9788028407032

1.

Neznámá lokalita

Neměla jsem v plánu zamilovat se do sériového vraha. Přesto mám zápěstí a kotníky připoutané k židli a můžu si za to jedině sama.

Jsem v neurčitě vyhlížející bílé místnosti s ostrými světly a šedým kobercem lemovaným geometrickými obrazci. Naproti mně je okno, které prozrazuje, že je stále den a že jsem v patře, ale neposkytuje žádné vodítko ohledně mé současné polohy. Provazy mě dřou v místech, kde se je snažím tahem uvolnit, a drásají mi kůži. Můj močový měchýř je žalostně plný. Kdybych věděla, že se stanu obětí únosu, odskočila bych si předtím na záchod.

„Haló?!“ zavolám.

Už tuším, že mě nikdo neuslyší, protože nemám zalepená ústa, a je mi jasné, že mě sem nezavřel žádný hlupák. Moje podezření se potvrdí, když nikdo nepřijde.

„Prosím, musím na záchod,“ řeknu.

To ticho mě znepokojuje víc než cokoli jiného.

Nejsem tak vyděšená, jak bych měla být, ale vyděšená jsem, což je úleva. Vždycky mě potěší, když cítím emoce, které se ode mě v dané situaci očekávají, jako když peču koláč a ten po vytažení z trouby vypadá jako na obrázku z receptu.

Za strachem se skrývá nepopiratelné vzrušení. Kdybych k sobě chtěla být laskavá, řekla bych, že je to adrenalin, který

potřebuji, abych přežila, ale nejsem si jistá, zda si takovou laskavost zasloužím. I když se bojím, je na tom cosi vzrušujícího, být přivázaná k židli, je to jako z filmu. A není pochyb, kdo je hlavní hrdinkou tohoto příběhu.

Bojím se, že až mé tělo objeví, dojdou k závěru, že si truchlení nezasloužím. To je ten problém s mučednictvím na sociálních sítích. Nejprve oplakávají vaši smrt a pak začnou vypočítávat všechny důvody, proč jste si zasloužili zemřít.

Chci věřit, že jsem dobrý člověk. Chodím k volbám a záleží mi na životním prostředí. Na víku notebooku mám nálepku Black Lives Matter a posílám peníze různým organizacím, kdykoli se v zemi přihodí nějaká tragédie.

Všechny tyto věci budou vyváženy tou nesmírnou špatností, jíž jsem se dopustila tím, že jsem se zamilovala do sériového vraha.

„Nesnaž se tvrdit, že jsi to nechtěla,“ řekla by Meghan, kdyby mě viděla. „Nikdo neudělá to, co jsi udělala ty, pokud mu nepřipadá aspoň trochu sexy být svázaný a bát se o život.“

Meghan by se nemýlila. Nenacházím potěšení ve vyhlídce na smrt, ale baví mě představovat si truchlení davů. Chci, aby si lidé mé jméno pamatovali, na rozdíl od hordy jiných žen, které byly brutálně zavražděny a pak zapomenuty. Přinejmenším chci, aby na mou památku vznikl podcast.

Za dveřmi slyším nějaký hluk.

„Prosím! Pomozte mi!“ zavolám.

Navzdory naléhavosti situace ještě pořád nevěřím, že je má smrt nevyhnutelná. Co by to bylo za svět, pokud bych v něm nebyla?

Příliš pozdě si uvědomím, že ty zvuky nevydává můj potenciální zachránce, jsou to známé kroky muže, který mě sem přivezl. Znovu zatahám za provazy, ale je to marné.

Zhluboka se nadechnu a připravím se na smrt.

2.

Než jsem se zamilovala do sériového vraha, pracovala jsem v oblasti komunikace pro jednu neziskovou organizaci. Tu práci jsem získala po několikaměsíčním hledání poté, co jsem dokončila bakalářské studium. Absolvovala jsem v době krize a najednou se všechny „příležitosti“, které jsem údajně měla mít, rozplynuly jako pára nad hrncem. Z původního „můžeš dělat cokoli“ zbylo jen rýpání rodičů, kteří mi doporučili, abych se ucházela o práci v Targetu nebo Starbucksu, což jsem udělala. Odmítli mě, protože jsem neměla žádné zkušenosti s prodejem. Nikoho nezajímalo mé vzdělání v kombinovaném oboru angličtina a politologie s vedlejší specializací na němčinu. Všude chtěli jen muže, kteří uměli programovat.

