěřím,“ napsala jsem na fórum, kterýžto příspěvek vzápětí podpořila vlna souhlasných emotikonů a gifů. „Je víc než jeden způsob, jak někoho zabít a nemuset to udělat vlastní rukou.“

„Mužům,“ odpověděl kdosi, „se nikdy nedá věřit.“

Veškerou energii, kterou jsem předtím vkládala do myšlenek na Maxe, jsem nyní věnovala hledání Anny Leigh. Vidíš? chtěla jsem mu říct. Vůbec na tebe nemyslím. Mám i jiné zájmy než se zaobírat muži, kteří ke mně nikdy nebudou cítit to co já k nim. Záleží mi na pohřešovaných a mrtvých dívkách. Jsem hodný člověk.

Místo abych při popíjení třetího a pro tento den posledního šálku kávy vytvářela grafiku propagující práci, kterou nezisková organizace během roku odvedla, vytvořila jsem grafiku upozorňující na zmizení Anny Leigh. Hřálo mě u srdce, když počet sdílení stoupal k tisícům. Konečně! Moje schopnosti byly využity k něčemu důležitému.

S pokračujícím odpolednem probudil rozruch kolem Anny Leigh další hlasy. A co černošky, domorodé ženy, které zmizely a neštěkl po nich ani pes? Ano, souhlasila jsem. Musíme se starat i o ně, a rychle jsem sdílela fotky dalších pohřešovaných žen, načež jsem si pustila sedm různých videí, na kterých lidé rozebírali časovou osu zmizení Anny Leigh.

Vyšla jsem si s Meghan – díky bohu bez přívěsku v podobě jejího přítele – na skleničku. I když jsem tvrdila, že mě její štěstí těší („mám takovou radost,“ prohlásila jsem, když oficiálně oznámili, že patří k sobě), přála jsem si, aby se rozhádali, což by Meghan utvrdilo v roli mé nejlepší kamarádky, osoby, která je tu pro mě, ať se děje, co se děje.

„Slyšela jsi o Anně Leigh?“ zeptala jsem se jí.

„O Anně Leigh slyšel každý,“ odpověděla.

„Je to hrozné,“ řekla jsem a usrkávala margaritu.

„Myslíš, že je ještě naživu?“ zeptala se Meghan.

„Jinou možnost si ani nepřipouštím.“

„Je správné,“ řekla, „nevzdávat se naděje.“

4.

Tělo Anny Leigh bylo nalezeno v rokli nedaleko její kanceláře devět dní poté, co bylo nahlášeno její zmizení. Slovo „rokle“ jsem nesnášela. Znělo jako cíleně vymyšlené pro popis místa, kde se nacházejí těla. Její obličej podlehl rozkladu až k nepoznání a dlouhé plavé vlasy měla ostříhané. Museli ji identifikovat podle zubařských záznamů, kterých byla spousta, protože Anna Leigh nikdy nevynechala jedinou prevenci. Podle policie byla uškrcena a ubodána způsobem, který naznačoval, že vrah měl k oběti osobní vztah.

Měla jsem v práci špatný den, ale s Annou Leigh to nijak nesouviselo. Dozvěděla jsem se, že projekt, na kterém jsem pracovala několik měsíců, byl na poslední chvíli zrušen, protože krachlo financování. Zjevně nikoho nezajímalo, kolik jsem takto promarnila času, jen jsem se opakovaně dozvěděla, že to bylo způsobeno „okolnostmi, které jsme nemohli ovlivnit“.

„A co vlastně ovlivnit můžete?“ chtěla jsem se zeptat, ale jelikož jsem byla minulý měsíc za svůj přístup pokárána, rozhodla jsem se mlčet.

Zpočátku se nález těla Anny Leigh jevil jako další selhání. Všechna naše práce, všechny naše příspěvky a prosby o informace byly k ničemu. Týden a půl jsem se vášnivě

zasazovala o všechny pohřešované ženy na světě a nepodařilo se mi změnit ani ň. Takové zklamání. Pak jsem se ale přihlásila na fórum, kde smrt Anny Leigh pojali jako příležitost k vyřešení vraždy.

„Chceš jít na oběd?“ zeptala se Carole.

Vzhlédla jsem k ní. Měla na sobě květovaný kaftan.

„Nemůžu,“ řekla jsem. „Musíme zjistit, kdo zabil Annu Leigh.“

„Kdo je Anna Leigh?“ zeptala se.

Zamžourala jsem na ni. Očividně jsme se nacházely v různých vesmírech.

„Oběť mizogynie,“ odpověděla jsem.

Většina fóra stále věřila, že v tom má nějakým způsobem prsty Tripp. Někomu se podařilo prověřit jeho minulost a zjistit, že se v době studií dopustil konzumace alkoholu na veřejnosti, a navíc byl členem spolku, který v průběhu let spáchal řadu přestupků včetně obvinění, že se ženy na jejich večírcích chovaly značně nevázaně. Žádná z těchto věcí neukazovala přímo na vraždu, ale naznačovala určitý druh morální zkaženosti, která by k ní mohla vést.

Čas jsem trávila opětovným načítáním stránky fóra a couráním do společné kuchyňky pod záminkou dolití vody do láhve, ale ve skutečnosti jsem doufala, že tam narazím na někoho dalšího, komu budu moct sdělit zprávu o smrti Anny Leigh.

„Tolik jsem se snažila, aby ji našli,“ sdělila jsem jednomu kolegovi. „Zveřejnila jsem příspěvek, který měl přes deset tisíc sdílení.“

„Páni,“ zamumlal.

Když se Carole vrátila z oběda, seznámila jsem ji s celým případem, počínaje zmizením Anny Leigh, Trippovým alibi a informacemi, které policie zveřejnila ohledně těla.