PROLOG Mara
Mrtví bojují, jako by ještě měli pro co žít.
Tohle vzpínající se tělo, jež za sebou Smrt táhne, je mimořádně těžké. Ale ne tím způsobem, jak je pro člověka vyčerpávající vláčení mrtvoly. Smrt je totiž vybavena vším, co k zatracení mrtvých potřebuje. Kdykoli si vyžádá sílu, je jí vyhověno. Pokud je nutné pokušení, navlékne si půvab, jako by to bylo brnění. A když Smrt potřebuje dostát své nemilosrdné pověsti, rozhodně to zvládne.
Bylo by dobré si to zapamatovat.
Ne, její kroky zpomaluje tíha duše tohoto muže. Kolem jeho nehybného srdce víří temnota a studenou kůži mu poskvrňují hříchy minulosti. Pod dotekem Smrti klouže jako olej. S použitím co nejmenšího počtu prstů (Smrt si
nerada špiní ruce) táhne žadonícího muže za kotník přes
kalnou bažinu. Ve světě živých je sice mrtvý, ale tady je smrt laskavost, kterou si musíte zasloužit. A tak se jeho
ztuhlé tělo zmítá v bahně, kde škemrá o milost, a otevřená ústa se mu plní černým kalem.
Smrt se neohlíží. Už dávno ví, jak vypadá tvář povinnosti. Protože ona sama je stejně prokletá jako duše, jež sem přivádí.
Po rozkládající se zemi se plazí hustá mlha, plete se Smrti do cesty a dusí muže, jehož táhne. Smrt se brodí zlověstným oparem a zastaví se pod práchnivějícím stromem, aby se zhluboka nadechla. Zápach mužovy poskvrněné duše milosrdně tlumí moře mlhy, v němž se teď topí. Smrt využije chvilky klidu a zadívá se na holé větve drápající se k věčně šedé obloze. Pokroucené stromy vyrůstají z blátivé země jako kostnaté prsty, jež ukazují k životu mimo tento proslulý hřbitov.
Smrt se nenechává vyvést z míry děsivostí svého rodiště (samozřejmě řečeno obrazně), proplétá se mezi bledými stromy a dál za sebou táhne zpěčující se duši. Mech visící z každé větve se plazí Smrti po ramenou a lechtá ji po čele jako kluzký závoj. Jako by se vracela uprchlá nevěsta.
Zásvětí vítá ty, kdo jsou tu doma.
Smrt táhne duši shlukem kostlivých stromů a směje se, když si proráží cestu závěsem mechu. Opravdu rády
klevetí – tedy stromy. Nebo spíš duše v nich usazené. Někdo slyší jen hvízdání větru ve větvích, ale ti, kdo znají smrt na vlastní kůži, ji vždy rozeznají v hlase druhého.
Když se Smrt vynoří ze skupiny křehkých stromů, křupou jí pod nohama kosti. Duše, jíž pod jemnými prsty záludně svůdné ženy modrá kotník, vykřikne, když jí useknutá stehenní kost rozřízne zablácenou kůži (ty kosti byly trochu moc, to je Smrt ochotná připustit). Z předloktí jí crčí krev a rozmazává se po hnijící půdě, která lačně chlemtá život, jejž ochutná jen zřídka, a vzpíná se k duši jako nafukující se měch. Muž vykřikne, když rozpadající se země pod ním začne dýchat jako slintající tvor.
„Ještě ne.“ Smrt tiše krotí nenasytný hlad země. Ta zareaguje tichým hukotem, zatímco duše sebou pořád zuřivě mlátí. Volnou rukou Smrt tasí dlouhý zčernalý meč a jeho hrotem, potřísněným dušemi, odstrkuje několik kostí, které jí leží v cestě (Smrt si také nerada špiní boty).
Při pohledu na čepel, z níž teď odkapává černočerná mlha, muž znovu vykřikne. „Prosím! Prosím, nech mě jít! Já…“
„Není důvod křičet.“ Hlas Smrti je klidný – možná by se dokonce dalo říct, že zní upřímně. Poprvé od chvíle, kdy muže uloupila životu, se otočí a podívá se na duši, již vleče. Je tak úchvatně zapomenutelný, pomyslí si, zatímco tmavýma očima přejíždí po jeho matně hnědých
vlasech a zablácených rysech. Ale jeho tvář je plná strachu, což je sice nudné, ale známé. „Nikdo tě neslyší,“ dopoví prostě.