Nabídka práce od neziskové organizace v Minneapolisu byla jako dar z nebes. Umožnila mi odstěhovat se z domu rodičů na předměstí a žít jako skoro dospělá osoba, jak jsem o tom vždycky snila. Počítala jsem s tím, že bych na té pozici mohla pár let zůstat a časem se posunout někam výš, až budu mít takovou práci, jakou jsem skutečně chtěla. Jak se však ukázalo, žádný postup se nekonal. Výše postavení zaměstnanci neziskovek se na svých místech jen střídali mezi sebou jako při hře na židličkovanou. S pocitem marnosti jsem projížděla nabídky nemovitostí, fantazírovala o domku

se zahradou dost velkou pro psa a uvědomovala si, že mám na účtu něco mezi sedmnácti a sto dolary, a tím pádem si nemůžu dovolit zaplatit zálohu. Kupovala jsem si halenky za pět dolarů a chodila na brunche za pětadvacet, protože brunche byly hlavní a jedinou radostí mého života.

Nemusím asi dodávat, že jsem byla poněkud demotivovaná. Místo práce jsem v kanceláři trávila celé hodiny procházením sociálních sítí. Sledovala jsem stránky s drby o celebritách, abych věděla, kdo s kým spí. Četla jsem články o politice (mizérie), o tom, jak USA zachází s přistěhovalci (špatně), ženami (špatně) a členy LGBTQ komunity (špatně). V počítači jsem měla otevřený dokument s názvem

„Rozpracováno“, do kterého jsem hodlala postupně vepsat stránky nového úspěšného amerického románu, ten však zůstával trvale prázdný.

Po večerech jsem hodně pila a chodila na rande s muži, o kterých jsem věděla, že mě nikdy nebudou milovat. Nechci tvrdit, že nemilovat mě je stejný zločin jako zabíjet ženy. Z hlediska zákona se vlastně vůbec nic nestalo. Žádné uzavřené smlouvy, žádné společné bydlení, žádné děti, které by trpěly při hádkách, kdo je dostane do péče, aby výsledná dohoda neuspokojila nikoho. To jen mé srdce, ta nejbanálnější věc na světě, bylo bodáno, bito a škrceno, jelikož jsem byla ochotna ztrapňovat se pro sebemenší kapku náklonnosti.

Než jsem se sblížila s Williamem, než jsem poprvé uslyšela jména Anna Leigh, Kimberly, Jill a Emma a naučila se nazpaměť, jakými způsoby jim měl údajně ubližovat, chodila jsem s Maxem Yulipskym. S Maxem to nemělo budoucnost, to jsem věděla od začátku, což mě neodradilo od toho, abych mu nepodržela a neroztáhla pro něj nohy.

Max mě ve čtvrtek vyghostoval, i když jsem to ještě nevěděla. Byl vždycky takový, éterický a nedostupný. Byla to

jedna z věcí, které mě na něm přitahovaly. Max hrál v punkové kapele Screaming Seals, která zřídkakdy cvičila a nebyla nijak dobrá. To byla další věc, co se mi na něm líbila.

Byl tak roztomilý, když vylezl na pódium a vložil celé srdce do písní, jež netrvaly ani dvě minuty a mohl by je docela dobře napsat nějaký středoškolák. Měla jsem jedno z jejich exkluzivních kapelových triček s motivem tuleně se šátkem na hlavě, natištěným ve sklepě domu, který Max obýval se dvěma spolubydlícími. To tričko jsem nosila jen o večerech, kdy u mě Max nezůstával, protože jsem nechtěla, aby viděl, jak moc mi na tom kousku oblečení záleží.

Jinak se Max živil jako prodavač v obchodě s luxusními sýry a sendviči, které jsem si nemohla dovolit. Občas mi přinesl malé kousky sýra zabalené v potravinové fólii a já si po večerech ukrajovala malé plátky – tímto způsobem jsem si mohla Maxe vychutnat, i když nebyl se mnou. Když Max zmizel, sýr mi ještě zbyl. Kdybych věděla, že je to poslední sýr, nechala bych si ho déle. Schovávala bych ho v lednici, dokud by nezplesnivěl, a pak bych ho stejně snědla. Riskovat kvůli někomu otravu jídlem by bylo skutečným projevem lásky.

Ale s Maxem jsme nepoužívali slova jako „láska“, nebo dokonce „vztah“.

„Nehledám nic vážného,“ pošeptal mi do ucha, když jsme se poprvé líbali.

„Já taky ne,“ odpověděla jsem, zatímco jsem mu rozepínala kalhoty. Byla to lež, kterou jsem vyslovila tolikrát, že mi už ani jako lež nepřipadala. Mluvit s muži bylo spíš jako hrát podle scénáře než se vyznávat z hloubi srdce.