Muž na ni zděšeně pohlédne. „A-ale… ty mě slyšíš…?“
Smrt si dovolí na chvilku s duší soucítit. „Já nejsem ta, kdo by měl vyslyšet tvé modlitby.“
S tím se otočí a dál vleče ulovenou duši do záhuby. Špičku černého meče, který jí visí z ruky, táhne po suché zemi a za ní vyletují jiskry. Muž se zajíkne, což ji přiměje říct: „Těch kostí si nevšímej. Dala jsem je sem na efekt.“
„C-cože?“ vykoktá muž.
„Lidé mají od smrti velká očekávání. Vzhledem k tomu, že se jí každý bojí, většinu života stráví úvahami o tom, jak strašná bude.“ Smrt si olízne rty a řekne to, co říká často – pravdu. Smrt si nepotrpí na dekorum, a tak považuje většinu toho, co z jejích úst vyjde, za upřímné. „Nechtěla jsem zklamat.“
Muž se naštěstí přestane vzpouzet. „Takže ty kosti… nejsou pravé?“
„To je ale hloupá otázka.“ Je v tom okouzlující přímočarost Smrti. „Zvlášť proto, že odpověď na ni už znáš.“
Duši ta spolupráce dlouho nevydržela.
Smrt si povzdechne nosem a s radostí pustí mužův kotník. Kolem se znovu tyčí sinalé stromy a duše ze zdusaného místa v hnijící hlíně vzhlédne k jejich větvím obrostlým
mechem. Smrt vytáhne z pláště kapesník, aby si z rukou otřela špínu hříšné duše. „Můžeš jít.“
Muž se rychle posadí. Po bradě mu stéká bláto a z úst se mu vyvalí nevěřícné: „M-můžu?“
„No, můžeš tu klidně zůstat ležet, jestli chceš.“ Smrt pokrčí rameny. Právě to přinutí muže pod ní, aby sebou trhnul. Takové neuctivé gesto – jako by si navlékla lidskou kůži, která jí úplně nesedí – je u tak děsivého stvoření mrazivé. „Můžeš si dělat, co chceš,“ řekne prostě.
„Ale… co bych měl dělat?“ zeptá se muž váhavě.
„Najít cestu ze Zásvětí.“ Smrt o krok couvne. „Anebo ne.“
Duše se vyškrábe na nohy a pak svou věznitelku zahrne otázkami. „Existuje cesta ven? Co bych měl hledat? Dostanu se zpátky domů?“
Smrt se nikomu nezodpovídá. Místo toho muži zanechává příslib, jehož se většina lidí drží celou věčnost: „Budeš tu úplně sám. Pokud nenajdeš cestu ven.“
Pak se otočí a vykáže duši do samoty.
Ta však nikdy nebude skutečně sama. Ne jako ona.
Když Smrt vzhlédne, rozprostře se před ní moře hemžících se duší. Těla jako zvlněný příkrov pokrývají každou píď pusté země. Všechny tváře jsou šílené, všechny duše hledají svobodu. Pronikají sebou navzájem a neuvědomují si nic jiného než osamělost, která v nich hlodá.
A Smrt jimi všemi prochází – jako kosa roztínající stíny.
Ohlédne se přes rameno a sleduje, jak její nejčerstvější
duše hledá v rozpukané zemi únik. V očích jí svítí naděje, když se hrabe v bahně, a vůbec si neuvědomuje, že desítky lidí vedle ní dělají totéž.
Smrt ohromeně odvrátí zrak.
Nakonec všichni otupí. Odloučenost sžírá mysl, ale ti, kteří nejsou schopni smířit se s osudem, přesto dál hledají cestu ven. Neustálé drmolení naříkajících duší je ukolébavkou, v jejímž rytmu Smrt našlapuje (duše mají často sklon nevědomky souznít se svým smutkem). Smrt se proplétá mezi potulujícími se těly, pozorně si prohlíží každou duši a nepřítomně vypočítává běžné způsoby, jimiž se mrtví vypořádávají se skutečností.
Samozřejmě je tu pláč. (To je pochopitelná reakce.) Pak jsou zde duše, jež tupě zírají na kalnou oblohu nad sebou, protože jsou tu už příliš dlouho, než aby měly energii na něco jiného. A nakonec jsou tu ti, kteří v honbě za svobodou prohledali každou píď Zásvětí, jen aby přišli o rozum.
Jedna z duší (Smrt zná každou svou oběť a tahle žena straší v Zásvětí už téměř tisíciletí) se drápe k šeptajícímu stromu.
„Pusť mě dovnitř! Pusť mě dovnitř! Já vím, že tam jsi!“ Smrt odvrátí pohled a projde kolem skučící ženy, aby vyhledala útočiště pod svým stromem. Jeho šepot je jí známý, jako by to byla duše přítele. Smrt se posadí k uzlovitým
kořenům a opře si hlavu o popelavý kmen. Zavře oči a za-
tahá za roztřepená vlákna života, na nichž se všichni lidé kymácejí. Smrt si sama nevybírá, koho z vlákna shodí, jen to, koho zachytí jako prvního, jakmile spadne.