Jelikož jsem nebyla upřímná, předpokládala jsem, že není ani on. Bezpochyby bychom si byli stále bližší a bližší, až bychom do sebe vrostli a on by byl nucen ve víru vášně přiznat, že na mě nemůže přestat myslet a chce být se mnou navždy.

Místo toho se po milování, šukání, či jakkoli se tomu právě dovršenému tělesnému aktu uráčil říkat, aby se necítil nesvůj, ptával na věci jako: „Myslíš, že McDonald’s má ještě otevřeno?“ nebo „Můžeš mi ráno udělat vajíčka tak, jak to mám rád?“

Na posledním rande jsme byli v poloveganské pop-up restauraci v jedné z rychle rostoucích čtvrtí města. Bylo to v říjnu a stromy se snažily o poslední explozi barev, než je zima svlékne do naha.

„Jak může být restaurace poloveganská?“ zeptala jsem se Maxe. „Není snad smyslem veganství, že jíš jen konkrétní věci, nebo spíš že konkrétní věci nejíš vůbec?“

Usmál se na mě. Měl na sobě podomácku vyrobené tričko Fugazi s dírou v podpaží. Netoužila jsem po ničem jiném než po tom, aby mě miloval navždy.

„Tohle na tobě miluju, Hannah. Vždycky o všem přemýšlíš,“ odpověděl. Při slově „miluju“ jsem se rozzářila.

Pak jsem se Maxe zeptala, jestli chce jít ke mně, ale odbyl mě.

„Mám zítra hodně práce,“ řekl.

Nepřipomněla jsem mu, že pracuje v obchodě se sýry.

„No tak,“ naléhala jsem na něj svým nejsvůdnějším hlasem a přitiskla jsem se k němu. Přála jsem si, aby mé tělo bylo neodolatelné. Nebylo.

„Promiň,“ řekl a odstrčil mě. Řekl to s úsměvem, ale ten úsměv byl křivý.

Odmítnutí by mi možná vadilo méně, kdybych měla pocit, že jsme si navzájem rovni. Max ještě pořád jezdil v autě, které mu rodiče věnovali v jeho šestnácti, i když celé skřípalo a vrzalo pokaždé, když šlápl na brzdu. Neměl zdravotní pojištění, a když jsem se ho ptala, kdy byl naposledy na lékařské prohlídce, tvrdil, že si nevzpomíná. Se zubařem to nejspíš

měl stejně, zvlášť když jsem vzala v úvahu, že odmítl mou nabídku, aby si u mě nechal zubní kartáček.

„To je na mě příliš vážný krok,“ prohlásil.

Max mi jednou vysvětlil, že si nemůže najít normální práci, protože chodit do práce by znamenalo, že se zaprodal, a on byl plně oddaný své punkové kapele. Chtěla jsem se zeptat – co je vrcholem kariéry takové punkové kapely? Až dosáhnete všeho, o čem jste snili, co vlastně budete mít? Ale místo toho jsem jen zamumlala cosi o talentu.

„Nejsem jako ty, Hannah,“ uzavřel náš rozhovor. „Nemůžu dělat jakoukoli práci.“

Ta poznámka se mě dotkla. Byla pravda, že jsem se vzdala tvůrčích aktivit, které jsem provozovala v dětství – divadla, umění a psaní –, výměnou za čtyřicetihodinový pracovní týden. Ale když už nic jiného, chtěla jsem věřit, že svou prací v neziskovce dělám něco užitečného.

„Je třeba dělat změny zevnitř!“ prohlašovala jsem nadšeně, když jsem to místo získala, než jsem poznala, jak ten „vnitřek“ člověka pohltí, až nakonec nedělá vůbec nic.

Utěšovala jsem se zdravotním pojištěním s až příliš vysokou spoluúčastí, pojištěním, jež jsem krátce využila k terapii u psycholožky, která mi připomínala věčně peskující učitelku. Věděla jsem taky, že na můj penzijní účet pomaličku přibývají peníze, ačkoli jsem nikdy nepochopila, co ta čísla znamenají. A ve dnech, kdy mi tyto věci nestačily, jsem se utěšovala u prodejního automatu, který se objevil v odpočívárně, a cpala se chipsy, až mě z toho bolel žaludek.

Max pro mě neměl žádné pochopení. Pro něj to byl život, který jsem si vybrala – jako bych v tomhle měla na vybranou.