To je její osud – doprovázet ostatní k tomu jejich.
V mysli Smrti se jako spletitá pavučina táhne nespočet životních vláken. Pohrává si s těmi, která se začínají třepit – se ženou, již málem ušlape splašený kůň, s malým chlapcem, který si chce do úst strčit kyprou jedovatou bobuli, s mužem, na nějž ve stinné uličce číhají nepřátelé. Smrt však neztrácí čas s možným nebezpečím nebo s vyhlídkou na zánik. Ne, ona pátrá po životě, který se už vytrácí, po duši, jež ztratila na vlákně rovnováhu.
V mysli se jí mihne záblesk jakéhosi muže. Nad divokýma zelenýma očima má rozcuchané zlaté vlasy. Hádá se, je rozrušený, i když jeho slova znějí tlumeně.
Tohle však Smrt nevyděsí (ostatně to dokáže máloco, jak je zřejmé). Strnout ji přimějí povědomé rysy jeho tváře, něco jako vzdálená vzpomínka.
Obklopují ho vážné obličeje, jež se Smrti mihnou v mysli, než pocítí, jak se mužovo životní vlákno nenávratně rozdírá.
Muž zvedne ke rtům lahvičku a polkne.
Osud přetne kdysi silné vlákno a krutě zkrátí tento mladý život.
Smrt se zajíkne. Něco ji v duté hrudi pálí.
Tenhle zánik je jiný. Osobní. Intimní.
Zaskočená Smrt svraští čelo a snaží se prohloubit své spojení s tím mužem. Jen málo lidí ji dokázalo zaujmout, rozhodně žádný, který by vypadal jako tento. Alespoň ne v tomhle životě.
Tento muž okusil smrt dobrovolně a přišel o budoucnost.
A Strážkyně Zásvětí by ráda věděla proč.
Rozkročí se. Zavrtí hlavou. Dokonce se lehce usměje.
Smrt přísahala, že zemře, než by znovu vkročila do Ilye.
KAPITOLA 1
K˙ıtt
M
or mi spaluje krk.
Takhle musí chutnat čistá moc.
V uších mi tlumeně znějí protesty Léčitelů a mísí se s výkřiky všech Učenců, kteří mě obklopují.
Sleduju, jak se přes jejich nezřetelné tváře přelévá vlna nevěřícnosti.
Nařídil jsem, aby mi přinesli tuhle zdokonalenou dávku.
Teď je na nich, aby mě udrželi naživu.
Bláznivé, bezohledné, šílené – je mi to jedno.
Mám s Ilyí velké plány.
Potřebuju se jen vyhnout smrti.
KAPITOLA 2
ivot je mnohem nudnější, než když Smrti ještě patřil. To ji trochu rmoutí. Doufala, že na ni lidstvo udělá dojem.
S nesouhlasným nádechem (chutná po kouři a tlejícím listí, které jí křupe pod botami) se tedy vydá po stopě pachu duše, jež se s ní touží setkat. Její plíce vzduch nepotřebují, ale některé návyky – to, jak tělo reflexivně vdechuje vzduch v zoufalé snaze zajistit svému hostiteli život – se opouštějí těžko. Smrt se totiž ujala úkolu vážit si věcí, kterých si lidé cenit nedokážou, a dýchání je rozhodně nedoceněný jev. A tak se Smrt s nefunkčním orgánem plným vlhkého vzduchu prochází po hradním areálu se vší sebejistotou člena královského rodu.
Vnímá tu vzdálenou důvěrnost, bez ohledu na bezbarvost, jež tohle království teď halí. Pokroucené stromy se sklánějí pod nelítostnou rukou času. Když Smrt přejede prsty po křídovitých kamenech hradu, připadá jí, že i obloha nad ním vybledla a přišla o svůj obvyklý jas.
Ano, všechno je mnohem nudnější, než si pamatuje.
V líném procesí ji míjejí stráže a o jejím všímavém pohledu nemají tušení. Nevadí jí, že ji nepoznávají – a vlastně ani nikdo jiný. Popravdě se naučila užívat si klidný prostor, z nějž pozoruje živé. Smrt je náročná role, což si asi každý dovede představit, ale každodenní trampoty lidstva jsou pro ni příjemným rozptýlením. Člověk, kterého rozčiluje pupínek na kůži. Další s nechutí pojídá misku ovesné kaše, jež je podle něj pod jeho úroveň. Jiný se hádá se svou drahou polovičkou kvůli zcela zjevnému nedorozumění.
Tohle jsou zřejmě věci, pro které stojí za to žít. A Smrt to považuje za nanejvýš zábavné. Její oblíbená kratochvíle – mezi shromažďováním duší a jejich uváděním do ničivé samoty – sestává z toho, co by mnozí mylně označili za špehování. Ne, její bystré pozorování je projev zvídavosti. Výzkum, jenž jí pomáhá v jejím povolání. Vášeň pro všednost (lidi) a tragičnost (jejich nudné životy).
Je zřejmé, že Smrt je mnohem komplikovanější. Koneckonců je to dáma (už jen tento fakt by měl být dostatečně zajímavý). Copak nemůže mít koníčky?
Při toulání nesčetnými hradními chodbami si dává na čas. Smrt nikam nespěchá – na rozdíl od živých. Kromě toho tu není ke zkoumání skoro nic nového. Čas nechal tenhle kousek minulosti dokonale nedotčený. Je to docela strašidelné, ale ne v tom stylu, jaký Smrt obvykle dokáže ocenit. Víte, ona nemá ráda, když se jí hmatatelně připomíná její největší chyba.
Zachumlá se do záhybů pláště a proplétá se mezi kalužemi slunečního světla, které se vsakují do přepychové podlahy. Ten tah v její hrudi s každým krokem sílí a ona si dychtivě razí cestu k duši na druhém konci tohoto spojení.
Protože za celá léta, co je Smrtí, se ještě nesetkala s Azerem, jenž by se tak ochotně vzdával moci.
Umírání rozhodně není něco, co králové dělají s grácií.
Právě proto si Smrt tak užívá čas strávený s příslušníky královských rodů. I když k ní vzhlížejí ze zablácené země
Zásvětí, jsou neochvějně rozkazovační. Je fascinující sledovat mocného člověka, jak pomalu zjišťuje, čím se stal –pouhou ztroskotanou duší chycenou do sítě Osudu.
„Při vší úctě, Vaše Veličenstvo, víte, že je to naprosté šílenství?“
Tato zdvořilá námitka se nese z potemnělé místnosti, která Smrt vábí. Duše v ní k ní volá, drásaná tíhou nějakého nenapravitelného rozhodnutí. Její pouto s tímhle člověkem je hluboké, jako by jejich žíly byly provázané
a srdce si broukala stejnou melodii. Přestože tento orgán v nehybné hrudi Smrti dávno vychladl, poznává se v srdci, jež pumpuje vypůjčený čas jen pár kroků od ní.
Tahle duše je dost bláhová na to, aby doufala.
A před celou věčností byla taková i Smrt.
„Jsem si toho vědom,“ odpoví jiný, mnohem jemnější mužský hlas. Nezní jako člověk, který chce zemřít. „Ale je třeba to udělat. Můžu s tebou počítat?“
Smrt se v chodbě zastaví, aby počkala na to, až bude moci vstoupit a ukojit svou zvědavost. Umírající duši opravdu není nutné děsit před svědky. Koneckonců Smrt není žádná zrůda. Její spojení s tímto mužem umožňuje fyzický kontakt, možnost, aby ji spatřil. Smrt však není zvyklá na to, aby ji viděli částečně živí. Tato zvláštnost bude nová pro oba.
„Ano, Vaše Veličenstvo.“ Je to ten první hlas. Smrt si všimne, že to zní, jako by byl zvyklý každou větu stočit do nějakého vtipu, jako by se sám nedokázal brát vážně.
„Můžete se na mě spolehnout. Jen doufám, že to, ehm, přežiju.“
Tahle poznámka, společně s neustálou zvědavostí, přiměje Smrt, aby k muži natáhla vlákno své moci. Jeho duše není označená pro Zásvětí. Ve skutečnosti jasně vidí širokou cestu jeho života – je dlouhá a šťastnější než většina ostatních.
Smrt si povzdechne. Za ty desítky let už po tisící žasne nad domýšlivostí lidstva. Každá duše věří, že stojí za to, aby ji Smrt pronásledovala. Ale je přece nasnadě, že je to zaneprázdněná žena. Taková, která neztrácí čas něčí paranoiou z její možné přítomnosti.
Chceš-li upoutat pozornost Smrti, pak zemři.
„Doufejme, že se Blair bude chovat co nejlépe.“ To je znovu ten klidný hlas. „Kdybys něco potřeboval, jsem tady.“
Ozve se zašustění látky a pak se na koberci objeví stín. Ve dveřích se zastaví muž oděný v oslnivě bílém oblečení.