Trvalo mi týden a půl, než jsem si uvědomila, že mě Max vyghostoval. Mezitím jsem nosila tričko kapely, uždibovala

sýr, sledovala jeho účty na sociálních sítích a snažila se z nich vyčíst, co dělá. Když zveřejnil informaci o nadcházejícím koncertu Screaming Seals, ve své hlouposti jsem se tam rozhodla jít v domnění, že pouhý pohled na mě ho vzruší.

Oblékla jsem si své oblíbené malé černé šaty, které jsem vytáhla ze skříně plné malých černých šatů. Pomocí žehličky jsem přiměla vlasy k poddajnosti a očními linkami si namalovala kočičí oči v domnění, že v nich budu vypadat tak trochu punk. Má nejlepší kamarádka Meghan, kterou jsem na koncert pozvala, ke mně dorazila i se svým přítelem.

„Bude nám dělat řidiče,“ řekla omluvně. Zjevně si uvědomovala, že jeho přítomnost je přes čáru. Ten večer jsme si měly užít jen my dvě, spolu, ale původní plán se už zjevně začínal poněkud rozpadat.

Když jsme dorazili na místo, byla jsem už opilá. Screaming Seals byli jen jednou z mnoha kapel a já jsem minuty před jejich vystoupením strávila snahou vyrovnat se se svým věkem, který trapně začínal trojkou, uprostřed houfu cool punkerek kolem mě. Uvědomila jsem si, že můj účes vypadá hloupě a šaty mi nepadnou. Než na pódium nastoupila Maxova kapela, byla jsem namol v marné snaze získat zpět svou sebeúctu. Během jejich krátkého vystoupení jsem pokoušela zachytit jeho pohled, ale marně. Po vystoupení se objevil v davu a já jsem k němu zamířila v očekávání, že vykřikne: „Ty jsi tady!“, dojatý mou oddaností. Následoval šok, neboť objal jinou dívku. Když se od sebe odtáhli, uvědomila jsem si, že jsem ji viděla na jednom večírku, který Max pořádal u sebe doma. Jmenovala se Rebecca, nebo Rachel, a kamarádila s Maxem na vysoké škole, než odtamtud ještě v prváku odešel, neboť, jak sám řekl, „vysoká škola byla neautentická zkušenost“.

„Je to jen kamarádka,“ řekla jsem Meghan, aniž jsem si uvědomila, že Meghan mezitím zmizela do tmavého kouta, aby se líbala se svým přítelem.

„Ahoj!“ řekla jsem, když jsem se přiblížila k Maxovi.

Chvíli mu trvalo, než zaostřil zrak, jako by si nemohl vzpomenout, kdo jsem.

„Ahoj, Hannah,“ řekl nakonec.

Pokusila jsem se ho obejmout stejně jako předtím Rebecca nebo Rachel, ale stál tam jako hadrový panák.

„Byl jsi tak skvělý!“ vykřikla jsem.

„Děkuju,“ usmál se.

Cítila jsem, jak se znova vkrádám zpátky do jeho srdce. V hlavě jsem už měla připravený plán: opijeme se a já ho pozvu k sobě. Až mě uvidí nahou, zamiluje se do mě, nebo se mu přinejmenším budu líbit. Ráno bychom se pak mohli společně nasnídat. Následující den strávím s kocovinou, ale šťastná, protože Max byl na chvíli v mém dosahu.

Jenže Max se nechtěl opít. Odolával mým návrhům, abychom šli na bar, a co hůř, Rebecca nebo Rachel, nebo jak se to vlastně jmenovala, nás nenechala na pokoji.

„Co vlastně děláš, Hannah?“ zeptala se.

A tak jsem na punkovém festivalu začala mluvit o práci, což je ta nejméně punková věc, jakou si jen dokážete představit.

„PR pro jednu neziskovku,“ odpověděla jsem a pak jsem to musela zopakovat, protože v sále bylo příliš hlučno, aby se tam dalo mluvit.

„Super,“ řekla.

Meghan mi poklepala na rameno dřív, než jsem jí stačila otázku vrátit.

„Můžeme jít,“ sdělila mi.

Bylo mi jedno, co chtějí ti dva dělat. Meghanin přítel s námi ani neměl jít a já jsem se jí právě chystala říct, ať mě

tam nechá, že si s Maxem vezmeme Uber, ale než jsem stačila promluvit, Max prohlásil: „My taky za chvíli vyrážíme.“

Cestu autem zpět do svého bytu jsem strávila přemítáním nad slovem „my“.

„Co tím myslel?“ ptala jsem se.

„Nejspíš ji jen zavezl domů,“ utěšovala mě Meghan.