Maskovanou tvář otočí zpátky ke králi. „Ne že by na mém názoru záleželo, ale myslím, že to, co děláte pro království, je opravdu skvělé. A Calum je dobrý člověk – snad vám oběma budu moct být nějak nápomocný.“
Jak upřímné, pomyslí si Smrt. Ačkoli nevidí důvod, proč by se mělo mluvit jinak.
Smrt oceňuje – vlastně očekává – slova, která mají váhu. Taková, jež dokáží vehnat slzy do očí a obměkčit i ta nejzatvrzelejší srdce. Jen jednu z mála věcí dělají lidé správně – city.
„Děkuju, Lenny,“ opáčí král tiše. Smrt si myslí, že zní váhavě. Sama myslí na spoustu věcí, na většinu z nich najednou, ale do jejích netečných rysů se nikdy nepromítnou.
Z jejího postoje vyzařuje klidná a zkušená profesionalita.
Na svůj věk je Smrt docela pozorná.
Tenhle Lenny vychází do chodby a úsměv ho opouští.
Vypadá poněkud znepokojeně – což je výraz, který je jeho pihovatému obličeji nejspíš cizí. Smrt si ho důkladně prohlíží a sleduje pramínky zrzavých vlasů, jež mu při každém dlouhém kroku nadskakují. Takže když náhle otočí hlavu jejím směrem, málem se k smrti vyděsí (jak s oblibou říkají živí, i když je to hrubá nadsázka používaná bez jejího souhlasu).
Lenny nejistě svraští čelo. Pak se jeho vřelé oči střetnou s chladným pohledem Smrti.
Je přišpendlená ke zdi jako kostra na výstavě. Poté, co desítky let žila (samozřejmě přeneseně) ve stínu, neviděná a nezatížená identitou, je najednou spatřena. Tenhle chlapec, který je cítit škrobem – což je věc, jíž si Smrt nemůže nevšimnout –, je první, kdo bere na vědomí její přítomnost.
Neví, co si o tom má myslet.
Nahlíží mimo tuto hmatatelnou sféru a zkoumá jeho duši. Je to jako odhrnout závěs, aby se za ním objevila další vrstva něčí bytosti. A tahle duše je jasná – září žlutým leskem. To Smrt předpovídala.
Lenny odvrátí pohled a zavrtí hlavou. „Do háje,“ zamumlá. „Jsem vážně paranoidní.“
Rezignovaně se znovu vydá chodbou.
Smrt se toužebně zahledí na jeho vzdalující se postavu. Pak na stěnu, která ji odděluje od té mihotající se modré duše v pracovně.
Nohou vytrvale poklepává o podlahu. Občas předstírá,
že ten rytmus patří jejímu srdci. Poskytuje jí to jakési zdání útěchy, i když se nesnaží ptát proč.
Po dlouhém rozmýšlení se Smrt vydá hradem za přetrvávající vůní škrobu. Tuhle odbočku si zdůvodní, protože žádná živá bytost dosud její přítomnost nevycítila.
Záhada toho škrobového muže za drahocenný čas Smrti stojí. Kromě toho, až se vrátí, král bude ještě pořád umírat.
Smrt je poněkud neomalená. Citlivost v popisu práce opravdu nemá.
Strážný ji vyvede na tréninkový dvůr, kde jeho bílý oděv v paprscích slunce oslňuje ještě víc. Opatrně našlapuje
k mladé ženě, která si zabrala malý flíček stínu, jejž velkodušně nabízí strom. Rozvaluje se na měkké trávě a k lesklému čelu se jí lepí pramínky vlasů výrazné šeříkové barvy.
Vypadá, jako by za sebou měla trénink. Jak nevábné využití života. Na sílící šustot látky reaguje žena zamračením.
Ještě víc se zakaboní, když se z látky ozve hlas.
„Páni, ty se fakt potíš. Možná jsi člověk.“
Smrt považuje tento úvod za fascinující. Třeba se jí podaří nashromáždit nějaké poutavé drby, o které se bude moci podělit se stromy doma.
Mladá dáma otevře oči. Vzápětí strážného přejede pohledem. „Všechen ten škrob ti asi leze na mozek. Mám dojem, že nevíš, s kým mluvíš.“
(Smrt si připadá podivně oceněná, když dívka potvrdí
ten výrazný zápach. V takových chvílích se cítí vděčná za schopnost nedýchat.)
To je vše, co se žena uráčí říct, než se znovu uvelebí na trávníku a pomalu zavře oči. Zdá se, že si užívá tichého klidu, a spokojeně si proplete prsty na břiše.
„Ehm, já jsem pořád tady.“
Smrt sleduje, jak se žena s funěním zvedá do sedu. „Nenaznačila jsem snad, že bys měl okamžitě odejít?“ Její hlas zní působivě povýšeně.
„Věř mi,“ Lenny zvedne ruce v posměšné kapitulaci, „že bych rád. Ale bohužel pro nás oba nemůžu.“
„Aha.“ Okouzlující vlasy nijak nezjemňují ostré rysy téhle ženy. Její úsměv je pohrdavý. „Dovol, abych ti pomohla.“
Boty strážného náhle opustí zem a on téměř vypískne.
„Král! Jsem tu jménem krále!“
Takže tohle je ta Blair, kvůli níž se lidé bojí o život. Je mocná – to je zřejmé. Ale stejně jako všechny Elity neudělala nic, aby si tuhle sílu zasloužila. Je vypůjčená. Ukradená.
Smrt se usadí na trávě a připravuje se na podívanou. I když ta k jejímu zděšení netrvá dlouho. Tela – Smrt si tyhle hloupé tituly náramně užívá – vyskočí do stoje a vzápětí vrátí na nohy i strážného. Lenny, který znovu ucítí
pevnou půdu pod nohama, si přejede rukou v rukavici po tváři a snaží se uklidnit.
Blair se svým výrazem ani v nejmenším nesnaží zakrýt opovržení. „Byl jsi stopu nad zemí.“ Pomalu mrkne. „Jestli vůbec.“
„Ano, a přemohla mě schopnost vcítit se do těch, kteří jsou vyšší než já,“ dumá Lenny.
Smrt i Blair na něj prostě zírají a naprosto je to nezajímá.
Lenny pod maskou zamrká hnědýma očima, těma, které nevědomky pohlédly do Smrtiných. Bezvýrazně dodá: „Dělám si legraci.“
„Jasně. Chceš, abych ti teď vysvětila, proč jsem se nesmála?“
„Nech mě hádat.“ Hlas strážného je strojeně veselý. „Nevíš, jak se to dělá?“
Smrt přelétne pohledem z jednoho na druhého.
„Ne, protože smích obvykle následuje po něčem, co je vtipné,“ opáčí Blair s dobře nacvičeným pohrdáním.
Lenny si poraženecky povzdychne. „Dobře, ať už to máme za sebou.“ Spráskne ruce v rukavicích, jako by se chtěl opřít o slova, jež mu vycházejí z úst. „Paedyn je zpátky.“
Blair rychle polkne. Smrt je velmi všímavá. „A? Proč by mě mělo zajímat, že chytili zrádkyni?“
„Protože král s ní má plány. Plány, aby žila a pomohla tak Ilyi.“
„Ještě jednou,“ vyštěkne nedůtklivá Tela, „proč by mě to mělo zajímat?“
Strážný si bez rozmyslu strhne masku z obličeje a odhalí další tucet pih. Nos má rovný. Čelisti silné. Oči vážné. Smrt si uvědomí, že Lenny potřebuje, aby Blair viděla emoce vepsané do jeho rysů. Zoufale se snaží navázat s ní upřímné spojení.
Jak velice lidské.
Blair opatrně o krok ucouvne. Znepokojená Smrt pocítí nutkání udělat totéž.
Dokáže ocenit odhalení emocí, otevřené pozvání ke spojení. Zaslouží si ale i právo na otupělost. Nepřeje si žádné nevyžádané city a reakce na ně. Takže sedět tak blízko takovým výlevům v ní vyvolává napětí.
„Víš, co se ti Paedyn pokusí udělat,“ zašeptá Lenny.
„Jo.“ Hnědé oči za několika prameny šeříkových vlasů se obrátí v sloup. „Klíčové slovo je ‚pokusí‘.“
Smrt je naprosto uchvácená. Posmrtný život není nikdy tak dramatický.
„Paedyn se nezastaví.“ V pohledu strážného se zračí naléhavost. „Zvlášť když sdílíte stejný hrad. A král tě potřebuje mít v bezpečí.“
„Ta Žebrota je zrádkyně,“ odplivne si Blair. Tuhle urážku Smrt neslyšela už celou věčnost. „Proč by měla žít v přepychu na hradě s…?“
„To se brzo dozvíš,“ přeruší ji Lenny a ztěžka polkne.
„Jediné, co teď potřebuješ vědět, je, že já… budu tvůj osobní strážce. Abych tě chránil před Paedyn.“
Na chvíli se mezi nimi rozhostí dusivé ticho.
Pak se Blair překvapivě rozchechtá. „Tak tohle…,“ odfrkne si, „tohle byl vtip.“
Strážný vyrazí slabé, stísněné zasmání. „No, opravdu ti to nebude připadat vtipné, až zjistíš, že mluvím vážně.“
Smrt zvažuje, že takovou poutavou zábavu odmění úsměvem. To ovšem neudělá. Úsměvy si nechává pro zvláštní příležitosti.