„Ano, ale co tím myslel?“ zeptala jsem se znovu.

Přesný čas smrti Anny Leigh se nedal určit – na to byla mrtvá už moc dlouho –, ale forenzní analýza naznačovala, že zohavené tělo Anny Leigh bylo odhozeno do rokle, právě když jsem rozbalovala mraženou pizzu, kterou jsem měla v mrazáku tak dlouho, že jsem už zapomněla, kdy jsem ji koupila. Když jsem se zakousla do pizzy a spálila si patro, do její kůže se začínala zavrtávat havěť. Tím nechci naznačit, že být zavražděna a být odvržena mužem, se kterým jsem ani neměla vážný vztah, je totéž, jen říkám, že to byl špatný den pro mnohé z nás.

3.

Když jsem o dva dny později přišla do kanceláře, heslo „HLEDÁ SE ANNA LEIGH“ bylo právě v kurzu.

Neziskovka sídlila v omšelé víceúčelové budově, což mělo podle mého šéfa vyjadřovat, že jsme „součástí komunity“, ačkoli se budova kvůli pokročilé zchátralosti stále více vyprazdňovala. Počasí bylo na začátek listopadu nezvykle chladné, a když jsem vystoupila z auta, ve vlasech se mi zachytily sněhové vločky. Jindy mi první sníh udělal radost, ale to ráno bylo už i tak nevlídné a já jsem toužila po teple a útulnosti.

„Vypadáš unaveně,“ poznamenala Carole.

Carole seděla vedle mě od prvního dne, kdy jsem nastoupila do práce. Tehdy jsem si myslela, že má těsně před důchodem, ale pak jsem zjistila, že je jí pouhých třiapadesát a že bude ve firmě pracovat ještě celou věčnost. Carole se nade mnou ráda povyšovala coby starší a zkušenější, jelikož věk bylo to jediné, v čem mě převyšovala. Stejně jako já neměla moc ani peníze. Její jedinou výsadou tak byly uštěpačné poznámky typu „Za deset let to uvidíš jinak“ a posměšná uchechtnutí, kdykoli jsem se na poradě pokoušela předestřít nějaký nový nápad.

„Jsem v pohodě,“ odpověděla jsem jí.

Nebyla jsem v pohodě. Od toho punkového koncertu jsem prozkoumala všechny fotky, které Max kdy zveřejnil na

sociálních sítích. Pokusila jsem se totéž provést i s Rebeccou/Rachel, která se nakonec jmenovala Reese, ale všechny její účty byly soukromé, což jsem vnímala jako osobní urážku. Pořád dokola jsem se utěšovala, že jsem pro něj až moc dobrá, že se mi vlastně ani nelíbil, že tohle je příležitost najít si někoho lepšího, a pak jsem se zase ujišťovala, že jsou s  Reese určitě jen kamarádi a že mi každou chvíli napíše. Každou chvíli! Rozhodla jsem se, že začnu cvičit, a strávila jsem hodinu prohlížením spinningových kol, která jsem si nemohla dovolit a na která jsem doma neměla místo, než jsem prohlížeč zavřela. Rozhodla jsem se jíst zdravě, jen abych si k večeři objednala čínu, kterou jsem od té doby jedla pořád. Nešlo ani tak o Maxe, tedy nejen o něj, spíš mě štvalo, že nedokážu mít nezávazný vztah, moje srdce bylo jako háček, který se zachytil o cokoli, co se mihlo kolem.

Usadila jsem se s prvním hrnkem kávy u počítače. Káva činila mou práci snesitelnější a jednotlivé šálky jsem si přidělovala jako malé odměny, díky kterým jsem dokázala překonat pracovní den. Když jí bylo moc, ruce jsem měla roztřesené a neobratné, když jí bylo málo, v poledne jsem se zhroutila na stůl naprosto bez energie jako maratonský běžec, kterému chybí sacharidy.

Technicky vzato jsme se v práci neměli dívat na sociální sítě. Technicky vzato jsme nesměli dělat spoustu věcí. Nesměli jsme parkovat příliš blízko budovy, aby tam mohly parkovat návštěvy. Nesměli jsme nakupovat na internetu ani obědvat u svých pracovních stolů. Nesměli jsme používat mobilní telefony ani nosit v kanceláři volnočasové oblečení, dokonce ani to, které bylo navrženo tak, že vypadalo formálně. Bylo těžké všechny tyhle technikálie dodržovat. Když mohla Carole u svého stolu nosit své rozevláté hippie sukně a ošklivé háčkované šály, mohla jsem já nosit jógové kalhoty a dívat se na twitter.