Blair pomalu postoupí o krůček vpřed a hlas má ledový. „Ty? A chránit mě? Před Paedyn Grayovou?“
„Páni.“ Lenny znovu zvedne ruce. „Není třeba…, abys házela posla do vzduchu svou myslí, ano? Jen dělám, co se mi řekne.“
Tela vypadá teď opravdu dost hrozivě. Hrozivěji, než jak většině lidí připadá Smrt. Ale to Matku Zásvětí nijak netrápí – docela ráda se nechává podceňovat. Vysloužit si od člověka zděšený pohled je tak mnohem větší odměna. Ne, Smrt není zrůda. Jen se nudí.
„A kdo přesně ti řekl tohle?“ vyštěkne Blair.
„Jak už jsem zmínil, byl to…“
Tela se náhle napřáhne a znovu zvedne Lennyho ze země. „Byla to Seržantka?“
Imperiál se v jejím mentálním sevření zmítá a bledne. „Seržantka?“ Hlas se mu zlomí. „Tvůj otec je generál, ne…“
„Někdo musel krále přesvědčit, že potřebuju ochranu před Obyčejnou,“ soptí Blair. „Tohle je její práce. To je její pokus, jak mě ztrapnit.“
Smrt otáčí hlavou z jednoho na druhého.
„Cože? Hele,“ lapá strážný po dechu, „nemám tušení, o čem to mluvíš. Král nechce, aby se s tebou snažila bojovat – to je všechno. A myslí si, že jsem ta nejlepší osoba, kterou může mezi vás dvě postavit, protože Pae mi neublíží, aby se dostala k vražedkyni své nejlepší kamarádky.“
Nepřímá zmínka o Smrti. Ta si díky tomu připadá podivně zapojená do rozhovoru.
Blaiřin hněvivý pohled se vzdaluje. Teď má výraz někoho, kdo se vrací ke vzpomínce, ke klíčovému bodu v čase. Smrt nakloní hlavu, což často dělává, když se někomu podaří ji zaujmout. Důvěrněji než většina ostatních totiž poznává tvář lítosti.
Telina moc (nárokovat si tohle označení je vážně směšné) slábne, takže Lenny se znovu ocitá na zemi, po níž tak touží. Smrt v jejím požehnaném věku překvapí máloco –žasnutí je totiž způsobeno nedostatkem zkušeností. Ale když strážný vykročí k Blair, dokonce ani Smrt by ten náhlý výtrysk odvahy nebyla předpověděla.
Zastaví se jen pár centimetrů od úkolu, jejž mu přidělil
král. Jejich těla se téměř dotýkají.
Blair zvedne bradu a zpraží Lennyho sžíravým pohledem.
Lenny se ze všech sil snaží její výraz opětovat.
Smrt si je jistá, že tohle jí stromy nikdy neuvěří.
Zloba ve tváři strážného působí cize, jako by ani nevěděl, jak takovou emoci vyjádřit. „Věř tomu, nebo ne,“ zasměje se nepobaveně, „nic si nepřeju míň než trávit čas s tebou.
Ale král ti nařizuje, abys až do odvolání zůstala ve svém pokoji, a vzhledem ke své blízkosti k Paedyn mám tu smůlu, že tě před ní musím hlídat.“
Blair přimhouří oči ještě víc. „Byl jsi její přidělený Imperiál.“
Smrt si ten výraz uloží pro budoucí využití. Netušila, že strážní teď vyžadují honosnější titul. Ilya si tak ráda vymýšlí důležitosti.
Lenny přikývne, čímž potvrdí Telino prohlášení.
Blair se klidně – až znepokojivě klidně – zeptá: „A jakou máš moc?“
„To je tvoje první otázka?“ Imperiál (Smrt to považuje za legrační slovo) zavrtí hlavou. „Ne třeba – jak se jmenuju, nebo…“
„Mně je úplně jedno, jak se jmenuješ, zrzoune,“ posmívá se mu Blair. „Jakou máš moc?“
Lenny si povzdechne. „Jsem Hyper.“
„Hyper…,“ nevěřícnou ozvěnu následuje úšklebek. „No, ještě že ochranu před Obyčejnou vlastně nepotřebuju, protože jinak by bylo po mně.“
Smrt si teď připadá trochu mimo. V elitních schopnostech se moc nevyzná, i když moc je jí známá, blízká. Ne, Smrti je cizí ta doprovodná nabubřelost. Takovou sílu nemají lidé co pojmenovávat.
„K popukání.“ Lennyho tón naznačuje něco jiného. „Tak, teď tě odvedu do tvého pokoje, než…“
„Jak mám vědět, že to všechno neříkáš jen tak?“ vyštěkne Blair.
Imperiál, jehož tak roztomile nazvala „zrzounem“, na sebe podrážděně ukáže. „Vypadám snad, že mě to baví?“
Blair se naježí, ale její jízlivý tón neochabuje. „Tak to bych tě možná měla zbavit tvého utrpení, hm?“
Smrt se přisune blíž, když Tela zvedne dlaň a chystá se zahrnout Imperiála svou (to vyjádření vlastnictví je nepřesné) mocí. Lenny však jen lehce nakloní hlavu. Zdá se, že ho něco zaujalo. V jeho pohledu se odráží zvědavost samotné Smrti. „Ne…,“ pronese údajný Hyper pomalu. „Ty mě nechceš zabít.“
Hm.
S tím Smrt nemůže souhlasit. Zkušenému ztělesnění zániku se zdá, že Tela má rozhodně v úmyslu zbavit se ho. Ale lidé jsou matoucí stvoření. Možná Smrt špatně
pochopila situaci (to je vzácné, ale nebrání se tomu, aby jí byl dokázán omyl).
Blair otevře ústa a chystá se promluvit.
Řečený zrzoun jen pokrčí rameny. „Možná jsi opravdu člověk.“
Smrt se nad tím tiše a v klidu – jako dělá většinu věcí –zamyslí. (Ačkoli by stejně snadno mohla poskakovat kolem párku procházejících se milenců, uronit slzu za duše, jež sbírá, zasmát se pointě zaslechnutého vtipu. Ale Smrt nevidí důvod k předvádění emocí, protože není nikdo, kdo by je s ní sdílel. Je lepší necítit nic než cítit všechno sám.)
Dělá snad člověka člověkem právě to, že oceňuje jiný život?
Uznává hodnotu, krásu, něco, pro co se dá žít? Smrt už si nedokáže vzpomenout.
Důkaz Blaiřiny lidskosti je pro stvoření tak mocné, jako je Smrt, jen nezřetelný záblesk. Zvědavě odhrne onen duchovní závěs, aby za něj nahlédla do úplně jiné roviny. Lennyho duše zlatě září, zatímco Blaiřina víří kalnou zelení.
Smrt překvapeně zamrká. Možná dokonce zalapá po dechu, i když to nikdo nemůže dokázat.
Pomalu se postaví. V těsném kruhu obejde zářící dvojici.
Už neposlouchá ani slovo z toho, co říkají.
Neexistuje vůbec nic, jen tenhle okamžik, v němž se dvě duše – v každém směru protikladné – natahují jedna ke druhé.
Smrt přistoupí k tomuhle jevu ještě blíž. Kdyby měla
potřebu dýchat, z té blízkosti by je to lechtalo na kůži. Přimhouřenýma očima se zadívá na natahující se prameny
obou duší. Ustupují a rozlévají se jako nesmělý příliv, smaragd se setkává se zlatem v dávno předurčeném okamžiku.
Jejich duše nejsou zcela propletené jako osud milenců, ale ani zcela oddělené jako u těch, jimž je souzeno zůstat si cizí.
Jsou něčím úplně jiným. Poutem, které si samy vybraly.
Smrt strne tak, jak její jméno napovídá.
Nepřekvapuje ji však splývání jejich duší – ne, tenhle koncept zná dost dobře. Soudí, že tihle dva smrtelníci se k sobě nemůžou hodit míň. Protože Smrt byla svědkem –protrpěla – prolínání duší. Tohle přece nemůže být něco tak posvátného.
Z toho důvodu se Smrt rozhodne zjistit, co se s těmi nerozhodnými dušemi stane. Jejich nešťastné spojení jí připadá skoro k smíchu. Osud má určitě smysl pro humor, když je svedl dohromady.
Když už nic jiného, bude to nepochybně zábavné.
„… uškrtím tě ve spánku,“ vyhrožuje Blair, když se Smrt s povzdechem vrací na své místo. Zdá se, že Tela se podvolila královým rozkazům, i když se vztekem.
Lenny se usměje a je působivé, že to postrádá jakoukoli emoci. „To by byla laskavost, což znamená, že to ve skutečnosti neuděláš.“
Smrt se opře o dlaně a sleduje, jak se hašteří.
Jestliže ani ti, kteří si byli skutečně souzeni, nedokázali přežít osudové propletení svých duší, pomyslí si hořce, pak tihle dva se určitě rozdělí.
Není bez srdce, naše Smrt.
Ne tak docela.
Ten rozbitý orgán už jen prostě nebije.